autor: Meggie
Thanks for the memories
even though they weren’t so great
Díky za vzpomínky
i když nebyly tak skvělé
(Thanks for the memories – Fall Out Boy)
Není to tak, že bych dítě opravdu chtěla.
Alespoň ne hned. Byl to spíš nápad, příležitost, nečekala jsem to.
„Už mám někoho, jako jsem já.“
Řekl mi to jen jednou. Jen jednou. A mně to stačilo.
Ale myslím, že jsem nikdy pořádně nepochopila, co ta slova znamenají. Co skrývala, protože to bylo jen půl pravdy. Nebo to možná byla velmi jasná pravda, jen jsem ji nedokázala přečíst. Neměla jsem schopnosti, abych se do těchto konceptů vůbec mohla dostat.
Nikdy mě ani nenapadly.
Možná jsem měla věnovat větší pozornost detailům.
Protože jak víme, to je nakonec ta skutečná podstata věci.
***
Vždycky ses vyjádřil jasně, Tome.
Jako bych měla šanci cokoliv říct. Samozřejmě, že ne.
Přesně věděl, co mi má říct – po svém prvním impulzivním výbuchu. A vím, že je to blbost, ale tehdy mi to přišlo rozumné. Spravedlivé – i když na tomto příběhu není vůbec nic spravedlivého – tak nějak.
„Práce.”
„Tour.”
„Propagační akce.”
Bill?
Trochu zapomněl na svůj první všeříkající odchod. Už mi neřekl, že někoho takového už má.
Jednou to zřejmě stačilo, aby vše bylo tak, jak má.
Nebo se možná šel svěřit Billovi. Řekl mu o tom rozhovoru – protože nic jiného to nebylo, jen takový malý rozhovor mezi námi. A možná mu řekl, aby nebyl příliš přímý. Ne tolik, aby mi dal šanci přemýšlet.
Přemýšlení by mě přivedlo k zamyšlení se nad důvody některých věcí.
A to nemohli dovolit.
Všechno muselo vypadat normálně.
Šťastná rodinka a milý bratříček.
To, že nic nebylo normální… no, to jsem zjistila až příliš pozdě na to, abych mohla říct, že jsem se nespálila.
Nespálila jsem se.
Rozpadla jsem se před pravdou. A to je zásadní rozdíl.
Popáleninu vyléčíte časem, touhou, vytrvalostí.
Ale když už ani nevíte, kdo jste – nebo kdo je váš manžel, kdo jsou lidé kolem vás – jak poskládáte ty kousky dohromady?
***
„Jsem moc mladý.”
Tohle mi řekl před dvěma měsíci.
Nebyla to skutečná odpověď. Protože jsem se vůbec na nic neptala. Už jsem o tom nemluvila.
Ale ty jsi cítil povinnost mi to znovu připomenout, že?
Vrátila jsem se do své malé tiché vesnice v Hamburku, protože se mé kamarádce a jejímu partnerovi narodila holčička. Prostě jsem je jela pozdravit, poblahopřát jim, popovídat si.
A když jsem přijela domů, přivítalo mě tohle.
Pravda a lež.
Protože Tom mi opravdu mohl dát cokoli a udělal by to, ale ne tohle. Ne dítě. A tak si vymyslel další výmluvu. Byl příliš mladý.
A co já?
Ale samozřejmě na tom nezáleželo.
Podstatné bylo vše zamaskovat.
A tak mi řekl tu největší kravinu a já jsem o tom ani nepřemýšlela.
Byl příliš mladý.
Byl příliš mladý na dítě, samozřejmě.
Ale nebyl jsi příliš mladý na to, aby ses připoutal k té obscénní lásce a pokaždé tak riskoval vaše životy, že?
Ne, to bylo v pořádku.
To zbytek světa se mýlil.
To já jsem tam nepatřila.
***
Vždycky jsem byla jen překážka. Vždycky.
A když jsem se měla setkat s Billem, cítila jsem se nervózně, místo abych byla v pohodě.
Chtěl mi jen připomenout, že tam nepatřím. Byl jeho. A to, že mi dovolil, abych tam zůstala, bylo jen pro jeho osobní prospěch.
Takhle mohl dál šukat se svým bratrem za mými zády, to je pravda.
Kéž bych mohla říct, že jsem to vždycky věděla. Že jsem vždycky chápala, čemu mě nutí čelit, ale ve skutečnosti jsem to nechápala.
Vždycky jsem to vysvětlovala obyčejným: „Prostě si nerozumíme.”
Ve skutečnosti mi rozuměl až příliš dobře, to já jsem si nevšimla, že je tu skutečně něco divného.
Protože to tam muselo být. Muselo to tam být pokaždé, když jsem vešla do místnosti a oni ztuhli, skoro jako kdybych přerušila nějaké přiznání. A možná to tak bylo. Možná o tom mluvili, ale Tom rozhodně nemluvil o mně. Nemluvil o našem zcela běžném životě.
Mluvil o něm a s ním. O nich dvou, spolu, způsobem, který… který, Bože, nemohl být pravdivý, nemohl ani existovat, ani být brán v potaz.
Byla to blbost, jen malá blbost.
Miloval mě. Jen mě.
Ale když ho rozkrok kalhot trochu moc tísnil, když myslel jen na to jedno, když jsem mu na očích viděla a četla – tak jasně a čistě, že jsem se málem přistihla, jak se červenám nad takovou nestoudností – všechno… důvodem jsem nebyla já.
Byla jsem tam, když se nudil. Když nevěděl, co dělat. Když měl chuť.
Ale když potřeboval být skutečně milován, uchýlil se do jiné postele, jiného těla a jiné náruče.
A já, jako ta nejhloupější husa na světě, jsem si vždycky myslela, že opravdu pracují.
Že pracovali na písničkách, novém albu, textech. Zkrátka všechny ty sračky, se kterými se museli vypořádat.
Pochybuji, že během těchto nocí složili jedinou notu.
Možná tak něco, co by se dalo napsat na pentagram.
Řekni mi, Tome, šuká líp než já? Je lepší i v tomhle?
***
Vzpomínám si na jeden moment.
Vzpomínám si na to, protože když si to teď uvědomím, chce se mi zvracet, brečet nebo křičet, jak jsem byla hloupá.
Tom se právě vrátil domů. Samozřejmě z Billova domu. Vypadal uvolněně, klidně a řekl mi, že má hlad. Políbil mě, usmál se a já cítila, že voní čistě. Tom voněl dobře. Vždycky to tak bylo. Byl to silný pánský parfém.
Tentokrát to však bylo sladší. Svým způsobem uklidňující.
„Jdu se osprchovat.”
A opět mi nepřipadalo nic divného na tom, když jsem ho sledovala, jak si před odchodem do koupelny vytahuje klíče, mobil a peněženku z kapes.
Nebylo na tom nic divného.
Dělal to vždycky, když se vrátil z Billova domu.
Tom byl vždycky docela dobrý. Uměl každé absurdní gesto zamaskovat jako to nejobyčejnější na světě, nejsladší, nejčistší.
Už ses sprchoval, že? Možná, aby ses zbavil jeho vůně.
Ale podle scénáře měl jako vždy zamířit do koupelny v horním patře.
A to také udělal, přičemž každé gesto provedl s děsivou mechaničností. Možná pro něj byl náš společný život právě takový. Sada mechanických gest, která bylo třeba sestavit podle návodu.
Ten návod mi nikdo nikdy nedal. Pravděpodobně jsem nebyla součástí motoru, který to všechno rozhýbal. Byla jsem jen malé kolečko, které bylo před časem uvedeno do pohybu z mechanických důvodů, nic víc.
S ničím jsem nehýbala. Opravdu dojemné.
Jako loutka jsem poslouchala příkazy, o kterých jsem ani nevěděla, že to příkazy jsou.
Byl jsi sladký, Tome, když si mě nutil dělat, co jsi chtěl.
Byl jsi sladký, Tome, když jsi dělal, co jsem chtěla.
Uprostřed vší té sladkosti jsem nikdy nemohla vidět nic divného.
Tenkrát jsem to neviděla. A zdálo se, že mi osud dává šanci. Ale asi jsem byla slepá nebo jsem chtěla být.
Nebo jsem byla zamilovaná. To je vždycky dobrá výmluva. A moje jediná omluva.
Když jsi zamilovaný, určité věci nevidíš.
Nebo je nechceš vidět.
***
Asi minutu. To byla doba mezi Tomovým odchodem z místnosti a blikající zprávou na jeho mobilním telefonu.
Nová příchozí zpráva.
Ani jsem to neudělala schválně. Vzala jsem telefon do ruky a zamířila ke schodům.
Byla to jen minuta, Tom se určitě ještě nesprchoval, mohla jsem mu telefon přinést a on by si zprávu okamžitě přečetl.
Byla to jen obyčejná zdvořilost.
Neudělala jsem to schválně.
Možná kdybych věděla víc, kdybych více pochybovala, kdybych to tlačítko stiskla s přesvědčením… možná bych pochopila, co ta zpráva znamená.
Protože příliš často člověk vidí jen to, co chce vidět.
Kdybych měla o Tomovi nějaké pochybnosti, nejspíš bych si našla nějaký důvod pro své podezření. Kdybych se více zajímala o jeho věci.
Ale byla jsem klidná, byla jsem si jistá a nic zvláštního jsem neviděla.
Vůbec nic.
Samozřejmě to byla jiná zpráva, která se rozhodně… lišila od toho, co by člověk očekával.
Ale byla od Billa.
Sakra, on nebyl jedním z jeho fanynek.
Bylo to horší. Bylo to mnohem horší. Fanynku nemiluješ. Fanynku ošukáš, a pak ji vymažeš ze svého života.
Jak ale vymažeš vlastního bratra?
Bill nebyl fanynka.
A když vezmu naše role, možná se to spíše hodilo ke mně.
Už jsi na mě zapomněl, Tome?
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
