autor: Meggie
Mechanismy propagace jsem se naučila dva měsíce poté, co jsem ho poznala.
Album bylo hotové.
A začala ta nejtěžší část.
Na dlouhou dobu jsem ho ztratila z dohledu. Věděla jsem o jeho slávě. Ještě dřív, než odešel, jsem věděla, že mě opustí, protože… kdo by chtěl pseudopřítelkyni, když může prošukat každou noc?
Ale neopustil mě.
Bože, řekl mi, že mu na mně opravdu záleží a že mi bude často volat. Že mi bude psát e-maily a nahánět mě tak, že mě to nakonec přestane bavit.
Ten večer byl velmi milý.
Pevně mě objal. A já mu naprosto důvěřovala.
Věřila jsem mu, sakra. Vždycky jsem mu věřila. A proč by taky ne?
Mluvili jsme spolu každý den. Každý den. Někdy zavolal. Někdy napsal SMS. Někdy e-mail. Ale vždycky si na mě vzpomněl. Vždy.
Jednou, po ani nevím kolikáté zkoušce, jsem dokonce dostala domů květiny.
Samozřejmě od něj.
Nemohla jsem si pomoct, ale věřila jsem mu.
Můj život nebyl tak skvělý. Byl úplně normální a nudný. Život, na kterém nebylo nic zvláštního.
Pak jsem potkala jeho.
A nebyl to jen Tom Kaulitz, kytarista z Tokio Hotel.
Především to byl člověk, kterému na mně vždycky záleželo. Který se ke mně choval výjimečně, který mi dal pocit výjimečnosti a který mě rozesmál.
Byl vším, co jsem vždycky hledala.
Přesně to.
Chlap, který by mě udělal šťastnou. A on mě šťastnou udělal.
A bylo mi jedno, jak moc slavný je. Každý se může změnit. Dokonce i on. To, že předtím nikdy neměl skutečný vztah s dívkou, byl pro mě jen další bod v jeho prospěch.
Nejspíše mě měl opravdu rád.
Evidentně jsem se ve svých výsledcích přepočítala.
Tisk se nikdy ani náznakem nedotkl pravdy o něm.
Nikdy se k ní ani nepřiblížili.
Tom Kaulitz a jeho fanynky.
Jenže s touhle fasádou nemůžete žít celý život, že?
Potřeboval novou.
Vážnější. Takovou, kterou by mohl nosit déle.
Svatba.
Co mohlo být lepšího než prsten na jeho prstu?
***
„Dnes večer se vracím do Hamburku, uvidíme se zítra?“
Vzpomínám si, že jsem se cítila velmi hloupě. Svým způsobem jako puberťačka. Doslova jako na vrcholu blaha.
Byl na cestě domů. A myslel na mě.
Byla jsem oklamána.
Jako vždy jsem nerozuměla ničemu, co ta zpráva skutečně znamenala.
Vracel se už večer.
A zeptal se mě, jestli se uvidíme až zítra.
Toužil mě vidět tak moc, že se mnou odmítl strávit noc.
Bože, jak moc jsem byla hloupá.
***
„Chceš, abych ti dělala společnost?“
Odepsala jsem mu. Ani jsem se mu neodvážila zavolat, protože jsem se bála, že bych ho mohla vyrušit. Chtěla jsem ho jen znovu vidět. Jen to.
Chyběl mi. Strašně moc mi chyběl, protože když vám někdo jako Tom vstoupí do života, už ho nemůžete jen tak vymazat. Nemůžete.
A on to věděl, věděl to dokonale. Věděl to tak dobře, že toho využíval.
Prostě jsem to nepochopila. Neviděla jsem to.
Zamilovala jsem se. Opravdu jsem se zamilovala.
Nebo už jsem možná byla.
Možná jsem se do něj zamilovala hned tu první noc, kterou jsme spolu strávili.
Možná už tehdy jsem mu patřila.
Proto jsem neviděla nic jiného. Protože to byl on a byl úžasný a byl můj. Alespoň se zdálo, že je můj.
Jen to tak vypadalo.
Ale nikdy nebyl můj.
Nikdy jsem nebyla jeho.
Byla jsem jen princezna se snubním prstenem na prstě.
A on byl okouzlující princ, který plní své povinnosti.
A pohádka, která dříve či později skončí.
Ale bez velkého finále.
On vzal mé pohádce velké finále.
Jako všechno ostatní.
***
„Neboj se. Jsem jen trochu unavený, půjdu spát.“
Kolik hodin jsi tu noc spal, Tome?
Možná dvě. Možná tři.
Ale rozhodně nebyl sám.
Ne, rozhodně ne.
Někdo tě držel. Hladil. Líbal tě.
Co jsi dělal, Tome? Šukal jsi s ním?
Byl lepší než já?
Bože.
BOŽE!
Je něco takového opravdu možné?
***
Kdybych to všechno někomu řekla, kdybych to poslala do nějakého časopisu, možná by mi někdo uvěřil.
Ale co bych z toho měla?
Nemám zájem ho zničit. Já… já nemůžu, sakra.
Miluju ho. A nenávidím ho. K smrti ho nesnáším. Ale pořád ho miluju.
Pořád ho miluju a ani na okamžik nedokážu přestat.
I když bych si to přála.
Jen Bůh ví, jak moc bych si to přála. Všechno by bylo mnohem jednodušší.
Ale já nemůžu.
Nejsem. Jako. On.
Nemůžu ho ani zničit. Protože… jakým bych se potom stala člověkem? Co bych z toho měla?
Spousta lidí by se pomstila.
Spousta lidí by na tom zbohatla.
Chci jen Toma zpátky.
A vím, že je to beznadějná touha, protože Tom nikdy nebyl můj.
A to je všechno, co bych chtěla.
Jen to.
***
Přesto jsem tomu věřila.
Požádal mě o ruku.
Mě. Tu hloupou barmanku z obyčejného klubu.
Mě, s mými možná až příliš krátkými sukněmi, s mými dny jako studentka a nocemi strávenými s ním.
Mě s normálním životem. Normální minulostí. A normální budoucností.
A to se rozhodl změnit.
Jednoho dne to prostě nahodil, jako by mě zval na večeři.
Místo toho mě požádal, abych si ho vzala.
Nedokázala jsem mu na to odpovědět ani slovo.
Políbila jsem ho.
A myslela jsem, že jsem se tak vyjádřila naprosto jasně.
Nebylo na mně vůbec nic zvráceného nebo divného. Byla jsem zamilovaná. Byla jsem ztracená. Milovala jsem ho a byl vším, co jsem kdy chtěla.
Měla jsem jasno.
Ale nerozuměla jsem mu. Jemu, který se chystal na tenhle útěk a měl všechno naplánované do nejmenších detailů. Který mě znal. Znal mě dobře, věděl o mně všechno.
Protože jsem byla jednoduchá.
Příliš jednoduchá na to, abych pochopila, do jaké hry se pouštím.
***
Toho dne jsme stáli před oltářem, on a já.
Formálně.
Byl tam i Bill, Tomův svědek. Nedaleko. Byl tam jen krok od Toma a díval se na něj.
Bolelo tě to, Bille?
A vsadím se, že Tom na mě během té oslavy ani na chvíli nepomyslel. Protože tam pro mě nebyl a ani mě nevnímal. Byla jsem jenom hra.
Byla jsem ta krásná nevěsta, kterou je třeba obdivovat.
Bill byl ten, ke kterému se upoutal na věčnost.
A právě jemu jsem zasvětila své jediné opravdové Ano.
Pro mě tu nebylo vůbec nic.
Nic než hrstka slov a další cihla v mém domě iluzí.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
