autor: °GinevrA°
Epilog
12. listopadu 1993
Nejistota: jako když ve tmě otevřete oči dokořán, pak je pevně zavřete, pak je otevřete a oslepí vás stříbrné tečky vytvořené tlakem na rohovky, stisknete je, zamrkáte jimi, zaostříte a znovu vás oslepí, ale aspoň nějak uvidíte světlo.
Kurt Cobain
Uplynul rok. Asi rok od té doby, co pro Billa a Toma neexistovalo nic, na čem by jim záleželo kromě jich dvou.
Za rok se toho může změnit tolik, že se z toho můžete zbláznit, stejně jako oni. Ne že by to potřebovali, aby se dostali tam, kde jsou…
Tom si našel práci v autoservisu, která mu umožňovala odkládat si úspory na budoucí život s Billem, až dokončí školu, která se blížila ke konci.
Udělali si plány. Projekty, které možná nikdy nespatří světlo světa, ale už jen pomyšlení na ně jim zlepšovalo náladu. Někdy bylo lepší snít, když realita byla to jediné, před čím chtěli utéct.
Matka poslala Billa k psychologovi, aniž by k tomu měla konkrétní důvod.
„Neboj se, bude ti líp, když si s ním promluvíš,“ řekla mu jen.
Trvalo to celkem několik sezení, na která Bill přišel se skloněným, plachým pohledem, s vlasy před obličejem a tvářemi podivně zbarvenými do bledě růžova. Cítil se strašně nesvůj před tím cizím člověkem, který se ptal na věci, jež měl vědět jen Tom.
Ale on mu na nic z toho neodpověděl, uměl hrát svou roli, a jestli ho matka poslala za tím mužem s přesvědčením, že se dřív nebo později vzdá, nevěděla, že Bill je silný. Velmi silný.
Jinak tomu ani být nemohlo…
Bill nemohl dostat z hlavy pocit, že ho tam matka poslala, aby z něj dostal věci ohledně Toma… věděl to, byl o tom přesvědčený.
Vždycky působila dojmem ženy, která tušila, že za zavřenými dveřmi dětského pokoje není něco v pořádku. Naučili se jí lhát. Lhali jí, přátelům, které postupně ztratili, psychologovi, učitelům… lhali všem, a pokud to byl jediný způsob, neměli s tím nejmenší problém.
Bez ohledu na to, jak špinavě se Bill cítil kvůli všemu, co dělali, stačilo, aby mu Tom slíbil, že to bude navždy, a všechno se vrátilo na své místo, protože nic jiného dělat nemohli.
Neměli už nikoho jiného než sebe a byli ochotni udělat cokoli, aby jim nevzali jediného člověka, kterého kdy nechtěli ztratit.
Bill ležel téměř úplně na něm, jednu nohu měl zavěšenou kolem jeho pasu a Tomova ruka ho držela na boku a občas ho pohladila pod tričkem.
Nebylo to něco, co by se stávalo často, že by se prostě jen objímali, aniž by museli zajít dál… aniž by cítili potřebu mluvit, se zavřenýma očima si užívali klid, který nacházeli, jen když byli úplně sami.
Po delší době, kdy k jejich uším doléhal jen lehký dech toho druhého rozbíjející se o jejich kůži, pocítil Bill potřebu něčeho, co od začátku jejich vztahu nikdy neudělali: promluvit si o tom.
„Tome…“ začal tichým, lehkým hlasem.
„Hmm?“
„Je tu něco, nad čím přemýšlím… už nějakou dobu, a často si říkám, víš…“ odmlčel se, jen aby se ujistil, že ho Tom poslouchá, „myslíš, že tohle všechno bylo už dřív?“
Tom zíral do stropu.
„Myslíš tím, jestli tohle všechno mohlo být už předtím?“ Zeptal se pochybovačně.
„Ne…“ Bill jen zvedl hlavu, opřel si ji o ruku a obrátil se k Tomovi, který ležel na boku. „Jako by to tu mezi námi bylo odjakživa, ale my o tom nevěděli… víš?“
Tom se na něj otočil a nejistě svraštil obočí.
„Co tím myslíš?“
„Pamatuješ si, co jsme dělali, když jsme byli děti?“
„Ale to s tím nemá nic společného…“ minimalizoval Tom. „Ani jsme nevěděli, co děláme.“
Když byli ještě dost malí na to, aby si to mohli dovolit, Bill vždycky hledal způsoby, jak upoutat Tomovu pozornost, vždycky se k němu v noci přitulil a užíval si teplo a pohlazení svého staršího dvojčete… v noci se stala spousta věcí, spousta věcí, které neměli dělat, a Bill si vždycky říkal, jak dlouho takhle spolu mohou být. Vždycky si říkal, jestli se s přibývajícím věkem všechno to mazlení a pozornost vytratí.
Když se z dětského mazlení stala potřeba dospělých, rozhodli se, že je to něco, co si už nemohou dovolit, a předstírali, že jsou v pohodě, aniž by naslouchali pocitu, který v nich rostl čím dál tím více, čím více se ho snažili potlačit.
Bill si na něj lehl a bubnoval mu prsty o hruď. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se cítil opravdu klidný, a ležet vedle Toma, a dotýkat se jen takhle jeho hrudi mu k tomu, aby byl klidný, stačilo. Přemýšlel o tom, kolikrát to takhle mohlo být a nebylo, a jestli je to opravdu tak jednoduché.
Vždycky se bál vyrůst, bál se, že bude příliš velký na to, aby se mohl uchýlit do Tomovy náruče, když měl v noci noční můru. Byla to jejich část, které se nechtěl vzdát, někdy se potřeboval cítit znovu jako dítě v jeho náručí.
„… A teď už víme?“ Zeptal se s tváří na jeho rameni a zvedl oči, aby zjistil, jak se Tom tváří.
Většinou, když se díval do stropu nad jejich hlavami, byl zamyšlený, ale teď vypadal klidně.
Tom to věděl, věděl až příliš dobře, že možná jediné, co ho ještě může přimět přežít, je válet se v peřinách mezi Billovýma nohama. Netoužil po ničem jiném než být v něm, cítit to dokonalé teplo, zcela se odpoutat od světa rozumu a vnímat dotek a chuť jeho kůže. Možná šlo o něco mnohem hlubšího, než se mohlo zdát, ale Tom neměl jiný způsob, jak to dokázat.
„Jestli to vím?“ Zeptal se ho rasta. „Vím,“ a otočil se k němu, aby mu dokázal, že to není lež.
Bill se usmál, sjel mu rukou z hrudi na krk a otočil ho, aby si olízl rty.
„Předstíráme to i teď…“ řekl a přiložil své rty na rastovy. „Vždycky jsme to věděli a báli se toho.“
„Ty ses toho vždycky bál,“ opravil ho Tom a byla to pravda. Ať už četl cokoli nebo mu lidé říkali cokoli, nic ho tváří v tvář tomuto pocitu nemohlo vyděsit, kromě samotného strachu o osobu, kterou miloval.
Ale přirozenost, s jakou znovu dýchali stejný vzduch a vlévali do sebe stejné teplo, je mohla učinit bezpečnějšími a klidnějšími než kdykoli předtím.
Koneckonců to byla jejich společná volba, i když se ani jeden z nich toho druhého neptal, jestli to opravdu chce, a teď, když tu byli a poprvé se milovali, aniž by se kvůli tomu museli zlobit, jako by to byl trest, který je třeba tomu druhému uložit za to, že se dostali do tohoto bodu a uvažovali, jak mohli dovolit, aby potřeba byla přednější než láska a aby vášeň překryl strach.
***
Ten den šli za Andreasem, v malém obchůdku před hřbitovem koupili pěkné květiny a dělali jen to, co obvykle, když za ním chodili. Položili květiny do vázy vedle náhrobku, několik minut mlčky stáli, a pak odešli.
Pokaždé, když tam šli, byla váza vedle Andreasova náhrobku vždycky plná zvadlých květin, které tam dali oni. Nikdo z jeho přátel se tam nezastavil, nepřišli ani na jeho pohřeb, dokonce ani oni tam nešli.
Nešli by za ním tam, na hřbitov, kdyby jeho náhrobek nebyl jedinou hmotnou věcí, která tu byla na jeho památku.
Ani ta mrcha teta, která ho měla v péči, ho nikdy nenavštívila
Několik minut mlčky stáli a Bill s černým šátkem uvázaným kolem zápěstí přemýšlel, jestli je teď ta mrcha teta spokojená. Když mu celý život říkala, že je nula, shnilé jablko, které společnosti rozhodně neprospívá, jen ji zhoršuje, byla teď šťastná, že to shnilé jablko ze společnosti opravdu zmizelo?
Většinou, když tam šel, chtělo se mu všechny nenávidět. Přemýšlel o tom, co by mu Andreas řekl, kdyby stále ještě seděl v křesle ve svém pokoji, bradu si opíral o jednu ruku a poslouchal, co by mu Bill řekl o sobě a Tomovi. Bill by mu to řekl a věděl, že Andreasův hlas by nezněl jinak než jako láska. Přemýšlel o něm a o Tomovi.
Během těch několika minut přemýšlel o spoustě věcí a rozhodl se, že milování s Tomem je nejspíše stejné jako umírání.
Žádné myšlenky, žádné problémy, jen skvělý, obrovský pocit, který ve vás roste a exploduje. Pak už nic.
Rozhodl se, že Toma miluje, a rozhodl se tak před hrobem jediného člověka, který by to jistě pochopil.
Ve stejnou chvíli mu Tom stiskl ruku a propletl jejich prsty, jako by věděl, na co Bill myslí, jako by špehoval tajemství, které Bill Andreasovi prozradil.
Bill to Andreasovi řekl.
Tajemství, které ostatně bylo i jeho.
Od té chvíle mohlo být všechno v pořádku. Možná by krev jejich viny mohla přestat téct a potřísnit je jako nesmazatelná známka, jako stálá připomínka toho, co udělali, ale místo toho je právě tato krev odsoudila, poznamenala den, po kterém Bill tolik toužil, ale možná nikdy nechtěl, aby přišel.
Když se vrátili domů, nejenže bylo nezvyklé ticho, ale jejich matka a její přítel seděli u jídelního stolu s nerozluštitelnými výrazy ve tváři.
Zdálo se, že si povídají, ale když si všimli dvojčat, najednou se zarazili a vrhli na ně upřené pohledy. Oba byli znepokojeni vážností, kterou viděli jen zřídka. Snažili se ten pocit ignorovat.
„Stalo se něco?“ Zeptal se Tom a cítil, jak tlak narůstá.
„Tome… musíme si promluvit,“ řekl muž tvrdě se choval se jako otec, kterým nikdy nebyl. „O – OK,“ přikývl, viditelně nervózní.
Chvíli bylo ticho, než si Tom uvědomil, že se pozornost přesunula na Billa, který stál nehybně za ním.
„Bille, jdi do svého pokoje,“ nařídila mu matka a znělo to téměř zamyšleně. Zdálo se, že téměř lituje toho, co se mělo za chvíli stát.
Bill se ani nepohnul, už ho unavovalo, že je stále považován za toho zranitelnějšího z nich. Když se vyskytl nějaký problém, nikdo se ho neptal, nikdo nikdy neposlouchal, co říkal, a dokonce i teď, když se mělo řešit něco vážného, musel odejít do pokoje, jako by jeho názor byl zbytečný. Nehýbal se, zvlášť teď, když se ho to mělo týkat, protože se to týkalo i Toma. Zejména jeho.
„Bille.“
To Tomovo kývnutí mu stačilo k tomu, aby sprintoval přímo do pokoje a s více než výmluvným pohledem na Toma opustil místnost, než se v ní zamkl.
Žena sedící u stolu poraženě sklopila hlavu. Měla pocit, jako by nad svými dětmi úplně ztratila kontrolu, což si s sebou nesla už od jejich útlého věku.
Když osaměli, přistoupil muž k rastovi a hrozivě ho chytil za klopy mikiny, kterou měl na sobě.
„Co to kurva děláš? Co?!“
***
Bill za sebou zavřel dveře a nevěděl, co má dělat. Musel čekat, posadil se tedy na zem, přitiskl si dlouhé nohy k hrudi a snažil se uklidnit – jak jen to šlo – ten pocit úzkosti, který si razil cestu z hrudi do mozku a nemilosrdně ho drtil ve svém sevření.
Nenáviděl ten pocit, nenáviděl svou citlivost, která mu umožňovala cítit napětí ve vzduchu, zachytit každou jeho stopu a nést jeho tíhu.
Cítil, že se něco zlomilo.
***
„Nechte mě mluvit!“
„Mluvit? Chceš si mluvit?! Co tím kurva myslíš?!“ Zařval na něj muž a znovu s ním zacloumal, nevšímal si popelníku, který žena upustila, a rychle se zvedla od stolu, aby se ho pokusila uklidnit. „Jsi nemocný!“ Křičel plný nenávisti.
Při těch slovech Tom ucítil, jak v něm něco roste a pulzuje tak silně, že by mohl explodovat. Něco mnohem silnějšího než hněv a horšího než nenávist.
***
Tomův hlas zněl tak hlasitě, že Billovi přeběhl mráz po zádech. Dělo se přesně to, co už měsíce očekával, a bylo to mnohem horší, než si představoval.
Objal si rukama nohy a po tváři se mu rozlil úsměv, který se k této situaci vůbec nehodil. V tom výrazu nebylo ani stopy po štěstí, ale potřeboval nějak upustit páru a nemyslet příliš na to, jak špatně se cítí.
***
„Přestaňte!“
Znepokojená matka zasáhla a snažila se syna a svého přítele od sebe odtrhnout, aby nedošlo ke střetu, k němuž by došlo, kdyby se oba neuklidnili a nespustili ruce.
„Je mi u prdele, co si myslíš!“ Tom vykřikl, tvář mu zrudla a byla plná vzteku. „Ty nikoho nezajímáš, čůráku!“
„Tome!“ Žena znovu zasáhla, ale bez úspěchu.
„Máš něco s hlavou! Rozumíš?!“
To bylo prostě příliš.
Tom nedokázal uklidnit hnus, který mu zatemňoval mysl, nedokázal ovládnout sevřenou pěst, která se na muže vrhla a udeřila ho s nebývalou prudkostí mezi matčiným vysokým sykotem a přidušeným nářkem muže, který se ocitl zhroucený na zemi a plival krev.
***
Vzpomněl si na jediného člověka, na kterého se v tu chvíli mohl obrátit, který určitě všechno slyšel a viděl, a věděl, že je možná jediný, kdo to dokáže pochopit.
Přistoupil ke stolu, vzal si pero z držáku vyrobeného z plechovky od pepsi na stole a začal psát do sešitu. Když skončil, strčil si vytržený list papíru do kapsy spolu se zapalovačem a čekal, až se Tom vrátí do pokoje.
Musel si promluvit s Andreasem.
Zaslechl těžké kroky, které se blížily k místnosti; byly nezaměnitelné. Zvuk podrážek jeho bot, doba mezi jedním a druhým krokem, a dokonce i zvuk šoupajících džínů říkal, že je to Tom.
Na okamžik zatajil dech; slyšel všechno, co bylo řečeno ve vedlejší místnosti, a stále si nedokázal srovnat myšlenky, nedokázal najít viníka, na kterého by mohl ukázat prstem.
Uslyšel těžké cvaknutí kliky, která téměř násilně poskočila, a dveře se prudce otevřely.
Bill vyskočil na nohy a vrhl na něj rozrušený a vyděšený pohled. Ale nic neřekl, jen se podíval na Toma, který se nervózně pohyboval po malé místnosti a rukou si prohrábl blonďaté dredy, které si nechal ostříhat tak, že se dotýkaly ramen.
„Bille,“ začal a snažil se vypadat klidně. „Oni to…“
„Vědí…“ černovlásek ho předběhl. „Řval jsi tak hlasitě, že jsem všechno slyšel a pak… bylo to nevyhnutelné.“
Oba zmateně mlčeli. Byli zaskočeni, ačkoli tento okamžik předvídali od chvíle, kdy s tím vším začali. Z vedlejšího pokoje stále slyšeli, jak se matka živě hádá se svým partnerem.
„A co teď?“ Zašeptal Bill na pokraji slz. „Co teď budeme dělat?“
Tom o tom přemýšlel, i když dobře věděl, co by měli udělat. Věděl to od chvíle, kdy ho ten muž chytil za mikinu a vlastně ještě předtím.
„Odejdeme,“ řekl rozhodně.
„Ne…“ Bill nejistě zavrtěl hlavou. „Ne, já nechci…“
Tom se znepokojeně zamračil. „Bille?“ Oslovil ho, když se k němu přiblížil, ale on se otočil.
„Ne, nechci, Tome… já nechci odejít,“ řekl zlomeným hlasem. Když mluvil, ani se na své dvojče nepodíval.
„A co chceš dělat? Zůstat tady s nimi?“ Řekl Tom šokovaně, možná spíše z toho, že se od něj Bill odvrátil, než z jeho nesouhlasu.
Bill nejevil známky ústupku a Tom se ho snažil oslovit mírněji. Místnost osvětlovalo jen světlo pouličních lamp, ale v Billových vlhkých očích byl jasně patrný lesk. Zdálo se, že k tomu domovu a k matce objevil pouto, které nikdy předtím necítil, nikdy předtím nebyl tak blízko, aby to všechno mohl ztratit.
„Bille… jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom a pokusil se k němu znovu natáhnout ruku a jemně ho vzal za zápěstí.
Černovlásek se konečně nechal Tomem obejmout. „Ne… ne, nejsem v pořádku…“ zašeptal tichým hlasem, a najednou se cítil nahý.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl mu Tom a pohladil ho po vlasech. Dvojče si schovávalo tvář do jeho krku a bojovalo s nutkáním propuknout v pláč. „Na ostatních nezáleží, máme sami sebe, všechno bude v pořádku,“ opakoval mu a v Billovi to probudilo touhu být s ním o samotě a vrátit všechno na své místo. Nikdy nepřemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby musel všechno opustit, ale Tom byl jeho všechno, takže to bylo v pořádku.
„Vždycky budeme žít takhle,“ řekl Bill a odtáhl se od něj.
„I když to takhle pořád bude, nezáleží na tom,“ odpověděl rasta a lehce políbil své dvojče na rty.
Posbírali si nejnutnější věci do batohů, které měli do školy, a pár úspor, které Tom našetřil, a taky kytary. Odešli z domu a snažili se nevnímat ledové pohledy matky a jejího přítele. Žena se tvářila poraženě a zkroušeně, ani zdaleka ne tak jako její partner; byl to pohled matky, která od začátku prohrávala, která nedokáže napravit chyby, jichž se dopustila, a která může své děti jen nechat jít dál cestou, kterou si vybraly.
Tom se zastavil ve dveřích a sevřel ruku Billa, který se schoval za impozantní postavu svého dvojčete. Uviděl krev na mužově lícní kosti a uvědomil si, jak vážná situace je.
„Odcházíme,“ řekl vážněji než kdy jindy a zdálo se, že muž chce na toto rozhodnutí reagovat, ale Tom za sebou táhl své dvojče a zabouchl za sebou dveře. Nemohl v tom domě zůstat ani o minutu déle a nehodlal od toho muže slyšet už ani slovo.
Světlovlasá, unaveně krásná žena si uvědomila, že na ně ztratila veškerá práva, a jediné, co mohla dělat, bylo přihlížet, jak její děti odcházejí ze dveří.
Tom se ujistil, že Bill drží nohy daleko od kol, protože se bál, že se mu do nich zamotají paty. Když jim bylo osm nebo devět let, stalo se, že Tom vzal Billa na kolo a černovlásek skončil s patou v ráfku a ošklivě se zranil. Ta představa Toma pronásledovala už léta a on si přísahal, že si při každé jízdě bude chránit jeho nohy, i když měla Vespa kola napůl zakrytá.
Bill se během jízdy rozplakal, ale Tom si toho nestačil všimnout, protože vítr slzy osušil dřív, než je stačil vidět.
Bill neviděl ani Tomovy.
Na nádraží dorazili dostatečně pozdě, aby tam už nikdo nebyl. Vešli dovnitř vestibulu osvětleného světlomety a automaty a našli si odlehlé místo, kde si sedli na zem ke zdi s tabulemi s jízdními řády.
Bylo zvláštní vidět nádraží opuštěné, jiné než ve dne, když tu hrávali, ale naučili se zvyknout si na noční nádraží, temné a tiché, které jako by bylo stvořené pro dva milence, kteří právě utekli.
Chvíli tak zůstali, napjatí a semknutí k sobě, aby bojovali s chladem s batohy stále zavřenými.
Dali si na čas, a chvíli doufali, že přetlak pocitů a zmatků odezní, aby se pak mohli rozhodnout, co s nimi bude dál.
„OK…“ Tom přerušil ticho. „Já už práci mám, nebude problém najít ještě…“
„Taky si najdu práci,“ vložil se do toho Bill.
„No… budeme hodně pracovat a už nebudeme mít žádné problémy…“ řekl, zatímco Bill ho poslouchal s očima zavřenýma únavou. „Bude to snadné… vždyť to není nic, co bychom už nedělali…“ pokračoval, i když Bill neodpovídal. Věděl, že nespí, protože když Bill spal, jeho dech byl jiný. „Můžeme získat zpět ztracený čas… Můžeme být šťastní.“
Bill unaveně přikývl, čímž v Tomovi vyvolal pocit, že ho ta slova nepřesvědčila, už ne…
Rasta si povzdechl. „Slibuju,“, řekl a doufal, že se Bill bude cítit o něco lépe.
Dal by cokoli za to, aby věděl, co si Bill myslí, aby věděl, jestli té volby lituje, jestli se bojí nedostatku svobody, který mu tenhle vztah nabídne, nebo jestli tomu všemu prostě podlehl. Myslel si, že kdyby se Bill rozhodl odejít od něj a neřekl mu to „miluji tě“, které si řekli ten den, kdy ještě prostěradlo nebylo ušpiněné krví, měl by k tomu všechny důvody na světě.
Bill na nic z toho nemyslel.
„Budeme šťastní,“ řekl místo toho a slyšet jeho hlas bylo pro Toma jako se znovu nadechnout.
„… A společně,“ dodal rasta.
„Šťastní a spolu, jo.“
„OK?“
„Jo.“
„OK…“
Teď, když se zdálo, že je všechno tak, jak má, Bill si opřel hlavu o Tomovo rameno a Tom se opřel o jeho hlavu, hledaje tak pohodlnou polohu na spaní.
„Nikdy jsem toho nelitoval,“ řekl Bill jedním dechem po několika okamžicích ticha, „vážně…“
Tom mírně sklonil tvář a políbil Billa na hlavu. „Kdyby to tak bylo, pochopil bych to.“
„Ale nebylo, nelitoval jsem toho, nikdy.“
Tom nic neřekl.
Bill se mírně pohnul a vzpomněl si, že má v kapse stále dopis, který napsal Andreasovi.
Vytáhl zmačkaný papír a zapalovač, lehce škrtl, nechal ho vzplanout, a pak ho nechal hořet.
Udělal to se všemi dopisy, které mu napsal, takže se k němu slova dostala skrze kouř.
Černovlásek se znovu přitulil ke svému dvojčeti, havraní pramen vlasů mu zakrýval jedno oko a spadal mu přes nos.
Zvedl koutky úst mírně nahoru v unaveném úsměvu a pak se ho pevně chytil.
Teď, když ho držel v náručí, se cítil opravdu v bezpečí a bylo mu jedno, co je kolem, i když kolem už nebylo nic.
V té náruči se cítil jako doma, jako v jediném domově, kde mohl žít.
„Víš co, Tome?“
„Co?“
Tom cítil, že ho tiskne se vzácnou a krásnou intenzitou.
„Já už šťastný jsem.“
Nakonec jsi měl vždycky pravdu, Andreasi, člověk by se neměl bát toho, co může být na druhé straně hranice, a na jejím překročení není nic špatného.
Důležité je vědět, že jsi udělal správnou věc.
Kdysi bylo všechno jednodušší, kdysi nebylo třeba se na nic ptát.
Kdysi nebylo třeba schovávat se v koutě a rozlišovat mezi dobrem a zlem nebo si vybírat strany.
Možná by to tak mohlo být stále, možná bychom se mohli vrátit do té doby, vrátit se k tomu, abychom se na sebe dívali novýma očima a dotýkali se jeden druhého nezkušenýma rukama, a bylo by to jako tehdy, když jsme jako děti cítili jen potřebu být spolu, aniž bychom se jeden druhého na něco ptali… a nic by nebylo spravedlivější.
KONEC
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
