autor: Meggie
Thanks for the memories
even though they weren’t so great
Díky za vzpomínky
i když nebyly tak skvělé
(Thanks for the memories – Fall Out Boy)
Bylo zřejmé, že Bill s Andreasem spolu nechodí. Bylo to tak očividné, do očí bijící a zřejmé, že když si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy jsem je společně sledovala a přemýšlela o tom, připadám si ještě hloupěji.
Říkala jsem tomu ženský šestý smysl. Ženy si některých věcí všimnou okamžitě. A ty pohledy, úsměvy a objetí, které si vyměňovali, působily na bystré oko nesmírně všeříkajícně.
Vždycky jsem se ale zaměřila na špatný pár.
Na každý pohled, který Bill věnoval Andreasovi, připadalo nejméně tisíc pohledů, které věnoval Tomovi.
Za každým zářivým úsměvem, který věnoval svému nejlepšímu příteli, se skrývala všechna roztomilost a sladkost světa, již věnoval jen Tomovi.
A i když jsem často viděla Billa, jak Andrease vítá objetím… nikdy jsem neviděla to, které měl schované pro Toma.
Samozřejmě.
Protože jsem nechodila do ložnice Billa Kaulitze.
Tom to dělal.
Tom tam byl pořád. V ložnici. V posteli. V Billovi. Jen aby mu nic neuniklo. Jen aby získal celý balíček.
***
Myslím, že jsem si poprvé uvědomila, co tato místnost představuje, teprve před krátkou dobou, během večeře.
Nikdy jsem si Tomovy návštěvy u Billa nespojovala s ničím skandálním. Byli to bratři a měli se rádi, co na tom bylo špatného?
Byli to jen dva bratři.
Realita však příliš často převažuje nad fantazií.
A realitu nemůžete měnit podle sebe. Tak to je, a tak to zůstane.
V tom je ten háček.
Že jakmile na to přijdete, všechno ostatní ztratí na významu.
Že jakmile na to přijdete, uvědomíte si, že jste se stali figurkou v něčem, co nelze vyjádřit. Protože je to příliš velké, příliš obscénní a příliš nechutné.
A ne. Nemůže to být pravda.
Ale je to tak.
***
Byla jsem si docela jistá, že Bill to všechno objednal v jedné z těch luxusních restaurací, které tak miluje.
Vážně pochybuji, že strávil celé odpoledne vařením večeře.
Večeře však byla perfektní.
A on byl taky perfektní. Byl připraven na ten nejperfektnější večer. Nalíčený, usměvavý a velmi falešný, s očima zbavenýma jakýchkoli emocí.
Na druhou stranu já jsem byla úplně normální.
Myslím, že to udělal schválně.
Opět jen ukazoval světu – nebo úzkému kruhu, který tvořila jeho rodina – že v celé jejich historii jen jedna skutečná královna.
A nebyla to ta hloupá holčička, která dělala barmanku v Hamburku.
Nebyla jsem to já.
Byla jsem jen manželkou jeho bratra. Byla jsem jen něco bezvýznamného.
Byl tím, na kterého se všichni dívali. Byl tím, kterého všichni chtěli. Kterého všichni tajně obdivovali, protože by bylo příliš nečestné přiznat, že se mu chtějí dostat do kalhot.
Byl to on, kdo patřil Tomovi, jenom Tomovi.
Nejvíce mě však bolí, že Tom vždy patřil jen jemu.
A co já? Komu patřím?
***
Myslím, že jsem se po dalším Billově pohledu rozhodla opustit místnost.
Už jsem to prostě nemohla vydržet.
Už jsem to opravdu nemohla vydržet.
„Omlouvám se, jen si odskočím,“ zamumlala jsem s úsměvem.
Tom nevypadal rozrušeně. Nezdálo se, že by se ho to jakkoli dotklo.
A jinak to ani být nemohlo. Byl tam Bill. Bill byl před ním. A on se na něj díval.
Čím jsem mohla upoutat jeho pozornost?
Simone se na mě ustaraně podívala. Byla jediná, kdo se mi opravdu věnoval. Byla asi jediná, kdo se ke mně choval tak, jak měl. Abych se cítila dobře a byla přijata do rodiny.
Simone byla další, která nic nepoznala.
A která taky nikdy nic vědět nebude.
Bill se na mě rychle usmál, jako by mě chtěl na místě zlikvidovat. Jako by mě chtěl z té místnosti co nejrychleji vyhodit. Byla jsem ten outsider na rodinné večeři. Neměla jsem s nimi nic společného a on přede mnou své myšlenky nijak neskrýval.
Maskoval to jen úsměvem.
„Koupelna je na konci chodby.“ Řekl a dál se díval na Toma.
Jen kdyby se tolik nezabýval svým bratrem, možná by byl opatrnější. Možná by mě lépe nasměroval.
Protože takhle jsem našla Billův pokoj. Hledala jsem koupelnu.
Tři pokoje.
Vzhledem k tomu, kolikrát u něj Tom přespával, by to přece měly být dva pokoje a koupelna, ne?
Tom u Billa pobýval poměrně často.
Pracovali. Mluvili spolu. Byli spolu.
Bylo to normální.
Tom často zapomínal klíče od svého bytu doma.
„Ne. Nebudu si je brát s sebou. Budu spát u Billa.“
„Neboj se, nepotřebuju je. U Billa je spousta místa.“
Blbost.
Dvě ložnice a koupelna, cože?
Byl tam Billův pokoj s obrovskou postelí umístěnou přímo uprostřed.
Taky tam byla prostorná a pohodlná koupelna s vanou tak velkou, že se v ní dalo…
… že by se do ní lehce vešli dva lidé.
Třetí místnost však nebyla druhou ložnicí.
Bylo to studio.
Žádná postel.
Tome, spal jsi na gauči, když jsi tam zůstával?
Tehdy jsem si říkala, že ano. Samozřejmě, že? Byl tu jen jeden pokoj a pohovka v obývacím pokoji nebyla moc velká, ale… no, možná byla pohodlná.
No, byla to pohovka, tak těžko říct.
Na to, kolikrát Tom v domě pobýval, by byla postel určitě pohodlnější.
***
Nevšimla jsem si toho. Stejně jako u všech detailů, které si teď mohu poskládat dohromady, jsem si přesně v okamžiku, kdy se objevily, nevšimla vůbec ničeho zvláštního.
Všechno bylo normální.
Můj život byl skvělý. Moje manželství bylo skvělé. Můj manžel byl skvělý.
Nemohla jsem si stěžovat, neměla jsem na to právo. A nebyla jsem tak hloupá, abych to udělala.
Musela jsem se přestěhovat do města z neznámé vesnice v Hamburku. Musela jsem po nocích pracovat v baru, abych si zaplatila studium. Než jsem potkala Toma, moc dárků jsem v životě nedostala.
Smířila jsem se s tím. Prostě jsem to neřešila. A teď byl můj.
Zřejmě jsem si vždycky zapomněla přečíst příbalový leták. Ukázalo se, že kontraindikací je mnohem více než výhod.
Byl to podvod.
Rozhodně to byl stylový podvod.
Ale podstata se nezměnila.
***
Jsem si jistá, že bych našla desítky a desítky epizod.
Mohla bych totiž zkontrolovat každou vzpomínku, kterou mám uloženou v mysli, a hledat ten nepolapitelný, ale přesto neodbytný detail. Stejně jako byla Billova přítomnost v našich životech. Prchavá, ale vytrvalá.
Mohla bych procházet každou vzpomínku, každý okamžik a hledat tu jedinou věc, která by mi mohla dokázat, že mám pravdu.
Bylo by to však marné.
Pravdou je, že každé zrnko písku, které vždy tvořilo můj vysněný hrad, se ukázalo být tím, čím ve skutečnosti bylo: pouhým prachem.
Pravdou však také je, že jsem nebyla dost chytrá na to, abych si to včas uvědomila.
Kdybych před deseti dny nedostala dar pravdy naservírovaný na stříbrném podnose, aniž bych o něj požádala… byla bych s Tomem ještě teď.
A já bych si stále dělala iluze, že moje manželství je úspěšné.
Tady. Vše bylo vyřešeno během několika okamžiků. Okamžiků, které se mi tak vryly do paměti, že by bylo zbytečné pátrat po vzpomínkách a útržcích rozsypaných do těch tří dlouhých let.
Mám k dispozici několik vteřin. Vteřiny, které mají větší cenu než všechno ostatní.
Poprvé jsem stála pravdě tváří v tvář.
Po třech letech jsem si tedy uvědomila zásadní základ našeho manželství.
Miluji Toma.
Tečka.
To je vše. Tři roky se dají shrnout do těchto tří slov a nic víc. Já. Miluji. Toma.
Zjistila jsem to před deseti dny. Náhodou.
A můj hrad se rozpadl. Vážně.
***
Na Tomově nápadu mi nepřišlo nic zvláštního.
Jako vždycky mi to přikrášloval úsměvy a sladkostmi. Jako vždy mě přesvědčoval, že jsem důležitá, že jsem důležitější než cokoli jiného.
„Co kdybychom šli s ostatními na večeři?“
Byl by to opravdu velmi normální návrh, kdybych teď nevěděla, co se za těmi slovy nejspíš skrývalo.
Před jedenácti dny bylo 27. dubna.
Den jako každý jiný. Až na to, že 28. dubna bychom měli třetí výročí.
Ale to bylo den předtím. To nebylo naše výročí.
Takže to nebyl žádný problém. Proč říkat ne? Proč odmítnout?
Večer a následující noc jsem samozřejmě chtěla strávit s manželem. Nebyl důvod, abychom si nevyšli s přáteli. A Billem.
Myslím, že jsem si toho nikdy nevšimla, ale jsem si jistá, že jsem Toma a Billa vždycky viděla spolu 27. v noci.
Jsem docela přesvědčena, že vždycky 28. dubna ráno byli ti dva spolu.
Jeho opravdová oslava, kterou vždy trávil s Billem. Vždy.
Před třemi lety jsem se provdala za Toma. Přísahala jsem mu věrnost a lásku na celý život.
Před třemi lety se však Tom oženil s Billem. A přísahal mu věrnost a lásku na celý život.
Úderem půlnoci tedy byli vždy spolu.
Řekni mi, Tome, zasypal jsi ho dárky jako mě?
Jsem si jistá, že ne.
Nepotřeboval je kupovat. On ne.
Ale potřeboval udělat radost mně. Aby mě umlčel. Nikdy by mě nenapadlo, co mě jednoho dne může čekat.
Čím lepší byl, tím větší volnost jsem mu dávala.
Určitě to byl dokonalý plán.
Před deseti dny se však něco pokazilo.
A pravda začala vyplouvat na povrch.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
