autor: °GinevrA°
Tom zastavil jen na tak dlouho, aby se mu podíval do očí, a bylo děsivé, co v těch tmavých duhovkách viděl. Polkl v křečích a opřel si zpocené čelo o Billovo. Oba zavřeli oči a Tom naposledy vyčerpaně přirazil, čímž donutil svoje dvojče zasténat a prohnout se, a pak sklonil hlavu zpět mezi černovláskova ramena a krk, zatímco on mu nehty stále zarýval do zad a zanechával na Tomově kůži hluboké rudé stopy.
Bill přimhouřil oči a po tváři mu sklouzly dvě slzy.
Nohy měl stále propletené a na kůži se mu perlil pot. Těžký, namáhavý dech a krev, která potřísnila prostěradlo a kapala mu mezi nohy.
Někdy, až příliš často, se ráno probudili v zakrvácených přikrývkách.
To byla jejich úniková cesta: zničit se navzájem, aby v tom zabránili ostatním.
Když to udělali poprvé, bylo to doslova trauma. Zejména pro Billa. A nerozrušil ho samotný akt, ale reakce, kterou měl bezprostředně po něm.
Jen se otočil na bok, zády ke stále oddechujícímu Tomovi, a doširoka otevřel oči do tmy. Cítil se neuvěřitelně otupělý… a prázdný. Byl úplně vyčerpaný a už ani necítil orgány ve vlastním těle.
Hluboko uvnitř cítil, že udělal něco strašně špatného, ale nedokázal toho litovat.
Věděl jen, že je to špatně, ale necítil to. A to ho děsilo nejvíc.
Přesto věděl, že to bylo poprvé, kdy měl pohlavní styk skutečný smysl…
Přestali vycházet ze svého pokoje. Po škole se vykašlali na přátele a „rodinu“ a ukrývali se v náručí toho druhého, nacházeli východisko v zoufalých polibcích, sdíleli vzpomínky a naděje, zatímco se jejich těla k sobě tiskla, ukolébána jistotou, že když opustí svět venku, s propletenýma rukama a nohama mohou čelit jakémukoli strachu.
Snažili se nechat všechny své noční můry za sebou, zmatení a zamilovaní zároveň.
Billovi bylo asi šestnáct, když mu Tom ukázal dívku, kterou by mohl sbalit. Bill byl tehdy plachý, možná až příliš, a byl ještě malý. Nebyl si jistý, jestli to chce udělat, ale přesto to zkusil.
Možná to byla dětská touha něco si dokázat, nebo to bylo proto, aby neklamal Toma a necítil se pořád tak méněcenný. Ocitl se pod ní s děsivou lehkostí poté, co mu Tom strčil do kapsy bundy kondom a postrčil ho k té neškodně vypadající blondýnce.
Stačilo pár zbytečných slov a pár neohrabaných pohybů Billa, který cítil, jak se mu rozpálí tváře pokaždé, když se zachichotala nebo se na něj podívala… tenkrát se před dívkou ještě červenal.
S lehkostí, až příliš snadno se ocitl nahý a stejně snadno cítil, jak už zbývá jen kousek, aby se rozplynul v křečích a sténání pocitu, který nebyl ničím jiným než obyčejnou fyzickou rozkoší.
Teprve tehdy si uvědomil, že ztratil něco, co pro něj mohlo být opravdu důležité. Něco, co už nikdy nedostane zpátky a co ztratil během jediné noci. Přál si, aby měl víc času na rozmyšlenou a mohl se na to připravit.
Nic o té dívce nevěděl, nic k ní necítil, stejně jako necítil nic k tomu, že by ji učinil součástí něčeho tak důležitého. Nemohl si vzpomenout ani na její jméno, pokud mu ho vůbec řekla…
Tohle mu Tom neřekl. Nikdo mu neřekl, že tohle znamená stát se mužem, a když si to uvědomil, bylo už pozdě.
Když se ho Tom zeptal, jak to šlo, plný pýchy a očekávání, že jeho malý bratr dospěl, Bill mu šeptem odpověděl: „No…“ což, jak doufal, už nikdy nebude muset opakovat.
V šestnácti letech člověk ještě dospělý není. Jen to chce dokázat.
Poprvé s chlapcem nebylo jiné. Bylo to jen bolestivější, i když možná intenzivnější.
Tom se to dozvěděl až o nějakou dobu později a ani necukl. I to přijal, aniž by o cokoli žádal, a aniž by mu cokoli vyčítal.
Bill už byl velký kluk, dokázal se rozhodnout, co je pro něj nejlepší, a i když ho to trápilo, ujistil se, že mu to nikdy nedá najevo. Časem si na to úplně zvykl a Billova orientace mu přestala vadit.
Bill šel s Lucou jen proto, aby to zkusil. Protože si uvědomil, že mu kluci nejsou lhostejní, a protože se mu Luca trochu líbil s jeho uklidňujícím úsměvem a lehce arogantním chováním.
Zpočátku se toho bál, ale nenapadlo ho, že bude tak snadné najít další kluky „jako on“, myslel si, že se musí schovávat a být opatrný. Domníval se, že je to další trest, který na něj byl uvalen kdoví z jakého důvodu, a že deviantní chlapce, jako je on, lze spočítat na prstech jedné ruky.
Myšlenka, že by Luca mohl být jedním z nich, ho ani nenapadla.
Místo toho to byl sám Luca, kdo ho našel, kdo ho chtěl a kdo ho brutálně vytrhl z jeho přesvědčení.
Mohla to být ta velká noc, možná se do Lucy mohl opravdu zamilovat… i kdyby jen proto, že s ním chtěl zůstat, ale místo toho pochopil, že nic jiného ani lepšího neexistuje. Ani v té posteli neviděl stín lásky, dokonce ani v tom úsměvu, který mu vysvětloval, že lidé jsou spolu jen proto, aby šukali.
A poprvé se nechal znásilnit. Poprvé pocítil bolest kvůli něčemu, co všichni považovali za nejkrásnější věc na světě.
Aniž by dokázal zadržet slzy, rozhodl se, že už mu na ničem nezáleží, že ztratil poslední kousek nevinnosti, který ho ještě mohl držet připoutaného k tomu neposkvrněnému dětství, o které měl možná už dávno přijít.
Tom ho objal, protože na něj byl pyšný, jenže netušil, že mu Bill poprvé lhal, jelikož začal mít pocit, že to Tom nakonec udělal pro svoje vlastní dobro, že to pro něj hodně znamená a že doufá, že to nakonec bude hodně znamenat i pro něj.
„Jsi už velký kluk, Bille,“ řekl mu.
Jsem už velký kluk… a velcí kluci jsou silní…
… Být velký je na hovno…
Tom nevěděl, že ho shodil z okraje rokle. Nemusel to vědět.
Bylo to tak důležité, Tome? Byl jsi tak pyšný, že tvůj bratr ztratil poslední zbytky důstojnosti, které mu ještě zbývaly?
Vážně to mělo být pro mě také tak důležité? A pro tebe, Tome? Bylo, Tome?
***
Tom zaklepal na dveře koupelny, ale nikdo mu neodpověděl. Věděl, že tam Bill je, a to bylo potvrzení i povolení ke vstupu.
Billovo tělo bylo od hrudníku nahoru odhalené, zbytek zakrývala voda ve vaně, která neodhalovala žádné stopy po pěně, ale naopak byla ztmavená levnými přípravky, kterými si Bill barvil vlasy na černo. Ve skutečnosti koupel nepotřeboval, chtěl se jen ponořit do teplé vody a pokusit se trochu uvolnit.
Oba lokty měl opřené o kraje vany, levou ruku držel ve vzduchu, mezi prsty svíral cigaretu a mokré vlasy měl – kupodivu – zastrčené za ušima. Bill nerad ukazoval celou tvář; téměř vždy měl několik pramenů hozených do tváře, aby ji skryl.
Nezvedl hlavu, aby viděl, jak Tom vchází do koupelny dveřmi před ním.
Rasta se k němu přiblížil, byl bledý jako duch, kolem očí měl z velké části rozmazaný černý make-up, který tak rád používal, což byl výsledek toho, jak si oči protřel rukama. Na prstech měl stále zbytky těch líčidel a také byly potřísněné další krví, kterou měl i na poraněných rtech.
Tomovi ta scéna děsivě připomínala tu, jíž byl svědkem přesně před devíti lety na záchodech školy, kterou jako děti navštěvovali. Našel Billa schouleného pod jedním z umyvadel, s tváří schovanou mezi koleny přitaženými k hrudi a s rukama potřísněnýma make-upem a krví.
Byla to mánie, když se všechno, co se v něm nahromadilo, vybouchlo. Veškerý vztek si vyléval na sobě, jako by chtěl vymazat to, co na něm ostatní viděli špatného.
Když chodil do školy, vždycky se mu posmívali, že nosí make-up. Nebyla to jeho chyba, viděl ty rockové hvězdy na plakátech, jak jsou nalíčené víc než ženy a mají tak dlouhé vlasy, a chtěl vypadat aspoň trochu jako oni. Ale oni byli slavní a měli respekt. On nebyl nikdo.
Bylo mu devět let, když se začal přehrabovat v matčině kosmetickém kufříku, jen aby zjistil, kolik toho má. Časem se tento zvyk stal častějším a Tom přemýšlel, jestli se do Billa nezamiloval právě od tohoto okamžiku.
Tom se beze slova posadil na okraj vany, vzal Billův obličej do dlaní a přinutil ho, aby se na něj podíval, a začal mu palci třít kůži kolem očí ve snaze smýt černé stopy make-upu.
Bill se unaveně snažil vyprostit obličej z jeho sevření, ale téměř okamžitě se tomu podvolil, zavřel oči a poddal se drsným dotekům. Billovi se líbilo, že byl občas tak násilný. Zdálo se, že je v neustálém konfliktu se světem.
Někdy bylo těžké chápat Tomova gesta.
Toho rána měl Bill dojem, že jsou blízko limitu. Jak o všem ztratil pojem, jak přestal přemýšlet a přivedlo ho to na pokraj něčeho, co ho nakonec mohlo srazit opět na dno, již podruhé.
A možná by to mohl být pád, který by ho konečně zachránil.
Často se s Tomem po škole vydávali na nádraží s kytarami v ruce a seděli na ulici nebo na nějaké lavičce a hráli, s kloboukem na zemi, který čekal, až ho kolemjdoucí naplní drobnými.
Dělali to částečně proto, aby si ukrátili čas a vydělali nějaké peníze, částečně z vášně a částečně proto, že věděli, že tohle je jejich život, život na ulici, a že je to víc než život mezi zdmi jejich domova.
Přímo tam, jak seděl na zemi a čekal, až se Tom vrátí s vodou a cigaretami, k němu přistoupila malá holčička, která mu k nohám přikutálela míč.
„Ahoj,“ pozdravila ho s drobným úsměvem a hnědými vlasy spletenými do copu.
„Ahoj,“ odpověděl Bill s jemným úsměvem a podal jí malý žlutorůžový míček.
Děvčátko si vzalo míček, zdvořile poděkovalo, ale nespokojilo se s ním a zvědavě se zeptalo.
„Proč sedíš na zemi?“
Bill nevěděl, jak jí odpovědět, ne proto, že si ho spletla s dívkou, což bylo víc než normální, ale jak jí měl vysvětlit, že jeho život je naprostá katastrofa a jediné, co může dělat, je sedět na nádražním peronu a žebrat? Ani nevěděl, jak se chovat k dětem… Řekl jí první věc, která ho napadla.
„Hráli jsme…“ řekl a poškrábal se vzadu na hlavě. „A… jsem kluk.“
„Oh…“ dívka přikývla a pak se znovu zeptala. „A proč se maluješ?“
„Protože se mi to líbí,“ odpověděl prostě a doufal, že ukojil zvědavost té holčičky, která znovu přikývla s „Oh …“ a pak položila další otázku a prstem si třela nosík.
„A proč máš dlouhé vlasy?“
Bill odpověděl stejně jako na otázku o make-upu a ani si neuvědomil, že se mu na tváři objevil úsměv. Dívka se nespokojila ani s tímhle a položila další otázku.
„Kolik je ti let?“
Bylo mnoho dalších otázek a Bill si dlouho povídal s tím dítětem – zatímco Tom byl zaneprázdněný, nejspíš kradl tu a tam v nějakém supermarketu – které jako by chtělo znát každý detail jeho života, zatímco Bill nechtěl nic jiného než to skrýt před sebou samým i před tím dítětem, které možná ještě nepoznalo temnou stránku reality, ztracené ve svém světě z obláčků, růží a panenek…
Paradoxně v něm ta malá holčička vyvolávala velký smutek, částečně proto, že v ní viděl sebe, kým nikdy nebyl, a částečně proto, že čím víc s ní mluvil, tím víc se bál, že až vyroste, někdo nebo něco ji odřízne, že jí vyrve tu nevinnost, s níž se dívala na svět kolem sebe a s níž se dokázala radovat i z malého žluto růžového balonku.
Chtěl jí říct, aby se držela toho štěstí, které jednoho dne přestane existovat, a ukázat jí svět takový, jaký je, a realitu, která rozptýlí ten růžový oblak pohádek a snů.
„Máš krásnou barvu na prstech,“ řekla holčička a ukázala na Billovy nalakované nehty. Byly čerstvě hotové, takže byly ještě dokonalé, nalakované na bílo s černým pruhem uprostřed.
Bill odpověděl „Děkuji“ a následoval široký úsměv, žasnoucí nad tím, jak ho takový kompliment stále dokáže potěšit…
Když dívka odešla, jelikož ji zavolala její matka, Bill pocítil nevysvětlitelný pocit prázdnoty. Chtěl ji obejmout, říct jí, aby ještě neodcházela a že se mu líbí si s ní povídat. Bylo opravdu příjemné s ní mluvit… jako by mu pohled na radost v čistých dětských očích pomohl cítit se lépe. Pak vstal a uviděl ji, živý důkaz toho, jak daleko došel.
Byl to jeho vlastní odraz ve skle stanice, který se na něj díval, obraz jeho samého, který mu říkal, že jeho nejistá rovnováha bude brzy porušena. Byl to pocit, který měl odjakživa, od chvíle, kdy s Tomem překročili tu křehkou hranici. Od chvíle, kdy se úplně ztratili, měl dojem, že všechno dříve nebo později skončí, že za to zaplatí a že to tak možná bude lepší.
Na ten okamžik čekal, a přesto ho pohled na vlastní odraz v okně, po rozhovoru s bytostí, která byla jeho opakem, donutil uvědomit si, jak hluboké a zničující to je.
Potřeboval někoho, kdo by mu ty myšlenky vyhnal z hlavy, potřeboval Toma, aby se nezbláznil, a potřeboval jeho teplo, aby se cítil v bezpečí. Potřebovala ho, aby ty neustálé myšlenky zahnal.
Chtěl to udělat znovu a na co nejdéle.
„Vařím těstoviny s omáčkou, nikdo není doma,“ Tom otevřel dveře. „Dáš si taky?“
Bill zaváhal, málem souhlasil, ale nakonec sklonil hlavu, a aniž by cokoli řekl, jen lehce zavrtěl hlavou.
Tom nic jiného než tento němý nesouhlas nečekal.
„Přijdeš potom?“ Zkusil to a Bill vzhlédl. Nejistě přikývl a přiložil si cigaretu k ústům, zatímco Tom rezignovaně přikývl.
Rasta už byl téměř venku z místnosti, když uslyšel, jak na něj jeho dvojče volá.
Když se přiblížil k vaně, bez vysvětlení mu opětoval polibek, který mu Bill chtěl dát.
„Navždy?“ Zeptal se ho Bill. „Potřebuju vědět, jestli má cenu pokračovat…“
A Tom ho uklidňoval a říkal mu, že ho nikdy nenechá samotného, že on je to nejlepší, co ho mohlo potkat, a že to bude trvat navždy.
Bill se cítil hůř, než si dokázal představit.
Proč mu Tom říkal takové věci? Proč se mu snažil dát najevo, jak důležitý je?
Tom si nedokázal pomoct a ublížil mu, i když se snažil, aby se cítil lépe…
Políbil ho na spánek, odešel a zavřel za sebou dveře, když vyšel z koupelny.
Bill si povzdechl, zavřel oči a spláchl nedopalek cigarety do záchodu.
Zasmál se, zaklonil hlavu a cítil, jak ho štípou oči. Brzy se nervózní smích změnil ve vzlyky a on se ponořil do vlažné vody, kde se jeho černé slzy smísily s tmavou vodou.
„Ahoj Andreasi,
teprve teď si začínám uvědomovat, kolik času jsem ztratil a kolik kroků jsem neudělal, kolik slov mi zůstalo v hrdle a kolik myšlenek jsem potlačil… Položil sis někdy otázku, jestli to stojí za to?
Možná ne pro tebe, ale já toho tady musím ještě hodně napravit.
Rozhodl jsem se, a dělám to, jak nejlépe umím, sundal jsem řetězy a riskuju všechno.
Svět mi toho tolik dluží a myslím, že si to zasloužím.
Chci mít z něj všechno to nejlepší, chci, aby se svět točil, jak říkám, a nechci, aby mi někdo řekl ne…
–Bill, zamilovaný a nebezpečný…“
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
