autor: Consu
2 – Honba za míčem
Být manažerem a producentem kapely není snadné. Přestože pro Fantastic 4 pracovaly desítky lidí, Tom měl vždycky pocit, že veškerá tíha je na jeho bedrech, ať dělal cokoli. Naštěstí tu byl jeho věrný Georg, který mu s podnikem pomáhal! Společně byli silní, vždycky byli, už za dob, kdy ještě byli v Tokio Hotel. Byli si velmi blízcí, a dokonce Tom jednou řekl, že brunet je jeho starší bratr, kterého nikdy neměl. Samozřejmě, že Bill byl jeho bratr a měl k němu velmi zvláštní vztah, ale cítil, že Georg by také mohl zapadat do jeho pojetí rodiny. Kromě toho, že od Billova zmizení byl brunet jedinou osobou, která mu zůstala po boku a byla mu oporou, což samozřejmě přispělo k jejich sblížení.
Proto se Tom dvakrát nerozmýšlel, zda se svým přítelem uzavře partnerství. Věděl, že mu může důvěřovat, a cítil, že spolu zvládnou cokoli!
A byli tam, dva staří přátelé, kteří probírali nejnovější dohody a byli nadšeni dobrou prací svých svěřenců.
„Co říkal Ethan?“ Zeptal se zamyšleně Tom, zatímco si balil tašku.
„No, jako obvykle. Právě mi dal seznam rozvrhu kapely, který sestavila propagační kancelář, abychom se mohli připravit na nadcházející zkoušky a nahrávání.“
„Oh, okey, perfektní.“
„Kdy si promluvíš s tím chlápkem z Universalu?“
Tom spadl z mraků a šokovaně se podíval na hodiny na stěně: „Kurva, teď hned!“
„Jako teď?“
„Jo, musím okamžitě jet, máme se sejít za půl hodiny a já ani nevím, kudy se tam dostanu!“
„Ještě že máš navigaci, jinak bys byl s tím svým orientačním smyslem v prdeli.“ Smál se jeho přítel, zatím co se přehraboval v papírech.
„OK, mizím! O schůzkách a všem ostatním si promluvíme později, ahoj!“ A jako by náhle získal Flashovu super rychlost, vyběhl z budovy, nasedl do svého Cadillacu a rozjel se směrem k místu setkání.
Protože samozřejmě spěchal a Murphyho zákony jsou vždy v pohotovosti, ocitl se na ulici právě v době dopravní špičky, což v Los Angeles znamenalo jediné: proudy aut, která se po hlavních ulicích pohybují tempem šneka.
Tom se začal modlit ke všem svatým a pevně svírat volant v záchvatu vzteku jako Hulk.
„Sakra, sakra, sakra! Jen do mě, všichni do mě! Proč jsem nesouhlasil se schůzkou ráno? Neee, pozdní odpoledne bylo lepší! Jistěěěě, Tome, bravo!“
Otráven tou situací, která nevykazovala známky pohybu – jako by byl v zajetí – zahnul do první boční ulice, kterou před sebou uviděl, aby se pokusil vyhnout zácpě.
Smyslný hlas Pamely Anderson mu mezitím začal prostřednictvím navigace dávat nové pokyny, aby ho provedl těmi ulicemi, ve kterých ještě nikdy nebyl.
„Ztratím se, cítím to, ztratím se.“
„Zlato, za pět set metrů odboč doleva.“
„Do prdele, seru na Los Angeles, seru na celou dopravu, seru na všechny zmrdy, co se rozhodli vyjet právě teď!“
„Zlato, za sto metrů odboč doleva.“
„Navíc to vedro rozhodně situaci nezlepšuje!“
„Zlato, zahni doleva.“
„Drž hubu, děvko!“ A s trhnutím udeřil do palubní desky a proklel i nebohou navigátorku. Přitom zahnul do jednosměrné ulice a znovu se ozval Pamelin hlas:
„Zlato, co nejdříve změň směr jízdy.“ Ale Tom byl příliš nervózní, než aby se staral o to, co jeho navigace říká.
„Kde to sakra jsem?“ Zakňučel rasta než na obrazovce satelitní navigace uviděl únikovou cestu, a když se držel té cesty, která se zdála vést správným směrem, sešlápl plynový pedál až na podlahu, aby co nejvíc dohnal ztracený čas.
Nikdy předtím tam nebyl a nedokázal ani odhadnout, ve které čtvrti se nachází, ale líbilo se mu, že silnice byla prázdná, bez překážek, takže mohl jet vysokou rychlostí.
V tu chvíli zazvonil mobilní telefon a aktivoval se systém hands-free: „Hey, Tome.“
„Co se děje, Georgu? Co se stalo?“
„Hele, volal mi ten chlápek z Universalu, že se kvůli dopravě trochu zdrží.“
Tomovi se rozpadla pevná půda pod nohama. „Cooooože?“ Než však stačil vyhrknout něco víc, uviděl pár metrů před sebou přecházet přes silnici postavu, která ho donutila dupnout na brzdu. „Sakra…“
„Co se děje, Tome?“ Georg se zeptal na druhém konci přístroje, ale rasta neodpověděl, místo toho zavěsil a snažil se vzpamatovat.
S těmi slovy v ústech si rozepnul bezpečnostní pás a okamžitě vystoupil z auta, aby se podíval, co se stalo, a zbledl, když uviděl, že je to malá holčička. Holčička se na něj dívala s vykulenýma očima pár centimetrů od nárazníku jeho auta. V ruce svírala míč, pravděpodobně předmět, který pronásledovala, když se dostala doprostřed silnice.
„Jsi – jsi v pořádku, zlato?“
Dívka neodpověděla, jen v panice zalapala po dechu.
V dálce se ozval hlas:
„Charlie!!! Charlie, jsi v pořádku?“ A hned se na pomoc malé nebohé holčičce vrhla vysoká štíhlá postava: „Charlie, jak se cítíš? Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?“
„Ne, jsem v pořádku, tati.“ Ujišťovala ho, stále ještě v šoku, když si prohlížel každý centimetr jejího těla. Najednou vstal a vrhl se na Toma, který si myslel, že zemře, protože mu silně bušilo srdce.
„Nezbláznil ses náhodou? Jet takovou rychlostí v téhle zóně…“ Slova mu zanikla v hrdle, když pohlédl do očí klukovi před sebou. Stejně tak Tom, který pak začal nevěřícně lapat po dechu.
Po několika velmi dlouhých vteřinách vzájemného zírání se Tom začal vzdalovat a roztřeseně nastoupil zpátky do auta. Mezitím druhý chlapec vzal dívku do náruče a odešel s nerozluštitelným výrazem ve tváři a za křiku ostatních lidí kolem se vrátil na dvůr něčeho, co vypadalo jako škola.
Jakmile byla cesta opět volná, Tom zařadil rychlost a odjel, aniž by se ohlédl, ruce se mu stále třásly a srdce bušilo. Mohl být naštvaný, jak chtěl, ale nebyl blázen a jeho oči ho nemohly oklamat. Ten, který ho napadl, ten, který přispěchal dívce na pomoc, ten, kterému holčička říkala tati… Byl to Bill. Jeho bratr.
***
„Jak to šlo s tím chlapem?“ Zeptal se zvědavě Georg. Tom se nakonec ten den už neozval, takže mu nasadil brouka do hlavy.
„Mmm… okey,“ odpověděl rasta zamyšleně.
„Líbil se mu projekt?“
„Jo.“
„Ptal se na něco?“
„Ne.“
„Takže můžeme začít?“
„Jo.“
Po další jednoslabičné odpovědi už byl Georg netrpělivý: „Proč mě oblbuješ, Tome?“
Chlapec jako by se vzpamatoval a přestal okusovat tužku, kterou držel mezi prsty. „Cože?“
„Včera večer mi volal chlápek z Universalu a víš, je to divný, říkal, že jste se nakonec na ničem nedomluvili.“
„Oh jo… tohle…“ Tom sklopil zrak a dál okusoval tužku, zatímco se na židli otáčel ze strany na stranu. „Jo, promiň, měl jsem ti to říct.“
„Uvědomuješ si, že jde o budoucnost těch kluků?“
„Samozřejmě, že ano, nejsem hloupý.“
„Takže můžu vědět, co se ti včera, kurva, stalo? Ten chlap říkal, že jsi vypadal rozrušeně.“
Rasta neřekl ani slovo. Jen když ta slova slyšel, měl pocit, že znovu prožívá scénu z předešlého odpoledne.
„Tome.“
Něco zamumlal, ale Georg mu nerozuměl, a tak na něj naléhal, aby to zopakoval, načež se zhluboka nadechl a vyplivl to. „Přejel jsem malou holčičku.“
Georg vyskočil z křesla. „Cože? Děláš si prdel?“
„Ne. No, nepřejel jsem ji, ale bylo to o fous.“
„To bylo, když jsi se mnou telefonoval, že?“
„Přesně tak.“ Pak Tom vstal, šel k oknu za sebou a znovu si povzdechl.
„A jak se teď má ta holčička?“
„Snad dobrý… Měl jsi vidět její oči. Byla vyděšená,“ zašeptal zamyšleně.
„To si dovedu představit! Ale proč jsi mi o tom neřekl?“
„Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno jsem si uvědomil až dnes ráno.“
„No jo, něco takového se nestává každý den,“ pokrčil Georg rameny, ale Tom zavrtěl hlavou: „Nemyslím tohle. Teda samozřejmě taky, ale….“ ale víc už nevysvětlil.
Brunet vzhlédl a pokusil se zahlédnout jeho tvář. „Co se ještě stalo, Tome?“ Rasta však neodpověděl dřív, než se ozvalo několik naléhání jeho kamaráda.
„Když jsem vystoupil z auta, přišel nějaký kluk a křičel, a volal na tu holčičku. Okamžitě jí šel na pomoc a ona mu řekla tati.“
„Eh, takže to byl její otec?“
„To nemůže být pravda. On nemůže být její otec.“
„Proč by nemohl? Jak to můžeš vědět?“ Georg byl z té zdánlivě nesmyslné řeči čím dál zmatenější. „Ty toho kluka snad znáš?“
Tomovi se na rtech objevil úsměv. Samozřejmě, že ho znám. Blesklo mu hlavou a znovu uviděl nerozluštitelný výraz na přítelově tváři. Ještě jednou se nadechl, než se obrátil na Georga a řekl mu: „Byl to Bill.“
Nastala dlouhá chvíle ticha, v níž měl Georg pocit, že špatně slyšel. „Co – co jsi právě řekl?“
„Byl to Bill.“
„Bill, jako náš Bill?“ Tom přikývl a Georg si prohrábl vlasy s rozšířenýma očima. „Bill… Byl tam? A on tu holčičku znal?… a… on je její otec? Ale jak…? Jak…?“
„Hele, Georgu, já toho vím míň než ty, jasný? Přemýšlím o tom od včerejšího odpoledne a stále tomu nerozumím.“
„Ale – ale mluvil s tebou? Řekl ti něco?“
„Nic. Jen se na mě podíval, a pak tiše odešel.“
Situace byla úplně absurdní. Bill, kterého nikdo neviděl tři roky, se najednou zničehonic objevil… s dcerou v náručí. To nemohla být pravda!
Tomovi to připadalo jako noční můra. Měl by být šťastný, protože mohl znovu vidět svého bratra, ale to s dítětem ho vyvedlo z míry. Odkdy má Bill dceru? A co je důležitější, byla to skutečně jeho dcera? Tomu stvoření muselo být tak šest let, to nedávalo smysl!
Bylo to tak šílené, že se Tom rozhodl tomu co nejdříve přijít na kloub a druhý den se pokusil na dané místo vrátit. Bohužel nevěděl, kudy se vydal, a tak se nechal vést instinktem a tím málem, co si pamatoval. Koneckonců byl ve velkém stresu, když spěchal na tu schůzku, takže nedával pozor, když zajel do těch neznámých míst.
V jednu chvíli ho napadlo, že to prostě vzdá. Už půl hodiny jezdil kolem jako blbec.
Najednou zazvonil telefon. Georgův hlas mu oznámil konec hledání. „Kam jsi zmizel? Přijeď sem, kluci se chystají zkoušet.“
„Už jedu.“ Zklamaně se vydal zpátky do studia.
S každým metrem, který ujel směrem za kapelou, měl pocit, že je o metr dál od Billa, ale zřejmě mu to nebylo souzeno. Ten den se s ním prostě neměl setkat.
Náhle spatřil postavu kráčející po kraji silnice. V tu chvíli se v něm probudila naděje, pomalu zastavil a stáhl okénko.
„Teď, nebo nikdy,“ řekl si. „Promiňte, nevíte náhodou, jestli je poblíž nějaká škola?“
„Škola?“ Žena se zatvářila zmateně, možná kvůli Tomovu přízvuku.
„Jo, škola. Základka nebo tak něco.“
„No, nejbližší základní škola je asi patnáct minut odsud,“ řekla zamyšleně, ale chlapec si uvědomil, že to nebude ono – tak dlouho nejel. Už se chtěl rozloučit, když se žena zamyslela.
„Ale nedaleko odtud je školka.“
„Školka?“
Tom si v hlavě obraz velké dívky, takže ji bral jako žákyni základní školy, na školku ani nepomyslel.
„Nebude na škodu to zkusit,“ řekl si a zeptal se na cestu, pak tam rovnou spěchal.
Samozřejmě, mateřská škola! Američané vždycky vypadali větší, než ve skutečnosti jsou, takže možná ta malá holčička…
Najednou se Tom ocitl na stejné ulici jako před několika dny a zpomalil, protože ho přepadl pocit déjà vu. Po několika metrech od auta uviděl školní bránu a zaparkoval o kousek dál, aby nevzbudil podezření. Podíval se na hodinky: bylo deset hodin. Bylo příliš pozdě na to, aby sem někdo vedl dítě, a příliš brzy na to, aby si někdo nějaké dítě odváděl. Kromě toho, když se s Billem setkal, bylo to odpoledne kolem páté hodiny, takže nemohl čekat, že ho tu teď potká.
Trochu sklíčeně znovu nastartoval motor, ale neztrácel odvahu. Alespoň že našel tu školku a mohl se sem vrátit, kdykoli se mu bude chtít, což mohlo znamenat jediné: znovu se setkat s Billem.
Když couval, rozeznal stopy po kolech, které auto zanechalo, když dupl na brzdy. Při té vzpomínce mu začalo divoce bušit srdce. Kdyby včas nezabrzdil…
Nechtěl na to myslet. Ta dívenka byla v pořádku a Bill se ho nepokusil udat nebo tak něco. Takže to bylo v pořádku, ne?
Možná kdyby se tam v následujících dnech vrátil, Bill by ho vyslechl a možná by přijal jeho omluvu. A možná by to byl začátek, jak se znovu sblížit!!
Dobře, možná jeho představivost pracovala na plné obrátky a vytvářel si falešné naděje, ale snažil se být pozitivní. Celé ty roky se modlil, aby mohl svého bratra vidět a promluvit si s ním. Teď ji měl a nechtěl si ji nechat utéct.
Proto se Tom v následujících dnech – kdykoli to bylo možné – vracel ke školce. Parkoval vždy na stejném místě, co nejdále od brány, aby ho nebylo vidět. Konečně se tak mohl znovu setkat s Billem.
Sakra, byl to on. Vysoký, štíhlý, oblečený a nalíčený jako vždycky, ani trochu se nezměnil. Jen vlasy měl trochu jiné, ale to nebylo nic nenormálního, řekl si Tom a usmál se.
Scéna byla vždy stejná: Tom přijel, zaparkoval a několik minut čekal. V tu chvíli se objevil Bill, který jakmile zaparkoval, vystoupil a přiběhl k malé holčičce s tmavě blond vlasy. Společně nastoupili do auta a zmizeli za Tomem, který se mezitím přikrčil na sedadle, aby nebyl vidět.
A pokaždé si Tom připadal jako idiot, protože se nedokázal zvednout a jít si s bratrem promluvit.
A také mu chyběla odvaha, když uviděl Georga. Ano, Georga. Stále mu nic neřekl. Ani to, že znovu vyhledal tu školku, ani to, že pokaždé, když jel vyřizovat svoje pochůzky, jel špehovat Billa.
Cítil se hrozně. Georg tu byl pro něj vždycky, když to potřeboval, a teď mu ani nedokázal říct, co prožívá. Rozhodně to nebylo chování dobrého přítele.
Ale Georg nebyl hloupý. Pokud si Tom myslel, že mu to jen tak projde, šeredně se mýlil.
„Skončili jsme? Tak já jdu,“ řekl Tom a uklidil si věci, ale Georg ho zastavil.
„Kam tak spěcháš?“
„Nikam! Jen nějaké pochůzky,“ řekl vyhýbavě, ale jeho přítel mu na to neskočil. Vlastně mu to nežral. Jakmile Tom otevřel dveře, Georg zašeptal něco, co rastu zarazilo:
„Jdeš za ním?“
„Cože?“
„Našel jsi ho a teď jedeš za ním.“
„O – o čem to mluvíš?“
„Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupý, Tome?“ Řekl mu brunet a usmál se.
„Známe se celý život, vím o tobě všechno, takže vím, proč poslední dobou tak spěcháš z práce, shodou okolností vždycky ve stejnou dobu.“ Tom neodpověděl, nemělo smysl pokoušet se to vyvracet.
„Našel jsi Billa, že?“
„Promiň, měl jsem ti to říct.“
„Jo, to jsi měl,“ řekl chlapec a zkřížil ruce na prsou.
„Omlouvám se, opravdu, nechtěl jsem to před tebou tajit. Já jen… já nevím… Myslel jsem, že je příliš brzy.“
„Příliš brzy na co? Držel jsi jazyk za zuby, abys měl štěstí?“
„Možná…“ připustil Tom a poškrábal se na zátylku. „Jde o to, že… nechci se nechat unést. Nechci nic uspěchat a myslel jsem si, že to zvládnu sám, ale… nezvládnu to. Nedokážu to udělat!“
V následujících minutách Tom informoval svého přítele o tom, co se v posledních dnech událo, a když to ze sebe vysypal, cítil se mnohem lépe.
„Takže co teď uděláš?“
„Momentálně nic. Už mám zpoždění.“
„Ne, myslel jsem s Billem. Budeš s ním mluvit, nebo ne?“
Tom si povzdechl. „Já nevím.“ Rukama si prohrábl dlouhé copánky, které mu splývaly na ramenou. „Mám strach.“
Georg se usmál a položil mu ruku na rameno. „Kdybys potřeboval pomoc, jsem tu pro tebe, to víš.“ Rasta přikývl a upřímně se usmál. Pak bruneta něco napadlo.
„Mám ti zítra dělat společnost?“
„Šel bys se mnou?“
„Jistě! Vykopnu tě z auta!“ Chlapec se ušklíbl, a pak pokračoval. „Kromě toho jsem zvědavý na Billa-tátu.“
Tom sklonil hlavu a stále se usmíval. „Je v tom dobrý.“
Georg vstal, následován Tomem, který se mu podíval do očí a poděkoval mu.
„Za co?“
„Za to, že tu teď pro mě jsi.“
„Vždycky tu pro tebe budu, staříku.“ A když to dořekl, objal ho v uklidňujícím objetí.
Teď, když měl Tom brunetovu podporu, cítil, že je připraven postavit se Billovi. I kdyby se mu dostalo záporné odpovědi, Tom to chtěl zkusit a cítil, že díky Georgovi mu nebude chybět odvaha. Vždycky bude mít podporu svého přítele.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
