autor: °GinevrA°
26. května 1992
„Na co tu zbraň potřebuješ?“ Zeptal se muž v bílém jménem Frank z druhé strany malé televizní obrazovky.
„Zbraň?“ Začal Tom. „Oh, na nic… jsem… jak se to řekne? Paranoidní,“ uzavřel v dokonalé souhře s modře oděným Tonym Montanou ve scéně, kde se chystá zabít Franka a jeho společníky.
Scéna pokračovala a Bill se vážně nudil, zatímco Tom do puntíku opakoval všechna slova, která řekl Al Pacino jako Tony Montana ve slavném filmu Scarface.
Tom ten film doslova zbožňoval a znal každou hlášku nazpaměť, což Billa štvalo. Připadalo mu zbytečné, aby se nad takovým filmem tolik vzrušoval, a unaveně se přesunul na postel, tvořenou jejich samostatnými postelemi sraženými k sobě.
Znovu potáhl z cigarety a lehce kopl do Tomových nohou, zatímco on opakoval všechny ty hlášky.
„Tome…“ zkusil to znovu, ale rasta ho neposlouchal, bavil se tím, jak Montana a jeho muži zabíjejí Franka a jeho parťáka. „Tome, už mi to leze na nervy… buď toho nech, nebo ten film vypni…“
Tom tentokrát vypadal, že ho poslouchá, ale neotočil se k němu. „Dej mi dobrý důvod, abych tohle mistrovské dílo vypnul,“ řekl jednoduše.
„Už mě to sere,“ odpověděl Bill, když se postavil na postel, aby slezl, a málem zakopl o pytlovité džíny svého dvojčete pohozené na podlaze.
„Co to, kurva, děláš?“ Zeptal se rasta, který stále ležel na posteli. Bill vzal z poličky černou videokazetu, na které byl napsán název filmu: „Fireworks“ od Kennetha Angera. Byl to film, který Toma určitě nebavil, stejně jako ho nebavily knihy a všechny ostatní filmy od Angera, které měl jeho bratr v oblibě.
Billovým nejoblíbenějším filmem však byl Scorpio Rising*. Ne, že by byl nacista nebo satanista, ale ten sotva půlhodinový film na něj působil zvláštně, jako by vysílal elektrické impulsy, které při sledování jakéhokoli výtvoru, k němuž je třeba použít zapalovač, mohly vyvolat téměř mystické vize. Vždycky se divil, že Tom dává přednost těm mafiánským filmům popisovaným jako hrdinský čin před těmi strašně syrovými a téměř surrealistickými. Uvažoval, že ho možná nebaví, že v Angerových filmech není moc dialogů… jak se mohl dívat na film, ze kterého se nemohl naučit všechny ty dialogy nazpaměť?
Nenápadně vypnul film, na který se předtím dívali, aby pustil ten, který vybral, a Tomův hněv na sebe nenechal dlouho čekat v podobě bačkory, kterou po Billovi hodil ve chvíli, kdy se chystal otočit, ale která nezasáhla cíl.
„Co to kurva děláš, Bille?! Díval jsem se!“
„Kreténe! Díváme se jen na to, co se líbí tobě!“
„Přesně tak!“ Odpověděl Tom, který nečekal na odpověď, jelikož vstal z postele a Bill po něm jen křikl: „Jdi do prdele!“, což znamenalo jeho konec. Za okamžik zjistil, že mu Tom bolestivě přitiskl jednu ruku za záda a donutil ho křičet.
„Co jsi říkal? Jdi do prdele? Slyšel jsem dobře?“ Zasyčel mu posměšně přímo do ucha.
„Jdi do prdele! Jdi do prdele!“ Opakoval Bill bolestně a nedbal na ruku, která se mu kroutila za zády.
„Oh oh oh, taková sprostá slova se neříkají, zvlášť ne starším dvojčatům… omluv se.“ Tomův tón se podobal tomu, kterým se vysvětluje dítěti něco, co by nemělo dělat. Bill zavrčel a volnou rukou se mu podařilo udeřit loktem do obličeje rastu, který si okamžitě bolestivě přitáhl ruce k obličeji a nechal Billa prchnout.
Nedostal se však daleko, v místnosti, která byla jen o něco málo větší než obyčejná šatna, a s rozzuřeným Tomem za sebou, nemohl doufat, že se zachrání. Ve skutečnosti se okamžitě ocitl na posteli, kde ho drtilo Tomovo tělo, a ruce mu držel za zápěstí nad hlavou.
„Omluv se,“ znovu nařídil, několik centimetrů od jeho obličeje.
Ozvalo se zaklepání na dveře, Tom se otočil a vykřikl: „Okamžik.“ Ocitl se téměř bez kousku krku, takže to „o“ ve slově „okamžik“ protáhl do bolestného vzdechu. Možná, že ten, kdo byl za dveřmi, si dělal starosti nebo se mu prostě nechtělo čekat, takže klepání bylo intenzivnější a nervóznější. To Toma vyrušilo od toho, aby Billovi vlepil facku, které se černovlásek i přes obtížnou pozici dokázal vyhnout, ačkoli si přesto vysloužil silné zatahání za vlasy, které ho donutilo vykřiknout bolestí.
„Vteřinku, kurva!“ Tom znovu vykřikl, dost otrávený tím věčným klepáním, které bylo typické pro nového milence jejich matky.
„Jdi otevřít, je naštvaný,“ zauvažoval Bill, ale Tom neměl chuť tuto výzvu prohrát.
„Omluv se!“
„Nikdy!“ Odpověděl Bill a pokusil se kousnout rastu do nosu, ale Tom se mu včas vyhnul.
„Bestie!“ Zakřičel na něj, než vstal, aby šel konečně otevřít dveře a zachránil je před tím, aby byly vyraženy.
Démon Bill však využil příležitosti a hodil po něm bačkoru, která ho zasáhla přímo do zátylku. Tom přijal ránu tak, že si rukama přidržel hlavu a otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.
„Zabiju tě později, zabiju tě!“ Vyhrožoval tichým hlasem, zatímco Bill se ve snaze zadržet smích sesunul na postel a vztyčil na něj prostředníček, na jehož nehtu byla vidět vrstva oprýskaného černého laku.
Tom otevřel dveře a spatřil poněkud znechucený výraz matčina přítele, který se na jeho tváři objevil vždy, když se na něj podíval. Tom se zamyslel a byl si jistý, že měl tenhle výraz po celou dobu, co čekal za dveřmi. Ale když o tom přemýšlel více do hloubky, on tenhle výraz měl vždycky…
„Mluv,“ Tom zvedl obočí.
„Rád bych věděl, co tam vy dva děláte…“ vypadal, že je na pokraji zvracení. „Tvá matka a já jdeme ven, kde je Bill?“ Zeptal se a snažil se ho najít přes rastovo rameno.
„Bill nechce jít.“
„Bill nemá ústa?“ Tom protočil očima a otráveným gestem otevřel dveře úplně, aby muž mohl vidět černovláska sedícího na posteli s rozcuchanými vlasy a v rozhaleném tričku, které nechávalo jedno rameno odkryté. Muž se příliš dlouho díval na to holé místo na Billově rameni, hltal jeho bledou kůži na krku a dravě si prohlížel jeho lehce zarudlou tvář orámovanou rozkošně rozcuchanými havraními vlasy z právě proběhlé rvačky.
Takhle se na něj dívali skoro všichni.
„Nechci jít, bavte se,“ Bill se falešně usmál.
Tom znovu přivřel dveře, takže mu z nich trčela jen hlava. „Stačí?“
Muž zavrčel a dodal: „Doufám, že nedopadne jako ty… a oblékni se,“ řekl s odkazem na Tomovu odhalenou hruď a chystal se odejít, ale v jeho každodenním kázání přece jen ještě trocha chyběla. Rasta věděl, že „a ztlum tu zatracenou hlasitost!“ na sebe nenechá dlouho čekat. Rádi si nahlas pouštěli nejen hudbu, ale i televizi.
Muž se zastavil, udělal půl otáčky a s přísným výrazem vykřikl. „A ztlumte tu zatracenou hlasitost!“
„Ahoj Hitlere!“ Tom se s ním rozloučil nataženou rukou v nacistickém stylu, a pak zavřel dveře jejich pokoje.
„Přicházím v míru!“ Varoval ho rasta, zvedl ruce na znamení, že se vzdává a Bill se zastavil v čase s dálkovým ovladačem v ruce a připravený ho po něm hodit.
Ti dva bastardi se opravdu milovali.
Bill byl až bolestně pohledný, i když jeho tvář byla opotřebovaná půstem, který na sebe léta uvaloval. Ale i přesto si jeho tvář zachovávala vzácnou jemnost, s klamně ženskými rysy a sladkostí, s dlouhými černými vlasy, které si neustále barvil, a s očima, jež v jeho tváři působily jako cizí prvek. Plné a intenzivní, ale dokázaly být i strašně prázdné a chladné, vždy nalíčené černě, aby zdůraznily ženskost jeho tváře. Přesto to byly příliš něžné oči, tak jemné a uklidňující, že se rozcházely s jeho většinou cynickou povahou.
Jeho nejistota ho přivedla do poněkud znepokojivého stavu podvýživy, ale to už bylo normální, ve své labilitě našel nezdravou rovnováhu, se kterou se dalo žít, a všichni kolem si toho už ani nevšimli.
Dokonce i Tom, který už zapomněl, jak je to dávno, co si zoufal nad jeho častým chyběním u stolu a neustálým chřadnutím jeho těla, se naučil normálně žít s Billovou posedlostí a nepohodlím a s jeho uspokojením – kterého nikdy nebylo dost, stejně jako bolesti, kterou si sám způsoboval – z toho, že je mu stále hůř a hůř. A on stále nechápal proč.
Tom byl úplně jiný, nedělal si hlavu s nějakými starostmi nebo myšlenkami. Tom se alespoň snažil být si jistý sám sebou, snažil se zachovat si falešnou aroganci; v očích ostatních vypadal jako nedosažitelná osoba, zatímco to všechno byla jen falešná zástěrka, o níž byl sám přesvědčen, že je nezničitelná.
Byl neproniknutelný, nedal se pochopit. Pro někoho mohl být bezcitný kretén, jako klasický mladý rasta, který se zabíjí kouřením trávy, krade v supermarketech a spí pod mostem. Klasická spodina společnosti, bez které by se člověk docela dobře obešel, a možná by bylo lepší, kdyby se ani nenarodil. Pro ostatní to byl prostě klidný kluk, který se staral o sebe a jednal, jen když to bylo nutné, jasný ve svých záměrech a neuvěřitelně pohledný. Krása, která byla stejná jako krása jeho dvojčete, ale kterou nosil jiným způsobem. Svalnaté tělo, obličej s výraznějšími rysy než Bill a kaskáda blonďatých dredů, většinou svázaných do gumičky.
Do dívčích srdcí se dostával mnohem snadněji než Bill. I když bylo těžké – téměř nemožné – říct, který z nich je vlastně hezčí. Byli stejní, ale každý jiným způsobem, a možná právě Tom působil dojmem, že je dosažitelnější, zatímco Bill se zdál být andělem, kterého nelze polapit, ačkoli se mohl pochlubit neskutečnou přitažlivostí, které propadl každý, ať už patřil k jakémukoli pohlaví, a ti, kdo ho znali, věděli, že mít ho je snazší, než si kdokoli myslel.
Tom prostě mohl být tím, čím chtěl být nebo jak chtěl vypadat, možná proto, že ani on sám přesně nevěděl, kým ve skutečnosti je. Věděl jen, že k životu potřebuje jídlo, vodu a vzduch. Ráno vstal, první, co uviděl, byl Bill, a poté, co poděkoval, že je jeho bratr stále tady, že je stále s ním, vstal, aby se postavil novému dni bez vyhlídek a předpovědí. Bral to, jak to přišlo. Každý den mu stačilo pár pasáží z Bible a pár cigaret, aby byl s celým dnem spokojený.
Teď, když už zase leželi na posteli, dívali se na sebe tak dlouho, až si uvědomili, jak zbytečné je všechno ostatní. Tom přiblížil tvář ke svému dvojčeti, ale Bill ho zastavil dřív, než se ho stačil dotknout.
„Tome,“ oslovil ho přísně a jednou rukou mu sevřel čelist. Tom se chtěl přiblížit, ale Billovo sevření zesílilo. „Tome, ne,“ zopakoval černovlásek a Tom se odtáhl a zašeptal:
„Máš pravdu, promiň…“ než vstal z postele.
Byli tu oni dva, kteří se zdáli být dvěma příklady těch nejodlišnějších věcí v přírodě, a pak tu byl ten pocit, který v sobě nosili, který sdíleli v tajnosti a drželi se zpátky jen proto, aby nezradili rovnováhu, která se držela na velmi tenkém ostří břitvy.
* https://www.csfd.cz/film/121441–ve–znameni–stira/prehled/
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
