autor: Meggie
„Měli by tě zavřít i s tou tvou zatracenou hubou.“
Prostě si myslím, že by je měli oba zavřít. A zahodit klíč. A zabránit mu tak, aby ublížil někomu dalšímu. Někomu jinému.
Ale já jsem příliš hloupá na to, než abych mohla mluvit. Dokonce nedokážu vzbudit podezření v myslích ostatních lidí.
Jsem příliš hloupá, Bože, tak moc.
Raději jsem se zbytkem světa nechala označit za prospěchářskou mrchu, než abych otevřeně řekla, že toho dne si Tom s největší pravděpodobností strčil do huby péro svého bratra.
Jsem hloupá.
Jsem smrtelně hloupá.
***
A jsem smrtelně zamilovaná.
Život může být pěkná mrcha. Kdyby mě alespoň trochu miloval, přiměl by mě, abych ho milovala méně. Ale to ne. Protože nejsem jako on. Nejsem jako oni.
Pro mě to nebyla jen hra. Pro ně ano.
Hráli si však s mým životem. A ne, nemůžu jim odpustit.
I když nedokážu přestat milovat Toma jen tak na povel.
***
Myslím, že mě ta zpráva trochu překvapila.
Myslím, že jsem se ptala sama sebe, co to znamená.
Co ti říkal, Tome?
Neřekl nic. Pravděpodobně neřekl vůbec nic.
Správná otázka spíše byla, co udělal?
Ale nepřemýšlela jsem o tom. Neptala jsem se na to. Jako příliš mnoho otázek, na které jsem se měla přirozeně zeptat, jsem je vymazala ještě předtím, než jsem je vůbec položila.
Potkali jsme se na schodech, Tom a já. A myslím, že se mu v očích zračily obavy. Poprvé zakusil, jaké to je, když se mu něco vymklo z rukou, jemu, který vždy tak pečlivě a přesně zvládal každou situaci.
Ten, kdo se mohl spolehnout na Billa, který byl ještě pečlivější, přesnější a dochvilnější než on.
„Promiň, asi jsem omylem stiskla tlačítko. Dostal jsi zprávu, myslím, že je od Billa…“
Tom se na mě velmi dlouho díval. Byl naprosto vážný a bez jakéhokoli emoce. Musel to vyhodnotit.
Musel vyhodnotit mě, víc než cokoli jiného.
Musel pochopit, uchopit a zamotat, opět, mou hlavu. A udělat to po svém.
Pochopila jsem? Měla jsem pochybnosti? Byla jsem klidná?
V dalším okamžiku se na mě usmál a vzal mi telefon z ruky. „Šel jsem si pro něj…“
Bylo příliš riskantní nechat mě s tím telefonem o samotě? Co bych tam mohla najít?
Billovy pochvaly šukaček?
Milostné vzkazy?
Milostné vzkazy?
Co?
Zprávu si přečetl jedním pohledem. Jeho výraz se nezměnil. Byl klidný, nebo to nejspíš předstíral.
Měla jsem si myslet, že se nic neděje, že je všechno v pořádku, že to je jen zpráva mezi bratry.
„Víš, Bill,“ začal po chvíli a usmál se, „mě chce přesvědčit, abych na příštím albu nazpíval doprovodné vokály. Ale jak už asi tušíš, rozmluvil jsem mu to. Křičel jsem, až jsem ho dohnal k šílenství.“
Byla to dobrá výmluva, Tome.
Byla to dobrá výmluva.
Nebo byl možná jen dobrý herec.
Ale já jsem tomu věřila.
Usmála jsem se na něj.
A nechala jsem ho jít se osprchovat.
Pro mě už byla diskuse u konce.
Dokázal mě oblbnout několika slovy, úsměvem a laskavostí.
Pochopil o mně opravdu všechno.
***
Během večera pokračoval v posílání zpráv. Seděl na pohovce a nevěnoval pozornost televizi ani mně.
Na druhém konci telefonu musel být někdo zajímavější.
Já jsem mohla být odsunutá bokem. Bill ne.
Bill tam byl vždycky přítomný a impozantně se tyčil mezi námi dvěma, s chladným pohledem a nadřazeným postojem. Bill byl někdo, koho jsem nechápala a neměla ráda, ale snažila jsem se ho přijmout, protože Tom… no, Tom ho miloval.
Miloval ho, ano. A ani jsem si neuvědomila, že způsob, jakým se dívá na Billa, je úplně jiný než způsob, jakým se dívá na mě.
Byla jsem jen hezká fasáda, se kterou se mohl ukazovat dle libosti.
Byla tu nějaká párty? Byla jsem tam.
Nějaký exkluzivní večírek? Byla jsem připravená.
Nějaká premiéra? Ani se nemusel ptát.
To já jsem byla na obálce, stála jsem vedle hvězdy. To na mě se fanoušci zlobili a uráželi mě.
Protože nevěděli, koho mají vlastně urážet.
Neměli o tom ani tušení.
Nikdy neměli žádné tušení.
Stejně jako já.
***
„Omlouvám se, musím jít. Bill se necítí dobře.“
Dívala jsem se, jak sahá do bundy, bere klíče od domu a mezi zuby mumlá tu hloupou výmluvu.
Byla to hloupá výmluva, jen další z nich.
Ještě před pár hodinami byli spolu, a teď je nemocný?
Četl a psal zprávy s chichotáním, a teď zjistil, že se jeho bratr necítí dobře?
Chtěla jsem se s ním tu noc milovat a on utíkal za svým bratrem?
Na nic jsem se ho neptala. Neměla jsem na to ani čas.
Viděla jsem, jak se za ním zavřely dveře domu, a jediné, co mě napadlo, bylo: „Doufám, že to není nic vážného.“
Byl jsem hloupá a naivní.
Hodně. Prostě úplně.
***
Čas od času jsem se však přistihla, že přemýšlím. I když mě tak dobře ovládali, s takovou pozorností, pořád jsem dokázala uvažovat.
Nedokázala jsem dojít k žádnému skutečnému závěru. Pro mě tam žádný nebyl. Žádný nebyl, protože na tom, co jsem prožívala, nebylo nic špatného. Všechno bylo perfektní. Moje pohádka šťastně pokračovala a já nemohla nic zpochybňovat.
Vlastně jsem mohla, ale to jsem ještě nevěděla.
Žila jsem v té uklidňující vatě a neměla jsem příliš velké obavy, že by to bylo jinak. Bylo mi tam dobře. Líbilo se mi to.
Byla jsem milována – cítila jsem se milována, byla jsem šťastná a zamilovaná.
Nejhloupější a nejbolestivější iluze celého mého života.
Ale v tu chvíli mi bylo dobře.
Nic mi nechybělo.
Teď mi k smrti chybí.
I když ho nenávidím.
Nemůžu ho přestat milovat.
A to je možná ta nejhorší věc na tomto celém příběhu. Že pro sebe nemohu najít omluvu.
Pro své současné chování nemám žádné důvody. Nedává to smysl.
Až na jeden závěr.
To, co jsem cítila, byla pravda. Dramatická pravda.
Ta prospěchářská mrcha byla beznadějně zamilovaná.
Zatímco chudák bývalý manžel se o to nikdy nezajímal.
Pravda je příliš často děsivá.
***
Myslím, že nejblíže pravdě – ani jsem si neuvědomovala, kam mé myšlenky směřují – jsem byla, když jsem opravdu přemýšlela o Billovi.
A došla jsem k vlastnímu závěru.
Ať už špatně, nebo správně, popletla jsem si pojmy, které je třeba brát v úvahu.
„Já… nechci se starat, ale… je Bill gay?“ Zeptala jsem se jednoho dne. Při snídani.
Zeptala jsem se, protože mi připadalo nemožné, že by Bill Kaulitz zůstal tak dlouho sám. Byly to roky. Roky, kdy ho nikdo nikdy neviděl se ženou.
Tom se na mě podíval, jako by to bylo poprvé.
A já jsem poprvé uviděla Billův pohled v jeho očích.
„Proč?“
„Protože je pořád s Andreasem… a tak jsem si myslela…“
Tu větu jsem nestihla dokončit. Tom se okamžitě soustředil na snídani. „Ne. Andreas je náš nejlepší přítel. A Bill není gay.“
Opravdu, Tome?
To je vše, co řekl.
To je vše, co jsem řekla já.
S povzdechem jsem vyšla z místnosti.
A myslím, že on taky.
Ne. Stále jsem nepochopila fakta.
Tom byl v bezpečí.
Bill byl v bezpečí.
Já jsem zůstala oklamaná.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
