autor: Veronique
The last night – Poslední noc
Remember those walls I built
Well, baby they’re tumbling down
And they didn’t even put up a fight
They didn’t even make a sound
I found a way to let you in
But I never really had a doubt
Standing in the light of your halo
I’ve got my angel now
Vzpomeň si na ty zdi, které jsem postavil
No, baby, padají dolů
A ani se nebránily.
Nevydaly ani hlásku
Našel jsem způsob, jak tě pustit dovnitř
Ale nikdy jsem o tom nepochyboval
Stojíc ve světle tvé svatozáře
Mám teď svého anděla
Byoncé – Halo
Bill prošel kolem zrcadla a zastavil se, aby se pokochal svým ospalým odrazem a zacuchanými vlasy. Vzal mezi prsty jeden z pramenů a přihlouple se pro sebe usmál.
Tom ho předešlou noc hladil, dokud neusnul, takže se ani do svého pokoje nevrátil. Strávili večer v rastově hotelovém pokoji, sledovali nějakou komedii a mazlili se spolu, aniž by se dostali dál než na pár více či méně hlubokých polibků.
Smáli se, až brečeli. Tom se s chutí zasmál a Bill ho následoval, užíval si jeho veselí a obdivně ho pozoroval zpod dlouhých řas. Opřel si hlavu o chlapcovu hruď a pokaždé, když ucítil hřejivé vibrace jeho smíchu, rozkvetl mu na rtech malý úsměv. Všechno se to zdálo příliš dobré na to, aby to byla skutečnost, a v tu chvíli se bál, že to byl jen sen, protože po Tomovi nebylo ani stopy.
Šplouchání vody neslyšel, ale dveře koupelny byly zavřené. Naposledy se podíval do zrcadla, rukou si upravil vlasy a zamířil do koupelny. Možná Tom odešel do haly nebo snídal, ale v tom případě by ho mrzelo, že by nemohl snídat s ním – třeba v posteli.
Chtěl si naplno užít čas, který jim zbýval. Bylo čtrnáctého dubna a byl to poslední den, který rasta strávil v jejich společnosti. A byl nadšený jako nikdy předtím: ten večer konečně zahrají „Yours to Hold“ před svými fanoušky.
Měl strach, že jakmile se posadí na stoličku, začne být přecitlivělý. Tom by potom pochopil, jak je slabý, jak moc ho potřebuje a jak moc nenávidí jeho blížící se odchod.
Zahnal ty myšlenky a zavrtěl hlavou; zkazilo by mu to den a to nechtěl. Chtěl ho prožít naplno se svým nynějším přítelem. Chtěl s ním být při poslední zvukové zkoušce, na meetku, a neopustil by ho ani na chvíli, i kdyby už ho to mělo štvát.
Uchopil mosaznou rukojeť mezi dlouhé prsty, pak zatlačil a zasáhl ho oblak páry. Odkašlal si a marně se snažil odehnat páru.
„Tome – já!“ Vyděšeně vykřikl, když se před ním vynořil úplně nahý Tom.
Tom se poplašeně otočil, poslepu popadl ručník a uvázal si ho kolem pasu. „Bille!“ Vydechl. „Já… ne-nevěděl jsem, že jsi vzhůru,“ zvedl ruku, aby si zakryl svůj úplně rudý obličej.
Černovlásek se jen zasmál a otevřel okno, aby se pára rozptýlila. Tom měl nejspíše rád horkou sprchu a teď se v koupelně dusil.
„To je jedno,“ zasmál se a přistoupil k Tomovi. „Dřív nebo později si na to budu muset zvyknout…“ Lehce se usmál, jeho pohled vypadal trochu zamyšleně a konečky prstů se dotkl rastovy pevné, vlhké hrudi.
Tom strnule stál a čekal, dokud Bill nezvedl oči, pak svůj pohled spojili, a tím se rasta uklidnil. Téměř nesměle zvedl ruku, aby se dotkl černovláskových štíhlých paží a lehce je pohladil.
„Nepopřál jsi mi dobré ráno,“ zamračil se Bill naoko, trochu nafoukl tváře a něžně našpulil rty, které ho svrběly touhou po polibku.
Rasta se usmál a prohrábl mu rozcuchané vlasy, dokud se jeho prsty nedostaly až na zátylek, stejně jako předešlý večer. Černovlásek se zachvěl a zaklonil hlavu a Tom se na něj sladce podíval, a pak mu popřál dlouho očekávané dobré ráno.
Billovy rty byly vždycky tak sladké, a pokaždé, když je přitiskl k těm jeho, potřeba držet ho v náručí navěky se znásobila. Nikdy by ho nenapadlo, že někdy zažije takový pocit, který mu exploduje v hrudi pokaždé, když se k němu černovlásek jen přiblíží, tohle nezažil, ani když trávil odpoledne zíráním na stěny své ložnice, brnkáním na kytaru a přemýšlením o tom, jak neskutečný jeho sen vlastně je.
Ve skutečnosti se změnila jen skutečnost, že Bill je teď s ním – ještě na krátkou chvíli – a může ho objímat a líbat, jak se mu zachce. Uvnitř sebe tomu však stále nemohl uvěřit, jako by to byl jen jeden z jeho nespočetných snů a on si uvědomoval, že dříve či později se vše rozplyne.
Ale teď měl černovláska ve své náruči, a i kdyby se probudil, bylo by mu to jedno. Přitiskl si ho na holou kůži a hluboce ho políbil, lačný po jeho chuti. Bill mu obtočil ruce kolem krku a zasténal, když Tom zasunul ruce pod jeho zmačkané tričko a pohladil ho po zádech a bocích.
„Uh,“ zasténal a lehce ho nehty poškrábal na ramenou a hrudi.
S trhnutím se od chlapce odtrhl a upřeně se na něj zadíval s výrazem člověka, který ví, co je nejlepší. „Tom… Tom…“ opakoval si zamyšleně. Tom naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se na něj podíval. Proč stále opakoval jeho jméno?
„Bille?“ Oslovil ho zmateně.
Černovlásek už poněkolikáté vypískl, zjevně ve velmi dobré náladě, bez určitého důvodu, načež byly Tomovy otázky brzy zodpovězeny. „To–mi,“ slabikoval s širokým, oslnivým úsměvem.
Rasta zalapal po dechu a rozplynul se při pohledu na tolik něhy soustředěné v jediném člověku a v tak krátkém okamžiku. „Cože?“
„Tomi… líbí se ti to?“ Bill naklonil hlavu na stranu, stejně jako před chvílí Tom, a vlasy mu spadly na jednu stranu a šimraly ho na rameni.
Tom se na něj překvapeně podíval a nevěděl, co říct. Opravdu mu tuhle sladkou přezdívku dal ještě sladší kluk, do něhož byl beznadějně zamilovaný? Odpověď byla nejspíše kladná, protože Billův hluboký, odevzdaný pohled způsobil, že se mu v žaludku rozletělo hejno motýlů jako obvykle, až to zabolelo.
„Oh…“ vzdychl a vyfoukl tváře jako balonek. „Je to krásné a sladké… jako ty.“ Znovu ho políbil a rty obou se zvlnily do úsměvu.
Bill se náhle odtáhl, na tváři měl stále spokojený úsměv, otočil se k němu zády a beze slova opustil koupelnu.
Tom ho samozřejmě hned následoval a čekal vysvětlení. Samozřejmě, že by s ním rád strávil ještě nějaký čas, ale skoro zapomněl, že se musí připravit na poslední koncert.
„Kam jdeš?“ Zeptal se s lehkým zklamání.
Bill mu věnoval významný pohled a povytáhl obočí. „Jdu se připravit do svého pokoje,“ vysvětlil jednoduše a po dalším malém úsměvu zmizel.
Tomovi se po černovláskovi začalo stýskat přesně ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, ale snažil se na to nemyslet a něčím se rozptýlit. Šel se připravit a během patnácti minut byl hotov, takže se rozhodl, že svůj čas zabere jinak. Vzal si svůj notebook a jako obvykle otevřel messenger, ale nikdo nebyl online vzhledem k času.
Vyhýbal se stránkám oficiálního fóra, a to z čirého strachu, aby nezjistil, co fotografie rozpoutaly. Měl dojem, že se vytvořily dva tábory, z nichž jeden by ho nejraději zabil. Upřímně doufal, že fanoušci skupiny a členové fóra pochopí, že to mezi nimi je opravdové. On Billa nevyužíval, ani si s ním nehrál. Vždycky si ho vážil.
A nic se nezměnilo, ani když mu zpěvák prozradil, že má sex s cizími muži, protože pořád to byl ten Bill Kaulitz, bez kterého nedokáže žít. Byl přesvědčen, že budou muset zatnout zuby a snažit se to držet co nejvíc pod pokličkou, alespoň dokud se situace neuklidní. Cítil bouři před klidem.
Teď už mu zbývalo jen přijmout to, co se stalo; koneckonců, Bill byl teď s ním a on si nemohl přát víc, ani víc nechtěl. Černovlásek se pro něj stal vším. Teď to bylo najednou konkrétní, ne jako před tím, kdy měl jen plakáty. Nechtěl si však příliš nalhávat: to nesmírné štěstí se mohlo v mžiku změnit v něco strašlivě bolestného.
Zavrčel, unavený posloucháním vlastních myšlenek, a o chvíli později si vzpomněl na sladkou přezdívku, kterou mu Bill dal. Nikdo mu tak nikdy neřekl a nikdo by to nedokázal vyslovit tak sladce a něžně.
Ze rtů mu unikl roztřesený vzdech a brzy se roztáhly do úsměvu. Aniž by o tom příliš přemýšlel, změnil si přezdívku na „Tomi“ a spokojeně se usmál. Nejspíš to znělo dost sladce, ale jemu to bylo jedno; konečně mohl vykřičet svou lásku do celého světa, aniž by se mu někdo vysmál a vlepil mu nálepku „dětinského snílka“. Dokonce i Camille jednou přiznala, že jí přijde absurdní žít v nějaké pohádce. Neodpověděl, aby to nemuseli rozebírat; neměl v povaze být krutý, nikdy takový nebyl.
Teď jí ale toužil říct, že tenhle jeho příběh není pohádka, protože pohádky zůstávají pouze pohádkami.
Na nočním stolku mu zavibroval mobilní telefon a vytrhl ho z toku myšlenek. Podíval se jméno volajícího a zasmál se.
„Andy!“ Vykřikl vesele.
„Na gratulace mám málo času, člověče,“ začal Andreas. Byl to koneckonců jeho způsob, jak pozdravit.
Tom se zasmál a představil si ho, jak se opírá o zeď s cigaretou mezi prsty. „Nepotřebuju tvou gratulaci, díky.“
„Jak to, že ne? Ten plán byl můj, beze mě bys teď seděl ve třídě a o Billovi jen přemýšlel,“ zažertoval a rasta si ani na vteřinu nemyslel, že to myslí vážně.
„Já vím, Andy, jsi moje spása,“ ušklíbl se.
„Věděl jsem, že tvůj čas přijde.“
„Je to absurdní,“ zamumlal Tom, zíral před sebe, a najednou se cítil prázdný.
Andy zklamaně zavrčel. „Není, pokud se to opravdu stalo.“
Rasta si říkal, že kdyby mu jeho přítel nebyl po celou tu dobu oporou, i když byl stovky kilometrů daleko, byl by ztracený. Kousl se do rtu a mezi mozolnatými prsty si promnul poklopec džínů.
„Vždycky mě rozebereš,“ zamračil se.
Na druhém konci slyšel Andreasův chraplavý smích. „Mám vždycky pravdu. A myslím, že se teď vrátím do třídy, jinak by si učitel mohl myslet, že jsem utekl, protože mi jeho hodiny připadají nudné,“ odpověděl znuděně a Tom měl dojem, že jen protočil očima; to dělal vždycky.
„Uč se i za mě, Andy.“
„Jdi do prdele, Trümpere. Nejpozději za dva dny budeš mít zadek přilepený k židli taky,“ zasyčel jeho přítel.
Tom sevřel rty a jeho výraz se zkřivil. „Jo.“
„No, chlape… užij si čas, který máš, a hodně štěstí,“ rozloučil se s ním Andy těsně před tím, než to položil. Tom zůstal s telefonem přitisknutým k uchu a poslouchal přerušované „pípání“.
Úplně přesně nepochopil Andyho přání, ale něco mu říkalo, že si asi každý myslel, že jejich společná cesta bude trnitá.
Odhodil mobilní telefon na druhou stranu rozestlané postele a lehl si na záda. Popadl polštář, na kterém ležel, zabořil do něj obličej a křičel do něj, aby uvolnil náhle vzniklé napětí.
Proč se vždycky našel někdo, kdo jeho očekávání zkazil?
Co kdyby to nedopadlo tak, jak všichni předpovídali?
On tomu věřil.
♫♪♫
Bill za sebou zavřel dveře Tomova pokoje a poskakoval po chodbě, příliš vzrušený na to, aby chodil normálně.
Zrovna si broukal jednu ze svých nově vymyšlených melodií, když se na chodbě objevil Axel. Chystal se nastoupit do výtahu, ale když ho uviděl, zamířil k němu a zvědavě si ho prohlížel.
„Spal jsi u Toma?“ Zeptal se trochu překvapeně.
Billovi se na tváři rozlil široký úsměv. „Jo,“ potvrdil a rozzářil se. Jeho bratr pozvedl obočí a rozhodil rukama. „Ale není to tak, jak si myslíš!“
„Ne?“
„Ne, dívali jsme se na film a já tam usnul,“ vysvětlil tiše a z jeho očí se staly dva usměvavé půlměsíce.
Axel si ho nečekaně přitáhl k sobě, láskyplně ho objal a pohladil ho po vlasech. Bill překvapeně vytřeštil oči, pak se uvolnil, opřel se bratrovi o rameno a spokojeně si povzdechl.
„Mám z tebe takovou radost,“ přiznal kytarista a přejel rukou po černovláskových zádech, a ten zapištěl radostí z toho, co právě slyšel. Uklidňovalo ho, že ne všichni považují to, co mezi ním a Tomem vzkvétá, za nebezpečí. Zvlášť uklidňující bylo, když tato slova pronesl jeho bratr, jeho bezpečné útočiště.
„Děkuju,“ zamňoukal a pak dal Axelovi malou pusu na tvář, a ten se tiše zasmál.
„Kam se poděla ta chladná, cynická superstar?“ Zasmál se. V hloubi duše byl rád, že Bill zbořil většinu zdí mezi ním a realitou; tak dlouho si přál, aby se to stalo, a teď, když ho viděl, jak se upřímně usmívá a chová se s klidem člověka, který nemá co skrývat, uvěřil, že Tom je dar poslaný někým, komu opravdu záleželo na Billově klidu.
Mrzelo ho, že on s tím celé ty roky nedokázal nic udělat, ale teď pochopil, že je to jen otázka času, že není strážným andělem svého křehkého bratříčka.
„Kdo ví,“ zašeptal Bill tiše a přitiskl tvář na Axelovo rameno. Připadalo mu dost hloupé, že uprostřed hotelové chodby visí na svém bratrovi jako koala, ale nemohl si pomoct a musel dát najevo všechnu tu euforii, která se v něm nashromáždila. To byl důvod, proč nedokázal své sevření povolit a dopřát tak druhému, aby mohl normálně dýchat.
„Bille, trochu mě dusíš,“ zaúpěl kytarista, když černovláskův stisk zesílil.
Hloupě se zahihňal a odtáhl se, ruce stále spojené a prsty propletené.
„Já jen…“ vydechl a zasněně se díval do stropu. „Je to všechno tak zvláštní,“ povzdechl si. Všechno, co se dělo, ho překvapovalo, ale dopad, který to na něj mělo, mu říkal, že všechno je to opravdové.
Trošku se bezmyšlenkovitě usmál.
Axel ho jako odpověď s úsměvem zamyšleně políbil na čelo. „Mířím dolů na snídani, tak si pospěš.“
Bill rázně přikývl a odklusal do svého pokoje, přičemž pod svým jasným, tekutým pohledem pohřbil melancholii z vědomí, že se bude muset s Tomem brzy rozloučit.
♫♪♫
„Čí je to toast?“ Zasmál se Georg a zamával napůl spáleným toastem ve vzduchu.
Gustav se rozzářil. „Můj!“ Vykřikl, popadl toast a lačně ho zhltl. Měl hlad a celé odpoledne mezi meetkem a zkouškami nejedl.
Všichni seděli u provizorního stolu; obvykle se poskládali na pohovce a večeřeli, jak nejlépe uměli, ale tohle byl poslední večer, kdy byli na turné.
Tohle byl poslední večer, kdy večeřeli s Tomem.
Všichni byli nervózní ze závěrečného vystoupení, z nové písně, kterou měli předvést, a vědomí, že další den už mezi nimi nebude žádný nervózní a nesmělý Tom, je rozesmutnilo.
Netřeba dodávat, kdo byl tímto vědomím nejvíc zasažen, ale teď si chtěli jen užít tuhle příjemnou společnou večeři a nešlapat po hrozícím zoufalství.
David se také trochu uklidnil a dovolil Tomovi, aby se meet and greet zúčastnil. Rasta se cítil zvláštně na tomto meetku, ale tentokrát nebyl nervózní ze setkání se svými idoly. Ve skutečnosti se bál nějaké neuvážené reakce fanoušků.
Věděl, že ta zpráva obletěla web, kontroloval jednu stránku za duhou – nakonec se připojil k oficiálnímu fóru – a měl zatracený strach, že se chlad některých komentářů změní v čistou nenávist vůči němu. Nechtěl, aby se to stalo, byl součástí téhle „rodiny“, stále byl fanouškem kapely, a to, že by ho podobně smýšlející lidi odsoudili, ho děsilo.
Pak už by nevěděl, kterým směrem se má dívat, protože by ze všech stran viděl jen opovržení.
„Tomi?“ Oslovil ho tiše černovlásek a on zavrtěl hlavou a opustil tak své ponuré myšlenky.
Blesk fotoaparátu mu rozmazal zrak a před sebou viděl nespočet barevných teček tančících z jedné strany na druhou. Zavrčel a zamžoural, zatímco ostatní se jeho reakci smáli.
Bill ho rozhodně překvapil.
„Kurva, jsem slepej,“ zakňučel a z hloubi hrdla vydal další zabručení, přičemž si silně protřel oči. „Nečekal jsem to.“
Černovlásek se srdečně zasmál, vypískl, a pak sklopil pohled k fotografii, kterou právě pořídil. „Jsi tak roztomilý,“ ujistil ho tiše.
Tom se začervenal a sevřel rty, které se vzápětí rozzářily v obrovském úsměvu. Bill se sesunul na místo vedle něj, kde měl sedět David, který byl až příliš zaneprázdněný vlastními záležitostmi, než aby se věnoval večeři, a nechal svému příteli na tváři něžný polibek. Posadil se do křesla a Georg je znovu vyfotil a samolibě se ušklíbl.
„Asi budu zvracet,“ poznamenal s úmyslem, že si do těch dvou prostě rýpne.
Bill protočil očima. „Ge, nech toho,“ pohrozil mu se zvednutým prstem.
Axel rezignovaně zavrtěl hlavou a krátce pohlédl na Toma, který zrudl rozpaky. Jeden koutek úst se mu automaticky zvedl a jeho výraz se změnil z vážného na pobavený.
Jsou takový zvláštní pár, pomyslel si pokaždé, když je spolu viděl.
Bill byl tak pohodový a přirozený, ale Tomovi se v očích zračila ostýchavost a rozpaky, kdykoli se černovlásek přiblížil příliš blízko. Rád se na ně díval; jako dvojice byli tak zábavní a zvláštní, že jen pohled na ně lidem způsobil dobrou náladu.
„Řekl bych, že teď by měl proběhnout hluboký a odevzdaný projev,“ začal Gustav zpoza svých tlustých brýlí, diskrétní jako vždy. Tom zalapal po dechu, rudý studem až po špičky uší. Něco mu říkalo, že tohle se ho přímo týká. „No… turné končí a Tom zítra jede domů,“ pokračoval bubeník.
Zásah, loď potopena. Tom se nahrbil a nechtěl nic jiného než zmizet. V tu chvíli přišel David a posadil se do křesla, kde před tím seděl zpěvák. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a nechápal, proč je takové ticho.
Axel se k němu naklonil a pošeptal mu: „Hluboký projev.“ Jost vytřeštil oči úžasem, nejistě přikývl a jeho svraštělé čelo všem ukázalo více či méně hluboké vrásky na čele.
Bill mezitím chytil Toma pod stolem za ruku, potřásl mu jí a vzrušeně bloudil pohledem z jednoho bodu na druhý.
Gustav se chopil dalších slov. „A myslím, že se všichni shodneme na tom, že bysme mu měli poděkovat…“
David i Tom rozšířili oči, ale ze dvou různých důvodů. David se nejprve na bubeníka podíval nechápavě, protože nějak nerozuměl důvodu této vděčnosti, která mu připadala neopodstatněná. S rastou však nebyl v osobním kontaktu, a tak mlčel a dál pozorně naslouchal. Ostatní přikývli a Bill vyhledal Tomovy oči, a když se k němu rasta otočil, věnoval mu jasný, láskyplný pohled a naklonil hlavu, až ji skoro položil na jeho rameno. Tom se zachvěl z těch obrovských, hřejivých očí.
Přivádělo ho to k šílenství. Všechno, co se za ty dva týdny stalo, bylo tak absurdní. Kdyby jen věděl, že mu Gustav jednou jménem všech poděkuje, připadalo by mu to naprosto neskutečné.
„Vlastně jsme se té soutěže báli,“ přiznal Georg s ironickým úsměvem.
„Jo,“ uchechtl se Axel. „Čekali jsme, že se jí zúčastní jen mladý holky s nezvladatelnými hormony.“
Bill přikývl. „Hrozné, naprosto hrozné…“ Tom se na něj podíval s otazníky v očích a něžně se usmál.
„Ale objevili jsme novou stránku tvého světa,“ prohlásil kytarista a podíval se na stále nervóznějšího Toma.
„Oh…“ vydechl nesměle.
„Dozvěděli jsme se mnohem více o našich fanoušcích,“ pokračoval Gustav za Axela.
David téměř nechápavě sledoval tuhle neustálou výměnu vtipů.
„Přesně tak, a teď je nám líto, že musíš jet domů,“ zašeptal Georg hořce.
Tomovi se na tváři objevil obrovský, upřímný úsměv. „Nevím, co na to říct…“
„Ale uvidíme se, kdykoli to bude možné,“ podotkl Bill, jako by to byla výhrůžka. Krásná výhrůžka.
„Díky, lidi,“ vydechl Tom a byl opravdu dojatý.
Ta nečekaná slova, náklonnost, která mezi nimi vyrostla, byly věci, které si nikdy, nikdy nedokázal představit. A od té chvíle se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Našel dokonalého kluka a bezkonkurenční přátele. Všechno dobré, co si o nich myslel, ještě před tím, než s nimi odjel na tour, bylo úplně jiné než to, které měl teď. Teď už je znal a jediné, čeho litoval, bylo, že žil zavřený ve svém městě, zatímco oni cestovali po světě, daleko od něj.
Musel jen doufat, že jeho vztah s Billem překoná všechny překážky; on pro to udělá cokoliv, protože nechtěl ztratit jediného člověka, kvůli kterému do toho šel.
„Díky tobě, Tomi,“ Bill se ztratil v jeho očích, které na něj zbožně hleděly. Chystal se ho políbit, ale ne přede všemi, zvlášť když věděl, že potom by se na jejich hlavu sesypaly všechny ty jejich typické idiotské vtipy.
David potlačil úsměv pod svým klasickým přísným výrazem. Malý Bill to tedy dokázal.
Zkontroloval čas, vstal a uhladil si džíny na stehnech.
„Tak, kluci, je čas, abyste se připravili,“ oznámil.
Úzkost a nervozita na sebe nenechaly dlouho čekat a projevily se v žaludku všech. Také Toma; měl to být jeho poslední koncert a doslova se děsil toho, že uslyší svou píseň v podání Tokio Hotel.
Přežije jako vždy. Koneckonců jeho končetiny jsou zvyklé snášet to nejhorší a pravděpodobně brzy kvůli tomu dostane vřed nebo infarkt. Jeho srdce vydrželo příliš dlouho.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
