autor: °GinevrA°
Tom rozrazil dveře, protože kvůli alkoholu nedokázal odhadnout sílu, s jakou to udělal, a nedokázal tu scénu před sebou vůbec pochopit. Ale neustálé bratrovo sténání, které zesilovalo a pomalu doléhalo k jeho uším, ho přimělo uvědomit si, že to není normální.
Nejistým krokem se přiblížil k tomu, co vypadalo jako dvě těla ležící na podlaze matně osvětlená lampou na nočním stolku. Snažil se pochopit, co dělají, ale Billův přidušený výkřik ho zasáhl přímo do mozku.
Bill si všiml, že vstoupil do místnosti, a snažil se od sebe Stevovo tělo odtrhnout, ale Steve, nedbaje kytaristovy přítomnosti, ho dál přesvědčoval polibky na krk a držel ho v sevření přimáčknutého k podlaze.
Tom se posadil ke zdi, masíroval si spánky a snažil se nabrat sílu.
„Prosím… nech mě… Steve…“
K jeho uším se dostala tahle zoufalá prosba a jméno, které zažehlo plamen hněvu. Náhle si s obtížemi uvědomil, co se děje.
Steve na Billovi… Bill prosí…
Steve chce zneužít Billa.
Pokusil se postavit na nohy, aby baskytaristu praštil, ale nedokázal se ani postavit a padl zpátky na kolena a vztekle mlátil pěstí do podlahy.
„Hej!“
Snažil se zakřičet, ale Steve si ho stále nevšímal, položil Billovi ruce na ramena, a když se pokusil vstát, praštil s ním o zem.
Bill byl příliš slabý. Bill by se zpod Stevova těla nikdy nedokázal vyprostit. Bill potřebuje pomoct.
Znovu se pokusil postavit na nohy a tentokrát se mu to podařilo, šel k basákovi a snažil se ho za ramena odtáhnout, ale ani on už neměl sílu.
Baskytarista do něj strčil, čímž ho vrátil do polohy, v níž byl předtím, a Bill se ještě zoufaleji snažil osvobodit.
„Tome! Tome!… Pusť mě!“
Křičel se starostí o svého bratra, který jak se zdálo, si ublížil.
Rasta se snažil nemyslet na hlavu, která vypadala, že exploduje, a pokusil se znovu vstát.
Zdálo se, že Billův křik sílí a udělal to ještě složitější. Ten bastard s ním něco dělal, ale on si nedokázal uvědomit co.
„Steve!… Nech ho být, ty kreténe!… Nech ho být!“ Zamumlal s obtížemi, ale baskytarista – vědom si toho, že Tom je kvůli alkoholu mimo provoz a že si stejně nebude zítra nic pamatovat – pokračoval v tom, co dělal.
Tom byl vyčerpaný, už ani nedokázal udržet oči otevřené, a to, co viděl, bylo strašně zmatené… nedokázal ani říct, kolik je vůbec hodin…
Stále však rozeznával postavu Billa, který se přestal vzpírat a křičet, byl slabý a věděl, že se mu nepodaří Steva ze sebe setřást, takže to prostě přestal dělat a bezmocně s rukama po obou stranách obličeje čekal, až basista udělá, co musí …
Bill k rastovi otočil tvář, aby se ujistil, že je v pořádku, a nespouštěl z něj oči.
Bill ho pozoroval s prázdným výrazem ve tváři a občasnou bolestnou grimasou, zatímco tam Tom stál a opět mu nedokázal pomoci a bránit ho… ani teď, když to opravdu potřeboval, tu pro něj nebyl.
Nikdy to nedokázal, vždycky mu jen ubližoval, a dokonce i teď… teď ho Bill ani nežádal, aby mu pomohl…
Tom si připadal jako monstrum. Možná to byla cena, kterou musel zaplatit za to, že se stal středem červeného koberce. Stát se monstrem. A Bill zaplatil účet za to všechno.
Steve jeho bratra hltal, vysmíval se jeho slabosti, cítil se oprávněn udělat to, i když mu nepatřil, i když to Bill nechtěl.
Tom také nikdy nerespektoval jeho přání; i on ho učinil svým, i když jím nikdy neměl být. Koneckonců Tom mu neublížil o nic méně než ten kluk, který ho bez dovolení zneužíval.
Koneckonců, když se nad tím zamyslel, jeho situace se moc od téhle nelišila… Tom si z něj vždycky dělal legraci, vždycky ho bezdůvodně využíval, hlavně jeho lásku.
Využíval ho, celou tu dobu… a mnohem horším způsobem, než jak mohl vidět před sebou.
Tomovi by se chtělo křičet, chtělo se mu brečet… chtěl by Steva zabít a opravdu by to udělal, kdyby mu ta zasraná piva, whisky nebo co to vlastně na tom zatraceném večírku vypil, neblokovala pohyby a mysl.
Cítil, že má unavené oči, těžkou hlavu, a sesunul se na podlahu ke zdi.
Poslední, co viděl, byl Billův obličej, který teď ležel na břiše, ale stále se na něj díval se stejným zlomeným výrazem jako pokaždé, když mu Tom ublížil.
Výrazem, který téměř každý den pokrýval jeho krásnou tvář a který nedokázal zakrýt ani make-up.
Bill… pak tma… Billův křik, který se pořád vzdaloval… tma…
Chtěl vědět, jak se Bill cítí.
Tma.
***
Tom otevřel oči a několikrát si je unaveně protřel.
Když viděl místnost vodorovně, uvědomil si, že leží na podlaze a někdo před ním klečí.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Bill s obavami a pohladil ho po tváři.
Tom zaostřil Billovu postavu; na tvářích měl stopy po řasence a viditelně se třásl.
Najednou se mu rychle vybavily obrazy, které mu umožnily vybavit si několik útržků z předchozího večera. Moc si toho nepamatoval, byl tam nějaký kluk, nemohl si vzpomenout kdo, který na někoho útočil.
Vzpomněl si na Billovu tvář, která ležela na zemi a zírala na něj.
Bill byl zneužívaný, plakal, třásl se… a ptal se ho, jestli je v pořádku.
„Bille…“ Zašeptal a prsty si protřel víčka. „Bille, co…“
„Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“
„Přestaň.“ Řekl Tom pevně. Bill okamžitě zmlkl a Tom pocítil odpor sám k sobě, že s ním mluvil takhle. Unaveně si povzdechl. „Pojď sem,“ rozpřáhl ruce a Bill se nevěřícně zamračil.
„Pojď ke mně.“ Znovu naléhal, naklonil se a přitáhl si své dvojče do objetí, opravdového objetí, které však Bill neopětoval.
Ruce držel podél těla, nehýbal se.
„Omlouvám se… za všechno.“ Zašeptal mu Tom do ucha a políbil ho do vlasů. Bill zůstal stát.
„To je v pořádku… není to tvoje chyba.“ Odpověděl a uvolnil objetí.
Tom cítil, jak ho bolí hlava, a jediný detail, který si pamatoval z předchozího večera, mu vůbec nepomohl… na okamžik se mu udělalo nevolno, ale byl to planý poplach.
„Kdo to byl?“ Zeptal se rozhodně.
„… Cože?“ Bill se snažil mlžit a předstírat, že se nic nestalo, ale Tom si byl těmi vzpomínkami jistý.
„Včera… kdo to byl?“
„Nikdo, Tome… jsi zpátky a…“
„Kdo to byl?“ Naléhal Tom, ale Bill neměl odvahu promluvit. Zavrtěl hlavou a Tom věděl, že mu to nikdy neřekne. Klidně by se ho mohl ptát stále dokola a Bill by mu neřekl žádné jméno.
Bylo mu ještě hůř. Neuvěřitelně to bolelo.
„Bille…“ řekl tiše, „měl bys mě teď zabít.“
A opravdu chtěl, aby to Bill udělal. Chtěl, aby na něj křičel, jak moc ho nenávidí a jak moc se mu hnusí, potřeboval to slyšet. Chtěl, aby byl Bill upřímný.
Chtěl, aby ho zabil.
Bill znovu zavrtěl hlavou a sklopil pohled. Velmi pomalu přistoupil k Tomovi, objal ho kolem krku a jemně ho políbil. „I přes to všechno tě miluju,“ řekl to tak upřímně, jak jen dokázal.
Bill mu vždycky dával tolik lásky. Tolik, kolik on mu nikdy nedal.
Chtěl snad Tom, aby ho zabil? Bill ho zabíjel.
Ukázal mu, že láska se skládá i ze slz, zklamání a lítosti… a Tom všechny ty slzy cítil. Láska je také tvořena odvahou a odhodláním, odvahou prožívat ji, i když by bylo lepší na ni nemyslet, Billovou odvahou prožívat ji každý den.
A co dělal Tom každý den?
Přemýšlel, jak se ho zbavit, aby se mohl naplnit iluzemi a falešným štěstím… dokonce si uměl i představit svého malého věrného a oklamaného Billa, jak na něj čeká, i když věděl, že se nevrátí.
Teď už věděl, kdo ho zneužil.
Tom si ho znovu přitáhl k sobě tak pevně, až se Bill usmál.
„Miluju tě.“ Zašeptal Tom. A Bill se usmál.
Upřímné „miluju tě“, které už léta zapomínal vyslovit.
Procítěné „miluji tě“, jako by to bylo první slovo, které po letech v kómatu vyslovil.
Řečeno s emocemi, ze kterých se vám zastaví srdce až v krku, s pocitem, který zažíváte, když je vám patnáct a stojíte na jevišti, které se zdá nekonečné, abyste si vyzvedli svou první velkou cenu.
A Tom teď nevěděl, co si počít se všemi těmi cenami, které teď byly bezcenné, když našel svůj největší poklad.
KONEC
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
