autor: °GinevrA°
Když se posadil na posteli a nohama se dotkl podlahy, pocítil palčivou bolest v žaludku a velmi silnou bolest hlavy, což byl důsledek šílené směsi z předchozí noci.
Jednu ruku si položil na břicho a druhou na čelo a mírně se předklonil: „Přísahám, že už nikdy nebudu šukat, když mám v sobě alkohol,“ řekl si. Další slib, který čekal na zapomenutí…
Otočil hlavu a uviděl kluka, se kterým strávil noc, jak stále spí na zádech a je jen ledabyle přikrytý. Byl to jeho spolužák, moc ho neznal, věděl jen, že je mu dvaadvacet a několikrát propadl. Věděl taky, že se jmenuje Alex, ne že by ho to zajímalo.
Obvykle nechodil s klukama nebo holkama, které by mohl potkávat každý den, ale nechodil ani s úplně cizími lidmi, vlastně nebyl s žádným ze svých kamarádů, pokud je takhle mohl vůbec nazývat.
„Je lepší je znát… ale ne moc,“ říkal vždycky.
Každopádně nečekal, že by Alex šel i s klukem… ale nejspíše byl jen výjimkou, jako ostatně pro mnoho jiných…
S námahou se postavil na nohy a téměř okamžitě našel své boxerky, oblékl si je a chvíli se rozhlížel, hledal své další oblečení, ale místo toho se ocitl tváří v tvář sám sobě, odrážel se ve velkém zrcadle před ním, a to se mu vůbec nelíbilo.
Pokaždé, když se podíval do zrcadla, bylo to pro něj utrpení, protože kvůli kráse, kterou měl, musel celé dny obdivovat svou dokonalou postavu před zrcadlem, krásu, která pro něj neexistovala.
Viděl někoho, kdo tam nebyl, ze všech sil odmítal vidět tu hromadu kostí, která se mu v očích vracela jako silueta strašně tlustého chlapce, a to rozhodně nebylo dobré. Stál z profilu, zadržoval dech a zatahoval břicho, jen aby si dopřál falešné uspokojení při pohledu na své ploché břicho. Břicho, které skoro neměl, ale z něhož bylo vidět až příliš mnoho.
Jeho paže nebyly nikdy dost kostnaté, pánevní kosti nikdy dost ostré a obličej nikdy dost hubený. A tak se mohl bez výčitek svědomí vyhnout obědu, večeři, a dokonce i snídani, přičemž snědl jen těch pár drobků, které mu umožnily neskončit na nemocničním lůžku, protože o to opravdu nestál.
Mohl přestat pít a jíst, dokud by nebyl neviditelný, to by bylo nejjednodušší, ale to nebylo to, co chtěl. Koneckonců, ze všeho nejvíc chtěl žít a nechat si pomáhat.
Uplynulo příliš mnoho let od chvíle, kdy sklouzl do toho nekonečného kruhu, a ze všeho nejvíc si přál z něj vystoupit, ale teď už ztratil vědomí i sílu vrátit se zpět.
Nezbývalo mu, než žít s touto posedlostí, opuštěný a bezmocný před zrcadlem.
V rychlosti se oblékl, aby se dál nemusel dívat na svůj odraz, a všiml si krabičky cigaret na nočním stolku: byla téměř plná.
Když si jednu zapálil, strčil si krabičku do kapsy. Vešel do pološera pokoje a nahmatal chlapcovy džíny, které zůstaly ležet na podlaze. V peněžence byly bankovky, které se vždycky hodí, a tak si vzal i ty, s cigaretou mezi rty zašeptal „děkuji“ a bez sebemenšího hluku opustil místnost.
***
Světlo, které slabě pronikalo žaluziemi, mu svítilo přímo do očí a donutilo ho se probudit. Několikrát zamrkal, rozespale se rozhlédl a mírně zvedl hlavu.
Podíval se na dívku, která spala vedle něj, a světle hnědé vlasy jí jemně padaly do obličeje. Anna, kamarádka spolužačky, se kterou byl před pár dny.
Neměla moc velká ňadra, ale měla chvályhodné tělo a tvář, která vzbuzovala dojem roztomilosti a rošťáctví zároveň, stejně jako pár velkých smaragdově zelených očí.
Než vstal z postele, naposledy se na ni podíval, byl docela spokojený. Byl příjemně překvapen na to, že jí bylo pouhých 16…
Obvykle se vyhýbal chození s dívkami mladšími než on, protože potom riskoval, že mu budou připadat nezkušené nebo příliš ukvapené, aby ukázaly, kolik toho umí, i když nemají dost zkušeností. Raději hrál na jistotu, ale tentokrát musel smeknout nad talentem mladých teenagerů.
Rozhlédl se kolem sebe a zkontroloval čas na hodinách, které visely na stěně pokoje: bylo ještě velmi brzy.
Právě si oblékal kalhoty, když uslyšel její ospalý hlas, který na něj mluvil.
„Mmm… co to děláš?“
„Tam venku na mě čeká svět, miláčku,“ odpověděl pohrdavě.
„Ah… poslouchej, snaž se, aby tě naši neviděli, OK? A kdyby tě náhodou viděli…“ unaveně si povzdechla, „jen mi nedělej potíže,“ a znovu položila hlavu na polštář.
„Rozumím,“ řekl. „Stále si myslí, že jsi panna…“
„Tak ať tomu ještě chvíli věří…“
Tom se usmál, měl rád takové dívky.
Takové, o kterých si rodiče mysleli, že jsou ještě děti, ale které už za sebou měly slušnou kariéru. O to víc to bylo vzrušující.
Byli to takoví malí andílci, kteří vás pozvali na návštěvu ke svým milostpaním, pak jste skončili v posteli v jejich ložnicích s růžově vymalovanými stěnami a druhý den jste se vytratili, aniž by si toho rodiče všimli, protože pro ně to pořád byly ty bezbranné holčičky, které se červenaly, když jste jim složili pouhý kompliment.
Miloval je.
Poté, co si oblékl i tričko, přešel k oknu a vyhlédl ven.
Nebylo to moc vysoko.
„Žádný problém,“ řekl tiše. Přešel k posteli, kde dívka stále ležela, a poté, co ji políbil na čelo, pozdravil ji slovy: „Sbohem, miláčku,“ a seskočil z okna, přičemž nechal dívku zasněně vzdychnout.
***
„Neměl bys tolik pít…“ Tom mu podal čerstvě uvařený čaj a posadil se na postel, kde Bill ležel s polštářem na břiše. Odhrnul mu havraní vlasy z obličeje, ale Bill je vrátil tam, kde byly.
„Nebylo to jen tak… je toho na mě moc, prostě jsem se potřeboval opít, víš?“
Černovlásek si postěžoval, seděl se zkříženýma nohama, hlavu měl položenou v dlaních a lokty opřené o kolena. Zvedl hrnek a rychle se napil.
„Já vím, ale stejně bys měl přestat pít,“ řekl rasta moudře.
Bill se znovu napil, s úšklebkem mu vrátil hrnek a vrhl se zpátky na postel.
„Tentokrát to byl kluk nebo holka?“
„Kluk…“
Tom se vědoucně usmál. „Použil jsi ochranu?“ Zeptal se a pozvedl obočí.
„Oh, bože…“ Bill si přitáhl polštář k obličeji ve snaze přesvědčit sám sebe, že ano. Což bylo téměř nemožné, protože obezřetnost rozhodně nebyla první věc, na kterou myslel, když byl s klukem. Vlastně na ni nemyslel vůbec… A Tom ho znal až příliš dobře.
Problém byl v tom, že na to myslel, jen když byl s holkou, protože bral v úvahu faktor „otěhotnění“, a jelikož on otěhotnět rozhodně nemohl, tak na to úplně zapomněl. A kluci, se kterými šel, si samozřejmě taky nedali tu práci s tím, aby na tyhle věci mysleli.
„Bille…“ oslovil ho rasta přísně.
„Ne…“ zamumlal nakonec Bill.
Tom otráveně protočil očima. Prostě to nedokázal pochopit.
„Bille, tohle je důležitá věc.“
„Já vím, já vím!“ Vyhrkl, když se znovu posadil. „Bože, jsi tak nudný!“
Tom se na něj zamračil. Byla to pravda, býval mnohem horší než teď, vlastně se dalo říct, že to byl Tom, kdo ho přivedl na cestu, kterou on už skoro opustil. První cigaretu Bill vykouřil díky Tomovi, první kocovina byla díky Tomovi a první vztah byl na jeho radu… Měl předpokládat, že dříve nebo později se role obrátí… faktem ale bylo, že to nepředpokládal…
„Promiň, že se o tebe bojím, kreténe…“
Bill se na něj vyčerpaně svalil, hlavu si položil na jeho rameno a unaveně zasténal.
Na Tomově kůži cítil jiný pach. Vůni jiné kůže, vůni jiné osoby… vůni sexu.
I když se Tom už umyl, stále to cítil, ta vůně nezmizela a Billa byl chvíli zmatený.
Přimhouřil oči, stiskl lem Tomových džínů a přitiskl se k němu ještě víc.
„Oh, jsi v pořádku?“ Zeptal se rasta trochu znepokojeně.
„S kým jsi byl?“
„Stejně ji neznáš…“
Bill popadl Bibli, kterou Tom neustále držel v rukách, a vzápětí ji hodil na postel za nimi. Nenáviděl ji. Bill si vždycky myslel, že ji neustále čte, aby našel nějakou odpověď na věci, které dělají, jako by chtěl omluvit všechno, čemu sám nerozumí. Jako by nechápal, že tam nikdy nic nenajde, že tam není žádná odpověď. Byli to jen oni, žádné vysvětlení.
„Udělej to ještě jednou a já tě opravdu zabiju,“ zasyčel Tom a jednou rukou sevřel tvář svého dvojčete.
„Ptal jsem se tě, s kým jsi byl…“ zeptal se znovu Bill a pokrčil rameny.
Něco tísnilo jeho mysl a bodalo ho u srdce, když věděl, že…
Tom byl tu noc s někým jiným, bylo to poprvé, co se to stalo, nebo alespoň poprvé, co se to stalo tak intenzivně. Neměl ani právo si to myslet. Sám strávil noc s někým jiným, ale představa, že se Tom díval, dotýkal nebo líbal někoho jiného, ho teď téměř bolela…
„Anna … Jessičina kamarádka …“
Byla to pravda, neznal ji, ale stejně ji nenáviděl.
Byla to… žárlivost? A odkdy na Toma žárlil?
Nevěděl. Ale věděl, že to není jen kvůli žárlivosti, když ho teď líbá, jako by to bylo naposledy, co to může udělat.
Nebylo to ze žárlivosti, když po sobě vzápětí skočili a svalili se do postele, když byli na sobě, když byli nazí a zpocení…
Nebyla to jen žárlivost, když byl Tom v něm, lapal po dechu a prosil ho, aby nikdy nepřestal.
To byl poslední den, kdy Tom četl Bibli.
„Ahoj Andreasi, stále na tebe čekám, víš? Když jsi odešel, aniž bys nám cokoli řekl, mohl jsi mi alespoň naznačit, že mi odtamtud rozumíš…
Protože mě slyšíš, že? Vidíš mě, že?
Udělej pro mě laskavost, až budeme s Tomem v místnosti sami, zavři oči a otevři je, až když budeme pryč.
–Bill, čekající–“
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
