autor: Veronique
Your Word – Tvůj svět
Tom se zavrtal hlouběji do teplých přikrývek a otráveně zavrčel nad světlem pronikajícím škvírami mezi žaluziemi. Zasténal, majetnicky objal polštář, a konečně otevřel víčka, znovu a znovu zamrkal, aby si zvykl na to oslňující světlo.
„Kolik je hodin? Nngh…“ zamumlal nezřetelně, jak měl ve zvyku vždy, jakmile se probudil.
Věděl, že je v pokoji sám, ale cítil nesmyslnou potřebu se na to zeptat. Trochu se pohnul a pokrčil prsty na nohou, aby se protáhl, čímž přikrývky mírně zašustily. Po všech procedurách po probuzení otočil hlavu k budíku a stále ležel na břiše na té příjemně útulné posteli. Bylo čtvrt na devět; měl patnáct minut na to, aby se oblékl, nasnídal – ne, nasnídat se mohl, až za těch patnáct minut.
Odfrkl si, neochotně vstal a zachvěl se, jak se jeho odhalená kůže dostala do kontaktu s chladným vzduchem. Byla zima, takže nemohl čekat nic jiného, i když topení bylo zapnuté.
Vzal si z kufru nějaké oblečení a zamířil do koupelny, aby vykonal ranní potřebu, například se zdravě vymočil a opláchl si obličej studenou vodou.
Když stál před toaletou, pomyslel si, že kluci musí být pěkná ranní ptáčata, když si domluvili, že se sejdou v hale v 9:30. Nebo to možná jen diktovalo to stresující tempo celého turné.
Přešel k umyvadlu, aby si opláchl obličej a upravil si vlasy, ačkoli to nebylo nutné.
Podíval se na svůj odraz v zrcadle a byl docela spokojený. Naštěstí už neměl ty hluboké tmavé kruhy pod očima, které míval ráno vždy, když musel jít do školy. Když už si vzpomněl na školu, chystal se později zavolat Andreasovi, aby mu sdělil aktuální informace. Přejel si jazykem po zubech a poněkud znechuceně se ušklíbl: před snídaní si musí vyčistit zuby, aby se vyhnul nepříjemnostem.
Po několika minutách a několika zápasech s džínami, které se očividně bránily, se mu podařilo hladce otevřít a zavřít dveře a sejít do haly na snídani. Dokonce zapomněl, že má k dispozici výtah, a tak se vydal po schodech dolů, a nakonec se ocitl zadýchaný před ostatními.
„Dobré ráno,“ vydechl vyčerpaně. Dolů to bylo několik pater a on se právě probudil. Všechny jeho úmysly vypadat reprezentativně se rozplynuly hned, kdy nepoužil výtah.
„Dobrý ráno,“ odpověděli téměř sborově.
Georg se na něj pochybovačně podíval. „Dal sis v hotelu maraton?“
Tom zalapal po dechu a rozhlédl se. „Ne, já jen… spěchal jsem a nějak mě nenapadlo jet výtahem.“
Bill, Axel, Georg a Gustav se zahihňali, a pak se vydali do hotelové restaurace na snídani. Tom byl ohromen luxusem, který ho obklopoval. Pro něj to bylo něco opravdu neuvěřitelného; bydlel v luxusním hotelu spolu se svou oblíbenou kapelou. Aniž by si to vůbec uvědomil, ocitl se mezi ostatními u poměrně velkého stolu
„Axeli, je David už v hale?“ Zeptal se Bill svého bratra, který si pročítal jídelní lístek.
Kytarista slabě přikývl a zvedl hlavu. „Nechal nás tu nasnídat se, když je tu nový člověk,“ řekl a podíval se na Toma. „Přece ho nechceme hned stresovat.“
Tom se usmál a podíval se zpátky do lístku. Náhle ho přepadla pochybnost. „Tady není snídaně ve formě švédských stolů?“ Zeptal se zmateně a připadal si jako ryba na suchu.
Gustav se pobaveně ušklíbl. „V hotelech, jako jen tento, jsou lidé, kteří očekávají, že je někdo obslouží. Co se mě týče, jsem naprosto spokojený se švédským stolem, aspoň bych mohl sníst o trochu víc, než jsou tyhle malé porcičky,“ prohlásil a rozesmál tak své společníky. Gustav byl vždycky takový: stěžoval si na všechno, hlavně na porce, které číšníci přinesli.
Elegantně oblečený číšník k nim zdvořile přistoupil a přijal jejich objednávku. V ruce držel elektronický deník, do kterého zapisoval objednávky, a všichni se k němu otočili.
Netrvalo dlouho a objednávky byly na stole a Tom si nemohl pomoct, ale byl nadšený, protože v restauraci obvykle čekal na svůj talíř několik minut.
„Alespoň jsou efektivní,“ poznamenal, když si namazal chleba máslem, a pak přidal broskvový džem.
Hltavě se zakousl do své obyčejné snídaně a Gustav odsekl. „Jsou rychlí, protože na ty talíře vlastně nic nedávají,“ zamumlal rozhořčeně a prudce bodl vidličkou do slaniny, jako by ji chtěl znovu zabít.
„Gustave, přestaň brblat,“ vyzval ho Georg, jehož klid narušovalo bubeníkovo brblání.
Gustav místo odpovědi znovu něco zamumlal, a pak zmlkl, čímž potěšil basáka, který miloval klid panující u snídaně a nesnášel, když ho někdo narušoval.
„Vyspal ses dobře, Tome?“ Zeptal se Bill tiše a usmál se jeho směrem.
Tom se roztekl jako máslo namazané na sendviči a souhlasně přikyvoval. „Jo, jo, velmi dobře!“
„No, to jsem rád,“ řekl černovlásek a tvář mu fascinujícím způsobem zářila.
Tomova přítomnost mu už tak nějak dělala dobře. Doufal, že si bude moct tu příjemnou novinku užít tím nejlepším způsobem. Tom se mu od začátku líbil; vyzařoval pozitivní energii, která ho jako by uklidňovala. Byl usměvavý, o tom nebylo pochyb, a doufal, že ho tím zářivým úsměvem bude ještě nějakou dobu ozařovat.
„Lidi, doporučoval bych, abychom neztráceli čas. Ve čtvrt na jedenáct vyrážíme do haly,“ upozornil Axel se svým profesionálním odstupem.
„Sakra, musím si vzít ještě nějaké věcí,“ utrousil Bill a poklepal si rukou na čelo.
Axel vrhl na bratra vražedný pohled. Vždycky chodil pozdě, všechno dělal na poslední chvíli. „Tome, ty jsi připravený?“ Zeptal se pro jistotu.
Tom se zamyslel a přimhouřil oči. „Ne, ale nebude to trvat dlouho.“ Spěšně se napil cappuccina, málem se udusil, vstal a tentokrát zamířil k výtahu.
Za sebou uslyšel vzrušené kroky a halou se roznesl Billův hlas. „Počkej, jdu s tebou nahoru.“
Být s Billem zavřený ve výtahu bylo trapné, příliš trapné. Možná to bylo tím, že pobyt v uzavřeném prostoru byl dusivý, ale ještě víc, když se rozhostilo mrtvé ticho a člověk mohl jen bloudit očima a hledat místo, které by ho alespoň trochu zaujalo. Dveře se otevřely, což znamenalo konec toho krátkého mučení. Tomovi zazvonil mobil a chodbou se ozval megafon z písničky „Scream“. K smrti se styděl, smířený s tím, že se v přítomnosti svého idolu musí předvádět takhle, ale Bill místo toho zkřivil rty do bizarního úsměvu.
Tom se podíval na jméno volaného, a jak zjistil, byl to Andreas.
„Andy?“
„Čau, chlape!“ Vykřikl chlapec na druhém konci telefonu.
„Ty nejsi ve škole?“ Zeptal se Tom, když šel chodbou do svého pokoje.
„Jo, samozřejmě, že jsem. Jen si dávám pauzu od matiky.“
Tom se zasmál, znal Andreasovy pauzy od matiky a on se jich rád účastnil. Byly dobrou zábavou a zpestřením, aby ve třídě neshnili, zatímco profesor dál vysvětlovat látku svým nudným monotónním hlasem. Popravdě řečeno, jejich přestávky v matematice nebyly ničím jiným než dlouhými pauzami v zadní části školy, daleko od zvědavých očí těch upovídaných profesorů.
Bill došel ke svému pokoji, ale zastavil se přede dveřmi, zablokován Tomovým smíchem. Pozoroval ho se sladkým zamračením a pohled na jeho plné tváře stoupající za zvuku smíchu ho ještě více rozněžnily. Ten kluk byl opravdu zvláštní – v dobrém slova smyslu. Ty jeho oči plné rozpuštěné čokolády, jasné a živé, kulaté buclaté tváře, díky nimž vypadal jako křeček, a piercing ve rtu, který se leskl, když se usmál… Ještě nikdy takového člověka nepotkal. Snad každý, s kým jednal, byl autoritativní a vážný. Axel, Georg a Gustav byli nejlepší, když se dali dohromady, ale tohle bylo jiné. Něha, kterou cítil, když se Tom smál, byla jiná než zábava, kterou mu dopřávali jeho kolegové. Byly to dvě nesmírně krásné a příjemné věci, ale odlišné.
„Tak co? Jaký vzduch tam dýcháš?“ Zeptal se Andy se smíchem.
Tom se otočil, uviděl Billa, jak ho sleduje s lačným výrazem, a než vešel do svého pokoje, podvědomě se na něj usmál.
Bill ještě několik vteřin držel kliku mezi prsty, než se rozhodl dveře otevřít. Stále se něžně díval směrem k Tomovi, který už zmizel ve svém pokoji. Podvědomě se usmál, jeho pohled se ztratil a leskl. Zavrtěl hlavou, trochu se zasmál, a pak si hleděl svého.
„Oh, ani si neumíš představit ten nespoutaný luxus!“ Vyhrkl Tom a posadil se na postel.
„Ohoho.“
„Jsem v pětihvězdičkovém hotelu. Kurva, nic lepšího jsem ještě neviděl!“ Vykřikl, pohlcen vzrušením.
„Jen si ten luxus užívej, dokud za tebe platí někdo jiný,“ řekl Andreas moudře, když na dvoře kouřil cigaretu.
Tom se zasmál a vytáhl z kufru svůj notebook a vroucně doufal, že se mu po cestě nic nestalo. „Chystáme se přesunout do haly, kde se bude konat koncert. Wow, poprvé budu svědkem, jak to chodí v backstage.“
„Tak se bav, Tome,“ popřál mu Andreas. „Teď už musím, Pokecáme později.“
„Ahoj, Andy,“ rozloučil se s ním Tom.
Strčil si telefon do kapsy, zavřel kufr a uložil notebook do tašky přes rameno. Chvíli se díval na svou kytaru a nebyl si jistý, jestli ji má vzít s sebou, aby zabil čas, nebo ne. Pak si řekl, že ji nebude potřebovat, a tak znovu vylezl z pokoje a byl připraven vyrazit.
„Bille?“ Zeptal se Axel s podivnou grimasou.
„Myslím, že je stále nahoře,“ odpověděl zmateně.
„Perfektní. I dneska přijdeme pozdě.“
♫♪♫
Několik stovek dívek křičelo jejich směrem. Tom je zpoza okna pozorně sledoval, dokud se tourbusy neschovaly za kamiony. Bylo zvláštní sledovat tu scénu z této perspektivy; obvykle seděl mezi zábranami a sledoval, jak se tourbusy objevují na scéně, jen aby viděl, jak mizí, jako by se nic nestalo a stádo rozrušených dívek si z plných plic nevykřičelo hlasivky.
Být uvnitř tourbusu a sledovat událost zevnitř bylo něco úplně jiného a musel si přiznat, že ho to také trochu znepokojilo. Představoval si, že bude muset brzy vystoupit a někdo si jistě najde způsob, jak dát najevo svou fanatickou přítomnost. Nejspíš na to byli zvyklí, ale on se cítil dost napjatý.
Povzdechl si, vzal si tašku přes rameno, kterou si sbalil v hotelu, a vydal se k východu.
„Jsi si jistý, že nás nikdo nenapadne?“ Zeptal se a pevně stiskl popruh tašky.
Gustav se na něj povzbudivě usmál. „Neboj se.“
Tom přikývl. Když byli všichni připraveni, vystoupili z autobusu a rozlehl se euforický křik a pískání. Rasta se zachvěl, zpomalil a zastavil se, aby si prohlédl fanoušky, kteří skandovali jména členů kapely. Ani si nestačil uvědomit situaci, když ucítil, jak do něj někdo slabě strká a pobízí ho, aby pokračoval.
Bill ho předběhl a rázným krokem se vydal ke vchodu do sálu. Následoval ho a brzy se hluk změnil v tlumený šum.
„Argh, není příjemné to zažít z téhle strany,“ poznamenal Tom užasle, když vcházel do prostorných a rovněž pohodlných šaten.
„Je to otázka zvyku, řekl Axel a položil akustickou kytaru k nohám pohovky. „Kromě toho, když si uvědomíš, že všechny ty holky křičí kvůli tobě, tak je to fajn pocit.“
Bill rozhodně přikývl a procházel se po místnosti.
Vždycky si musel prohlédnout každou backstage, aby se dostal do správné atmosféry a také, aby se zbavil napětí, které ho vždycky přepadlo před odpolednem stráveným na setkáních, zkouškách, a nakonec na koncertě.
Tom ho pozoroval, jak hltá každý detail po celé délce a šířce sálu, a usmál se, když si sedl do rohu pohovky.
David vstoupil a upoutal pozornost všech, dokonce i Bill se přestal hýbat. Brzy na to jim oznámil program dne – byl vždy stejný – ale Tom to samozřejmě nemohl vědět, a tak se jen zmateně rozhlížel a čekal na nějaké reakce.
„Pozor, kluci,“ vyžádal si manažer veškerou pozornost, i když věděl, že už ji v tu chvíli stejně má, protože byl poměrně nekompromisní a podrážděný člověk a nerad opakoval věci dvakrát. „Zvuková zkouška začíná za půl hodiny, tak buďte připravení,“ zdůraznil a přísně se podíval na Billa. „Pak bude následovat meetko a zbytek odpoledne strávíte jako hodní kluci.“
Po Jostově výčtu následovalo poctivě vyslovované „jo“. Tom se divil, že neslyšel žádné „pane, ano, pane“. Museli mít velký respekt před svým manažerem, který svým strohým chováním vzbuzoval respekt.
David už se k nim otáčel zády a chtěl odejít, když se zarazil. Otočil se a podíval se na Toma.
„Tedy… říkali jsme si, že bude lepší, když Tom na setkání nepůjde. Je samozřejmě pod naší ochranou, ale neradi bychom, aby došlo k nějakým incidentům, víte… mezi fanoušky.“
Tom nechápavě otevřel ústa a rozhlédl se kolem sebe, aby na tvářích členů kapely objevil stejný výraz, jako byl ten jeho.
„To zní docela hrozně,“ zamručel Georg a posadil se na židli do polohy, kterou uměl zaujmout jen on.
„Bylo by to ještě horší, kdyby se něco takového opravdu stalo,“ vysvětlil David s ironickým úsměvem.
Tom se zamračil a pomyslel si, že se ocitl v surrealistickém světě. Určitě by nezemřel, kdyby doprovodil Tokio Hotel na meet and greet, ale nikdy by ho nenapadlo, že by tam nemohl být, aby se vyhnul spárům naštvaných fanoušků. Věděl, že přítomnost ochranky nebude k uklidnění stačit.
Když se nad tím zamyslel, mohl tam klidně počkat, než meetko skončí.
Uvolnil se na opěradle pohovky a trochu se zabořil do černé kůže. Byl zvědavý na soundcheck, opravdu chtěl vidět, jak to funguje.
„Dovolte mi se seznámit s tím novým klukem!“ Vysoký ženský hlas dolehl k rastovým uším, který se chtěl topit v myšlenkách a byl ještě trochu ospalý. Na prahu se objevila mladá a poměrně malá postava, která se usmívala a byla čilá. Billova tvář se rozzářila. Tom v ní poznal Natalii.
„Ahoj všichni,“ začala natěšená, že se seznámí s někým novým.
„Ahoj, Nat,“ pozdravil ji Bill šibalsky.
Natalie se naklonila, aby Toma našla, a jakmile ho uviděla, s pištěním vyskočila, přiskočila k němu a natáhla k němu svou pěstěnou ruku. Chlapec se usmál, odkryl zuby a ruku jí stiskl.
„Ráda tě poznávám, jsem Natalie,“ vypískla nadmíru vzrušená blondýnka. Měla ráda nové věci, a ještě víc se jí líbil Billův vůbec ne nadšený výraz. Věděla, že když ho něco rozruší, úplně ztuhne, už se to naučila rozpoznat.
„Tom,“ odpověděl a jeho oči se zúžily do přátelského výrazu.
„Ach, jak milý úsměv!“ Radovala se Natálie nadšeně a Tom se na ni zmateně podíval. „Jsi tak roztomilý.“
Chlapec se začervenal a kousl se do rtu. „Ehm… díky.“
Žena se otočila k Billovi a pobaveně se usmála. „Není to sladké?“
Bill, který se až do té chvíle tiše usmíval, sebou při té otázce trhl, a aby ty náhlé rozpaky schoval, zasmál se snad ještě víc se založenýma rukama.
Natalie přestala přemýšlet, když byla na koni, a ten, kdo prohrál, byl Bill.
Zdálo se, že Tom černovláskovy rozpaky nezaznamenal, ba naopak, jeho tváře začaly nabývat těch nejnepravděpodobnějších odstínů a z malinově červené se staly ostružinově modrými. Myslel si, že právě vycítil Billovo nepohodlí!
Natalie uvolnila sevření Tomovy ruky, který si s úlevou povzdechl, a přistoupila k Billovi.
„Zlato, sejdeme se tady ve dvě, abych tě mohla učesat a nalíčit. Je to v pořádku?“ Zeptala se, aniž by skutečně očekávala odpověď, každopádně věděla, že bude kladná.
„Okey,“ souhlasil Bill s malým úsměvem.
Gustav se odvrátil od Axela a Georga, s nimiž vedl jeden z jejich „muzikantských rozhovorů“, a zamířil ke dveřím.
„Jdu zkontrolovat, jestli připravili bicí, abychom mohli začít zkoušet,“ oznámil bubeník a zmizel za dveřmi.
O pár minut později už Tom klusal sem a tam po obrovském parteru jako nespoutaný hřebec. Každý jeho krok se odrážel v rozlehlém prostoru, zatímco Axel ladil kytaru, Georg basu, Gustav bicí a Bill zkoušel mikrofon.
Připadal si jako dítě, které objevuje neznámá místa. Když vyběhl na tribunu – vypadalo to jako extrémní sport, a skutečně to tak bylo –, viděl prázdnou arénu, ale sledovat soundcheck, na níž David řval všemi směry a skoro se nervově zhroutil, bylo novinkou a novinky Toma vzrušovaly.
Byl zvědavý jako dítě a tato nová a úžasná zkušenost mu plně vyhovovala.
„Woah,“ vykřikl nadšeně, když vstoupil na pódium a dotkl se Axelových kytar, jako by to byly nesmírně křehké předměty, které by jeden neuvážený dotek mohl rozbít.
Vždycky snil o tom, že si na tyhle Gibsonky zahraje, ale předem se toho snu vzdal, protože jejich ceny byly závratné a on si mohl jen stěží dovolit uspokojit své malé rozmary.
Hlas za jeho zády ho vylekal, a teď vypadal jako nějaký lump, který chce znesvětit tyto divy. Prudce se otočil a uviděl Axela, který si pod Tomovým zasněným pohledem sundával popruh ze své Gibson Les Paul.
„Jestli chceš, můžeš si na ni zahrát,“ řekl a podal mu kytaru.
Tom zalapal po dechu a podíval se nejprve na něj, a pak na ten úžasný nástroj. „Já…“
„No tak,“ naléhal kytarista.
Tom trochu zabručel. „Okey,“ uchopil krk Les Paula s patřičnou opatrností a umístil si za krk popruh s nápisem ‚Gibson‘. „Díky.“
Chvíli váhal, než přitiskl prsty na struny a nechal trsátko klouzat. Naslouchal tónům linoucím se z obrovských zesilovačů a vychutnával si táhlý zvuk, který postupně dozníval.
„Axeli! Míníš začít hrát, nebo ne?“ Vykřikl nevrle David pod pódiem.
Axel protočil oči a odfrkl si. „Tom má teď mou kytaru. Dej mi pět minut.“
Slyšeli, jak manažer něco zamumlal, a tiše se zasmáli, aby nedělali příliš velký hluk, a smích se neodrážel v ozvěně.
„Podíváme se, co umíš,“ začal Georg z druhé strany pódia.
Tom se na něj tázavě podíval, přejel prsty po krku kytary a sotva se dotkl strun.
„Právě tě srdečně vyzval, aby sis s nimi zahrál,“ vysvětlil mu Axel, když si všiml tázavého pohledu, který Tom věnoval baskytaristovi.
„No, okey.“
„Jakou písničku umíš nejlíp?“ Zeptal se ho Bill.
Tom uvažoval „Break Away, tu zvládnu,“ odpověděl, aniž by chtěl vypadat troufale.
„Okey, Gustave!“
„Jo?“ Ozval se Gustavův hlas, nejspíš ze záhrobí, protože do té doby nejevil žádné známky života.
„Break Away!“
Tom si soustředěně zvlhčil rty a doufal, že neudělá při hře žádnou chybu.
Gustav mu dal čas a on zahrál první akord, který se rozezněl.
Bill zaútočil slovy a svým jemným, ale drásavým hlasem dodal chytlavé melodii šťávu. Tom se na něj podíval a oči mu jiskřily čistým vzrušením.
Hrál si s nimi; kdo by to byl řekl?
♫♪♫
Ukončil telefonát s rodiči a vrátil se do šatny, kde Natalie dokončovala make-up Billa, který už byl ve svém koncertním oblečení celý zalitý potem.
Blondýnka, soustředěná na zpěvákův obličej, lehce vzhlédla a usmála se. „Oh, Tome!“
„Ahoj, Natalie“ pozdravil ji Tom.
Vrhl se jako mrtvý na pohovku, nedbaje na to, že bude působit povalečským dojmem, a zafuněl, otřesený rozhovorem, který právě vedl s matkou. Mluvit se Simone bylo občas opravdu něco nesnesitelného. Začala mluvit hlasitě, někdy vyčítavě a arogantně vyhrožovat a zahlcovala ho otázkami a příkazy; vždycky ho považovala za nezodpovědného.
I když se snažila změnit svůj postoj a být vůči němu méně zaujatá, Tom dobře věděl, že leopard nemůže změnit své skvrny. Hodně se zapotil, aby se s jeho situací plně smířila.
Rozhovor, který právě vedl se svými rodiči, zkrátka začal s otcem klidně, ale pak se objevila matka a začala mu klást jednu otázku za druhou, čímž ho vykolejila a přivedla jeho ubohý, už tak vyčerpaný mozek do úzkých. Pozdravila ho láskyplně, nadšeně, a pak se ho hned vyptávala, co dělá, kde je, kde spí, jaké jsou hotely, jestli jsou kluci pohostinní, jestli se necítí nepříjemně. Když na ni podrážděně zasyčel: „Mami, vyčerpáváš mě,“ omluvila se prostým a banálním: „Jsem tvoje matka, je přirozené, že se o tebe bojím.“ Tom zavrčel, zakoulel očima a našel si záminku, aby ze sebe setřásl pijavici, kterou Simone občas byla.
Ucítil, jak se pohovka pod tíhou něčeho prohnula, a otevřel oči, které měl napůl zavřené ve snaze trochu se uvolnit, a uviděl Billa doslova zabořeného do černé kůže, která splývala s jeho oblečením. Jeho oči byly ztracené a čelo se mu svraštilo do zdaleka ne klidné grimasy.
„Co se děje?“ Odvážil se Tom zamyšleně a snažil se nebýt dotěrný.
Bill nebezpečně zavrčel a rasta se zavrtěl. Možná se trefil do bolavého místa.
Navzdory tomu, co očekával, ho zpěvák neseřval ani nic podobného, jen si ztěžka povzdechl a schoval tvář do dlaní. To Toma znepokojilo ještě víc; nedokázal si takové chování vyložit.
Bill mu pomohl pochopit. „Už toho všeho mám plné zuby.“
„Jak to myslíš?“
„Nikdy se nic nedaří!“ Vyhrkl černovlásek. Spustil ruce a zaryl si nehty do stehen.
„Mně to tak nepřipadá,“ namítl nevinně Tom, který z pochopitelných důvodů nevěděl, jak to v tom světě vlastně chodí.
„Tome, ty nic nevíš, věř mi…“ vzdychl Bill zoufale se sklopenýma očima.
Rasta zkřivil ústa. „Proč to říkáš? Co se stalo?“
„Já… přemýšlel jsem o tom, co dnes David říkal. Naštěstí jsi to přehlédl,“ vysvětloval Bill sklesle, hlas měl tichý a chraplavý.
David se těsně před setkáním rozzuřil. Vmetl Billovi do tváře svoje obvyklé ošklivé věci, které ho prý měly povzbudit k lepším věcem. Možná si neuvědomil, že mu tím jen ubližuje a demoralizuje ho. Tyto absurdní metody u něj nefungovaly.
Manažer si jako obvykle stěžoval na soundcheck a říkal mu, že nedělá dost a na rozdíl od ostatních je líný. Bill přikývl a potlačil vztek, který v něm s každou výtkou narůstal.
Bille, tohle není dobré; Bille, udělej tohle; Bille, nechovej se takhle.
„Všichni ode mě očekávají, že budu perfektní,“ zamumlal a Tom se na něj vyděšeně podíval.
Bill mírně pootočil hlavu a setkal se s jeho pohledem. V koutku jeho našpulených úst se zrodil drobný úsměv; Tom odpověděl stejně, ale nic neřekl, chtěl nechat Billa, aby se vypovídal.
„Ale já nejsem dokonalý,“ pokračoval. „Lidé by neměli očekávat, že cokoli udělám, bude naprosto bezchybné.“
Tom přikývl, spojil si ruce pod bradou, opřel si lokty o kolena a byl připraven mu naslouchat.
„Jsem jen člověk, nechápu, proč se David kvůli všemu tak strašně rozčiluje,“ postěžoval si zpěvák. „Nejsem robot a nefunguju na povel.“
Tom si pohrával s piercingem, zatímco pozorně sledoval Billův profil, který se mračil v rozkošně naštvané grimase. Z jeho pohledu na něm bylo všechno rozkošné. Byl upřímný a neodolatelný, i když se zlobil.
„Chápeš, co tím myslím?“ Zeptal se a otočil se, aby se mu podíval do očí. Tom zavrtěl hlavou a narovnal se. „Vím, že tenhle život neakceptuje flákače, ale to já přece nejsem. Jen mi někdy připadá, že všeho, co dělám, není nikdy dost.“
Dnes odpoledne ve čtyři máš rozhovor, buď připravený už ve dvě, a nezapomeň, že neakceptuju zpoždění. Dnes večer je večeře s novináři, ujisti se, že vypadáš reprezentativně, a neztrácej čas sledováním televize.
„No,“ ujal se slova Tom a Bill mu věnoval pozornost, i když měl opět skloněnou hlavu. „Rozumím ti. Ve skutečnosti se tě snažím pochopit. Lidi kolem mě na mě obvykle nekladou příliš velké nároky, řídím si svůj vlastní život sám. Můžu dělat chyby, ale pak se z nich musím oklepat a pokračovat.“
Černovlásek přikývl s jazykem mezi rty. „Tohle ti závidím,“ přiznal.
„Ale to neznamená, že máš menší šanci si dělat, co chceš, než já,“ naléhal rasta a přesvědčivě se na zpěváka podíval.
„Tome, nemůžu si dělat, co chci a kdy chci. Tomu nemůžeš rozumět a takhle je to lepší,“ blábolil Bill a nervózně gestikuloval rukama.
„Vím, že tu jsou lidé, kteří plánují tvůj život,“ ujistil ho Tom a hrál si s prsty.
Bill si povzdechl. „Bohužel…“
„Taky vím, že když uděláš nějakou chybu, už je někdo připravenej, aby na tebe ukázal prstem. Ale jedno musím přiznat, Bille: i když tě znám jen hodně málo, pro mě jsi dokonalý takový, jaký jsi.“
Černovlásek si odfrkl a velmi ironicky se zasmál. „Oh, jasně.“
„Říkám ti to jako fanoušek. Já v tobě nevidím peníze, ale jen obyčejného člověka,“ vysvětlil Tom a nasadil mírný a uklidňující tón.
„Škoda, že spousta lidí tady ve mně, v nás, vidí jen peníze…“
„Ale nejsou to producenti a nahrávací společnosti, kdo tě podporuje, kdo tě oceňuje jako člověka.“ Bill se zhluboka nadechl a mírně zavrtěl hlavou, ohromen chlapcovou houževnatostí. „Jsou to fanoušci, kteří vás milují bez ohledu na to, co děláte. A můžu tě ujistit, že kdybys byl obyčejný člověk, všichni lidé, kteří na tebe teď venku čekají, by tě nemilovali.“
„Jak můžeš říkat takové věci, když mě sotva znáš?“ Zeptal se Bill a s očekáváním se na něj podíval.
„Možná tě ještě neznám jako člověka, ale znám tě jako fanoušek. Neříkal bych ti takové věci, kdybych si je nemyslel,“ vysvětlil Tom. „Lidé mají rádi Billa Kaulitze, kterého vidí. A já vidím člověka, který miluje hudbu, charismatického, talentovaného a odhodlaného zpěváka.“
Černovlásek se lehce usmál, teď už byl o něco uvolněnější. Možná se to Tomovi podařilo. Chtěl, aby pochopil, že není třeba být dokonalý, ale být sám sebou, prostě Billem.
„Chci ti říct jen poslední věc, protože už je docela pozdě,“ zamumlal a zkontroloval hodinky. Bill přikývl a věnoval mu pozornost. „Svoje fanoušky zklameš ve chvíli, kdy se necháš zničit jakoukoliv kritikou.“
Černovlásek zalapal po dechu. To, co Tom právě řekl, ho zaujalo a možná ho přimělo otevřít oči o něco víc. Vděčně se na něj podíval očima, které se leskly jako studánky v měsíčním světě.
„Já… nevím, co říct,“ vykoktal vzrušeně. Ten chlapec ho neustále překvapoval. Nikdy si nepředstavoval, že tato slova pronesená fanouškem, by mu mohla poskytnout takovou podporu a uklidnit ho. Měl chuť se na něj bezhlavě vrhnout a mačkat ho, dokud by ho neudusil, aby mu projevil svou vděčnost, ale snažil se klidnit svoje instinkty a říkal si, že si přece nemůže dovolit tolik odvázanosti. A tak mu prostě poděkoval a tvář se mu rozzářila vzácnou radostí.
Tom se na něj usmál s očima zmenšenýma na dva půlměsíce. Prostě využil této příležitosti, aby řekl to, co v sobě už nějakou dobu dusil. A nemohl být šťastnější, když viděl, že tyto pocity našly u Billa pozitivní odezvu. Byl rád, že mu mohl nějak pomoci.
„Myslím – myslím, že bychom už měli jít,“ navrhl Bill a lehce červený v obličeji.
„Okey!“ Odpověděl Tom, který se těšil, že zažije svůj první koncert jako „čestný host“.
Oba vstali klidnější a vyrovnanější, a Bill ho vedl až do backstage. Cítil, jak mu vlhnou oči, Tomova slova se ho dotkla a vyvolala v něm zmatek.
Jak už to bylo dlouho, co mu někdo takové věci řekl? A jak je to dlouho, co se každý takový bonus zrodil z příkazu?
O několik desítek minut později už Bill řádil na pódiu jako tygr spolu se zbytkem kapely.
Byl divoký, temperamentní, plný adrenalinu a choval se bezstarostně. Byl skutečným pódiovým zvířetem.
Tom sledoval celou show zpod pódia a na tváři měl obrovský, zářivý úsměv. Na konci koncertu, poté, co je vejce ukrylo za svými chapadly, se stále nemohl nabažit té ohromující světelné, zvukové a pocitové show.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
