autor: Veronique
Tom popadl své válečné zbraně a zamířil dolů po schodech, přitahován matčiným neutuchajícím smažením, které trvalo už několik hodin. Navíc se mu z lákavé, lehce kořeněné vůně Simoniny pečeně zvedl žaludek. Zhluboka se nadechl a sklouzl i z posledního schodu do kuchyně.
Lehce si odkašlal, jen aby upoutal matčinu pozornost, která sebou trhla, přispěchala k němu a vřele ho objala.
„Veselé Vánoce, zlatíčko,“ zaradovala se a přitiskla chlapce k sobě, přičemž si dávala pozor, aby ho neušpinila rukama.
Tom její objetí opětoval a dal jí polibek na tvář. „Veselé Vánoce i tobě.“
„Jak se máš?“ Zeptala se ho žena a mezi bublajícími hrnci a vařečkami se vrátila ke své kuchařské práci. Zjevně měla na mysli to, co se stalo – nebo spíš nestalo.
Zaváhal, a pak s hranou lhostejností pokrčil rameny. Zdálo se, že je to v poslední době na denním pořádku. „Ehm,“ jen neurčitě zamumlal.
„Oh… Tomi, všechno bude jako dřív,“ uklidňovala ho Simone a s pečlivou přesností krájela okurku.
Tom se snažil nevnímat přezdívku, kterou použila. „Dřív to bylo stejné,“ tvrdil neústupně.
Jeho matka mírně zavrtěla skloněnou hlavou a soustředěně se věnovala své práci. Podívala se na nástěnné hodiny, aby se ujistila, že stíhá. „Předtím jsi byl jen odhodlanější. Od té nehody ses nechal unést sklíčeností – oh, podej mi vajíčka.“
Odfrkl nosem a rychle otevřel ledničku. „Žádná tu nejsou,“ a pak už se mu o tom nechtělo mluvit, protože tohle téma už několikrát naťukl a měl ho plné zuby.
„Cože?“ Simonin hlas nepříjemně zavřískl. Teď to byla ona, kdo propadl panice. „Bože, já myslela, že jsem brala dvě plata! Sakra!“ Pak přešla na peprnější výrazy.
Tom se znovu podíval, jak si přála, a nakonec musel jít po schodech nahoru, aby se převlékl a šel do supermarketu kvůli své extrémně neopatrné mamince, která se nenechala obměkčit ani nohou v sádře svého chronicky demoralizovaného dítěte.
Scotty přiběhl k velkému oknu obývacího pokoje a křečovitě vrtěl ocasem. Zakňučel, a pak zaštěkal tak hlasitě, že to Tomovi, který se mezitím připravoval na smrtící výpravu, dunělo a hučelo v uších. Pes odtáhl čenich od záclony, aby se podíval skrz sklo, a dál neohroženě mával svým jemným pestrobarevným ocasem.
Tom se zamračil, když viděl, jak Scotty bez zjevného důvod vrtí ocasem. „Vrátil se Gordon, Scotty?“ Zeptal se, jako by mu ten pes před ním mohl odpovědět. V reakci na jeho otázku začal voříšek více vrtět ocasem a vrátil se k pohledu z okna s předními tlapami opřenými o parapet a neuvěřitelně lidským postojem.
Kdyby se Gordon vrátil z nádraží s celou řadou příbuzných, byla by to pro Toma víc než dobrá zpráva. Velmi dobrá zpráva. Ušetřil by si tak cestu do nejbližšího supermarketu pro pitomá vajíčka a další věci, které Simone na seznam vždycky ráda přidávala. Jednoduše by poslal svého otce. Pro jistotu se i on podíval z okna a vystřídal tak Scottyho, který se přesunul ke krbu, aby se vyhříval v teple, které mu bylo v zimě dopřáno.
Tom neviděl ani otcovo auto ani strýce z Mnichova, kteří měli přijet na vánoční oběd. Pokrčil rameny a vyšel do chladného pětadvacátého prosince.
Pevně se opřel o berle a s velkým úsilím se vydal přes zasněženou příjezdovou cestu, kterou Gordon odházel. Ušel pár metrů po chodníku, který lemoval řadu domků v jeho ulici, a pak si vlastně uvědomil, proč Scotty začal štěkat směrem do prázdna.
Zajímalo ho, kde a jak Bill nachází čas na to, aby byl tak krásný. Bylo to zvláštní, protože na něj čas neměl. Rychle si ale řekl, že je hloupý, že ho něco takového vůbec napadlo: Bill nepotřeboval čas, aby byl krásný, on prostě takový byl. A právě proto pro něj Tom před lety ztratil hlavu a už ji nikdy nenašel.
Bill se usmál. Usmíval se trochu vyděšeně a hodně vesele. Opíral se o otevřené dveře auta; zdálo se, že na něj čeká. Čekal na něj.
Tomovi při pohledu na něj puklo srdce novou radostí, ale výbuch v hrudi necítil: bylo tam až příliš mnoho zášti, která všechny ty pozitivní pocity měnila.
Nemohl uvěřit, že tam jeho přítel je, ale bál se, že se každou chvíli probudí a bude mu hůř, než když usnul.
Neudělal tedy ani krok, jen tam stál a nezaujatě si ho prohlížel, v jeho pátravém pohledu se leskla skepse. Jeho oči položily Billovi jednoduchou otázku: Proč jsi tady?
A černovlásek by odpověděl, že ano, ale ne v té chvíli, ne v tom stavu. Tohle nebylo to pravé místo; bylo příliš chladné na to, aby rastovo srdce alespoň trochu roztálo.
Černovlásek musel něco říct, naštípnout led – prolomit ho by bylo příliš těžké.
„Nevěděl jsem, jestli na tebe mám čekat, nebo… něco udělat,“ začal nejistě a upíral svůj vysoký, intenzivní pohled na rastu, který tuhle hru sledoval se staženou maskou přes obličej. „Ještě, že jsi vyšel ven.“
„Jo,“ přikývl Tom lehce. „No, i když ne kvůli tobě,“ řekl mu s ledovým, uraženým pohledem. „Pokud nechceš jít se mnou,“ a zabořil špičky berlí do tenké vrstvy sněhu, která ležela na chodníku, a zapřel se o ně, aby se odstrčil a co nejrychleji se odtud dostal.
Na Billa to mělo zvláštní účinek.
Tom mu připomínal ježka: když ho uviděl, okamžitě ztuhl a skulil se do klubíčka, ale on dobře věděl, co se skrývá pod tou vrstvou bodlin. Nejvíc ho bolelo u srdce, když věděl, že právě za ty měsíce, co byli spolu, ty trny zesílily. Získal určitý odstup od celého světa, cítil se jako mimozemšťan, když žil jejich obvyklý život; Bill to vycítil. Tom se uzavřel, ale černovlásek nechtěl, aby si získal i odstup od něj. Mohli to všechno vyřešit.
„Chci tě svézt,“ řekl s povytaženým obočím a jistým náznakem vzdoru.
Zdálo se, že se Tom trochu zavrtěl, ale ignoroval to a tiše zavrtěl hlavou. Bill zafuněl a ze sevřených rtů mu vyrazil obláček páry, který se rozplynul v chladném svátečním ránu. Odstoupil od auta a přistoupil k rastovi se zvláštním jiskřením v očích. Podíval se na něj tázavě; Bill mu vytrhl berli z ruky. Tom se zarazil a vykulil oči.
„Co to kurva děláš?“ Vyhrkl a instinktivně se chytil zpěvákovy bundy v úrovni ramen, aby se o něj opřel „Vrať mi ji!“ Zavrčel.
„Jen když si nasedneš do auta,“ ušklíbl se.
Tom si pro sebe zamumlal něco, čemu nikdo nemohl rozumět. „Musím do supermarketu koupit pro mámu nějaká zasraná vajíčka. Nic nevymýšlej,“ zamumlal nakonec s poněkud zábavnou zachmuřeností. Souhlasil jen proto, že neměl chuť tam chodit, aby bylo jasno, ne proto, že se celý klepal, aby byl v jeho blízkosti.
Bill se usmál, vrátil se k autu a čekal, až ho dožene, aby mohl znovu nastartovat.
Tom se neochotně posadil na velmi pohodlné kožené sedadlo a berle pevně sevřel v pěsti.
Černovlásek si nemohl pomoct, ale natáhl k němu ruku a jemně ji položil na jeho, stejně jako to udělal před několika měsíci při tom rozhovoru. Rasta ztuhl ještě víc, pokud to tedy vůbec bylo možné, ale nedokázal se odtrhnout: nakonec ho chtěl tak moc, přes všechno, co se mu honilo hlavou.
Ale musel si tu ošklivou historku jednou provždy vyjasnit, a tak se přistihl, že tiše zavrčel, a Bill ruku odtáhl, okamžitě nastartoval auto a vyjel z ulice.
Ve vozidle bylo naprosté ticho. Nebylo to obvyklé prázdné ticho; bylo až příliš znepokojivé. Zvlášť když jeden z nich měl nos přitisknutý k oknu a druhý na temné, sněhem poseté silnici upřený pohled.
„Tady zastav,“ řekl Tom, když se chystali projet kolem parkoviště u supermarketu.
Bill tam nevjel, místo toho zrychlil a nechali budovu za sebou. Rasta sebou trhl a zděšeně se ohlédl.
„Do prdele, Bille!“ Černovlásek se odhodlaně zamračil, pak vytáhl z přihrádky mobilní telefon a rychle něco vyťukal, zatímco jeho pohled přeskakoval z telefonu na ulici. „Poslal jsem tvé mámě textovku. Je mi líto, ale budeš muset přijít o vánoční oběd,“ vysvětlil s jedním koutkem úst nakloněným nahoru. „Oh, jo, mimochodem veselé Vánoce.“
„Jdi do prdele. Jako bys mi je už tak dost nezkazil,“ zasyčel Tom a rázně odmítl, aby se na něj podíval – dokonce ani aby se na něj podíval zamračeně nebo naštvaně. „Nebyl jsi snad šťastný?“
Bill se nadechl. „Podívej, vrátil jsem se do Hamburku uprostřed noci, a hned jsem se vydal za tebou, protože si chci promluvit o tom, co se stalo,“ řekl a snažil se zachovat jistý klid. „Chtěli jsme strávit Vánoce v Tokiu, ale ještě víc jsem je chtěl strávit s tebou. Ani jsem nezamhouřil oka, protože byla nějaká zasraná turbulence, a teď mě nech, abych tě vzal tam, kam chci!“
Tom si teprve teď všiml hlubokých kruhů pod očima, které se tolik podobaly jeho vlastním, ale které teď hyzdily přítelovu dokonalou tvář. Snažil se je skrýt pod lavinami kdovíčeho, ale pořád mu připadal tak krásný – i když v takové chvíli by to nikdy nepřiznal, dokonce ani při mučení.
Zmlkl: nechtěl už nic říkat. Bill byl neuvěřitelně pomačkaný a rasta upřímně ocenil, že se na poslední chvíli rozhodl vrátit do Německa, nebo spíš k němu.
„Doufám, že to chápeš, Tome,“ dodal zpěvák zničehonic. „Přál bych si, aby ses necítil mnou opuštěný, protože takhle to není.“
Tom dál zkroušeně mlčel.
„Vím, co jsi od té nehody prožil, já vím,“ pokračoval Bill tiše, jako by jeho hlas byl slabým plamínkem dohořívající svíčky. „A mrzí mě, že… víš, že jsem tu pro tebe nebyl. Doufám, že mi odpustíš, že jsem tu nebyl, protože já si to odpustit nedokážu.“
Tom cítil, že ho tlačí stejný balvan jako černovláska, a pocítil naléhavou potřebu odhalit mu to, co ho ve dne v noci trápilo. „Někdy si myslím, že by bylo lepší, kdybys mě nikdy nepolíbil…“
Bill sevřel prsty kolem volantu a najednou se cítil ztuhlý jako dřevo. „Mohl jsi mě ignorovat,“ zamumlal polohlasně.
„… to bych nikdy neudělal,“ odpověděl Tom a lehce vzal piercing mezi zuby.
„Jsi zmatený.“
Toto prohlášení ignoroval. „Kam jedeme?“
„Chvíli to bude trvat.“
„Jak dlouho?“
„Ubližuješ mi, když pořád mluvíš,“ zašeptal Bill a srdce se mu sevřelo.
Tom spolkl pevný, ostrý knedlík. Už neotevřel ústa a usnul s tváří opřenou o ledové sklo okna.
♫♪♫
Bill se na něj po celou cestu zamyšleně díval, dokud neminuli ceduli Magdeburg.
Jemně s ním zatřásl a on zabručel a několikrát zamrkal. Jeho ústa byla vlhká a chyběla mu odvaha cokoli říct.
„Jsme v Magdeburku,“ řekl černovlásek, jako by mu četl myšlenky. Tom nejistě přikývl a přemýšlel, proč tam vůbec jsou, ale neměl odvahu se zeptat. Bill byl opravdu zničený z toho, co rasta vypustil z úst a bylo to na jeho výrazu znát.
Bože, jaký byl idiot.
Pocit viny ho udeřil poprvé, podruhé a pak potřetí do břicha, když vystoupili z auta a ocitli se u vchodu do klubu, který mu nic neříkal.
Změna však přišla, když vešli dovnitř a on si uvědomil, kde jsou.
Slyšel o tom místě a viděl nějaké obrázky.
Jediný důvod, proč to nepoznal, byl spěch, s jakým ho Bill vtáhl dovnitř. Viděl, jak zaplatil, nedokázal říct kolik, asi padesátiletému muži, který pak odešel, nechal jim klíče, a nakonec následoval černovláska do hlavní místnosti podniku. Rozhodně neměl čas přemýšlet o tom, kde jsou, ani ho nenapadlo hledat nějaké stopy. Vždyť se nestávalo každý den, aby ho unesl jeho vlastní… přítel a odvezl ho do města, které ani neznal, na místo, které mu bylo stejně cizí – víceméně.
Když se jednou ocitl v tom holém sále s parketovou podlahou, obklopený barevnými neosvětlenými reflektory, podíval se na skromné pódium, na kterém před lety hráli Devilish, a přirozeně zkameněl.
Přímo na jevišti byla zavěšena bílá látka a v zadní části velké místnosti byl na Davidovo přání schován projektor. Před několika dny k němu Bill prakticky přiběhl, což hraničilo s frustrací, a požádal ho o pomoc. Vysvětlil mu, co má v úmyslu, a Davidovi se podařilo všechno vyjednat s majitelem klubu Gröninger Bad i z Tokia. Bill mu nikdy nemohl být dostatečně vděčný.
„Posaď se,“ nařídil Tomovi, strnulému uprostřed místnosti s překvapenýma očima. Dle pokynů se posadil a Bill přistoupil k projektoru, vložil do něj DVD, a pak se otočil a posadil se vedle něj.
„Co je to?“ Zeptal se váhavě.
Obrázky, které se promítaly na plátno, mu poskytly důstojnou odpověď. Sevřel rty a zvědavě se zadíval na obrazovku.
Byl tam Bill a usmíval se směrem k osobě, kterou natáčel.
Později se objevili také Axel, Georg a Gustav.
Byly tam záblesky něčeho, co vypadalo jako zákulisí. Všichni byli rozrušení a vzrušení, Gustav držel v buclatých rukách paličky.
„Budete fenomenální!“ Vykřikl ženský hlas.
Tom se otočil k Billovi a viděl, jak se podvědomě usmívá. Musela to být jeho matka.
„Mami,“ vydechl. „Nezvládnu to,“ zakňoural malý velký zpěvák.
Axel se usmál a lehce ho praštil do ramene. „Srabe!“ Zasmál se kytarista tónem mnohem pisklavějším, než byl jeho současný hlas i smích.
Gustav mával paličkami a držel rytmus, který měl ve své hlavě. Georg se na Axela usmál.
„Dobře, Bille, co budeš dělat?“ Zeptala se žena, která byla pro Toma jen hlas, jenž vedl rozhovor.
Černovlásek se napjatě usmál a ukázal své křivé zuby. Tom si pomyslel, že se jeho výraz ani trochu nezměnil; ty velké, krásné oči, přivřené do půlměsíců, když se usmíval, a drobné vrásky, které se kolem nich objevily. Ach ano, bylo to pořád stejné.
„Tohle bude… naše první vystoupení,“ vydechl a propletl si prsty.
„Těšíš se?“
„Oh… bože, mami! Tak moc!“ Vypískl a trochu poskakoval kolem.
Čtyři malí budoucí muzikanti se znovu spojili a kamera se trochu pohnula, a pak se znovu ustálila.
„Hodně štěstí, kluci. Všechny oslníte!“
Bill, Axel, Georg a Gustav se uzavřeli do kruhu a spojili ruce uprostřed. Něco zamumlali a pak zvedli ruce do vzduchu, nabití a odhodlaní jako nikdy předtím.
„Oh…“ bylo jediné. Na co se Tom zmohl.
Opona zčernala, když se film zastavil. Oba dva jen rozjímali v naprostém tichu a snažili se zastavit slova, aby je z polootevřených rtů nezamumlali.
Rasta se však rozhodl, že předtím v autě hodil kámen velký jako hora – a to neprávem – takže teď jen stáhl ruku a schoval ji za zády jako zbabělec s tváří oběti.
„Já… já to tak nemyslel,“ odvážil se nejistě a neodvážil se otočit a pokusit se rozluštit černovláskův výraz. „Víš.“
Slyšel, jak si slyšitelně povzdechl, a dokázal si představit, jak pomalu kroutí hlavou s falešným ironickým úsměvem.
„Bože, Tome, proč si myslíš, že tě ostatní dokážou pochopit, navíc za pochodu, když ty jsi ten první, kdo nerozumí lidem kolem sebe?“ Bill si posměšně odplivl a přemýšlel o svých botách. „Pokud mi nerozumíš…“
Tom byl vyděšený a trochu se ošíval, ale bránila mu v tom však překážka v podobě sádry. „Ale…“
„Ale nic.“ Černovlásek se přikrčil s nohama přitaženýma k hrudi a prsty si zabořil do vlasů. „Vypadám snad na to, že ti chci ubližovat? Opravdu si myslíš, že to dělám schválně, abych tu nebyl, když mě zoufale potřebuješ? Opravdu si myslíš, že se mi líbí, když mi chybíš a nemůžu s tím nic dělat?“
A teď chtěl, aby mu Tom odpověděl.
Snažil se uvolnit svaly, aby našel poměrně pohodlnou polohu. Podepřel se rukama za zády a vydechl všechen vzduch, který zadržoval v plicích.
„Jen jsem s tebou chtěl strávit pár dní. Bože… neviděli jsme se celé týdny a chyběl jsi mi jako nikdy před tím.“ Sklopil oči ke svému břichu, pokrytému vrstvami oblečení. „A když se nám s Andym stala ta nehoda, jako by se mi zhroutil svět…“
Pomyslel si: hej, skvělá věc! Někdo tam nahoře mě donutil plout si na obláčku, a pak mě kopl do zadku a hodil zpátky na zem.
Bill se na něj podíval bez konkrétního výrazu. Jen poslouchal a dychtivě čekal na jeho slova.
Tom se usmál, aby potlačil náhlý vztek, který se mu nahromadil v žaludku. „Pak mě Andy přesvědčil, abych za tebou jel den před tvým odjezdem do Tokia – a ty jsi tam nebyl.“
Živě si vzpomínal na svědění, které se z jednoho místa na jeho zlomené noze šířilo jako požár do celého těla a trápilo ho celou cestu i po ní.
„Přál jsem si, aby ten let nepředsunuli, Tomi.“ Bill cítil, že se pomalu blíží k jádru té hádanky.
„Já vím,“ vydechl druhý. „Byl jsem hlupák, když jsem tě nenáviděl, obviňoval a vyhýbal se ti,“ přiznal bez váhání a připadal si jako červ už jen při vzpomínce na všechny ty negativní myšlenky, které se mu honily hlavou. Postupně se vytrácely, ale když se Bill znovu objevil, myslel si, že je to nějaký špatný vtip, opravdu velmi špatný.
Začal si myslet, že za všechno můžou Tokio Hotel, byznys a svět, ve kterém žijí. Nepřestával přemýšlet o tom, že se dali dohromady kvůli všem těm věcem, kterými tak opovrhoval. Kdyby to tak nebylo, Bill by teď nebyl jeho referenčním bodem, tou mýdlovou bublinou, která ho při pomyšlení na něj zahalila do kokonu bezpečí.
Bill byl bratr, kterého nikdy neměl, a láska, po které vždycky toužil, když se zavřel ve svém pokoji, zapnul si iPod a odpojil se od reality.
Bill tu byl vždycky, i když se Tom cítil opuštěný.
Bill se přece vrátil.
A jaký byl důvod, proč by se měl dál trápit dalším zklamáním, které mu diktovala nečekaná samota?
„Jsem blbec. Bože, a já dokázal litovat jen sám sebe, zatímco ty jsi tohle všechno organizoval z Japonska! Jsem kretén…“ odfrkl si a pobaveně se ušklíbl nad vlastním chováním.
„David mi hodně pomohl.“ Zpěvák se otočil, aby se konečně setkal s tekutýma očima rasty, který se přívětivě usmál. Jeho pohled se vrátil k obvyklému lesku, pak opět trochu zvážněl. „Každopádně… kromě lidí, kteří tam byli, jsi byl první a jediný, kdo ten záznam viděl. Nevím proč, ale vždycky jsem chtěl, aby to nevidělo moc lidí,“ pokrčil rameny, a pak se krátce zasmál.
Tomovi se rozzářily oči novou radostí. Billovi tenhle výraz připomínal ten, který na jeho obličeji viděl hned ten první den, kdy nastoupil do jejich tourbusu.
„Oh… to je…“ rasta zalapal po dechu. Několik vteřin zápasil se zamotaným jazykem, a nakonec to vzdal. „… Víš, že slova nejsou moje silná stránka. Já jen… Chtěl bych, abys mi odpustil,“ a vyfoukl se jako balonek.
Černovlásek ho chytil za ruku a držel ji ve své a v tom kontaktu, který mu tolik chyběl, našel nesmírné štěstí. „Chtěl jsem tomu jen rozumět a… pochopil jsem.“
Tom se na něj s očekáváním podíval.
„Zapomeň na to. Dost. Jsou Vánoce a my jsme spolu.“
Jeho rty se zformovaly do malého ohromeného „o“.
„Vážně chci, abys byl součástí mého zpackaného života. Prosím tě, Tome, už o tom nikdy nepochybuj, protože když jsem tě viděl tak… naštvaného, připadal jsem si jako ztroskotanec.“ Bill si přitáhl jejich ruce k hrudi a přiměl chlapce, aby se k němu přiblížil. Podíval se na něj s prosebným pruhem ve svých jantarových duhovkách a takovou neskutečnou upřímností.
Tom si připadal jako naprostý sráč. Jako by si teprve v tu chvíli uvědomil, jak se zachoval. Vzduch, který vdechoval, syčel skrze zaťaté zuby. Přesto nedokázal nic říct: nechal za sebe mluvit tvář, která se šklebila úzkostí.
„Brzy se přestěhujeme do Los Angeles natrvalo. V LA je krásně, víš,“ pobídl ho černovlásek a povzbudivě se usmál se vší svou laskavostí.
Pomalu přikývl, přemožený jistým nevysvětlitelným strachem.
„Budu se s ostatními věnovat práci na novém albu a ty nám s tím pomůžeš. Uvidíš, Tome, tohle bude trvat jen chvilku…“ Skoro by řekl, že Bill panikařil.
„Bille, uklidni se,“ pohladil ho jemně po tváři a palcem se zastavil na lícní kosti.
Bill na něj upřeně hleděl. „Dal jsem si slib a chci ho dodržet.“
Tom spokojeně přikývl.
Mýlil se, když o nich dvou pochyboval. Koneckonců se vždycky oba snažili ze všech sil. Vždycky se našlo, co je jako by zkoušelo, ale uzavřeli mezi sebou dohodu ve chvíli, kdy Bill vyfoukl kouř z té zatracené cigarety mezi Tomovy rty. Nikdy by nedovolili, aby se jejich pouto rozplynulo jako ten obláček kouře.
„A víš, Tome, je tu ještě jedna věc, kterou musíš vidět,“ řekl zničehonic černovlásek, popadl dálkové ovládání projektoru, které skončilo někde za jeho zadkem, a znovu stiskl tlačítko play, ale ne dřív, než se letmo otřel nosem o Tomovu tvář.
Tom se na Billa jemně usmál a jeho výraz se rozšířil do překvapené grimasy, když uviděl nové obrázky promítané na obrazovce. Opět tam byli všichni čtyři, ale tentokrát na pódiu hráli své nejstarší písně. Instinktivně si přitáhl černovláska k tělu o něco pevněji, když se ponořili do minulosti, kterou Tom teprve objevoval.
A při pomyšlení, že nikdo jiný už nikdy nebude mít příležitost užít si takovou show, ho přepadlo nutkání praštit hlavou o zeď za to, že chtěl udělat nějaký abnormální průser, a zanechalo v něm mučivý pocit, že má kurevské štěstí, že má toho svého anděla strážného.
♫♪♫
Tom bezděčně zatajil dech, když se Bill objevil nahoře na schodech a sestupoval po nich dolů, zatímco mu tričko sahalo až skoro do půli jeho hubených stehen, zakrytých nejtěsnějšími kalhotami, které rasta našel v nejodlehlejším koutě své skříně. Lapal po vzduchu jako ryba na suchu a čekal, až si k němu černovlásek přisedne s hrnkem čaje. Bill si vzal svůj hrneček z křišťálového stolku naproti pohovce, a pak se přitulil k přítelovu rameni pod nejteplejší přikrývkou, jakou kdy cítil.
Foukl do hrnečku a snažil se z něj pomalu usrkávat, aniž by si spálil jazyk. Oba si váhavě přiložili hrnek ke rtům a lehce se napili; okamžitě ho s podrážděným výrazem zase odtáhli.
„Ježíši, to je horké!“ Zasyčel Tom a snažil se nedělat příliš velký hluk, aby nevzbudil rodiče, i když by nejraději začal křičet.
Bill zkřivil ústa a podíval se na něj. „Jo.“
Rasta se tiše zasmál, odhodlaně si odfrkl, nafoukl a vypustil tváře v iluzi, že čaj rychle vychladne.
„Ale je dobrý,“ zvážněl Bill a přejel si jazykem po patře. Tom nadšeně sledoval pohyb v jeho ústech.
Se sevřenými rty přikývl a znovu se pokusil usrknout.
Černovlásek se na pohovce nepohodlně pohnul, aby si našel ještě pohodlnější polohu, a pak se úplně rozplynul. „Oh…“ zasténal, „takový večer jsem nezažil už dva měsíce.“ Cítil, jak ho únava otupuje až do konečků prstů na nohou, a nejraději by usnul s hlavou na Tomově rameni, který se usmíval.
„O nic nepřicházíš.“
„Ale jo, věř mi. Ehm…“ zamumlal Bill znovu a protáhl se jako kočka, zatímco mu do krku sklouzly pramínky ovocného čaje, který ho uvnitř také zahřál – ale nikdy ne tolik jako jeho přítel. „Budu dělat hudbu ještě… za čtyřicet let,“ souhlasil a lehce přimhouřil chvějící se víčka.
Rasta nepřítomně, ale pozorně přikývl.
„Budu si ale dělat dlouhá volna,“ zašeptal černovlásek, jako by prozrazoval tajemství. „Budeme trávit spoustu večerů popíjením čaje pod dekou,“ dodal. Možná bez blikajících světel vánočního stromku, která se teď prudce honila v oslepující záři.
„To by bylo opravdu hezké,“ souhlasil Tom, který se nyní zcela oddal této chvíli něžného rozjímání.
Bill pootočil hlavu a nosem se otřel o rastovu tvář, když ho pozoroval zpod hustých, nalíčených řas. „A už nikdy nepojedu do Tokia bez tebe. Víš, Tokio je vážně… wow,“ v tu chvíli by začal zběsile gestikulovat, ale když měl ruce pod dekou, bylo mu tam tak příjemně, že vůbec necítil potřebu máchat kolem sebe jako posedlý. „Jen mě mrzí, že jsem ti o tom vše nemohl vyprávět,“ povzdechl si tiše.
Tomovi se nechtělo říkat, že se o to Axel postaral, že mu řekl o všem, co dělali, a požádal ho, aby o tom Billovi neříkal. To opravdu nebylo nutné.
Černovlásek mu však nedal ani šanci odpovědět, protože mu vzal z rukou nyní prázdný hrnek a položil ho spolu se svým na stolek. Znovu se k němu přitulil a tentokrát se otřel nosem o jeho odhalený krk.
Tom se lehce zachvěl a zrudl jako blázen, když mu mokré zvuky dolehly až k uším a vlhké rty mu olízly kůži. Vydechl všechen vzduch, který v sobě měl, a stal se karamelem v Billových ústech, který nyní zkoumal jeho hruď otevřenou dlaní s prsty mírně pokrčenými tak, že nehty příjemně omezovaly ten plynulý pohyb.
Tom se už poněkolikáté přistihl, že vzdychá, a přál si cítit, jak černovláskovy rty pálí na jeho vlastních. S nesmírnou grácií a smyslností okusoval jeho ušní lalůček a vnitřnosti se mu svíraly a kroutily bolestí z touhy.
„Chyběl jsi mi,“ vydechl Bill se svým přirozeným, šibalským chtíčem, tím, který ho vždycky dokázal vzrušit, tím, kterým ho přivedl k závislosti, z níž nebylo návratu.
Už dávno se podřídil, ale přesto se zdráhal povolit. „Naši,“ zašeptal otráveně.
Bill mu přejel nalakovaným palcem po tváři a konejšivě se usmál. „Pššš, budeme potichu,“ uklidňoval ho a jako vždycky se mu to skvěle povedlo. „Nahoře by to bylo horší…“
Tom se nechal položit na záda s Billem na sobě. Poté, co se mu podařilo natáhnout si zasádrovanou nohu, jemně sklouzl rukama po Billových bocích, pak po jeho zádech, pod jeho zmačkaným tričkem. Černovlásek přes oba přetáhl deku, zatímco Tom se snažil vymyslet co udělat, aby neumřel rozpaky, pokud by přišla Simone pro sklenici mléka, jako to vždycky dělávala. Šmátral po mobilu, který byl někde zastrčený, a aniž by se podíval na klávesnici, napsal textovou zprávu a modlil se ke všem svatým, aby si ji přečetla, hned jak se probudí.
Pak tu hloupou starost vypudil z mysli, zahnal ji jako nesmírně otravný hmyz a soustředil se na nádherné rty, které na něj čekaly. Bill se nad ním nakonec sklonil a nechal se hladit, kdekoli si to ten druhý přál. Dotkl se rty špičky jeho nosu, a pak sjel k jeho ústům. Políbil ho, pak ještě jednou, a pak se vášnivě věnoval těm vlhkým rudým rtům. Ten kontakt vyvolal chvění, které začalo na krku a pokračovalo až na konec jeho prohnuté páteře. Tom se k němu plaše a váhavě přitiskl, čímž si chtěl vzít zpět to, co mu podle práva patřilo.
Bill zasténal do rastových úst, když mu zasunul prsty těsně pod lem kalhot. Všechno bylo najednou horké. Oba zčervenali, ani ne tak kvůli rozpakům, které už dávno pominuly, spíše kvůli těm pomalým pohybům, které zvětšovaly jejich netrpělivost.
Teď se chvěli a vzdychali, což spojovalo jejich vzrušená těla.
Bill se prohnul a Tom zadržel tichý výkřik, s očima vytřeštěnýma. Ten vklouzl hubenýma nohama mezi stejně štíhlé nohy toho druhého, když ze sebe stáhli veškeré oblečení a Tomovy prsty se zapletly do Billových rozcuchaných vlasů.
A bylo fajn si to zopakovat.
Už vůbec žádná zášť; nic. Tom si samozřejmě uvědomoval to, že má jisté omezení a sám tím nechtěl omezovat i černovláska.
Bylo mnohem lepší vychutnávat si Billův dech na své hrudi po milování.
4:23
Simone se probudila z klidného spánku a trochu se protáhla. Zkontrolovala čas a cítila, že se probudila kvůli žízni jako obvykle. Ano, byl správný čas na sklenici studeného mléka.
To bylo přesně to, co potřebovala.
Odhrnula ze sebe přikrývku a zachvěla se, protože ji naplno zasáhl závan ranního chladu. Právě si nazouvala pantofle, když spatřila, jak na nočním stolku bliká displej jejího mobilního telefonu. Stále ještě rozespalá otevřela malou obálku, která blikala na obrazovce, a přivřela oči, aby zaostřila svůj rozespalý zrak.
nechoď dolů
Tom.
Nechoď dolů? Co to sakra je?
„Oh,“ vydechla a udělala to až příliš nahlas. Gordon se mezi přikrývkami pohnul a začal křečovitě otevírat a zavírat oči. Třikrát přejel jazykem po patře a cítil, že je příliš suché.
Rychlým, bezbolestným pohybem sklouzl z postele a něco zamumlal.
Simone se na něj vyděšeně podívala. „Gordone, ne,“ vydechla.
Její manžel si jí nevšímal a dál se plazil chodbou jako lenochod. Rezignovaně zavrtěla hlavou.
Stačilo jen několik vteřin, než se Gordon vrátil do místnosti – nyní mnohem více vzhůru než předtím. Jeho výraz byl legračně překvapený, pak se jeho zděšení změnilo v obavy.
Zalezl zpátky pod ještě teplou peřinu a Simone také.
Zhasla světlo. O několik okamžiků později se k ní obrátil čelem. Ve tmě se usmála a představila si scénu, které byl její manžel právě svědkem.
„Proč byli ti dva nazí na pohovce?“ Slyšela ho náhle zamumlat a v jeho hlase zazněly hluboké rozpaky. „Vždyť mohli jít do hotelového pokoje.“
Simone se tiše zachichotala a byla si jistá, že Gordon už dnes neusne.
KONEC
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
