autor: Meggie
Tom vypadal ten večer nádherně. Ne, že by měl na sobě něco speciálního, spíš šlo o jeho výraz a úsměv. A já si nemohla pomoct, ale nedokázala jsem se ubránit myšlence, že je můj.
Bylo to opravdu dechberoucí. Vždycky to tak bylo, ale byly chvíle, kdy si toho prostě nešlo nevšimnout.
Vyrazilo mi to dech.
Ten večer tam byl ještě někdo, kdo byl neuvěřitelně krásný. Bill, samozřejmě. Zdálo se, že si dal záležet na tom, aby jeho vzhled vynikl.
A zářil. Jeho oči neprozrazovaly žádné zvláštní emoce. Ne, když na mě zíral. Ale stačilo jen málo, mrknutí, úsměv, pohyb, změna úhlu, pohled na Toma a všechno se změnilo.
Nemůžu to popřít. Já jsem taky zářila. Chystali jsme se oslavit tři roky manželství. Byla jsem šťastná a dávala to najevo, občas jsem se ztrácela v povídání s Gustavem, občas s Tomem a popíjela sklenky vína.
Byla jsem nadšená. Už jsem cítila příchuť dalšího dne, který strávíme s Tomem spolu. Určitě už něco zorganizoval. Zamluvil restauraci jen pro nás dva. Koupil mi dárek. Věnuje mi celý den a noc.
Jen ještě nebyla naše chvíle.
Tohle byla Tomova a Billova chvíle. A Tom s Billem se bavili.
Nebyla jsem jediná, kdo se dobře bavil. Tom se pořád smál, vyprávěl staré vtipy, věci z dětství, kterými vzpomínal na staré časy.
Časy, které mi nepatřily.
Bill si dovolil smát se bratrovým vtipům. Dovolil, aby byl vnímán jako zranitelnější. Nebo možná jen normálnější. Více obyčejný. Zavtipkoval s Georgem, jemně mu poklepal sevřenou dlaní na rameno, a pak se opět zaměřil na Toma. Pořád ho sledoval a nespouštěl ho z očí.
A pak byl pronesen přípitek.
To si pamatuji s mrazivou přesností.
Postupně každý z nás pozvedl svoji sklenku a na něco připil. Na cokoli.
Pamatuju si, komu nebo čemu byl každý přípitek věnován.
Byly zdůrazněny ty nejrozdílnější věci. Od těch nejobyčejnějších až po ty nejdůležitější.
Když bylo těsně před půlnocí, když jsme všichni cítili, jak našimi žilami koluje víno, když jsme už tři hodiny večeřeli, pili a žertovali, pronesl Tom svůj poslední přípitek.
„Na nejdůležitější osobu. Protože kdyby tu nebyla, život by stál za hovno.“
Cítila jsem, jak zářím.
V tu chvíli jsem si opravdu připadala jako na jiné planetě.
Než si přiblížil sklenici ke rtům, Tom mě políbil.
A to bylo vše, co jsem cítila.
Byl jsem zatraceně šťastná. Byla jsem šťastná takovým způsobem, že je těžké to vyčíslit.
Nebylo to číslo.
Nechyběl žádný aspekt.
Až na jednu věc.
Tom se na mě při těch slovech ani jednou nepodíval.
Ani jednou.
***
Kéž by to bylo jen tak. Toho večera byl vrcholem mého uvědomění přípitek, který pronesl pro někoho jiného.
To však nebyla pravda.
Tato slova nic neznamenala.
Nebyla ničím.
Pravdou je, že jsou věci, které by ne každý chtěl vědět, i kdyby byly pravdivé.
Jsou věci, které bolí už jen při pomyšlení na ně, protože jsou špatné.
Vždycky.
Jsou však věci, které jsou stále skutečné.
Tento příběh je jednou z nich.
Je to příběh, který nedává smysl.
Což není fér.
Ale jeho největší chybou je, že je pravdivý.
***
Byla skoro jedna hodina. 28. dubna.
Před deseti dny.
Moje výročí.
Byla už skoro jedna hodina, když Bill vstal.
Vracel se domů. Měl brzy vstávat. Ranní focení.
Byla už skoro jedna hodina, když Tom řekl, že s ním na chvíli půjde. Jen na chvilku. Mimo restauraci.
Že se hned vrátí.
Bylo po jedné hodině a Tom se stále nevracel. Jeho bunda stále ležela na opěradle židle.
Byla noc. Bylo chladno.
Bylo po jedné hodině, když jsem se rozhodla, že půjdu ven a přinesu mu bundu.
„Hned jsem zpátky.“ Řekla jsem ostatním.
Určitě spolu mluvili.
Bylo po jedné hodině, když jsem si o něj, o Toma, začala dělat starosti. Nechtěla jsem, aby nastydl, nechtěla jsem, aby onemocněl.
A bylo po jedné hodině, když se mě pravda rozhodla navštívit.
***
„No nic, mizím.“ Bill byl vždycky neskutečně milý člověk. Té noci se to nijak nelišilo.
„No tak! Nebuď jako stará bába!“
Bill se otočil na Georga a věnoval mu pokřivený úsměv. „Já pracuju, víš, na rozdíl od vás ostatních…“
Vstal, oblékl si černou bundu a se všemi se rozloučil. Kupodivu na Toma nijak zvlášť nekývl, ani se na něj nepodíval.
Když se chystal odejít od stolu, Tom ho zastavil. „Počkej! Pořád mi dlužíš ten text, který jsi napsal, pamatuješ?“
Bill se zatvářil ohromeně. „No jo. Mám ho v autě…“
„Doprovodím tě.“
Doprovodí. Ho.
Všechno bylo dokonale vyřešeno, že?
Nebyl tam žádný text ani píseň.
Tom s ním odešel ven a já je sledovala pohledem, pak jsem se zase ztratila v hovoru s Georgem.
Byla skoro jedna hodina a všechno vypadalo normálně.
***
Nebyla to studená sprcha.
Nebo náhlá facka.
Ne. Všechna tato srovnání by nedávala smysl. Protože to bylo horší, mnohem horší.
Delší a bolestivější a absurdnější. Bylo to tak absurdní, až to bylo skutečné.
Bylo to jako rozbíjení skla. Ne. Rozbíjení ne. Ani tohle nedokáže vystihnout tu myšlenku správně.
Bylo to jako udělat malou trhlinu. Malou dírku.
Udělanou malým kamínkem, který je sotva vidět.
Ale je tam.
Je tam, sakra.
Bylo to, jako tím kamínkem praštit do skla.
Kamínek v něm udělal díru.
Díra ve skle praskla.
A sklo se rozbilo, roztříštilo se na střepy, které se daly rozšlapat, úplně se zničit, a pak se rozpadlo v prach.
Tento proces se nestane okamžitě, ale trvá několik vteřin.
Tenhle přesný pocit, s nímž se to všechno odehrálo, ten účinek, který na mě ta scéna měla, byl přesně takový.
Během čtyř nekonečných vteřin se můj hrad rozpadl na prach.
Všechno za čtyři pouhé vteřiny.
***
V hloubi duše cítím, že je to něco strašně zvráceného. Ten fakt, že to stále nedokážu dostat z hlavy.
Je to, jako bych si to nahrála na videokazetu a pořád si to nedobrovolně přehrávala.
Je to však něco mnohem fyzičtějšího. Bylo to i v tomto okamžiku. Během těchto čtyř vteřin.
Za čtyři sekundy si člověk může uvědomit spoustu věcí.
Například, že ve tmě osvětlené pouze světlem pouliční lampy, může černý prsten Billa Kaulitze toto slabé světlo částečně odrážet.
Například to, že ve tmě osvětlené pouze světlem pouliční lampy, vypadá stín Billa Kaulitze roztažený na asfaltu parkoviště jako stín dívky.
Například, že ve tmě osvětlené pouze světlem pouliční lampy, zůstává Bill Kaulitz člověkem.
Například, že ve tmě, ale určitě i za denního světla, Bill Kaulitz líbá tak, že nakloní hlavu doleva a zavře oči.
Například, že Bill Kaulitz zůstává blbcem i ve tmě, i za světla, i v noci, i ve dne.
To jsou všechno příklady. Bylo jich samozřejmě i mnohem víc.
Všechny by byly k ničemu.
Ani jeden z nich nic z toho nevysvětluje.
Během těch čtyř vteřin jsem si uvědomila celou řadu detailů, ano. Detaily, které nemohu vymazat a které se mi stále vracejí.
Během těch čtyř vteřin jsem si však jako první a jedinou věc skutečně uvědomila něco jiného.
Můj manžel se líbal s někým jiným.
A tato věta je jen způsob, jak osladit tu hořkou pilulku.
Protože můj manžel je také Tom Kaulitz a osoba, kterou líbal, je kromě muže také jeho bratr Bill.
28. dubna v jednu hodinu jsem tímto způsobem oslavila tři roky manželství.
A bez přáníček.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
