autor: °GinevrA°
Mrtvý.
Uplynulo příliš mnoho času, aniž by kdokoli cokoli řekl. A bolelo to.
Viděli ho, viděli ho ten den, před několika hodinami… byl normální, byl… živý.
Bylo to něco, co se ještě nedostalo do jejich mozků, ale proniklo do jejich srdcí.
Bill otevřel dveře skříně, strávil nekonečné chvíle zíráním do nicoty před sebou s vytřeštěnýma, doširoka otevřenýma očima, zastavil každou myšlenku, přestal vnímat jakýkoli zvuk, a dokonce i tlukot vlastního srdce, jako by to všechno přestalo být důležité. Tiše se posadil na lavičku uvnitř a stáhl si dlouhé nohy k hrudi. Skříň byla z větší části prázdná, takže se v ní dalo schoulit, jejich oblečení bylo uložené v zásuvkách lavice, na které se Bill schovával, a nad hlavou mu viselo jen pár džínů složených na ramínkách.
Díval se přímo před sebe na místnost, která teď pro něj byla prázdná, svýma velkýma, hlubokýma, lesklýma očima. Přiložil si ruku k ústům a začal si okusovat nehty a kůži kolem nich, přičemž si je potřísnil prvními kapkami krve, které z nich vytryskly.
Tom k němu beze slova přistoupil, odsunul mu ruku od úst, a pak udělal něco, co nečekal.
Posadil se vedle něj na lavičku, přitáhl si nohy k hrudi, objal Billa kolem ramen, přitáhl si ho k sobě, přitiskl si ho k hrudi a hladil ho po hlavě, aby ho uklidnil.
Věděl, že Tom není zvyklý dávat najevo takové emoce, ale také věděl, že teď není třeba o tom přemýšlet.
Několik minut takhle seděli, v hlavě úplně prázdno, neschopni si to všechno uvědomit, a pak Bill udělal něco, co Tom nečekal. Zoufale ho chytil za tričko, a aniž by cokoli řekl, prudce srazil jejich rty, přitiskl se k němu a okamžitě polibek prohloubil, jako by ho ten kontakt mohl osvobodit od všeho, co uvnitř cítil. Jako by to potřeboval, aby se nevzdal, cítil, jak se mu v ústech uvolňuje veškeré napětí, jako by v tom zoufalém kontaktu byla veškerá síla, kterou potřeboval.
Aniž by přestal, pokračoval, zavřel oči, zaklonil hlavu a dokonale sladil jejich rty, tlačil ho dolů, až Tom skončil opřený hlavou a zády o dřevo skříně. Měl ho zastavit, měl ho odstrčit a říct mu, že je hloupý, možná mu i dát facku. Jako to vždycky dělal Bill jemu. Všechno, v čem mu Bill vždycky bránil, protože ho brzdil strach, a v čem ho brzdil rozum, se teď dělo, a on neudělal nic, aby tomu zabránil. Kdyby to Bill chtěl, kdyby tohle byl způsob, aby se cítit líp, zůstal by celou noc s ústy přilepenými na jeho.
Jako osudová přitažlivost, jako tajemství, které se v něm rozplývá a díky němuž nepřišel o rozum.
Teď už překročili hranici a zbývalo se jen rozhodnout, kterým směrem se vydat.
***
Nelíbil se mu ten večírek, nelíbil se mu ten těžký vzduch, který dýchal, a nelíbila se mu ani ta prázdnota, která zůstala po Andreasově přítomnosti.
Andreas mu chyběl, a to bylo to nejhorší. Všude bylo cítit, že je pryč, byl to večírek věnovaný jeho památce, a o to to bylo horší. Člověk se nemohl ubránit dojmu, že je mrtvý, že se už nikdy nevrátí, a už vůbec ne, že večírek může vyvolat iluzi jeho přítomnosti.
Ten večírek vás nutil myslet na to, že je pryč, a to dvojčata znervózňovalo víc než obvykle, i když se snažila dávat najevo lhostejnost nebo aspoň nezájem… jen tolik, aby si nezasloužila všechna ta zbytečná a otravná kázání svých přátel, kteří jim říkali, aby byli silní, aby na to nemysleli, že Andreas konečně opustil tenhle posraný svět a užívá si nahoře v ráji…
Chtěl všechny poslat do prdele. Ten Andreas byl největší kretén ze všech, když se takhle vzdal, přeskočil zeď a vydal se tou nejkratší cestou.
Ztratili jediného člověka, který jim skutečně rozuměl, jediného, který jim dokázal naslouchat. Jediného, kterému na nich opravdu záleželo. Byli teď tak malí a bezmocní… teď, když přišli o všechno.
Bravo, kreténe, gratuluju. A co všechny ty věci, které jsi nám řekl? Opustil jsi nás všechny a odešel jsi jako ten nejhorší zbabělec…
V tu chvíli jim bylo jedno, jestli se rozhodl správně, nebo ne, věděli jen, že je tu zanechal samotné, a že bude muset uplynout pár dní, než si uvědomí, že to bylo správné, a pak ho přestanou nenávidět.
Andreas zemřel dobrovolně a všichni to věděli, i když ta nehoda vyvolala jisté pochybnosti o tom, zda to opravdu sebevražda byla.
Vydržel toho příliš mnoho, až příliš dlouho se plazil kupředu, než aby pro něj bylo těžké náhle vybočit a narazit do zdi z vlastní vůle.
Drogy v tom roli nehrály, rozhodl se zemřít a tento úkol nechtěl nechat v rukách kohokoliv jiného. A rozhodně to nechtěl dovolit ani drogám.
Stáli tam, pili, kouřili a sem tam si povídali, ale nijak zvlášť se nezapojovali. Jejich myšlenky byly jinde a snažili se nevybouchnout. Jejich nervy byly napjaté jako struny a stačil jediný nádech, aby se přetrhly.
Stačilo jedno bezvýznamné gesto, jako když mu Bill vytrhl sklenici z ruky, a Tom se ho snažil uškrtit a drtil ho tělem na podlaze, a ani jejich přátelé je od sebe nedokázali odtrhnout.
Když už Bill nemohl déle snášet bolest Tomovy ruky svírající jeho čelist, pocit tísně, který mu pronikal do mozku a způsoboval, že mu explodovala hlava, udeřil ho silně hřbetem ruky a cinknutí prstenu o piercing ve rtu jeho dvojčete ho vyděsilo, otřáslo jím a donutilo ho přiložit si ruku k ústům.
Uvědomil si, že tentokrát ho to opravdu bolelo. Viděl tvář svého dvojčete, která byla stále otočená na opačnou stranu, než kam byl zasažen, a viděl jeho třesoucí se ruku, jež nahmatala místo, kde se otevřela ošklivá rána. Když se Tom podíval na svou ruku, zjistil, že je potřísněná krví.
V místnosti se rozhostil chlad a Bill nejenže ucítil, jak se mu na okamžik zastavilo srdce, ale také pocit paniky, který ho přiměl hořce litovat toho, co udělal, a ze všeho nejvíc si přál, aby ho nikdy neuhodil. Znal svého bratra příliš dobře na to, aby si uvědomil, co ho za takový průser čeká…
Tom se k němu skutečně znovu otočil čelem, děsivě se na něj podíval, nosní dírky se mu zlostně rozšířily a Bill si byl téměř jistý, že tu noc nepřežije, cítil ten známý pocit úzkosti, který mu zrychloval dech.
Než si to stačil uvědomit, dostal ránu do obličeje od Toma, který se hned poté zvedl, a když černovlásek otočil hlavu na stranu, aby vyplivl krev a zakašlal, udeřil Billa znovu prudkým kopancem do břicha. Kluci kolem se snažili zachránit situaci, která mohla skončit mnohem hůř, ale nebylo to potřeba, protože Tom dobrovolně odešel a nechal Billa v bolestech klečet na kolenou opřeného o lokty a sténajícího na podlaze.
Nebral si to příliš k srdci, věděl, že Tom je schopen znervóznět a udeřit ho silněji, než si zasloužil; ne, že by to dělal vždycky, ale i tak na to byl zvyklý. Věděl také, že Tom se musí nějak zbavit té zášti, která se v něm nahromadila… a bylo mu jedno, jestli mu v tom pomohla jeho krev. Koneckonců mu bylo lépe, když věděl, že to byl on, kdo mu pomohl upustit páru.
Nevyřčená dohoda, spravedlivá a neporušitelná.
Krátce nato se ocitli v koupelně domu, Bill se naklonil nad umyvadlem ve snaze zvracet a Tom vyčerpaně seděl na podlaze opřený zády o mramorovou vanu.
Bill si vypláchl ústa a otřel si obličej ručníkem. Posadil se vedle Toma a opřel se o vanu, ve které ležel nějaký kluk.
„Lepší?“ Zeptal se Tom a otřel si ret zmačkaným toaletním papírem.
Bill přikývl, opřel hlavu o studený mramor a přimhouřil oči. Přistihl se, že přemýšlí o tom, jak je celá situace absurdní, jak se všechno stalo tak absurdním, že nad sebou ztratil kontrolu. Kontrolu, za kterou se celý život honil a o které si namlouval, že ji má jen díky tomu, že odolává vábení hladu a brání se vábení svých citů k Tomovi.
Přál si, aby už neměl kontrolu nad ničím a mohl zoufale plakat jako nikdy předtím.
„Rád bych…“ zašeptal Bill velmi tichým hlasem, jako by nechtěl, aby ho někdo mohl slyšet, i když tu byli sami kromě chlapce, který byl omdlený ve vaně. Povzdechl si, sklopil zrak a zalitoval, že s tímhle vůbec začal.
„Rád bys?“ Zeptal se zvědavě Tom a díval se na něj způsobem, o kterém věděl, že se Billovi nelíbí. „Chtěl bys co?“ Trval na svém a posunul se blíž.
Bill se přinutil nedívat se na něj, odvrátil tvář a zamrkal. „Nic… nic nechci,“ zašeptal a vypadal, jako by se k tomu musel přinutit. Přál si, aby to nebylo tak těžké, přál si tolik věcí, které mu jako by chyběly.
Tom se na něj stále díval a doufal, že dokáže zachytit něco, co by mu pomohlo odhalit, co by pro něj mohl udělat. Cítil se naprosto k ničemu.
Viděl, jak se Bill jen lehce otočil a zašklebil se, přitáhl si nohy k hrudi a držel je v náručí.
„Nedívej se na mě takhle…“ zašeptal se zavřenýma očima a v hlase mu zazněla únava a podráždění.
Tom s tím nepřestal, nemohl přestat, i když mu k tomu Bill dával všechny důvody.
„… Napadlo tě někdy, jak jednoduché všechno může být?“ Zašeptal rasta.
To ticho přerušovalo jen kapání vody z kohoutku a Bill si připadal, jako by se zničil vlastníma rukama, a přemýšlel o tom, jak dlouho se ještě zvládne bránit, jelikož jeho sebedůvěra se pomalu vytrácela.
***
Bill ležel na Tomově posteli, kolena měl mírně pokrčená, jednou rukou se opíral o matraci a přepínal programy v televizi, ačkoli denní doba nenabízela nic zajímavého, ale bylo to dobré k tomu, aby neusnul, zatímco čekal, až Tom přijde do pokoje. Nejspíš si ošetřoval ránu na rtu…
Právě se vrátili z večírku, a to podstatně dřív, než čekali, kvůli tomu polokolapsu v koupelně. Tom se objevil ve dveřích s rukou na břiše a byl překvapený, že Bill ještě nespí.
„Myslel jsem, že už spíš,“ řekl unaveně.
„Zvracel jsi?“
„Ne… ale cítím se zničený…“ krátce pohlédl na televizi, která byla nyní k ničemu – ne že by to před tím bylo lepší – a přešel k posteli.
Bill se na posteli lehce pohnul a cítil, že si ho Tom začal upřeně prohlížet, když se doplazil na postel, kterou černovlásek dosud okupoval. Tom na něj vždycky takhle zíral a snažil se tvářit nenápadně, ale Bill si toho nemohl nevšimnout. Všechno tím jen ztěžoval a Bill se často cítil nepříjemně, když cítil, jak ho jeho dvojče propaluje pohledem.
„Bolí to ještě?“ Zeptal se Bill a podíval se na tlustou červenou krustu, kterou měl na rtu.
„Nah,“ odpověděl rasta a pokrčil rameny. Ani se neobtěžoval zabránit tomu, aby mu oči neodbytně přejížděly po celém Billově těle, a černovlásek se snažil odvrátit pohled, jistý si Tomovým zíráním, které na sobě cítil.
Než se Bill nadál, Tom vzal jeho tvář do jedné ruky, zvedl ji, aby byla ve stejné úrovni jako ta jeho, a ohromně ochutnal jeho rty, aniž by nechal prostor pro odpověď. Okamžitě přitlačil a prozkoumal každé zákoutí zmatených úst, která se ale nebránila.
Tom se nad něj naklonil a oba je donutil si na matraci lehnout, aniž by přerušili polibek. Tvrdě přitlačil na jeho ústa, vzal černovláskovu tvář do obou dlaní a roztáhl rty, dokud se rána znovu neotevřela, ale bolest v tu chvíli jako by zmizela.
Toužil ho ochutnat, svého Billa. Zdálo se, že chce pohltit jeho ústa, pohltit ho celého a vtáhnout ho do sebe.
Oba byli udýchaní, Bill cítil na jazyku kovovou chuť krve, krev mu stékala po bradě a zbarvovala jejich rty temně červenou barvou.
Polibky, polibky a další polibky.
Polibky, které se daly vysvětlit jen zoufalstvím, jež zahalila temnota, které hledaly a nacházely odpověď v tajemství, jež příliš dlouho dusily ve jménu kontroly a rovnováhy.
Poté už nebyl prostor. Nebyl prostor pro slova ani vysvětlení.
Stejně jako když to udělal Bill, ani tehdy nebylo místo pro nic jiného… kromě ticha a noci.
Vždyť ten zločin neměl žádného viníka… byla to jen nevyřčená dohoda, spravedlivá a neporušitelná.
„Andreasi, dej mi o sobě někdy vědět. Tom vždycky říká, že nás lidé nikdy neopustí, i když zemřou. Nebo tomu alespoň věří. Někdy v noci mluví s Bohem a on mu možná i odpovídá…
Možná by mi taky odpověděl, kdybych věřil, ale to už by mi nepomohlo, ztrácím všechno, i kontrolu, a můj svět je vzhůru nohama… Myslím, že bych musel skončit jako ty, abych zachránil, co se zachránit dá. Jenže je tu Tom, který by mi vyškubal vlasy, jen kdybych se o to pokusil…
Rozumíš mi, že?
–Bill, na druhé straně hranice–“
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
