autor: Consu
Ahojky všem, je tu další překlad. Tohle je taková neskutečně milá povídka, strašně hezky se překládala. Je to klasická happyendová povídka a kluci jsou tu bratři 😊. Tak si dílko užijte a nezlobte se na Gustava, on to určitě takhle nemyslel. 😀 Vaše Lauinka
1 – Hudba: moje vášeň… Moje útočiště
Hudba se rozléhala místností, a přestože šlo jen o akustickou zkoušku, strýc už tušil, že by to mohl být pro kapelu nový hit. Koneckonců ty čtyři děti, které vyrostly možná až příliš rychle, rozhodně zněly slibně. Důkazem toho byl fakt, že za pouhých pár měsíců dosáhli takového úspěchu. Jeden den jsi nikdo a hraješ v klubu u kamaráda, zatímco druhý den jsi v nahrávacím studiu a nahráváš nové skladby na druhé album. Všechno šlo skvěle! A potěšilo to nejen kluky, ale i samotného strýce, který se zpoza skla usmíval a ukazoval kapele palec nahoru.
Poslední tóny kytary dozněly prázdnou místností a v mikrofonu zazněl jeho hlas:
„Skvělá práce, kluci, pro dnešek končíme.“
Všichni čtyři vyšli z nahrávací místnosti a šli si vyslechnout zaslouženou pochvalu.
„Byli jste skvělí, opravdu, a díky za veškerou chuť, kterou do toho vkládáte.“
„Díky nám? Díky tobě!“ Zapištěl frontman (nebo spíš frontboy) a zářil.
„Má pravdu, díky tobě máme tuhle šanci, my jen plníme svou povinnost,“ dodal bubeník a jeho kamarád baskytarista se přidal se speciálním poděkováním:
„Tři krát hip- hip- hurá pro strýčka Toma!“
A uprostřed křiku čtyř dětí s očima plnýma snů a nadějí se Tom upřímně usmál, nakažen jejich dobrou náladou.
„Díky, kluci, ale tohle mě přivádí do rozpaků,“ řekl.
„Spíš, než cokoliv jinýho bude ještě tvrdohlavější, než už je.“ Přerušil hlas svého přítele, který vstoupil do místnosti.
„Strýčku Georgu!“ Přivítali ho jeho svěřenci a okamžitě si s ním plácli.
„Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív, ale víš, jaký je šéf: mluví, mluví, mluví… O co jsem přišel?“ Zeptal se brunet svého kolegy.
„Před chvílí skončili.“
„Vážně? Tak já si tu písničku hned pustím.“ A když se posadil do prezidentského křesla před mixážní pult a nasadil si sluchátka, pustil si nově nahranou písničku.
„No my asi můžeme jít, ne?“ Zeptal se čtvrtý mladík – kytarista kapely – a zívl.
„Jo, jo, rozhodně, běž!“ Tom mávl rukou sem a tam: „Vystřel, stejně z tebe víc nedostanu.“
„Vždycky tak laskavý, co, strejdo?“ Posmíval se mu frontman se zkříženýma rukama na hrudi.
„Samozřejmě, protože já můžu,“ odpověděl rasta, „koneckonců, kdyby nebylo mě.“
A při těchto slovech se ozval sborový zpěv chlapců: „Kdyby nebylo mě, hráli byste teď pod mostem a žebrali, ano, my víme.“
Po společném výbuchu smíchu se chlapci rozloučili se svými strýci a spokojeně místnost opustili.
Georg se mezitím vrátil do reálného světa, sundal si sluchátka a nadšeně poznamenal: „Ti kluci jsou bomba! Slyšel jsi to?“
„Samozřejmě, že jsem je slyšel! Ta písnička je fantastická!“
Tito čtyři raubíři byli pro Toma a Georga neustálým zdrojem uspokojení. Od chvíle, kdy je objevili, je vzali pod svá křídla a zasvětili je do hudebního showbyznysu. Jejich alternativní rockový zvuk s tou správnou příměsí pop rocku a elektronického rocku udělal z F4 (Fantastic 4) nejslibnější kapelu současnosti. Nejenže měli odvahu a houževnatost tuto cestu zvládnout, ale se dvěma průvodci, jako jsou Tom Kaulitz a Georg Listing za zády, se jim podařilo tou cestou proklouznout velmi snadno. Říká se to špatně, ale nedá se to popřít: abyste byli úspěšní, musíte mít na scéně někoho vlivného. A tihle dva jimi rozhodně byli. S minulostí ve slavné kapele, jako je Tokio Hotel, měli jistě dobré zázemí. I když v této cizí zemi nedosáhli příliš velké slávy, podařilo se jim vydobýt si místo v rozlehlém hudebním vesmíru.
Od doby, kdy se kapela rozpadla a Tom a Georg se rozhodli založit si vlastní firmu, v níž společně pracovali jako manažeři a producenti, se jejich jména pevně usadila na hudební scéně a nebyla zapomenuta. Navíc ve městě, jako je Los Angeles, kde vládne hudba – samozřejmě také hazard – měl tento nápad skutečný úspěch. Což bylo štěstí pro Alexe, Blakea, Chase a Dylana, kteří se díky svým strýcům dokázali dát dohromady jako kapela.
Možná si je pořídili jako svou první skutečnou investici, čistě z nostalgie. Koneckonců, ty čtyři děti ve věku od šestnácti do osmnácti let jim trochu připomínaly jejich starou kapelu.
Byly to tři roky, co se rozhodli ukončit kariéru, a každý šel svou vlastní cestou. Tom a jeho kamarád s dlouhými vlajícími vlasy Georg se dali dohromady, Gustav – co věděl – byl v jiné kapele, jejíž zvuk se mnohem více hodil k jeho stylu, a Bill… Bill prostě zmizel. Tři roky o sobě nedal vědět. Ani telefonát, ani e-mail, ani zpráva… Nic. Prostě se vypařil. Což vlastně nebyla tak úplně pravda, protože jediný, kdo o něm neslyšel, byl on, jeho vlastní bratr. Tom možná nebyl tak chytrý jako Einstein, ale rozhodně nebyl hloupý. Dobře věděl, že jeho matka Simone je s Billem stále v kontaktu, přestože pokaždé, když s ní Tom telefonoval, dělala hloupou. Schovala se za ‚hmmm…‘ Rozhodně to neznělo moc přesvědčivě. Z tónu jejího hlasu slyšel, že něco ví, ale nikdy se s ní kvůli tomu nepouštěl do hádky. Ano, byla jeho matka, ale byla také matka Billa, takže pokud mlčela, chtěla jen chránit svého druhého syna. A skutečnost, že byla velmi klidná, když přišla řeč na Billa, uklidnila i samotného Toma, protože to znamenalo, že je v pořádku.
Dokonce i starý dobrý Georg něco věděl, sám mu o tom řekl:
„Je tady v Los Angeles. To je ale všechno, co vím, Gustav o tom nechtěl moc mluvit.“
Ano, Gustav byl zřejmě jediný, kdo znal Billovy skutečné pohyby v reálném čase, ale jako zombie – kterým vždycky byl – neřekl ani slovo. To Toma rozzuřilo, protože všichni čtyři byli v minulosti vždycky dobří přátelé, tak proč se teď, když se jejich cesty rozešly, rozhodl postavit na Billovu stranu? Vyhovovalo mu to? Proč nedokázal pochopit jeho bolest z toho, že se cítí zcela vyloučen z bratrova života?
Od matky mlčení přijal, ale od přítele ne, to nedokázal. Bylo toho příliš mnoho. Připadalo mu to jako spiknutí.
To byl důvod, proč Tom odmítl s brýlatým blonďákem dál mluvit:
„Je mi z tebe zle, jasný? Vždycky jsem tě podporoval a ty se mi odvděčíš takhle? Tím, že držíš s ním?“
„Nemluv o Billovi takhle,“ napomenul ho uraženě Gustav.
„Jdi do prdele s Billem! Já tady šílím, když se o něm snažím něco zjistit, a pak se od Georga dozvím, že ty víš všechno! Jak se opovažuješ držet mě v nevědomosti?“
„Jen plním svou povinnost přítele.“
„A já nejsem tvůj přítel?“
„Tome, je to složitý.“
„Složitý, oh jasně! Jsem jeho bratr, mám plné právo vědět, jak se mu daří!“
„Jestli nechce, abys to věděl, tak to bude mít asi nějaký důvod!“
„A jaký? To mi řekni!“ Gustav však na tuto otázku neodpověděl.
To byl jejich poslední rozhovor. Tom, zklamaný a rozhořčený tímto podlým chováním, přerušil veškeré styky s bývalým bubeníkem, a dokonce přestal svého bratra hledat. Ani to, že věděl, že je ve stejném městě, s ním nepohnulo. Byl příliš zraněný na to, aby se tím dál zabýval, a rozhodl se vzít svůj život do vlastních rukou, pokračovat se vztyčenou hlavou a neohlížet se zpět. Proto se po hlavě vrhl do práce, stále na poli hudby, se svým dlouholetým důvěryhodným přítelem: Georgem. Jediným, kterému mohl už několik let věřit.
Vždycky tu byl, nikdy ho neopustil. Vždycky mu nabízel to pomyslné rameno k vyplakání a Tom ho dokonce několikrát využil. Ale jen zezačátku. První měsíce byly nejtěžší, protože to byly měsíce přijetí. Tom se musel smířit s Billovým odchodem, přijmout jeho volbu a smířit se s tím, že – pokud to tak mělo být – se s ním jednoho dne znovu setká. V tu chvíli nemohl dělat nic jiného než doufat a jít dál, aniž by se uzavřel sám do sebe.
Pro Georga bylo těžké přesvědčit rastu, aby do toho šel, ale nakonec se s tím Tom smířil a zdálo se, že na to přestal myslet. Což o něčem svědčilo, protože Georg věděl, že rasta v hloubi duše myslí na svého bratra každý den. Možná si myslel, že to na sobě nedává znát, ale ve skutečnosti si brunet všiml jeho náhlého mlčení, zírání do prázdna, snad poté, co zaslechl nějaké slovo, které mu připomnělo jeho milovaného bratra. Neměl mu to za zlé, jejich vztah byl vždycky zvláštní. Georg to nikdy úplně nepochopil, protože byl jedináček, ale dobře viděl, že mezi nimi panuje porozumění, cit, něco téměř magického. Pouto příliš silné na to, aby se přerušilo pouhým nočním útěkem. Georg věděl, že tři roky nejsou dost dlouhá doba na to, aby zapomněl na nejdůležitější osobu svého života, ale hrál Tomovu hru. Nechtěl na něj tlačit, protože by ho tím jen znervóznil a donutil ho mlčet. Jen ho podporoval a nabízel mu svou podporu vždy a za všech okolností jako pravý přítel.
Tom za to byl vděčný a nikdy na to nezapomněl. I když nebyl typ, který by se nechával unést, čas od času svého přítele objal a dal mu najevo, že jeho pomoc je pro něj cenná. Nebýt jeho, kdo ví, kde by teď byl a co by dělal.
Je neuvěřitelné, jak může jedno obyčejné prohlášení změnit životy čtyř lidí najednou.
Jo, protože kdyby Bill mlčel, kdyby nepřišel a neodhalil se, možná by kapela stále existovala. A možná by stále hráli po celém světě a přiváděli k šílenství hordy ječících fanoušků! Jo, kdyby si Bill nepustil pusu na špacír.
„Jo, jsem gay, má s tím někdo problém? Jo? Tak ať! Ti, kteří mě milují, zůstanou se mou, ostatní můžou jít do prdele. Kvůli těm čtyřem kreténům nahoře už nemůžu dál hrát tuhle hru.“
Tohle řekl Bill v jednom ze svých posledních záchvatů vzteku.
„Má pravdu, nemůže skrývat, kdo je, jen proto, aby na něj lidi mohli stát fronty.“ Gustav ho podpořil. „Stejně to tak vždycky bude, tak proč si nesundat masku?“
„Protože to trvá už příliš dlouho. Tohle přiznání hned teď by vyvolalo rozruch.“
„Ale jaký povyk a kdo ví co, na míle daleko je vidět, že je gay! Bez urážky, samozřejmě.“ A Bill se po té malé Gustavově větě slabě zasmál.
„Hele, já neříkám, že to, co chce udělat, je špatně, jenom říkám, co mi řekl David.“ Tom se okamžitě začal bránit, když viděl reakci obou chlapců.
„David mi ho může vyhonit oběma rukama,“ přerušil ho Bill, „je mi u prdele, co si myslí on nebo někdo nad ním. Jsem, kdo jsem, a už se nechci skrývat!“
„Ale to jsi nikdy nedělal! Jen jsi… vynechal pravdu.“ Výmluvy, které Tom hledal na obranu obou stran, byly absurdní, ale co mohl dělat?
Bill byl více než ochotný prohlásit se za homosexuála před celým světem, zatímco velká mateřská společnost, která jimi manipulovala, byla proti, protože se bála negativních ohlasů na budoucnost kapely.
„Navíc, promiň, ale odkdy ti záleží na tom, co si o tobě lidé myslí?“ Zeptal se Tom v žertu. Koneckonců, Bill vždy tvrdil, že každý si může myslet, co chce.
„Záleží mi na tom, protože celé ty roky o mně lidé mluvili jen proto, že moje ústa říkala jedno, zatímco tělo křičelo něco jiného! Je mi z toho zle!“
Poslední kapkou byla nabídka vedení, aby vytvořil podobnou blbost, jako před časem vytvořili i pro Toma. Bill měl v podstatě chodit s dívkou, která právě vstoupila do světa amerického showbyznysu, aby se stala ještě slavnější a její kariéra se konečně mohla rozjet. Bill okamžitě odmítl. Nejenže o sobě léta prohlašoval, že je heterosexuál – což samozřejmě nebyl – kvůli tlaku shora (kluk, který si už ve třinácti uvědomil, že je jiný, se nelíbil producentům, kteří se báli špatné publicity), ale teď měl ještě předstírat, že chodí se slepicí, která ho zneužívá, jen aby si jí všimli. To byl opravdu vrchol.
„Nechci, tečka! Neudělám to! Jsem gay, G A Y, je to jasné? Tak ať si ta Lilla jde kouřit péro někam jinam!“
„Jmenuje se Violetta.“
„Lilla, Violetta, stejná sračka!“
Tato diskuse pokračovala i s Davidem, a pak se přesunula nahoru, což způsobilo skutečnou roztržku. Bill byl víc než ochotný skoncovat s těmi lidmi, kteří neudělali nic jiného, než že mu přistřihli křídla, a nikdo a nic jim v tom nezabránilo. Příliš mnoho let se podřizoval vůli druhých, aby se jim zavděčil, a bylo načase říct dost. A to, že ho bratr nebránil do poslední kapky, ho ranilo:
„Proč ses postavil na jejich stranu? Záleží ti víc na kapele, penězích a fanoušcích než na mně?“
„Zbláznil ses? Jen se snažím najít řešení, aniž bych ublížil tobě nebo někomu jinému!“
Bohužel, jeho akt míru nebyl k ničemu. Bill se rozhodl všeho vzdát, by unavený životem ve lžích a blahosklonných úsměvech. Proto skupinu bez okolků opustil. Gustav ho následoval, protože se vždycky snažil být jeho ramenem – nebo spíš psem – a Tom s Georgem museli zbytku světa tu špatnou zprávu sdělit.
Netřeba dodávat, že se strhl neskutečný poprask.
Nahrávací společnost byla rozzuřená, a dokonce se snažila kolem těchto čtyř kluků spálit mosty, aby se v hudební branži už nemohli uživit.
Fanoušci byli zdrceni a mnozí se k nim otočili zády a říkali ty nejhorší věci, zatímco jiní chovali malou naději, že by se ještě mohli vrátit.
Ale skutečnou tragédií však byl osud kapely, která se rozdělila na dvě části: na jedné straně stáli Bill a Gustav, na druhé Tom a Georg.
Zejména v domě Kaulitzových v Los Angeles byla atmosféra hodně napjatá. Bill a Tom se neustále hádali, ať už kvůli nesmyslům nebo ne. Ale pokaždé se dostali k tomu samému:
„Protože ses mě nezastal,“ to byla Billova rituální fráze, která signalizovala začátek konce.
„Bille, snažil jsem se udělat všechno pro to, aby skupina zůstala pohromadě a byl v ní klid.“
„Měl jsi myslet na mě, na můj klid! Já jsem ten důležitý, komu na skupině záleží!“
„Jako obvykle zase blábolíš.“
„Jasně, vždycky je to moje chyba! Omlouvám se, že jsem myslící bytost! Omlouvám se, že mi záleží na mé fyzické a duševní pohodě! Omlouvám se, že jsem gay!“
Tyto projevy se Tomovi nelíbily, protože Bill uměl velmi dobře obracet, a tak si rasta musel stát za svým, aby dokázal udržet myšlenky. Bill však věděl, kam udeřit:
„Vždycky jsme si slibovali, že se budeme navzájem chránit, ať se stane cokoli! Proč jsi to neudělal? Proč ses mě nezastal?“
„Já nevím, Bille. Myslel jsem, že dělám správnou věc.“
„Myslel jsem, že mě máš rád. Myslel jsem, že mě máš rád víc než cokoliv jiného!“
„Ale já mám. Jsi nejdůležitější osoba v mém životě. Jsi můj bratr a já tě mám k smrti rád, a moc dobře to víš!“
„To ale nestačí a stejně jsi mi to ani nedokázal!“
Bill byl z Toma hluboce zklamaný a nemohl mu odpustit. Každé ráno vstával naštvanější a naštvanější, protože zatímco on tak snadno nezapomínal, Tom naopak předstíral, že se nic nestalo. To byla jedna z věcí, kterou na svém bratrovi vždycky nesnášel: lhostejnost. Myslel si, že když o tom nebude mluvit, problémy se vyřeší, ale tahle to nefungovalo. Bill měl v sobě spoustu nahromaděného vzteku, a tak si ho vybíjel, jak jen to šlo, počínaje primitivními věcmi, jako je například to, komu došlo mléko.
Přišel den, kdy musel říct dost. Už žádné hádky, žádné letmé pohledy, žádný život s tíhou, která nepolevuje. Dost.
Vzal si věci, které se vešly do dvou kufrů, a beze slova zmizel v temné noci. Protože Tom rád mlčel, možná se takhle mohl naučit, že mlčení je pro člověka nejhorší mučení.
A Tom se to naučil, a jak dokonale. Samozřejmě na úkor sebe. Ty tři roky mlčení pro něj byly prostě peklo. Každé ráno vstával s nadějí, že se Bill objeví na prahu. Nechtěl žádnou omluvu ani nic podobného, chtěl ho jen zpátky.
Nikdy nebyli tak dlouho od sebe, vždycky si říkali, že spolu zestárnou… kdy se to změnilo?
Nemohl si pomoci, ale cítil se za tu situaci vinný. Věděl, že je to jeho vina, věděl, že pro Billa neudělal dost, aby ho ochránil, aby ho střežil jako vždycky. Byl malicherný, nedokázal dostát svým zásadám a odsunul na druhou kolej to, co bylo v jeho světě opravdu důležité: svého bratra.
Celé ty roky se snažil všemožnými způsoby dostat tu špatnou situaci z hlavy, ale bylo to prostě nemožné. Bill byl vším, čím byl on sám, byl jeho životem, jeho existencí, vším. A najednou zmizel a v jeho srdci zůstala obrovská prázdnota.
Snažil se bolest zmírnit tím, že se vrhl do práce po hlavě, ale věděl, že to nebude stačit. Bill mu chyběl a on s tím nemohl nic dělat. Mohl jen doufat, že se s ním jednoho dne setká v teplých ulicích Los Angeles.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
