Kaulitz podcast – epizoda 2

Translation of „KaulitzHills – Senf aus Hollywood“ Episode #2 Frau Keludowig 8. 9. 2021
Translated by @aislaend and @Cammi

B: Ahoj, roztomilý podcastový miláčku!
T: Hej, hej, hej!
(Bill se směje)
B: Dobré ráno!
(oba se smějí)
T: Dobré ráno, milé smutky! (německé rčení)
B: Dobré ráno je dobré…
T: Jak to jde?
B: Jak to jde?! Ach, Tome…
T: Ne, jak to jde?
B: Moje sluchátka… Musíš s nimi ještě jednou zatřepat. Slyším se jen na jedné straně. Zase máme nějaké problémy se zvukem… jo, ach jo!
T: Funguje to?
B: Ano, funguje!
T: Máme problémy se zvukem, jen když to děláš ty. (zívá) Dobrý den, pane Kaulitz.
B: Takže… Zlatíčko? Kocovina?
T: Ano, bohužel ano! (směje se) Sakra…
B: Mám hroznou kocovinu.
T: Vážně jsem doufal, že jsi fit!
B: Já myslel, že jsi! Včera jsem byl na večírku.
T: Jo, ale… víš… já mám vždycky večírek (směje se).
B: Sakra… (oba se smějí) S tebou je v Hollywoodu vždycky mejdan.
T: Do prdele, ale víš, že…
B: Víš, v čem je problém? Že víš, že jsem šel na večírek, a ty sis myslel, že bys mohl taky pařit… Je to tak trochu…
T: Trochu, ale… jo… Vlastně jsem se trochu vzpamatoval.
B: Já jsem se vlastně taky trochu vzchopil, ale nakonec jsem to nedokázal. Vždycky si myslím, že se dám dohromady, a pak, když přijdu domů, tak si říkám: „Tak opilý nejsem!“ A pak se mi zdá, že jsem se vzpamatoval. Víš? Vždycky si říkám: „Ne, to je dobrý! Zítra budu úplně v pohodě. Nejsem tak opilý.“
T: Mám stejný pocit.
B: A pak si vzpomenu druhý den ráno, když se probudím: „Ale ne, co jsem to zase řekl? Zase jsem byl docela na sr…
T: To je to nejhorší, když se tak někdo cítí. Já ne, protože jsem prostě byl doma.
B: Ty ses doma opil.
(oba se smějí)
T: Kdybych řekl něco špatného, tak aspoň jenom manželce.
B: Ne tak špatně, ale víš…
T: Já vím, jaké to je, když se člověk takhle ztrapní.
B: Ne!
T: Samozřejmě!
B: Ne, ale kdyby ses ptal: „Co jsem to zase řekl?“ nebo „Nebylo to moc hustý?“ nebo… já nevím… stejně ti o tom večeru musím říct. Co sis s sebou vzal? Vlastně se mi nechce zase pít, ale musíme… sakra…
T: Takže… Dobře, dneska jsem přinesl malé překvapení… jako vždycky. Protože sis k narozeninám přál, o tom si promluvíme později, ale chtěl jsi k narozeninám Sex ve městě, a protože jsi to nedostal, protože mám taky narozeniny a mám do toho taky co mluvit (Bill se chichotá), tak jsem ti dneska přinesl aspoň Cosmopolitan.
B: AAAWWW!! Vážně?!
T: Ano!
B: Jak roztomilé!
T: Jako záminku, abych tak řekl.
B: To je od tebe pozorné.
T: Nápoj Sex ve městě Cosmopolitan!
B: Cosmo! Úžasné!
T: Abych byl upřímný, Cosmopolitan jsem nikdy nepil… myslím.
B: Je vynikající!
T: A co ty?
B: Samozřejmě, že jsem měl Cosmopolitany!
T: Na tvém turné po Sexu ve městě!
B: Když jsem byl na turné k Sexu ve městě v New Yorku. Samozřejmě! Zastavíte se na všech těch místech… Jedete tam limuzínou…
T: Myslím, že jsem tam taky byl. Já jsem tam byl!
B: Tak to sis tam musel dát taky Cosmo. Čekali na tebe s Cosmopolitanem…
T: Vždycky jsem je vynechával!
B: Panebože, já se tak těším na novou sérii! Tak jo, ten náš… nejdřív si ho namícháme…
T: Přinesl jsem… počkat… musím otevřít recept! Přinesl jsem… samozřejmě všechno, co potřebujeme na dobré Cosmo. Potřebuješ… samozřejmě vodku, přivezl jsem místní z LA…
B: Čti…
T: Jak to chutná?
B: Ano!
T: To je ta vodka! Pak jsem samozřejmě přinesl… i čerstvou limetkovou šťávu… vymačkal jsem extra limetky. Je to úžasné nebo úžasné?
B: Ty už máš vylisované limetky?
T: Ano!
B: Jak jsi dobře připravený! Páni!
T: Jo, jasně, to je jediná věc, kterou připravuji.
B: Jo… dobře… Kolik vodky…
T: Jasně… Máš odměrku?
B: Ne, ale mám tady tuhle věc.
T: Ukaž, co je na ní napsáno?
B: Myslím, že tahle má 30 a ta druhá 60cl nebo tak nějak…
T: Víš to, nebo tomu věříš?
B: Nevím přesně… Kolik je potřeba?
T: Píše se tam, že obsahuje 4cl.
B: 4?!
T: 4cl vodky s citróny… správně, 4cl vodky a 1,5cl pomerančového likéru, který jsem taky přinesl.
B: 1,5? Ach bože, tak to jsem si zase spletl měrnou jednotku… To jsem si to zase vyčítal… Já myslel, že je to vždycky 30 a 40 a tak dále…
T: Ne… myslíš mililitry?
B: Myslel jsem mililitry… cl… Já jsem (mumlá)… dávám to za vinu tomu, že mám kocovinu.
T: Takže… namíchám nám dva… dva silné, jo?
B: Ano!
T: To znamená, 40 tohohle… 1,5… ehm… cl… tohohle oranžového.
B: Co to je?
T: Pomerančového likéru!
B: Aha. To jsem nevěděl, že to tam bude taky… Mňam!
T: 1,5 limetky… mé čerstvě vylisované limetkové šťávy.
B: Pozor!
T: To všechno i s brusinkovou šťávou, případně s granátovým jablkem. A nejlepší na tom je… že jsem obojí smíchal dohromady… 3cl se tu píše…
B: Mňam… Teď mám zase chuť! Vypadá to výborně!
T: Myslím, že je to zase silný nápoj.
B: Ano! Dívka ze Sexu ve městě je omámená celý den!
T: Patří k němu led! Máš led?
B: Už to obsahuje led!
(třese se)
B: mňam mňam! Mňam, mňam, cukr pekař! (německá říkanka „Lecker, lecker
Zuckerbäcker“) Zde…
T: Zatřásl jsi s tím dost dobře?
B: Ano!
(Zvuky nalévání, kostky ledu padající do sklenice)
B: Mohli bychom namíchat ještě jednu.
T: Aaaaa… Na zdraví!
B: Na zdraví!

(Úvod 1)

T: Děláš to špatně!
B: Já vím, jak to chodí!
T: Dobře… Zopakujeme si to!

(Úvod 2)

T: Ochutnej to!
B: Mmmhhhh… Oh, mňam! Mmmhhh…
T: Děláme to docela dobře, že?
B: Jo!
T: Nám se to docela povedlo!
B: Chutná to výborně.
T: Tohle nám teď pomůže!
B: Připomíná mi to můj Tik Tok. Musím si dávat pozor, abych „nevypil všechno najednou“… Znáš to, od Desiree Nick? (německá komička a veřejně známá osobnost)
T: Ne! Mňam mňam mňam mňam…
B: (souhlasně) Mmmhh! Výborné! Sakra… Zase to začíná být chutné!
T: Ano, ale… Chutná mi to moc dobře!
B: Myslel jsem…
T: ale…
B: Já jsem z těch holek tak nadšený! Miluju Sex ve městě a strašně se těším na návrat!
T: Upřímně řečeno, radši bych si to dal v nějaké mužnější sklenici…
B: Ne, musíš je pít z opravdu pěkné skleničky na martini.
T: Nemůžu si to dát na ledu v jedné z těch věcí… to by mohlo být taky skvělé (Bill otráveně zasténá) Led v opravdové sklenici na whisky.
B: Musíme říct, že jsme zpátky v Los Angeles. Konečně sedíme v Hills, ve studiu.
T: Všechno normální!
B: Všechno je zase jako obvykle. Měli jsme opravdu stresující týden, jak jsme všem říkali. Pak jste letěli… Měli jsme vystoupení s kapelou v Kolíně nad Rýnem a hráli jsme naši novou písničku.
T: V krásném Kolíně nad Rýnem.
B: Ano, bylo to zase dost deštivé a… nudné. Jak obvykle víme… Odtud jste jeli do Benátek…
T: Správně, musel jsem jet do Benátek. Především jsem tam byl poprvé. Bylo to…
B: Bylo to hezké?
T: … vzrušující.
B: Člověk toho moc neviděl.
T: Nebylo toho tolik vidět… Byli jsme tam, protože Leni měla premiéru na molu. Bylo to tam a tam, shon, schůzky, běhání sem a tam… Byli jsme tam jen jako rodiče, abychom se postarali… proto jsem toho neviděl tolik, jak jsem si přál.
B: Ale i tak to bylo hezké!
T: Samozřejmě, že bylo!
B: Celá ta akce.
T: Ale ty dny předtím… Byla to třetí noc, kdy jsem spal jen dvě hodiny. Když jsi tak unavený a už necítíš své tělo, všechno ti připadá jako sen. Vidíš všechno jenom kostkovaně a… jo…
B: Cítil jsem se úplně stejně! A okraje očí mi visí až k zemi a někdy se na sebe podívám a už se nepoznávám. Teď s dvaatřiceti…
T: Taky déle trpíš kocovinou. Musím se přiznat, že jsem pořád ještě vyjevený, nejen kvůli včerejšku, ale i kvůli tomu… Prostě to déle vnímáš v kostech, taky z večírků…
B: Ale my jsme opravdu slavili. Teda… Potkali jsme se, ty jsi byl v Benátkách, já se musel vrátit do Berlína, pak jsme se všichni společně sešli v Mnichově a letěli zpátky, a od té doby už bylo jen co slavit.
T: Jo.
B: Pak byly naše narozeniny… Už večer předtím jsem se opil s kámošem přes Facetime, protože on tam nemohl být… Aha… ty máš pražené mandle?!
T: Přinesl jsem pražené mandle, protože…
B: Mňam!
T: … za prvé, když máš kocovinu, potřebuješ nějaký cukr proti své… slabosti (nevím, jak přeložit „Tata“, je to takový divný pocit po těžkém pití) (Tom se směje).
B: A dneska už měl dvě koly.
T: Proti tomu pocitu opravdu pomáhají pražené mandle. Jinak tady byl takový trend… a já jsem si říkal, že si nějaké přinesu.
B: Ale pro lidi je to nechutné, když pořád hlučně jíš.
T: To se některým lidem nelíbí?
B: Mají, myslíš… (Tom jí nějaké mandle opravdu hlučně, Bill se směje). To je pro lidi, kteří nad tím hladí (mikrofon) a říkají: „Teď usneš.“ … Jak se to jmenuje!
T: To je zvláštní trend na YouTube.
B: Já tomu nerozumím. Pak když začnou kartáčovat a říkají: „Teď tě kartáčuju!“ a začnou se drbat jako… (drbe se přes mikrofon).
T: Jasně…
B: Já tě poškrábu…
T: Někteří lidé u toho usínají.
B: Nějak mi to připadá úchylné.
T: Nebo si u toho honí péro.
B: Jo… To je fakt divný!
T: Tyhle oříšky jsou úžasné, nechceš je ochutnat?
B: Teď ne! Museli jsme hodně slavit, narozeniny, začal jsem večer předtím doma. Pak jsem byl trochu sentimentální a už jsem začal pít víno… Jednu láhev s kámošem z New Yorku přes Facetime, který nemohl přijet. Pro mě bylo opravdu důležité, že tu bude, ale jeho pes má bohužel nemocné srdce a jako psí táta sám jsem samozřejmě hned pochopil, že nemůže přijet, ale facetimovali jsme se a tak. A od dvanácti se samozřejmě dívám velmi pozorně na to, kdo…
T: … ti píše!
B: … mi gratuluje.
T: Já takový nejsem! Rozhodně ne! Proč jsi takový?
B: Tome, já nevím! Já jako, já sedím…
T: Ty sám pořád zapomínáš na narozeniny!
B: Já vím!!! Víš, co je horší? Že mi lidi zazlívají, protože vědí, jak důležité jsou pro mě moje vlastní narozeniny!
T: Jasně! Sám si kopeš do vlastního. Jsi tak hloupý!
B: Lidi vědí, jak důležité jsou pro mě moje narozeniny, a pak mi úplně zazlívají, když jsem zapomněl na ty jejich. To se bohužel stává často.
T: Jak jsem řekl!
B: Máma mi to vždycky připomene a já to stejně zapomenu…
T: Musíš pochopit, že lidé nebudou psát o půlnoci.
B: Nevím, proč jsem taková. Jsem jako… jsem… sedím tam sám a jsem trochu sentimentální. Nemůžu proti tomu nic dělat. Prostě to takhle přijde a já jsem pak takový emotivní. Já nevím… Vždycky chci, aby ti ostatní měli hezké narozeniny.
T: Když už jsme u těch narozenin. Myslím, že to je jedna z nejdůležitějších otázek tohoto týdne. Pojďme rovnou k první kategorii.

Senf aus Hollywood

B: Než se dostaneme k rozhovoru o našich narozeninách, musím ti říct něco nechutného, k čemu jsem se ještě nepřiznal, a nebyl jsem si jistý, jestli ti to mám vlastně říct, protože to bylo hrozně trapné.
T: Co to je?
B: … a protože by si lidi říkali: „Je to blázen.“ A co? Na mém posledním večeru v Berlíně jsem si vyšel s…
T: Jo?
B: S mým… divokým kamarádem. A vždycky, když jdeme spolu ven, tak víme, že to bude divoký, což nakonec bylo. A víš, že já toho většinou hodně snesu.
T: Mimochodem, nic, na co bys měl být hrdý.
B: Tak podívej, to je tak špatné. Jedeme taxíkem asi v šest ráno, venku je jasno, slunce vychází, úplná noční můra, protože ty už vypadáš hrozně vyřízenej. Tak zkurvenej, že ti tričko smrdí po cigaretách, protože jsi jich vykouřil asi tři sta. Dívám se na mobil, protože jsem odpověděl na maily, které obvykle ráno kontroluju.
T: To se stalo uprostřed týdne?
B: Ano. Přišly mi snad tuny mailů, každý po mně něco chtěl a najednou mi bylo špatně.
T: V autě.
B: V taxíku.
T: Ale ne.
B: A já jsem si říkal: „Kurva. Už jsme skoro v hotelu, prosím tě, ne.“ A tak jsem si říkal, že to není pravda. A pak trochu zvracel.
T: To je nechutné, fuj!
B: Ale pořád jsem měla na sobě masku! (Oba se smějí.) A pak jsem se trochu vyzvracel do masky, Tome, a nechal jsem si ji nasazenou. Říkal jsem si: Představ si, že mi to z masky kape, a já stejně musím jít do hotelu. Samozřejmě, že všichni říkali: „Dobré ráno, pane Kaulitz.“ A já měl jen sklopenou hlavu a říkal jsem si, že musím smrdět jako ten nejodpornější bar, když mám v masce zvratky.
T: Tys prošel vstupní halou se zvratky v masce a řekl jste „Dobré ráno“? Fuj.
B: Co jiného jsem měl dělat? Musel jsem si ji nasadit.
T: No jo, prostě jsi u ní musel stát, jít do rohu a vyzvracet se.
B: Ale dobré je, že si toho nikdo nevšiml, protože to byla černá maska.
T: Fuj, a byla důkladně nasáklá zvratky.
B: Myslím, že to nikdo neviděl, ale bylo to hrozně trapný. No, fajn.
T: Ale musel jsi ještě pořádně zvracet, nebo to byla jenom ta kapička? Nebo to prostě vylezlo nahoru?
B: Jo, prostě to vylezlo a fuj, celé jídlo chtělo ven.
T: Jo, to vím. Mně se to ještě nestalo, ale vím, že když si říhneš, tak to vyvrhneš.
B: Byl jsem moc rád, že jsem měl masku, protože jinak by to skončilo v taxíku.
T: Jo, na té přepážce z plastu. Mezi řidičem a tebou.
B: No nic, řekni jim, jak skvělé byly naše narozeniny. Já jsem tak šťastný. Jak se cítíš ty? Jsi šťastný?
T: Jak to mám říct…
B: Bylo to krásné.
T: Pořád to cítím v kostech, ale bylo to úžasné. Měli jsme úplně bílou… no, zahradní párty zní tak kýčovitě, ale bylo to moc hezky vyzdobené.
B: Bylo to na téma „bílá“.
T: Jasně, všichni museli mít bílé oblečení. Měli jsme jen naše oblíbené drinky, já jsem měl svou oblíbenou tequilu, piju ji rovnou na ledu. Měl jsem svou oblíbenou whisky, své oblíbené doutníky. Prostě to nemohlo být lepší!
B: Bylo to naprosto skvělé. Moje oblíbené šampaňské, měli jsme všeho moc.
T: Dokonce jsme měli i dobrý dort „Senf aus Hollywood“.
B: Jo, ten byl nádherný!
T: A dort se zlatou deskou pro White Lies.
B: No jo, to jsme museli lidem vysvětlit, protože ta písnička…
T: -dostala zlatou desku-
B: -ve třech zemích, a proto jsme dostali zlatý deskový dort. Všechno bylo tak pěkně nazdobené a oblečené tak sofistikovaně, ale to je přesně to, co miluju! Když se všichni sejdou, všichni naši kamarádi a všichni se k sobě prostě nehodí.
T: Přesně o tom jsme si doma s dětmi povídali. Když máš doma čtyři děti, pořád plánuješ narozeniny jednoho z nich.
B: Vždycky se konají nějaké narozeniny.
T: A oni jsou jako „Musíme je rozdělit“, vždycky si naplánují, že půjdou s jednou skupinou kamarádů na oběd, a pak se budou dívat na film s druhou skupinou kamarádů.
B: Aha, oni si rozdělují kamarády?
T: Ano, dělí.
B: Cože? Ne!
T: Jo, a já se ptám: „Proč to děláte?“ A oni na to: „Protože se k sobě prostě nehodí.“ Ale to je přesně ten případ našich kamarádů, vůbec se k sobě nehodí, vůbec.
B: To se mi líbí. Když jsem to viděl, mohl jsem se potrhat. Kéž bych si to mohl všechno nahrát.
T: Je to tak zábavné, že bych se mohl opřít a pozorovat tu situaci.
B: Je to tak vtipné. A je to tak vtipné, protože vědí, že se prostě potkají na naší oslavě, a pak se celý rok neuvidí.
T: Ale myslím, že se jim to líbí.
B: Já si to myslím taky. Myslím, že se mají rádi, ale myslím, že nebýt nás, byli by si úplně cizí.
T: I když někdy to může být trapné, kdy by se člověk nejradši schoval pod stůl. Někdy je jejich konverzace taková trapná, protože prostě žijí ve dvou různých světech, ale stejně si myslím, že se jim to líbí, protože vědí, že se setkají s lidmi, které by normálně nikde nepotkali.
B: Kdo ti na začátku gratuloval? To mě zajímalo nejvíc, protože…
T: Já ani nevím.
B: V Německu jsme měli narozeniny mnohem dříve, takže mnozí nevěděli, jestli mi mají gratulovat teď nebo později, a vtipné je, že jsem nikdy nedostal tolik přání k narozeninám jako letos, a řeknu vám proč? Myslím, že je to proto, že jsem si na to stěžoval v našem posledním podcastu, takže mi všichni plánovali pogratulovat. Ani jsem nestihl všem odepsat. Tolik vzkazů mi přišlo. Ale je to tak zvláštní, tolik lidí, o kterých jsem léta neslyšel, mi napsalo, a já z toho měl takovou radost. Musím se přiznat, že když jsem viděl jejich jména, říkal jsem si: „Ehm… kdo že to byl?“
T: To se mi nestává.
B: Jako že jsem v opilosti prozradil svoje telefonní číslo?
T: To děláš pokaždé.
B: Jo, pokaždé. Z některých zpráv jsem měl takovou radost, že mi přišly od lidí, se kterými jsem nepočítal.
T: Nechceš nám říct, kdo to byl?
B: Jeden z prvních lidí byla Caro. Caro Daur. Říkal jsem si: „Páni, podívej se na to.“ A pak jsem se podíval na tuhle.
T: Ona mi nenapsala.
B: Jo, to proto, že nikdo nemá tvoje číslo. Lidi mi často píšou jako „… a zdravím Toma“.
T: Ty jsi Kaulitz-úředník. A to mi vůbec nevadí, když lidé vyřizují pozdravy přes tebe.
B: Jo, ale myslím, že je škoda, že nejsi tak společenský a moc si nepěstuješ přátelství.
T: Já to dělám přes tebe. Všichni to vědí. Líbí se mi to, ale nemám ani whatsapp-.
B: Každopádně si dávám pozor, kdo na mě myslí v den mých narozenin, a pak mi vteřinu po dvanácté zavolali. Měl jsem z toho radost, ale-
T:… Uh huh?
B: On byl-
T: Aha, to byl ten člověk, co měl přijít-.
B: Ten člověk, který měl přijít, ale nepřišel. Pak jsme se trochu pohádali, bych řekl. A ten člověk skutečně nepřišel a já jsem pořád zraněný a smutný.
T: Nebo už ses přes to přenesl?
B: Ne, já… tak nějak to odstrkuju…
T: Anebo to zklamání uvízlo tak hluboko, že si říkáš: „Víš co? Jsem svá vlastní žena.“
B: Jo, přesně tak. Nutí mě to přemýšlet, jako že bych se na to možná měl vykašlat. Víš, co tím myslím? Protože je to strašná škoda a jsem strašně zklamaný, že z toho člověka tak málo vyšlo a že mě předtím ghostoval. To je drsné, víš, někoho ignorovat. To se nedělá. To je hrozně na nic.
T: Napsal jsi, ale nedostal jsi odpověď?
B: Lidi, musím vám to říct. Je to prostě na nic a neměli byste to dělat. Někoho ghostovat, to znamená tomu člověku neodpovědět nebo ho ignorovat, nikdo si nezaslouží, aby se s ním takhle zacházelo, je to neslušné a není to hezké. Je to strašně zraňující a už předtím mi to ublížilo, a pak nepřišel a… jo.
T: Já nic takového neznám, mně ještě nikdo nikdy neudělal ghosting (smích).
B: Dobře ti tak, Tome. Jo, to bylo vlastně poprvé, co se mi to taky stalo.
T: No, dobře…
B: Ale pak, druhý den, zazvonily moje dveře a dovnitř vletěly jako překvapení balónky ve tvaru srdce. Můj dům byl plný těchto balónků.
T: Byly od mé ženy.
B: Ano, od tvé ženy. To je tak roztomilé. Pak zase zazvonily dveře a já dostal obrovskou kytici květin. Počkat, ne, to nebyla kytice, byly to takové šikmé vázy s velmi dlouhými bílými květy, nevím, jak se jmenují.
T: Hm, a kdo je poslal?
B: Dostal jsem je od svého kamaráda z New Yorku, který mi také poslal ručně psaný vzkaz, že ho mrzí, že nemůže přijet.
T: Jak drzé, že jsem nic nedostal.
B: To bylo tak roztomilé, bylo to takové pozorné gesto vůči mně. Pak zase zazvonily dveře a já jsem dostala květiny od našeho vydavatele a s lidmi, se kterými pracuji.
T: A my jsme dostali úžasný dárek od našeho nového zaměstnavatele (smích). Spotify!
B: To bylo úžasné! Je to náš obal na velkém talíři. Přemýšlel jsem o tom… protože jsem si zrovna vymaloval zeď tmavě zelenou barvou, a když jsem ten talíř držel před zdí, říkal jsem si, že by se k tomu tmavě zelenému pozadí tak hodil, ale pak…
T: No, tak to nevím… myslíš tím, že si to chceš pověsit na zeď?
B: Jo.
T: Ne, to bych nikdy neudělal!
B: Jednou jsi řekl, že by si člověk neměl věšet vlastní fotky na zeď, a já s tebou vlastně souhlasím, protože si představ, že se vrátíš domů jako Paris Hiltonová a ona má všechny svoje fotky-.
T: Jo, u Paris Hilton je to nějak úžasný, protože je to takový vtipný, že se takhle oslavuje, to znamená, že by bylo úžasný, kdybych to taky udělala se svými fotkami (smích).
B: Já jsem jenom chtěl říct! U tebe doma, ty…
T: To není pravda. Neříkej žádné lži.
B: Promiň, ale-
T: Dohodli jsme se, že tady nebudeme lhát.
B: Doma máš spoustu fotek páru. Všude. Malé i velké fotky, zarámované.
T: Dobře, zaprvé, to jsem nebyl já. Zadruhé, fotky páru se nepočítají.
B: A v koupelně máš zarámovanou fotku z focení.
T: Já?
B: Nebo sebe sama.
T: (směje se) Nemám v koupelně tvou fotku z focení! Zbláznil ses?
B: Ale máš, tam, kde to tak jiskří.
T: Aha, ta, jo, dobře.
B: Jo! A ta ti visí v koupelně. Vidíš?!
T: Nevisí, jen tam stojí. Přísahám, že nevisí.
B: Já myslel, že visí.
T: To je to, co můžeš s takovými fotkami maximálně dělat, pokud je to pěkně zarámovaná fotka, můžeš ji prostě opřít o zeď, ale kdo by si věšel fotky na zeď?
B: Promiň, dobře, ale to mě přivádí k dalšímu tématu, které jsem chtěl zmínit. Kdykoli si s tebou někdo skypuje nebo facetajmuje, sedíš ve své kanceláři a před komínem máš na pozadí umístěna všechna naše ocenění. Ceny MTV, Echo a tak dále.
T: To vůbec není pravda.
B. Tak co máš na komíně?
T: Na mém komíně je humidor s doutníky. To je všechno.
B: V pozadí máš ocenění.
T: Neříkej žádné nesmysly.
B: Proboha, ty lháři! (směje se)
T: Zbláznil ses?
B: Jsi blázen.
T: Tomu nikdo neuvěří.
B: Dobře, dobře. Georg, náš baskytarista, má v záloze i naše ocenění.
T: Přesně tak. Ubohé. (směje se)
B: Nechápej mě špatně, mám rád ceny, líbí se mi, když je dostáváš, a samozřejmě jsi na ně pyšný, podívej, tady ve studiu je taky jedna. Třeba Zlaté desky, ty jsou taky úžasné.
T: Ve studiu je to něco jiného, protože tam tvoříš hudbu, takže když si pověsíš nějaké zlaté desky, Moonmana nebo cenu MTV, tak je to zase super… ale doma na komíně? Ne.
B: To záleží, je to tenká hranice. Třeba tenhle obal podcastu, ten je moc hezkej, líbí se mi a je dobře udělanej a je to hezkej dárek a možná by se dal někde pověsit a vždycky záleží na tom, ale co mi hodně vadí, je, když se lidi fotí nahý… víš o tom?
T: Ano, jistě.
B: Nechají si od někoho udělat pěkné nahé fotografie, černobílé…
T: Říkají věci jako „Je to elegantní“ (Bill se směje). S obrovským rámem.
B: Zarámované a pověšené na zdi v podlaze. Víš, tenkrát s… teď nesmím říkat jejich jména, takže jim říkejme prostě „Bärbel“ a „Hans“.
T: Jo.
B: Ne „Bärbel“ a „Wolfgang“, to zní líp.
T: Vím, koho myslíš, bylo to v Hannoveru.
B: Nechali si vyfotit genitálie, černobíle a s kloboukem na hlavě. Nechal si od někoho vyfotit penis s kloboukem a knírkem a s malými brýlemi a ta malá díra na moč měla znázorňovat ústa.
T: (směje se) To, jak jsi to pojmenoval – „malá díra na močení“ (oba se smějí).
B: A on si tu fotku pověsil do koupelny! Jak nevhodné to bylo?!
T: Ale to je zase skvělé. Vždyť tenkrát to bylo odstrašující. Stál jsi tam jako dítě a nad záchodem ti tam visel takovej čurák.
B: Wolfgangův pták tam prostě visel nad tím a-.
T: To bych taky udělal.
B: A Bärbel se nechala vyfotit od fotografa z vesnice, vzpomínáš si ještě, v tom nejhezčím prádle? A pak seděla na židli a předváděla svá ňadra…
T: Jo, ale když to bylo pro Wolfganga, tak to je nějak sladký, musím říct.
B: Ale když si lidi pověsí fotky na zeď, aby je všichni viděli…
T: Ale když je lidi přijdou navštívit, tak o tom budou mluvit špatně, stejně jako ty teď.
B: Já nemluvím špatně!
T: Samozřejmě, že ne (směje se).
B: Aha, já myslel, že myslíš, že o tobě mluvím špatně.
T: Ne, ale o -jak že jsi jim to říkal? Teda já znám jejich pravá jména, ale – to je jedno, myslím, že když to děláš pro sebe, tak je to roztomilé.
B: Jo, ale ne černobíle nahá, promiň.
T: Ale líbilo by se mi, kdyby fotka mého ptáka visela u vás doma na zdi nebo na záchodě v našem studiu. (Bill se směje)
B: To by byl vtipný dárek. Mohli bychom udělat takové fotky a darovat je dalším lidem, aby si je na zeď pověsili. Jaký byl tvůj nejoblíbenější dárek k narozeninám?
T: Uhm… můj nejoblíbenější dárek k narozeninám byl… můj náramek. Ten jsem právě dostal. Byl od mé ženy.
B: Ten jsem dostal taky! Oba jsme dostali stejný náramek.
T: Dvojitý náramek. Jsou krásné, že?
B: Jsou, jsou ve zlatě a velmi těžké. Taky jsem dostala nový odšťavňovač. Ten se mi taky moc líbí. Děláš to taky?
T: Jo, ale co budeš dělat se dvěma? Jeden už jsi měl.
B: Ne, počkej, rozdíl mezi těma dvěma je ten, že ten druhý to ohřívá, je to takový klasický odšťavňovač, je vybavený elektronickým struhadlem, které vytahuje šťávu docela rychle, jako speciální zvukové efekty, a ten druhý je pomalý lis, lis za studena-.
T: To je ten starý?
B: Ne, ten nový. Ten se nezahřívá a krouží docela pomalu a nemá žádné elektronické… ehm… no, nevytváří se žádné teplo, teda je to elektronické, ale docela pomalu a ovoce se prostě rozmačká, a tím se zachovají všechny živiny. Je to mnohem zdravější, protože můj kamarád Devon říkal, že ten druhý odšťavňovač zachovává nula vitamínů, teda tomu moc nevěřím, ale on vždycky říká, že se ty živiny ztrácejí kvůli teplu, takže proto mi daroval tenhle a říkal, že je to lisování za studena a všechny živiny jsou zachovány. To je jediná zdravá věc, kterou dělám. Taky dobrý tip pro kocovinu ode mě! Je to jen celer, zázvor, citron, jablko, okurka-
T: Co je to za tip na kocovinu? Když piješ zelený džus, když se cítíš špatně, cítíš se samozřejmě dobře. To nebyla žádná užitečná rada.
B: Ale je čerstvě vyrobený. Proč to není zasvěcený tip? Mnoho lidí takové věci asi nepije, odšťavňovač za studena je dobrá investice. Každopádně to mám taky. Byla tam spousta dalších úžasných dárků, mám spoustu úžasného oblečení, dostali jsme spoustu k pití.
T: To jsem právě chtěl říct. Mám radost z velmi dobrého alkoholického destilátu, stejně jako ze starého krýglu.
B: Řekni lidem, že tam byly úžasné keramické lahve s…
T: Dostali jsme cennou tequilu různých druhů, také moje oblíbená tequila byla jedna z nich, teď neřeknu, z které značky, pak dobré víno, také velmi lahodná whisky. Z toho mám radost. Alkohol a doutníky, tak mě dostanete.
B: Taky miluju květiny, miluju takový-
T: Ano, květiny jsou také pěkné.
B: Mám pár kusů nábytku do domu-
T: Kdo přišel na náš večírek, řekneme to našim posluchačům?
B: Dobře, tak ten jeden člověk, kvůli kterému jsem byl smutný, nepřišel, už jsme o tom mluvili.
T: Jasně, přišel Roland Emmerich?
B: Roland Emmerich nepřišel, protože byl ještě na dovolené, jak už jsem předpokládal. Věděl jsem, že je pořád na dovolené, a jinak… lidi pořád nemůžou do USA, to znamená, že spousta našich přátel nesměla přijet nebo nemohla…
T: To znamená, že tam byli jen naši přátelé z Los Angeles, velmi různorodí.
B: A vy dva máte takové legrační kamarády, teď jsem se nahoře znovu podíval na tu kartu a oni mají na vlastní kartě příjmení ve znaku. To je tak super, protože člověk pozná jejich dárek od všech ostatních dárků.
T: Je to tak nějak divné, ale pořád to má nějaký styl. Díky tomu je to zase úžasné.
B: Jo, je to fakt ujetý [ne v negativním slova smyslu], je to jako „máme vlastní notýsek“.
T: Když jsem byl teenager, vždycky jsem chtěl mít vlastní erb. A co ty? Vždycky jsem chtěl mít Golf GTI, chtěl jsem ho snížit, mít pod ním světla – mluvíme o době, kdy jsem byl teenager, dobře – a pak mít na sedadlech našitý svůj erb s nápisem „King Tom“ (Bill se směje) a s tím jsem chtěl projet Magdeburgem (oba se smějí). To byl můj cíl. O tom jsem snil, když jsem byl malý kluk.
B: Ukázat všem své iniciály…
T: S Golfem GTI a jeho erbem na sedadlech.
B: Bože, to je hrozné.
T: Přesně to jsem chtěl.
B: Ano, člověk se k nim chce vrátit a říct: „Jednou to dokážu.“ A pak se na ně podívám.
T: Jo, ale ne jenom kvůli tomu, prostě mi to přišlo cool.
B: Ale taky je to „fuck you“ pro všechny.
T: Jo, jasně, „fuck you“ všem učitelům matematiky. My ani nevíme, jaký je rozdíl mezi cl a ml.
B: Bože, to bychom asi měli vyškrtnout. Každopádně jsem ti chtěl říct, že já – nebo vlastně my všichni – bydlíme v divočině a mám tady tolik zvířat a dneska jsem ti poslal video, kde jsem křičel, protože mi do ložnice vletěl pták!
T: Podařilo se ti ho dostat ven?
B: Víš, co jsem udělal?
T: Počkej, jak se dostal dovnitř?
B: No, podívej. Moje vchodové dveře byly dokořán a vlastně jsou dost daleko od mé ložnice a já jsem měl vchodové dveře otevřené, protože jsem chtěl, aby Stitch šel ven, protože se celý den jenom válel v mé posteli, velmi pohodlně a s kocovinou, nic jsme nedělali a celý den jsme se jenom dívali na televizi.
T: Dívala ses na Sex ve městě?
B: Ne, později ti řeknu, na co jsem se díval.
T: Dobře. (oba se smějí)
B: Takže jsem měl otevřené dveře a ten pták musel odtamtud vletět dovnitř, přes celé patro, přes kuchyň, přes podlahu, až do mé ložnice, a pak tam jen tak poletoval a samozřejmě se snažil utéct skrz – a musíte vědět, že tady je všechno ze skla. Celý můj dům má snad jen jednu normální zeď, zatímco zbytek domu je jen ze skla a betonu. Jen stěna v mém patře, kterou jsem čerstvě natřel – jediná stěna, která se dá natřít, protože žádnou jinou stěnu nemám -, a on celou dobu lítal proti tomu sklu a říkal si: „Chci ven,“ a samozřejmě nemohl, a Stitch ho chtěl zakousnout-
T: Ale ne, co se stalo potom?
B: Já jsem úplně zpanikařil, a pak jsem otevřel dveře na terasu-.
T: To jsem ti říkal.
B: Potom se mu podařilo vyletět ven, úplně sám, naštěstí, protože Stitch vyběhl ven a viděl ho, jak to dělá, takže pochopil: „Aha, takhle se chodí ven“, ale vsadím se, že tady poletoval tak 5 minut-
Takže se mu podařilo vyletět ven úplně samotnému.
T: Zranil se? Protože oni jsou hodně křehcí.
B: Ne, Tome, ale musím ti říct ještě něco. Kolem mého domu umírá tolik ptáků.
T: V žádném případě.
B: Ale ano, umírají.
T: Ale ne, Bille, musíš s tím něco udělat.
B: Nevím, jak tomu zabránit, třeba mi někdo z posluchačů poradí, protože já nevím, co mám dělat. Mám z obou stran sklo a ti ptáci si myslí, že mi můžou proletět domem a…
T: Můžeš na to nalepit obrovskou ptačí nálepku jako tenkrát ve škole.
B: Ne, to neudělám.
T: Ale to je hrozné.
B: Ano, je to hrozné.
T: Dokonce bych řekl, že je to velmi špatné znamení.
B: Ale já za to nemůžu!
T: Chci říct, že když zabiješ tolik ptáků – a to říkám jako tvůj osobní astrolog – (Bill: Do prdele), tak bych řekl, že je to velmi špatné znamení.
B: Ale je mi to moc líto, jsou tak roztomilí. Někdy prostě dostanou ránu o to sklo, a pak prostě letí dopředu, ale… často ne.
T: Ach… musíš proti tomu něco udělat.
B: A člověk slyší věci jako „buff“, a já si říkám: „Aha, další pták proti tomu právě letěl.“ A pak se ozve: „Aha.
T: Předejdi tomu. Naléhavě. Mimochodem, Stitch teď chrápe jako blázen.
B: Ano, taky to slyším.
T: Je to moc nahlas?
B: Myslím, že ne, takže pro ty, co se diví, je to jenom Stitch, kdo tam v pozadí chrápe. No, vraťme se k našim narozeninám, zase jsme se nechali rozptýlit…
T: Do kolika hodin trvala oslava?
B: Pro mě tak do půl šesté ráno, většina lidí – typické pro LA – (říhne).
T: Kámo, fuj.
B: Promiň.
T: Mimochodem, chutná ti to pití?
B: Ano, chutná.
T: Celou dobu si vyměňujeme mikrofony, chci říct, že s nimi taky cestuju a beru si je všude s sebou-.
B: Ano, a pijeme z jedné sklenice-
T: Jo, ale když si do ní říhneš a vyteče s ní i trocha zvratků…
B: No nic…
T: pak jsou mikrofony trochu cítit po zvratcích. Ta moje je ještě hodně čerstvá
B: Je úplně nová.
T: Jo, ale ne moc dlouho. Mně ta párty taky trvala docela dlouho, protože jsem celou noc popíjel tequilu a v pozadí nám hrála dobrá hudba díky skvělému dýdžejovi
B: No jo, ten DJ byl úžasný. Jen tak mimochodem, jídlo bylo úžasné! Měli jsme domácí pizzu z kamenné pece-
T: A mořské plody, jako by to nemělo konce.
B: Mořské plody z úžasné restaurace a oni je prostě rozprostřeli na ubrus, dostali jsme krevety a humry a mušle a každý dostal nějaký bryndák a všichni si je mohli sami vyloupnout a bylo to velmi chutné.
T: Musím dodat, že jako kompenzaci bych opravdu chtěl jít na vegetariánský rok.
B: Já taky. My jsme vegetariáni už víc než deset let.
T: Nejedli jsme žádné mořské plody ani maso a já to vlastně chci úplně omezit, abychom to zase vykompenzovali. Mám z toho mezi tím špatný pocit, teda dobře, ne na naše narozeniny, protože jsme si to chtěli prostě užít.
B: Celý den jsem pil šampaňské a všichni měli takovou dobrou náladu a tančili. Jo, a pak přišly dorty a dostali jsme koláčky s našimi obličeji a ty moje chutnaly samozřejmě mnohem líp.
T: Ty moje zmizely docela rychle.
B: Mám ti něco říct? Lou mi řekla – pro všechny, kdo to nevědí, je to Heidina nejmladší dcera – že moje chutnaly mnohem líp, a mám vám říct proč? Protože na tvé vousy a vlasy museli použít tmavší barvu a nechutnaly tak dobře jako ty moje světlé (směje se).
T: Nesmysl.
B: Ano, moje sušenky byly lepší. Mám jich ještě pár nahoře, myslím, že je později sním.
T: Vidíš, z těch mých už žádné nezbyly.
B: Ale no tak, ty moje byly moc hezké na to, aby se do nich dalo kousnout, takže lidi říkali: „No, tak si dáme tady tu špinavou.“ A taky jsem si říkal, že je to jenom taková hloupost. (smích)
T: Nemyslím si, že byl rozdíl v chuti, protože v Americe chutnají všechny věci stejně.
B: Ale i tak byly dobré. Pak jsme měli „Krapfen“ [koblihy bez díry uprostřed], tak se jmenují? Nebo to byl „Berliner“?
T: Říká se jim Berliner [název koblihy závisí na regionu].
B: Pak jsme měli úžasnou fotobudku, do které mohl jít každý.
T: Přišla i policie. Všimli sis vůbec, že přijela policie?
B: Říkal jsi mi o tom, ale tehdy jsem si toho nevšiml.
T: Policie přijela, ale taky dost brzy, myslím i s ohledem na LA, bylo to dost brzy.
B: Musím dodat, že většina našich hostů odešla domů něco po dvanácté, tak kolem jedné hodiny v noci.
T: Policie přijela v půl jedné.
B: Já jsem zůstal dlouho do noci a chlastal jsem s kamarádem ve stylu hardcore s lahvemi vína…
T: Policie přijela a říkala: „Hlasitost se musí ztlumit.“ Já bych ani neotevřel dveře, teda někdo jiný, a jen bych řekl, že hudba se od nás neozývá. Musíte mi nejdřív dokázat, že ta hudba vychází z našeho domu. A oni nemůžou – pokud vím – jen tak přijít dovnitř a zkontrolovat to. Takže bych jim prostě řekl, že to nevychází od nás, čau, nebo bych jim vůbec neotevíral. Dělal bych, jako bych spal. [Tom používá divnou gramatiku]
B: [vysmívá se mu a směje se].
T: Zase jsem opilý.
B: Tome, blbý je, že jsme celou dobu jenom cinkali skleničkama, protože uplynulý týden byl plný narozenin, vydání našeho podcastu, dalšího večírku – prostě tenhle týden to byl úplný krach.
T: To se mi líbí, teď musíš zase pracovat.
B: Já jsem celou dobu pracoval.
T: Teď můžeš zase pořádně pracovat i ty, takže to není jenom o mně. (Bill se směje)
B: Přejděme k naší další kategorii, která je mimochodem oblíbená u mnohých. Kde se bavíme o tisku.
T: O mně taky.

Kaulitz Kolumna

B: Bylo to napsáno bez jakéhokoli konce. Teď to bylo obzvlášť těžké, protože jsme měli narozeniny a dělali jsme spoustu rozhovorů pro náš podcast.
T: Jo.
B: Proto přišlo všechno najednou, samozřejmě… a pak ještě zveřejněné na Instagramu… Tento týden se rozpoutalo peklo. Jeden článek mě strašně, ale strašně naštval.
T: Uf, ano, vím, který myslíš… Řekni nám to!
B: Chceš něco vědět? Víš, co mě na tom tak štve? Normálně mě takové věci nezajímají a všechno mi přijde vtipné, ne? Ale jak jsme dělali propagaci a sedli jsme si s lidma, abychom si s nima popovídali, dáváme si na čas a tak… Jeden z těch lidí, se kterými jsme si sedli, napsal drzý, úplně nesmyslný, negativní intro. Je to jenom blbost pro blbost… víš, jak to myslím? Hned jsme se mu nelíbili a nemohl najít nic, co by nám mohl vytknout, a udělal tohle negativní, úplně zbytečné intro. PROČ to musíš takhle hodnotit? To byl chlap…
T: Zrovna se na to dívám.
B: Teď jde rovnou na černou listinu. Musíme to těm lidem vysvětlit… Samozřejmě, že máme blacklist s lidmi, se kterými už nebudeme mluvit.
T: Já už si ho nepamatuju. Máme…
B: Já ano! Byl na Skypu! Ztráta času! Přece si s ním nebudu sedat a odpovídat na všechny jeho otázky, víš, a věnovat mu čas, a on udělá tak mizerný úvod. Pak si říkám: „Co to má být?“. Takové nenávidění jen pro nenávist!
T: Co napsal? (upraveno)
B: Píše: „Durch den Monsun nebo Schrei – tyto hity jsou již 15 let staré. Hudba Tokio Hotel, skupiny Billa a Toma Kaulitzových, je – pokud GNTM (Germany’s Next Topmodel) neodkazuje na znělku Tokio Hotel – v posledních letech ustoupila do pozadí…“. KRAVINA! Víš, co tím myslím? Takové nesmyslné kecy! Co je to za obvinění? Víš, co tím myslím?! To je tak… „Dneska má člověk dojem, že patchworková rodina Toma a jeho ženy Heidi je pro veřejnost zajímavější…“ Jakože tohle je úvod, jako kdybychom teď… protože tak… Soukromý život je zajímavý, tak teď dělají podcast, protože hudebně se jim nedaří… To je taková blbost! Právě jsme se dozvěděli, že Durch den Monsun se dostal do hitparád a naše písnička White Lies je v hitparádě déle, a jde to skvěle! Jsme z toho nadšení, a pak je tu ten chlap, co píše takový kraviny, víš?
T: To je… To je takový…
B: Ale proč?!
T: Hlavně chtějí napsat něco negativního.
B: Proč nemůže napsat něco jako….
T: To je sračka!
B: „Hudebně jim to jde skvěle a teď mají vlastní podcast a my jsme z toho nadšení.“ … Proč tak negativně? Co je to za obvinění Topmodelu a co za obvinění, že je díky němu úspěšný…? Je přece úplně jedno, proč je něco úspěšné.
T: Jako kdybys řekl: Denzel Washington hraje v tom novém filmu… bohužel v tom úžasném novém filmu, ale jinak se mu moc nedaří.
B: Jasně, bohužel…
T: V tomhle filmu… Kdyby se na tom filmu nepodílel, ale… aha, podílel se, ale jinak to moc dobře nejde.
B: A bohužel, v tomhle novém programu mají velký úspěch, ale jinak to moc dobře nejde… huuh?
T: Jako… Tohle byla znělka Topmodelky, a proto to mělo úspěch, ale jinak… teda, co to je….
B: Huuh? Co je to za obvinění? To nedává vůbec žádný smysl. Proto je na černé listině! Kromě toho jsme se s naším podcastem dostali na titulní stránky novin (opět jsme použili špatný německý (ženský) rod článku) … NÁŠ podcast (nyní správný tvar článku) … (odkašle si) Omlouvám se! S NAŠÍM podcastem. „Frontman Tokio Hotel Bill Kaulitz – jeho autobiografie přinesla smutek v rodině Kaulitzů“.
T: Dobře… Proč smutek?
B: Protože jsem řekl, že mnozí byli smutní a zklamaní. To píše např. vip.de.
T: Dobře… Páni! To zní opravdu úžasně!
B: Píšou: To bolí! – Takhle reaguje rodina Kaulitzových na knihu“ a RTL…
T: Aha, tak takhle… To jsou titulky, které jsme vytvořili.
B: To jsme vytvořili s naším podcastem! „Fotky z večírku – Tak divoké byly narozeniny Billa a Toma Kaulitzových“. Páni!
T: Wowowow
B: Bylo to divoké!
T: Bylo to divoké! To je pravda.
B: Uhm… „Kniha způsobuje…“ Zde RTL píše „Kniha způsobuje rodinný smutek“. Není tolik nepravd.
T: A co mám já? Co si vlastně vygooglujete? Googluješ kvůli svému jménu?
B: Já googluji své jméno.
T: Opravdu?
B: Ano!
T: Nebo googluješ své… Bill Kaulitz? Ty googluj Tokio Hotel?
B: Ne, Bill Kaulitz.
T: Nebo si vygoogluješ Toma Kaulitze?
(oba se smějí)
B: Ne, googlím Billa Kaulitze Pak najdu spoustu informací o našem podcastu a samozřejmě pěkné rozhovory, protože jsme dělali tolik… „o jejich manželství tří“. To je také opravdu vtipné. Ty titulky, které vybrali… Jako kdybychom… Hele! Vypadá to, že jsme dělali rozhovor o našem manželství ve třech. Jako by někdo přišel a řekl: „Dobrý den, uděláme rozhovor o vašem manželství ve třech. Vyjádříte se k tomu?“. (upraveno)
T: To dělají vždycky.
B: My jsme to nedělali! Mluvili jsme o našem podcastu a o tom, co tam budeme dělat, a řekli jsme si, že budeme mluvit o našem soukromém životě, a pak vznikne takový titulek, ale to nesnáším! Lidi si vždycky myslí, že bychom se vyjadřovali k takovým blbostem.
T: Kdežto určitě to byla jednou otázka v rozhovoru, kde se jednou ptali: „Jak to vlastně je jako dvojčata? Jak to celé funguje?“ A ty na to… Pak jsi řekl: „Vlastně si nás berete oba!“ A pak jsi řekl: „To je v pořádku. A pak BUM! Takhle funguje manželství ve třech.
B: „Bohatství Toma Kaulitze – Tak bohatý je Tom Kaulitz, tomu neuvěříte!“ A pak se ozve: „Tak bohatý je Tom Kaulitz.“
T: Klikni na to! Co se tam píše? (Bill si odkašle) Přečteme to a já ti řeknu, jestli je to teplé, nebo studené. (asi něco jako naše samá voda, přihořívá, hoří, oni mají asi studené, vlažné, teplé, horké)
B: Počkej…
T: Teplý! (směje se) Tady je to napsáno!
B: 25 milionů dolarů. (zakašle)
T: Já bych řekl vlažný.
B: Vlažný. Téměř!
T: No… Ne tak blízko! To by bylo teplé, je to spíš vlažné. (Bill se směje) Takže… Neřeknu, jestli je to víc nebo míň, ale…
B: Kdo to píše? To je vtipné! „Heidi tančí na stole na narozeniny dvojčat Kaulitzových“ je taky další…
T: Hlavně v tomhle článku se píše, že měřím jen 1,80 m. To je fakt. „Jeho výška je 1,80 m“
B: Uf, tenhle článek jsi taky našel.
T: Mám ho teď před sebou, ale píše se tam: „Jeho výška je 1,80 m. Jeho poznávacím znamením je oblečení v hiphopovém stylu.“ (smích) Takže… jsem hiphoper. Hiphoper vysoký 1,80 m a s 25 miliony dolarů na účtu.
B: No… ty starý…
T: Jak moc bude ten článek pravdivý? Co si myslíš?
B: Co si myslíš?
T: woahwoahwoahwoah…
B: Pravdivý nebo nepravdivý? Dobře, přejděme k naší další kategorii!

Durchgekaulitzt

B: Tak! Za prvé… nicméně… Tome! Za prvé…
Oba: Moc vám děkujeme!
B: Jsme moc rádi, že se vám podcast tak líbí!
T: Tolik lidí nás kontaktovalo… Tolik lidí nás slyšelo, jak jsme se dozvěděli…
B: Tome, prosím tě, musíme si ještě jednou připít! To jsme neaspektovali a nevěděli jsme, že existuje něco jako podcast-charts. Na zdraví!
T: Na zdraví!
B: Ale dostali jsme se na první místo hitparády a to jsou skvělé zprávy! Jsme v tomhle ještě úplně noví a měli jsme z toho opravdu radost! Proto jsme to museli znovu oslavit… a znovu se napít…
T: wähwähwähwäh…
(Bill ho napodobuje)
T: Ale ano! Zaprvé, poslouchalo to hodně lidí. Mnozí se nám ozvali na téma „Durchgekaulitz“. Mnozí položili velmi zajímavé otázky. My jsme…
B: Dali nám úžasné otázky a bylo to opravdu hezké. Tak do toho! Vždycky nám můžete napsat na hey@kaulitzhills.com a pak už jen můžete dávat zpětnou vazbu a posílat témata a tak. Pak to třeba probereme… A TADY máme něco opravdu skvělého. Řekni nám o tom, Tome.
T: Dostali jsme od Idy-Eriky, ona si říkala… Nepochopil jsem to správně, ale Ida-Erika… Každopádně se nás ptala na naše guilty pleasure… Váš život se skládá pouze z provinilých potěšení. Jste takříkajíc chodící provinilé potěšení. (Oba se chichotají). Všechno, co říkáš, by do toho zapadalo.
B: Proč to?! Co jako?
T: Už jsi začal se Sexem ve městě. To by nikdo nepřiznal!
B: Huuuh?!??!?! Promiň, ale tenhle seriál je kultura, kultura, kultura! Každý… Takže… Nikdy se nedívám na Sex ve městě. A vy všichni, kteří si teď říkáte „Ááááá, to je takové klišé“ nebo tak něco… To je samozřejmě n…
T: Rytmus tvého způsobu vyprávění ukazuje, že jsi býval velkým fanouškem Tic Tac Toe (německé dívčí hiphopové trio z 90. let). To také není žádné tajemství.
B: Cože?
T: V tvém rytmu… To se pozná… V rytmu tvé řeči.
B: Mně se Tic Tac Toe líbilo!
T: „Líbilo“… Jo, dobrý vtip! (oba se smějí) Jednou za čas, když nastoupíš do Billova auta… Ještě tam Jazzy vyplivne pár hlášek! (Bill se směje)
B: To je ale nesmysl! Každopádně… *Sex ve městě“ je matka všech televizních seriálů a je napsaná tak, že bude… Tys na to koukal se mnou.
T: To není pravda! Dívám se jen proto, že se na to pořád díváš TY.
B: Ty znáš skoro všechno, protože se na to pořád dívám.
T: Vidíš!
B: A to je taky tak… Nemůžeš mi říct, že se ti to nelíbí, a těšíme se na… a já se tak těším na pokračování Jen tak.
T: To je pro mě například totální sračka!
B: ALE… no, dobře… Však my si promluvíme… já jsem chtěl jenom mluvit o dalším seriálu, ale můžu ti pak říct, o čem ten blbej seriál byl.
T: Dobře, zase zpátky… guilty pleasure…
B: Takže moje guilty pleasure jsou, a řeknu to tak, jak to je, já loooooove trash TV. Miluju to!
T: To samé bylo s Idou-Erikou. Miluje trash TV.
B: Miluju trash TV… Prostě mě to strašně sráží. Mohl bych se na to dívat celý den a fakt se dívám na všechno, třeba na Bachelor, Bachelorette, Bachelor in Paradise… Co tam ještě je jako… Miluju všechny ty seznamovací pořady, Are you the one, Too hard/hot (?) to handle… Jak se jmenuje ten na Netflixu…? Jmenuje se to… Hledám…… To není ono. Láska je slepá! Skvělý tip pro všechny! Láska je slepá
T: Ale ne, prosím tě!
B: Je to úžasné! Chodí spolu, aniž by se viděli, a pak se vezmou, požádají se o ruku, aniž by se viděli. Pořád si povídají v boxech a chodí spolu tak různě v boxech a vezmou se… Ne, pak se zasnoubí, a pak spolu jedou na dovolenou a pak přirozeně… takže… Je to tak skvělé! Těším se na druhou sérii. To bylo fakt dobrý! Tome, teď už můžeš přiznat, že se se mnou taky rád díváš na televizní odpad, když jdeme na oběd, např.
T: Takže když jsme ve studiu a objednáváme si jídlo, myslím… Když si na pět minut pustíš nějaký svůj nesmyslný pořad… Tak ano! Pak nějak…
B: Ale taky ti to přijde docela zábavné…
T: No… Ale ne tak, že bych si to mohl celé…
B: … Celou sezónu.
T: Ne, celou sezónu ne. Nikdy bych se dobrovolně nedíval na celou sezónu… Nikdy bych se nevrátil domů a nedíval se…
B: Co je taky docela kýč, je Ex on the Beach. To je taky hrozný.
T: To sis pustil! To bylo fakt kýčovité!
B: Já se na ně dívám hlavně v Americe… na americké verze těchto věcí. Všechny jsou to americké seriály. Taky Bachelor a Bachelorette… občas se dívám i na ty německé, ale většinou sleduju ty americké a vždycky si říkám: „Fuj, já bych se na takovou seznamovací show vykašlal. Taky bych to chtěl dělat“, ale bez kamer, víš, jak to myslím?
T: Teda, něco bych mohl zařídit.
B: Přesně tak to myslím! To by mi bylo moc trapné, abych to udělal správně.
T: Přemýšlím o…
B: Mám pocit, že to… Chtěl bych tak všechny ty televizní formáty. Taky je něco jako všechny tyhle reality formáty, kam dávají céčkové celebrity. Oni jsou vlastně všichni docela vtipní. Bez kamer bych taky chtěl…
T: Ty už vlastně do takového céčkového formátu perfektně zapadáš…
(oba se smějí)
B: To je tak špatný. Jsem strašně rád, protože se nás tuhle ptali, jaké jsou nejhorší formáty, na které nás kdysi pozvali. Naštěstí pro nás jsme ještě nebyli požádáni o všechny ty horší formáty. Abych byl upřímný, tak bych z toho měl opravdu depku.
T: Ne že bys to zmiňoval, že si myslíš, že je to cool.
B: NE! NONONONO! Prosím vás, na televizní stanice… NEptejte se nás!
T: Nechápejte to špatně!
B: Prosím, nechápejte to špatně! Prosím, nechtějte po nás ty špatné televizní formáty! Dostanu depresi a budu si myslet, že naše kariéra skončila.
T: Jo! Ale proč říkáš špatné? Vždyť se ti líbí!
B: Ne, opravdu se na ně rád dívám, ale jen proto, že jsou tam vždycky takoví blbci, kteří se do všech totálně navážejí.
T: Já se na to nemůžu dívat! Já jenom přemýšlím… guilty pleasures… Jaké jsou moje provinilé radosti?
B: Já to miluju! Opravdu miluju televizní odpad. Vždycky mě to uklidní.
T: Víš, co je moje provinilé potěšení?
B: Mmmmhhh…
T: Já žádné nemám! Jsem prostě v pohodě, se vším všudy!
(oba se smějí)
B: Ne, ty ho máš taky!
T: Mohl bych říct něco nudného, ale dneska se mnou všichni souhlasí! Mohl bych například říct, že se rád dívám na Titanic, prostě proto, že je to jeden z nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny. Ale to už není guilty pleasure. Tak tomu bylo v minulosti. Jako teenager jste nesměli říct, že se vám Titanic líbí, ale dnes… pffft… se líbí každému.
B: Opravdu rád jíš špatné jídlo z fast foodu a rád se díváš na… lehké filmy. Víš, ty veselé… které ti zlepší náladu.
T: Jo, ale…
B: … s Anne Hathaway nebo tak nějak.
T: Nooo…
B: Ty jooo!
T: Já? Dobrovolně? Ne! Dělám to, když…
B: Když máš kocovinu! Třeba teď po našich narozeninách?!
T: Neee… Dělám to s tebou a se svou ženou, ale jinak bych se nikdy nedíval na film s Anne Hathaway.
B: Po narozeninách jsme všichni leželi v posteli a koukali na televizi a pustili jsme si Devět dokonalých cizinců, protože nám to všichni doporučili.
T: Mně se to celé nelíbilo.
B: Nebylo to dobré! Určitě jsme si tím udělali velkou ostudu. Všichni říkají: „Je to tak skvělé!“ Ale já, abych byl upřímný… ta scénografie…
T: Ta jiskra nepřišla!
B: Se seriálem… Já jsem na seriály vysazený! Miluju seriály! Jsem tak… už jsem to říkal, je to pro mě jako terapie a potřebuju to. Musím se dívat a postavy se stanou mými přáteli a tak dále. Úplně se na to rád dívám. Ale tam jsem se k tomu nepřipoutal. Nechytlo mě to celou náladou. Pro mě je důležitá scénografie a dialogy a kostýmy… To mě musí pohltit do světa, kde jsem do toho okamžitě úplně zažraný a zamilovaný. Do tohohle jsem zamilovaný nebyl.“ (upraveno)
T: Cítil jsem to stejně.
B: Paruka Nicole Kidman mě od začátku vytáčela.
T: Začátek byl takový… Chtěli udělat něco podobného jako Velké malé lži, jeden z nejlepších seriálů vůbec.
B: Uf, miluju Velké malé lži.
T: Byl to vážně skvělý seriál! A… ne… to se jim nepovedlo. Nebylo to tak skvělé! Dobře. Poznámka: Nemám žádné provinilé potěšení. Omlouvám se! Ale Bill jich má místo toho víc! O tom tvém bychom mohli mluvit asi hodiny!
B: Mohli bychom o tom natočit extra epizodu! (směje se)
T: Jo… Nejlepší je, že se za to nestydíš.
B: Ne, proč bych měl? Doma to dělá každý! Já to přece vím!
T: Cože?
B: Všichni mají rádi takový věci!
T: Ne!
B: Přiznej to!
T: Já ne! Já to nedělám! Nechodím domů a nedívám se na televizní odpad.
B: Právě jsi řekl, že se na to taky díváš…
T: Jo, během oběda, ale nikdy bych nešel domů a nedíval se na to. Jak jsem říkal, kdybych to dělal dobrovolně, tak bych se na to díval.
B: Tys už přišel do studia a stěžoval si: „UUH BILLE, TYS TO TEĎ ZAČAL SLEDOVAT BEZ MĚ?“ (posmívá se Tomovi)
(oba se smějí)
T: Ne!
B: JISTĚŽE!
T: Jenom proto, že jsme se na to dívali během oběda!
B: ANO!
T: Ale…
B: No a co?! A pak řekneš: „NEDÍVEJ SE NA TO BEZE MNE!“ (opět se Tomovi vysmívá)
T: Ale já bych domů nikdy nejel… a o to jde! Guilty pleasure je něco, co děláš tajně pro sebe…
B: Jo, to ne! To není pravda! Guilty pleasure je něco, co tě uklidní… když jsme ve studiu, hodně pracujeme… Pro tebe je taky guilty pleasure, když si objednáš jídlo k obědu, a pak se na to rád díváš!
T: Vždycky ti říkám, ať si dáš něco super!
B: Jo, a taky to dělám!
T: Ne.
(Oba se smějí)
B: Tak to máš rád stejně jako já!
T: NE!
B: Ale máš!
T: Ne!
B: A pak jsi taky naštvaný. A dost! Ty jsi taky jeden z nich! Jen si to nechceš přiznat! UDĚLEJ TO!
T: NE! Teda, já bych to přiznal, kdybych jel domů a večer si říkal: „Skvělý, teď…“.
B: To je jedno kdy!
T: … a pak si pustil Bachelor! To bych nikdy neudělal!
B: Nezáleží na tom, kdy, ale opravdu tě to se mnou baví!
T: Ale tohle je něco jiného!
B: Tak ahoj! Teď jdeme dál!

Co nevím, to mi nevadí.

B: Objevil jsem něco úžasného, protože jak víš, měl jsem dlouhou kocovinu, ležel jsem v posteli a přemýšlel jsem, na jakou novou reality show se dneska můžu podívat (směje se)
T: Nejspíš už to všechno znáš.
B: Něco jsem našel! To je tak šílené a jak víš – asi musíme našim posluchačům říct, že když přišel nápad s tou televizní show, kde by se lidé mohli dostat na Mars, chtěli jsme se do ní přihlásit
T: Ano, ale to už je dávno.
B: Ano, to bylo před deseti lety.
T: Lidé by mohli být vysláni na Mars a už by nebylo cesty zpět, měl to být televizní pořad a vysílaný živě. Úžasný nápad!
B: Přesně tak, a šílené je, že vidíš všechny ty lidi a můžeš si je vždycky zapnout v přímém přenosu a dívat se na ně a taky je vidět umírat, protože by jednoho dne umřeli. Už se nikdy nevrátí.
T: Myslím, že k tomu nedošlo, protože v té době nebyla technologie tak daleko, aby se tato myšlenka mohla uskutečnit úžasným způsobem. Třeba mít skvělý úhel kamery, dobrý zvuk a bez zpoždění, zvlášť když je to naživo, si myslím, že by to nevyšlo. Nemyslím si, že by se to dalo plynule vysílat až do Německa, to si nedovedu představit, natož do celého světa.
B: Každopádně, a to už jsem ti říkal mnohokrát, že bych rád šel do vězení.
T: Hmhm.
B: Být tam zavřený tak týden, jen abych si to vyzkoušel. Kdybych měl jako víc životů, bylo by to tak úžasný, kdybys mohl vykrást banku…
T: To by se mi líbilo, ano.
B: Prostě si vyzkoušet, jaké to je ve vězení, víš? Je takový pořad, jmenuje se to „60 dní v…“, asi jsi o tom nikdy neslyšel?
T: Ne (smích), a je to v Americe?
B: To je tak šílený.
T: Takže je to projekt, který si může kdokoliv jen tak vyzkoušet? Něco jako dokumentární film?
B: Je to jako dokumentární film.
T: Takže je to dokumentární film, nebo JAKO dokumentární film?
B: Ne, je to Reality show.
T: Dobře, takže je to skutečné, a ne seriál, který si jen hraje, jako by byl skutečný?
B: Ne, oni jdou do skutečného vězení! Ale já mám pochybnosti, musím ten seriál občas zastavit a říkám si: „Ale to přece nemůže být skutečné!“ Vždyť to všichni ti lidé musí vědět, protože – má to už čtyři série, dívám se na tu poslední – takže je to skutečné vězení v Atlantě – bylo to v Atlantě? Myslím, že jo – a je to tak šílený a ten šerif tam přijde, takže ten chlap, kterýmu ta věznice patří, a je tam spousta lidí-.
Tom: (směje se)
B: Co se děje?
T: „Přijde šerif“ (směje se dál a Bill se přidá).
B: Ten šerif chce zjistit, jak se tam ty gangy dostávají a jak tam pašují drogy, protože všichni mají problémy s drogami, protože všichni berou drogy, a ten šerif chce zjistit, jak se tam ty drogy vlastně dostávají, jaké je vedení té věznice, má různé úkoly a pět lidí se o to může ucházet, a těch pět lidí propašují dovnitř, jako by to byli skuteční vězni, a to je tak nebezpečné, protože je to skutečné – je to tvrdé vězení, jsou tam skuteční vrazi, násilníci, ten nejtvrdší typ lidí! Gangy a tak. Gangy jsou tam hlavní problém.
T: Jo, jasně, gangy ve vězení jsou nejdrsnější.
B: To je tak šílené a…
T: -Ale hlavně v Americe, myslím, že v Německu to není tak drsný.
B: Takže tam ty lidi dostanou a neměli by je zatknout, protože kdyby se to stalo, tak by tě zabili. A týden předtím tam už taky pobodali nějakého dozorce, myslím, že nezemřel, ale byl těžce zraněný. Musí se chovat jako skuteční vězni, protože ani ti dozorci nevědí, že ti propašovaní lidé nejsou skuteční vězni.
T: Jasně, je to skutečný experiment.
B: Je to skutečný tajný experiment. Těmto lidem jsou zadány nějaké úkoly. Dvě holky mají zjistit, kdo tahá za nitky, a jsou natáčeny, všude jsou kamery-.
T: Ale jak to například funguje s těmi kamerami?
B: Jo, já si myslím, že ty kamery stejně existují, protože jsou bezpečnostní kamery a myslím si, že tyhle jsou prostě mnohem lepší televizní kamery.
T: No nesmysl, přes bezpečnostní kamery přece nemůžou dostat televizní signál, to si nedovedu představit.
B: No, to je přesně tak, jak to dělají v jiných reality show, stejně jako v Big Brotherovi, jsou natvrdo zakódované.
T: Ano, ale pak ti hlídači musí vědět, když jsou všude kamery.
B: Za tím je celá produkce, samozřejmě…
T: Možná, že si říkají: „Budeme točit dokument o životě ve vězení.“ Takže takhle by těm bachařům ty kamery nevadily.
B: Přesně tak, ale všichni musí podepsat formuláře, aby se jejich tváře mohly ukázat i veřejnosti.
T: Jo, no, a teď se sám sebe ptám, jak moc je to všechno reálné.
B: Jo, ptám se sám sebe na to samé, ale stejně si myslím, že je to reálné, protože vidíš, jak je to tu a tam nebezpečné.
T: Dovedu si to představit jen za té okolnosti, že opravdu věří, že točí dokument o životě ve vězení, protože jinak… zase jsi naletěl, Bille. (směje se)
B: Ti druzí dva musí zjistit, o čem ti vězni vlastně mluví, kdo pašuje drogy, a pak ty vězně taky zavřou. A taky ti lidé mají tajné kódové slovo. Když začíná být nebezpečno, podívají se do kamer a řeknou: „Bolí mě rameno.“ Pak přiběhne produkční tým a zasáhne. Ale nesmí se nechat zatknout, protože jinak by vás tito vězni zabili.
T: Jistě.
B: Jeden z těch chlapů… je policajt. Není to šílené?
T: (směje se)… mikrofon spadl.
B: Ale kdyby jen věděli, že je to polda!
T: Ty jsi tak nadšený, když mi o tom všem vyprávíš.
B: Ale není to tak super?!
T: S takovým pojetím tě fakt dostali, Bille. Nejdřív se na to musím podívat a teprve pak můžu posoudit, jestli tě zase napálili.
B: Ale já bych to taky jednou rád udělal.
T: Tedy ano, ten nápad je úžasný.
B: Musí tam zůstat 60 dní, proto se to jmenuje „60 dní v…“, a všichni musí splnit zadané úkoly.
T: Dobře, ten tip na televizi přijmeme, takže kdykoli se budeme opravdu nudit, můžeme se na ni dívat. Takže… není to výzva, abyste našli témata nebo věci, o kterých nevíte, takže už to není výzva, ale přinesl jsem dlouhé téma, o kterém jste, věřím, slyšeli, ale zajímalo by mě, jestli naši posluchači zažili to samé. Začíná to u mé ženy, už jsem se o tom zmínil v předchozím díle. Je tam taková malá anekdota na Frauke Ludowig [německá televizní moderátorka]. Byl jsem doma a s Heidi jsme se bavili o tom, co budu dělat v následujících dnech a bla bla, a měl přijít nějaký promo výlet a já na to: „Musím udělat rozhovor pro RTL“, a žertem jsem řekl: „Televizní rozhovor s Frauke“, a ona na to: „Frauke? Která Frauke?“, a já na to „Frauke Ludowig“ (Bill se směje), prostě jsem řekl „Frauke“, protože ona je zosobněním televizního kanálu RTL. A ona na to: „Aha, ona se jmenuje FrauKE. Vždycky jsem si myslela, že se jmenuje „Frau Keludowig“ [Frau =paní] (oba se smějí).
B: To je tak vtipné!!
T: Až do toho dne…
B: To je prostě tak legrační, to je moje oblíbená historka. Teď se z toho stal běžící gag, protože teď říkáme: „Děláme rozhovor s Frau Keludowig“.
T: Ale my jsme s ní nikdy žádný rozhovor nedělali. To bych ani nechtěl.
B: Ano, samozřejmě, že jsme dělali.
T: Opravdu?
B: Ano.
T: Každopádně Heidi si myslela, že se jmenuje „Frau Keludowig“ [paní Keludowigová], a ne „Frauke“. Kdo si myslel totéž? Možná to nebyla jen ona, ale je mnohem víc těch, kteří si mysleli, že je to její pravé jméno. Tak nám dejte vědět.
B: Jak že se vlastně jmenuje náš playlist?
T: „Scharfe Hits“ [Horké hity].
B: A co tvůj slib z minula?
T: Ano… nemohl jsem ho dodržet. Slíbil jsem, že do našeho playlistu nahraju naši první písničku „Ich hasse Gewalt“ [Nesnáším násilí], zapomněl jsem se zeptat naší mámy, tak to udělám až teď. Umí máma přijímat hlasové zprávy?
B: Uhm… ano. Jistě.
T: Tak já teď udělám hlasovou zprávu.
B: Oooh. Teď získáme velmi exkluzivní náhled na to, jak Tom vytváří hlasovou zprávu.
T: Ahoj mami, tady je tvůj oblíbený syn. (Bill se zasměje) Chtěl jsem se jen zeptat, jestli se můžeš porozhlédnout a najít kazetu s naším prvním hitem „Ich hasse Gewalt“, musíme ji někde mít, vím to, protože jsme ji určitě nahráli, protože jsme ji poslali. Buď ji musí mít Gordon, nebo ty. Děkuji.
B: Dobře, takže tuhle písničku ještě nemáme v playlistu…
T: Můj hlas je vždycky tak vysoký, když mluvím s mámou.
B: (napodobuje Tomův hlas) Děkuju, děkuju (Tom se směje). Přidám písničku, která – protože jsem celý týden pařil, tolik alkoholu, dneska jsem měl takovou kocovinu – tak přidám písničku od Post Malone – Feeling Whitney. Tu písničku miluju.
T: Úžasná písnička.
B: Tu přidám a ještě nějaké další.
T: Písnička, kterou přidám do playlistu, je písnička, se kterou hodlám něco udělat, ale zatím neprozradím, co udělám, a tu jsem náhodou poslouchal na dovolené. Je to „The Power of Love“ od Frankie Goes to Hollywood. Já vím, není to zrovna nejnovější píseň…
B: Jo, to je škoda.
T: Ale to je právě ono… měl bys ji znovu zremixovat. Mrk, mrk. Tak se na to podíváme.
B: Příští týden se ocitneme v úplně nové situaci, protože oba nebudeme spolu.
T: To je docela vzácné.
B: Sakra. Zase nejsem v Hills, ale aspoň jeden z nás tam je.
T: Musíme to zvládnout nahrát na dálku.
B: To je na nic, protože jsem zase na cestách. Týden jsem tu nebyl, ale musím zase odletět, protože natáčím pro televizní pořad, jedu na Fashion Week a budu dělat svou novou kolekci a tak, a budu točit nový klip Tokio Hotel music. Takže mám nabitý program.
T: Akce, akce, akce.
B: Ano, plná akce.
T: Takže v tom videoklipu jsi zase jen ty? Doufám?
B: Ano, musím to dělat kvůli všemu.
T: Konečně budeš taky pracovat.
B: Ano, ale bude to vzrušující a budu si mít o čem povídat, protože nebudeme celou dobu spolu.
T: Ale jsem zvědavý, jaké to bude, až se nebudeme vídat. Protože obvykle vždycky sedíme tváří v tvář.
B: Tak to si se mnou budeš moct jenom povídat tváří v tvář, Tome.
T: Jasně, budeme to dělat přes videochat.
B: Ano, samozřejmě. Takže jsme moc rádi, že všichni posloucháte náš podcast, dostali jsme takovou pěknou zpětnou vazbu, jsme tak šťastní a ohromení.
T: Děkuji, milá Anke.
B: Sledujte nás, sdílejte nás, můžete si epizody také stáhnout. Posílejte nám DM, e-maily a tak.
T: Uvidíme se příští týden, nezlobte.
B&T: Ahoj, ahoj.