autor: Meggie
Ahojky, tak jsem tu s dalším překladem 😊 Tentokrát je to zase trochu jinak psaná povídka. Příběh vypráví Kassandra, která si prošla malou hrou dvojčat. Tahle povídka mě strašně překvapila, je to taková jedna velká emoční bomba a já doufám, že se bude líbit i Vám. Vaše Lauinka
Thanks for the memories
even though they weren’t so great
Díky za vzpomínky
i když nebyly tak skvělé
(Thanks for the memories – Fall Out Boy)
Vždycky jsem žila v krásné iluzi. To iluze vždycky jsou. Obklopí vás. Ukolébají vás. A zavedou vás na místa, o kterých jste nikdy ani nesnili.
Iluze se na vás přiživují. Na vašich nadějích a snech. Vezmou vás za ruku a doprovázejí vás. A vysávají z vás veškerou energii. Všechno se do nich zamotá. Protože ony chtějí všechno. Nespokojí se s málem nebo zbytky. Ne.
Živí se na vás až do morku kostí. A když se dostanou i tam, stejně se nezastaví.
Iluze vás zcela rozdrtí. Ale jsou to záludní parchanti a maskují se realitou, takže je vše příliš složité na to, aby se to dalo skutečně pochopit.
Měla jsem mnoho iluzí.
Ale je tu jedna. Je tu jedna, která se do mě zabořila a všechno ze mě seškrábala. Všechno, co jsem kdy měla.
Vytrhla mi z rukou můj vlastní život, protože i ten byl její součástí. Každý kousek, každý detail, každý dílek skládačky byl její.
Nebylo tam nic mého, vůbec nic.
Možná jen moje láska.
Ale ne jeho.
To byla ta největší iluze.
***
Moje krásná iluze se rozpadla na tisíc kousků osmadvacátého dubna dva tisíce šestnáct. Před deseti dny. Do té chvíle byl stále můj. Do té chvíle patřil on mně a já jemu. Živil mě a hýčkal, dělal mi dobře, těšil mě, chránil mě, miloval mě.
Pod falešnou záminkou.
Protože iluze jsou nádherné, ale nikdy nejsou skutečné.
Ten večer se moje iluze rozbila. Rozbila se a nemůžu ji dát dohromady.
Rozdíl mezi realitou a iluzí je v tom, že u té první věci se vždy můžete pokusit o nápravu. Hodně se snažit. A já bych se snažila, protože jsem ho milovala. Já jeho ano. Pořád to tak je, protože po deseti dnech nemůžete jen tak přestat někoho milovat.
Jemu se to povedlo.
Ale on mě nemiloval. A to je asi úplně něco jiného.
***
Vždycky jsem snila o pohádkové svatbě. O okouzlujícím princi z pohádky. A pohádkovém životě.
Ale tehdy jsem nebyl hloupá. Vůbec jsem nebyla hloupá. Věděla jsem, že pohádky se v supermarketu neprodávají.
Tak jsem si ji vytvořila sama. Pracovala jsem na tom. Ušpinila jsem si ruce a zalila se potem, ale cihlu po cihle jsem to všechno zvládla.
Měla jsem svoji svatbu. Svého prince. A dokonalý život.
Jenže jsem zapomněla na to nejdůležitější.
Šťastný konec.
To mě opravdu nenapadlo.
A tak jsem si vytvořila vlastní. Vzala jsem svou pohádku a utvořit ji pro něj, jen pro něj, aby mohl mít všechno, cokoliv, co jen chtěl. Bylo i jedno, že už je můj. Že je můj a že by to takhle mělo zůstat. Postavila jsem ji. Vlastními silami, pouze a jen vlastními silami.
Přišel a všechno mi vzal.
Ne, to není pravda. Přišel by znamenalo, že tam předtím nebyl.
Vlastně jsem to byla já, kdo přišel. Předtím jsem tu nebyla já. On tu byl. Vždycky tu byl.
A zatraceně, nejradši bych ho zabila.
Ukradl mi svatbu. Ukradl mého prince. A mně ukradl život.
A pouhým lusknutím prstů rozbil mou iluzi.
Nikdy mu to neodpustím. Nikdy.
Budu ho navždy nenávidět. Protože kdyby tu nebyl, byla bych i teď šťastná.
Stále bych byla s ním. A milovala bych ho, dokud by nás smrt nerozdělila.
Místo toho to navždy zůstane slibem, který nebude nikdy splněn.
On nás rozdělil, ne smrt.
Vzal si ten slib zpátky, když mi dovolil se ho dotknout, když mi ho dal.
A nenechal mi nic. Vůbec nic.
Kromě podělané pohádky bez šťastného konce a rozbitou iluzí na podlaze.
Tak jdi do háje. Nic z toho nechci.
***
Když jsem ho viděla poprvé, nepřipadal mi až tak hezký.
Vypadal jako obyčejnej kluk.
Nejdřív jsem ho ani nepoznala. Možná to bylo tím trochu jiným stylem oblečení. Nebo copánky, co měl na hlavě. Nevím. Nebo jsem byla možná jen unavená, protože po čtyřech hodinách stání za pultem je každý člověk přinejmenším naštvaný.
Přesně to jsem byla. Naštvaná.
Na druhé straně byl Tom Kaulitz.
A kdybych ho ten večer poslala k čertu, neměla bych zlomené srdce. Byla bych v pohodě. Rozhodně bych neměla nutkání křičet, a přitom toho nebyla schopná. Protože nemůžu.
Nemůžu dělat vůbec nic.
Dokonce ani mluvit.
Protože jsem odvážná. Ale jen někdy.
A já nemám sílu mluvit, říkat to, křičet to pro všechny, křičet to do světa.
Možná si myslím, že jsem statečná, ale jsem jen zbabělec.
Tak trochu jako všichni v tomto příběhu.
Počínaje jimi.
***
„Jsem tu už třetí noc. Dáš mi šanci, nebo mám odejít?“
Přesně takhle se mě zeptal. Seděl na židli, vypadal unaveně a se svými zapletenými copánky.
Třetí noc už jsem věděla, s kým mám tu čest.
Věděla jsem všechno. A připadala jsem si trochu hloupě, protože poprvé jsem si ani nevšimla kluka, který popíjel pivo v rohu baru. Ani jsem to nebyla já, kdo ho obsloužil. Vůbec jsem se k němu nedostala.
Ale viděla jsem ho.
Protože i v téhle jeho obyčejné podobě bylo nemožné si ho nevšimnout. Nevrhnout na něj pohled, byť jen letmý, skoro jako mrknutí oka, a zaregistrovat, že tam je.
Tom Kaulitz, ať se snažil sebevíc, se nikdy nemohl stát neviditelným.
To jsem však zjistila až mnohem později.
A to nebylo plus. Nebylo na tom nic pozitivního.
Každý z nás by chtěl být někdy v životě neviditelný.
Každý.
Protože každý by někdy rád zmizel z povrchu zemského.
Tom Kaulitz to nikdy nedokázal. Ani ten večer to nedokázal.
***
Svět, o kterém Tom mluvil, vypadá jako naprosto jednoduché místo k životu.
Všechno má své místo, jen je potřeba vědět, jak ho najít.
Tom nikdy kolem ničeho nechodil jako kolem horké kaše.
Tom měl rád jednání narovinu.
První noc, kdy se mnou mluvil – jeho třetí noc v Bayernu – jsme spolu skončili v posteli. Podle očekávání. Jeho určitě. Moje… no, možná bych s tím měla souhlasit.
Když Tom Kaulitz něco chtěl, vzal si to.
Všechno. Úplně všechno.
V tu chvíli chtěl mě.
A netrvalo dlouho, než mi kolek krku zacvakl zámek a zahodil klíč.
Protože po roce jsem se skutečně stala jeho.
Jeho. Jen jeho a nikoho jiného.
Po pouhém roce.
Do prdele. Musela jsem se zbláznit.
Ale ne. Byla jsem při smyslech. Věděla jsem, co dělám, a chtěla jsem to.
Byla jsem prostě zamilovaná. Jen to. Jen to sakra.
A stále nechápu, co jsem udělala špatně. Protože tohle všechno jsem si opravdu nezasloužila.
Nemůžu si tohle zasloužit.
Jsem si jistá, že nemůžu.
***
Vzpomínám si, co se stalo tu noc, kdy mě pozval na rande.
Jednoduše řečeno, vůbec jsme nechodili ven.
Když jsem skončila v práci, stále tam na mě čekal. Byla jsem strašně unavená a bylo příliš pozdě jít jinam.
Tak jsme zůstali a povídali si venku, seděli na schodech a kouřili.
Má krásný hlas. To byla první myšlenka, která mě napadla, když jsem ho slyšela mluvit a stěžovat si na nahrávání.
Má krásný hlas.
Stále si to myslím. Jenže teď bych nevěděla, co si s takovou myšlenkou počít.
V tu chvíli jsem ho strašně ráda poslouchala.
„Chci říct, musíme to zasraný album vůbec nahrávat? Měli by se alespoň starat o to, aby nás nestresovali, ne? Vystresované album je na nic…“
O tom jsem nic nevěděla. Nevěděla jsem nic o nahrávání ani o hudebních aranžmá. Ale Tom mě rozesmál.
Rozesmál mě velmi spontánním a milým způsobem.
Přestože jsem nerozuměla ničemu, pokud vůbec něčemu, co říkal.
Ale Tom byl přímý. Byla to dálnice vedoucí na určité místo.
Po hodině rozhovoru na schodech u vchodu do Bayernu se dostal k věci.
Už po hodině.
A mě ani nenapadlo ho odmítnout.
Protože mě to nezajímalo.
Věděla jsem, jakou pověst má Tom Kaulitz. Ani v nejmenším jsem se to neobtěžovala popřít.
„Žiješ sama?“
„Jo, proč?“
Věděla jsem proč. Věděla jsem to. Každá holka by to věděla s někým takovým, jako je Tom Kaulitz.
Ale líbilo se mi s ním flirtovat. Předstíral zájem. Opravdový zájem.
Bylo příjemné si říct: „Tom Kaulitz mě opravdu chce. Jen mě.“
A bylo mi jedno, že to bylo jen na jednu noc. Vůbec mě to nezajímalo.
„Protože tady začíná být zima… takže jestli nebydlíš daleko, můžeme se u tebe ohřát…“
Nebydlela jsem daleko.
Pět minut autem a deset minut pěšky.
A ano. Ten večer jsme se u mě hodně zahřívali.
A nemyslela jsem na nic jiného než že všechny ty historky o něm, o Sex Gottovi z Tokio Hotel, jsou pravdivé.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
