Yours To Hold 11.

autor: Veronique

Comatose – V kómatu

Dostali velkoryse den volna. Tom se teď snažil udržet krok s krokem turné a kdykoli se mohl svalit na postel nebo pohovku – podle toho, kde se zrovna nacházeli – zavřel oči.
Bill už několikrát přiznal, že v takových chvílích usne, kdekoliv zrovna je. Okamžitě se mu vybavil videoklip „Worl Behind My Wall“ a scéna, kde černovlásek odpočívá a tváří se uvolněně se zavřenýma očima. Když ho poprvé uviděl, myslel si, že je to nějaký anděl. Vypadal opravdu božsky. Někdy mu záviděl, když si uvědomil, že nikdy nebude mít tu jeho jemnost, že nikdy se na něj pohledy lidí nebudou lepit jako med. Bill byl jako magnet pro jeho oči, a především pro jeho srdce, které se teď chvělo láskou k němu.

Byl ve stavu kómatu. Už neměl žádný kontakt s realitou, jen se svými živými a dotěrnými pocity. Od té doby, co s nimi byl na turné, nebylo chvíle, kdy by se necítil vydán na milost a nemilost té andělské kráse. Pokud si před tím jen stěží dokázal přiznat, že je do Billa beznadějně zamilovaný, teď už neměl žádné pochybnosti ani problémy to říct. Svým způsobem na to byl hrdý. Našel člověka, který ho potěšil pouhým pohledem nebo malým gestem. Někteří lidé stráví celý život hledáním takzvané spřízněné duše; on ji našel. Samozřejmě si nemyslel, že to takhle má i černovlásek s ním, ale to bylo koneckonců v pořádku.

Dal mu jasně najevo, že mu na něm záleží, že je mu blízký a že mezi nimi existuje určitá harmonie, takže neměl čeho litovat. Až na to, že za pár dní se bude muset vrátit ke svému anonymnímu, ubohému životu a kontakt s nimi bude pravděpodobně přerušen. Měl dojem, že i kdyby chtěli udržovat přátelství na dálku, někdo by jim to z nějakého důvodu nedovolil. Ale jeho fantazie cestovala rychlostí světla, takže si nevyčítal, že se zničehonic vynořila jistá paranoia. Jen tak, zničehonic. Teď si prostě hodlal užívat svého kočovného života; na zoufalství bude mít dost času později.

Musel přiznat, že kdyby se toho dne neprobudil v deset hodin něžným teplem slunečních paprsků, praskly by mu nervy. Nedokázal pochopit, jak ostatní dokázali vstát na zvonění pitomého budíku a nevypadat přitom jako zombie. Možná si na to prostě zvykli, říkal si, když před několika dny sešel do spodního patra tourbusu a vypadal zničenější než kdy předtím a našel Billa a Axela v mnohem lepší kondici, než byl on. Dělali koncerty, zkoušky, rozhovory a on byl ten, kdo byl zničený.

Toho rána byl však klidný. Probudil se sám od sebe, slunce už bylo vysoko na obloze a on se usmál s příjemným vědomím, že celý den může lenošit. Trochu se protáhl, stále polonahý pod teplými, pohodlnými přikrývkami. Ze rtů mu uniklo zívnutí, jak si vychutnával otupující pocit nicnedělání.
Po chvíli zírání na strop se začal vážně nudit. Na jeho dveře zatím nikdo nezaklepal a telefon nezvonil. Žádný hovor ani zpráva. Cítil se, jako by neexistoval, a tak vstal, aby si vzal notebook, a zalezl zpátky do rozházených přikrývek. Načechral polštář, dal si ho výš a opřel si o něj záda.

Veden svým šestým smyslem se přihlásil do Messengeru, i když věděl, že tam nenajde nikoho, s kým by si mohl psát. Ale měl štěstí, Andreas byl připojen. Když Tom zahlédl jeho přezdívku Moonchild, která pro něj byla typická, byl překvapený. Jak to, že byl Andy přihlášen takhle ráno? Napadlo ho, že možná mohl mít hodinu informatiky, ale jelikož ztratil pojem o čase, nemohl čas přiřadit k určité vyučovací hodině, ani kdyby se snažil sebevíc.
Otevřel konverzaci a přejížděl prsty po cvakajících klávesách.

# #Er ist Thema Nr. 1# # píše: Co tu děláš?
●Moonchild● píše: Taky tě zdravím, eh ^–^
# #Er ist Thema Nr. 1# # píše: Ahoj Andy
●Moonchild● píše:  Abych odpověděl na tvou otázku… dnes je test z latiny a já jsem se neučil. Metoda teploměru a žárovky vždycky funguje.
# Er ist Thema Nr. 1# # píše: Wow. Jak to tam jde?
Tom se naléhavě poškrábal na krku, zaklonil hlavu a čekal, až jeho přítel odpoví.
●Moonchild● píše: Všechno je normální. Jak se ti daří s tvojí malou, velkou láskou? 😀
Nakrčil čelo a povzdechl si. Už nevěděl, jak mu má vysvětlit, že jsou jen přátelé. Přeci to nebylo tak těžké pochopit.
# Er ist Thema Nr. 1# # píše:  Ha ha, jsi vtipný. Jsme přátelé. Zapomněl jsi na význam těch slov?
●Moonchild● píše: Vůbec ne, ale je mezi vámi něco tak něžného a já jsem si to uvědomil, až když jsem poslouchal, co jsi mi říkal. „Bill mi řekl tohle, Bill se na mě usmál, Bill se při rozhovoru dotkl mé ruky…“
# #Er ist Thema Nr. 1# # píše: ò_ò

Nechtěl si to přiznat, ale Andyho slova ho docela vykolejila. Možná byl až příliš zaneprázdněný, než aby si to uvědomil.
●Moonchild● píše: Pojď, chci tě vidět.
Tom neměl čas odpovědět, protože Andreas už poslal pozvánku k videohovoru.
●Moonchild● s vámi chce zahájit videohovor.
Přijmout (Alt+C) Odmítnout (Alt+D)
Vypustil vzduch z nafouklých tváří, a nakonec hovor přijal.

Uviděl svůj vlastní ospalý obličej a nad ním stále ještě zrnitý obličej svého přítele. Byl na tom stejně jako on, takže se mu ulevilo. Obraz se stabilizoval a Andreas se zasmál, když jasně uviděl Tomovu tvář.
„Kámo, vypadáš hrozně!“ Vykřikl a jeho hlas byl mírně zkreslený mikrofonem zabudovaným v notebooku.
Rasta mu to oplatil. „Říká někdo, kdo je krásný jako slunce,“ odsekl ostře.
Blonďák zvedl zavřenou pěst před webkameru a ukázal mu prostředníček. Tom zvedl horní ret a odhalil zuby ve snaze zastrašit ho grimasou, kdy předváděl nějaké zvíře.
„Vypadáš, jako bys byl v kómatu. Máš krásný tmavý kruhy pod očima,“ poznamenal Andreas a přiblížil se k obrazovce, aby si ho lépe prohlédl. Tom viděl jen jeho čelo a vlasy, dokud se opět nevrátil na svoje místo.
„Díky.“

„No tak, neurážej se,“ posmíval se mu a choval se k němu jako k dítěti. Vystrčil i spodní ret. „Co je dneska v plánu? Koncert nebo co?“
Rasta si s úlevou povzdechl. „Ne, žádný koncert. Dneska máme volno,“ řekl a štěstí z něj sršelo každou buňkou těla.
Den předtím měli poslední koncert v Německu, přesněji v Hamburku. Naštěstí to bylo rodné město kluků, takže si mohli dělat, co se jim chtělo.
„Hádám, že ho strávíš s Billem,“ škádlil ho Andy, jako by to nedělal od chvíle, kdy se rozloučili.
Tom předvídatelně protočil očima a chystal se odpovědět, ale dvě zaklepání na dveře ho přerušily.

Vydrápal se z peřin směrem ke dveřím. Otevřel je a dovnitř nakoukl usměvavý Bill.
„Ahoj, Bille!“ Tom ho překvapeně pozdravil živým mávnutím ruky.
Černovlásek se podíval na jeho hrudník. Nahý, namakaný, lehce opálený… znovu vzhlédl s překrveným obličejem a rozpačitě se zamračil.
„Oh, ehm…“ zalapal po dechu, kývl na ten zdroj jeho rozpaků a Tom se na něj nechápavě podíval. Když si uvědomil, že má na sobě jen boxerky – mimochodem těsné – zrudl a s myšlenkou na to, jak uboze v jeho očích musí asi vypadat, si odběhl pro tričko a tepláky.
„P-počkej chvilku,“ zalapal po dechu a rychle vklouzl do oblečení, které si vzal z kufru.

Bill ho záměrně ignoroval, vešel do pokoje, příliš se na něj nedíval a posadil se na okraj postele. Začal se rozhlížet a uslyšel za sebou hlas. Otočil se a objevil chlapcův notebook.
„S kým jsi mluvil?“ Zeptal se zvědavě.
Tom se k němu otočil a Bill ukázal na počítač. „Oh… s Andym.“
Černovlásek lehce přikývl, položil si notebook na nohy a řekl si, že by si přece jen mohl dovolit trochu svobody. Viděl svůj vlastní pohyblivý obraz a něco, co muselo být nejspíše Andreas. Blonďaté vlasy měl rozcuchané a jeho rysy byly docela tvrdé, rozhodně se lišily od Tomových hladkých, souvislých rysů. Všiml si, že zmlkl a vytřeštěnýma očima se na něco díval – pravděpodobně na jeho obličej.

„Bill?“ Blonďákův hluboký mužský hlas se ozval o několik okamžiků později, než když viděl pohyb jeho rtů na obrazovce.
Bill přikývl a zvedl ruku na pozdrav. „Těší mě!“ Vypískl vzrušeně. Nestávalo se často, že by měl videohovory. Tahle věc byla docela neskutečná, ale líbilo se mu to.
„Uh, těší mě,“ zamumlal Andreas překvapeně. Nikdy by ho nenapadlo, že bude mluvit s Billem Kaulitzem.
Tom se k němu připojil a zbledl, když si uvědomil, že Bill skutečně mluví s jeho přítelem. Pak se zasmál absurditě té situace. Posadil se vedle zpěváka a při pohledu na Andyho ohromený výraz zaklonil hlavu, rozesmál se ještě hlasitěji a rukama se držel za břicho.

„Ach můj Bože…“ vydechl a otřel si oči.
Černovlásek otočil hlavu jeho směrem. „Čemu se směješ?“
Tom se snažil nevnímat jeho lehce zamračený výraz a rty roztažené do obvyklého přátelského „o“. „Kvůli Andyho výrazu,“ usmál se při pohledu na obrazovku.
Andreas jen šokovaně sledoval celou tu scénu. Bylo to působivé: opravdu vypadali jako pár. Potřásl hlavou a snažil se zkrotit svůj jazyk, který se výhrůžně tlačil, aby vyslovil nevhodná slova. Rozhodně musel zmlknout a nechat si některé své poznámky pro sebe. Kdyby něco řekl, nejspíš by tím dostal Billa do úzkých – Tom byl na jeho rýpání zvyklý.

Následoval krátký rozhovor, během něhož si černovlásek s údivem všiml Tomovy přezdívky.
Er ist Thema nr. 1… Ehm? (On je téma číslo 1) Raději se na nic neptal, místo toho si vymyslel nějaké vysvětlení, jako… že „er“ je nějaký předmět, na kterém Tom obzvlášť lpí, nebo… zkrátka měl nějaké domněnky. Rozhodl se, že se té téměř vtíravé myšlenky vzdá, a zkontroloval čas na budíku, který ležel na nočním stolku.
„Ehm, myslím, že je čas jít,“ začal a podal Tomovi notebook do rukou.
Rasta se na něj trochu zklamaně podíval. Vlastně nevěděl, co by měl po zbytek dne dělat.
„Oh… ehm, tak… Uvidíme se později,“ zamumlal rozpačitě, zatímco Andreas si užíval jeho štěněčí výraz.
Bill nakrčil obočí, až se přiblížilo ke druhému. „Oh ne, ty jdeš se mnou!“

Andreas se zachichotal a Tom se málem udusil vlastním jazykem. „Cože?“
Černovlásek se mu o tom, že má na dnešek něco v plánu, nezmínil. Možná to bylo překvapení, pomyslel si, uchvácen tou možností.
„Pojďme někam ven,“ řekl Bill a mávnutím ruky zdůraznil, co bylo zřejmé.
„Bavte se!“ Andreas mrkl mimo obrazovku, a tím je rozesmál.
Oba mu zamávali na rozloučenou, rasta vypnul počítač a nechal ho volně na posteli, jako by to bylo něco nedůležitého.
V téhle situaci bylo všechno nedůležité.
Skutečně měl jít ven s Billem, jen s Billem. Byl tu ale jeden problém… Černovlásek byl slavný a oni byli v Hamburku, ne v nějaké zapadlé vesnici, kde žijí jen důchodci. Jaký byl plán, jak se vyhnout paparazzi a fanouškům?
„Ehm…“
Bill jako by mu četl myšlenky – možná mu v tom pomohl jeho ztracený výraz. „Pokusím se zůstat nenápadný.“

Tom nepřesvědčeně přikývl. Jen když si představil tu hordu fanoušků a fotografů, přejel mu mráz po zádech.
Černovlásek přejel pohledem po místnosti. Jeho pohled padl na Tomovu obrovskou mikinu  hozenou na křesle. Zrodil se mu v hlavě nápad.
„Tome… mohl bych si půjčit tvoji mikinu? Víš… víš, jak vypadá moje oblečení…“
Rasta se začervenal při pomyšlení, že Bill bude mít na sobě jeho mikinu, na které pak zůstane jeho vůně.
„Jo, jasně, můžeš,“ vykoktal s mozkem, který byl nyní v limbu.
Černovlásek vypískl, zvedl ji a oblékl si ji, cítil zvláštní pocit, jako by v ní plaval. Byl zvyklý nosit trička a mikiny, které byly titěrné, ale teď mu rukávy zakrývaly i konečny prstů.
Pobaveně vyplázl jazyk a zamířil ke dveřím. „Hned se vrátím, zatím se připrav.“

Zmizel a Tom si povzdechl. Čekal, že mu z nosních dírek bude místo vzduchu vycházet spousta srdíček.
O něco později, zatímco se přestříkal parfémem a snažil se sladit triko s botami – ne, že by měl nějaký extra velký výběr – vstoupil Bill s šedou kšiltovkou na hlavě, v obyčejných džínách a s tmavými slunečními brýlemi posazenými na nose.
Tom kompletně zrudl, našpulil rty a nafoukl tváře při pohledu na tolik sladkosti.

♫♪♫

Do Kaulitzovic sídla je odvezl řidič. Bill otevřel bránu a vstoupil do obrovské zahrady, zatímco Tom dál nejistě zíral na dům, nehybný jako rybka.
„Tak co?“ Trylkoval s jednou rukou položenou na boku a s váhou na jedné noze.
Rasta zavrtěl hlavou a probral se z kómatu. Musel se přestat nad vším tolik rozplývat.
Připojil se ke zpěvákovi, který ho zavedl do obrovské garáže. Hledal v tašce dálkový ovladač, a když ho našel, stiskl tlačítko a za chvíli se jeho a Axelova auta zalila slunečním svitem.
Tom si je jednoho po druhém překvapeně prohlížel. Bylo tam BMW, Axelův starý Cadillac, Audi Q7 a R8. Za ta auta utratili víc peněz, než kolik by kdy v životě mohl vydělat.
„Oh bože…“ zamumlal a ztratil slova. To bylo to jediné, co ho napadlo.

Bill se poškrábal na zátylku a trochu se usmál. „No… řekněme, že máme rádi auta.“
„To vidím,“ zavtipkoval Tom a trochu se zasmál.
Černovlásek se tentokrát zeširoka usmál, když si všiml, jak ohromený Tom z těch pokladů je. „Vyber si, kterým dneska pojedeme. Jen mysli na to, že nemáme být moc nápadní,“ mrkl na něj.
Tom se zamyslel: „Chtěl bych říct, že R8… Ale vhodnější bude model Q7,“ souhlasil.
Za chvíli už seděli v autě, připoutaní, s Billem za volantem. Protože to byl on, kdo město a jeho okolí dobře znal, ani nezkoušel navrhnout, aby řídil Tom, jelikož se dobře znal a věděl, že by Tom nejspíše zešílel ze všech jeho příkazů.
Když projeli bránou a nechali vilu za sebou, oba pojali pocit, že tohle bude den, na který ani jeden z nich nikdy nezapomene.

♫♪♫

Byli odvedeni do salonku v restauraci Vero. Zabočili do Domstraße a podnik vypadal lákavě, navíc se specializovali na italskou kuchyni a ta oběma chutnala.
Nebylo tu moc lidí, takže to byl další důvod, proč jít právě tam. Doslova se vrhli dovnitř a rezervovali si malý salonek. Majitel si je se skeptickým výrazem prohlížel, ale jakmile si Bill sundal brýle a kšiltovku, muž ho poznal a beze slova rezervaci přijal.
Posadili se naproti sobě a mlčky otevřeli jídelní lístek. Černovlásek už věděl předem, že zvolí talíř lasagní, ale raději se ještě začetl do předkrmů. Tahle situace mu trošku připomínala romantické rande.

On a Tom, sami v salonku italské restaurace. V kombinaci s jeho náklonností k tomu chlapci vznikla směs, která hrozila, že vybuchne. Kdo by to byl řekl: Bill Kaulitz poblouzněný a šťastný, že to takhle je. Mohl jen doufat, že osud bude na jeho straně. Koneckonců byl tak dlouho sám, možná si zasloužil dostat šanci. Opravdu doufal, že se věci mohou radikálně změnit v jeho prospěch, že láska už nebude jen abstraktní pocit vzdálený světelné roky.
Teď, když cítil, jak mu z Tomovy blízkosti zběsile buší srdce, nechtěl, aby ten příjemný lechtivý pocit zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nechtěl, aby Tomovi zůstala jen vzpomínka na tyhle dva týdny, ale samozřejmě věděl, že by to oběma zkomplikovalo život.
Co ale nevěděl, bylo, že Tom po něm touží stejně tak jako on, ne-li ještě víc.

„Ehm,“ rasta si odkašlal a přerušil tak černovláskovo přemýšlení. „Co si dáš?“
Připadal si, jako by byl na tom rande s Camillou, jenže tentokrát před ním seděl Bill a nohy se mu pod stolem neúprosně třásly.
„Lasagne, co ty?“
Znovu se podíval na jídelní lístek a zkroutil ústa. „Myslím, že… tagliatelle s masovou omáčkou.“
Bill si hladově olízl rty a Tom na něj fascinovaně zíral. „Okey,“ řekl více v rozpacích, než čekal. Nebyl sám, kdo byl příjemně neklidný, ale neviděl, jak ubrusem hýbou i třesoucí se nohy druhého chlapce.
Když přišel číšník, objednali si, pak prohodili jen pár slov, a pak zase mlčeli. Tom si hrál s telefonem a nutil se nedívat na Billa, který se rozhlížel kolem sebe a se zavřenými rty si pobrukoval vymyšlenou melodii. To vše až do chvíle, kdy jim přinesli jídlo. Možná je uvolnilo cinkání vidliček o keramické talíře, nebo spíš to, že byli zaneprázdněni jídlem. Ještě před několika vteřinami panovalo naprosté ticho, teď bylo všechno jinak.

Tom se hádal se svými těstovinami, aby se obtočily kolem jeho vidličky, a Bill ho pobaveně pozoroval, jak se mu při žvýkání pohybují tváře. Když se rasta nedohadoval se svým jídlem, sledoval se ztraceným pohledem černovláskovy rty, které si občas zvlhčil jazykem.
„Chutná ti to?“ Zamumlal zničehonic černovlásek a chtěl si ukrojit kousek lasagní.
Tom spolkl sousto a napil se vody. Číšník doporučil k prvním chodům červené víno, vyměnili si letmý pohled a Bill nakonec požádal jen o vodu. Chybělo už jen to, aby si připili vínem, a oba by se nejspíš propadli hanbou.

„Je to vynikající,“ odpověděl Tom a zamířil k ústům s další plnou vidličkou těstovin.
Černovlásek si odkašlal, našpulil rty a ukázal na svůj talíř. „Chceš ochutnat?“
Rasta nejistě těkal pohledem doleva a doprava. „Jestli ti to nebude vadit…“
„Jinak bych ti to nenabízel…“ Bill se uchechtl a přisunul talíř k Tomovi, který se natáhl a ponořil do lasagní vlastní vidličku, a pak si je přiložil k ústům.
Ochutnal je, zhodnotil, a pak nakrčil nos. „Mamčiny lasagne jsou lepší,“ prohlásil.
„Tak to bych je rád někdy ochutnal,“ usmál se Bill nevinně.
Tom se na něj nechápavě podíval. Znamenalo to, že bude nějaké „potom“ a on přijde k nim domů, aby ochutnal lasagne Simone?

Netrvalo dlouho a sousto mu vjelo do krku a trochu ho zadusilo, pak ze sebe vydal „OK“.
Bill snědl poslední sousto lasagní a vzal si krajíc chleba, aby jím vytřel omáčku. Jeho náramky cinkaly při každém pohybu a rasta ho pozoroval zpod hustých řas, jak chleba hltá. Uchechtl se, když si černovlásek otřel ruce o sebe, aby se zbavil mouky, a měl stále plná ústa. Přestal žvýkat a s očekáváním se na něj podíval.
„Co je?“ Zeptal se s hlavou lehce nakloněnou na stranu.
Tom se kousl do rtu a měl sto chutí se naklonit a políbit ho na ten bledý krk. „Nic…“ vydechl a jeho výraz rozkošně změkl.
„Ehm… ok…“ Černovlásek si pohrával s jedním rohem ubrousku a točil ho mezi prsty, jak se mu zrovna zachtělo. Věděl, že se nejspíš znovu vrátí to trapné ticho, a tak jednal dřív, než bude pozdě – když se nad tím tak zamyslel, skoro to bylo jako tajná mise. „Je to tady hezký.“
Tom nejistě přikývl.
„Víš, v jakých restauracích obvykle jíme…“ dodal Bill a opřel si loket o stůl a bradu o ruku. Tom se zájmem poslouchal. „Ale ještě nikdo nepřišel na to, že jakmile mám volnou chvilku, zamířím do nějakého fastfoodu.“

Jeho smích Toma uchvátil. Rastovi se líbil zvuk, který vycházel z jeho rtů; byl čistý, zvonivý, příjemně pronikavý. Nikdy předtím neslyšel podobný smích; byla to jeho poznávací značka.
Kdyby se ho někdo zeptal, jaká je první věc, která ho napadne, když se řekne „Bill“, pravděpodobně by řekl jeho smích. Najednou už neslyšel ten sladký zvuk, pak si všiml, že na něj Bill zírá nerozluštitelným pohledem.
„Na co myslíš?“ Zeptal se černovlásek s nakrčeným čelem.
Tomovy oči se rozšířily. Proč musel být vždycky tak přímý? Bylo to snad po tisící během dvou týdnů, co se kvůli tomu cítil nesvůj.
„Uh já, na nic,“ zamumlal zmateně.
Bill povytáhl obočí a vypadal zmateně. „Myslel jsem, že mezi námi nejsou žádná tajemství,“ usmál se ve snaze ho přemluvit.
Rasta v duchu zaklel a zaťal zuby. Zatracený Bill. „Ty… ty… moc hezky se směješ,“ vykoktal rudý až u kořínků vlasů. Potil se, a to nebylo dobré.
Jako naschvál se Bill tiše zasmál. „Díky…“
Nastala chvíle ticha, kterou narušovalo jen rádio. Hráli písničky na přání. A stalo se něco nečekaného.

„Sharon z Mnichova píše: „Přála bych si svou oblíbenou písničku Beichte od Tokio Hotel.“ Pro tebe, Sharon, Beichte!“ oznámil moderátor.
Nezaměnitelné intro basovky dolehlo k uším Billa i Toma, kteří se na sebe překvapeně podívali. Vyprskli smíchy.
„Jaká náhoda!“ Zvolal Tom a bubnoval prsty do stolu.
Bill sevřel rty a vzrušeně se na druhého podíval. Bylo tak zvláštní slyšet v rádiu starou píseň. Jeho hlas byl tak dětský a vzpurný…
Trochu se mu zastesklo po starých časech, kdy byli ještě nikým, pouhými nováčky, kdy vyšel na ulici a nikdo – nebo skoro nikdo – ho nepoznal. Teď přišel o tolik svobody, ale bylo načase přestat si stěžovat, protože teď mu bylo opravdu hezky.

♫♪♫

Když vyšli ven, lilo jako z konve. Bill vyvalil oči, zafuněl a pak se rozběhli k autu.
Zavřeli dveře a oba se opřeli o sedadla.
„Do prdele. Moje plány jsou zničený,“ zavrčel černovlásek a praštil rukama do volantu.
„Jaký plány?“
Bill si hořce povzdechl. „Chtěl jsem ti ukázat město…“
„No můžeme to dělat v autě,“ řekl Tom. Teprve po chvíli si uvědomil dvojsmysl toho, co právě řekl. Opuštěný a zpanikařený zvedl ruce a začal s nimi mávat, jako by se chtěl očistit.
Bill zkroutil rty, aby se nerozesmál, a tvář se mu zkřivila do stažené grimasy. „To nic,“ zasmál se nakonec, zapnul motor a topení.
Tom sklopil pohled a pomalu zavrtěl hlavou, byl zničený. Nemohl uvěřit, že je opravdu tak strnulý. Billova přítomnost na něj prostě působila; koneckonců to nebyla úplně jeho vina, že ze sebe chrlil takové dvojsmysly.

Bill se během prohlídky Hamburku snažil objet Labe. Tom s nosem přitisknutým k oknu obdivně hleděl na stříbřitou vodní hladinu. Tu a tam, když se okno zamlžilo, otřel ho rukávem mikiny a černovlásek si nemohl pomoct, ale usmál se a jeho pohled doslova tančil ze silnice k Tomovi. Déšť silně bušil do auta. Nebylo třeba zapínat rádio, stačil zvuk kapek bubnujících do auta. Oběma se líbilo naslouchat tichému šumění deště, to byla další věc, kterou měli společnou. Bylo toho hodně, co o sobě navzájem nevěděli, ale byli si strašně podobní, a přesto naprosto odlišní. Možná proto se měli tak rádi. Byli jako opačné póly dvou magnetů: nevyhnutelně se vzájemně přitahovali.
A to byl jistě důvod, proč teď byli spolu a nepotřebovali mluvit.

Bylo asi hloupé být se svým idolem v jeho autě a mít nos přilepený k oknu a dívat se ven. Nezáleželo mu na slovech, byla to Billova přítomnost, která ho uchvátila.
„Kéž by to nikdy neskončilo…“ tiše vydechl. Bill se na něj tázavě otočil.
„Co?“
„Tenhle okamžik. Je to perfektní.“
Prožívali idylu. Mohli si přát víc?
Černovlásek se usmál a lehce zkřivil koutky rtů. „Jo…“

Tom přimhouřil oči a představil si, že Bill neřídí, ale pozorně ho sleduje. Přibližoval se a jeho žaludek udělal kotrmelec. Nyní jemně spojil jejich rty a líbal ho.
Povzdechl si a pomalu znovu otevřel oči. Všiml si, že to Bill otočil, protože teď byli na poměrně rušné ulici, hemžící se obchody. Rozhlédl se a na konci ulice spatřil velké žluté „M“.
Černovlásek miloval rychlé občerstvení, ale právě obědvali. Věděl ale, že miluje i milkshaky; možná by mu jeden přišel vhod.

„Zastav,“ naléhal.
Bill se na něj podíval. „Proč?“
„Prostě to udělej,“ řekl Tom rozhodně.
Černovlásek poslechl, a jakmile našel volné místo, po chvíli snažení zaparkoval velké Audi.
„Počkej na mě tady,“ nařídil mu rasta, protože se chtěl vyhnout paparazzi – v autě to bylo bezpečnější – a protože ho chtěl překvapit.
Nasadil si kapuci mikiny, protože neměl deštník, a vystoupil z auta, takže Bill byl zmatenější než kdy předtím.

Černovlásek, který se v autě musel nějak zabavit, zapnul rádio a ztišil zvuk, pak si odepnul bezpečnostní pás a vzal si tašku. Otevřel ji s úmyslem vytáhnout balíček gumových medvídků, a přitom přemýšlel o tom, jak je Tom zvláštní, a přemýšlel, proč každou chvíli takhle uteče. Pokrčil rameny a vrátil se k prohrabávání obrovské tašky a hledání bonbonů.
„Kurva…“ zaklel skrz zaťaté zuby, protože nenašel, co hledal.
Kam se, sakra, mohli ti medvídci ztratit?
Když se konečně smířil s tím, že tam jeho gumoví medvídci nejsou, hodil tašku na zadní sedadlo a vrátil se k poslouchání rádia a sledování dění před autem se založenýma rukama a obvyklým otráveným výrazem.

Tom prakticky běžel po promočeném chodníku a jeho boty při každém kroku vydávaly směšné „ciaf ciaf“. Měl kapuci staženou až do očí, ale příliš mu to nepomohlo: už teď byl úplně promočený a kapala z něj voda.
Doufal, že alespoň jeho peněženka vyjde z toho hrozného jarního deště bez úhony.
Právě se chystal vejít do restaurace rychlého občerstvení, když mu pohled náhodou padl na pestrobarevný nápis na cukrárně.

Candyland.

Několik vteřin na ni nejistě hleděl, než se rozhodl změnit směr a vstoupit do obchodu. Byl si jistý, že Bill by si nějaké sladkosti s chutí dal.
Co nejrychleji přešel ulici v naději, že se brzy zbaví vytrvalého deště, a vstoupil do obchodu. Když otevřel dveře, zacinkal zvonek zavěšený nad nimi a žena středního věku sedící za pultem – pravděpodobně majitelka – se na něj zářivě usmála.
„Dobré ráno,“ pozdravil Toma zdvořile, než se vydal do hlubin tohoto sladkého ráje.
Popadl papírový pytlík a okamžitě spatřil průhlednou krabici plnou medvídků. Nabral větší množství a s úsměvem na tváři lopatku vrátil zpátky. Pak se spokojeně vrhl na marshmallows a nasbíral bílé, růžové a modré. Naplnil dva pytlíky, a pak se odebral k pokladně.

Vyšel ven se skoro prázdnou peněženkou, ale dětský výraz z jeho tváře nezmizel. Stále ne dost spokojený se rozhodl nakonec koupit ještě tolik opěvovaný jahodový koktejl. Pamatoval si, že Bill ho má rád, a tak hrál na jistotu.
Zaplatil, popadl přetékající kelímek a vyšel ven, v jedné ruce držel shake a v druhé dva sáčky se sladkostmi. Naštěstí se déšť rozhodl zmírnit svůj hněv, takže neriskoval, že se mu sladkosti promočí nebo že uklouzne na chodníku, i když byl stále plný vody, a že nevylije ani koktejl.
Rychle došel k autu, a když otevřel dveře, spatřil na druhé straně ulice muže s fotoaparátem.
Očividně paparazzi neutekli.

Jen protočil očima, posadil se a zavřel dveře. Okamžitě ucítil štiplavý zápach kouře a studený vzduch, který pronikal dovnitř staženým oknem. Bill na něj hleděl s napjatým úsměvem a cigaretou sevřenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Určitě si všiml muže, který si ho dál nerušeně fotil, ale zřejmě si na to už zvykl a takové věci už neřešil. Aby podtrhl svou bezstarostnost, stáhl dokonce okénko, aby si mohl zapálit cigaretu.
„Tohle je pro tebe,“ řekl Tom a podal mu jahodový koktejl a dva malé sáčky.
Koutky černovláskových úst se zformovaly do úsměvu, odhalily jeho bílé zuby a on se na něj udiveně podíval. Právě si uvědomil, že s sebou nemá gumové medvídky, a Tom, aniž by to věděl, se zastavil, aby mu koupil nějaké sladkosti. Určitě to byla náhoda, ale bylo to zatraceně děsivé. Rozhodl se na to nemyslet.

„Jak víš, že mám tohle rád?“ Zeptal se překvapeně.
Tom zamrkal. „Stále jsem tvůj fanoušek.“
Bill se tiše zasmál a opřel si hlavu o opěrku. Tom mu opatrně podal papírový kelímek a on ho ochotně přijal s veselým „děkuju“ a s chutí se napil.
Občas odsunul kelímek od rtů, aby si potáhl z cigarety, která byla asi v polovině, a pak se znovu věnoval pití.
Když Tom vdechoval kouř, zatoužil si zapálit vlastní. Prohledal si kapsy, ale našel jen peněženku a mobil, takže cigarety nechal v hotelu.
V duchu zanadával a kousl se do rtu. Nakonec se rozhodl požádat o jednu Billa.
„Neměl bys tam ještě jednu?“
Černovlásek se na něj lítostivě podíval. „Tahle byla poslední,“ řekl a podíval se na téměř úplně vykouřenou cigaretu, kterou držel mezi prsty.
Tom se usmál. Koneckonců, bez kouření se mu žilo o něco lépe.
Bill se na něj chvíli zamyšleně díval. Jeho mysl začala ihned pracovat. Mohl mu podat zbytek cigarety a říct mu, aby ji dokouřil, ale něco uvnitř něho ho donutilo zachovat se iracionálně a bezohledně. Jeho myšlenky ho popravdě trochu děsily. A možná bude litovat toho, co se chystal říct.

„Znáš polibek čarodějnice?“ Zeptal se a jeho úsměv se nebezpečně zablýskl. Dalo by se říct, že působil až provokativně. Tom se zalekl spíše jeho výrazu, než jeho slov.
Polibek čarodějnice?
„Já… myslím, že ne,“ vykoktal se srdcem bušícím v hrudi, které vydávalo větší hluk než basový buben.
Jeho výraz byl ohromený, ústa měl otevřená.
Polibek čarodějnice. Polibek.
Znamenalo to, že Bill-?
Nestihl tu myšlenku dokončit, protože černovlásek potáhl z toho, co zbylo z jeho Lucky Strike a přiblížil se tváří k jeho.
Tom začal přerývaně a ztěžka dýchat a brzy ucítil, jak se mu něco otírá o rty. Byly to Billovy rty. Uvědomil si, že zavřel oči a nemá psychickou sílu je znovu otevřít a setkat se s černovláskovým pohledem.
Ve skutečnosti ho nelíbal, jejich rty se jen lehce dotýkaly. Jen se navzájem hladili, když Bill vydechl a malý obláček kouře se roztančil v ústech Toma, který ho skoro vyděšeně vdechoval.
Černovlásek se odtáhl a posměšně se ušklíbl. Rasta zmateně zalapal po dechu; trvalo mu několik vteřin, než si vzpomněl na paparazzi. Znepokojeně se naklonil přes Billa a uviděl ho. Stále tam byl.
„On… ten…“ v krku ho pálilo a měl suché rty. Nemohl mluvit.
Bill se zasmál, zatáhl okénko a nastartoval, přičemž si občas strčil do pusy nějaký bonbón.
Tom ztichl; možná Bill chtěl, aby je viděl.

♫♪♫

Axel pochopil, že se toho dne něco stalo – ať už to bylo cokoli. Uhodl to podle strnulého a vyhýbavého chování těch dvou.
Tom se neodvážil na Billa podívat a Bill se neodvážil na Toma jakkoliv tlačit. Nedokázal přesně říct, co se vlastně stalo, ale byl si jistý, že je to něco, co ovlivní jejich vztah. To, že spolu nemluvili ani se na sebe nedívali, bylo více než potvrzení. Dokázal si bratrovo chování jasně vyložit a byl si jistý, že to není nic katastrofálního. Ve skutečnosti to mohlo přinést svoje ovoce.
Při domýšlení těchto myšlenek si připadal trochu jako věštec, ale nemohl si pomoci, musel stále sledovat jejich gesta nebo pohledy, a vytvářet si o nich vlastní hypotézy. A proto i on celý večer mlčel. Pozoroval je jako moudrá sova a stále více ho těšilo to, co vidí.

Na chvíli zanechal myšlenek, aby se řídil pokyny Davida, který je donutil shromáždit se v hale, aby mohli vyrazit na cestu. Obsluha naložila jejich zavazadla do tourbusů, a teď už jen čekali na odjezd.
„OK, kluci, za půl hodiny musíte být všichni připraveni,“ oznámil Jost a odešel.
Bill sklopil pohled ke svým botám. „Myslím, že půjdu do autobusu,“ řekl tiše.
Byl odvážný a drzý, ale pravdou bylo, že teď měl strach. Jen se kurevsky bál, co si Tom myslí, protože prostě nedokázal rozluštit, co jeho oči říkají. Zavolal na muže z ochranky, aby ho doprovodil k autobusům, kdyby tam náhodou byli nějací fanoušci, a Tom se za ním rozběhl, ale nic neříkal.
Axel se zasmál a otočil se ke Georgovi a Gustavovi, kteří se na něj mezitím překvapeně dívali.

„Můžete nám vysvětlit, co se děje?“ Zeptal se baskytarista skrz zuby. Samozřejmě si všiml podivného chování těch tří, zejména Billa a Toma, a chtěl znát pravdu.
„Už jsme skoro tam,“ řekl jen Axel.
Gustav si hrál se svýma rukama a se svým typickým klidem si prokřupal prsty. „Co tím myslíš?“
Kytarista si odfrkl a protočil očima. „Musel bys být slepý, abys neviděl, že ti dva jsou do sebe zamilovaní!“
„No, je pravda, že se oba chovají poněkud divně,“ souhlasil Georg zamyšleně.
Gustav souhlasil a vypadal ustaraně. „Takže… jak dlouho?“
„Ne, ty to nechápeš…“ řekl Axel. „Myslím, že se dneska něco stalo…“ Oběma ten výrok zněl poněkud zmateně, ale nedokázal to lépe vysvětlit.

Bylo více než jasné, že se mezi Billem a Tomem během těch dvou týdnů něco zrodilo a vykvetlo, a v hloubi duše to věděli i Georg a Gustav. Měli určitá podezření ohledně jejich chování, ale nic neřekli, protože nebylo v jejich povaze strkat nos do cizích záležitostí.
Prostě čekali, až je někdo zasvětí; Axel věděl, že by se nikdy nezeptali. Byli by rádi, kdyby Bill konečně našel někoho, s kým by mohl být. Bylo to přirozené: jasně, že dříve nebo později se to mělo stát i jemu, jenže černovlásek tomu nevěřil.
„No, mně se Tom líbí. Za mě v pohodě,“ prohlásil Gustav.
Axel a Georg se usmáli a vyměnili si pohled, který mluvil za vše.
„Takže musíme počkat,“ uzavřel a pokrčil rameny.
„Přesně tak…“ souhlasil Axel.
Nechtěli pokračovat ve vymýšlení scénářů, a tak se Georg s Gustavem rozhodli, že se vydají na cestu k autobusu, zatímco Axel si prostě sedl na jednu z pohovek v hale a doufal, že až vleze do autobusu, nic nezkazí.

Bill nastoupil a rychlým krokem zamířil nahoru. Tom ho beze slova následoval, a to ho znervózňovalo. Než však stačil zmizet ve svém pokoji, jeho hlas ho přiměl zastavit.
„Tentokrát jsi to ty, kdo ignoruje mě,“ zamumlal Tom vážně.
Bill se otočil a upřel na něj zničující pohled. „Co tím myslíš?“
„Nic. Jen… bojíš se toho, co jsi udělal.“ Nevěděl, kde vzal odvahu takhle mluvit, jen věděl, že přesně to si v tu chvíli myslí.
Bill ho ohromil svou bezmyšlenkovitostí, a teď bral zpátečku.
„Bylo to… bylo to jen…“ zakoktal černovlásek a hrál si s prsteny na svojí ruce.
Tom udělal několik kroků blíž a k jeho překvapení druhý neustoupil, jen se dál zuřivě kousal do rtů.
„Nevím, proč jsem to udělal, Tome…“ povzdechl si smutně černovlásek, pohled měl sklopený a oči tekuté.
„Přál bych si, abys to věděl,“ zašeptal Tom a téměř nesměle se k němu přiblížil. Měl ho prostě velmi rád. Ty jemné vlasy, které mu spadaly do tváře, ty plné, vlhké rty, které se otevíraly a zavíraly, aniž by vydaly jakýkoli zvuk, a ty jeho hubené ruce, spojené do spleti dlouhých, chvějících se prstů. Ale bylo tu něco, co ho děsilo. Co všechno se mohlo stát, kdyby tohohle okamžiku nevyužil, a naopak, co kdyby ano?

Řekl si, že se přestane trápit nesmyslnými otázkami, ale nemohl si pomoci, v tu chvíli měl snad tisíc pochybností. Bill polekaně zvedl hlavu a jeho rozpuštěné čokoládové oči se zadívaly do Tomových jantarových. Pevně držel jeho pohled, až hrozilo, že jeho srdce vybouchne. „Ale možná… je tu jeden důvod…“
Tom sjel očima po celém jeho těle a zastavil se na jeho neklidné, téměř bolestné grimase. Povzdechl si a svěsil ramena. „Tak mi to řekni, Bille, proč…“
Větu nestihl dokončit, ale odpověď byla jasná a uspokojivá.
Nevěděl, jak a kdy se Billovy rty přitiskly na ty jeho. Ale od toho okamžiku už nerozuměl ničemu.
Vnímal jen teplo Billových prstů na své tváři a jeho rty, které se dotýkaly těch jeho. V uších jasně slyšel tlukot svého srdce.
A bylo to tady, dorazilo to. Celé roky byl přesvědčený, že nikdy nenajde to, co hledá, vždycky věřil, že štěstí není pro něj, a teď byl s osobou, která naplnila jeho sny, a dostával ten nejsladší polibek, jaký si kdy dokázal představit.
Ten pocit bylo mnoho lepší, než kdy snil.
Ten polibek byl jako lék. Bylo to, jako by celý svůj život prožil v kómatu, a teď se z něj probudil. A byl to Bill, kdo to udělal.

Objevoval pocity, které si nikdy ani vzdáleně nedokázal představit. Vzdychl a jeho dech polechtal Billa na tváři. Cítil, jak se mu rty roztáhly do úsměvu, a on úsměv opětoval.
Černovlásek mu přitiskl konečky prstů na tvář a Tom svýma velkýma rukama kroužil po Billových štíhlých bocích.
Kdyby dokázali zastavit čas, udělali by to.
Bill se zasmál a opakovaně políbil Toma na roztažené vlhké rty.
Oba se chvěli, rastovy nejisté nohy mezi extrémně křehkýma nohama toho druhého.
Billův tichý smích se pomalu měnil až k slzám. Věděl, že by je měl zadržet, aby si Tom nemyslel, že je nešťastný.
Rukou mu vklouzl za krk a vpletl prsty do copánků, když ho mlčky požádal o svolení prohloubit ten polibek.
Tiše zalapal po dechu, zády se opřel o dveře a Tomovo tělo se k němu přitisklo. Cítil, jak se mu srdce chvěje čistým vzrušením.
Rasta ho hladil po krku a zátylku a masíroval mu kůži mozolnatými konečky prstů. Černovlásek se zachvěl a oddal se vášnivému polibku, po kterém tolik toužil. Přitiskl rty na Tomovy, pak se odtáhl, aby se mu podíval do očí, a rty mu brněly touhou po dalším kontaktu.
Dál ho hladil po kůži na krku, jemně ho šimral nehty a věnoval mu sladký pohled.

Tom ho láskyplně políbil na nos a oči ho pálily, když cítil, jak se do nich tlačí slzy a lehce mu rozostřují zrak.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechl Bill a jeho hlas se trochu zlomil.
„Čemu?“ Zeptal se Tom naivně. Jeho smysly byly otupělé a všechno vypadalo rozmazaně.
Bill se tiše zasmál, aby nenarušil idylku. Naklonil se, aby ho políbil na bradu, a usmál se na jeho kůži. „Že jsem šťastný.“

autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)