Party and Napkin 3. (konec)

autor: Peitho17

Stůl pro dva

„Víš, že to nemůžeš udělat…“ Mluvím pomalu, když se přiblíží ještě víc, tak blízko, že cítím, jak v mé hrudi bije jeho srdce.
„A proč ne?“
„Protože jsi můj bratr… a bratři si nemohou být tak blízcí…“
Jsem se sebou spokojený. Používám proti němu jeho vlastní pohádku o hodných bratrech.
Jednu ruku má položenou na střeše auta, druhou na mém boku.
„Bille…“
„Tome.“
„Nechoď…“
Zní to, jako by mě prosil, ale já mu nechci ustupovat.
„Co chceš?“
„Pojď se mnou domů…“
Odhodlaně zavrtím hlavou.
„Ale Bille, já chci…“
„Ne a o to jde. Nechceš… nechceš mě…“
Sklopím hlavu, je těžké to říct… opravdu velmi těžké.
„Ne, nechci, abys šel s ním.“
Mírně se nakloním.
„Cože? Neříkej mi, že teď žárlíš?“ Zeptám se s falešným úsměvem na rtech.
„Ne… já… ne! Mám strach…“
„Pokud jde jen o to, tak je to v pohodě… Jsem v dobrých rukách…“

Otočím se na Bushida a zlomyslně se na něj usměju.
Odpoví mi vzdušným polibkem.
Snažím se netvářit šokovaně.
Opravdu si myslí, že bych mohl…?
Odpověď zní ne.
Rozhodně ne.
Ale musím to udělat, musím hrát.
Musím Toma nějak potrestat.
A očividně už mám výsledek.
Zdá se, že žárlí.
A přiznávám, že ano, líbí se mi to.
Cítím se díky tomu žádoucí.
Stále se usmívám na své rande.
Když se otočím, Tom na mě stále zírá. Podívá se na mě, jako bych řekl tu největší hloupost na světě. Ale nepřestávám tak přemýšlet. Přistoupím k němu a mluvím mu do ucha, aby mě nikdo neslyšel.

„Touží po mně… vidíš, jak se na mě dívá? Takhle by ses na mě ty nikdy nedíval…“
Najednou ztuhne, možná i jemu došlo, že se Bushidovi opravdu líbím.
Tom se na mě upřeně podívá.
Myslím, že jsem mu těmi slovy trochu ublížil.
A nebezpečně se přibližuje.
Nechápu, co se děje.
Byl jsem přesvědčený, že jsem randil s Bushidem, že jsem mu málem vlezl do auta.
Přesto jsem se teď ocitl v pasti mezi ním a bratrovým tělem.
Cítím jeho dech na tváři, je stále blíž.
Zavřu oči a napůl sevřu rty.
Neskrývám, že jsem na to čekal.
Dlouho, příliš dlouho.
Cítím, jak se jeho rty přibližují, a zdá se, že mi pukne srdce.
Jsem připravený přivítat jeho rty na svých, olíznout je a…
„Můžeme jít?“
Otevřu oči dokořán.
Jejda… je první věc, která mě napadne.
Na chvíli jsem zapomněl, že jsem ve společnosti, a vzhledem k tomu, jak se věci vyvinuly, i na Toma.
Když jsem s ním, zapomínám na všechno ostatní.
Bohužel.

Položím mu ruce na hruď a rychle ho odstrčím.
Slyším, jak zrychleně dýchá, stejně jako já.
Podívám se na bratra.
Podívá se na mě.
Nemluví, ale jeho rty ho prozrazují. Pomalu se pohybují a vyslovují mé jméno.
Otočím se a Bushido tam stále stojí opřený o dveře.
Usměju se jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů.
„Samozřejmě!“
Nastupuji do auta.
Tomův pohled mě neopustil ani na vteřinu.
Zavřu dveře a stáhnu okénko. Mohl bych říct, že jsem to udělal kvůli horku, ale to není pravda.
„Kam mě vezmeš?“ Zeptám se příliš vysokým hlasem.
Bushido usedá na místo řidiče a nastartuje ten svůj superstroj.
Položí mi ruku na koleno.
„Kamkoli chceš, miláčku…“

~°~°~°~°~°~°~°~

Číšník ke mně přijde.
„Mohu vám něco nabídnout?“
Zvednu oči od jídelního lístku.
„Ano, prosím… cappuccino a croissant.“
„Dvakrát, prosím.“
Vyděšeně sebou trhnu.
Co to sakra…
Neuvědomil jsem si, že Tom stojí za mnou a zírá na mě.
Číšník se usměje a posune mu židli, aby se mohl posadit.
Znovu se zadívám na jídelní lístek a bratra si nevšímám.

„Ahoj, Bille,“ řekne místo toho, možná se snaží získat mou pozornost.
„Ahoj,“ odpovím vzápětí.
Chvíli mlčíme.
Číšník se vrátí a podává nám snídani a já začnu jíst, jako bych byl úplně sám.
„Bille…“ začne a čeká, až upoutá moji pozornost.
Zvednu hlavu a podívám se mu do očí.
„Chtěl jsem ti říct… ohledně včerejška…“
„Nechceš se mi třeba omluvit?“ Zeptám se ho na rovinu.
„Ne.“
„Pak není o čem mluvit.“
„Nelituju toho. Chtěl jsem tě před ním jen ochránit,“ říká vážně.
„Ochránit mě?!“ Vykřiknu nevěřícně, „nejsem dítě!“
„Já vím. Jen jsem chtěl vědět, jestli se mezi tebou a Bushidem… stalo… něco stalo…“
Usmívám se. Měl jsem to vědět.
Žárlí a nechce to přiznat, cítím to.
Rád bych mu to zadostiučinění nedopřál, rád bych ho oklamal a řekl mu, že jsem s ním strávil noc, i když jsem ve skutečnosti myslel na svého bratra. Ale jen při pomyšlení na to mi zčervenají tváře a já se rozhodnu, že ne, to nemůžu udělat.
Dávám přednost pravdě.

Nakloním se k němu, natáhnu se přes stůl a promluvím skrz zaťaté zuby.
„Ne, nic se nestalo…“
Podívám se na něj.
Vypadá, že se mu ulevilo.
Vlastně si oddechne a zdá se, že se dokonce usmívá.
Vezme mě za ruku a pohladí mi ji.
Nedokážu ji odtáhnout, potřebuju jeho kontakt.
„Bille… Omlouvám se, že tohle všechno dělám, ale…“
Teď jsem zvědavý, s čím přijde.
„Záleží mi na tobě.“
„Nech mě hádat? Protože jsme bratři…“ řeknu, abych ho popíchl.
Vypadá váhavě, ale přikývne.
Odtáhnu ruku a zkřížím ruce na hrudi.
„Tak, to je to, co je špatně. Tome, ty tomu nerozumíš? Tvoje náklonnost mi nestačí, už ne.“
Podívá se na mě, ale já nedokážu rozluštit jeho pohled.
Nechápu, co si myslí….
A to mě děsí.

Tom je pro mě jako otevřená kniha a já teď stojím před prázdnou stránkou, úplně prázdnou.
Usměje se na mě, a to mě přiměje doufat v to nejlepší.
Ale jeho chování mě vůbec nepřesvědčuje.
Vezme si ubrousek a pěkně ho rozloží.
Pak se na mě podívá a zadívá se na mou bundu. Najednou se ke mně nakloní a vytáhne mi z kapsy fix. Vloží si ho do úst a zuby odstraní uzávěr. Už jen z tohoto gesta bych mohl dostat infarkt. Nestihnu ani otevřít pusu, protože na ten ubrousek rovnou píše a já nevím co.
„Tome…“
Vzhlédne a zavře fixu.
Usmívá se, usmívá.
Natáhne se ke mně a vrátí fixu na svoje místo.
Na hrudi cítím teplo.
Stačí pár okamžiků v jeho rukou a je mi horko.
Podá mi ubrousek a já pomalu natáhnu ruku.
Pustí ho, ale já zůstanu nehybně sedět.
Dává mi znamení, abych četl.

Bille, ty to nechápeš?
To, co cítím, není náklonnost, už ne…

Zvednu hlavu, tváře mi zrudnou a srdce se mi rozbuší.
Nemůžu uvěřit, že jsem právě přečetl tato slova.
Tom zmizel.
Přemýšlím, jestli se mi to jen zdálo, jestli se za pár minut probudím ve vlastní posteli?
Ale já v ní nejsem, cítím to…
Na to, aby to byl sen, je to až příliš skutečné.
Ale je to příliš dobré na to, aby to byla realita.
Rozhlédnu se kolem sebe.
A pak ho zahlédnu skrz zavírající se dveře výtahu.
Zůstávám sedět beze slova.
Podívá se na mě a usměje se, když zmizí za zlatými dveřmi.
Dál zírám na ubrousek a pak ho otočím.

Pokoj 483

KONEC

autor: Peitho17
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)