autor: Meggie
Znovu a znovu jsem si povzdechla, nespouštěla oči z bot a vyhýbala se pohledu na postel.
Když jsem vzhlédla, první, co mě zasáhlo jako facka, pěst, rozjetý vlak, byla děsivá podobnost jejich tváří vedle sebe.
Oni. Byli. Stejní.
Byli stejní, sakra.
Zavřela jsem oči a sevřela prsty kolem mobilu.
Obraz přede mnou ale stejně nezmizel. Bill dál ležel na břiše, vlasy měl rozhozené po polštáři a hlavu klidně položenou na Tomově rameni.
Přikrývka ležela u jejich nohou jako zmuchlaná hromádka látky, opuštěná snad proto, že neměla žádný skutečný smysl.
Co musíte skrývat, když vedle sebe máte někoho, kdo vypadá úplně stejně jako vy?
Předtím jsem si myslela, že nejhorší pocit byl, když jsem je přistihla, jak se líbají na parkovišti, a předpokládala jsem, že to samé dělali i v Billově autě.
Mýlila jsem se.
V tu chvíli mě přepadl ten nejodpornější, nejodtažitější možný pocit.
Tom právě ošukal svého bratra.
Ještě před deseti dny šukal mě.
Není to něco, co by se dalo automaticky vymazat.
Nelze to jen tak vymazat.
***
Praštila jsem pěstí do dveří.
Stačilo to k tomu, aby to vyvolalo reakci.
Myslím, že Tom byl opravdu krůček od toho, aby dostal infarktu. A na chvíli jsem si řekla, že ano, to, že jsem tomuhle musela čelit, k něčemu bylo.
Ve skutečnosti bylo sevření, které se usadilo uvnitř mě, silnější než jakákoliv jiná síla. Bylo to nekontrolovatelné.
Bill krátce poté otevřel oči a protáhl si ruce vzhůru, jako by se prostě probouzel po dlouhém spánku.
Tom byl vyděšený.
Bill se ani nezachvěl.
Nedokážu popsat svůj výraz, vím jen, že jsem na Toma zírala, jako bych ho chtěla zabít.
Chtěla jsem.
Ale zůstala jsem nehnutě stát snad nekonečně dlouhou dobu.
Pak jsem se šílenou pomalostí ukázala mobil, který jsem držela v ruce. Podle toho, jak se na mě Tom podíval, jsem poznala, že dokonale pochopil, co to znamená.
„Ne…“
Přesně to řekl.
„Drž hubu.“
Tom znovu pusu zavřel, zatímco jeho oči zůstaly upřené na mě.
Sevřela jsem telefon v ruce, otočila se a vyšla z domu.
Nevím, co se tam dělo po mém odchodu a je mi to jedno.
Udělala jsem, co jsem musela.
Neulevilo se mi a není mi lépe ani teď.
Nebavila jsem se a necítila se ani důležitě.
Bolelo mě to, a to je vše.
A lidé, kteří trpí, dělají spoustu hloupostí.
***
Myslím, že jsem v autě většinu cesty probrečela. Ruce jsem měla sevřené kolem volantu, jako by na tom závisel můj život. Svíral se mi žaludek.
Cítila jsem se hrozně.
Pak jsem těsně před odbočením do své ulice zastavila u popelnic.
Vystoupila jsem z auta, popadla mobil, vypnula ho a hodila do jedné z nich.
Vrátila jsem se do auta, nastartovala a odjela domů.
***
Řekla jsem, že jsem hloupá.
A je mi jedno, co říkají lidi kolem. Vím, že lidé už vědí, že naše manželství skončilo. A to jsou to teprve tři dny.
Vím, že se o mně říká, že jsem prospěchářská mrcha, že jsem ho chtěla jen oškubat jako kuře.
Je mi to jedno.
Nikdy jsem ani na okamžik nepřemýšlela o tom, že bych si tu fotku nechala. Nikdy jsem ani na okamžik nepřemýšlela o tom, že bych té fotky jakkoli využila.
Chtěla jsem, aby Tom cítil to, co já. Chtěla jsem mu ukázat, jaké to je, když se vaše štěstí rozbije během několika vteřin.
Pro mě to byly přesně čtyři vteřiny. Kdo ví, kolik to bylo pro tebe, Tome?
Protože jestli jsem se o něm něco naučila, tak to, že nešetří ničím pro lidi, které miluje.
Myslela jsem, že jsem na jeho seznamu, ale nebyla jsem.
Ale Bill na něm určitě je.
Dala jsem mu pocítit, že existuje reálná možnost, že by ho o něj něco mohlo připravit.
Myslím, že jsem se nikdy necítila Tomovi blíž než v tu chvíli, protože každá nuance té emoce je i moje, cítila jsem ji, cítím ji i teď a pravděpodobně ji budu cítit i dál.
Tady. Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že já jsem nebyla taková mrcha.
Jsem hloupá.
To už jsem říkala.
***
Před dvěma dny jsem naskládala všechny Tomovy věci do kufrů.
Tehdy jsem ho našla, schované na dně posledního šuplíku ve skříni. Nebylo to to takové to fotoalbum, jedno z těch velkých, vázaných, jaké se používá jako svatební, na křtiny, párty. Bylo to takové úplně obyčejné, jaké se dá koupit v supermarketu. Stejné jako všechny ostatní.
Ale bylo plné jejich fotek.
Úplně normálních fotek, fotek z jejich dětství, ale většinou fotek Billa samotného, jak zpívá, usmívá se, spí, jí, pije. Skoro jako by chtěl vyfotografovat každý okamžik normálního života svého bratra, skoro jako by nechtěl nic zmeškat, ani to nejmenší gesto.
Bylo tam jen několik společných fotografií. Většinou selfie, většinou detailních záběrů.
A pravdou je, že vypadali tak normálně. Oni, kteří nejsou vůbec normální.
Vyhodila jsem ho.
Celé.
Zavřela jsem to album, šla do kuchyně a vyhodila ho do koše.
Byl jsem si jistá, že odteď budou mít spoustu času na další focení. Už jsem je nechtěla vidět.
***
Vyhodila jsem i svatební šaty.
Moje i jeho.
Z manželství, které nikdy neexistovalo, nebyl důvod si nechávat takovou věc. Nebylo to nic víc než jen bílé šaty.
Byly to moje bílé šaty, moje krásné šaty.
Ale nikdy to pro něj nic neznamenalo. A pro mě to prostě ztratilo hodnotu.
***
Včera jsem volala Tomovi.
Řekla jsem mu, aby si přišel pro své věci, jinak je vyhodím. I ty by skončily v koši se vším ostatním, stejně jako všechno ostatní, co jsme spolu vytvořili.
Nedala jsem mu šanci odpovědět, nechtěla jsem ani slyšet jeho hlas. Myslím, že se mě chtěl na něco zeptat ohledně té fotky.
Máš strach, Tome?
Neutěšuje tě Bill dostatečně?
Tom neví, že ta fotka už neexistuje.
A já určitě nebudu ta, kdo mu řekne pravdu.
***
Dnes ráno přišel.
Ne, Tom ne. Myslím, že se mi bál podívat do očí. Myslím, že se mi nechtěl podívat do očí.
Je to legrační. Ani bych nevěděla, co mu říct, kdyby se objevil u mých dveří. Nevěděla bych, jestli mám brečet, nebo se smát, jestli ho mám uhodit, nebo se nechat obejmout. Nevěděla bych, co mám dělat, protože bych nevěděla, jestli je na tom něco v pořádku. Pokud existuje něco, co dává smysl.
Dnes ráno jsem se ocitla před Billem.
Byl tichý, sluneční brýle zastrčené ve vlasech, tričko poslední módy, oči upřené na mě.
Jsem si jistá, že to byl jeho naprostý klid, který mě vyvedl z míry
Sláma, která zlomila velbloudova záda, není jen pořekadlo. Je to pravda.
V určitém okamžiku už člověk nedokáže nic dalšího snést, myslím, že jsem přesně tuhle hranici už dávno překročila.
Vlepila jsem mu facku a cítila jsem se špatně, protože jsem se ukázala jako malá a hloupá, ale cítila jsem se i dobře, protože jsem měla pocit, že jsem mu způsobila i tu nejmenší bolest.
Bill se ani nezachvěl. Přiložil si ruku k tváři a usmál se na mě.
A já ho nenáviděla ještě víc.
Byla to jeho vina.
Vím, že to je blbost. Vím, že za to můžou oba dva. Racionálně to vím. Emocionálně jsem stále v iluzi, že to všechno je jen hra, kterou připravil Bill. Ale já vím, že to tak není.
Bez ohledu na to, jak velký je to kretén a podlý člověk, rozhodně by to všechno nedokázal připravit sám.
A on není ten, kdo si mě vzal.
On mi lásku nesliboval.
On ne.
Ale stejně je to on. Billa od Toma mohu oddělit jen v určitých momentech. Ve skutečnosti jsou si příliš podobní, ale to jsem zjistila až později. A na návrat je pozdě.
„Myslím, že si to zasloužím, Kassandro.“ Odpověděl a nepřestával se na mě dívat.
Nic jsem mu na to neřekla. Ustoupila jsem stranou a nechala ho projít, aby mohl vzít kufry.
Když se vrátil, znovu se mi zadíval do očí.
Byl samolibý. A spokojený.
V tu chvíli jsem si uvědomila ještě jednu věc. Ještě jeden malý kousek, který doplní skládačku téhle obrovské inscenace.
„Chtěl jsi, abych to zjistila.“ Zamumlala jsem.
Bill se na mě dlouho díval, než odpověděl. „Nechal jsem ho u tebe tři roky. Měla bys být vděčná.“
Měla bys být vděčná.
„… A vím, že tu fotku nikdy nepoužiješ.“
Nic dalšího neřekl.
A já se neodvážila na nic víc zeptat.
Často je lepší nevědět.
***
To je vše.
Přála bych si, aby tento příběh skončil jinak. Chtěla jsem mít po svém boku pohádkového prince až do konce. Ale nestalo se tak.
Nikdy jsem nepotkala prince z pohádky.
A tento příběh nemůže mít šťastný konec. Ne pro mě.
Hrála jsem svou roli ve hře, která nebyla moje. Vzali mě a hodili mě tam s přesvědčením, že všechno půjde hladce. Hrála jsem s ním, dokud se on, Bill, nerozhodl, že je čas to ukončit.
Byl z toho unavený.
Vzal si Toma zpátky.
A odhodil tu hloupou hadrovou panenku.
Tento příběh nemá ani pointu. Protože z toho příběhu nemám ani ponaučení, které bych mohla šířit dál.
A teď se asi chystám posbírat poslední Tomovy fotky, které jsou roztroušené všude kolem.
Vezmu je, naskládám na hromadu, otevřu koš a hodím je do něj.
A pak zavřu pytel s odpadky, uzavřu kus svého života, vezmu noviny a začnu hledat nový domov.
Od té chvíle se přinutím, abych tomu všemu dala vlastní konec.
Je to jediný způsob, jak se mohu pokusit navázat na svůj život tam, kde jsem skončila.
A tentokrát žádné hrady, žádné hry.
Protože tu nevinnost, kdy jsem ještě věřila na pohádky, už v sobě prostě nemám.
KONEC
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
