autor: Peitho17
Davanti a me c’erano due strade.
Io ho scelto la strada meno battuta.
E questo ha fatto la differenza.
Přede mnou byly dvě cesty.
Zvolil jsem si cestu, po které se nejezdí.
A to rozhodlo.
Myšlenky a vzpomínky
Pomalu si oblékám košili a dávám pozor na vlasy. Nechci je už po několikáté upravovat. Uhladím si ji na břiše, aby lépe přilnula k mému štíhlému tělu. Už jsem skoro připravený, ale nevím, jestli odolám.
Na tuto událost jsem čekal dlouho. Miluju Comet, miluju tu atmosféru.
Ale dnes je něco špatně. Nadšení téměř vyprchalo, už se mi tam jít nechce.
Někdo zaklepe na dveře.
„Kdo je to?“ Zeptám se.
„Bille… to jsem já, Gustav…“
Trochu pootevřu dveře, abych se na něj mohl podívat, ale aby mě neviděl. Ještě nejsem připravený, nemám dokončený make-up a můj účes taky není dokončený. Teď, když o tom tak přemýšlím, myslím, že budu muset znovu zapnout žehličku, do prdele.
„Jsi připravený?“ Zeptá se mě trochu netrpělivě.
Snaží se nakouknout dovnitř, ale já rychle zavírám dveře a křičím: „Ještě ne!“
„Hele, Georg už je dole a Tom na tebe čeká ve svém pokoji,“ upřesňuje Gustav.
Najednou se cítím podrážděně.
„Nejsem připravený. Tak si dělej, co chceš, a běž… Já tě doženu…“
„Ale Bille… je pozdě…“
Nesnáším, když je dokonalý. To si můžu dovolit jen já.
„Hele… je mi to jedno… možná vůbec nepřijdu, jen běž a bav se.“
Přiložím ucho ke dveřím a slyším Gustavův povzdech, který pak vystřídá opět pravidelné, snad klidnější dýchání.
„Bille, máš maximálně dvacet minut. Budeme na tebe čekat v Tomově pokoji. Nenuť mě, abych se vrátil.“
Slyším jeho kroky, jak odchází.
„Nenuť mě, abych se vrátil… kdo si myslí, že je…“ Otočím se a zjistím, že stojím tváří v tvář sám sobě, jak se moje tvář odráží v zrcadle. „Uklidni se, Bille…“ říkám si pro sebe. „Uklidni se…“ opakuji si.
Opřu si hlavu o sklo.
Nemůžu tam jít, nechci…
Nemůžu předstírat, že se nic nestalo. Já vím, jsou to dny, ne, je to týden, dva dny a sedm hodin.
Přesně tak.
Přiložil jsem si ruku k ústům. Odkdy počítám hodiny? Odkdy počítám dny?
Zblázním se. Nemohu se z toho dostat.
Vybral jsem si tu nejtěžší cestu, vybral jsem si cestu, kterou by se vydal jen málokdo.
Ale udělal jsem to a navzdory všemu toho nelituji.
Zazvoní telefon.
Jen doufám, že to není Gustav, mohl bych mu odpovědět něco nehezkého.
Přistoupím k telefonu a sáhnu po sluchátku. Chvíli si prohlížím čerstvý lak na svých nehtech.
Naštěstí není zničený.
Zvednu telefon. Nasadím normální tón.
„Ano?“
„Bille…“
Vyklouzne mi z rukou. To sluchátko. Prostě to vyklouzne.
Kvůli němu, kvůli jeho hlasu.
Na druhém konci telefonu slyším své jméno, které se opakuje z vedlejšího pokoje.
Byl bych raději, kdyby to byl Gustav. Rozhodně.
Snažím se napravit způsobené škody.
„Ano?“
„Bille? Jsi tam?“
„Jo, neslyšel jsem tě…“
Proklínám se.
Jakou výmluvu jsem si to vymyslel? Není to mobilní telefon, že?
„Oh.“
„Co se děje?“ Řeknu rychle, abych mu nedal čas přemýšlet o mé idiocii.
„Jsi připravený?“
„Gustav nepřišel?“
„Jo, ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli…“
„Jestli jsem připravený, chápu. A ne, nejsem, a jestli se budeš neustále ptát, přísahám, že nepřijdu.“
„No tak, Bille, nebuď jako dítě.“
Konec. Zavěšuji.
Byl zase jako dřív.
Tom, který si mě dobíral.
Ten starý tón hlasu…
Vytřeštím oči a běžím se na sebe podívat do zrcadla, zatímco mi znovu zazvoní telefon.
Stejně ho nezvednu.
Když se mě zeptají, proč jsem ho nezvedl, řeknu, že jsem byl v koupelně a připravoval se, přesně jak chtěli. Nemají si na co stěžovat…
Podívám se na sebe do zrcadla. Můj make-up zůstal nedotčený, i když jsem cítil, jak mi po tváři stéká slza. Ale možná se mi to jen zdálo.
Tom…
Nemůžu ho dostat z hlavy. Ano, vím, že je to můj bratr, takže je trochu těžké na něj zapomenout…
Ale co můžu dělat? Trpím, i když se to snažím nedávat najevo. Snažím se vypadat klidně, normálně. Ale bolí mě srdce. A to se nedá dlouho ignorovat.
flashback
„Tome, můžeme si promluvit?“
„Bille… vždycky překážíš. Nevidíš, že ladím kytaru?“
Vytrhnu mu nástroj z rukou a hodím ho na postel.
„Co je důležitější, já nebo tvoje kytara?“
„Co je to za otázku?“ Podívá se na mě a usměje se. I mně se na rtech rýsuje úsměv. „Moje kytara, samozřejmě…“ Začne se smát a já se otočím.
Zůstávám a poslouchám jeho smích. Pak vše kolem utichne.
„Zlobíš se? No tak, víš, že si dělám legraci…“ Odvrátím se a nedbám na slzy, které mi stékají po tváři. „Bille…“
„Ne, Tome, neděláš, protože mám pocit, že svou kytaru opravdu miluješ víc než mě.“
Natáhne se ke mně a chytne mě za ramena.
„Ale vždyť to nejde… není člověk…“
To je příliš…
„Oh, to je pravda. Takže jen proto, že je to věc…“
„Ne, tak jsem to nemyslel, Bille… nesnaž se vždy…“
„Jsem paranoidní?“
„To jsem neřekl.“ Přitiskne si ruce na hruď, protože už ví, že se budeme hádat.
A já to vím také. Hádali jsme se několik dní.
„Je to moje chyba, že? Je to moje chyba, protože tě bezvýhradně miluju…“
„Bille… prosím…“
Udeřil jsem ho dlaní do obličeje. Nedokázal jsem odolat.
„Ublížil jsi mi,“ řekne pomalu a tře si jednu tvář.
„Ty mně taky. Každý den,“ říkám a je to čistá pravda.
Tu pravdu jsem skrýval celé měsíce.
„Já? Bille…“
Zakrývám si obličej rukama. Vím, že je čas si promluvit, že je čas mu všechno říct. Ale stále to není snadné.
„Bille…“
Dvěma prsty mi zvedne obličej.
„Bille…“
Jeho hlas je vřelý a plný citu.
Náklonnost…
Náklonnost…
Láska…
Najednou zvednu pohled a mé opuchlé oči se střetnou s jeho ustaranými.
Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím ho. Aniž bych o tom přemýšlel. Zavřu oči, protože mi stále slzí, téměř radostí. Mé rty se přitisknou na jeho, zavřené a nehybné. Stisknu mu tvář a přitáhnu si ho ještě blíž k sobě.
Pak ucítím jeho ruce na své hrudi.
Odtahuje se ode mě, odtahuje mě od sebe.
„Bille… co to děláš?“
Zavřu oči. Tvář mi zrudla studem. Připadám si jako malé dítě, které právě udělalo něco špatně. A máma se ho ptá, proč to udělalo, jak mohlo udělat něco tak špatného.
Tom se na mě pořád dívá.
Rty se mi rozestoupí.
Chci mluvit, ale nemůžu. Nebo se možná jen musím trochu víc snažit.
„Miluju tě.“
„Cože?“
Chytnu ho za ruce jako vždycky.
„Miluju tě, Tome, je mi jedno, jestli jsi můj bratr, je mi jedno, jestli jsi kluk, je mi jedno, co lidi říkají… Chci tě a…“
Zastaví mě a přiloží mi prst na ústa.
„To myslíš vážně?“ Zeptá se mě.
Ze všech odpovědí, které jsem očekával, jsem tuhle jedinou rozhodně nečekal. Představil jsem si, jak se mi směje, jeho smích je tak zatraceně sladký a smyslný.
„Jo, samozřejmě,“ odpovím jednoduše.
„Oh.“
Otočil se ke mně zády.
Špatné znamení, že?
„Tome? Já…“
Položím mu ruku na rameno.
Ale neotáčí se.
„I pro mě bylo těžké to přijmout… Byl jsem zmatený. Ale pak jsem pochopil. Chci jen tebe.“
Prudce se otočí.
„Bille?! Jak jsi na tohle přišel? Jsme bratři…“
„Já vím. Proto to nebylo snadné. Jinak bych o tom vůbec nepřemýšlel…“
Prohrábne si rukou dlouhé dredy a podivně se na mě podívá.
„Bille, uvědomuješ si, o čem mluvíme?“
Několikrát zamrkám.
„Ano, Tome.“
„Ne, Bille… Nelíbí se mi to… je to všechno tak divné.“
Udělám krok směrem k němu, ale on couvne.
„Tome…“
„Ne, Bille.“
„Tome…“
„Ne. Nerozumím ti. Já prostě nemůžu.“
Za chvíli dostanu záchvat paniky. Ale nechci ukázat slabost.
„Je to jednoduché, Tome. My dva jsme měli vždycky zvláštní vztah.“
„Bille… jsme dvojčata.“
Volí dobrá slova, jako by mi je chtěl vtisknout do paměti.
„Ale já tě miluju.“
„To nemůže být pravda.“
Několika rychlými kroky odejde. Natáhne se ke dveřím, ale můj hlas ho zastaví.
„Tome, miluješ mě?“
Musel jsem se zeptat. Tato otázka mě pronásleduje celé noci.
Musel jsem se na to zeptat.
„Bille… Miluju tě.“
„Jen mě?“
Jsem ubohý, já vím. Ale nemůžu si pomoct. Musím to vědět.
„Jen tebe. Miluji tě a vždycky tě budu milovat. Protože jsi můj bratr…“
Otevře dveře a vyjde ven.
Nechal mě samotného s mým zlomeným srdcem.
konec flashbacku
K čertu s tímhle tričkem.
Je příliš volné, příliš dlouhé, příliš… hrozné.
Nemůžu to vydržet.
Sundám si ho.
Musím vybrat jiné, a to rychle. Ztratil jsem příliš mnoho času.
Jde o to, že se kvůli tomu cítím špatně. Stále si tu scénu přehrávám a v hlavě slyším jeho slova.
Ničím se.
Stáhnu si kalhoty ke kotníkům. Snažím se je sundat, aniž bych si musel sundat boty. Příliš mnoho tkaniček na rozvázání, příliš mnoho času na promarnění. Skloním se a pokračuji ve své válce.
Bill VS kalhoty.
Výzva je náročná.
Pak se otevřou dveře.
„Bille, proboha…“
Otočím se a na chvíli zanechám boje.
Nepřítel však zahajuje útok.
Ležím na podlaze s bolavým zadkem.
„Co to kurva…“ zamumlám.
Tom se na mě dívá pobaveně ode dveří.
„Dobrá show?“ Zeptám se podrážděně.
„Promiň, nechtěl jsem.“
Přistoupí ke mně a podá mi ruku. Skoro se zdráhám přijmout jeho pomoc, ale potřebuji ji.
Pomáhá mi na nohy.
Jsme od sebe jen pár centimetrů.
„Díky…“ zašeptám mu na rty.
Nezapomněl jsem na jejich chuť, nezapomněl jsem na ten polibek.
Rychle se odtáhne.
„Jsi připravený?“
Sklopím pohled. Proč si stále něco nalhávám?
„Ne, ještě chvilku.“
Shodím kalhoty a běžím ke skříni. Když se k němu vrátím, vidím, že se otočil.
„Tome? Co to děláš?“
„Myslel jsem, že chceš mít soukromí, aby ses mohl převléknout.“
Skoro mě to rozesměje. Jeho hlas je rozpačitý.
„Prosím tě… jako bys mě nikdy neviděl nahého.“
Ztěžka polkne.
„Jsme bratři.“
To slovo nesnáším.
Myslím to „bratři“. Z celého srdce to nenávidím. A Toma nenávidím, protože to musí používat v každém našem rozhovoru. Vím moc dobře, že krev, která nám koluje v žilách, je stejná, že jsme devět měsíců byli v jednom břiše, ale neopakuji to pořád dokola.
„Ehm,“ vyhrknu kysele.
„To je jedno, počkám venku s Gustavem.“
Přikývnu.
Večer bude dlouhý, příliš dlouhý. Jen doufám, že najdu záchranné lano.
autor: Peitho17
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
