autor: °GinevrA°
Bill otráveně proklínal neustálé „driiiiiin“ budíku.
„Tome…“
„Mmm…“
„Je deset minut po sedmé…“ zamumlal. „Myslím, že…“
„Mmmmm…“
Uplynulo několik minut beze slov. Kdyby to záleželo na Billovi nebo Tomovi, nikdy by neopustil postel. Měl rád ten pocit, když si brzy ráno v klidu zdřímnul mezi čistými přikrývkami, a líbilo se mu, že Tom leží vedle něj, na své straně postele, která se občas stávala jeho vlastní.
Bill se unaveně převalil na posteli a skončil na svém dvojčeti.
„Tome…“ zamumlal s jednou tváří přitisknutou na rastova záda.
„Mmmm…“ byla odpověď, kterou dostal.
„Vzbuď se,“ zamumlal Bill a lehce a rychle ho udeřil přes jeho opálená záda. Ne, že by se Tom už narodil opálený, ale oproti svému bratrovi, který dělal všechno proto, aby se jeho bílé pleti nedotkl ani paprsek slunce, on nepohrdl mnohahodinovým pobytem na slunci, aby získal zlatavou barvu, která ho charakterizovala.
„Bille, vypadni… je mi horko…“ odpověděl Tom a Bill do něj začal strkat rukama i nohama s úmyslem shodit ho z postele, což se mu podařilo.
Tom se s děsivým žuchnutím ocitl na podlaze a chrlil nejrůznější nadávky na Billa, který se jako obvykle s chutí smál a svíjel se v peřinách na posteli.
„Směješ se, kurva?! Mám pocit, že jsem si rozbil hlavu… do prdele…“
„Přestaň! Vždyť jsem ti nic neudělal… nic tam nemáš!“
Tom v reakci na to vyskočil na postel, najednou byl vzhůru a čilý, překvapil Billa a doslova na něj skočil a černovlásek v reakci na přicházející nebezpečí vykřikl.
Jejich šarvátka trvala jen krátce, a pak už na sobě leželi jako obvykle, unavení a zmožení, a poslouchali, jak se jejich dech opět zklidňuje.
Existuje mnoho způsobů, jak si projevit náklonnost, a tohle byl jejich způsob. Možná jediný, který znali. Dobrá věc složená z pěstí, rvaček a urážek vyřčených s vědomím, že potom budou mít propletené nohy, když se budou dívat na film nebo si prostě jen povídat, nebo Tomova ruka, která mu posune pramen vlasů za ucho, jenž si Bill okamžitě vrátí před obličej… nic moc sentimentálního, ale všechno to fungovalo přirozeně, nenuceně a s několika urážkami mezi tím, protože to pořád byla ta bastardská dvojčata a bez nich to nešlo. Nezáleželo na tom, jestli potom měli na kůži modřiny a bolavé končetiny, když tu potom stejně ta natažená ruka zůstala, aby vás znovu vytáhla z propasti.
Život není lehký pro nikoho, a už vůbec ne pro ně, a schovávání se za falešné úsměvy rozhodně nemohlo zahřát jejich srdce radostí… srdce, která možná měla přestat bít už dávno, alespoň by je to uchránilo před znechucením z okolního světa, protože už byli dospělí a uvědomovali si, že to, co vidí, se vůbec nepodobá tomu, co si představovali jako děti… ale možná ani ne tomu, v co jako děti doufali…
Utěšovalo je však, že když jsou spolu, nemohou si přát nic lepšího. I když to schovávali za pěsti.
Když Bill vešel do koupelny, našel Toma sedět na záchodě a horečně se honit.
Bill zavřel dveře a přistoupil k zrcadlu, aniž by věnoval pozornost tomu, že jeho bratr masturbuje a zrovna tak nevěnuje pozornost tomu, že Bill je uvnitř. Nebylo to poprvé, co se to stalo…
Jako by se nic nestalo, Bill začal vytahovat z průhledného pouzdra své „nástroje“, aby si oči obklopil černou barvou, a neochotně si prohlížel obraz, který mu zrcadlo nabízelo. Nesnášel pohled do zrcadla, zvlášť po ránu, kdy jeho tvář vypadala díky známkám spánku ještě unavenější a děsivější… a navíc měl to ráno novou modřinu, kterou musel zakrýt: tu, kterou mu Tom udělal pod rtem, ale Bill to nijak zvlášť neřešil.
Občas se na Toma podíval do zrcadla. Připadalo mu zvláštní, že když se dotýkal sám sebe, nekřičel, jen vydával krátké hluboké vzdechy a nasazoval absurdní výrazy nejvyššího soustředění. Bill naopak křičel tak hlasitě, že ho Tom musel často umlčet.
„Vážně to musíš dělat teď?“ Zeptal se Bill a otevřel nádobku s černými očními stíny.
„Hum?“ Tom vzdychl.
„Musíme jít do školy a už teď dost nestíháme.“
Tom si dal s odpovědí na čas. „To znamená, že přijdeme pozdě…“
Bill si odfrkl a znovu se na něj zadíval. Tom se dokázal uspokojovat, a zároveň tiše mluvit.
„Budeš potřebovat sprchu… později,“ zvážněl, když viděl, jak z něj stéká pot. Neřekl to proto, že by opravdu chtěl, aby to Tom udělal, bylo už dost pozdě a on nechtěl ztrácet čas. Vlastně to byla jen úvaha, jelikož to, co viděl, bylo nechutné.
Tom si vzal ještě nějaký čas, právě tolik, aby dokončil svou „práci“, a pak tiše vstal a zamířil ke sprše. „Jdu se osprchovat…“
Bill najednou otráveně ztuhl. „Teď?! Tome, je už strašně pozdě!“
Tom zafuněl a odhrnul závěs, aby mohl pustit vodu a ohřát se tak.
„A koukni se, jaký jsi nadělal nepořádek!“
„Uklidím to později!“
Tom zmizel za závěsem, a když se Bill domaloval, naposledy se znechuceně podíval na svůj pokřivený obraz v zrcadle a s úšklebkem nervózně opustil koupelnu.
***
„Takže ve Sgabbo třetí hodinu?“
„Čtvrtou.“
„Třetí nebo nic.“
Bill protočil očima. „OK, třetí.“
Každý den se ve škole domlouvali, kdy se sejdou ve „Sgabbo“: druhé komoře školy, kterou nikdy nikdo nepoužíval, dokonce ani školníci. Byla to malá místnost dobře osvětlená jediným oknem nahoře, takže zvenčí nebylo vidět, co se děje uvnitř, zavřít se dala jen zevnitř pákou a v podstatě to bylo opuštěné skladiště, v němž se tísnily dlaždice, košťata a pár nefunkčních stolů nebo židlí. Stala se jejich útočištěm. Vybavili ji několika časopisy a náhradní krabičkou cigaret, které byly schované na poměrně vysoké polici.
Zatímco Tom mluvil, kolem prošel jeho přítel a důrazně ho poplácal po zádech jako pozdrav. Pak další a další. To bylo něco, co rastu dráždilo, když ho při řeči poplácávali po zádech.
Skupina stačila udělat sotva pár kroků pod nehybným a poněkud zmateným pohledem Toma, který se během několika vteřin vyřítil a vrhl se na všechny tři.
Zbytek se odehrával za smíchu Billa, který nevěděl, zda se má přidat ke rvačce, nebo zůstat stát a přihlížet, dokud nezasáhl učitel, který rvačku ukončil a vrátil na chodby odporný klid. Tom odešel vyzván učitelem a stihl na Billa jen mrknout.
O tři hodiny později Tom zaklepal na dveře Sgabba a Bill mu váhavě otevřel, přičemž se nejprve přes dveře ujistil, že je to on.
Tom vstoupil rychle a plný nadšení a spokojeně se na Billa usmál.
„Co se děje?“ Zeptal se černovlásek a nechal se unést tou radostí.
„Podívej, co tu mám…“ řekl rasta s úsměvem a vytáhl z kapsy tenkou černou tyčinku, při které se Bill rozzářil.
„Nééééé,“ vydechl a sledoval tu tenkou tyčinku mezi Tomovými prsty „Kdes to vzal?!“
„Fabri,“ odpověděl jednoduše rasta a vytáhl zapalovač z malé poličky nahoře, kde schovávali cigarety a veškeré vybavení, které potřebovali. „Podělíme se o ni.“
Předmětem takové radosti byla Black Devil, vzácný druh cigaret, který kuřáky jako byl Bill přiváděl k šílenství, a to nejen kvůli svému jménu a zcela černé barvě. Byly těžké a stály pro ně příliš mnoho, kromě toho bylo téměř nemožné je v Itálii sehnat – s výjimkou přátel, kteří často cestovali, jako například Fabri – takže se staly předmětem jejich touhy, a jen co je uviděli, začali se potit vzrušením.
Zanedlouho místnost zahalila příjemná vanilková vůně charakteristická pro BD a oni dva se začali pouštět do rozhovorů, kterým mohou čelit jen sedmnáctiletí se sny o slávě.
„Víš, co ti řeknu?“ začal Tom a vydechl obláček kouře v dokonalém gangsterském stylu. „Že my, jakmile to půjde, řekneme ‚sereme na všechny a jedeme pryč‘… jedeme do Holandska a nacpeme se Black Devilkama a taky Black Death.“
Black Death… to byl sen…
Billovi se líbilo, když tohle Tom dělal. Tom byl obvykle přízemní kluk, ale někdy dokázal být velký snílek. Když ho Bill poslouchal, cítil ten nadějný spodní proud, který ho ujišťoval, že všechno, co říká, nejsou kecy. Že alespoň může doufat, že se něco z toho, co říká, jednoho dne skutečně stane.
„A za čí peníze?“ Bill se s lehkým úsměvem zeptal a vzal cigaretu, kterou mu rasta podal.
„Peníze se dají sehnat vždycky… a není problém spát na ulici, už jsme to dělali.“
„Jo…“
Tón, kterým Bill souhlasil, a melancholie, s níž přikývl, je oba vrátily zpátky na zem a připomněly jim, že v Holandsku nikdy nebudou a možná ani nebudou mít dost peněz na to, aby mohli žít samostatně. Mohli spát na ulici, na lavičce v parku, jak to často dělávali, schoulení k sobě, aby bojovali s chladem, a druhý den jít domů se skloněnou hlavou, protože to bylo to jediné, co mohli udělat…
Oba usoudili, že by bylo lepší změnit téma, sny jsou pro blázny a mluvit o nich je jen uvrhne zpátky do sraček, ve kterých byli.
Možná znali jen tuto realitu a nedělalo jim velké problémy ji přijmout a zvyknout si na ni. Brzy se naučili snášet a polykat chyby těch, kteří se nepostarali o to, aby jim zajistili klidný život, který je rodič povinen zajistit. Naučili se nevěřit snům a neobklopovat se falešnými iluzemi. Skutečnost byla skutečností a žádný sen ji nemohl změnit. To věděli až příliš dobře.
A nejhorší pro ně nebylo to, že se v takové situaci ocitli oni sami, nejhorší bylo rozhlédnout se kolem sebe a vidět jen hromadu mrtvol bez naděje v očích, stejně jako oni.
A nejhorší pro ně bylo vědomí, že všichni jsou na tom stejně jako oni.
Přátelé, se kterými se stýkali, protože to bylo možná to, co je spojovalo a umožňovalo jim být prostě sami sebou, aniž by museli skrývat modřiny a vztek před nakrčeným nosem těch, kteří si myslí, že jsou klidní a vyrovnaní, a chlubí se umělým štěstím, jež si vybudovali, aby sami sebe přesvědčili, že je všechno v pořádku a všechno je dobré. Kecy. Tady nikdo není v pořádku a oni měli důkaz.
Jejich matka, která žila z ponížení, aby se pokusila vyjít, protože jí přece jen na těch dvou „dětech“ záleželo, se starala o to, aby každý den dostali na stůl plný talíř a mohli studovat.
Záleželo jí na tom, aby se pokusila založit normální rodinu…
To, že se jí to podařilo jen částečně, nebyla její vina. Nebyla to ničí vina. Celý jejich život byl zločinem bez viny.
„Mimochodem… s kým jsi byl včera?“ Začal Tom a změnil téma.
„Přísahám, že tentokrát to byla holka…“
„Jo… tomu nemůžu ani uvěřit!“ Tom se zasmál, protože moc dobře znal sexuální choutky svého dvojčete. „Na to to máš moc rád, aby ses oddával holkám!“
„Ale jdi do prdele!“ Bill se svému dvojčeti nakažlivě zasmál a ze své pozice na lavičce ho kopl do boku. „A pro tvoji informaci, byla to Meli…“
Tom si zrovna masíroval bolavý bok, když zaslechl to jméno a okamžitě k němu obrátil pozornost. „… Meli?“
Meli …
Byla Tomovou přítelkyní asi… čtyři dny, ale byli více v posteli než venku, takže měla stejnou cenu jako ostatní… i když v ní bylo víc… a Bill to věděl. Doufal, že alespoň pro ni to také nebylo jen souložení, ale zřejmě…
„Nemůžu uvěřit, že jsi byl s ní…“ řekl jednoduše. „Spíše, že ona šla s tebou…“
„Věř si, čemu chceš… a vůbec, je to taková děvka… všichni to říkali,“ řekl Bill tiše a nepřítomně si prohlížel nehty.
Ne, že by to na Toma udělalo dojem, ale vědomí, že ta, o které si myslel, že je trochu jiná než ostatní, je nakonec stejného druhu jako ony, nebylo příliš povzbudivé… nakonec už ho nezajímala. Tak špatná…
„Jsi větší děvka než ona a všichni to říkají… všichni!“
Billovy oči a ústa se rozšířily ve falešném rozhořčení a on ho znovu zasáhl salvou kopanců a smál se s ním. „Kreténe,“ řekl mezi kopanci a vůbec se ho to nedotklo.
Jediný, kdo mu takové věci mohl říct, byl Tom, Bill měl sex rád, stejně jako všichni chlapci jeho věku a jako Tom sám… samozřejmě, Bill to měl rád stejně jako misi dole, protože jeho orientace dávala přednost mužskému pohlaví – v němž, jak se dalo čekat, zaujímal pasivní roli – ale pro něj to byl druh osvobození, něco, co dělal, protože to pro něj už nemělo žádný význam. Dělal to víc než cokoli jiného, aby měl na hodinu nebo tak nějak volnou mysl – když to bylo dobré – protože při sexu se nepřemýšlí a nezdůvodňuje…
A pak neměli žádné morální zásady, které by jim v tom bránily, a nechápali, proč by si neměli takovou zábavu dopřávat…
Mluvili o tom, oni dva, bez lží a bez rozpaků a zábran. Nikdy mezi nimi nebyla zeď a vše bylo nesmírně jasné a průhledné.
Tom se k němu přiblížil a oběma rukama se opřel o lavici, na které bratr seděl, po obou stranách jeho nohou, už se nemohl držet zpátky, nikdy to nedokázal, ale Bill mu položil nohu doprostřed hrudi a zabránil mu, aby se přiblížil ještě víc.
„Neopovažuj se,“ zasyčel výhružně a smyslně zároveň.
Vrozená smyslnost, stejně jako byla vrozená jeho sladkost při některých příležitostech a krutost při jiných, zatímco vzácný byl půvab jeho rysů, snad až příliš nevinných a neposkvrněných.
Tom upřel pohled přímo do jeho zorniček a on mu vyzývavě vyfoukl sladký vanilkový kouř z cigarety přímo do obličeje.
Dalo by se říct, že Tom tuhle Billovu stránku miloval, svým způsobem ji obdivoval. Už jen díky svému charismatu si dokázal kohokoli naklonit podle svých potřeb, i když k tomu neměl sílu.
Cigareta dohořela příliš rychle, Bill ucítil v krku pálení, jež je typické pro lidi, kteří nejsou zvyklí kouřit silné cigarety, zachránila je však velmi dobrá chuť vanilky, která po cigaretě zůstala, a oba dva uvážili, že by se měli vrátit do třídy.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
