autor: Veronique
Gummibär – Gummový medvídek
Gordon zaparkoval Audi před hamburským hlavním nádražím a pohledem hledal dva muže, kteří měli Toma dovést k tourbusu. Místo setkání bylo stanoveno přímo u vchodu do hamburského nádraží, kde se měl Tom setkat se dvěma muži z týmu Tokio Hotel.
Muž se s úsměvem otočil ke svému synovi, který se třásl a byl ztuhlý jako špalek.
„Tak co, jsi připravený?“ Zeptal se vesele, ve snaze vdechnout trochu života do chlapcova poněkud mrtvého těla. Tom slabě přikývl a s děsivým klidem si rozepnul bezpečnostní pás. Byl vyděšený, vzrušený, nadšený, plný adrenalinu, ale jeho tělo projevovalo jen apatii, zatímco v něm zuřila třetí světová válka. „Chtělo by to trochu života, Tome.“ Gordon se na něj díval s vážnou starostí.
Tom otevřel ústa do malého „o“, prudce zavrtěl hlavou a vrátil otci pohled s živějším výrazem. „Já vím, já vím,“ zamumlal tiše.
„To já jsem řídil, abych tě brzy ráno dostal do Hamburku, ty máš být odpočatý a čilý,“ řekl Gordon, pak popadl klíčky od auta a vystoupil, aby otevřel kufr. Tom ho následoval a vytáhl z kufru auta svůj obrovský kufr, přičemž riskoval, že ho na sebe shodí a udusí se pod jeho vahou. O něco snáz vytáhl pouzdro s kytarou, přehodil si ho přes rameno a podíval se na otce a vypnul hruď.
„Myslím, že už bych měl jít,“ řekl a letmým gestem ruky ukázal ke vchodu na nádraží.
Gordon mu položil ruku na rameno a otcovsky ho sevřel. Podívali se na sebe a nadšeně se usmáli. „Gratuluju, Tome,“ jeho hlas byl plný hrdosti; byl opravdu pyšný. Jako mladý si přál vidět, jak se mu plní jeho nejdivočejší sny, ale vědomí, že jeho syn dosáhl svého cíle a splnil si ho, ho naplňovalo ještě více.
„Díky,“ zazubil se Tom a popadl rukojeť kufru, aby ho mohl odtáhnout s sebou.
Gordon se rozhlédl a zkontroloval hodinky. „Myslím, že na tebe už čekají, je čas.“
Tom sevřel piercing mezi zuby a pustil kufr, aby objal otce, který ho držel mezi svými silnými pažemi. Zhluboka vdechl vůni límce mužovy bundy; voněla jako domov, a to ho uklidňovalo.
„Bav se a dej o sobě vědět,“ řekl mu Gordon, pak ustoupil, aby ho pustil, a lehce ho poplácal velkou rukou na rameni.
„Neboj se,“ odpověděl chlapec a rozzářil se. Znovu se vzpamatoval a popadl rukojeť kufru.
Rozloučili se, oba se usmívali a byli šťastní, a Tom zamířil na místo setkání. Našel dva muže v černém oblečení, z nichž jeden držel ceduli s jeho jménem. Možná by se té situaci i zasmál, jen kdyby necítil to nesnesitelné napětí přímo v žaludku. Doslova se topil v tom rozrušení.
Přistoupil k nim a nechal se doprovodit na parkoviště nedaleko odtud. Našel tam tourbus a udělal se mu knedlík v krku, který mu skoro bránil v dýchání. Aby byl obraz kompletní, v hrudi mu zběsile bušilo srdce a on se bál, že mu exploduje, a to by bylo velice nepříjemné, jelikož byl jen krůček od toho, aby je uviděl.
Podíval se před sebe a všiml si, že dveře tourbusu jsou otevřené; bude muset vylézt po těch vysokých schodech a nebyl si jistý, jestli to zvládne, nohy měl jako z vosku a jen s obtížemi dokázal stát.
„Dej nám své věci,“ oznámil jeden ze dvou mužů a přivedl tak Toma, který byl ztracený v myšlenkách, zpátky na Zem.
„O–okay,“ zamumlal a odevzdal mužům kufr a pouzdro s kytarou, pak se s posledním úsilím vydal na cestu do tourbusu. Nakonec to ustál a divil se, že nespadl a nic si neudělal, a tak jen v duchu poděkoval za pevnost svých kotníků a vydechl všechen vzduch, který zadržoval.
Už už chtěl zapomenout, kdo je, kde je a co dělá, když se před ním objevil David Jost. Vykulil oči a musel se opřít, aby získal zpátky balanc a nespadl a nerozbil si tak hlavu.
„Tom Trümper?“ Zeptal se s náznakem úsměvu, který kontrastoval s jeho autoritou.
Kdo jiný asi?
„Jo, to jsem já,“ řekl Tom zmateně a poškrábal se na tváři viditelně nepohodlně.
Manažer k němu natáhl ruku. „Těší mě, David Jost.“
Tom si s ním potřásl rukou a upřímně se usmál, napětí postupně opadalo.
Pojď se mnou,“ vyzval ho David, načež šli jen kousek – a pak se Tomovo rozrušení znovu živě a prudce vrátilo, takže se mu rozbušilo srdce a zdálo se, že se mu rozskočí hlava.
Možná byl mrtvý, protože nebylo možné, aby anděl, který stál před ním, byl skutečný. Pak mu explodoval mozek a vybouchlo srdce.
Zalapal po dechu, neschopen vydat jakýkoli zvuk, dokonce ani žádný zvířecí skřek, ale přesto se snažil zachovat si alespoň nějakou sebekontrolu.
Zvládneš to, povzbuzoval se v duchu.
Několikrát zamrkal, aby celou tuhle situaci pobral. Nebyla to přítomnost Billa, Axela, Gustava a Georga, která ho dodělala – i když ta samozřejmě taky hrála svou roli – ale skutečnost, že konečně sedí v jejich tourbusu a ví, že v jejich společnosti stráví dva týdny. Chvíli měl žít jejich životy, mohl jim porozumět, poznat je, naučit se od nich spoustu nového. Nebyl to jen nějaký pomíjivý okamžik, který ho čekal. Nebyla to pomíjivá skutečnost, byla to jistota. Už se nemusel fotit mezi čtyřmi usmívajícími se kluky, pro které to byla povinnost. Chtěl proniknout hlouběji, než se mu kdy podaří skrze obyčejné fotografie. Chtěl se s nimi opravdu smát, být svědkem každého okamžiku. Chtěl je vidět, jak se zlobí, radují, hádají a pak se zase usmiřují.
Tom věděl, že to bude přesně takhle; prostě to cítil, nic víc. Nezbývalo mu nic jiného než jednou provždy překonat nervozitu – věděl, že brzy opadne – a pustit se do toho.
„Kluci, tohle je Tom,“ oznámil manažer; všichni čtyři stáli, poctivě se usmívali. Tom doufal, že ty úsměvy jsou opravdové.
„Víme, to my jsme vybrali vítěze,“ řekl Gustav, protočil očima a ostatní se zachichotali.
Po několika potřeseních rukou se posadili ke stolu, zatímco David Jost Tomovi dával jistá doporučení a v klidu mu vysvětloval „program“. Chlapec vyslechl všechna doporučení bez mrknutí oka, uchvácen absurditou nové situace. Nepřipadalo mu možné, aby se u jídelního stolu v tourbusu mohl sejít on i se svými oblíbení umělci a jejich manažerem, který všem udával pokyny, jak se budou dva týdny vyvíjet.
Musel se smát, když si představoval, jak v tomto tourbuse vidí Billa a Axela – ostatní byli v jejich tourbuse – jak spí, hádají se, smějí se, hrají… a možná se sprchují. A při té myšlence se Tom nevědomky usmál a představil si Billa, jak si brouká se zavřenýma očima pod teplou vodou.
„Hej, posloucháš mě?“ Zeptal se David, zmatený chováním Toma, který na něj zíral, aniž by ho skutečně viděl.
Rasta zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky do reality. „Oh jo. Jo, poslouchám,“ zamumlal zmateně, krátce se rozhlédl kolem sebe a výsledkem bylo, že se cítil ještě ztracenější, než už byl.
Manažer nepřesvědčivě přikývl a usmál se vstřícně na Toma. „Fajn, půjdu ještě něco vyřídit,“ oznámil, vstal a podíval se na chlapce, kteří seděli kolem stolu. „Ty… se zatím aklimatizuj.“
David odešel a Bill se tiše zasmál; a Tom si to zamiloval. Měl pocit, že ho slyší smát se poprvé, i když sladký zvuk jeho smíchu slyšel v mnoha rozhovorech a videích. Ale vidět ho, jak se směje přímo před ním, rukama si podpírá bradu a na koncích přivřených očí se mu dělají drobné vrásky… no, to bylo úplně něco jiného.
„Ta stará liška je stále stejná,“ zasmál se Gustav a snažil se Toma uklidnit. Viděl, že je tak napjatý a strnulý, že veškerá nervozita se přenášela i na něj.
Tom sevřel rty a zamračil se, jeho obočí se spojilo v jednu linku uprostřed čela, jako by se chtěl zasmát, ale byl až moc plachý a zdrženlivý na to, aby to udělal.
„Nebuď nesvůj,“ řekl mu bubeník, který lehce šťouchl Toma do paže, a ten jen vydechl, kousl se do rtu a rozhlédl se.
Všichni čtyři ho pozorovali a on nemohl být více překvapený. Z toho, jak byl nervózní, se mu dělalo špatně.
„Pojď, Tome, řekni nám něco o sobě,“ řekl Axel a hleděl mu do očí, zatímco čekal, až udělá svůj tah – jako by to měla být šachová partie.
Tomovy oči se rozšířily a zamyšleně je zvedl ke stropu autobusu. „Uhm…“
„No tak, netlač na něj,“ vyštěkl Bill, něžně našpulil rty, a pak se zasmál.
Tomovi se to líbilo, kompletně zrudl a rozplýval se na pohovce.
„Já na něj netlačím,“ namítl Axel a tvrdě se na bratra podíval.
„Nech ho, ať si zvykne,“ prohlásil zpěvák pedantsky se zkříženýma rukama na prsou.
Georg a Gustav pobaveně sledovali jejich hádku, zatímco Tom se tvářil poněkud ztraceně.
„Tome, ctíš se nepříjemně?“ Zeptal se Axel.
Rasta se odmlčel, a pak lehce zavrtěl hlavou. „N-ne.“
Kytarista přimhouřil oči a nasadil povýšenou grimasu. „Vidíš?“
Bill si odfrkl a upřel na Toma přísný, soucitný pohled, zatímco rasta sledoval každý zpěvákův a kytaristův pohyb. „Já si spíš myslím, že jsi nervózní a nesvůj. Vidím to na tobě.“
„Bille! Proč musíš mít vždycky pravdu?“ Zasyčel Axel rozhořčeně. Už nezáleželo na tom, jak moc špatně se ubohý a nešťastný Tom cítil, stala se z toho věc pýchy.
„Protože mám…“
„Kluci!“ Vykřikl Georg s úsměvem na tváři a bouchl pěstí do stolu. „Přestaňte se chovat jako děcka.“
Bill a Axel se na něj dívali jako dvě děti, které se provinily něčím, k čemu by se nikdy nepřiznaly. Tom se zasmál a pomyslel si, že když byli malí, nejspíš se tvářili stejně něžně, aby se očistili od všech lumpáren, které provedli.
V tu chvíli dramaticky vzrostla jeho touha a zvědavost je všechny poznat a proniknout do nich hlouběji, což v něm vyvolalo příjemné rozrušení.
„Laskavě nám nerozkazuj, Hagene,“ odpověděl mu okouzlující černovlásek.
„Když ho Hagen okřikuje, je potom podrážděný,“ zašeptal Gustav Tomovi, který okamžitě zadržel dech, aby se nerozesmál. Něco mu říkalo, že kdyby se rozčilenému Billu Kaulitzovi smál, nepřežil by první den. A to samozřejmě nechtěl.
„Gustave!“ Bill okřikl bubeníka téměř bičujícím tónem, a ten se jen usmíval pod vousy.
Georg zalapal po dechu, jak nejhlasitěji dovedl, aby na sebe upozornil. „Mám návrh, když už se tu takhle dohadujeme,“ prohlásil rozhodně. „Máme se seznámit, správně?“
„Přesně tak,“ přikývl Gustav. Tom si pomalu olízl rty a čekal, až baskytarista bude pokračovat.
„Pro začátek by nám třeba mohl Tom říct, jaký má na každého z nás názor, jelikož je náš fanoušek,“ vysvětlil Georg. „Máš nějaký názor ne?“ Zeptal se potom, povytáhl obočí a upřel svůj pohled na Toma.
„Jo, jasně,“ usmál se chlapec. Připadal si jako u výslechu třetího stupně, obklopen čtyřmi osobami, které jen čekaly, až mu povolí nervy – a přesně to se dělo, i když to nebylo jejich úmyslem.
„Tak si to poslechneme,“ pobídl ho Bill a mírně se naklonil s lokty zakotvenými na stole.
Tom trochu zmateně pootevřel ústa, ale snažil se působit vyrovnaně a klidně. Otočil se ke Gustavovi a chvíli se na něj díval. „Gustav mi připadá nejklidnější a nejzdrženlivější, možná nejprofesionálnější.“
Bubeník se usmál, ale neřekl nic.
„A Georg,“ pokračoval Tom. „Podle toho, jak tě popisují, si myslím, že jsi největší vtipálek z celé skupiny, že?“
Georg se zamračil, ale pak se rozesmál. „Možná nejsem ten nejvážnější člověk na světě, jo přesně takhle bych to řekl.“
Tom se zasmál taky a pak pokračoval. „Axeli… myslím, že jsi jen kytarista, který miluje hudbu a kytaru, ne svět, ve kterém žiješ,“ prohlásil a cítil se trochu moudře.
Kytarista se usmál se založenýma rukama a tvářil se nečitelně. Ten kluk měl pravdu, a to ho trochu překvapilo.
„Bille…“ Tomovi se honilo hlavou tisíc věcí, které by o něm mohl říct. Ale rozhodně bylo lepší mlčet, aby nevypadal jako ještě větší idiot, než jak už musel vypadat.
Bill byl pro něj milý, citlivý, možná až příliš citlivý, vypadal křehce a trochu bezbranně. Pokaždé, když spatřil jeho tvář, zmocnila se ho silná, nepřekonatelná touha přitisknout ho k sobě a zašeptat mu do vlasů, že s ním bude navždy, že ho nikdy neopustí.
Tom vždycky snil o tom, že ho bude moci držet a vdechovat vůni jeho vlasů; představoval si, že voní jako čokoláda, když jsou bez laku na vlasy. Miloval chuť a vůni čokolády, a ještě víc by si ji zamiloval, kdyby si ji mohl spojit i s Billem.
Připadal mu jako člověk žijící v mýdlové bublině. Byl přesvědčen, že zpěvák je stále uchvácen životem hvězdy a vše vítá, jako by to bylo překvapení.
Možná se mýlil, možná měl pravdu.
Kdo ví?
Faktem bylo, že nemohl říct všechno, co se mu honilo hlavou, a tak se rozhodl mlčet s malou a jednoduchou omluvou.
„Co se týká Billa, nemám ponětí,“ zalhal s čistou nevinností.
Zpěvák zvedl obočí – Tomovi se tenhle detail líbil taky – a malá kulička piercingu v něm odrážela světlo pronikající velkým oknem a stříbrně zářila. „Vážně?“ Zeptal se překvapeně a zmateně zároveň.
Nikdy ho nenapadlo, že si v sobě postavil betonovou zeď, která mu sloužila jako bariéra; vlastně si myslel, že je úplně průhledný. Když o jeho „osamělosti“ psali články na webu nebo v časopisech, cítil se jako otevřená kniha, i když musel přiznat, že to, co se o něm psalo, nikdy nebyla úplná pravda, a takhle to bylo lepší.
Bill nebyl osamělý proto, že by neměl přítelkyni nebo přítele, byly tu i jiné důvody, Proč sám se sebou nebyl v míru.
Ve chvíli, kdy zpíval na pódiu před tisíci lidmi, kteří křičeli jeho jméno, se cítil dokonalý a úplný. Ale potom, když zjistil, že se v nejtemnější samotě jedoucího tourbusu dívá na televizi se sluchátky na uších, necítil se vůbec dobře.
„Jo,“ zamumlal Tom jako odpověď.
Bill pokrčil rameny, otevřel tašku, kterou položil na stůl, a vytáhl z ní malý balíček gumových medvídků. Otevřel balíček s jazykem mezi zuby a přiblížil si žlutého medvídka ke rtům, mžoural a třásl se, když ho začal s chutí žvýkat, samozřejmě pod Tomovým pozorným, zasněným pohledem.
Jednou z otázek, které si často kladl, bylo, zda má Bill v tašce skutečně vždycky zásobu sladkostí, které může sníst, kdykoli a kdekoli se mu zachce.
„Máš patnáct dní na to, abys nás poznal, možná potom změníš názor,“ řekl Georg a natáhl ruku, aby Billovi ukradl jeden bonbon, ten ho plácl přes ruku a přitiskl si balíček gumových medvídků k hrudi.
„Moje,“ zasyčel jako jedovatá zmije. Nechutně žárlil na svoje sladkosti.
Tom byl jediný, kdo vyprskl smíchy, ostatní byli na Billovy scény obžerství zvyklí.
„Na to si zvykneš,“ řekl lítostivě Axel a rychle se podíval na bratra, který spokojeně okusoval své „poklady“.
„To doufám,“ usmál se Tom. „A vy? Jaký je váš názor na mě?“ Odvážil se ta slova doslova vyplivnout, aniž by o tom vůbec přemýšlel.
Ostatní čtyři se na sebe zmateně podívali, oči doširoka otevřené a nevěděli, co říct.
Bill si olízl rty a jazykem vydal cvakavý zvuk, jak piercing narazil o zuby, který všechny vyrušil z přemýšlení. „Myslím, že jsi náš fanoušek. Samozřejmě to nevím jistě, ale klidně bych si na to vsadil,“ prohlásil hravě a roztáhl rty, aby ukázal bílé, lehce křivé zuby.
Tomova tvář se rozzářila oslnivým úsměvem. „Máš dva týdny na to, abys mě poznal.“
Tourbus zastavil na odpočívadle po několika hodinách cesty, kdy využili příležitosti k rozhovorům a vzájemnému poznávání.
Georg odhrnul závěs a zkoumal situaci. „Není tu moc lidí a jsme někde na odpočívadle,“ oznámil.
„Nechce se mi ven, je tam moc velká zima a mě trochu bolí v krku,“ postěžoval si Bill a utáhl si víc lehký šátek, který měl kolem krku.
„Radši nikam nechoď,“ odpověděl Axel. Vstal a laškovně prohrábl vlasy zpěváka, který otráveně zavrčel. „Můžeš Tomovi ukázat tourbus a ukázat mu, kde bude spát.“
„Mh, dobře,“ souhlasil zpěvák, když Axel, Georg a Gustav opustili autobus a David se vynořil neznámo odkud a vyšel s ostatními ven.
Ten muž je záhadou, pomyslel si trochu překvapeně.
Tom se díval na chlapce před sebou a čekal, až se pohne. Vypadal zamyšleně a skoro ho vyděsil, když najednou zavrtěl hlavou a zadíval se přímo do jeho očí.
„Tak co? Jdeš?“ Zeptal se a neochotně odložil balíček sladkostí, na které byl tak chamtivý a měl je rád. Tom zkroutil ústa do úsměvu, sklouzl ze sedadla a přísahal by, že slyšel, jak Bill říká svým gumovým medvídkům, že se brzy vrátí. Bill se k němu s trhnutím otočil a všiml si, že se na něj Tom dívá, jako by právě spatřil ducha. „Co je?“ Zeptal se s rozkošně našpulenými rty.
„Mluvíš… mluvíš se sladkostmi?“
Bill se podíval nejdřív na Toma, pak na balíček medvídků a ušklíbl se. „Oh ne… teda jo… je to… roztomilá věc. Víš, mám rád své gumové medvídky,“ zahihňal se s výrazem, ze kterého Tom málem dostal cukrovku.
Zbožňoval ho, prostě ho zbožňoval víc než doteď. Ve skutečnosti mu Bill tolik připomínal plyšového medvídka, možná proto je měl tak rád.
„Pojď za mnou.“ Bill je vedl úzkou chodbou, kde byly schody, rovněž úzké a nepohodlné, vedoucí do patra, kde byly ložnice.
Tom se obdivně rozhlédl a následoval zpěváka, který mezitím otevřel malé dveře, za nimiž byla ložnice. Nikdy by ho nenapadlo, že autobus může mít skutečné pokoje. Představoval si spíše jen postele, nemyslel si, že je tu všechna ta rafinovanost.
Zřejmě se zmodernizovali, pomyslel si a na rtech se mu objevil malý, překvapený úsměv.
„Tohle je můj pokoj,“ oznámil Bill a otevřel tak náruč Tomovi, který si prohlížel každý detail, od ultra ploché televize až po postel, která byla až příliš velká, než aby se vešla do tak malého prostoru.
Zhluboka se nadechl a ucítil Billovi vůni. Bylo to tak příjemné a přívětivé, že mu ta slova samovolně vyklouzla z úst. „Hezky voníš.“
Bill se na něj podíval jako na blázna a pokrčil rameny, přičemž si toho komplimentu velmi vážil. „Díky,“ přistoupil k němu blíž a bez varování mu přitiskl nos k ramenu. „Taky hezky voníš.“
Tom se začervenal a zrudl až ke kořínkům vlasů. Bill si toho naštěstí nevšiml, protože se otočil a pokračoval dál. Bill Kaulitz si k němu přičichl a jeho vůně se mu líbila; to bylo to poslední, co vůbec čekal. Lehce se dotkl místa, kde ještě před chvíli byl černovláskův nos, a usmál se, protože cítil, jak taje. „Zatraceně,“ zašeptal si pro sebe a téměř klusem ho následoval, stále ještě otřesený tím, co se stalo.
Prohlídka tourbusu pokračovala do pokoje, kde měl spát, skončila krátkým pohledem do malé koupelny s mramorovými stěnami a Tom stále roztržitě přemýšlel o Billově tváři blízko té svojí.
♫♪♫
„Oh můj bože,“ vykřikl Tom s čelistí přilepenou k drahé podlaze, zatímco jeho pohled bloudil po hale toho luxusního pětihvězdičkového hotelu. Nedokázal už udělat ani krok, jak ohromený byl. Takové místo předtím nikdy neviděl; před sebou měl dvě patra mramorových schodů, které se rozvětvovaly do točitých schodišť vedoucích do vyšších pater, u stropu majestátně visel křišťálový lustr.
Nemohl uvěřit, že se skutečně nachází na tak důmyslném a vzácném místě. Měl dojem, že pohovky rozmístěné v logickém a promyšleném pořadí stojí tolik, co celý nábytek v obývacím pokoji jeho domova.
Zamrkal, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá, když se před ním objevila Billova vysoká, štíhlá postava, která ho trochu vyděsila.
Měl na sobě jednoduchou teplákovou soupravu, kalhoty měly nízký pas; rozhodně se nehodila do prostředí, v němž se nacházeli, ale i tak byl krásný, hotová pastva pro oči.
Usmíval se na něj, a tak mu úsměv opětoval.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se zpěvák, který se zastavil, protože si uvědomil, že Tom je trochu pozadu, zatímco ostatní už byli na recepci.
Tom lehce zatřepal hlavou a znovu se rozhlédl, viditelně omámený. „Jo,“ odpověděl tiše. „Já jen… víš, nejsem moc zvyklý bydlet v takových hotelech.“
„Chápu. No, není nic lepšího než velmi pohodlný hotelový pokoj!“ Vykřikl Bill a natáhl ruce vzhůru. Nejspíš už teď se těšil na pocit, který zažije, až se vrhne na obrovskou postel v pokoji, který mu bude přidělen.
Tom se na něj nejistě podíval a držel piercing mezi zuby. Byl rád, že tam může být s nimi a že může cestovat, ale domovu nemohlo nic konkurovat. Byl pro něj útočiště, útulný, pohodlný chomáč vaty a vždycky voněl rodinou.
„Myslím, že… vlastní domov je rozhodně lepší než hotel,“ zvážněl a ani si neuvědomil, co právě řekl. Ve skutečnosti viděl, jak Bill při té větě potemněl.
Vždyť on doma moc často nebýval. Jak by mohl být?
Určitě by se raději svalil do svojí postele, vstal a šel dolů do kuchyně s rozcuchanými vlasy a v obyčejném pomačkaném tričku; koneckonců byl taky jen člověk.
Tom vyděšeně zvedl ruce a zamával jimi, jako by ze sebe chtěl setřepat nepořádek. „Já… omlouvám se! Nechtěl jsem…“ zamumlal nakonec lítostivě, sklopil zrak a činil pokání.
Zaslechl tichý smích, a tak se trochu pousmál a znovu zvedl hlavu. Bill ho pozoroval poněkud pobaveně a něžně, jeho plné rty byly pootevřené a prohnuté vzhůru, zatímco mírně propadlé tváře vyplnil úsměv.
„Neboj se,“ uklidňoval ho tiše, jak to uměl jen Bill Kaulitz, a Tom o tom byl plně přesvědčen.
Černovlásek sledoval, jak jeho společníci míří k výtahu a vyrazil za nimi s Tomem v závěsu.
Vstoupili do prostorného výtahu, který brzy odhalil dlouhou chodbu posetou neprůhlednými bílými dveřmi.
Jakmile vyšli ven, každý zamířil do svého pokoje, ale David se zastavil. „Bille, když už ses stal Tomovým průvodcem, zaveď ho do jeho pokoje,“ přikázal mu, aniž by se pokoušel použít svoji autoritu.
Bill se na něj nejistě podíval a přikývl, i když by se nejraději vrhl na postel a odpočíval, protože v noci toho moc nenaspal.
Otočil se k Tomovi a připojil se k němu. Neustále těkal pohledem mezi číslem pokoje vyrytým na kroužku na klíči a číslem na dveřích a snažil se rozhodnout, kudy se vydat.
„Jaké máš číslo?“ Zeptal se Bill, a tím ho vyrušil z přemýšlení. Nebyl vůbec praktický, to musel přiznat, a byl docela trapný a nešikovný.
„Tři sta šedesát osm,“ zamumlal Tom nepřítomně a ujistil se, že řekl číslo správně.
„Okey, tudy,“ ukázal Bill chodbu za chlapcem a vedl ho do jeho pokoje.
Tom se snažil zasunout magnetickou kartu do zámku – nevěděl, jak tu věc nazvat, a tak zůstal u klíče – a zámek dveří cvakl a on vstoupil dovnitř, zatímco se připravoval na veškerý luxus, který ho čekal.
Rozsvítil světlo, protože žaluzie byly zatažené a paprsky byly příliš slabé na to, aby osvětlily místnost. Když umělé světlo z lustru ozářilo okolní prostor, Tom zalapal po dechu a Bill se usmál, když viděl jeho ohromený výraz.
„Do prdele!“ Vykřikl Tom, jehož oči byly velké jako kopačáky.
„Vaše Jasnosti,“ zamumlal Bill žertovně, stále se usmíval, a Tom se na něj omluvně podíval.
Rasta se vrhl na postel, už se přestal snažit udržet si slušné chování, a začal matraci ohmatávat přes jemnou přikrývku, aby zjistil, že je měkká a pohodlná přesně tak, jak se mu líbilo.
„Tohle všechno je tak úžasné!“
„Nečekal jsi snad nějakou skládku, že ne?“
Bill se snažil pochopit, z čeho je tak nadšený, ale stačilo si vzpomenout na svoje první dny, aby si uvědomil, jak vzrušující může ta atmosféra být.
„Ne,“ odpověděl Tom v sedmém nebi a oči se mu rozzářily. „Ale… bože, nikdy se mi ani nesnilo, že tohle všechno zažiju.“
Jestli v něm jen pobyt v nejkrásnějším hotelovém pokoji, jaký kdy viděl, vyvolal takové vzrušení, nedokázal si představit, jaké pro něj bude být na všech těch koncertech a až uvidí, jak to chodí v backstage.
Zpěvák se posadil na kraj postele, aniž by si chtěl nějak moc libovat; blízkost někoho tak spontánního a ne příliš domýšlivého mu byla cizí, možná pozitivně, možná negativně. Chtěl to zjistit a byl si jistý, že s přibývajícími dny si o Tomovi udělá lepší obrázek a celé situaci obecně. Musel uznat, že tenhle postup byl příjemnější a nenucenější, než si myslel, a byl s tím docela spokojený.
Tom se začal cítit trochu nesvůj, když si Bill sedl na jeho postel, a tak se rozhodl projít se po pokoji.
Vstal, uhladil si oblečení a zamířil do koupelny, aby zjistil, co se v ní „skrývá“.
Frontman kapely uslyšel skřípot a následné „Ježíši Kriste“ a pochopil, že Tom právě objevil vířivku. Zasmál se a čekal, až se k němu šokovaný chlapec vrátí.
„Tak co, jsi spokojený se svou koupelnou?“ Zeptal se s úsměvem.
Rasta odpověděl zubatým úsměvem a přešel k velkému oknu s výhledem na balkon, aby vytáhl žaluzie; byl zvědavý na výhled z hotelu. Natáhl ruku a chtěl uchopit provázek, aby žaluzii roztáhl, ale uvědomil si, že tam žádný není. Překvapeně se rozhlížel všude kolem okna, dokud mu Bill nepřišel na pomoc.
„Stiskni tohle tlačítko.“
Chlapec se otočil ke zpěvákovi, aby se podíval, kam ukazuje, a konečně zjistil, jak zvednout tu zatracenou roletu. Stiskl tlačítko a brzy se před ním objevil výhled.
„Bože. Tohle je cool,“ zaradoval se s ústy otevřenými do malého „o“ a stále zíral na tlačítko, které předtím stiskl. S obrovským nadšením znovu stiskl tlačítko a tentokrát se žaluzie zase zavřela. Nespokojený s temnotou v místnosti zopakoval toto gesto, jako by právě učinil senzační objev.
Bill na něj hleděl s výrazem, který byl směsicí šoku a pobavení. Už dlouho takovou scénu neviděl. Byla to opravdu dlouhá doba, co naposledy viděl někoho tak nadšeného takovou obyčejnou banalitou.
Tom se otočil a tvářil se jako malé dítě.
Zpěvák seděl čelem k němu s koleny u sebe s jednou rukou na nich položenou, kterou si podpíral bradu, druhou v klíně. Měl sevřenou čelist, jež mu zakulacovala jemný tvar obličeje, a zdálo se, že je ponořen do myšlenek.
Nemohl si nevšimnout, že se jeho rty zkroutily do něžného, sotva viditelného úsměvu.
Byl krásný jako slunce. Byl jeho sluncem.
A vypadal měkce jako gumový medvídek.
Bill miloval sladké gumové medvídky, Tom miloval sladkého Billa.
Bill byl jeho gumový medvídek.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
