autor: Meggie
S Billem jsem mluvila jen tehdy, když mi přišel pogratulovat.
Držel v ruce svou skleničku, svou malou kotvu, a mluvil na mě, zatímco se rozhlížel kolem. Byl zranitelný.
Ale tehdy mi to bylo jedno. Ani jsem nepoznala, že by něco bylo špatně.
Byla jsem příliš šťastná a příliš ztracená ve svém vlastním světě, než abych si o něj dělala starosti.
Teď si uvědomuji, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděla v tomhle stavu. Mimo kontrolu, i když se to vůbec nezdálo.
A přece byl. Vím to, protože si pamatuji, jak jeho oči neklidně bloudily po hostech a nikdy se neusadily na mně.
Koho jsi hledal, Bille?
Vím to, protože jsem ho už takhle nikdy neviděla. Jediný okamžik, kdy jsem ho mohla vnímat jako křehkého a zranitelného, ale přesto hrdého, a já té jeho zraněné, silné hrdosti nevěnovala sebemenší pozornost. Nechala jsem to plavat a ztratila se v možná hloupějších, marnějších a lehčích myšlenkách. Byla jsem šťastná.
A neuvědomila jsem si, koho mám ve skutečnosti před sebou.
Ale druhý den už byl zase stejný jako obvykle.
Ten samý Bill, kterého jsem znala.
Ten, který se mnou mluvil zdvořile a laskavě, ale svými slovy nic nevyjádřil.
Ten, který se mnou mluvil a já si myslela, že myslí na něco jiného.
Ten, který se mnou mluvil, a já vím, že myslel na něco jiného.
Ale ne ten den.
Jak těžké bylo odolat?
A přesto ho chtěl.
On a ten druhý, Tom.
To oni všechno naplánovali. Organizace něčeho, pro co ve své slovní zásobě nemám ani správné pojmenování. Nemám, protože je to příliš nechutné a obscénní, než aby si to člověk dokázal představit.
Ale je to skutečné.
A teď jsem to já, kdo nemůže najít ta správná slova, abych na ně dva mohla vylít všechno, co v sobě mám.
Nemám je.
Hledám je, ale nemůžu je najít.
To je další důvod, proč mi slovní zásoba nemůže pomoci.
Je toho příliš mnoho.
***
Do nového domu jsme se nastěhovali prakticky hned.
Tom netrval na tom, abych se přestěhovala do jeho bytu. Myslela jsem si, že je to dokonce normální, vždyť se chystal začít nový život, ne?
Nový domov by byl určitě v pořádku.
Tom souhlasil. Ani na vteřinu však neuvažoval o tom, že by prodal svůj byt, ten vedle Billa.
Vždycky jsem si myslela, že je to trochu plýtvání. Stejně tam nikdo nebydlel, a když musel za bratrem, když u něj musel zůstat, spal v Billově bytě.
Ani teď si nejsem jistá, proč ho nikdy nechtěl prodat.
Myslím, že to bylo proto, že jinak by musel Billa kontrolovat.
Protože ať už by se toho bytu připojeného k tomu Billovu zmocnil muž nebo žena, určitě by se ho pokusil ošukat.
To si myslely všechny malé holčičky, že?
Vím, že si to myslí i mnoho mužů.
Je mi líto, že všechny zklamu, ale svatouška Billa Kaulitze mohl šukat jen jeden člověk.
Jediný, který se ho nikdy neměl ani dotknout.
***
Když mi Tom řekl, že nás Bill chce navštívit v našem novém domě, ujistila jsem se, že přijdu domů o něco později, než jsem plánovala.
Vždycky jsem to dělala, a teď vím, že jsem možná měla být trochu náročnější. Ale nemohla jsem si pomoct, sakra.
Bill byl jeho bratr a všichni věděli, že jsou propojeni způsobem, který málokdo chápal. Byla jsem jeho žena, ne jeho trýznitel.
Kdyby si Tom přál trávit čas s Billem, pochopila bych to.
Vždycky.
Vlastně bych mu k tomu dala i příležitosti, protože toho pro mě tolik udělal a nebylo by fér mu nedat najevo, jak moc si toho vážím.
Ocenila jsem to natolik, že jsem Toma poslala přímo do Billovy náruče.
Poslala jsem ho zpět odesílateli a o nic se nestarala. Byla jsem klidná a vyrovnaná.
A velmi, velmi hloupá. Byla jsem tak slepá, že se teď divím, jak to, že jsem nespadla na zem, když jsem tak dlouho tápala v absolutní tmě.
Jestli jsem nespadla, tak nejspíš proto, že Tom byl vždycky obzvlášť vnímavý, když bylo na čase povolit lano.
Tom mě pozoroval. A nebyl sám.
Bill mu pomáhal.
A je jasné, že dva páry očí jsou lepší než jeden.
Proto jsem já nikdy nic neviděla.
***
Vzpomínám si na svá gesta, jako by se stala včera.
Byla mechanická a každodenní, diktovaná rytmem a uplynulými dny.
Zaparkovala jsem auto do garáže.
Vystoupila jsem z auta.
Otevřela jsem dveře domu.
Šla jsem dovnitř.
A na tento sled událostí nikdy nezapomenu, i když už je možná nikdy nebudu schopná opakovat takhle přesně.
Ale nemohu na ně zapomenout.
Jsou to ty samé, které jsem udělala před třemi dny.
Změnilo se však místo. Dům nebyl můj, na rozdíl od té doby.
Tenkrát jsem vešla a slyšela to. A stále si to pamatuji, protože je těžké na to zapomenout.
Byl to jeho smích.
Předtím jsem ho nikdy neslyšela.
Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že ano, tehdy jsem skutečně poprvé slyšela to, co mnozí nadšeně chválili. Billův smích.
Byl veselý. Bylo to slyšet v tom, jak se mu lehce zlomil hlas, jak vibroval ve vzduchu a udeřil mě jako facka. Tak ostrá, že jsem měla pocit, že cítím, jak se mi roztříštila o tvář.
Ten smích byl násilný. Bylo to násilné, protože to bylo opravdové, čisté a plné, plné citu, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by ho Bill mohl v sobě mít.
V tu chvíli jsem pochopila jedno ze základních chování Billa Kaulitze ve vztahu ke mně.
Nikdy by se přede mnou nesmál.
Smích byl synonymem pro projevování emocí.
Emoce byly synonymem slabosti.
Měl být silný, chladný a odtažitý.
Přesný opak Toma.
Jedině tak mohli uskutečnit svou inscenaci.
***
Bylo to jako v jednom z těch béčkových filmů, kdy hlavní hrdina vejde do místnosti, a přestože je plná lidí, všichni najednou zmlknou. A hlavní hrdina se cítí malý, hloupý a ignorovaný, rozpolcený mezi špatným pocitem, který v něm vyvolává pocit, že se o něm mluví, a pocitem, že není vítán.
V obou případech je to katastrofální výsledek.
Dokud se tohle všechno děje někomu druhému, nezáleží na tom. Všichni jsme v tomto ohledu strašně sobečtí.
A tohle… se mi přesně stalo.
Vešla jsem do kuchyně.
Tom, můj manžel, se na mě podíval a usmál se.
Bill, jeho bratr, se na mě usmál. Jen jeho úsměv jako by zamrzl.
A já si připadala malá, hloupá a ignorovaná.
Ale byl to můj domov a nikdy jsem se v tomto prostředí neměla cítit nepatřičně.
Ale přesně tak jsem se cítila, byla jsem vetřelec, ten, kdo je vyrušil. Přerušil. Rozbil.
Všechno.
A ne, nebyl to smích. Bylo to všechno, co proudilo mezi nimi, ne v jejich žilách, ne. Jen mezi nimi. Něco slizkého, špinavého, špatného a nechutného, co si nikdo nedokázal představit.
Ale takové věci se stávají.
Trochu jako v pohádkách.
Nakonec vždy přijde zlá čarodějnice, aby narušila klid.
Vždycky se to stane. Vždycky to tak je.
Ach. Ano, je to tak. V tomto případě je správné to specifikovat.
Myslím, že ta zlá čarodějnice jsem byla já.
***
Tom svůj postoj ke mně nezměnil ani po svatbě. Byl milý. Ohleduplný. Pozorný. Citlivý. A dál mě rozmazloval.
Ano, přesně takový byl. V podstatě si mě držel na svém vlastním vodítku.
Jen jednou za tři roky manželství řekl ne.
„Nechtěl bys spíše někoho, jako jsi ty?“
Usmála jsem se. Byla jsem naivní.
Byl velmi vážný. Byl tak vážný, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Ani když mě požádal o ruku, neměl takový pohled.
„Už mám někoho, jako jsem já.“
Jo, Billa.
Teď už chápu význam té věty.
Ano. Už jsi ho měl.
Byl tvůj, že?
A ne, Tom samozřejmě nechtěl nikoho jiného.
Nechtěl dítě.
Nebyla jsem Bill.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
