autor: Peitho17
Dovnitř a ven
„Tome, jsi tam?“
Zavrtím hlavou a vrátím se do reality. Neuvědomil jsem si, kolik lidí do tohohle zatraceného klubu chodí. Nesnáším takové večírky, nesnáším Comet.
Celý den jsem snášel fotografy, teď musím snášet tohle. Chci se jen vrátit do svého pokoje a položit cenu na noční stolek. To je vše, chtěl bych být sám.
„Dáš si ještě pivo?“ Georg na mě ustaraně hledí a dívá se na mou prázdnou sklenici.
„Ne, díky,“ odpovím zdvořile. Otočím se a vidím vedle sebe Billa. Jí obrovskou mísu zmrzliny. Jen nechápu, kam to všechno dává. Možná si všiml mého pohledu, protože se ke mně otočí a promluví na mě.
„Tohle musíš ochutnat… je nejlepší na světě.“ Natáhne lžíci a skoro mi ji strčí přímo do pusy. Hbitě se mu vyhýbám.
„Ne, díky.“
„Jak chceš.“ Vrátí si lžičku do úst a pomalu si dál vychutnává zmrzlinu.
Gustav se na mě podívá.
„Od chvíle, co jsme tady, neděláš nic jiného, než že říkáš ne, díky… možná bys mohl trochu změnit repertoár.“
Podívám se na něj a naznačím úsměv, protože vím, že má pravdu.
„Ne, díky,“ řeknu, tentokrát žertem. Moji přátelé se usmívají a na chvíli mám pocit, že je všechno jako dřív. Tento pocit však netrvá dlouho. Billova ruka se odlepí od poháru a zmizí pod stolem. O několik vteřin později mi na stehně spočine jeho ledová ruka. Podívá se na mě, zatímco já se snažím být v klidu. Nemůžu jakkoliv cuknout, všichni by si toho všimli. Ale ani já nevím, jak ho zastavit.
„No tak, ochutnej. Je úžasná…“ řekne chraplavým hlasem a znovu mi podá lžíci.
Jeho sevření mé nohy zesílí.
„Ne, Bille,“ odpovím sebevědomě.
„No tak, Bille… nech ho být… možná nemá chuť… nebo s tebou jen nechce sdílet lžíci…“ řekne Georg a mrkne.
Naštěstí nejsme sami. Billova ruka se vzdálí, ale jeho pohled zůstane upřený na mě.
„Znechutila tě moje lžíce?“
„Ne,“ snažím se rychle odpovědět.
Už se nedokážu chovat jako dřív. Už si nedokážu myslet, že je to jen můj bratr. Každý jeho pohyb, každé jeho slovo se zdá být jiné. Jako by chtěl pokaždé říct něco jiného, jako by jeho slova byla zašifrovaná, abych pochopil, co mi chce sdělit.
S tímto pocitem nemohu žít.
„Potřebuju na záchod,“ řeknu najednou.
„Chceš společnost?“
Billova otázka-návrh mě nechává beze slov.
Ale on dělá hloupého, otočí se ke zbytku skupiny a mrkne.
Všichni se začnou smát.
„No tak, tentokrát to neřekneš?“ Houkne na mě Georg.
„Ne, díky…“ Gustav mě napodobuje a všechny rozesměje.
Jediný, kdo se nebaví, jsem opět já.
Zavírám za sebou dveře koupelny.
Zírám na své kalhoty.
Stále je na nich otisk Billovy ruky.
A pocit jeho chladné ruky se mi stále vtiskává do kůže.
Brzy to uschne a moje myšlenka vybledne.
Pomalu se vracím do klubu.
Rozhlížím se kolem a snažím se v davu najít náš stůl. Jakmile ho spatřím, uvědomím si, že na něj zírá další člověk. Respektive jeho pohled směřuje na Billa.
Nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí. Zůstanu stát a sleduji ho, jak přichází ke stolu se svou černou koženou bundou přehozenou přes ruku.
„Ahoj, lidi.“
Pozdraví s úsměvem, který mu každý opětuje. Sedí na místě vedle Billa, na mém místě.
Zatnu pěsti a rychlými kroky se přiblížím. Dvěma prsty mu zaklepu na rameno. „Tohle je moje místo, jestli ti to nevadí…“
Bushido se ke mně otočí.
„Oh, sorry…“ řekne a blýskne se úsměvem, který mu neopětuju. Opře se rukama o stůl a nakloní se k Billovi. „Co kdybychom si dali něco u baru?“
Bill se usměje a přikývne. „Jo, to by bylo fajn.“ Rychle se zvedne a já si nemůžu nevšimnout, jak se Bushido tváří.
Hltá ho očima.
„Bille, sakra… jsi čím dál krásnější…“
Můj bratr se začervená.
„Ale ne, co to říkáš…“
„Nech mě to zkontrolovat… mmm… krása.“
Bill se mírně začervená, ale dál se usmívá.
Bushido k němu přistoupí a obejme ho kolem boků.
„Víš stejně dobře jako já, že mluvím pravdu…“
Bill se usmívá a pohodí svými dlouhými černými vlasy.
„Mmm… jo, možná…“
Georg a Gustav se nyní také smějí.
„Doufám, že ti nebude vadit, když ti ho na chvíli ukradnu…“ Řekne pak Bushido a odvede ho s sebou. Bill mává na rozloučenou našim přátelům a odchází, aniž by mi věnoval pohled.
Bouchnu pěstí do stolu.
„Přines mi pivo…“ řeknu a podívám se na Georga.
„Hej… ale…“
„Hned.“
Vstane a jde mi pro něj.
Uvědomil si, že bude lepší, když mě dnes večer nebude provokovat.
Ani na chvíli se nepřestali smát. Bushido se k Billovi často sklání, bere ho za ruku a šeptá mu něco do ucha. A on se směje a směje a směje.
Stále dokola.
Na okamžik pochopím, co mu říká, odezírám mu ze rtů.
„Nechápu, jak to, že nikoho nemáš.“
Bill sklopí pohled a zdá se, že se začervená.
„Na lásku není čas.“
„A kdo mluvil o lásce?“
Bushido na něj mrkne a stiskne mu ruku ještě pevněji.
Bill se na něj podívá a rošťácky se usměje.
Prudce vstanu. Možná bych měl raději odejít, než se přestanu ovládat úplně.
„Tome, kam jdeš?“
Georgova ruka mě zastaví.
„Co, kurva, chceš?“ Zeptám se hrubě.
„Hej… uklidni se, kámo…“
„Sorry,“ zamumlám omluvně.
Neměl jsem se k němu takhle chovat.
„Odcházíš?“ Zeptá se Gustav a zamyšleně se na mě podívá.
„Jdu na vzduch… nemůžu tady dýchat…“
Jako odpověď dostávám dva pozdravy a dva upřímné úsměvy od přátel.
Opětuji to a rychle odcházím.
Hledám východ.
Bohužel musím projít kolem nich.
Snažím se předstírat, že se nic nestalo, a nevěnovat jim ani pohled. Ale DJ právě vypnul hudbu a konečně je možné si cokoliv říct, aniž bychom museli křičet.
Nemohu si pomoci, ale když je míjím, musím poslouchat.
Stařec položí ruku na Billovu a zašeptá: „Možná bychom mohli jít někam, kde je to lepší, tady je mrtvo… nebo možná…“
Bill se k němu zvědavě nakloní.
„Možná…?“
„Můžeme jít ke mně…“
Cože? Cože? CO?
Zatnu ruce v pěsti, to není možné.
Čekám na Billovu odpověď.
Ale neslyším ji.
Hudba mi znovu zaplní ušní bubínky.
„Tom Kaulitz?“
Prudce se otočím.
„Jo?“
Stojí přede mnou brunetka, usmívá se a… Podívám se na ni odshora dolů… rozhodně přitažlivá.
„Ahoj… Já jsem Marissa…“
Pořád na ni zírám a usmívám se. Pak si ale vzpomenu, co jsem dělal před chvílí. Odposlouchávání rozhovoru.
Ale když se znovu otočím, Bill a Bushido jsou pryč.
Rozhlédnu se a vidím je u dveří. Mluví rychle a ani jejich rty mi nedovolí porozumět tomu, co říkají. Pak Bushido zvedne ruku a pohladí Billa po tváři.
Tohle je prostě moc.
Otočím se a dívka tam stále stojí a zírá na mě. Nakloním se k ní a svými rty se dotknu jejího krku.
„Pojď se mnou,“ zašeptám jí.
Přikývne.
Přitisknu ji ke dveřím koupelny a sáhnu po klice. Vášnivě ji políbím a snažím se nemyslet na nic jiného. Chytne mě za vlasy a zatahá za ně, ale nebolí to. Přesunu ruku na její nohu a hladím ji po stehně.
Otevřu dveře a ona okamžitě vejde a nechá mě stát na prahu.
Dívám se na ni, jak si začíná rozepínat sukni.
Koupelna je naštěstí prázdná.
Vejdu dovnitř a chystám se zavřít dveře, když je uvidím. Dveře do klubu jsou otevřené a já vidím Bushidovo auto zaparkované přímo před vchodem. Otevře Billovi dveře a mávne na něj, když se natáhne, aby otevřel svoje.
„Tome?“
Otočím se. Dívka je prakticky nahá.
Ten pohled za to nestojí.
„Promiň…“
Vyjdu z koupelny a vůbec nelituji svého rozhodnutí.
Rychle se dostávám k východu.
Strčím do kluka, který se snaží dostat dovnitř, a málem ho srazím.
Zamumlám opravdu nevlídné „sorry“.
S úlevou si oddechnu. Naštěstí jsou pořád tady.
Rychle se blížím k autu, zatímco ti dva pokračují v rozhovoru, i když zpovzdálí.
Bushido se dívá na Billa, bradu má opřenou o střechu auta.
Pak vzhlédne a všimne si mě.
Kývne na Billa, aby se otočil.
„Tome…“
Přistoupím k Billovi, chytím ho za boky a úplně ho otočím.
Tvrdě narazí do auta.
„Na tvém místě bych to nedělal…“
autor: Peitho17
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
