autor: Meggie
Thanks for the memories
even though they weren’t so great
Díky za vzpomínky
i když nebyly tak skvělé
(Thanks for the memories – Fall Out Boy)
Když jsem Billa viděla poprvé, byla jsem v šoku.
A ne v dobrém slova smyslu.
Toto setkání nemělo žádný pozitivní smysl.
Tehdy jsem si myslela, že je to něco hlubokého. Mohlo to tak být a nebyl by to konec světa, že?
Možná, že kdybychom se lépe poznali, bylo by to lepší. Na první pohled je to vždycky jiné. Jak dobře můžete někoho poznat na první pohled?
Neznám obecná pravidla. Ale vím, že jsem ho poznala na první pohled. Nebo spíše to, co chtěl ukázat. Co mi chtěl ukázat.
A ani trochu se mi to nelíbilo.
***
Tom mi navrhl, abych s ním šla do nového klubu, který otevřeli na druhé straně Hamburku. Bylo to pěkné, moderní místo. Místo, kde někdo jako Tokio Hotel znamenal jediné: peníze.
Když mi řekl, že tam budou i ostatní členové kapely a že mě s nimi seznámí, ani mě nenapadlo, že bych mohla odmítnout.
Předtím jsem se s Gustavem setkala jen náhodou.
Ale chtěla jsem se setkat s Billem.
Bill, do kterého bylo celé Německo zblázněné a kterého měl Tom tak rád.
Musel to být velmi výjimečný člověk. Bylo jasně vidět, že Tom je k němu úplně připoutaný. Takže musel být výjimečný.
Bylo to Tomovo dvojče, že? Takže byl určitě milý. A laskavý. A vtipný. Tom byl totiž taky vtipný. Jediné, co udělal, bylo, že mě rozesmál.
Ano.
Bill byl jeho dvojče. A vzhledově se lišil, ale… no, důležitá byla podstata. To, co máme všichni v sobě. Z čeho se každý z nás skládá.
Jejich podstaty si musely být hluboce podobné.
Byla jsem o tom přesvědčena.
Ale moje přesvědčení vydrželo jen tak dlouho, než jsem se mu podívala do očí.
A uvědomila jsem si, že dvojčata mohou být i dva lidé na opačných koncích spektra.
Že spolu nemusí mít nic společného.
Ve skutečnosti byli úplně stejní.
Jen jsem si toho nikdy nevšimla.
***
Měl tu nejkrásnější ruku, jakou jsem kdy viděla.
A ten nejzářivější úsměv.
A další sérii detailů, díky nimž byl prostě oslnivý.
A jedna věc, která vůbec nebyla detailem.
Měl ty nejchladnější oči na světě.
Nebyly jako ty Tomovy. Tomovy oči byly vždy zahaleny nádechem opravdové živosti. Radosti. Dobrého humoru. Ty jeho byly… mrtvé. Apatické.
Byly stejní. Jeho oči vypadaly stejně jako Tomovy. Neměli však nic společného.
Nebyl to paradox?
V jeho očích nebylo nic, žádné nuance, žádný cit. Byly stálé, ostražité a nehybné. Na mě.
Byly ledové. A byly teplé, protože měly stejnou barvu jako Tomovy oči a Tomovy oči byly jako rozpuštěná čokoláda.
Ale jeho ne. Ne Billovy.
Když jsem mu stiskla ruku, ucítila jsem, jak mě zamrazilo. I tohle, stejně jako jeho oči. Ty oči, hřejivé a ledové zároveň.
Byl chladný.
A byl to odzbrojující chlad, protože na to nevypadal.
Nikdo by tohle do něj neřekl.
Protože to nebylo nic fyzického. Bylo to něco v něm. Bylo to něco, co si schovával jen pro mě.
Celý večer chodil z místa na místo a hovořil s lidmi. Byl jako bzučící roj. A jeho úsměv nikdy nezmizel.
Možná to byl jen můj dojem, ale připadalo mi to strašně falešné.
Jak si toho mohli všichni nevšimnout?
Možná to ale byla jen divadelní maska.
Byla to jeho práce, ne? Musel se usmívat a být milý a vstřícný. To musel dělat.
Možná, že až ho znovu potkám, bude přívětivější. Víc… nemohla jsem říct „milý“, právě proto, že Bill za celou tu dobu nikdy, ani jednou, nebyl hrubý.
Byla to jiná laskavost než ta Tomova.
Ale obsahově identická.
Obě byly falešné.
Falešný jako plast, který se tváří jako porcelán, ale je a zůstane jen plastem.
Podstata věcí se nikdy nemění.
Dokonce ani podstata lidských bytostí.
***
„Už tak dlouho tě toužím poznat…“ Řekl mi, zatímco usrkával svůj drink, a ani na vteřinu mě nespustil z očí.
Jeho oči se na mě upíraly. A cítila jsem, jak mě propalují ze strany na stranu.
Byla to čokoláda.
A ostrá jako led.
Přikývla jsem.
Ani jsem mu nedokázala odpovědět. A já si uvědomila, že tam vůbec nepatřím.
Kdo jsem byla?
Pořád se mi díval přímo do očí jako někdo, kdo se nemá čeho bát.
A přesně tak to bylo.
Myslím, že jsem s ním vždycky soupeřila. Vždycky jsem se cítila odsuzovaná. A že jsem se ho snažila v Tomových očích alespoň občas odsunout do pozadí.
Ale Tom byl dobrý žonglér. Uměl dobře žonglovat, vlastně velmi dobře.
A byl to velmi dobrý lhář.
Někdy jsem si totiž myslela, že se mi to podařilo. Že jsem vyhrála.
Byl jeho bratr, ale já byla jeho žena. To se přece musí počítat, ne?
Nepočítalo.
Nemělo to vůbec žádný význam.
***
Nelíbí se mi jeho oči. To jsem si říkala celý večer.
Byly jiné než na plakátech, CD a v televizi.
Tam vypadaly vřele. Byly tmavé a zahalující.
Ty, na které jsem se dívala, byly prostě jen temné.
Nevím, co si o mně ten den myslel.
Ale za celý večer jsem neměla pocit, že by se na mě opravdu díval.
Pravděpodobně to tak bylo.
Asi se rozhodoval.
Byla jsem dostačující?
Možná.
Možná jsem byla dost dobrá.
Možná jsem byla dostatečně hloupá a mladá na to, abych tomu uvěřila.
Možná bych se moc nevyptávala.
Ne. Nikdy jsem se na nic neptala.
Ale teď už ano.
Ptám se teď.
Protože zvenčí to opravdu vypadalo jako příběh s předvídatelným koncem. A já byla hloupá, že jsem si toho nevšimla.
Jak velkou naději jsem měla?
– Žádnou –
Při pohledu zevnitř se ukázalo, že konec je mnohem znepokojivější.
Kdo by si to dokázal představit?
– Nikdo –
***
Tom nestrávil celý večer po mém boku. Naopak.
Skoro hodinu jsem ho neviděla. Ale předpokládala jsem, že s někým mluví. Koneckonců Tokio Hotel byli toho večera hosty klubu…
Byla to jeho práce.
Co už vím, a ještě teď cítím, jak se mi při tom pomyšlení svírá žaludek, je, že Bill pracoval také.
Pracovali jste spolu, Tome?
V koupelně?
Protože když se mi podařilo ho znovu najít, měl mokré ruce. Čerstvě umyté.
A na sobě trochu jiný parfém.
Ani jsem si toho nevšimla.
Bylo tam plno lidí a určitě mluvil s více než polovinou z nich.
Rozhodně to nebyl problém.
Pokud tomu tak skutečně bylo.
Ale myslím, že se vůbec nemýlím, když si myslím, že Tom ten večer mluvil jen s jedním člověkem, a to více do hloubky.
A nebyla jsem to já.
***
Nejvíc mě štve, že si se mnou celou dobu jen hrál.
Celé čtyři roky.
Čtyři zasraný roky.
Čtyři roky, kdy jsem nedělala nic jiného, než ho milovala a byla s ním.
Čtyři roky, kdy jsem tu pro něj byla naprosto nezištným způsobem.
A nikdy jsem mu nic nevyčítala.
Nikdy, že?
Zajímalo by mě, jestli jsem byla ta nejhloupější, kterou našel.
Nebo nejvstřícnější.
Nebo nejhezčí.
Proč zrovna já?
Co na mně bylo?
Mohl mít kohokoli. Stačilo, aby se snažil, a mohl mít modelku, manažerku nebo děvku.
Místo toho si vybral barmanku z nepříliš zajímavého klubu.
Byla jsem hezká a nevypadala jsem vedle něj špatně, ale…
Byla jsem nejvíc anonymní.
Nejnormálnější.
A to je vše, co chtěl. Normální. Být normální, protože normálnost vám dává stabilitu a svobodu jednat.
Získal svou normalitu. Dostal cár papíru a snubní prsten na prst. A veřejnou fasádu pohádkového manželství.
Pak měl také svobodu dělat si, co chce.
Dokonce předstírat, že se nic nestalo, a ošukat svého bratra.
To je vše, co jsi chtěl, že ano, Tome?
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
