autor: Veronique
You make me smile – taky netřeba překládat 
Tom byl přitisknutý k oknu obrovského černého auta. Neměl dost odvahy, aby se Billovi podíval do očí. Od chvíle, kdy se probudil, s ním až na pár krátkých vět nepromluvil. Černovlásek byl z jeho chování poněkud zmatený, ale snažil se ho omluvit tím, že si vzpomněl na rozhovor, který spolu včera večer vedli. Nejspíš ho to rozrušilo nebo tak něco, jinak si nedokázal vysvětlit jeho mlčení a viditelné napětí.
Jakmile auto zastavilo, všichni – nejprve Tom – z něj vyklouzli a zmizeli na letišti. Tom prostě nedokázal vystát černovláskovu přítomnost. Měl pocit, že si z něj dělal jenom srandu. Věřil mu, vypadal tak upřímně, a jen o půl hodiny později se ukázalo, že všechna Billova slova byla pouhá lež, jen aby mu namazal med kolem pusy. Tom se ho o nic neprosil, to on za ním přišel a vysvětlil mu, jak to má. Mohl si ušetřit čas a slova.
Protože to byla jen prázdná slova.
Svižně kráčeli k odbavovací přepážce, letadlo mělo brzy odlétat a oni nabrali ráno zpoždění. Fanoušci je samozřejmě „doprovázeli“, ale ochranka je hlídala. Tom v nich nejspíš vzbudil opovržení, protože ani nezvedl hlavu, aby se kolem sebe rozhlédl. Pravděpodobně bude označen za namyšleného; mnozí na oficiálním fóru napsali, že je nejspíše hezky namyšlený, když je teď ve společnosti Tokio Hotel.
Tom ale nebyl takový, jako o něm psali, vlastně si přál být v tuto chvíli kdekoli jinde. Byl prostě jen dost naštvaný, aby s nimi navázal jakýkoli kontakt, chtěl být sám. Nemohl se dočkat, až nastoupí do letadla, aby si mohl nasadit sluchátka, zapnout ipod na maximální hlasitost a přestat poslouchat své otravné myšlenky.
Když mířili na palubu, přiběhl k němu Bill. „Tome, nechceš mi říct, co se děje?“
„Nic, nelam si s tím hlavu,“ zasyčel nejistě a zrychlil krok.
„Co jsem udělal?“ Divil se Bill sám pro sebe, Axel ho slyšel a povytáhl obočí.
„Co jsi udělal?“
„Nevím, Tom se mi stále vyhýbá,“ zamumlal a jeho hlas zněl jako chraplavý šepot.
Axel zaváhal, pohled upřený před sebe a přemýšlel. „Musel jsi něco udělat.“
Bill zavrčel a zaťal čelist. „Já ale nevím co, už jsem to říkal,“ procedil skrze zuby, čelo se mu svraštilo a nervy byly na pochodu. Nerozuměl tomu. Nesnášel, když se někdo neproniknutelně uzavřel.
Naneštěstí se Bill rozhodl sedět hned vedle Toma. Rasta ucítil něčí přítomnost, a když se otočil, aby zjistil, kdo to je, rozšířil oči a v duchu zaklel.
„Nevadí, když si sednu sem?“ Zeptal se Bill řečnicky a jeho výraz byl tvrdý.
Tom zaváhal, lehce zavrtěl hlavou a nasadil si zpět čepici, kterou si sundal. Černovlásek mu ji téměř zlostně z hlavy strhl.
„Co to…?“
„Poslouchej mě,“ vyzval ho zpěvák přísně a zadíval se mu do očí. Tom se cítil nepříjemně, tak strašně moc nepříjemně. Připadal si jako v pasti. „Nevím, co se stalo, že mě ignoruješ. Takže mi řekni, jestli tohle bude trvat ještě dlouho, protože se mi to vůbec nelíbí,“ dokončil svoji řeč, a to bylo poprvé, co se ho rasta bál.
Chytil svůj piercing mezi zuby, nevěděl, co říct, a rozhlížel se kolem sebe, aby našel nějakou únikovou cestu z téhle situace. Možná by udělal nejlíp, kdyby mu řekl pravdu a přestal se takhle chovat.
„Slyšel jsem, včera večer…“ zašeptal a polkl. Černovláskova tvář se změnila v tázavou grimasu.
„Co jsi slyšel?“ Zeptal se zmateně.
„Tebe… ve tvém pokoji. Slyšel jsem zvuky… sténání,“ zakoktal se a jeho tváře se zbarvily do těch nejtmavších odstínů červené.
Bill povytáhl obočí a piercing zajiskřil. Tom si ho všiml a obdivně si ho prohlédl, ale pak se rozhodl, že se nebude utápět v marných myšlenkách.
„A…?“
„A…“ rasta se zhluboka nadechl, jako by si chtěl dodat alespoň špetku odvahy, aby mohl pokračovat. „Bille, měl jsi sex s nějakým cizím chlapem?“ Odpověď už bohužel znal. Byl by raději, kdyby to bylo jinak. Černovlásek rozšířil oči a po chvíli vybouchl smíchy. Jostovu pozornost upoutal vysoký trylek jeho smíchu a vyklonil se ze sedadla, aby zjistil, že Tom je rozrušený a Bill se svíjí na sedadle.
„Co se to tam vzadu děje?“ Zeptal se přísným tónem.
Bill se vzpamatoval a zalapal po dechu. „Nic, Davide. Neboj se,“ uklidňoval ho a snažil se nesmát. Manažer protočil očima a zase si sedl normálně. Černovlásek se mezitím ironicky usmál Tomovým směrem. „Myslíš, že jsem to opravdu udělal po tom všem, co jsem řekl?“
Rasta zalapal po dechu a byl zaskočen. „Ale… ty vzdechy a…“
„Ani na chvíli tě nenapadlo, že by to mohla být televize?“ Zeptal se Bill, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Ve skutečnosti byl Tom opravdu omezený. Ani ho nenapadlo, že by to mohla být televize.
„Oh…“ vydechl překvapeně a sklopil zrak. Kdyby byl pes, sklopil by uši.
Bill se tiše zasmál. „Šel jsem do hotelového baru na skleničku, vrátil jsem se trochu opilý a potom usnul u zapnuté televize,“ vysvětlil. Uvědomil si, že má rasta v hlavě zmatek, a tak se pokusil dát jeho myšlenky do pořádku.
„Teď už to chápu…“ zamumlal nepřítomně. „A já myslel, že jsi mi lhal,“ zasmál se a pomyslel na to, jak byl naivní.
Bill se zamračil. „Bill Kaulitz může být ješitný a kretén, jak chceš, ale vždycky mu můžeš věřit,“ prohlásil s hravou pýchou a posměšně mával ukazováčkem.
Tom se rozzářil zubatým úsměvem a opřel si hlavu o opěrku. „Budu na to myslet.“
Černovlásek si povzdechl, na tváři se mu rozlil úsměv, zavřel oči a uvolnil se. Obličej měl otočený k Tomovi, který si mohl vychutnat všechny jeho detaily. Mlčel a pozoroval tu nadpozemskou krásu jeho tváře.
Na čele se mu vlnil neposedný pramen vlasů, který ho lehce šimral na kůži, víčka měl zavřená a rty pootevřené. Zdálo se, že usnul a Tom byl v pokušení natáhnout k němu ruku a konečky prstů se dotknout těch rtů, po kterých celý život toužil. Chtěl mu jen po těch rudých rtech přejet konečky prstů, nic víc nežádal. Často přemýšlel, jaké by to bylo, cítit je na své kůži; opravdu všem těm, se kterými byl, záviděl. Měli ho, dotýkali se ho a líbali ho. Toužil po tom už roky a i teď, když byla vzdálenost mezi jejich tvářemi minimální, se to zdálo jako něco nedosažitelného.
O kousek se k němu přiblížil, aniž by si to vůbec uvědomil. Líbila se mu jeho blízkost, bylo to uklidňující a… tak krásně voněl.
Bill otevřel oči tak rychle, až sebou rasta trhl, a srdce se mu rozbušilo. Černovlásek se zachvěl, když si uvědomil, jak blízko k němu Tom byl. Ucítil, jak se letadlo pohnulo, tak reflexivně otevřel oči a uviděl tvář druhého chlapce nebezpečně blízko své. Tom na něj upřeně zíral.
Věděl, že ho opravdu nepolíbí, ale něco uvnitř něj mu bránilo se uklidnit. Srdce mu stále bušilo a zrychleně dýchal, což se snažil ne moc šikovně maskovat.
Rasta už měl nasazená sluchátka a díval se z okna. Letadlo vzlétlo a on si toho ani nevšiml.
Sevřel tašku na klíně a koutkem oka se zadíval na mraky, které obklopily letadlo, rozhodnutý zbavit se všech kousavých myšlenek.
♫♪♫
Soundcheck probíhal uvnitř haly, ale Tom se rozhodl trochu se projít. Vyklouzl ven a potloukal se tam, kde nebyli žádní fanoušci – nebo skoro žádní. Těch pár, co tam bylo, okamžitě vytáhlo fotoaparáty, aby toho šťastlivce zachytili. Tom se usmál a zamával jejich směrem.
Dvě z nich se odvážily a přišly k němu, zrovna když telefonoval s Andreasem.
Poslední dobou spolu mluvili dost často, Tom ho vždy o všem informoval. Mluvil s ním o tom, co se stalo předchozího dne mezi ním a Billem, a Andy se nahlas zasmál, a pak mu řekl, že teď už v tom kompletně oba lítají. Rasta se začervenal, okamžitě to popřel a vysmál se absurdním tvrzením svého přítele.
V hloubi duše doufal, ale zdálo se, že je to nemožné. Ty kluky si oblíbil a zamiloval, zatímco jeho city k Billovi se rozrostly natolik, že to bylo obtížné je zvládnout. Bylo opravdu těžké potlačit láskyplné pohledy a sladká slova, která mu chtěl říct pokaždé, když se na něj podíval.
Přerušil hovor, a zároveň přerušil i tok svých myšlenek, když si uvědomil, že se před ním objevily dvě dívky.
„Ahoj,“ pozdravili ho vesele.
Tom se na ně usmál a odpověděl na pozdrav.
„Ty jsi ten kluk, co vyhrál tu soutěž?“ Zeptala se jedna z nich a prohlédla si ho od hlavy až k patě, jako by ho rentgenovala.
„Ehm, jo,“ odpověděl rozpačitě a poškrábal se na tváři.
Obě se na sebe vítězoslavně podívaly a Tom se bál, že ho napadnou a zmlátí. To se naštěstí nestalo a dívky jen spokojeně zapištěly, jako by se dívaly na nějakou celebritu.
„Jací jsou?“ Zeptala se zvědavě ta druhá, která do té doby se škodolibým výrazem mlčela.
Tom se zmateně rozhlédl a nevěděl, co na to říct. „… v pohodě kluci,“ zamumlal, nervózně se poškrábal na zátylku a na tváři se mu objevila připitomělá grimasa.
Obě se na něj zadívaly. „V pohodě, a…?“ Pobídly ho se zubatým úsměvem někoho, kdo už se nemůže dočkat, co se ještě dozví.
„A jsou velmi laskaví.“ Tom zatlačil nohu do asfaltu, pohnul s ní, a s nadšením naslouchal zvuku kamínků pod podrážkou. Opravdu si připadal jako idiot, ale nedokázal najít vhodná slova, kterými by popsal, co se s ním děje.
Byli milí, vstřícní, ochotní, přijali ho jako jednoho z nich a ani na okamžik mu nedali najevo, že by byl jen vetřelec. Prožíval tuhle situaci přirozeně, až na to, že ho to možná stále trochu děsilo a ten pocit, jako by nechtěl zmizet. Dokonce se pohádal s Billem, což znamenalo, že necítí žádnou lhostejnost nebo odstup.
Dívky si ho mezitím zasněně prohlížely. „Mimochodem, my jsme Lena a Daphne,“ řekla první z nich radostně a obě natáhly ruce směrem k němu.
Tom si s nimi rukou potřásl s nyní uvolněnějším úsměvem.
„Takže ty se účastníš všech schůzek?“ Zeptala se zvědavě Daphne, ta tišší a klidnější. Odpověď už předem znala, protože si to samozřejmě zjistila, ale chtěla to slyšet od toho „slavného“ vítěze, kterému všichni mohli závidět.
Rasta hrdě přikývl, dokonale si vědom štěstí, kterého se mu dostalo.
„Wow,“ vydechly obě s jasným náznakem závisti v hlase. „Musí být skvělé sledovat zvukovou zkoušku a být v zákulisí!“
Tom se zasmál a Daphne s Lenou si jeho potěšenou grimasu zamilovaly. Pak zkontroloval čas na svém telefonu: zkouška skončila a zevnitř se už neozýval žádný zvuk.
Navlhčil si rty a vzrušeně zašeptal. „Hele… zvuková zkouška skončila, jestli chcete, můžu je požádat, aby vás pustili dovnitř a dali vám autogram. Co vy na to?“
Výrazy dívek se změnily z vážných na tázavé, pak se změnily v udivené, a nakonec se jim z usměvavých rtů vydraly nevěřícné a nadšené výkřiky.
„Panebože! Děkujeme!“
Tom se začervenal, tahle reakce mu byla důvěrně známá. „Počkejte na mě tady,“ vyzval je a zmizel v budově.
Nesměle vklouzl do jejich šatny a uviděl, jak jsou všichni vyčerpaní; někteří se sesunuli na židli a jiní se zhroutili na pohovku a ničeho si nevšímali.
„Ehm,“ odkašlal si, aby na sebe upoutal trochu jejich pozornosti. Axel, který se mu ráno omluvil za své ubohé chování, k němu zvedl hlavu.
„Já… potkal jsem venku dvě dívky…“
„Jo? Super,“ zamumlal Georg nevrle a rozvalil se na pohovce. Tom si nemohl pomoct, ale musel se zasmát nad basistovým vtipným výrazem.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli by si mohly přijít pro autogram. Bude to jen minutka,“ řekl s prosíkem v hlase.
Bill ho pozoroval s malým úsměvem na rtech. Někdy ho tak moc obdivoval. Rozhodně by mu nedokázal nic odepřít, z toho neobvyklého zájmu a velkorysosti se rozplýval. Kdyby s nimi byl někdo jiný, nejspíše by se tím vším jen chlubil a předváděl se před těmi, kteří neměli štěstí. Ale tohle byl Tom a od něj se nic takového čekat nedalo.
„Jasně, ať přijdou,“ zacvrlikal Bill dřív, než stačil kdokoli jiný zareagovat.
Od svého si bratra vysloužil zachmuřený pohled. Gustav a Georg jako vždy neřekli nic a tvářili se nezúčastněně. Šlo jen o dva autogramy, žádný problém.
Tom hledal nějaké potvrzení od ostatních tří a za chvíli se vrátil s Daphne a Lenou, rozzářenými jako dvě hvězdy. Obě se okamžitě rozběhly ke svým idolům a sebrali od nich několik autogramů a fotek. Pozvali také Toma, aby se k nim na fotky připojil. Cítil se hrdý na to, že těm holkám udělal radost, vždyť jejich sny byly koneckonců stejné jako ty jeho.
Bez námitek po několika minutách odešly, spokojené a šťastné, jak jen mohly být. Ochranka ani vedení si jejich přítomnosti ani nevšimli a kluci tak byli ušetřeni přednášky a vysvětlování.
Rasta se posadil, obdivoval Axelovu Gibsonku a Bill se posadil vedle něj. Tom mu věnoval letmý pohled a zjistil, že se usmívá a je klidný. Když se podíval na jeho tvář a vlídný úsměv, nemohl se ubránit tomu, aby mu na tváři nevykvetl obdivný pohled. Svým způsobem doufal, že si toho černovlásek všimne, ale vlastně to nebylo ani tak moc důležité. V jeho přítomnosti se cítil prostě dobře, a to mu stačilo.
„Byl jsi velmi laskavý,“ ozval se zpěvákův hřejivý hlas směrem k Tomovi, který se chystal zkontrolovat telefon.
Tom zatřepal hlavou a podíval se na něj, jako by se právě vrátil na Zemi. „Oh, díky,“ vykoktal a hned se zase soustředil na zprávu, kterou se chystal napsat, aby zmírnil své rozpaky.
„Někdo jiný by to neudělal.“ Billovy myšlenky přešly do slov. Chtěl, aby Tom věděl, na co myslí. Záleželo mu na tom; z nějakého zvláštního důvodu chtěl, aby to prostě věděl.
Tom zalapal po dechu a cítil, jak se mu všechno to horko nahrnulo do tváří. „Já… myslím, že to bylo úplně přirozený,“ zašeptal bez náznaku namyšlenosti.
Bill se zasmál a zaujatě se k němu naklonil, aby viděl, co píše.
„Komu píšeš?“ Zeptal se z čiré zvědavosti.
„Svému příteli Andreasovi.“
Černovlásek si toto jméno okamžitě spojil s Tomovými hovory, které každý den vedl a v nichž ho často slyšel říkat „Andy“. „Tvému příteli? Musíš ho mít hodně rád…“ poznamenal, když jeho pohled přeskočil z Tomova telefonu na jeho profil.
„Jo,“ přiznal chlapec a pousmál se. „Díky němu jsem teď tady.“
Bill roztáhl rty a zamyslel se, aniž by pochopil význam Tomových slov. „Co tím myslíš?“ Zeptal se nakonec.
„Vlastně jsem to video nechtěl poslat…“ zamumlal trochu rozpačitě. Vlastně se styděl, že riskoval to, že by promarnil takovou příležitost.
Zpěvák se překvapeně zamračil při pomyšlení, že by tu místo Toma byl někdo jiný. „Ale… ta písnička je vážně dobrá a… ten text…“ Větu nedokončil a jen si povzdechl.
Tom zalapal po dechu, aby zamaskoval zasténání, které by z něj určitě vyšlo, kdyby se neuhlídal. „Dí-díky,“ zamumlal se sevřenými rty a žíly na krku a čele vypadaly, že explodují.
„Myslím, že to dneska večer ji s Axelem zkusíme,“ zamyslel se Bill, ukazováček přitisknutý na spodní ret a zamyšlený výraz na tváři. „Mohl bys ji zahrát s námi,“ navrhl pak, ale zřejmě to nemyslel tak, že by ji měli hrát v Paříži.
„Uhm… to bych moc rád,“ zafuněl Tom, potěšený tím pozváním.
Když už ani jeden z nich nevěděli co říct – oba cítili rozpaky jako elektrický výboj – rasta poslal Andreasovi zprávu a vrátil se na hlavní obrazovku, pak vstal a odešel do koupelny.
Ve chvíli, kdy si Tom strčil telefon do velké kapsy džínů, zahlédl Bill na pozadí svůj vlastní obrázek. Chvíli trvalo, než mu žaludek udělal trojité salto.
Jakmile zůstal sám – ostatní se vydali prozkoumat místo, kde hráli, ostatně jako vždycky – rozhodl se, že se půjde projít na chodbu. Potřeboval si protáhnout nohy… a vyčistit hlavu.
Chodil bezcílně. Sem a tam, tam a sem. Masíroval si spánky, ztěžka dýchal a přemýšlel, proč už po druhé za ten den pocítil sevření v žaludku, které vždycky a nevyhnutelně bylo spojené s Tomem.
Měl ho rád, ano, a hodně, ale ne takhle – nebo si to alespoň myslel. Protože, kdyby to tak bylo… byl by to problém, protože měl stresující život; neustále cestoval po světě a neměl čas věnovat se ničemu jinému. Chtít znamená moct, to se už naučil.
Jistě to nebyla situace, kterou by měl brát na lehkou váhu, protože nestabilní domeček z karet, který s Tomem stavěl, by se mohl rychle zřítit. Koneckonců, jejich situace byla stejně bizarní jako nepravděpodobná. Zkrátka byli hvězda a fanoušek. A tohle si uvědomovali i ti největší fanoušci, které měli. A přesto se to napůl stalo skutečností. Nebyl si jistý, jestli má Axel ohledně Toma pravdu, ale už několik dní byl opravdu zmatený. Ten chlapec vstoupil do jeho života jako uragán a přinesl s sebou čerstvý vzduch. Měl plné právo být jím ohromen.
Byl milý, neškodný a zdrženlivý. Zlaté lidi jako on Bill nikdy nepotkal.
Bylo zbytečné lámat si hlavu, když v této otázce měl jasno. Všichni věděli, že se řídí heslem „Leb die Sekunde“, takže tomu prostě nechá volný průběh. Uměl čekat, ale zároveň si i uvědomoval, že čas se krátí, a pokud se z toho nic „nevyvine“, zůstane jim alespoň krásné přátelství. Nemělo cenu dělat žádné soudy ani ukvapené závěry. Raději na to už nemyslel a užíval si vnitřního klidu, který se nedávno konečně dostavil.
To, co mu doslova vyrvalo myšlenky z hlavy, byl Axelův hluboký hlas, který se ozval prázdnou chodbou. „Bille?“ Zavolal a čekal na nějakou odpověď. Byl úplně pohlcený do těch myšlenek.
Černovlásek se vzpamatoval a zmateně se na bratra podíval. „Jo?“
„Doufám, že jsi mi ten včerejšek už odpustil…“ zašeptal kytarista vážně a s lítostí. Neměli příležitost si o tom v klidu promluvit, ale doufal, že se na něj Bill už nezlobí.
Bill přikývl, rozpačitě si prohrábl vlasy a povzbudivě se usmál. „Jasně.“
„Okey,“ řekl Axel automaticky, založil si ruce na hrudi a pohledem přejel po opotřebovaných spárách dlaždic.
Bill se rozhodl pokračovat v chůzi, a když míjel Axela, aby se dostal před něj, zašeptal něco, čemu kytarista jen s obtížemi rozuměl.
„Nebyl by to problém, kdyby to bylo tak, jak říkáš.“
Axel stál minutu, která se zdála být nekonečnou, bez hnutí uprostřed prázdné chodby a přemýšlel. Pak pochopil a řekl si, že teď už nemůže udělat vůbec nic.
♫♪♫
Reportérka následovaná kameramanem vstoupila do jejich hotelového pokoje. Chystali se na asi patnáctiminutový rozhovor. Neměli moc času, a tak jim žena položila jen pár otázek.
Po rituálním podání ruky Tom ustoupil, aby mohl rozhovor sledovat zpovzdálí, a když asi třicetiletá žena začala mluvit, všiml si toho, co by ho předtím nikdy nenapadlo.
Vždycky je při rozhovorech považoval za zcela přirozené, ale zřejmě se mýlil. Teď, když s nimi byl prakticky nepřetržitě, si připustil, že vidí určité rozdíly.
Gustav například ztichl a katapultoval se do paralelního vesmíru; Georg zvážněl, občas se zasmál, ale nedokázal jeho smích vůbec poznat, nezněl jako ten jeho přirozený. Axel byl jako obvykle netečný a jako by kolem sebe postavil zeď. A pak tu byl Billův falešný úsměv: koutky rtů se mu neustále stahovaly k sobě, ale tváře se nenadouvaly, což způsobovalo, že se mu oči ztenčily a tvořily se kolem nich malé vrásky, jako když se skutečně usmíval.
Tolik toho o nich zjistil jen tím, že je pozoroval a zapamatovával si i ty nejmenší detaily – a ne bezvýznamné.
Bill odpovídal horečně. Tom měl dojem, že i po všech těch letech rozhovorů stále pociťuje nepříjemný pocit z kamery před sebou a z opakujících se otázek, na které musí odpovídat stále stejnými slovy.
Tazatelka, která seděla na malé pohovce vedle nich, otočila stránku a pokračovala. „Na tomto turné máte dva autobusy. Už jste spolu nedokázali vyjít?“ Zeptala se a předstírala typickou zvědavost, kterou její práce vyžadovala.
Bill si olízl rty. „Ne, takhle to není. Jsme přátelé už léta a sdílíme téměř všechno, ale během turné občas přijde chvíle, kdy jste pod tlakem a při prvním malém jiskření vzplanete. Dva tourbusy jsou pohodlnější, protože každý má na rozdíl od předchozích tour svůj vlastní prostor. Musím přiznat, že jsme se ještě nepohádali, a to je dobře.“ Když odpovídal, trhaně pohyboval rukama a náramky, které na zápěstích měl, trochu cinkaly. Tom ho pozorně sledoval, shrbený s lokty opřenými o kolena.
„Oukej; také jsme slyšeli, že s sebou máte hosta…“
„Jo, před pár měsíci byla soutěž. Fanoušci dostali za úkol napsat písničku a poslat nám ji na videu, my jsme potom vybrali tu nejlepší, a teď je Tom na turné s námi, vlastně je to už něco přes týden,“ vysvětlil tiše a Tom se usmál se rty sevřenými do poupěte.
„Oh, oh… a je tady?“ Zeptala se žena, narovnala se a rozhlédla se po místnosti, hledajíc toho kluka.
Tom jen ztuhl a upřel pohled na reportérku.
„Je vzadu, v ložnici,“ pomohl jí Georg a otočil se, aby ukázal rastovým směrem.
Žena se usmála, když ji něco napadlo. Vstala a přistoupila k Jostovi, aby mu něco pošeptala. Viděli, jak David přikývl a ukázal na hodinky. Vrátila se na své původní místo a samolibě se usmála.
„Požádala jsem vašeho manažera o povolení, aby se Tom připojil k rozhovoru. Chtěl bys?“
Všichni čtyři se na sebe podívali a přikývli směrem k reportérovi. Rastovo srdce vynechalo úder. On měl dělat rozhovor? To bylo naprosto absurdní!
V okamžiku, kdy by se objevil před kamerou, nejspíše by omdlel. Všichni věděli, že je plachý a nikdy nic podobného nezažil. Pak zčistajasna přišla otázka, jestli chce dát rozhovor.
Co měl říkat? Musel dávat pozor na to, co řekne? Možná to pro někoho jako on bylo opravdu těžké; prostě nevěděl, jak se pohybovat, jak mluvit a jak se chovat. Vřele ho pobídli, aby se k nim přidal, a on tam stál jako poleno.
Jít či nejít?
„Pojď, Tome!“ Pobídl ho Bill svým hláskem a on zacvakal jako pružina. Vždyť mu to nabídl sám Bill. Nenápadně přistoupil k malé pohovce a černovlásek se posunul, čímž mezi sebou a Axelem vytvořil dostatečný prostor pro něj. Posadil se mezi ně, nervozitou se mu potily ruce a hlavou se mu honilo snad tisíc otázek.
„Tak co, Tome, jaké to je být dva týdny ve společnosti svých idolů?“ Zeptala se žena a upřela na něj pohled.
Tom se začervenal jako malá puberťačka, která se poprvé zamilovala, a roztřeseně odpověděl. „Já-já pořád tomu nemůžu uvěřit,“ pokusil se zasmát, ale bylo z toho jen podivné zachrčení. Ještě nikdy se nestyděl tak jako v téhle chvíli. Sakra, jeho tvář se nejspíše objeví na internetu a jeho slova budou otištěna v časopisech.
Reportérka se usmála, když si všimla, že je skoupý na slovo. „Jaký je tenhle životní styl? Čekal jsi, že to bude takové?“
Rasta se na chvíli zamyslel a kousl se do rtu, aby tak vybil všechnu svou nervozitu. „Je to docela… stresující.“ Bill se musel usmát. Poznal to, protože zaslechl, jak vydechl. „Ale líbí se mi to, je to…“ nevěděl, jaká slova použít, těkal pohledem mezi černovláskem a kytaristou jako závislák na kofeinu. Už měl na jazyku to správné slovo, když ucítil, jak ho něco pošimralo na prstech.
Reflexivně sklopil pohled na ruku a srdce mu vyskočilo až do krku. Byla to Billova ruka, která se ho dotýkala. Vznášela se nad jeho; obě byly schované mezi jejich stehny. Překvapeně se na něj podíval a viděl, jak lhostejně zírá před sebe a prsty ho dál jen lehce hladí. Když se chvíli soustředil a zahnal všechny myšlenky, cítil, jak jeho horká kůže pálí na jeho.
Cítil, že musí umřít.
Přesto ten dotek stačil, aby ho odemkl. Cítil se klidnější a uvolněnější. Trochu mu povolily nervy a za všechno vděčil jen jemu. „Je to… všechno tak nové, hektické a, ehm, jo, opravdu neuvěřitelné!“ Vykřikl pod propalujícím pohledem reportérky.
Bill pomalu odsunul ruku, aby to nebylo moc nápadné, a spokojeně se usmál. Tomovi to bylo líto; měl rád teplo, které cítil z jeho prstů a taky ten šimravý pocit, který způsobovaly jeho nehty. Černovlásek se nenápadně podíval na rastu, a když si všiml jeho širokého úsměvu, cítil se hrdý na to, že ho dokázal uvolnit.
Bylo to přirozené, nepromyšlené gesto. Skoro si ani nevšiml, že jeho ruka sklouzla na Tomovu. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Vlastně nebylo co vysvětlovat, chtěl mu jen poskytnout trochu podpory, kterou v tu chvíli potřeboval.
♫♪♫
Axel s Billem zkoušeli a upravovali Tomovu píseň, zatímco on připravoval kávu do třech hrníčků.
Po koncertě se opět vydali na cestu a všichni byli z celého dne vyčerpaní. Tom sice na pódiu nebyl, ale byl ohromen tím, co se během rozhovoru stalo, a zdálo se, že je neustále pohlcen ve víru svých myšlenek.
Nalil kávu do posledního hrnku a poté, co do nich nasypal cukr, vzal je do rukou a dával pozor, aby nic nerozlil. Billův hřejivý hlas chraplavě zpívající slova, co napsal, způsobil, že se přestal soustředit a dopotácet se k nim se třemi hrnky, ze kterých se kouřilo, byl téměř nemožný úkol.
Axel odložil kytaru stranou a Bill si odkašlal, aby si pročistil hrdlo. Kytarista Tomovi vysvětlil, že změnil jen několik akordů, ale že text zůstal nedotčený, žádné změny neudělali, protože Billovi připadal perfektní tak, jak byl. Tom se lehce začervenal a jeho tvář byla naštěstí maskována slabým osvětlením.
Pak si konečně vychutnali kávu a rasta přemýšlel o tom, že se vlastně neskutečně těší, až je uslyší ji hrát. Byl by to neuvěřitelně uspokojivý a odzbrojující pocit.
Axel, nervózní z ticha přerušovaného jen zvukem usrkávání z hrnečků, vstal s výmluvou, že půjde k sobě ještě chvíli hrát, jen aby je nechal o samotě. Po tom, co mu Bill řekl, se jeho přesvědčení zcela změnilo.
Pokud si předtím myslel, že Bill nechce, teď si byl jistý, že to potřebuje. Pokud to před tím nechtěl vidět, teď se snažil zachytit a vyložit si každé jejich gesto. Bylo to pro něj, a hlavně pro Billa nové, ale kdyby našel to, co mu k životu chybělo, určitě by mu neházel klacky pod nohy.
Byl lehkomyslný, když zareagoval instinktivně, a litoval, že jim ublížil. Koneckonců si to nezasloužili, zvláště Tom, který byl tím šokujícím odhalením zaskočen. Axel se vůbec nechoval jako starší bratr, ale oni to zvládali i tak dobře. Viděl, jak se jejich vztah rozvíjí okamžik po okamžiku, slovo po slově.
Měl z nich radost, ale zároveň se bál, jelikož jejich životy byly úplně rozdílné.
Rozhodl se však, že na to nebude myslet, že to nechá na nich. A tak vyklidil prostor a dělal to, co uměl nejlépe.
Tom polkl poslední doušek kávy; už necítil jazyk, ale jediné, co mohl udělat, aby skryl nervozitu, bylo upíjet z hrnku a ignorovat, že káva byla vařící.
Dokud s nimi někdo byl, byla situace docela normální, ale když osaměli, nastalo ticho a všechno se pokazilo. Když jste s člověkem, který vás zajímá, úplně ztuhnete; to se dělo jim oběma. Ani jeden z nich nechtěl mluvit, a tak se napětí zvyšovalo, až naplnilo celou místnost a dalo se skoro nahmatat.
Bill si znovu odkašlal a odložil svůj šálek na stolek k tomu jeho. Bylo v pořádku být trochu v úžasu, ale on nebyl plachý člověk. Nakonec to nemohl vydržet. Ujal se tedy slova a předvedl plynulost, která Tomovi chyběla.
„Tome… nikdy jsi mi nevyprávěl o svém životě…“ začal klidným tónem hlasu; nechtěl narušit klid a pohodu, která v tourbusu panovala. Bylo to uvolňující a on si potřeboval ulevit od nervů klidným hovorem a zvukem autobusu svištícím po silnici.
Tom rozšířil oči a omámeně se na něj podíval. „Co se mě týká, není moc co říct…“ zašeptal téměř nesměle.
„A já si myslím, že je. Hm, například… přátelé!“ Vykřikl, jako by řekl správnou odpověď v kvízu. „Nikdy jsem neměl moc přátel, ale ty asi jo.“
Rasta nesouhlasně našpulil rty. „Po pravdě řečeno… nemám jich zas tak moc. Málokdo mi rozumí,“ prozradil a doufal, že nebude vypadat jako nějaký depresivní, nepochopený emo. Za přátele považoval jen málo z nich. Vlastně možná jen Andyho.
Bill pootevřel rty, ohromen tím, co rasta řekl. „Jak to myslíš, že ti nerozumí?“
„Ne všichni dvacetiletí jsou tvými zarytými fanoušky,“ zasmál se nervózně.
Černovlásek si myslel, že v jeho hlase najde zášť, ale nebylo tomu tak. „Oh…“ dokázal jen vydechnout.
„Ale to vůbec nevadí, alespoň vím, že kolem sebe nemám falešné lidi. Ti co mnou pohrdají, se ode mě prostě drží dál,“ přiznal samolibě.
Bill byl jeho slovy ohromen a jeho obdiv vzrostl. Byl pyšný, že může následovat své touhy, i když to znamenalo být jiný. Byl jako on.
„Mluvíš jako já před pár lety,“ vydechl pobaveně a vzpomněl si na svoje školní léta, která už měl naštěstí za sebou.
Tom zkřivil rty do malého rozpačitého úsměvu. Byl rád, že tohle Bill říká. „No, možná nejsme tak rozdílní… víš… ty hvězda a já fanoušek…“
Černovlásek se tiše zasmál a trochu hlavou pohodil dozadu. Jeho rozcuchané vlasy se pohupovaly a hladily ho po krku a spáncích. „Jsme si podobnější, než si myslíš.“
„Jo…“ zamumlal Tom růžový jako malina.
„A jak vůbec vznikla tvoje písnička? Inspirovala tě nějaká dívka, která se ti líbí, nebo… nechal větu viset ve vzduchu, zvědavý, co Tom odpoví.
Rasta překvapeně vytřeštil oči. Co měl říct? Nemohl mu prostě říct: „Myslel jsem na tebe a na to, jak moc tě chci, ale jsi prostě nedosažitelný.“
To byl špatný nápad.
Já… uh… uh…“ začal neurčitě koktat. „Uvažoval jsem o tom, jaké by to bylo, kdyby jeden byl zamilovaný, ale druhý byl nedosažitelný. Ale… i přes to ho, ehm, teda jako nepřímo, pořád podporuje,“ dokončil. Snažil se být neurčitý, ale výsledkem byl jeden velký zmatek a zamotal se do vlastních slov.
Bill ho mlčky pozoroval a poslouchal, protože chápal, že je mu nepříjemné mluvit o něčem osobním. Řekl, že „uvažoval“, ale bylo jasné, že mluví o sobě.
„Ale nedal jsi jí žádný název?“ zeptal se zvědavě.
Tom se zamračil. Nikdy ho nenapadl žádný název, který by byl vhodný. „Ehm… vlastně ne…“
Bill usilovně přemýšlel a v duchu si pobrukoval část písně. „Často se v ní opakuje Yours to hold…“ zamyslel se. „Možná…“
„Yours to hold?“ Tom se usmál se zasněným výrazem.
Černovláskovy oči se rozšířily a jeho tvář zazářila úžasem. Vzrušeně zatleskal a zapištěl. „Yours to hold, Yours to hold!“ Trylkoval a vesele poskakoval.
Tom vyprskl smíchy a jeho hlasitý smích se nesl až nahoru, kde se Axel samolibě usmíval.
„To se mi líbí. Teď má jméno,“ řekl Bill hrdě.
Jeho rozzářená tvář byla opravdu nádherná, a to i přes vyčerpání z koncertu.
„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl Tom v rozpacích. Zvedl kytaru, kterou předtím nechal ležet poblíž, a vyndal ji z pouzdra. Poté, co ji s obvyklým soustředěným výrazem a jazykem mezi rty naladil, vybrnkal několik akordů, a přitom se s úsměvem podíval na Billa.
Černovlásek zavrtěl hlavou a zasmál se. „Ve skutečnosti mi neřekneš, kým ses opravdu nechal inspirovat, že?“ Opravdu se mu nelíbil pocit, že ji věnoval nějaké dívce, do které byl třeba zamilovaný. Zdálo se, že ho má velmi rád, že je k němu milý, ale nejspíš se mýlil. Tom mě svůj život, bez nich, bez něj.
„Možná,“ mrkl na něj Tom a trochu ho poškádlil.
Podíval se na krk kytary, opatrně položil prsty na pražec a zahrál první akord. Pokračoval několik vteřin, pak se Billova tvář rozzářila a Tom si tu záři užíval.
Černovlásek zazpíval první slova chraplavým, nejistým hlasem. „I see you standing here, but you’re so far away…” („Vidím tě tu stát, ale jsi tak daleko…“)
Tom klouzal trsátkem po strunách jistěji. Jeho výraz byl pohlcený, soustředěný a vzrušený. Oči měl lesklé a musel sklopit zrak k pouzdru na kytaru, aby zadržel emoce, jinak by vybuchl jako ohňostroj: jiskřivý a jasný.
„Starvin’ for your attention, you don’t even know my name. You’re going through so much, but I know that I could be the one to hold you…” („Chceš se mi věnovat, ale ani neznáš moje jméno. Prožíváš toho tolik, ale vím, že bych tě mohl obejmout…“)
Bill zpíval ta slova, jako by byla jeho vlastní, a Tom si nikdy nepředstavoval, že by mohl takový okamžik zažít. Bylo to, jako by všechny jeho myšlenky, všechny jeho starosti zmizely v obláčku bezstarostnosti. Obraz sebe samého skloněného nad zmačkanými papíry brzy vystřídal druh snění, ve kterém teď žil. Usmíval se, protože Bill mu dělal radost svým tichým zpěvem, svým jedinečným, jemným hlasem.
Hodiny strávené přemýšlením nad hloupými plakáty se zdály být jako minulost. Teď se s ním cítil dobře, a to se nikdy nezmění, ať se stane cokoli.
„I’m stretching, but you’re just out of reach. I’m ready when you’re ready for me” („Natahuju se, ale ty jsi prostě nedosažitelný. Jsem připraven, až ty budeš připraven na mě.“) Tomův hlas překryl Billův. Poslední tón dozněl a rozplynul se ve vroucím teple jejich usměvavých pohledů.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
