autor: Meggie
Když se na to teď dívám zpětně, když se na to dívám v této chvíli, tak jsem byla hloupá i tenkrát.
Byla jsem hloupá, protože jsem nemyslela na nic jiného než na to, že prožiju hezký večer, jiný večer, večer v náručí Toma Kaulitze. A to bylo v pořádku.
Byla jsem hloupá, protože mě nenapadaly žádné námitky ani otázky.
Ani jedena.
Ani ty nejjednodušší a nejjasnější.
„Ty nebydlíš sám?“
Žil sám. Žil sám v nádherném sídle.
Bydlel v obrovském bytě pro jednu osobu.
Místo toho jsme se přesunuli do mého velmi skromného třípokojového bytu. Beze slova. A to dokonce bezdůvodně.
Proto se nyní ptám sama sebe. Proč?
Proč jsme nešli k tobě, Tome?
Já vím. Já to sakra, vím. Teď už to vím, ale tehdy mě to ani nenapadlo.
Udělal to.
Myslel na všechno.
***
Ten den začala moje pohádka. Začalo to souloží s vědomím, že se nic dalšího nestane.
Místo toho se Tom následující večer do Bayernu vrátil. A další večer také.
A vždycky jsme skončili v posteli u mě doma.
Všechno bylo velmi jednoduché.
A já si pomalu začala říkat, že se mu asi líbím. Že nešlo jen o sex. Že možná hledá právě mě.
Byla jsem malá a hloupá.
Nehledal vůbec nic. Všechno už měl.
Jediné, co potřeboval, byla maska.
A tu masku jsem mu dala já.
***
Poprvé, když mi zavolal, jsem ho zprvu nepoznala.
Učila jsem se, byla jsem úplně ponořená do knih a zazvonil telefon. Ani jsem se nepodívala na jméno na displeji. Odpověděla jsem jednoduše, abych tak vyjádřila své zklamání z toho, že jsem byla vyrušena.
Moje nálada se doslova změnila, když jsem si uvědomila, kdo to je.
Když jsem si uvědomila, že mluvím s Tomem.
A že se mě nesnažil dostat do postele. Naopak.
Zavolal mi, protože si vzpomněl, že mám druhý den zkoušku. Chtěl mi popřát hodně štěstí.
A měla jsem pocit, že se štěstím zblázním.
Připadalo mi neskutečné a absurdní, že by mu na něčem takovém záleželo. Že si dělá starosti kvůli něčemu tak hloupému. Nahrával další album, kde vzal čas myslet na mě? Na barmanku z Bayernu, se kterou čtrnáct dní souložil?
Byl jsi sladký, Tome. A laskavý. Působivá laskavost na člověka, který měl pověst hajzla k ženám.
Nebyl. Vůbec nebyl.
Celou tu dobu nedělal nic jiného, než že mě zahrnoval pozorností. Uspokojoval každou mou touhu. Bože, byl to obraz prince z pohádky.
Jenže v pohádkách je všechno jinak.
Krásný princ si vezme princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti.
V mé pohádce si princ z pohádky vzal princeznu. Ale žije s ním šťastně až do smrti.
Není jediný, jediný aspekt toho příběhu, který by byl správný.
Je to všechno úplně celé špatně.
A já si toho nikdy nevšimla.
Nikdy.
***
Vím, jak to vidí lidé zvenčí.
Děvka, která využila rockovou hvězdu, aby se prosadila. Ta mrcha, která ho teď opustila.
Samozřejmě.
Já jsem ta mrcha.
To on byl zrazen.
Tohle se bude každému honit hlavou i nadále, už jen proto, že nemám sílu říct pravdu.
Být manželkou Toma Kaulitze bylo skvělé.
P.O.H.Á.D.K.A.
Dokud to trvalo.
Protože v pohádkách nemá princ z pohádky bratra.
V pohádkách všechno dobře dopadne.
V pohádkách se princezna nemá čeho bát.
Ve skutečnosti však pohádkový princ utíká daleko. A uchýlí se do náruče svého milujícího bratra.
A z princezny se stane zlá čarodějnice.
A zlá čarodějnice se stane novou princeznou.
Ve skutečnosti je to všechno špatně.
***
A je mi jedno, co kdo říká. Nevědí nic. Nevědí, co to znamená.
Nevědí.
Nevědí, co to znamená, když vám buší srdce a máte slzy v očích, protože vás ten nejvýznamnější muž na světě požádá o ruku.
Nevědí to.
Nevědí, co to znamená žít s ním, být uctíván jako v nejkrásnějším snu a milován jedinečným způsobem.
Nevědí to.
Neznají, jaký je to pocit, že všechno byla jen krásná iluze a divadelní maska.
Nevědí to.
A nikdy to nezjistí.
***
Ten první telefonát byl skutečným začátek všeho.
Protože pak mi začal volat pravidelně. Aby mi řekl, co dělá. A ptal se mě, co dělám já. A takhle jsme strávili spoustu času na telefonu.
A pak jsme se večer viděli. Skončili jsme spolu v posteli.
A další den to všechno začalo znovu.
Znovu mi zavolal. A povídali jsme si. O všem.
A pak jsme začali chodit ven. Opravdu chodit ven.
Šli jsme na večeři, když jsem měla volno. Odpoledne do kina. Do kavárny na snídani.
Stávali jsme se jakýmsi párem.
Ale jen tak nějak. Protože jsem ještě nevstoupila do jeho života.
Nesetkala jsem se s jeho přáteli a vše, co jsem znala, bylo z jeho vyprávění a slov.
Především jsem se ještě nesetkala s Billem. Po měsíci známosti jsem si stále ještě nepodala ruku s jeho milovaným bratříčkem.
Mělo mi na tom připadat něco divného.
Místo toho jsem se nad tím ani nepozastavila.
Dříve nebo později se s ním setkám.
Trpělivost.
Jen trpělivost.
A ten okamžik skutečně nastal. Jenže to bylo úplně jinak, než jsem čekala.
Pokud vím, Bill byl stále jen kus papíru, který nějaký teenager přilepil na dveře.
Neodpovídalo to osobě ani osobnosti.
Byl to jen plakát. Nebo obal CD. Nebo vystoupení v televizi.
Nebylo to skutečné.
A uvědomuju si jednu věc. Teď už to vím. Teď už to chápu.
Bill, kterého jsem za ta léta poznala, se vůbec nepodobá tomu skutečnému.
On ani skutečný nebyl.
Protože ani teď nevím, kdo vlastně je.
Kdo ve skutečnosti je.
Pro mě dodnes zůstává plakátem na dveřích.
A ten kretén, který si u sebe nechal mého manžela.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
