autor: Veronique
Happiness is relative – Štěstí je relativní pojem
Svalil se z postele a zavrávoral. Autobus se rozjel a Tom byl příliš otupělý, než aby vstával, zvlášť po tom, co se stalo předchozího večera. Netřeba dodávat, že se oba zavřeli ve svých pokojích, aby odpočívali, ale krátce nato s úsměvem na tváři usnuli. Tom měl pocit, že by mohl klidně jít do nebe, protože teď, když měl Billa, bylo mu tak krásně.
Polibek v něm něco odemkl. Jako by zmizely všechny starosti i napětí z toho, že je černovlásek neustále tak blízko, ale nemůže se ho dotýkat tak, jak by chtěl. Nebylo to tak lehké, jak čekal, ale v tu chvíli byl na vrcholu štěstí a nehodlal dopustit, aby to kouzlo cokoli nebo kdokoli narušil.
Ještě několikrát zakopl o vlastní nohy, a konečně se dostal do spodního patra, kde Axel snídal.
Na stole leželo několik krabic cereálií, tři hrnky a uprostřed hrnec s horkým mlékem.
Posadil se naproti kytaristovi a poněkud rozpačitě zamumlal „dobré ráno“. Nevěděl proč, ale styděl se dívat tomu klukovi do očí s vědomím, že líbal jeho bratra, aniž by o tom věděl.
Na druhou stranu se pletl, protože Axel to věděl, i když je neviděl. Prozíravost byla jednou z jeho vlastností a díky ní Billa a ostatní vždycky odhalil.
Rasta si nalil mléko, a pak neohrabaně popadl krabici s medovými cereáliemi a sledoval, jak plavou.
Axel zafuněl, když žvýkal s plnou pusou. Polkl a odkašlal si. „Tak co, spal jsi dobře?“ Upoutal jeho pozornost a podíval se na Toma, který se na sedadle zmenšil.
„Ehm, jo, díky… co ty?“
„Jo, dobrý,“ odpověděl a pokrčil rameny.
Oba se věnovali snídani a poslouchali jen zvuk cereálií, které jim křupaly mezi zuby, alespoň dokud nezaslechli těžké kroky na schodech, což bylo znamení, že se Bill rozhodl vstát.
Tomovy oči se rozšířily, až ho pálily. Když se do jejich zorného pole dostal Bill s rozkošně rozcuchanými vlasy, měl pocit, jako by ho někdo vykuchal a sevřel mu žaludek ve svěráku. Hrozilo, že z toho rozrušení, které ho náhle přepadlo, vyzvrací to, co právě spolkl.
„Ahoj,“ zacvrlikal černovlásek, posadil se vedle Toma a rozespale si protíral oči.
Rastovy oči okamžitě padly na modré tepláky, které byly až příšerně křiklavé. Chtěl ho letmo pohladit po stehně, ale ovládl se. Když vzhlédl, setkal se s Billovým veselým pohledem, s rozzářenýma očima a rty se mu roztáhly do něžného úsměvu. Ucítil další sevření žaludku, tentokrát následované příjemným mravenčením, a končetiny jako by mu náhle znecitlivěly.
O chvíli později už Bill hltal cereálie, žvýkal je a polykal. Axel ho pozoroval, jak zpoza misky vrhá pohledy na Toma.
„Vypadáte uvolněně,“ pronesl s úmyslem pobavit se tím, že je uvede do rozpaků. Tedy stáhl se do ústraní, aby nechal jejich příběh rozkvést, ale to neznamenalo, že by si odepřel trochu z té zábavy.
Bill i Tom se dusili mlékem. Zakašlali a krátce se na sebe zmateně podívali.
„Ehm… jo?“ zamumlal černovlásek a láskyplně se na bratra usmál.
„Jo, stalo se něco?“ Zeptal se Axel a musel se smát, jak neklidní najednou byli.
„N-ne,“ vykoktal Tom a jeho pohled skákal jako tenisák z jedné strany autobusu na druhou.
„Ale vypadá to, že jo.“
Bill a Tom se odmlčeli, dojedli snídani a vyhnuli se další konverzaci. Uzavřeli nevyslovenou dohodu, že o tom, co se stalo, budou mlčet, dokud se nerozhodnou říct o tom ostatním.
Nepočítali však s tím, že „něha“ mezi nimi je jasná a ostatní rozhodně nebyli hloupí.
Axel vstal a poté, co položil hrnek do dřezu, se šel převléknout. Samozřejmě je chtěl nechat na pokoji, ale tento malý detail si prostě neodpustil.
Bill se šel také připravit nahoru a nechal Toma samotného, zamyšleného. Zanedlouho se vrátil a pohled na něj Tomovi doslova vyrazil dech. Tom by nikdy nečekal, že by perfekcionistovi jako byl Bill, mohlo stačit tak málo času, aby vypadal naprosto bezchybně. Měl na sobě tmavomodré kalhoty, které držel pásek jako obvykle, a do nich zastrčenou bílou košili – poloprůhlednou – rozepnutou tak akorát, aby se Tomovi zachvěl žaludek. Neměl make-up a vlasy měl stále rozcuchané, a v uchu měl zastrčené jedno sluchátko.
Rasta obdivně vzhlédl, když se posadil vedle něj. Bill se na něj usmál a zachytil úžas v jeho očích.
„Vypadám blbě?“ Zeptal se naivně.
Tom zalapal po dechu. „Ani náhodou…“
Černovláskův úsměv se rozšířil, a pak náhle zvážněl; sklopil pohled a začal si kreslit pomyslné čáry na kalhoty. „Říkal jsem si, jestli… jestli… jestli sis to třeba nerozmyslel, nebo… něco takového…“
Tom se na něj zmateně podíval.
„Protože… víš, mně se to líbilo a…“
Umlčely ho Tomovy rty přitisknuté k těm jeho. Tohle byla rozhodně jasná odpověď.
Usmál se, nyní dokonale uvařený.
„Kdybys jen tušil,“ povzdechl si Tom. Kdyby jen Bill věděl, jak moc po něm toužil, nikdy by mu takovou otázku nepoložil. Na druhou stranu si připadal hloupě, když mu tohle řekl. Asi si musel myslet, že ho má dokonale nastudovaného, aby mu padl k nohám, ale tak to nebylo. Naopak, když Tom poprvé překročil práh jejich tourbusu, věděl, že jeho nejtajnější sen zůstane jen pouhým snem. Spletl se a byl příjemně překvapen. Nic hezčího se stát nemohlo, teď prožíval tuto pohádku na sto procent.
Billa ta zašeptaná slova překvapila, a tak se rozhodl je více neřešit, aniž by chápal jejich skutečný význam. „Pošeptej mi všechna svá tajemství,“ řekl tichým hlasem a přiložil rty k chlapcovu uchu. Tom zamrkal a na tváři se mu zrodil malý úsměv. Zasmál se a rozhodl se, že by mohl využít příležitosti a odhalit i tuto část svého já. Stačilo jen sebrat trochu odvahy.
Napodobil jeho gesto a přiblížil ústa k Billovu ušnímu lalůčku. „Toužil jsem po tobě celý život,“ zašeptal, jeho hlas byl velmi tichý, ale stačil na to, aby černovláska překvapil.
Čekal všechno, ale tohle odhalení ne. Myslel si, že Tomův zájem o něj začal až během dnů, které spolu strávili. Samozřejmě to nemohl vědět, ale nenapadla ho žádná jiná hypotéza; prostě nepřemýšlel o tom, kdy a jak se na něj Tom začal dívat jinýma očima. Myšlenka, že ten polibek byl jen hloupost, ho ani nenapadla, protože cítil, jak se Tom chvěl, když přitiskl své rty na jeho.
Nedokázal si představit, že ten polibek neměl žádný význam, nedokázal se s tím smířit, protože měl Toma moc rád, a konečně měl pocit, že našel někoho, komu může plně důvěřovat.
„Páni…“ dokázal jen zamumlat.
Tom se kousl do rtu. Měl pocit, že toho řekl příliš mnoho. „Já… promiň…“
Bill si povzdechl a zničehonic se přitiskl k jeho tělu. Tomovy oči se rozšířily, když ucítil, jak se kolem něj černovláskovy paže sevřely, a neohrabaně mu ovinul paže kolem ramen, čímž si ho přitáhl ještě blíž k sobě. Nedokázal ten pocit popsat, ale oba milovali teplo, které vyzařovalo z těla toho druhého. Bill si opřel hlavu o Tomovu teplou hruď a Tom zabořil obličej do Billových ebenově černých vlasů.
„Děkuju,“ vydechl černovlásek a trochu se zavrtěl v náručí druhého, aby se lépe uvelebil.
Tom zrudl a děkoval svým šťastným hvězdám, že ho Bill nevidí, jinak by doslova vybouchl.
Druhý jako by mu četl myšlenky, zvedl tvář, aby ho políbil na rudé tváře, zatímco se mu na tváři maloval zasněný výraz.
Cítil potřebu navázat s Billem kontakt, a tak se natáhl po jeho ruce svou vlastní a jeho velké prsty se propletly s Billovými drobnými, hubenými. Sledoval, jak do sebe zapadají jako dílky skládačky, a pak se na něj černovlásek zadíval. Tom se snažil neomdlít, srdce mu bušilo jako poslední dobou pořád. „Je to tak neskutečné,“ řekl nevěřícně.
Bill se usmál a odkryl zuby. „Proč?“
Rasta pokrčil rameny a povzdechl si. „Byl jsi hvězda… byl jsi nedosažitelný a teď…“
Černovlásek rozšířil oči a vzpomněl si. Nedosažitelný…
Já… uh… uh…“ začal neurčitě koktat. „Uvažoval jsem o tom, jaké by to bylo, kdyby jeden byl zamilovaný, ale druhý byl nedosažitelný. Ale… i přes to ho, ehm, teda jako nepřímo, pořád podporuje,“ dokončil. Snažil se být neurčitý, ale výsledkem byl jeden velký zmatek a zamotal se do vlastních slov.
Bill ho mlčky pozoroval a poslouchal, protože chápal, že je mu nepříjemné mluvit o něčem osobním. Řekl, že „uvažoval“, ale bylo jasné, že mluví o sobě.
„Já… nedosažitelný?“ Polkl knedlík, který se mu vytvořil v krku. Teď už chápal, proč mu Tom nechtěl prozradit, kdo ho inspiroval, aby napsat tu píseň.
Tom si olízl rty a roztáhl je, aby mohl odpovědět. Bill jako by zkameněl; byl strnulý. „Jo…“
„Takže ta písnička je pro mě…“ zakoktal černovlásek a Tom sebou překvapeně trhl.
Nikdy mu nikdo nevěnoval píseň, maximálně, když se jeho kapele vysmívali. Nemohl uvěřit, že tak krásná písnička, jako byla ta Tomova, je věnovaná zrovna jemu. Ten chlapec byl talentovaný a přirostl mu srdci spolu s jeho úsměvem, zjevnou plachostí a vrozenou laskavostí.
„Tome, já tě neukousnu,“ povzbudil ho tiše a lehce na něj zatlačil.
Rasta se poněkud nervózně usmál, aniž by věděl, z čeho je tak rozrušený. „No… jo, je pro tebe,“ řekl. Koneckonců, takhle to bylo lepší, Bill alespoň mohl pochopit, jak moc je to pro něj důležité.
„Je to tak krásné,“ zacvrlikal Bill vzrušeně a znovu se přitulil k tělu toho druhého. Byl to uklidňující pocit, neodtáhl se, i když mohl. Vyklonil se, aby se podíval z obrovského okna, a v dálce uviděl místo, kde měli ten večer vystupovat. Bylo 12. dubna, jen pár dní zbývalo do Tomova odjezdu. Nechtěl, aby odešel, věděl, že by mu chyběl a strašně ho to bude bolet.
Přimhouřil oči, polkl, popadl sluchátka, která nechal na stole, a nasadil si je. Vrhl na Toma sladký pohled, který ho zaujatě pozoroval.
Usmál se a druhý udělal totéž.
„Jsem tak rád, že jsem tě našel,“ řekl černovlásek chvíli předtím, než ho políbil, čímž mu zabránil cokoliv říct.
Tom roztál, když ho černovlásek chytil za jeden z copánků a lehce ho za něj zatahal, zatímco on mu v touze po jeho chuti vsunul jazyk mezi rty. Pohladil ho po bledém krku a zafuněl mu na tvář. Rozhodně miloval tu sladkou chuť jeho úst a jemný dotek černovláskova jazyka na tom jeho ho přiváděl k šílenství.
Bill se zachvěl, když mu Tomovy prsty klouzaly po krku a pohladily vystouplou klíční kost. Všechno na něm bylo nesmírně okouzlující a smyslné, byl neodolatelný a Tom se nedokázal bránit svým citům; spíše nechtěl.
Proč by to dělal, když pokaždé, když se jejich rty spojily, cítil, jak mu srdce vynechává údery.
Vlhký zvuk dotýkajících se úst byl narušen zvukem Axelových kroků na schodech. Bill se od Toma rychle odtrhl a odsunul se, aby nevzbudil přílišné podezření.
Oba byli zadýchaní, ale snažili se to zamaskovat, když kytarista vešel do malé kuchyně lhostejný k tomu, co se před několika vteřinami stalo.
Autobus zastavil a zaparkoval za nákladními auty. Axel otevřel dveře a podíval se na oba, než vystoupil, a Bill ho následoval. Tom zaváhal a zastavil se, aby si olízl rty.
Usmál se, protože ucítil chuť černovláskových rtů. Vždycky si myslel, že jeho chuť je sladká po gumových medvídcích, které tak miloval, a teď, když si to potvrdil na vlastní kůži – nebo spíš ústech – cítil, že se ta sladkost stane jeho drogou.
♫♪♫
Axel hrál s Tomem a Georgem „Phantomrider“, zatímco Bill se rozezpívával, zpíval s nimi a chodil po šatně, jak to dělal vždycky.
Tom se stále cítil v některých ohledech trochu nesvůj. Nikdy je neprosil, jestli by se mohl připojit, spíš čekal, až ho někdo k něčemu vyzve, protože neměl v povaze být vlezlý.
Když Axel začal vybrnkávat první tóny, chtěl hrát s nimi, ale nic neřekl a kytarista mu nabídl, aby se k nim připojil.
S radostí přijal a byl skloněný nad svou kytarou, v jejímž pozadí zněl Billův jemný, tichý hlas.
Pak do šatny vtrhl David; vypadal podrážděně a neuroticky. Pohyboval se trhaně a snažil se zachovat klid, ačkoli jeho sevřená čelist mluvila za vše.
„Davide, co se děje?“ Zeptal se Bill, kterého jeho chování zarazilo. Přišel zničehonic a vypadal rozzlobeně.
Gustav náhle vešel dovnitř a bez dechu se posadil na pohovku. Viděl Davida, jak míří do jejich šatny s notebookem v podpaží, a řekl si, že by se měl raději připojit k ostatním, a přerušit tak svoji cestu za prozkoumáním okolí.
Jost zavrčel, otevřel notebook a načetl nějakou internetovou stránku. „Pojďte se podívat.“
Kluci opatrně přistoupili k počítači, trochu vyděšení, a když Tom spatřil fotografii jednoznačného „polibku“, který mu černovlásek věnoval v autě, rozšířil oči a odskočil jako pružina.
Bill se kousl do rtu, svraštil obočí a podíval se na manažera, aby se ujistil, že se nechystá vybuchnout nebo udělat nějakou jinou katastrofu.
David si jen otráveně povzdechl, zatímco Axel se usmál a Georg s Gustavem vykřikli: Oooh“.
Tom se neodvážil otevřít ústa, zatímco Bill se nervózně poškrábal na zátylku a nesměle se ujal slova. „Chtěli jsme ti to říct…“
Rasta polkl a Jost místo odpovědi zavrčel a podíval se jeho směrem. Ten muž ho děsil, i když vypadal klidně a andělsky.
„Přesně tak…“ vydechl se sklopenou hlavou.
„Davide, není to tak zlé. Všichni jsme věděli, že se to stane,“ vložil se do hovoru Axel, aby muže obměkčil.
Jost se k němu otočil a zavrtěl hlavou, zatímco Bill a Tom zírali na ostatní poněkud šokovaně.
„Věděli jste to?“ Zeptal se nedůvěřivě černovlásek. V takovém případě si mohli ušetřit snad tisíc vysvětlování, ale situace by byla i tak kritická.
Georg chtěl odpovědět, ale Jost ho předběhl: „O tomhle se bavit nebudeme.“ Pak se otočil k Billovi. „Rád bych si s tebou promluvil… o samotě.“
Georg, Axel a Gustav beze slova vyšli ze šatny a Tom je následoval, ale zastavilo ho sevření Billovy ruky kolem jeho paže. Černovlásek se na Davida přísně podíval.
„Bylo by fér, kdyby tu Tom zůstal taky,“ řekl a posadil se s chlapcem na pohovku. David zůstal stát, příliš neklidný na to, aby dokázal klidně sedět.
„Fajn, ať tu zůstane taky,“ odfrkl, pak se zaměřil na Billa a podíval se mu pronikavým pohledem přímo do očí. „Bille… víš, že chceme, abys byl šťastný…“
„Teď už jsem,“ přerušil ho černovlásek, než se natáhl po Tomově ruce a pevně ji stiskl.
Jost se na něj nechápavě podíval. „Myslíš, že tě tenhle tvůj malý příběh může udělat šťastným?“ Zeptal se, přestože už znal odpověď.
Bill otevřel rty, aby odpověděl, ale ještě než promluvil, ztuhl. Byl tak nadšený z této čerstvé a výjimečné situace, že se ani nepozastavil nad tím, co to bude obnášet v budoucnu.
Koneckonců neměl prakticky žádný čas věnovat se soukromému životu. Ve skutečnosti neměl ani soukromý život.
Možná by se mu podařilo vtěsnat mezi svůj nabitý program nějaký čas, který by mohl strávit s Tomem. Nebál se toho, co se stane, ale David ho donutil nad tím přemýšlet.
Nejvíc ho bolelo vědomí, že může Tomovi zničit život, násilím ho zatáhnout do světa, kam nepatří a kde by nikdy nechtěl být.
Bylo tolik žraloků, kteří hledali šťavnatou kořist, a co může být lepší kořistí než zpěvák, z něhož se vyklubal homosexuál?
„To doufám, Davide…“ řekl se sklopenou hlavou.
„A já říkám, že ne,“ nesouhlasil manažer. „Bůhví kdy se uvidíte a…“
„Ano, já vím, Davide,“ řekl Bill vážně. Věděl to a z toho vědomí se mu dělalo špatně.
David pomalu přikývl a chystal se dotknout choulostivějšího tématu. „Navíc… Bille, taky víš, že nikdo nemá nic proti tvé sexuální orientaci, jen… jsi v situaci, kdy si nemůžeš dovolit určitá přiznání.“ Ta slova mu klouzala po jazyku, jako by to byla naučená řeč, jako by bylo samozřejmé, že Bill musí něco skrývat, protože je to jeho povinnost.
Nedokázal potlačit své city k Tomovi jen proto, že se k němu vázalo příliš mnoho dívek. Nikdy necítil potřebu prozradit světu, že se mu nikdy dívky nelíbily, protože to byla prostě laskavost, ale kdyby to udělal, zbořilo by to očekávání a sny příliš mnoha lidí a spolu s nimi by se zhroutil celý svět, který si jejich fanoušci kolem Tokio Hotel vybudovali.
Kvůli takové banalitě.
Prostě byl nucen stále dokola vychvalovat svou touhu potkat dokonalou dívku, i když pravda byla taková, že ani nedoufal, že by mohl potkat někoho, s kým by mohl všechno sdílet.
A teď, když možná jeho šance přišla, ji nechtěl jen tak promarnit, jako by se nic nestalo, a odmítal brát Toma jako dobrou dvoutýdenní zkušenost. Cítil, že ten chlapec je víc, mnohem víc.
Tom však navzdory sobě samému nebyl stejného názoru. Poslouchal manažera, aniž by otevřel ústa, a v jeho mozku se spustil nějaký zvláštní mechanismus. Uvědomil si, že je jen problém, že bude muset omezit svou přítomnost na ty dva týdny, a pak už kluky a jejich vedení nebude dál obtěžovat. V tu chvíli si připadal jako na obtíž, ale bylo zřejmé, že je David jen varuje, jelikož jejich příběh byl teprve na začátku.
„Na tohle jsem čekal tak dlouho…“ Bill téměř neznatelně zafuněl a sevřel Tomovu ruku, až mu zbělely klouby.
Tom nechtěl uvolnit sevření, ale věděl, že to tak bude nejlepší. Neochotně odtáhl prsty od černovláskových a pohladil ho po hřbetu ruky.
Bill rozšířil oči a sklopil je ke své ruce; cítil chlad, když už nebyla spojená s Tomovou teplou kůží. Smutně polkl a znovu se zamyšleně podíval na Davida.
„Bille… nevím, co ti mám na to říct, jen to, abys o tom přemýšlel, protože situace je choulostivější, než se zdá. Přemýšlej o tom, udělej to pro sebe i pro Toma,“ řekl David, klidnějším hlasem než předtím.
Vztek v něm vyvolaly ty fotky, které přišly zničehonic, až mu naskočila husí kůže. Byl překvapený a pak rozzuřený, protože o tom nic nevěděl. A on musel vědět, co se v kapele děje, ať už to bylo cokoliv, i kdyby se Billovi udělala díra na kostýmu.
„Udělá,“ řekl Tom, když si uvědomil, že černovlásek už nic víc říkat nechce.
David se nejprve pochybovačně podíval na jednoho a pak na druhého. Pokrčil rameny a vzal si notebook. „No, teď už jdu, mám práci,“ řekl a odešel stejnou cestou, jakou přišel.
Tom se zády opřel o opěradlo gauče a zavřel oči, pak ucítil, jak se Bill vedle něj třese. Poplašeně se otočil a viděl, jak se mu ramena otřásají špatně potlačovaným vzlykem.
„Tome,“ oslovil ho zlomeným, nakřáplým hlasem. „Proč je všechno vždycky tak těžký?“
Rastovo srdce se sevřelo, až ho to strašně bolelo. Nedokázal vystát, aby černovláskova dokonalá tvář byla brázděna slzami.
Nedokázal snést, že je příčinou jeho bolesti.
Aniž by o tom přemýšlel, přitáhl si jeho štíhlé tělo do náruče. Stiskl ho, až mu skoro vyrazil dech, přitiskl mu tvář na krk a ztěžka mu na něj dýchal.
„Nejsi sám,“ zašeptal a jeho vlastní slza se mu vysmívala. Klouzala mu po tváři a pálila jako sůl v ráně.
Bill zvedl třesoucí se ruce, aby prudce popadl Toma, který předtím z jeho sevření vyklouzl.
Stále přemýšlel, proč to udělal.
„Chci být s tebou, Tome…“
Rasta ho k sobě přitiskl s ještě větší razancí, když zvažoval, že by měl zmizet z jeho života.
Bylo to poprvé, co ho viděl plakat, a bylo to kvůli němu. V tu chvíli ho napadlo, že by pro všechny bylo lepší, kdyby do jejich života nikdy nevstoupil.
♫♪♫
V kapse mu zazvonil mobil, což ho trochu vyděsilo. Vůbec nevnímal svět okolo sebe, ztratil se ve svých myšlenkách. Slyšel hudbu linoucí se z haly a výkřiky fanoušků, ale neměl odvahu se koncertu zúčastnit a riskovat tak, že se setká s Billovýma očima.
Jeho smutný pohled byl pro něj něco nesnesitelného.
Povzdechl si a na displeji se objevilo „máma“; přijal hovor. „Mami, copak nevíš, že teď probíhá koncert?“ Zasyčel otráveně. Nechtěl působit odměřeně, ale nemohl si pomoci, aby nebyl chladný. Chtěl si ode všech držet odstup.
„Ano, ale ty ses neozval,“ řekla Simone jednoduše.
Tom zavrčel a zatnul zuby. „Co se děje?“
„Tvůj táta se právě vrátil z práce a… něco mi ukázal…“
„Cože?“ Zeptal se chlapec a čekal, až matka zaútočí svou obvyklou tirádou, takže znervózní a jejich rozhovor se změní v hádku. Ale nebylo třeba se hádat, protože Tom by to s Billem ukončil dřív, než by se to vyhrotilo.
Sevřel si kořen nosu mezi prsty a vzdychl, protože cítil, že Simone dělá totéž.
„Ty fotky, Tome. Doufám, že víš, co děláš…“ zamumlala soucitně a on cítil na druhém konci telefonu její napětí.
„Nemusíš mě poučovat, mami,“ řekl tvrdě a sevřel v pěsti lem trika. „Samozřejmě si uvědomuju, že to není dobrý… ani pro jednoho z nás.“
Ale já chci být s ním, chci ho každou buňkou v těle, křičel uvnitř. Se zaťatými zuby zadržel ta slova, než se mu vyvalí ze rtů se zuřivostí hurikánu.
Cítil potřebu vtrhnout na pódium, přiběhnout k Billovi a políbit ho, až mu tím vyrazí dech. Ta potřeba v něm pulzovala tak silně, až to bolelo, jako by ho kopala do žaludku.
Uslyšel další rozechvělý vzdech. „Doufám, že najdeš způsob, jak být šťastný… ale buď opatrný.“ Tom věděl, že mu věnovala malý, povzbudivý úsměv.
„Dobře, mami… už musím jít,“ řekl, protože neměl náladu pokračovat v tomto rozhovoru, hlas byl nakřáplý a nejistý. „Ahoj.“
„Ahoj, zlato,“ pozdravila ho a poslala mu pusu.
Ukončil hovor a znovu tupě zíral do zdi před sebou, jako by celou tu dobu nedělal nic jiného.
Pak znovu vytáhl telefon a přešel do složky se zprávami. Znovu si přečetl poslední dvě.
První byla od Camille, dostal ji před několika hodinami a stálo v ní: „Doufám, že teď jsi šťastný, zřejmě jsem nebyla ta, koho jsi hledal.“ V těch slovech četl spoustu zášti a nemohl si pomoct, ale cítil se ještě bezvýznamnější.
Jeho posláním bylo zřejmě ubližovat lidem, na kterých mu záleželo.
Ironicky se uchechtl a otevřel zprávu od Andrease. „Uhodil jsi hřebíček na hlavičku, kamaráde. O ničem jiném se teď ve škole nemluví.“
S opovržením si těch pár řádků přečetl znovu a mobil vypnul.
♫♪♫
Byl to výjev, který už viděl.
Koncert byl natočen na DVD a David je vzal na oslavu do milánské kavárny Old Fashion Café.
Bill naivně doufal, že se dostane k Tomovi a stráví s ním večer plný zábavy – a možná i flirtováním. Škoda jen, že si ho nevšímal, a jakmile zamířili ke stolu, sedl si co nejdál od něj, aby nebyli u sebe.
A tak začal pít jeden drink za druhým a stále znovu a znovu nacházel nové koktejly, které chtěl za každou cenu ochutnat.
David naštěstí dopředu zajistil soukromý salonek, aby se vyhnul jakýmkoli potížím.
Černovlásek přiložil sklenici ke rtům a pohlédl na Toma, který popíjel pivo a žertoval s Georgem, Gustavem a Axelem. Přál si, aby se s ním bavil, i když v jeho očích viděl jasný náznak melancholie, který si nedokázal vysvětlit, stejně jako neznal důvod toho, co se děje.
Poslední kapka Sunrise Tequily mu stékala do krku jako voda, na jazyk si položil kostku ledu a vychutnával si její ovocnou chuť, když ji cucal.
Tomův pohled náhodou – a nevyhnutelně – padl na jeho zkroucené rty a byl téměř okamžitě nucen odvrátit od něj pohled.
Vrátil se k poslouchání ostatních, kteří vychvalovali úspěch koncertu, zatímco černovlásek se ztratil v rozjímání nad tím místem s klesajícími víčky.
Za normálních okolností by se v takovém podniku bavil; výzdoba byla moderní, téměř futuristická, oslnivá světla se honila po obvodu a taneční hudba burácela a basy rozechvívaly parket. Chytil by někoho ze skupiny nebo Davida za ruku, odtáhl by ho na parket, a pak by začal nekontrolovatelně tančit a opile se smál.
Místo toho dřepěl na židli a přemýšlel o tom, co by dělal, kdyby jeho morálka nebyla tak nízká.
Jediné, co ho utěšovalo, bylo vědomí, že se tentokrát alespoň nebude vracet do hotelu s cizím člověkem a mít zatracený strach, že mu praskne kondom a jeho náhodný partner nebude čistý.
Tato myšlenka byla to jediné, co ho povzbudilo, ale jakmile se jeho pozornost vrátila k Tomovi, cítil, že klesá na mysli jako málokdy.
Po třetí skleničce začal pociťovat typickou lehkost opojení a cítil, že jeho močový měchýř je plný. Zavrávoral a než odešel, ani si nevšiml, že Tomovo místo je prázdné.
Dobelhal se na toaletu, div mu neprasklo břicho; strčil do dveří a zamířil do kabinky, aby se vyprázdnil, ignoruje lidi, kteří si rýsovali lajny kokainu na mramorová umyvadla.
Rozepnul si poklopec a zasténal úlevou, že se vyprázdnil. Když vyšel ven, zjistil, že Tom stojí před ním zády k němu. Nakrčil čelo, podíval se na svůj odraz a podvědomě se zamračil, když znovu uviděl jeho melancholický výraz.
Tom vzhlédl a zadíval se do zrcadla, když zjistil, že za ním stojí Bill. Prudce se otočil a postavil se čelem k němu.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zeptal se a podíval se na něj. Nevypadal dobře a kymácel se, nedokázal stát rovně.
„Proč bych neměl být?“ Zamumlal černovlásek a přistoupil k němu o krok blíž. „Koneckonců neignoruješ mě bezdůvodně.“
Tom sklopil pohled, cítil se provinile. „Já…“
„Co?“ Vyštěkl Bill a ostře na něj ukázal. Podle očekávání se dostavil hněv.
Rasta si přál, aby se na něj černovlásek takhle nedíval; bolelo to a zdálo se, že ho ten pohled k smrti ranil. „Přemýšlel jsem o tom, co David řekl… a taky, co mi řekla matka,“ vysvětlil neochotně. „Možná se naše životy nemají proplést…“
Bill se rozesmál, jeho smích byl ironický, vůbec ne pobavený. „Bože, Tome…“ zavrtěl tiše hlavou.
„A ty budeš jistě šťastnější… bez problémů,“ vydechl Tom smutně a sklopil oči ke svým botám.
Tentokrát se na něj černovlásek podíval šokovaně. „Proč-proč si myslíš, že jsem vypil všechny ty drinky?“ Hlas se mu třásl.
„Já-já nevím…“ zašeptal Tom naivně.
Překonával sám sebe v hlouposti, ale pravdou bylo, že nedokázal logicky uvažovat.
Ucítil, jak ho někdo popadl za límec, a během půl vteřiny se ocitl s Billovým obličejem jen pár centimetrů od svého. Upíral na něj oči a jeho pohled byl rozzlobený.
„Kurva, Tome!“ Vykřikl a nevšímal si lidí, kteří celou scénu sledovali. „Jak si můžeš myslet takové věci?“ Zeptal se ho naštvaně a jeho dech byl těžký a nepravidelný.
„Bille… uklidni se,“ koktal Tom v panice. Ty rozpuštěné čokoládové duhovky ho opět vyděsily jako nikdy předtím.
Černovlásek zavrčel a přitiskl ho k umyvadlu. Tom se zoufale držel jeho okraje a pod Billovým výhružným pohledem se pomalu zmenšoval.
„Přemýšlel jsi o Davidových slovech… ale ne o mých, Tome. David nic neví, nikdo nic neví!“ Hlas se mu znovu zachvěl a oči se mu zalily slzami, pak jeho sevření povolilo.
Udělal krok zpět a Tom se uklidnil, pak mu věnoval pohled plný lásky. „Prosím tě, Bille, přísahej mi, že tohle je to, co chceš,“ protože já tohle chci strašně moc.
Černovlásek se podruhé ten den rozplakal. Rasta si ho znovu vtáhl do ochranitelské náruče a sevřel ho v teplém objetí. Pro Billa bylo štěstí vždycky nějaký relativní pojem. Člověk může být šťastný, když žije sám a bez problémů, nebo když má po svém boku výjimečnou osobu a překonává s ní všechny překážky.
Na druhou stranu strach už po několikáté přemohl Toma a srazil ho na kolena. Ale teď tu byl Bill, aby ho podržel a tahle chvíle toho byla jasným důkazem.
Už dál přemýšlet nemusel, stačilo mu vidět ty dvě slzy stékající po černovláskově tváři, aby si uvědomil, že udělal neodpustitelnou chybu. Toužil po tom a najednou riskoval, že si tohle štěstí nechá proklouznout mezi prsty a ublíží osobě, kterou miloval.
„Chci být s tebou, víš…“ vzlykl Bill do jeho krku. Tomovi nikdy nepřipadal tak milý jako v tomhle okamžiku.
Vypadal netečně, jako nejsilnější a nejodhodlanější člověk na světě, ale v tu chvíli to byl jen skutečný Bill Kaulitz, sevřený v náručí, křehčí než kdy jindy.
Měl pocit, že kdyby ho ještě chvíli držel, zlomil by se. Opravdu se zdálo, že se v jeho objetí rozpadne na tisíc kousků.
„Je-je mi jedno, co si o mně lidi myslí.“ Bill polkl, navlhčil si suché rty a špičkou jazyka setřel pár slaných slz. „Ne-nebo jak před nima vypadám.“ Zachvěl se vzlykem, a ještě pevněji sevřel Tomovu ruku.
Nebylo to vhodné místo ani příležitost k nějakým omluvám, ale Tom cítil fyzickou potřebu vyjádřit své pocity. „Byl jsem hloupý, Bille… odpusť mi, já…“
Černovlásek ucítil pocit dávení a polekaně se otočil, aby se zavřel v první volné kabince. Rasta ho následoval, klekl si vedle něj, odhrnul mu vlasy z obličeje a starostlivě se na něj podíval.
„Je mi špatně,“ zakňučel Bill s hlavou skloněnou nad záchodem, než ho ovládla další vlna dávení a všechno, co měl v žaludku, zvrátil do mísy.
Tom se k němu naklonil, políbil ho na zátylek a pohladil ho po spánku. „To přejde – jsem u tebe.“
Bill si sedl a opřel se o stěnu, lapal po dechu a kašlal. Zavřel oči a rasta ho vzal za ruku.
Nebyl schopen dokončit to, co mu před chvíli chtěl říct, ale k čertu se slovy: měl vedle sebe to nejúžasnější stvoření na světě a to mu stačilo.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
