Kaulitz podcast – epizoda 10

Překlad podcastu Kaulitzhills – Epizoda #10 „Mami Kaulitz“ 3. 11. 2021
Přeložili @Like_a_Color, @aislaend a @Cammi

B: Tady je.
T: Jo, jo, jo.
B: Ahoj, sladký domove.
T: Home sweet home.
B: Není nic lepšího než být doma, že? Tohle je moje nejoblíbenější místo na nahrávání.
T: Opravdu?
B: Mhm. Pro tebe ne?
T: Ano, pro mě taky.
B: Jo, že jo?
T: Myslíš, že stárneme? (směje se)
B: MY stárneme?
T: Ano.
B: Co tím myslíš?
T: No, že jsi rád doma.
B: No, dobře. Myslím, že jsme prostě tak často na cestách, že je vždycky příjemné být doma. Kromě toho: Tohle je takový pokoj, víš?… Jako: Tady se vždycky všechno vytvoří. Vždycky se tady sejdeme.
T: Dobrá atmosféra.
B: Dobré vibrace.
T: Jako na zámku. Tady se dějí jen pozitivní věci.
B: Není nic lepšího než momentální počasí. Není to ohromující?
T: Úplně nádherné. Právě jsem to chtěl říct. Je tady tak krásný výhled. Protože tady v Los Angeles je to často takhle, že je to opravdu…
B: … mlhavý.
T: … mlhavý… člověk má pocit, že je tady opravdu špatný vzduch. Někdy aplikace o počasí říká…
B: … zůstaňte uvnitř.
T: Zůstaň uvnitř. Nechoďte ven. A pak nevidíš na deset metrů. A teď, dneska, vidím odsud nahoru na oceán.
B: Já taky. Je to nádhera. Chtěl jsem ti poslat fotky už dřív. Ráno jsem vstal a říkal jsem si: „Páni“! Opravdu… ráno… stojím ve sprše, a pak se podívám na celé LA a opravdu vidím skoro až… vidím odtud oceán. A vidím nápis Hollywood. Všechno je tak křišťálově čisté. Myslím, že už dlouho jsme neměli tak krásné počasí.
T: Ale nejkrásnější vzduch je pořád někde v německém lese, víš?
B: Ano.
T: Když se jdeš někam projít.
B: Ano, to je určitě ten případ. Takže myslíš, když máš červené buclaté tváře a přijdeš domů a dobře zásobený krví (Tom se směje) a pak máš chuť na něco skvělého k jídlu a přitulíš se.
T: Procházka lesem a to nejlepší: hledání hub.
B: Ano, to tady nemáš. Ale je moc hezké, že svítí sluníčko. Co budeme pít k tomu sluníčku?
T: Mause, vzal jsem si k srdci, co jsi říkal minule: „Už bych se nenamáhal“. Proto jsem připravil Frozé. Dávej si pozor: Můžeš udělat Frozé buď opravdu propracované jako já. Můžeš si uvařit jahody a udělat si vlastní jahodový sirup a tak dále. Nebo… zatímco já tady dělám tuhle menší… nebo si můžeš udělat velmi rychlou verzi, což jsme ten den udělali my, protože jsme to chtěli rychle vypít.
B: Ano.
T: Hm, prostě uděláte rosé s ledem v mixéru. Dejte do něj jahody. Přidejte trochu cukru. A je to hotové. Moje je opravdu domácí v průběhu dnů. Smíšené. Pak zpátky do mrazáku. Nejdřív jsem zmrazil rosé. Pak společně s ledem. Pak jsem si udělal vlastní sirup atd. Takže opravdu vaření s jahodami. To znamená, že to bylo velmi velmi složité. A tohle je teď výsledek… Podívám se na to.
B: Jsem zvědavý, Tome! Podívej se, jak krásně obě vypadají. Já mám dneska skleněná brčka. Lidi říkají, že jsou nehygienická, protože v nich uvíznou všechny ty sliny a sračky, víš? Ale já si myslím, že když je dáš do myčky… Myslím, že je to báječné. Vždycky vypadají moc hezky a čistě. Hlavně je to vždycky tak hezký v takový krásný křišťálový sklenici a pak do ní dáš takový pěkný skleněný brčko. Vypadá to opravdu nóbl. A hlavně je to opravdu dobré pro životní prostředí. Kolem nosu to vypadá trochu bledě, ale uvidíme.
T: Mňam, zkusíme to.
B: Na druhou sezónu „Kaulitz Hills“. NA ZDRAVÍ, BRATŘE!
T: YEAHS!
B: Wooh!

INTRO

T: Mhm.
B: Mňam!
T: Ano!
B: Mmmh!
T: A pak si všimni rozdílu. Tohle není jeden z těch rychlých… časů… tohle je ten, co byl v mrazáku, na začátku. Kde je rosé už zmražené zvlášť. Můžeš ho zmrazit zvlášť až na týden a pak to uděláš se sirupem a vším a zase to smícháš a tak dále.
B: Ale opravdu to v sobě má, myslím.
T: Mhm.
B: Tomu člověk ne vždycky věří. Já si pamatuju, že o prázdninách jsme to pili celý den. A pak jsme se jich někdy zeptali a přemýšleli: „Jé, ty jsou tak lehké.“ A pak jsme si řekli: „No jo. A protože na slunci se zase vypařuje (?). A pak jsme se jich zeptali:
T: „Kolik je tam vlastně rosé?“.
B: „Kolik je tam vlastně rosé? Kolik rosé jsme dneska vlastně vypili?“ „Kolik? A ona řekla: „Aha, moc ne. Dneska to bylo v pohodě. Šest lahví.“ (Oba se smějí)
T: Ano, protože rosé… no to Frozé, zvlášť když je tak chladné… můžeš ho pít: ráno, v poledne…
B: Večer. Ano.
T: A to se hodí k snídani, v poledne, večer. Hodí se vlastně ke všemu.
B: Mimochodem, žádnej „čůrák“ nevěřil tomu, co jsme říkali: Dnes jsem telefonoval s naším nejlepším kámošem…
T: Ano?
B: … a pak si zrovna poslechl poslední díl a řekl: „Ano, bylo to naprosto nápadné“.
T: … zarážející, že to není poslední díl?
B: Ano, takže…
T: Vlastně mi to přišlo docela realistické, když jsem si to znovu poslechl.
B: Ne (oba se smějí). Ne, nebylo to realistické. Protože samozřejmě… to by bylo mnohem smutnější. Asi bychom se…
T: Ale když člověk dostane kopačky, tak se často chová v pohodě, víš? „Ale no tak, vždyť nás to vlastně ani nezajímá“.
B: Ne, to si nemyslím, to bych asi řekl: „Aha, to je smutný a tak. Dáme si teď pauzu. Uvidíme, jestli to bude někdy pokračovat“ atd. Kromě toho bychom asi napsali. Udělali bychom si ještě větší reklamu. A řekli bychom: „Hele, dneska si to všichni musíte poslechnout znovu. Úplně, úplně poslední díl“ a tak dále. A samozřejmě by nám nikdo nevěřil. Nějak mi to bylo jasné. Takže jsme nebyli moc dobří herci. Ale to mi bylo jasné už při nahrávání.
T: Já jsem si právě říkal: protože ty jsi o tom přemýšlel a já ne, tak to bylo nějak docela reálné.
B: (směje se) Ne, jako by. Protože jsme jinak tak rozdílní, nebo co?
T: No. Ty jsi takový emotivnější typ, víš?
B: Aha.
T: To je pravda.
B: Každopádně jsem naprosto šťastný, že jsem zpátky tady. Je příjemnější nahrávat tady a teď se vrátit na začátek druhé sezóny. Woohoooho!
T: Zase všechno jako obvykle.
B: Všechno jako obvykle. Jsme moc šťastní.
T: Ano. Naprosto.
B: Tvoje žena, ta to s námi taky nemá tak jednoduché, že? Protože jsme letěli zpátky a zase jako při letu tam: turbulence. Zase si musela projít peklem.
T: Ano.
B: Chudák.
T: Jo, a já mám taky opakující se noční můru pokaždé, když letím. U mě se to všechno mísí. To byl další let, kdy jsem byl úplně vyčerpaný.
B: Ano.
T: Cestou domů. Takže „hotovo“ ve smyslu: Úplně přepracovaný. Myslím, že jsme tři noci po sobě spali jen dvě hodiny…
B: Ano. Bylo to také opravdu akční.
T: Tolik schůzek a pak si taky s někým vyjít. Kdykoli jsme v Berlíně nebo v Německu, máme vždycky hodně práce. Na jedné straně máme práci a na druhé straně místo, kde se scházíme s přáteli. S rodinou a přáteli se člověk musí nějak vídat. Vždycky se najde někdo, kdo je naštvaný, když se s ním nestýkáte. A proto jste vždycky na večeři nebo tak něco.
B: Ale já to vlastně nesnáším. Jsou dva druhy přátel. Vždycky jsou kamarádi, se kterými se znovu setkáš… promiň, už mám žlázy…
T: … stříkají kolem…
B: … stříkají kolem, protože chutnají tak šťavnatě (Tom se směje). Jsou dva druhy přátel. Jsou kamarádi, které nemůžeš vidět celou věčnost.
T: Mhm.
B: … a pak je potkáš a je to opravdu, jako by se nic nestalo. Takže ano.
T: Opravdu takhle. Protože máte takové spojení, kdy víte: Hele, to je jedno, co to je v životě. Jak je to stresující, kolik toho musíš udělat. Lidi ti to nemají za zlé. A já jsem taky takový kamarád. Nemám ostatním za zlé, když se se mnou nespojí.
B: No jo, ale kdybys to někomu vyčítal, to by byl ten největší vtip ze všech (Tom se směje) Ne, ale jsou i kamarádi, kteří se takhle „neohřejí“. Jak?
T: Zahřívání.
B: (směje se) Fáze „zahřívání“. Takhle.
T: A pak to začne znovu, jako by se nic nestalo, a začínáš tam, kde jsi naposledy skončil. Takhle.
B: Proboha, řekni mi, že Frozé už „funguje“.
T: Asi už je moc starý. Ten alkohol byl špatný. (směje se)
B: Do prdele (ušklíbne se). Ne, to je jedno: Taky se mi to líbí, ale myslím, že to nemá nic společného s tím, že… jsou to prostě fakt dobří kamarádi.  Ty jsi tam vzadu, že jo? Vůbec nic nepotřebujete… hned vám to zase „klape“. A všechno je beze změny a krásné. A já jsem rozpolcený. To si domyslíte.
T: Mhm.
B: Protože já jsem taky člověk, který si váží svých přátelství. A bere je velmi vážně. A proto chápu, že jsem zklamaný.
T: Mhm.
B: A já se stresuju, protože si vždycky říkám: „Bože, já ještě musím k tomuhle člověku. A pak ještě k tomuhle člověku. A rozděluju si večery.
T: Teď se za tebe musím opravdu „postavit“. Protože víc než ty se ‚ohýbáš‘, abys každému vyšel vstříc. Se vší tou prací. A pak zase jít ven a na večeři, přestože ses předchozí noc moc nevyspal. Ty opravdu nic nezrušíš.
A na všechno si uděláš čas a opravdu se cítíš provinile, když se s někým nemůžeš setkat.
B: Dostávám se do totálního stresu. Ale samozřejmě taky rád trávím čas s kamarády, a pak je to jako: Jsem tam jen krátce a pak si říkám: No tak, celý den jsem pracoval. Teď si chci večer sednout se svými blízkými a dát si skleničku.
T: Ale ty jsi byl několikrát na propagační cestě, v maskérně, a já jsem si opravdu myslel: „Páni, dneska se fakt musíme nalíčit“ (smích).
B: Moje maskérka vždycky ráno říkala… to bylo taky vtipné… Vždycky mě „tmelila“ a tmelila. Víš, třetí den už jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. A ona se na mě podívala a řekla: „No, aspoň je sympatický.“ (Dvojčata se smějí).
Tak to bylo: Nic už nefungovalo. A pak mi aspoň udělala kudrlinky a řekla takhle: Ale aspoň je sympatický.
T: Zatímco být sympatický už často není snadné.
B: Aha.
T: Nebo když je to tak špatný nebo už to nepomáhá. (směje se)
B: Když člověk vypadá na hovno, tak to už taky nepomáhá.
T: Ale pak přejděme k první kategorii, ne?
B: Pojďme fetovat. (Jdeme.)

Senf aus Hollywood

B: Ano, takže zpáteční cesta byla stejně turbulentní jako let tam. Musím říct. Často létám bez Heidi. Měla opravdu smůlu.
T: Ano, s těmi turbulencemi, že?
B: Ale to bylo opravdu špatné!
T: Vždycky je to ve stejné oblasti. Je to tam nahoře nad tmavomodrou … u tmavomodré vody…
B: Třáslo se to a třáslo. Všichni tři jsme usnuli, ještě než jsme vzlétli, že?
T: My jsme si toho vzletu nevšimli.
B: Nevšimli jsme si startu a všichni jsme se choulili v rohu s polštáři. A hned jsme usnuli.“
T: Nic jsme nejedli. Ale zase musím říct: Chtěl bych být jedním z těch testerů leteckých společností. Musím říct, že to šlo dolů, tedy s tím jídlem tam. Chutná to jako hovno.
B: Ano.
T: Fuj, to se nedá jíst. Protože předtím… to bylo pořád jako: „Ještě neusínej. Ještě nechoď spát. Ještě něco sněz a dívej se na film.“ A tak to bylo. (Bill se směje)
B: Ano, protože je to taky takové útulné.
T: Sedíte v sedačce a jen si tak přemýšlíte: Ale no tak.
B: Vždycky se mi to tak líbilo. Protože jsem si říkal: Tohle je můj volný čas. Není tu wifi a tak. To mi vadí, že je teď wifi. Všichni lidi tam pak sedí a otevírají si notebooky. To mě strašně štve.
T: Taky je to pomalý. Ou…
B: Ou.
T: Není nic horšího než pomalá Wi-Fi. Stačí tak akorát na to, aby sis mohl zkontrolovat e-maily.
B: Ale stejně u toho zůstanu. Nastupuju do letadla a jedenáct hodin nejsem k zastižení. Omlouvám se. Teď už jdu. A pak nechci, aby si lidi mysleli: Jo, a nemůžeš pořád odpovídat na e-maily?
T: Ne.
B: Kdežto já si taky myslím: To myslíš vážně?!? Stejně už jedenáct hodin letím. Takže mám volno. Pak se podívám na tři filmy nebo spím nebo tak něco.
T: Ale každopádně z letu z Berlína do Frankfurtu, ne? Rozhlížel jsem se kolem. Připadalo mi to trochu jako dospělý školní autobus, víš?
B: Mhm.
T: Člověk se rozhlíží a mně to připomínalo školní autobus. Kde si šprti cestou do školy dělali domácí úkoly… nebo si zase prohlíželi sešity. Aby se připravili na příjezd, nebo aby se znovu podívali: „Dneska máme test. Stejně už všechno umím. Ale stejně se na to podívám znovu, abych si to osvěžil“.
B: Uf.
T: A u nás to bylo vždycky takhle: nic jsme se nenaučili. A tehdy jsme to vzali na sebe: No tak, budeme to dělat i ve školním autobuse, protože jsme jeli hodinu a půl. A pak už jsme to nedělali, protože jsme si řekli: No tak, raději se vyspím na další kolo. (Bill se směje)
B. Raději se zachumlám do rohu. Ale venku byla pořád zima.
T: Byla zima jako v pekle.
B: A pak jsme vždycky měli naše malé oteplováčky… pamatuješ si na ně? Na zacvaknutí, aby se tak zpevnily.
T: Které si člověk dal do kapsy, a pak se zahřály. Takhle.
B: A to šlo ještě dál: Řekl jsi, dobře, podívám se na to ve školním autobuse. A v autobuse: No tak, kašli na to, zase se vyspíme nebo si dáme něco dobrého. Zachumlat se do rohu, protože snídani jsem taky nezvládl.
T: Ne.
B: A pak zase takhle: Pak se na to podívám ještě jednou před třídou.
T: Takhle. A ty jsi to nikdy nestihl. Ti, co to vždycky zvládli, byli vždycky ti hloupí šprti. A takhle je to i v letadle, úplně stejně. Cestou do Frankfurtu tam stejně vždycky sedí lidi z byznysu. Protože jsou všichni takoví… já nevím… Frankfurt je takové obchodní město, víš?
B: Ano. Pak se zase všichni dívají do excelových tabulek.
T: A pak tam všichni sedí se svými notebooky nebo poznámkami. A zase se na něco dívají. Na nějakou tabulku nebo na nějaké grafy. A je to úplně stejné. Vždycky se rozhlédnu a vidím ty šprty z minulosti. A dnes už to není školní autobus, ale letadlo.
B: A pak si vždycky říkám: Díky bohu, že už to nemusím dělat.
T: Ano, přesně tak. (Bill se směje)
T: Vždycky takhle přemýšlím: Jsem tak rád, že už nemusím otevírat tabulku v Excelu na svém notebooku, abych se připravil na schůzku.
B: Musím říct, že to je ta nejhezčí věc ze všech. Že to nemusím dělat. Proboha. Jsem za to tak vděčný.
T: Ano, a my tu jen tak sedíme a popíjíme rosé. Když už mluvíme o rosé: Slyšel jsi to vlastně? Naše nejoblíbenější rosé je vlastně od Brangelinů.
B: Mhm.
T: A slyšeli jste, že Angelina Jolie…?
B: Smí se jim ještě říkat Brangelina? Už nejsou spolu.
T: Ano, myslím, že ještě nejsou rozvedení, že?
B: To nevím.
T: Pokud ještě nejsou rozvedení, budu jim dál říkat Brangelina.
B: Ach ano?
T: Máme vlastně nějakou přezdívku? Heidi a já?
B: Ano.
T: Jaká je to přezdívka?
B: Klumlitz, že?
T: Jo?
B: Ano.
T: Ach ano, to je pravda. To už jsem taky četl. Klumlitz. Ale Klumlitz je taková… Brangelina, tam jsou to aspoň ta křestní jména.
B: Aha.
T: Tomdi. To je pravda. To jsem někde četl.
B: Tomdi. Ano, existuje.
T: Dobře, a Brangeliny mají oblíbené víno. A Angelina Jolie prodala svůj díl, myslím, že za 140 milionů nebo tak nějak. Nebo kolem 150.
B: Mhm. To je dobře pro ni.
T: Nemyslíš, že to nějak zapadá? Takže moje otázka zněla, proč jsi to nekoupil? Mohl sis ji koupit ze svých drobných peněz…
B: Mhm, no. Mohl jsem to udělat, ale neuvědomil jsem si to… (Tom se směje) To jsem si neuvědomil.
T: To se nabízelo (Oba se smějí) Takže jo, jasně, no hovno: Je to samozřejmě neuvěřitelná částka.
B: Ano, hodně peněz. Ale že je to všude.
T: To jejich víno teče jako blázen.
B: To je taky jeho budoucnost. To znamená: Nekupuješ jen to, co už máš…
T: Ne, za 150 milionů je to vlastně výhodná koupě, ne? Myslím, že prodala víc než 40 % značky.
B: Mhm.
T: No, myslím, že to byl docela dobrý obchod pro toho, kdo to koupil. Protože těch 150 milionů určitě vydělá. Takže jsi to dostal zpátky velmi rychle. Chtěl bych si myslet, že ta značka má mnohem vyšší hodnotu…
B: Ano, to bych si také myslel. Možná si jen chtěla koupit něco pěkného a potřebovala rychle peníze nebo tak něco.
T: Mhm. Ano, nebo to skoro chtěla trochu popostrčit, protože je to Bradova firma.
Třeba: „Aha, ještě to nemá takovou cenu. Proč si nevezmeš těch blbejch 40 % za 140 milionů?“.
B: Možná po tom jít znovu. Možná se snažil zvýšit sázku a ona byla jako: Ne, už to prodávám.
T: Nebo to taky nabídl a ona to pak prostě přiklepla tomu, kdo nabídl minimum.
B: Mhm.
T: Takže: „Ne, za 300 milionů to nedostanete, dám to někomu jinému za 140“.
B: To jsem si nevšiml, odkud to máš?
T: Někde jsem to četl.
B: To je divné, stejně jsme toho tento týden dělali hodně. Po té naší akci a všem tom nadšení z našeho ocenění. A tohle a tamto. Dělali jsme spolu tolik propagace kapely. Zase jsem na vás musel čekat a dělali jsme všechno možné: Hráli jsme fotbal. Byli jsme na takovém skvělém stadionu. Musím říct, že to mělo skvělou, nostalgickou atmosféru. Stadion otevřeli speciálně pro nás. A bylo to tam opravdu pěkné.
T: Ale pocit na stadionu je stejně vždycky skvělý. Stadion je úplně… jednou jsi byl se mnou na zápase v Mnichově. Mimochodem, to byla zpráva mého týdne: Tento týden jsme prohráli v DFB Cupu. Vypadli jsme.
B: Já nevím, co je to DFB Cup… Podívej, já toho vím o fotbale tak málo, že….
T: Ale my jsme nejen vypadli, my jsme prohráli 5:0. To je fakt. Věřil bys tomu? Protože to ode mě nikdy neuslyšíš. Já vím, že o fotbale nic nevíš. Ale já jsem fanoušek Bayernu. Takže 5:0, prohra s Gladbachem.
B: To zní hrozně.
T: To byla taková historická porážka. Jsem z toho opravdu v depresi.
B: Podle mě je hrozné, že je vždycky tak málo gólů. Je to taková nuda.
T: Ale pět gólů není tak málo, ne?
B: Ano, pořád si myslím, že je to relativně málo. O fotbale toho vím tak málo, že jsem navrhl, že budu dělat roztleskávačku. (Oba se smějí.) Šli jsme s kapelou na stadion a dělali jsme super triky se dvěma klukama… oni umí takové skvělé triky.
T: Fotbaloví freestylisté.
B: Byli skvělí. A pak jsme s nimi nahrávali Tiktok a točili s nimi videa. A oni nám chtěli ukázat triky a to bylo fakt milý. A to všechno byla součást propagace naší písničky. A než jsme tam jeli, tak jsem řekl: No, samozřejmě, že nemůžu hrát fotbal. A pak jsem řekl. Tak budu dělat roztleskávačku. A pak všichni řekli: Bille, ve fotbale nejsou roztleskávačky (oba se smějí).
T: Jo.
B: Jo, vidíš.
T: Ale už víš, kde jsou roztleskávačky? Nebo to pořád ještě nevíš?
B: Ano, v basketbalu prý jsou.
T: Mhm, například.
B: Já bych to vlastně měl vědět. Protože v seriálu Sex ve městě je jeden takový. Miranda Hobbesová má poměr s basketbalovým doktorem. A on jednou flirtuje s roztleskávačkou.
T: Uh-huh.
B: Tak to bych věděl, a to na ni byla pěkně naštvaná.
T: Mhm. Říká se jim vlastně všude stejně, holkám ze Sexu ve městě? Říká se jim stejně v angličtině i v němčině?
B: Ano, samozřejmě. Ano… Pak jsme míchali drinky. (Pro jiný seriál)
T: To se ti hodně líbilo, že?
B: Moc se mi to líbilo. Jen jsem doufal, že dostanu víc bodů.
T: To jsem vyhrál. Jako profesionál z Kaulitz Hills jsem tady vyhrál míchání nápojů. Byla to soutěž: „Kdo dělá nejlepší drinky?“. Tu jsem vyhrál já. Vy, všichni „Kaulquappen (tadpoles)“, na mě můžete být pyšní.
B: Je to dobré. A pak jsem strávil poslední večer s Wolfgangem Joopem. To bylo moc hezké. V Pařížském baru se konal sraz.
T: Hm, slyšel jsem, že tam byli všichni. Když jsi opravdu takový… v Berlíně… kde se setkáváš s vyšší společností? V Pařížském baru. (směje se)
B: V Pařížském baru. To bylo tak vtipné. Protože: Přišel jsem a opravdu tam byli všichni. Jordan a Arman, náš DJ. A já vešla dovnitř a byla to Ramba Zamba. Takže v úterý večer.
T: Jasně, než jsme odjeli. To byl důvod, proč sis toho odjezdu ani nevšiml. Protože už jsi byl zase skleslý.
B: Nic s excelovými tabulkami. Všichni tam byli kvůli tomu, aby nedělali excelové tabulky.
T: Mhm.
B: A pak jsem měl ještě jednu zkušenost, Tome. Ten večer byl nesmírně vyčerpávající. Byl to jeden z těch večerů, kdy jsem si říkal: „Do pr*ele, proč s sebou nemám žádnou ochranku? Bylo to něco podobného, kdy jsem se na chvíli vyděsil.
T: Proč jsi s sebou neměl ochranku? Protože jsem četl… k tomu se asi dostaneme později… určitě prozradíš třeba, že si netroufáš tolik chodit ven… Byly tady velké titulky. Že si netroufáš chodit ven bez…
B: Ale no, já jsem byl se silnými přáteli.
T: Aha, ano.
B: Na cestě s námi byli i dva velcí, silní kluci. Tak jsem si myslel, že se nebudu bát. A pak najednou… ona… já jsem přišla… ona byla taková dotěrná, ta ženská. Bylo to opravdu tak nepříjemné. Opravdu jsem si myslel: Jediné, co teď potřebuju, je, aby mě políbila. Zaútočila na mě svým vyprávěním a přiblížila se tak blízko, že jsem si pomyslel: Hej!
T: Nestydatost! Zase bych byl ‚zneužit‘.
B: Znáš mě, viď? Byl jsem tak milý a profesionální. Udělej si další fotku. A pak mi po dvacáté řekla, že její dcera je úplný fanoušek. A že ona… je jí teď nějak 29… kde jsem bydlel v Hamburku. S číslem domu, s adresou. Jak je tam každý den vozila. Jak jí koupila stan. Aby mohla stanovat před naší věcí. Se spacákem atd. Byla to úplná stalkerka. Říkala: „Všude jsem ji vozila, byla to taková zábava tě sledovat.“
T: Tak to bych odpověděl magdebursky: „No, děkuji och (taky)“ (oba se smějí).
B: Takhle: Já s tím vším souhlasím. „Ano, vyřiďte dceři pozdravy“. Hele, já už tam sedím. Mám tam svoje jídlo, ne?
T: Na tvém místě bych mezitím odkázal na Coronu. A říct: „Promiňte, ne tak blízko, prosím! Já už mám jídlo na stole. A teď mi neplivejte na…“.
B: A já se pořád odtahuju a ona už je v půlce cesty a pak se vrátí. Mluví na mě už deset minut. Pak si sednu ke všem kamarádům. Až v jednu chvíli všichni řekli: „Ano, ano, dobře. To už by stačilo atd.“ A samozřejmě, protože dělala takový rauš, dorazil celý obchod a dorazili i lidé vedle nás. Pak se všichni chtěli vyfotit a bla. A pak to skončilo autogramiádou.
T: Mimochodem, co mě vždycky pobaví, je, když mají lidi pocit, když přijdou a řeknou: „Hele, já jsem kdysi býval“ nebo dokonce „moje přítelkyně byla kdysi fanynka“. Myslím, že lidi si myslí, že je to super. Protože chtějí říct: To znamená, že s námi můžete mluvit.
B: Mhm.
T: Ale já to vždycky cítím, nevím, jak ty, ale já to vždycky cítím trochu jako nepříjemně.
B: To je mnohem sympatičtější říct: „Hej!…“
T: „…myslím, že jsi úplně v pohodě, myslím, že jsi skvělý!“.
B: Přesně tak!
T: Nebo „Myslím, že tvůj podcast je skvělý“ nebo tak něco.
B: Jo, jo.
T: Jako to udělal například ten spolkový úředník v den vstupu do Německa. Řekl: „Hej, myslím, že tvůj podcast je skvělý!“. To mě opravdu potěšilo.
B: To mě taky potěšilo. (Oba se smějí)
T: Protože jsem vždycky chtěl mít za kamaráda policistu.
B: Já taky. To by se mi moc líbilo.
T: A proto mě v tu chvíli napadlo: „Sakra, s ním bychom se mohli opravdu skamarádit“, ale museli jsme stihnout další let.
B: Takže velmi stručně:
T: Mohli bychom apelovat: – Chtěli bychom mít za kamaráda policistu. A doktora. Právníka.
T: A ehm…
B: Ne, to bylo docela dobré: právník, policista a doktor. To byl vždycky jeden z našich velkých nápadů. To znamená: T: „Jste právník, policista nebo doktor? Napište nám prosím přímou zprávu a my se s vámi možná spřátelíme.“ A tak se stalo. (smích)
T: Nebo jinak prostě „fešák“? Stačí napsat Billovi. (oba se smějí)
B: No, každopádně jsem letěl. Ven. Pak jsem si pomyslel: Dobře, zapálím si cigaretu a půjdu ven s kámošem. Nebudeš tomu věřit, že? Ona po mně vážně jde! Venku, na ulici a povídáme si. Sedím tam s cigaretou mezi tím. Pořád před jejím obličejem. Protože já jsem seděl a ona stála. A pak vždycky slezla dolů, uááá. A vyprávěla mi ÚPLNĚ stejnou historku. Znovu!
T: Ta myš byla taky hustá.
B: Samozřejmě byla úplně hustá. A pak mi vyprávěla ten samý příběh a já jsem si vždycky strčil cigaretu mezi její a svůj obličej, abych si od nich udělal odstup. A opravdu jsem jí málem spálil vlasy.
T: Aby se jí hezky kouřilo do očí.
B: Aby se z ní hezky kouřilo. A já na to: No tak! A už jsem byl tak pozadu s řečí těla. Málem jsem spadl ze židle.
T: Ale ona si ničeho nevšimla.
B: A ona si ničeho nevšimla. Naklonila se ještě víc dopředu. Znovu vypráví stejný příběh. Až v jednu chvíli můj kamarád řekne: „Ej! Rádi bychom měli pět minut. My se taky nevídáme tak často.“ A tak se na ni podívám.
T: A ona na to: „Ouhhhh“.
B: A ona na to: „Ouuuh. Promiň.“ A pak si člověk vždycky musí dávat pozor, aby se nezměnila nálada (Tom se směje), protože pak přišel její přítel a říká: „Hej, hej!“. Byl stejně opilý. A pak to skončilo pouliční rvačkou. Pak asi patnáct…
T: Pak jste se hned takhle sebrali, že jo?
B: Ano. Pak šla kolem třída školáků. A všichni se zastavili. Všichni se chtěli vyfotit a já si říkal: „Ne!“ Dostával jsem se do jedné situace za druhou. Ale stejně. Jen malá anekdota. Každopádně to bylo moc hezké. Byl jsem rád, že jsem Wolfganga zase viděl. Popíjeli jsme spolu celou věčnost. Edwina a Wolfganga jsem taky dlouho neviděl. Pozvali mě k sobě domů na Ibizu. Oba vypadají tak opáleně.
T: Vždycky jsem chtěl jet na Ibizu. Už mě mnohokrát zvali.
B: Ano, to bychom mohli…
T: Ano, ale ne teď.
B: No, teď tam není hezky, že?
T: Přesně tak jsem to myslel. Budeme to muset udělat v létě.
B: Ano, ano.
T: Ale každopádně jsem rád, že jsem tě nemusel bránit. Protože zítra musím jít k doktorovi. Protože jsem si přece jenom hodně poranil rameno. A teď jsem konečně… já jsem ten typ: Nesnáším chození k doktorovi. Nesnáším to. Ty takový nejsi. Jsi trochu uvolněnější.
B: Já taky nerad chodím k doktorovi. Myslím, že nejhorší je zubař. Nesnáším chození k zubaři.
T: Zubař je opravdu špatný. Ale myslel jsem to tak celkově – chodit k doktorovi. Nesnáším to, vždycky to odkládám. Někteří lidé chodí k lékaři rádi.
B: Promiň, Tome, ale kdy jsem byl naposledy u doktora? To muselo být před deseti lety.
T: Ano, ano. Ne, to je pravda, oba tam chodíme neradi.
B: Já k doktorovi nechodím vůbec.
T: Ale stejně mě manželka trochu přemluvila, říkala: „Opravdu bys měl jít na vyšetření.“ A já jsem se na to podíval. Protože… můžeš jít do téhle trubice, na skutečný sken, abych tak řekl. Říká se tomu magnetická rezonance, že?
B: Mhm.
T: A teď si jdu nechat zkontrolovat rameno. Protože já opravdu sotva zvednu ruku. A to bude vážný problém, až budu muset jet na turné a zase hrát na kytaru a tak. Víš, tak 30 písniček za večer. A tak… jo, myslím, že si to zítra nechám vyšetřit. Zítra na lačno v devět hodin k doktorovi. To je tak fuj.
B: To je na nic.
T: Jo, necítím se na to. A pak tam hodinu ležíš. V takový trubce a já mám problém, že se neudržím v klidu, když musím držet v klidu.
B: Mhm.
T: Ty to máš taky? Teď když, řekněme, ležíš…
B: Tak to mám takovou paniku.
T: Když musíš ležet a oni ti řeknou: Nesmíte se hýbat.
B: Nehýbejte se.
T: A to je pak hodina. To znamená, že když se pohneš za 48 minut, tak je celý obraz v prdeli a konec.
B: Blbost!
T: Ano, a pak se musí začít znovu.
B: Ne.
T: Samozřejmě.
B: Takovou věc jsem ještě nikdy nedělal.
T: A to je pro mě takový tlak, že si pak říkám: Uf! (Bill se směje) Do prdele!
B: To bych vůbec nezvládl.
T: To bych vůbec nedokázal. A hlavně je to tak strašně nahlas. Je to tam jako techno hudba. Jako třeba: „Uff Uff Uff“.
B: Nesmysl. Kdo ti to řekl? Určitě to není tak špatné.
T: Už jsem to zažil.
B: Aha, ty už jsi tam byl?
T: Už jsem tam byl. Před mnoha lety.
B: Aha, kvůli tvé hlavě, co?
T: Protože mě bolí hlava. A tenkrát to nebylo tak dlouhé, protože mi dělali jenom hlavu. Tentokrát mi budou dělat celé tělo. Protože na magnetické rezonanci je vidět všechno.
B: Mhm.
T: Oni opravdu dokážou předvídat všechno. Každý orgán, všechno, co není v pořádku.
B: Ano, měl bych to někdy zopakovat. Dřív tady byla opravdu skvělá služba, říkal jsem ti to. Jednou tě zkontrolují celého, všechno. Víš? Prsty za zády, kašel, pohled, prostata, prohmatání koulí… Jaterní skvrny. Všechno…
T: Ano. (Bill se směje)
B: Co jsi chtěl zase říct?
T: Chtěl jsem říct: Nech si častěji kontrolovat prostatu (oba se smějí).
B: Ne, ale tam, kde se takhle kontroluje všechno jednou. Kontrola celého těla. Protože do toho věku už se pomalu dostáváme.
T: Něco takového se musí dělat. Určitě. Ale abych byl upřímný, myslím, že by sis měl nechat zkontrolovat i játra.
B: Jak se na to díváš?
T: Ano, také například na magnetické rezonanci, myslím. Tam se na to taky můžou podívat. Jak jsou na tom játra.
B: Možná bych šel prostě s tebou. A uděláme jednu z těch dvojitých zkumavek.
T: Mhm.
B: I když si myslím, že to, co je špatně s tebou, je špatně i se mnou.
T: Máme čtyři ledviny.
B: I když…
T: Takže každý jednu dvojitou ledvinu.
B: … mám to špatné. Jsem dvojče, které vždycky všechno dostane. Já jsem vždycky ten nemocný. Vždycky jsem měl ty špatné věci. Jako dítě jsem měl spálu. Spálu jsem měl čtyřikrát. Opravdu jsem málem umřel. Vlastně už se se mnou všichni rozloučili. Kvůli komářímu štípnutí v nemocnici. (Oba se smějí.) Vždycky jsem měl všechny alergie. A ty jsi nikdy nic neměl.
T: Ano, ale to, že jsem silnější dvojče, není pro nikoho žádná novinka.
B: Tak to ti zítra zrušíme tunel. Já ti pak půjdu do tunelu.
T: Zranil jsem si rameno. Můj bože.
B: Ale to jsou věci, o které se musíš postarat, když se vrátíš domů. Já se vrátil včera. Nejdřív po tom našem superhrozném nástupu. Teď to musíme říct znovu. Pak tě samozřejmě totálně diskriminují úřady LA. Což stejně nesnáším jako mor.
T: A já jsem vždycky rozpolcený. Vytáhli nás z celnice, že jo?
B: Nebyl jsem milý.
T: A ty jsi nebyl tak hodný. Já jsem byl relativně hodný, protože si vždycky myslím, že… Já jsem vždycky rozporuplný: Jsi teď nepřátelský? Pak to trvá ještě déle.
B: Mhm. Ale u ní jsem si myslel, že opravdu jako: „Jdi do pr*ele! Co ode mě chceš?“
T: Dívala se na nás a myslela si, že jsme takoví podezřelí.
B: Nejdřív se takhle podívají a vidí: Kytara, dlouhé vlasy…
T: Tetování.
B: Tetování. Kroužek v nose. Brýle na očích. Hned první.
T: Vytáhnout.
B: Vytáhnout. Už mi to začíná lézt na nervy. Ani jsme s sebou neměli moc kufrů. To je tak, kde už si myslím: Dobře.
T: Žádní psi taky ne.
B: Žádní psi.
T: My jsme s sebou vlastně neměli nic.
B: Takže nás tři vytáhli ven. Teď tam stojíme. Ten policista byl ještě docela milý: „Ano, co jste si vzali s sebou? Co to děláte? A tak bla bla“. A já si vždycky říkám: „Tohle všechno mluvení.“ Už jsem z toho tak otrávený. Letíme už jedenáct hodin. A já to chápu… chápu to: Musí dělat svou práci. Dobře, musíš lidi vytáhnout. Chápu to.
T: Teda, abych byl upřímný: kdybych byl teď celník, taky bych nás vytáhl.
B: Ano, asi bych to udělal taky.
T: Kdybych nás poznal, tak bych to neudělal. Pak bych se zamyslel: No tak, oni nic neudělají.
B: Já bych to asi udělal taky. A já tomu rozumím: Já bych taky takhle lidi otravoval. Ale kdybych to udělal, tak bych byl taky pořádně otravný.
T: A pak bych si vždycky vzal nějaký úplatek.
B: Ale stejně. Takže já chápu obě strany. Chápu tu naši stranu: být úplně otrávený.
T: Tak to bych řekl: „Kolik peněz u vás mají?  Přes 10 000 eur?“ Kdybych našel přes 10 000 eur, řekl bych: „Jé, no tak, tady tisícovku.“ A pak bych řekl: „No tak, tady tisícovku.“ To by se mi líbilo.
B: Půl na půl.
T: „Půl na půl.“ (Bill se zasměje) „Tak můžeš pokračovat. Necháme to ‚pod kobercem‘.“ „Aha.
B: Aha, celník, ten se nám taky může hlásit jako dobrý přítel. Pak se vždycky podíváme, když tam je, a pak s námi vždycky všude mává.
T: Ano, celník je také dobrý.
B: Každopádně sranda byla, že tam stáli dva. Byli vlastně moc milí, ti dva kluci. Říkali něco takového: „Otevřete ten kufr.“ Prohlédli si ho a řekli: „Je něco, co bych měl vědět předem? Máte nějaké jídlo? Zabalili jste si všechno sami? Máte s sebou nějaké jídlo?“ „Ne, ne, ne.“
„Nemáte víc než 10 000 eur v hotovosti?“ „Ne.“ „Všechno je v pořádku.“ Ale pak se podívá za jedno z těch skel… je tam sklo. A celou dobu se tam dívá nějaká malá žena a pozoruje to celé.
T: Šéfová.
B: Šéfová. A pak se taky dívá, jestli všechno sedí. Pak vyšla dvakrát ven, že?
T: Mhm.
B: Během celé té věci. Nejdřív brebentila s kolegou. Bä Bä. Ten už z ní byl úplně otrávený. Už už valil oči. To mi přišlo velmi sympatické.
T: Ano, přesně tak, valil oči, už když jsem přišel. Mhm.
B: A on si myslel: „Aha, co chce?“ A ona na to: „Ano, ale já tam nejsem. Nevím, co dělají. Ještě jsem to neviděla. Da da da.“ A ona nám to všechno vyprávěla a ještě s námi neskončila. A pak zase zasyčela.
Bylo to opravdu jako ve Versteckte Kamera (Skrytá kamera. Německý televizní pořad).
T: Ani se nerozloučila. Vůbec nic. Takže byla prostě pryč.
B: Byla prostě naštvaná na svůj život.
T: Ano.
B: A pak dělá všechny ty věci. Na všechno se nás ptá, na všechno odpovídáme. On už si to uvědomuje: Dobře, jsou úplně v pořádku. Jsou to nějací úspěšní muzikanti. Funguje jim to. (Směje se) Nemám ponětí. A pak zase vyjde ven. Mluví s ní. Odpovídá na všechny otázky. A pak se na mě v jednu chvíli otráveně podívá a řekne: „Pro jakou společnost pracujete? Co je to za firmu? Kde jste dostal vízum?“ A já na všechno odpovídám a ona říká: „Ano, ale co tady teď děláte? Co je to tam s tím hudebním nástrojem?“
T: Ano.
B: A já na to: „Jo, jsme muzikanti.“ A ona na to: „A pak? Dostáváte za to zaplaceno?“ A já na to: „Ano, v nejlepším případě ano.“ (smích). Takže to byly otázky…
T: Vsadím se, že se na ně ptala jenom kvůli Pleasure (potěšení). Protože by ve tvé tašce našli ten velký robertek (Bill se směje) a zeptali by se: „Proč jedeš do LA? Jen pro potěšení, nebo?“ (směje se)
B: Ale čemu nerozuměla? Já jsem těm jejím otázkám nerozuměl. A ani jsem na ně nedokázal vážně odpovědět. Taky jsem byl tak trochu „královna“. A pak mě napadlo: „Co chceš?“
T: Ano, ale jak jsem říkal, vždycky jsem si říkal: Ale no tak, vždyť jsou to úplný blbosti. Ale pak odpovíš na jednu nebo dvě nepříjemné otázky. A pak už to jde rychleji. Než kdybys byl ještě teď naštvaný.
B: Ano, samozřejmě.
T: To jsem se naučil z mládí. Protože jsem býval hodně agresivní.
B: Dřív tě odváděli na extra okrsek. Zakázaný v seznamech. Mnozí ti zakázali létat. Byl jsi na černé listině.
T: Já jsem taky býval fyzický, tenkrát. Opravdu musím říct, že tehdy to bylo i proto, že jsem tehdy nechtěl, aby to vyšlo. Částečně jsem také nechtěl cestovat do těch zemí.
B: Byl jsi rebelující teenager.
T: Když mě nepustíte dovnitř, tak nemůžu pracovat. Pak se vrátím domů. To je taky v pořádku. Ale tentokrát chci jet domů.
B: Ano.
T: Chtěl bych jít domů a říkám si: Prosím, nerušte mě.
B: Ano, kdybych teď něco tajného propašoval, tak bych asi řekl: Dobře, jsem hodný. Ale protože jsem věděl: Dobře, co chceš? Nemáme si co vyčítat.
T: Ano.
B: Říkal jsem si: Dobře. Ale to je to, co jsem myslel, že se musíš vypořádat se všemi těmi sračkami. A další věc je, že teď sousedčina zeď padá na můj pozemek. Fuj, takové věci nesnáším. Teď se s tím musím vypořádat. Umíš si to představit? To znamená, že sousedčina zeď teď padá na můj pozemek.
A teď mi najednou město napíše: to je můj problém. A já na to: Ano, ale to je její zeď. A ten dům je tak ztrouchnivělý a starý.
T: Ano, ale, no. To je asi tvůj problém, protože už je ta zeď tak posunutá a tak shnilá. Na tvém pozemku je…
B: Ano, no, ale…
T: Teď je to tvoje zeď (oba se smějí).
B: Ano, ale uvědom si, jak je to na hovno. Já si taky nemůžu odvézt odpadky ze svého domu. A pak je vysypat. A říct: Teď jsou to tvoje odpadky (oba se smějí).
To je podle mě drzost. Teď si musím sehnat právníka. V LA je všechno tak složité…
T: Ano, můj bože, ty máš teď právníka na výplatní listině…
B: Teď mě zase žalují. Z města. A já se musím postarat o všechny ty soply. A teď je zamořená i moje kytka. Těmi odpornými bílými… víš, co to je? Nemám uvnitř tolik rostlin, protože nemám zelené prsty, že? Ale je zamořená spoustou malých bílých podivných věcí. Vypadají jako… Jak se jim říká? Vši?
T: No, to je zase taková sranda, že je zmiňuješ. Protože dneska jsem ti do naší poslední kategorie „Co neznám, to mě nepálí“ přinesl dobrý tip proti… jo.
B: Co to je?
T: Ještě to neřeknu, ale je to o napadených rostlinách.
B: Protože nevím, co s nimi. Už to tak smutně visí dolů. A najednou koukám a vidím na každém listu, všude….
T: To je na všech rostlinách? Nebo jen na jedné?
B: Já mám doma jen dvě velké rostliny. A jedna je takhle napadená a pak vidíš, že opravdu umírá. A visí to takhle dolů. Ty listy jsou takové: „Neauh“.
T: Ano, je několik věcí, které můžeš udělat.
B: Mhm?
T: Mhm.
B: Máš trochu zelené prsty.
T: Ano, ne, to bych neřekl. Ale rozhodně mám … pojďme si o tom teď promluvit. Můžeš tam udělat pár věcí.
B: Ty o tom něco víš?
T: Mhm.
B: No, každopádně všechny ty věci tě doženou, když jsi doma.
T: Jasně, když jsi doma, tak se to vždycky vrátí do reality. Vždycky je to tak, že se staráš o každodenní věci, ne?
B: Ale naši psi jsou v pohodě. Byli šťastní, tihle miláčkové, že?
T: Ano.
B: A naši dva psi, Capper a Stitch, ti jsou tak sladcí.
T: Pořád se mazlí.
B: Pořád se mazlí. A pak, stále máme fotky. Nedávno mě někdo oslovil a zeptal se: „Je normální, že se ti dva psi tak mazlí?“ A já mu odpověděla: „Ne.
(Tom se směje) Oni se tak roztomile mazlí. Leží na sobě. A já mám pocit, že když tam nejsme, tak…
T: Jsou fyzicky deprivovaní?
B: Pak mají opravdové mazlící seance. Kde spolu leží v posteli a tak dále.
T: Aww.
B: Roztomilé, ty dvě myšky. Ale taky si myslím, že je roztomilé, že jsou každý šťastný jiným způsobem. Stitch opravdu hned přijde ke mně, Capper hned přijde k tobě. Anton vlastně přijde rovnou za Heidi, včera jsem si toho všiml.
T: Ano, ano.
B: Správně? On má z maminky takovou radost.
T: Heidi je máma. Mhm.
B: Ano, až se vrátí. To je docela potěšující. A teď si musím pořídit kostým. Vlastně ještě dnes.
T: Ano, musíme brzy odjet. Rychle do obchodu.
B: Musíme jet hned. Ještě jsem nic nezařídil. A teď je čas na Halloween. Cítím se opravdu špatně. Protože vlastně…
T: Především je tu několik večírků. Takže potřebujeme několik kostýmů, ne?
B: Ano, ale já už to všechno nezvládám. Ještě nevím, za co půjdu, takže se musím nejdřív podívat na internet. Mám nápad z minula (v epizodě před touto), už jsme si řekli něco málo o tématu. Ale ještě nevím, co udělám. Musím najít nějaký ocásek.
T: Ocas?
B: (směje se) Ano.
T: Jak? Nějaký řemínek?
B: Co?
T: Řemínek?
B: Ne, chlape.
T: Chtěl jsem říct, že to máš ve skříni (směje se nahlas).
B: He he he. Opravdový zvířecí ocas, ty idiote. (ušklíbne se)
T: No jo, ale co kdybys udělal téma freak show a šel do skříně a hledal anální kolík? (oba se smějí)
B: Gnahaha

Kaulitz Kolumna

T: Jo, mimochodem, když už mluvíme o letové úzkosti, o které jsme tento týden už obšírně mluvili (povzdechne si), tak jsem z toho v tisku vyšel velmi dobře, protože se mluví o tom, jak jsem milý nebo jak dobře se vypořádávám s letovou úzkostí své ženy a pomáhám jí s ní, a taky že nikdo jiný než já jí s tím nepomůže. To znamená, že jsem měl v tisku velmi pozitivní týden.
B: Vážně??
T: Ano. Stejně jako v případě: „Tom Kaulitz odhaluje: Heidi Klum se toho strašně bojí“ a tam se píše: „Takhle roztomile bojuje s úzkostí z létání Heidi Klum. Jak jí Tom Kaulitz pomáhá s jejím největším strachem“ a tak dále a tak dále-
B: No, při zpátečním letu jsi zaspal.
T: Jo… no, většinou mě pak vzbudí (smích), ale při zpátečním letu jsem byl asi tak vytuhlý, že… ale nebylo to tak hrozné jako let do Německa!
B: Jinak jsem hodně četl v tisku o „Sommerhaus der Stars“ [doslova „letní dům hvězd“, reality show], což je taky takový super pořad, zase-
T: Díváš se na to?
B: Ne, to ještě nesleduju, tak jsem si říkal, že bych se na to taky mohl dívat.
T: Jo. Proč, co tam dávají?
B: (směje se) Viděl jsem klipy – dávají tam takové vtipné lidi, já nikoho z nich neznám!
T: Jo, ale to je na nic!
B: Jo.
T: Když jsou tam jenom lidi, který neznáš, tak je to na nic.
B: Ne, dobře.
T: Tak to není dům celebrit.
B: Na internetu jsou klipy všech…
T: Koho bys chtěl vidět v domě celebrit – kromě…
B: TEBE!
T: (smích) Věděl jsem, že to přijde (Bill se chichotá). Ale koho bys tam rád viděl? Jaký by byl super pár?
B: Rád bych tam viděl všechny tři členky Tic Tac Toe [německá dívčí skupina]. Všechny tři.
T: Ano, ale to není pár.
B: Ano, ale nemyslíš tím, že je to možné i jako členky skupiny?
T: NE, jde o to, aby tam byly milenecké páry.
B: Chápu.
T: Protože ten koncept je samozřejmě super, hrají hry a všichni spí v takovém posraném domě.
B: Thomas Gottschalk [německý televizní moderátor] se svou ženou.
T: Hmhm, to by bylo taky dobrý.
B: To si myslím, že je taky dobrý.
T: Koho dalšího bychom tam taky dali?
B: Stefana Raaba [německý televizní moderátor] s manželkou.
T: Ano, to stejně, o něm nic nevíme.
B: Nevíte o něm NIC a já se vždycky divím, jak to zvládá, asi proto, že mu patří půlka televize, a proto jsou vždycky takoví… víš?
T: O Stefanově osobním životě nevíme vůbec nic.
B: Já jenom vím, že si postavil takové obrovské sídlo v Kolíně nad Rýnem a tak dále, ale víme o něm tak málo! A já bych-, A koho bych, no, je jich hodně, ale já bych jim nedoporučoval, aby tam chodili.
T: Komu?
B: (smích) No, já mám Charlottu [Rocheovou] https://zivotopis.osobnosti.cz/charlotte-roche.php samozřejmě rád a Martina [jejího manžela], ale já bych ne-, ne, já bych ne-.
T: Ne, to by taky neudělali, ale bylo by to skvělé.
B: Ano, to by bylo skvělé.
T: Taky si myslím, že by byli zajímaví. To by byl dobrý pár. Ale jak jsem říkal, vůbec nevíš, kdo jsou ti současní účastníci.
B: Ne.
T: Takže proto…
B: Ale oni se tam všichni úplně vyblbnou, úplně se zapomenou! Takže je to fakt k popukání… Ty věci, co se tam dějí, tak to fakt musím zkusit, ten seriál už mám na watchlistu, protože mi tolik lidí ten seriál posílá a taky mi to doporučilo.
T: Ale víš, co jsem sledoval tento týden – abych mluvil i o jiných lidech – Adele.
B: Hmm??
T: V tom Vogue. Těch 73 otázek… je to 73? Já ani nevím.
B: Jo.
T: Nebo 75?
B: Taky přesně nevím.
T: Vogue se ptá jako na několik otázek-, to je v módních kruzích docela známé, všichni lidi…
B: TO SE MI TAKY LÍBÍ!
T: Jo, nebo všichni lidi, kteří se tak nějak zajímají o módu v hudebním světě, dělají rozhovory pro Vogue u nich doma a vždycky se jich na ty otázky ptají tak rychle a já si vždycky říkám, jak je to možný, protože já bych v tom byl fakt hodně špatný!
B: No, ty otázky jsou přece známé už předem!
T: Protože přijde chlap a položí 73 otázek – velmi rychle! Jednu po druhé, a to je v podstatě tak…, a to jsou těžké otázky, takže se ptá takhle: „Co je první věc, na kterou myslíš, když přijdeš po práci domů?“ a pak… ehh pfff (Bill se směje), musím o tom nejdřív přemýšlet, nemůžu odpovědět tak rychle, víš?!
B: Samozřejmě, to už je domluvené předem, tyhle otázky ti kladou předem, takže si je můžeš trochu připravit.
T: To by pro mě bylo ještě těžší, protože kdybych si měl něco připravit…
B: Ano, ale ne úplně, ale aspoň zhruba víš, co máš říct, myslím, že to musíš dát trochu dohromady, můžeš to ještě udělat trochu spontánně. Ono je to taky trochu choreografie, jak se vždycky chodí po domě, všechno je vždycky perfektně nastylovaný a upravený.
T: Takže je to opravdu napsané podle scénáře.
B: Samozřejmě, to je Vogue! Má to být krásné.
T: A někdy je to fakt dobrý, i když, ale myslela jsem, že Adele… (povzdechne si).
B: Jo…
T: To nebylo zas tak super, že ne!
B: Měla hezké vlasy, má takové nadýchané, jemné vlasy.
T: Ale moc často se jich dotýká.
B: Viděl jsem meme právě o jejích vlasech (směje se), jak jsou nadýchané a jak vypadají hebce. Vypadají tak…, že se do nich člověk chce zachumlat.
T: Ale ona si ty vlasy prohrabuje nekonečněkrát a mně to přišlo trochu moc, ale její dům mi přišel hezký.
B: Ano, taky jsem si myslel, že její dům je moc krásný.
T: Protože si myslím, že to je to, o čem to je…
B: Jo!
T: Odpovědi stejně nikoho nezajímají, ale-
B: Vlastně jde jen o ten dům.
T: -Je to prostě takový malý příběh o domově, každý má všechno perfektně zařízené, v běžném životě by to tak nikdy nevypadalo – no, to doufám, že to tak v běžném životě u nás doma nevypadá-.
B: Ale můj domov ano! U mě bys taky mohl něco takového jen tak spontánně natočit!
T: No jo…
B: Ano, můžeš!
T: Dobře, jsi velmi pořádkumilovný, to je pravda. Ale nemáš doma čtyři děti a psy a hlavně Antona (smích).
B: Jinak mě napadá jen Angelina Jolie, nechci pomlouvat, víš, ale… co to má poslední dobou pořád na sobě!
T: Kdo?
B: Angelina.
T: No jo!
B: Zrovna jsme se o ní předtím bavili, tenhle týden jsem ji zase viděl, zase jí nějak vyklouzly ty příčesky, visí jí tam tak divně a pak nějak to oblečení je takové… takové…
T: Ale co mi přišlo super-, co bylo taky nějak – řekněme – dobře promyšlený od ní, byla ta věc s recyklací jejích šatů. Oblékala své děti do šatů, které kdysi nosila ona.
B: Jo, ale jako by…
T: To bylo zcela záměrně udělaný, samozřejmě, že to jde dobře s-
B: Jo, no, promiň, ale jestli to bylo výhodné…?
T: Lidé si mysleli, že to bylo dobré. Protože lidi si říkali: „Hele, ona má peníze, ale nekupuje jim nové oblečení“.
B: Jo, dobře… ale, ale nevypadalo to dobře (směje se), já nevím. Opravdu? No, bylo to v pohodě.
T: No jo, no, jen jsem si říkal, že bychom to vlastně mohli někdy udělat, klidně si můžeš vzít všechny moje staré věci.
B: Možná bys mohl jít za Billa a já zítra za Toma. Dneska. Kdy tam máme jít znovu? (směje se)
T: Na ten halloweenský večírek, myslíš?
B: Ano.
T: Jo… to by byl vlastně dobrý nápad.
T: To by taky bylo vtipný, ne? Pak bych si jen musel oholit pubické ochlupení a nalepit si ho na obličej (smích) jako vousy.
T: Jo, ale já jen přemýšlím o tom, jak-, jo vousy jsou snadný, to se dá snadno udělat, můžeš si koupit dobrý vousy.
B: Jo, to je v pohodě, jo dobře, ale není to pak tak dobrý, to si to radši musíš udělat sám. Nemůže to být celé, muselo by se to udělat z vlastních vlasů-.
T: Ale já bych si nechtěl holit ty svoje jako ty.
B: Hmm, to je šílené. To by se pak musela oholit celá, zvlášť s těmi VLASY to není tak jednoduché, potřeboval bys úžasnou paruku a pak bys ji musel ostříhat, abys dosáhl správné délky.
T: Hmmm. Ale ty máš přece pořád paruku, ne?
B: Ano.
T: Tvoji paruku?!
B: Ano, ale je to paruka s dlouhými vlasy. Jako opravdu dlouhé blond vlasy.
T: Aha… kdy jsi zase měl ty vlasy?
B: Nějakou dobu jsem měl dlouhé blond vlasy.
T: To už je dávno.
B: To už je dávno.
T: Ale jo, to by bylo vlastně super, ne? Ale to nestihneme dřív než zítra!
B: Hm. Není to tak snadné, kvůli oblečení a tak, ale stejně to…
T: Ale to by bylo úplně super, kdybychom to udělali!
B: Oblečení…
T: Ale to můžeme udělat příští rok, třeba na Heidinu oslavu, i když já možná udělám něco jiného.
B: Hm.
T: No dobře.
B: Uvidíme.

Durchgekaulitzt

T: Samozřejmě jsme tento týden dostali opět skvělou zpětnou vazbu, jako vždy. Například užitečné věci, Bille, jako například, že jsme mluvili o tom, že jsme v Oberstaufenu, a to není v Rakousku (smích).
B: No… Vidíš? To není.
T: Jo, protože já jsem tam měl ten rakouský pocit. Je to přímo na hranicích s Rakouskem.
B: A kde to vlastně je?
T: Oberstaufen leží na jihu Německa.
B: No…
T: Ale pořád v Německu. Je to opravdu krásné místo. Někdo se o tom zmínil, protože ten člověk je z Oberstaufenu a upozornil nás, že je to v Německu (Bill se chichotá) Takže za to děkujeme! Jinak mohu jen poprosit lidi, zejména naše pulce tam venku, aby nám řekli, jak se jim naše nová píseň HCTN líbí.
B: Uf, jo, to bych taky moc rád věděl.
T: Až doteď jsem o tom tolik nečetl. Opravdu?
B: Ne.
T: To znamená, že ten playlist není tolik slyšet. Musíte hledat Here comes the Night od Tokio Hotel. Musí být nahoře na vyhledávací liště.
B: To by mohlo být vzrušující. Já jsem toho o té písničce taky moc nečetl, ale dostali jsme zase moc pěkné otázky. Steffi chce například vědět: „Jakou balicí hlášku chce Bill slyšet, aby se s ním seznámila, protože nikdy neudělá první krok a stydí se.“ Nejdřív ta fáma, že jsem stydlivý… Myslíš, že jsem tak stydlivý?
T: No… ne… to záleží na tom! Když jsi měl málo skleniček, tak ne… Když jsi opilý, tak jsi společenštější, ale… záleží… Ale když máš někoho opravdu rád, tak se stydíš. Když se ti někdo líbí jen sexuálně, tak jsi opravdu útočný.
B: Jo, tak to je, protože když se ti někdo opravdu líbí, tak víš, že se celou dobu díváš jinam nebo jsi příliš nesmělý na to, abys udělal první krok, než je to těžší, když tě to samozřejmě opravdu zajímá. Flirtování je velmi obtížné.
T: Flirtovací hlášky jsou opravdu těžké.
B: Velmi obtížné. Musím říct, že jsme teď měli oběd ve třech a někdo přišel a vy všichni jste tam byli taky, a to bylo opravdu odvážné, protože…
T: Naprosto! Za prvé, musíš mít koule…
B: To rozhodně máš! Seděli jsme v restauraci, my tři. Byli jsme tam s kamarády, celkem 6 nebo 7 lidí u stolu, povídali jsme si… To musíš mít fakt koule, vstát, přijít a mluvit se mnou. To není jen tak. Já bych si na to nutně netroufl. Ale on to udělal a mně se to opravdu líbilo. Byl to opravdu sebevědomý tah, ale pak se to trochu vymstilo.
T: Proč? Protože se stalo to, co jsem říkal předtím. Někdo předstírá, že není fanoušek…
B: Vtipně si myslel, a to bylo opravdu trapné… Nejdřív byl opravdu sebejistý a řekl: „Hele, nechceš si se mnou zakouřit?“ Viděl, že jsem si mezitím šel zakouřit ven, a tak říkal: „Nechceš si venku zakouřit, mám na tebe pár otázek.“
T: To je super.
B: Přišlo mi to tak nějak roztomilý, tak jsem si řekl: „Tak jo, super, pozvu ho na cigaretu.“ Vstal jsem a celý stůl ztichl a díval se na mě jako „Páni, Bill s ním jde“.
T: U stolu bylo krátce ticho.
B: U stolu se rozhostilo ticho a všichni byli jako-
T: Jo, protože jsme nevěděli, co se stane? Co řekl? Máme tě chránit?
B: No, já bych s ním nešel, kdyby to tak bylo, a vy jste mě museli chránit.
T: No… U tebe člověk nikdy neví.
(Oba se smějí)
B: Takže…
T: Všichni bychom šli, abychom tě ochránili.
B: Nesmysl… Tak jsem šel s ním…
T: To jsi nasadil laťku hodně nízko. Pak na tebe může jít kdokoliv…
B: Ne, bylo to opravdu odvážné! Říkal jsem si: „Dobře, to je odvážné!“. Tak jsem šel ven a sedl jsem si, ale pak se to zvrtlo v trapas, protože on si myslel: „Když řeknu něco negativního, tak si najdu >vstup<, že mi Bill možná bude víc věřit.“ Víš?
T: Jasně, tak jsem to myslel! Nejdřív předstírat, že ho nenachází v pohodě, aby sis připadal v bezpečí, jako že „já do-“, ale to je omyl! Nevím, jak na to přišli.
B: To je klam, ale on to pochopil, takže si řekl: „Nejdřív udělám dojem, že Bill je v pohodě a že ho nemám moc rád a že na něj nezírám jako jeho fanoušek nebo co…“, takže jsem…
T: Vlastně by se ti to líbilo. Vždycky si myslím, že když k tobě někdo přijde a dá ti najevo, že se mu opravdu líbí, co děláš, jako třeba: „Líbí se mi tvoje hudba.“ nebo „ Líbí se mi tvůj podcast.“, „Viděl jsem s tebou rozhovor, který se mi moc líbil, a byl jsi mi sympatický.“ A ty si říkáš „Uf, skvělý vkus!“.
B: Tak to prostě je…
T: Správně?
B: Jo, ale věřím, že lidi si vždycky myslí: „Ten si nechá lízt do zadku tolikrát za den.“ A taky si říkají: „To je v pořádku.
T: Komplimenty…
B: Aby si pak mysleli: „Teď už mu nebudu lízat zadek-“.
T: Nebo si myslí, že jsme pořád poškozený těma fanouškovskýma historkama…
B: Ne, já si opravdu myslím, že ti lidé si myslí, že denně dostáváme víc komplimentů než všechno ostatní, takže si říkají „chci být výjimka a udělat to úplně jinak“, a tak řeknou něco negativního.
T: Teď už to můžeme říct: Nikdy není dost komplimentů…
(Oba se smějí)
T: My jich vlastně tolik nedostáváme…
B: A já jsem si myslel… On byl takový… Řekl hned na začátku něco a bylo to opravdu… hnus… Bylo opravdu těžké najít z toho cestu ven… Víš?  Bylo mi to líto, protože jsem věděl, co tím myslí, a věděl jsem, kam tím chce dojít…
T: Ale nevyšlo to.
B: Ale opravdu to šlo z kopce a já mu chtěl nějak pomoct. Pak to byla taková svízelná situace, protože jsem se ho z toho snažil vymanévrovat a to bylo takové…
T: To byla opravdu krátká cigareta na konci.
B: Byla to krátká cigareta a skončilo to tím, že měl tolik otázek… On má nastavený program tak, že se do našeho rozhovoru nenechal vtáhnout. Držel se tak svého scénáře, který si předem naplánoval. Nevyvinul se z toho slušný rozhovor a bylo to jako-
T: To je škoda!
B: Bylo to prostě klopýtnutí a mě to hrozně mrzelo, protože on byl vlastně docela milý. Byla to opravdu škoda, ale chápu to. Ono to není tak jednoduché.
T: No… Nevyšlo to. Tak bych řekl, že poslední šance, kterou teď má, je poslat ti akt.
B: No jo…
T: Spodek nahý… (Bill se směje) jako DM Billovi. On se na to bude pořád dívat a pak to možná vyjde. (Směje se)
B: Další otázka… Já nevím-
T: Počkej, počkej, než budeš pokračovat. To byla otázka, kterou položila Steffi, že?
B: Správně!
T: Vlastně se tento týden zeptala na spoustu zajímavých otázek. Například také: „Až budeš starý a šedivý, když se ohlédneš, co řekneš o svém životě? Co by tě potěšilo, že jsi zažil?“.
B: Ufffff… Takže…
T: Musíme říct, že už jsme toho hodně dokázali, o čemž jsme, a to zní tak klišovitě, ale o čem jsme si nikdy nemysleli, že bychom toho mohli dosáhnout a dokázat. Dostali jsme se mnohem dál, než jsme si tehdy dokázali představit, když jsme v patnácti letech vydali první album, když jsme ho nahrávali ve Vögelsenu.
B: Dobré je, že… No, myslím, že jediné, co v životě chceš, je, aby si tě lidi, a myslím, že se to teď prohlubuje, aby si tě lidi pamatovali, víš? Myslím, že…
T: Koho myslíš? Přátele a rodinu?
B: Přátele…
T: Nebo myslíš obecně?
B: Že ve světě…
T: Že chceš mít pomník.
B: Ne, že…
T: Protože to je to, co chci!
(Oba se smějí?)
B: Že ty… Tome… Že po tobě něco zůstane. Že jsi udělal něco, u čeho máš pocit, že jsi něco zanechal v něčím srdci, nebo že jsi někoho změnil, nebo že jsi v něčím životě zanechal něco, co někoho obohatilo. To je ten nejlepší pocit.
T: Nejlepší způsob, jak to udělat, je například mít dítě.
B: Ano, ale také hudbou.
T: Chceš mít děti? (směje se)
B: No…
T: To o tobě nevím. Je to nějak zvláštní se tě na to ptát. Když se mě někdo zeptá: „Chce Bill děti?“, tak se zeptám. Nevím, co na to říct. Řekl bych: „Whoap…“ a přemýšlel bych o tom. Nikdy jsme o tom nemluvili.
B: No… Dlouho jsem si myslel, že ne. Opravdu dlouho bych ti odpověděl „Ne.“. Ale teď… po dosažení třicítky, s dvaatřicítkou…
T: Chci říct, že máš ještě spoustu času.
B: Jasně, ale všiml jsem si, že všichni kamarádi kolem mě se žení. Všichni mají děti. Všichni mají rodinu. Samozřejmě, když se dívám kolem sebe, tak si vždycky sám říkám: „Hmm, nějak jsem jediný, kdo to ještě nemá. Takový soukromý život. Ten skutečný.“ Samozřejmě, že žiju velmi velmi pro svou profesi a všechno, co dělám, své projekty… Ale takový soukromý život, kromě tebe, samozřejmě, že mám rodinu, ale takovou tu úplně vlastní rodinu, to si říkám: „Jo… pffft…“. Pro mě to celé dlouho nebylo téma. Když teď přemýšlím… Záleží na partnerovi… Pro mě samotného, myslím si… Když jsem takhle sám…
T: Ne, musíš být ve vztahu.
B: Já bych nutně neadoptoval dítě nebo neměl vlastní… Já si myslím, že to musí být nějak… Musí to být ve šťastném partnerství… Jinak je to taky takové klišé… Jedna moje kamarádka jednou řekla něco velmi inteligentního. Praštila mě a řekla: „Zbláznil ses? Jak se opovažuješ říct, že nechceš mít děti?! Protože lidé s velkým srdcem a lidé, kteří mají lásku na rozdávání, mají zodpovědnost.“ A pak řekla: „A ty k nim patříš! Jestli nechceš mít děti, tak… máš zodpovědnost.“ A tak jsem se na ni podíval. To byl samozřejmě super roztomilý kompliment, protože řekla: „Máš obrovské srdce a musíš ho předávat dál.“ A taky jsem si říkal, že je to tak. Také řekla-
T: Tak to tě vlastně nezná. Zdá se, že není blízká kamarádka! (směje se)
B: Taky řekla: „Ti, co o tom moc přemýšlejí…“ A taky řekla, že to není pravda.
T: Já jsem jenom chtěl říct. Tenkrát jsi vždycky říkal: „Děti? V žádném případě!“
B: Jo…
T: Ale jo… Ve dvaceti o tom člověk nepřemýšlí. Myslím, že máš taky ještě spoustu času. Hele, když se nad tím zamyslíš. Pořád můžeš dělat kariéru pět, deset… dvacet let a pak být ještě táta.
B: Samozřejmě! Abych odpověděl na tuto otázku: Myslím, že ano. Nejkrásnější je ohlédnout se zpět a stále mohu žít život, jaký jsem vždycky chtěl. Mohl bych kdykoli umřít a pořád bych měl pocit, že jsem o nic nepřišel.
T: Mmmhhh…
B: Víš, já jsem udělal všechno! Takhle to se mnou je. Jsem člověk, který takhle odkládá své sny a říká si: „Jednou udělám tohle a tohle, jednou udělám…“. Většinou, když něco chci, okamžitě na tom začnu pracovat hned druhý den. Ale také nikdy nemám žádné sny a cíle. Neustále mám v hlavě něco nového, ale nejsem člověk, který by se za nějakým cílem hnal roky, místo toho mám stále nové. Přesto si říkám, že by se mi to líbilo, a říkám si: „Tak teď by mohlo něco spadnout z nebe a už je po všem.“ A stejně bych si říkal: „Uf, díky bohu, že jsem dělal to, co jsem chtěl, a žil svůj život.“ A taky si říkám: „Tohle je můj život.“ Myslím, že to je ten nejkrásnější pocit. Nechat něco za sebou a udělat změnu pro ostatní. Myslím, že to je ten nejlepší kompliment.
T: Něco, lidé by řekli: „Fuj, podívej se na tu obrovskou jachtu. Tom Kaulitz ji nechal postavit. (Bill se směje) To je ta nejkrásnější věc…“ A taky to tak bylo. (směje se)
B: Něco nám „na cestu“ dala máma: Kniha míru. Vzpomínáš si na ni?
T: Jo… To mi taky říkala. Řekla: „Něco jsem ti přivezla, Knihu míru.“ A jediné, co si z toho pamatuju, je, že to bylo s figurkami na špejli.
B: Správně.
T: Kdy jsme to dostali? Kolik nám bylo let?
B: Napsala do ní věnování, což je úplně roztomilé. Typická máma… „Květen 1995- Pro Billa a Toma od jejich maminky, aby trochu pochopili svět.“ To bylo pro mě typické. Roztomilé!
T: Roztomilé!
B: Vždycky nám to četla. Vzpomínám si, že na přední straně byly nakreslené jednoduché postavičky a na zadní straně byl starý muž s plnovousem, který mi vždycky připadal tak nějak sexy… Podívej…
T: Vážně?
B: Jo…
T: Tobě připadal sexy?!
B: Ano!
T: Tenkrát?! Ty ses zbláznil!
B: To jsem si myslel! Vždycky jsem si myslel, že je přitažlivý. (směje se)
T: No, ale ne sexuálně. Kolik nám tenkrát bylo? Byli jsme super mladí…
B: Ne, možná ne sexy, ale tak nějak… Dneska se na to dívám a pořád si ho pamatuju. Něco takového…
T: Mmch… něco takového…
B: Ona nám vlastně musí říct, o čem ta kniha je. Já si to přesně nepamatuju. Opravdu nerad to čtu sám. Spíš bych byl rád, kdyby nám to řekla znovu.
T: O čem ta kniha je…
B: Chtěli jsme se jí na to zeptat.
T: A zeptat se jí, proč nám ji dala. Třeba jsme se už mezi sebou hodně pohádali?
B: Možná jsme se pohádali. Moc rád bych to věděl. Třeba to má nějaký hlubší význam. Další knížka, kterou jsme tenkrát vždycky četli, vzpomínáš si? Chtěl jsem vědět, odkud je: Velká Uršula. Znáš ji? Myslím, že se jmenovala Velká Uršula, musím se znovu zeptat maminky…
T: Tlustá Uršula je od Arielle.
B: Nenenene, ta ne. To byla jedna velká holka, která celý den všechny okrádá [německy: „Allen“] a cpe to do sebe. Vzpomínáš si na to?
T: Co kradla?
B: V jednu chvíli vybuchla!
T: Mořské řasy?! [německy: „Algen“]
B: Ne! Ukradla všem [opět „Allen“], nacpala si to do sebe a pak v jednu chvíli vybuchla. Ale byla na všechny strašně zlá… Pamatuješ si to?!
T: Aha, počkej… Bylo to v knize…
B: Struwwelpeter! [stará německá knížka pro děti s velmi hrůzostrašnými příběhy, které je měly poučit, jako třeba „Nešťourej se v nose“, „Sněz svou polévku“…].
T: Jo, Struwwelpeter!
B: Byl to příběh o Struwwelpeterovi?!
T: Ano!
B: Jak se Struwwelpeter píše?
T: Struwwel-Peter?! (Bill se zlobně zasměje) S-T-R-U-W-E-L? a pak Peter.
B: No… Píše se to s dvojitým W!
T: Stru-wwel? (vysloví to s dlouhým U)
B: Struwwel!
T: Struwwel… dobře, dobře… S krátkým U, že?
B: Položím jí malou otázku…
T: Není to Stru-welpeter. Je to spíš…
B: STRUWWEL!
T: Struwwelpeter.
B: Mimochodem, byla to také naše oblíbená kniha.
T: A co si myslíš ty? Že to budu psát s B? Strubbelpeter?
(oba se smějí)
B: Jen jsem chtěl vědět, jak jsi spontánní… Každopádně jí teď zavoláme!
(zazvoní telefon)
B: Ahoj, mami!
M: Ahoj!
T: Ahoj, mami! Tady je tvůj oblíbený syn!
(Bill se směje)
M: Jasně… (směje se)
B: Mami, my jsme si jen říkali… že se musíme znovu podívat na Knihu míru…
M: Jo!
B: Myslím, že voní jako v našem starém dětském pokoji. Já jsem si k ní přičichl…
(Tom se směje)
M: Jak voněl váš dětský pokoj?
B: Nějak tak útulně to tam vonělo…
T: To se nedá popsat.
B: To opravdu nejde! Bylo to tak důvěrně známé. Nechal jsem Toma, aby si také přičichl, a sám jsem si znovu přičichl. Dali jsme to pryč ze studia, protože tady to je to cítit jako…
T: … jako alkohol a cigarety.
B: alkohol a cigarety… (směje se)
M: Samozřejmě, že ano…
T: Naštěstí takhle náš dětský pokoj nesmrděl, ale poměrně rychle to- (směje se).
B: Mami, řekni nám stručně, co sis vymyslela, když jsme s Tomem chtěli zmáčknout pár tlačítek. Řekni nám například tu historku se zvukovým systémem Mickey Mouse (smích).
M: No… Oba jste byli děti, které šly do všeho po hlavě, zvlášť zakázané věci se zdály lákavé, ale myslím, že to tak má každé dítě. Vy jste byli opravdu výjimeční a já jsem vždycky musela něco vymyslet, abych vám pár věcí nedovolila. Na druhou stranu…
B: Ale co jsi nám řekla? Řekla jsi nám, že nahrávací tlačítko systému Mickey Mouse s červenou tečkou…
M: Uf, jo, samozřejmě jsem nechtěl, abyste smazali několik kazet nebo těch vašich krásných vlastních nahrávek, a vždycky jsem říkala: „Prosím vás, nemačkejte to tlačítko, jinak se stane něco… něco…“
B&T: ŘEKNI TO! (všichni tři se smějí)
M: Už si to přesně nepamatuju, ale myslím, že jsem říkala, že se stane obrovský výbuch a vy vybouchnete taky.
T: Že vyletíme do povětří.
B: Říkala jsi, že všechny naše věci a náš pěkný pokoj možná vyletí do povětří.
M: Ne! Řekla jsem jen, že dojde k obrovskému výbuchu a všechno se zničí.
T: Nechtěla jsi, abychom si něco nahráli na naše oblíbené kazety. Jaká byla podle tebe naše oblíbená kazeta? Podle ní se dneska obléknu na Halloween.
M: Mmmhh… Vaše oblíbená kazeta byla Jippie Brown (Dvojčata se smějí) Mám pravdu?
B: Ano, to je pravda!
T: Jippie Brown – Der Mäusesheriff (Jippie Brown – myší šerif).
(Dvojčata zpívají název kazety)
M: Správně, tahle! Ta se hrála jen jednou a ta doba byla věčná.
B: Tom-
T: To je to, za co dneska půjdu. Za Jippieho Browna, myšího šerifa.
B: Tom se převléke za Jippieho Browna, mami.
M: Z toho mám opravdu radost!
T: Doufám, že na to najdu vhodný kostým. Musíme jet nějaký najít…
B: Taky se nám líbili Bernhard und Bianca im Kaufhaus (Záchranáři z obchoďáku), vzpomínáš?
M: Jasně, ale poslouchali jste také Bibi Blocksberg (hra o malé čarodějnici) a-.
T: Máme přece opravdové myší klíště, ne? Teda… Jippie Brown, Bernhard und Bianca… A pak jsme měli taky pískomily.
M: Jasně, pískomily!
B: Dneska nesnáším myši. Jsem z nich opravdu znechucený.
M: Ale ty jsi je miloval! Ty jsi je měl tak rád!
B: Errgh…
M: Jak se jmenovaly? Speedy a Sylvester?
T: Speedy a Gonzales.
B: Brrrrr… Když si teď představím, jak se kolem plazí myši… Uff…
M: Speedy byla jedna myš, myslím, že ta druhá se jmenovala Sylvestr.
T: Vzpomínám si, jak jsem je zahrabával do krabice od bot.
M: Nejhorší bylo, že nepřežily stěhování. Byly úplně vystresované, i když jsme se je snažili uklidnit. Byly v teráriu se spoustou věcí a my jsme se je snažili převážet velmi klidně. Dala jsem je do klidného kouta. Omylem jsem do terária narazila vysavačem… (dvojčata se smějí) Říkala jsem si, že to nemůže být pravda, že už se nehýbou (dvojčata se stále smějí) a oni tam leželi zalezlí, což bylo úplně roztomilé.
T: Chci říct, že Bill se ke svým zvířátkům nikdy nechoval tak dobře. Měl mrtvé králíky…
M: NENENE! Bylo o ně postaráno. Na to jsem si dávala pozor.
T: No…
M: Každopádně (pískomilové) klidně usnuli. Byli to bratři a to bylo tak smutné.
B: Awww… To je smutné. Neměli jsme ještě jednu myš, kterou jsme ukradli ze zverimexu? Vzpomínáš si na to?
M: No, myšku jsme schovali před tvým nevlastním tátou, protože nechtěl mít v bytě žádná domácí zvířata. Kupodivu jsme bydleli na takovém venkově, že jsme měli venku spoustu myší, tak nastražil spoustu pastí, abychom uvnitř žádné neměli…
T: Jo… Venku jsme je zabíjeli a uvnitř jsme je měli v teráriu.
M: Jo! A vy jste si oba přinesli myš k nám domů.
T: Tomu naprosto rozumím. Musím říct, že s malými dětmi a domácími zvířaty je to těžké. Nikdy se o ně nestarají a ono se to pak vždycky nalepí na dospělé. U nás doma je to stejné.
B: Tom má teď doma stejné téma.
T: To mám.
M: Jo, jasně.
T: Já si vždycky myslím, že děti a domácí zvířata jsou těžké. Na jednu stranu chci, aby měly zvířata rády, na druhou stranu jsou děti ze zvířátka nadšené tak týden a pak… no… horory vždycky zaberou. Můžete jim říct: „Jo, udělej to, ale…“.
M: Ne, nefunguje to vždycky. Bohužel ne vždycky fungují. Udělala jsem špatnou zkušenost, že už jste nevěřili ničemu, co jsem řekla. Vy dva jste byli tak chytří, že jste to vždycky tajně mezi sebou znovu probírali, co máma zase vymyslela.
T: No dobře… Bill a já jsme byli obzvlášť chytré děti (oba se smějí).
B: Mami, víš… Spousta lidí si myslí, stejně jako já, že sis nás spletla.
M: Nikdy! NIKDY! Protože…
T: Ty jsi to udělala! Hned po porodu.
B: Já si to myslím taky.
M: NE! Tome, to není možné! Tom je prvorozený a dostal okamžitě, NEPODMÍNĚNĚ, náramek se jménem.
B: Ale představ si to… Kdy jsi ty náramky sundala?
M: První dva týdny… počkat… První dva týdny jste měli oba náramky, protože jsme nějakou dobu zůstali v nemocnici, protože Tom ještě nepřibíral. Vlastně chtěli, abych šla domů s tebou, ale já jsem řekla: buď všichni tři, nebo vůbec.
B: Áááá… Tom je skoro seschlý, ten malý… (Tom se směje)
M: Ale on byl první, kdo uměl pít. Ty jsi toho v tu chvíli nebyl schopen.
B: No… Aspoň něco musí umět.
M: (směje se) Každopádně po dvou týdnech jsme opustili nemocnici a já přesně věděla, kdo je kdo, protože jste si byli hodně podobní, ale měli jste jinou mimiku. To jsou fakta! Máma to dokáže.
T: Zvlášť k prvorozenému dítěti máte prostě zvláštní pouto. To cítíte od začátku. To platí dodnes. To druhorozené prostě zaostane…
M: Ty jsi ale malý idiot!
B: To stejně není pravda. Několik lidí nám napsalo a mělo na tebe pár otázek. Chtěli vědět, kdo byl v mládí hůř zvladatelné dvojče, mami?
M: (okamžitě se zasměje) No, tam musím být upřímná a musím přiznat, že Tommi udělal pár věcí navíc.
B: HA! DaDaDaDaDááá: (zpívá) Já to věděl! JÁ JSEM BYL TEN HODNÝ!
T: Já jsem byl větší rebel, ale…
M: Ne! NENENENE! Nemá to nic společného s tím, jestli je člověk hodný nebo zlobivý, spíš to trochu souvisí s jiným vývojem.
T: Já jsem byl vzpurnější. Celý den jsem ti, abych tak řekl, čistil cestu.
B: Kecy…
M: Jo, jo, ale…
T: Uvolnil jsem Billovi cestu, takže dneska může-
M: Neee! Nenenene! To jste dělali oba. Každý po svém. Takže… Odvážnější byl Billie!
B: HA! Můžeme to zopakovat? ODVÁŽNĚJŠÍ BYL BILLIE!
M: (hlasitě se zasměje) Celým svým zevnějškem!
B: Vidíš?
M: A…
B: A Tom byl prostě…
T: Co Tom udělal?! Tom celý den chránil Billa! (ticho) Vidíš!
M: No, to je pravda! Dělal to.
T: Ano! Vidíš? Dobře… Musíme jít koupit halloweenské kostýmy!
B: Teď musíme jít nakupovat halloweenské kostýmy, mami…
M: Každopádně mám své syny moc ráda.
B: Jednoho víc než druhého!
T: Toho prvorozeného trochu víc…
M: Zlatíčko… (směje se)
T: Neřekneme to Billovi! (směje se)
M: Dobře, nebudeme mu to říkat!
B: Právě jsme se bavili o tom, kdo byl v mládí ten horší. Takže…
T: Samozřejmě! TO JE JAKO MANŽELSTVÍ! JSOU DOBRÉ A ŠPATNÉ FÁZE… ale to jen posiluje pouto.
B: Já jsem byl vždycky zlatíčko!
M: Správně… Oba jste byli hloupí miláčkové!
(dvojčata se smějí)
B: Dobře, mami…
T: Teď jdeme nakupovat!
B: Dobře se vyspi!
M: Vy jdete nakupovat?! Dobře, no…
T: Potřebujeme kostýmy.
B: Musíme jít nakupovat na Halloween… Nic nemáme…
M: Zavolej mi ještě jednou kvůli tomu balíčku, co jsem ti poslala. Musím ti o něm něco říct.
B: Jo… Uděláme to, až jí to přijde.
T: Vyzvedneme si to dnes na poště.
B: Vyzvedneme si ho později!
M: Tak dobře. Můžete pak zavolat později.
B&T: Zavoláme!
M: Ahoj!
B&T: Ahoj!

Co nevím, to mě nepálí

B: Mám doporučení, protože jsme vlastně chtěli doporučit věci, které nejsou tak populární. Když mluvíme o dětském pokoji, tak další naše oblíbená knížka, kterou nám četla maminka, byl Malý princ. Existuje o něm krásný film
T: Je to úžasné! Kdo by ho neznal…
B: Kdo by ten film neznal…
T: Těch filmů je několik!
B: Jo, já vím. Proto doporučujeme ten správný! Oba doporučujeme podívat se na Malého prince, zvlášť pokud máte děti! Podívejte se na něj společně s nimi! Je to tak úžasný film. Ten z roku 2015.
T: A taky se jmenuje Malý princ, že?
B: Malý princ, že jo!
T: To je super film! Mám ještě jedno doporučení, speciálně pro tebe s tím tvým rostlinným problémem.
B: Jo!
T: Já jsem měl stejný problém. Dal jsem si dovnitř olivovník. Mohlo by se stát, že by to byl stejný problém, jako máš teď ty. Musím se na tvou rostlinu podívat. V angličtině se tomu říká black scale (černá šupina). V němčině je to „Schwarztäfelchen“. Je to druh šupinatého hmyzu.
B: Není černá!
T: Tvoje ne?
B: Je bílá!
T: Jako černé… eerm… tečky! Jako černé berušky, ale nalepené na listech a na stonku.
B: Správně! Mám to samé… Je to jako… Je to jako uff…
T: Je to druh mšice.
B: Druh mšic… Ale jsou bílé!
T: Možná je to jiný druh… Měl jsem ty černé šupiny, a problém je, že se to často vyskytuje na domácích rostlinách, které by neměly být uvnitř a lépe se jim daří venku. Zvlášť když jsou uvnitř a rychle se mění klima. Původ napadení, zejména mšicemi, je většinou dán okolnostmi, ve kterých se rostlina nachází. Mšice rády napadají slabé a dusíkem přehnojené rostliny. Takže když se zdržují uvnitř a v místnosti je příliš mnoho dusíku. „V zimním období má většina pokojových rostlin méně světla a jsou umístěny v příliš vysokých teplotách. Tím se mění složení rostlinné šťávy a vznikají tak ideální podmínky pro rychlé rozmnožování živočichů.“
B: Do prdele!
T: To je ten problém, když…
B: Ale příliš horko?!
T:-zůstávají uvnitř a mají méně světla, pak je to předpoklad pro…
B: Sakra, nedávno jsem měl zapnuté topení.
T: Mhh… Když je moc horko a mají méně světla, tak se to může stát. Musel jsem je vykartáčovat. Musel jsem je úplně vykartáčovat z celého stromu. Trvalo to několik hodin. Umyl jsem je, ostříhal, ořezal a tak… pak jsem něco dal do půdy… Dá se to koupit v obchodě… Třeba přípravek proti mšicím. Dáš to do vody a pak musíš dát rostlinu na chvíli ven.
B: Koupil jsem si takový zvláštní prostředek. Mám ho nastříkat?
T: Mmch… Myslím, že to nestačí.
B: Fuj…
T: Asi ji budeš muset dát ven.
B: Říká se, že to vydrží měsíc.
T: Musíš je vykartáčovat.
B: Vyčistit je?!
T: Ano.
B: Fuj, jsou tak nechutné.
T: To je. Jsou na něm nalepené a zanechávají lepkavý povrch.
B: JO, JASNĚ!
T: Jako by si na tom honili, že jo!
B: Bah! Fuj! No… To bylo dneska zase rychlý. Jsme na konci, zlatíčko.
T: Ruckizucki! [německy „opravdu rychle“]
B: Ruckizucki! DRUHÁ SÉRIE, PRVNÍ DÍL!
T: To je začátek.
B: Bylo to úžasné! Na tuhle sezónu se vážně těším. Příští týden… jsme tu pořád spolu.
T: Správně.
B: V listopadu je toho na programu tolik.
T: Já hodně lítám po světě.
B: Jo, lítáš po-
T: Snažím se, abych splnil můj honorářový klub.
B: Ty letíš pryč.
T: Bylo by skvělé, kdyby to jeden z nás stihl, ne?
B: Jasně! Bylo by to skvělé. Letíš pryč. Já taky… už skoro letím těsně před tebou.
T: To si nemyslím…
B: Krátce po. Velmi krátce po…. Neuvidíme se opravdu dlouho, Tome. Můj listopad je najednou zase tak nabitý. Bude to…
T: Bude se toho dít hodně.
(oba zpívají „Es wird viel passieren“ – titulní píseň staré německé telenovely Marienhof)
Oba: TAK!
B: Samozřejmě, chci dát něco na playlist. Přemýšlel jsem o něčem, na co jsem měl úplně náladu. Vzpomněl jsem si na Anthonyho Hamiltona, kterého máš taky rád, s písní „Soul’s on Fire“.
T: Ukázal jsem ti ji. Teď jsi mi ji ukradl.
B: Tenkrát jsme si ji zpívali oba a já si říkal: „Ooh… To bylo tak hezký při roundtrippingu.“ Vzpomínáš si?
T: Ano, vždycky jsem smutnil, že bych chtěl, aby mi tuhle písničku zahráli na pohřbu.
B: Písnička, kterou bych si přál, aby mi zahráli na pohřbu, a kterou mám opravdu moc rád, je Leon Bridges s „River“. (Zpívá kousek písničky.)
T: Píseň…
B: Počkej, počkej, počkej… Mám ještě jednu! Dneska tam dávám tři.
T: No jo!
B: Dávám Ettu James se „Stormy Weather“ z mého naprosto nejoblíbenějšího filmu Toma Forda „A Single Man“.
T: Páni! Dneska jsi to dotáhl hodně daleko. Tak já tam dám jednoho z MÝCH nejoblíbenějších umělců Cheta Fakera s „Talk is Cheap“. Jedna z mých nejoblíbenějších písní od něj…. Jinak… uvidíme se příští týden!
B: Počkej! Jako vždycky: Následuj nás-
T: Správně! Následuj nás, sdílej-
B: Nezapomeň. Můžete samozřejmě psát jako opět na hey@kaulitzhills.com a samozřejmě na Instagram @kaulitzhills.podcast, DM, komentáře… Cokoliv, co budete chtít vědět. Jinak…
T: Jako vždycky: Jen miluj, ne nenáviď.
B: Ahoj!
T: Ahoj!
B: Ciao!
T: Ahoj!
B: Kvůli Halloweenu bychom mohli trochu ztišit můj hlas kvůli kreditům… Zvládneš to?
T: Ano