autor: Consu
4 – Cizinec
Konečně ho znovu viděl. Znovu viděl svého bratra, poprvé po letech mlčení s ním navázal skutečný kontakt. Jo, ale ani s ním nepromluvil.
Stál opodál se skloněnou hlavou a téměř se styděl, že tam je. Cítil se nepříjemně, jako nevítaný host. Pohled, který mu Bill věnoval, když právě vstoupil do zahrady, byl velmi jasný. Dával najevo hněv a nesouhlas.
Samozřejmě nečekal, že k němu Bill přiběhne a obejme ho… Ale nečekal ani tak chladné přivítání.
Pak mu ta slova, která použil, když mluvil s tou malou holčičkou, zasadila poslední ránu:
„Kolikrát jsem ti říkal, abys nemluvila s cizími lidmi?“
Byl cizí člověk?
Ano, dítě ho neznalo, ale nakonec byl její strýc.
Bill se o něm před dítětem nikdy nezmínil? Copak jí nikdy neřekl o jeho existenci? Nevěděla, že má strýce, který náhodou žije ve stejném městě? Vůbec nic?
Bill to tedy myslel vážně. Opravdu zpřetrhal všechny vazby. Vzdálil se od něj natolik, že ho zcela vyškrtl ze svého života. V jeho světě si nezasloužil být ani okrajovou postavou.
Tom přemýšlel a přemýšlel o té nepovedené schůzce a nemohl najít klid.
„Možná to byla chyba,“ řekl si sklesle. Ano, možná byla chyba ho hledat. Možná kdyby předem věděl, jak bude Bill reagovat, nikdy by ten den do školky nešel.
Otočil se v posteli na druhou stranu a zafuněl.
Věděl, že by tam šel tak jako tak, i kdyby věděl, co ho čeká. Koneckonců, když znovu uviděl svého bratra, když ho měl před sebou tváří v tvář, byl na chvíli šťastný. Stačilo to, aby mu to dodalo trochu naděje. Naděje, která náhle zhasla pod Billovým ledovým postojem.
Přesto udělal tolik pro to, aby s ním mohl mluvit, aby ho mohl vidět, aby se s ním mohl znovu nějak sblížit.
Bylo možné, aby po všech těch letech stále trucoval?
Tom tu noc nemohl spát. Cítil se hluboce zraněný a nevěděl, jak si lehnout. Jakmile zavřel oči, objevil se bratrův obličej a se zamračeným, obviňujícím pohledem zopakoval: „Jsi cizinec.“
Ze všech sil se snažil bojovat s knedlíkem, který se mu tvořil v krku, ale příliš ho pálil. Chtěl křičet, vykřičet do noci všechnu svou bolest tak hlasitě, aby to mohl slyšet i Bill. Ale místo toho si vzal jen polštář zpod hlavy, přitiskl si ho na obličej a s výkřikem se dusil jeho vlákny.
Připadal si jako hadr, úplně k ničemu.
Vrátil polštář na místo, posadil se zády k čelu postele, přitáhl si kolena k hrudi a ztěžka se o ně opřel.
Proti jeho vůli se mu oči zalily slzami, ale byl příliš unavený, než aby se je snažil zadržet. Nechal je tedy tiše téct, zatímco jeho vzlyky zaplňovaly prázdnotu pokoje.
Největší prázdnota však panovala v jeho srdci. Opustil ho bratr, který, jak se zdálo, nelitoval svých rozhodnutí, a kterému bylo jedno, jak se cítí.
Opravdu mohl být tak necitlivý?
Tom si v duchu vybavil úplně jiného Billa. Usměvavého, hravého, nesobeckého a citlivého. Kdy se stal chladným, vážným a odměřeným?
Jak mohl pokračovat ve svém životě, když věděl, jak Tomovi ubližuje? Byli dvojčata, když bylo jednomu špatně, druhý se cítil stejně, proč tomu tak nebylo i teď?
Tom by udělal cokoli, aby se vše vrátilo do starých kolejí, ale když viděl bratrovu reakci, zdálo se, že ho s každou další slzou opouští veškerá vůle. Bylo to neúnosné břemeno.
„Mám tě rád,“ zašeptal mezi vzlyky, jako by doufal, že se ta slova dostanou k bratrovi. Byla to pravda, měl ho rád, neuvěřitelně moc a vždycky mu to dával najevo. Byl to JEHO bratr, JEHO dvojče, JEHO vlastní krev a tělo, nejdůležitější člověk na světě, jediný člověk, který mu mohl rozumět víc než kdokoli jiný. Jediný, koho by chtěl mít po svém boku, ale nemohl.
Vždycky si říkali, že se budou navzájem podporovat a pomáhat si, že stačí jen říct a ten druhý přiběhne a podá mu pomocnou rukou. Ale jak mohl Tom požádat Billa o pomoc, když to byl on, kdo ho nutil trpět?
Vyčerpaný pláčem, už několikátým pláčem kvůli té jediné osobě, Tom usnul a doufal, že s příchodem nového dne dostane druhou šanci.
***
„Tati, koupíš mi sušenky?“
„Ano, zlato, jdi si pro ně.“ A aniž by to musel dvakrát opakovat, Charlie vyrazila k regálu se sušenkami a tlačila svůj krásný červený vozík s vlaječkou, který si vzala u vchodu.
Bill se podíval na holčičku, která šťastně odcházela, a usmál se nakažen její dobrou náladou. Ta malá dívenka byla jako uragán, když se do toho dostala, a trvalo dlouho, než se dokázala zase uklidnit. Pro chudáka Billa bylo neuvěřitelně těžké uklidnit ji. Ale to se dalo čekat: první dojem mu jasně ukázal, jaká dívka je.
„Prosím tudy,“ ředitel dětského domova, který oslovil, mu vyprávěl o svých svěřencích, a když přišel čas, aby se s nimi osobně setkal, byl Bill nadšený. Srdce měl až v krku a byl plný očekávání.
Hned si všiml, že je to tu přesně tak, jak si představoval, s dětmi všeho druhu: velkými i malými, bílými i barevnými, baculatými i hubenými, s brýlemi i bez, blonďatými, tmavovlasými, zrzavými… A uprostřed všeho toho poskakování a sborového smíchu na nádvoří upoutala Billovu pozornost postava, která seděla na houpačce a česala panenku. Byla sama, ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.
„Tohle je Charlie,“ informoval ho muž, když si všiml jeho zájmu o holčičku, „jsou jí teprve tři, ale v hlavičce to má jako pětiletá. Je velmi chytrá!“ Tvářil se hrdě, ale pak se ho dotkl závoj rozrušení. „Je tu ale jeden problém… nemluví.“
„Je němá?“ Bill byl zmatený.
„Ne, vůbec ne. Jen… nemluví s námi.“ Kývl hlavou směrem k dívce a dodal: „Mluví jen se svou panenkou.“
Billa to zaujalo natolik, že se okamžitě pokusil s dívkou sblížit.
„Ahojky.“ Ale ona neodpověděla, přesně jak očekával, ale to ho neodradilo. „Víš, že máš krásnou panenku?“ A to byla zřejmě ta jiskra, která ho v jejích očích učinila zajímavým, protože když držel hlavu stále skloněnou, Charlie vzhlédla, ale stále mlčela. Načež si Bill klekl na kolena a znovu začal mluvit. „Jak se jmenuje?“ A ona, ukazujíc malým prstem na sukni panenky, dala první znamení odpovědi. Na něm byl kus látky s nápisem Ann.
„Ann, to je krásné jméno!“ Řekl vesele Bill a zkusil použít techniku, kterou viděl v jednom filmu. „Poslyš, Ann, můžeš mi říct, jak se jmenuje tvoje kamarádka?“ Holčička byla nejprve poněkud zmatená a Bill si myslel, že prohrál, ale pak uslyšel její šepot.
„Charlie.“
„Charlie? To je krásné jméno. A myslíš, že tvoje kamarádka Charlie má ráda sladkosti?“ A dívka souhlasně pohnula hlavou panenky. Tento tah se ukázal jako vítězný a umožnil mu získat si dívčinu přízeň.
Nejtěžší bylo přimět ji, aby přestala komunikovat přes Ann, ale díky vytrvalosti a velké trpělivosti se to nakonec povedlo. Charlie za necelé dva roky normálně mluvila a vnímala Billa jako svého skutečného tatínka.
„Vzala jsem ty s hvězdičkami!“ Vykřikla holčička, a tím vrátila černovláska do reality. Usmál se a pohladil ji po hlavě.
„Hodná holka.“
Adoptovat tu holčičku byl určitě ten nejbláznivější nápad, jaký ho kdy napadl, ale nebylo dne, kdy by za to neděkoval Bohu. Mít dceru bylo úžasné, se všemi klady i zápory.
Ale v náhlém záchvatu spěchu ten malý škůdce zmizel i s vozíkem a Bill se za ní vydal, proplouvaje mezi ostatními lidmi. To byla jedna z „nevýhod“ mít dítě: zodpovědnost. Děti jsou občas nezvladatelné a vy musíte mít oči všude!
Náhle ji ztratil z dohledu a polil ho studený pot.
„Charlie!“
***
Tehdy ho život znovu vystavil zkoušce. Těžká volba, která může změnit jeho osud…
„Pepsi nebo Fanta?“ Po zjištění všech pro a proti se rozhodl vzít obě.
Nesnášel nákupy potravin, byla to ta nejnudnější věc hned po žehlení (a to ani žehlit nemusel, protože to za něj dělala hospodyně). Navíc nakupování potravin pro svobodného muže bylo docela smutné. JEDNA pizza, JEDNO pití, JEDEN dort, JEDEN pytlík chipsů… Dokonce i supermarket mu připomněl, že je sám jako pes! Navíc musel jít do obchodu sám, protože Odette – jeho hospodyně – byla nemocná a Georg z toho vycouval, čímž dal najevo, že není jeho sluha.
Zatímco si prohlížel, které značce okurek má věřit, narazil do něj vozík.
„Do prdele!“ Zaúpěl, začal skákat na místě a ucítil ostrou bolest v lýtku. Už se chystal vychrlit příval nadávek, když ale uviděl malou blonďatou hlavičku, která na něj lítostivě zírala, uklidnil se.
„C-Charlie?“ Holčička sklopila hlavu, otočila se k odchodu a Tom se rozhodl ji pronásledovat. „Hej, počkej!“
„Charlie, kde jsi?“ Když Tom uslyšel ten hlas, zachvěl se. Koneckonců, měl to čekat: kde byla ta malá, tam musel být i Bill.
Od jejich posledního setkání uplynuly dva týdny a rasta rozhodně nebyl psychicky připravený na to, aby se znovu setkal se svým bratrem. Záměrně se setkání s ním vyhýbal tím, že už nechodil ke školce, aby se mohl vzpamatovat z té rány, kterou dostal, a pak ho potká v obchodě.
Když ho uviděl, jak se před ním zjevil, málem ho ranila mrtvice. „A-ahoj!“ Vydal ze sebe okamžitě omámeně.
„Oh, ahoj,“ pozdravil druhý, viditelně zmatený. Nakupoval v tomto obrovském supermarketu celé měsíce a nikdy se tu nepotkali. Tak proč tam na něj narazil dnes?
Charlie přerušila tu trapnou chvíli. „Řekl sprosté slovo!“ Chytila se Billa za kalhoty a ukázala na Toma.
Rasta se poškrábal na hlavě: „Ehm, jo… víš, ona… v podstatě do mě najela vozíkem a…“
„Omluvila ses?“ Bill se s vážnou tváří otočil na Charlie, ale nespouštěl z bratra oči. Charlie neodpověděla a rasta ji vyzval, aby se omluvila.
„Promiň.“
„Co tady děláš?“ Obrátil se Bill na Toma.
Vzhledem ke své povaze by mu na takovou hloupou otázku odpověděl nějakým vtípkem, ale cítil, že v tuhle chvíli by to nebylo vhodné. „Nic, jen trochu nakupuju. Moje hospodyně je nemocná, takže to musím udělat já.“
Náhodná shoda okolností, že na sebe narazili v tom obchoď, jim umožnila prohodit pár slov, ale pak byl Bill nucen rozhovor ukončit. „Promiň, ale už musíme jít. Pojď, Charlie.“ A následován svou dcerou zamířil černovlásek k pokladně. Tom, aniž by o tom více přemýšlel, mu okamžitě začal pomáhat s nákupem, a dokonce mu nanosil věci do auta.
Když Bill nastoupil do auta, stáhl okénko a otočil se na Toma, který se na něj díval a nervózně se kousal do rtu. „Díky,“ řekl se sotva znatelným úsměvem, odjel a nechal bratra za sebou.
„Nemáš zač,“ odpověděl Tom šeptem trochu opožděně. Bill se usmál a také mu poděkoval. To byl dobrý začátek! Oproti předchozímu neslavnému chování udělal krok kupředu, dokonce spolu dokázali dvě minuty mluvit!
Najednou se zdálo, že se Tomovi vrátila sebedůvěra, a vzchopil se. Nehodlal na Billa spěchat, ale chtěl se ujistit, že ho tak či onak dostane zpátky.
***
„Zlato, ukliď tyhle věci, zbytek udělám já.“
„Dobře!“
Štěstí se o vás postará. Se všemi supermarkety v Los Angeles, se všemi dny, kdy tam mohl jít, se musel ten den potkat právě v tomto obchodě s Tomem.
Štěstí je slepé, ale smůla vidí velmi dobře, pomyslel si Bill a uklidil cereálie. Nebylo příjemné Toma znovu vidět, ale když ho viděl, jak mu pomáhá s nákupem, trochu roztál.
Nemá cenu si nic nalhávat, Tom mu celé ty roky chyběl a chyběl mu hodně. Koneckonců se vzdal kusu svého života, aby si vytvořil nový. Úplně ho vyloučil ze svého světa a už se nikdy neohlédl. Ale chyběl mu. Jelikož ale byl až příliš pyšný, raději by si nechal vyříznout hlasivky, než aby to přiznal nahlas, ale věděl, že to tak je. Když ho znovu uviděl, byl trochu zmatený.
Nechtěl myslet na to, jaký by byl jeho život, kdyby zůstal s Tomem. Nechtěl se zabývat minulostí, žil okamžikem, stejně jako to vždycky zdůrazňoval ve svých písních, když ještě fungoval v Tokio Hotel. Ale čas od času si položil několik otázek. Pak ale uviděl úsměv na tváři Charlie a uvědomil si, že každý mrak má přece jen světlou stránku. Koneckonců byl šťastný i bez Toma po svém boku.
„Stejně nemohl být můj,“ pomyslel si v nejtemnějších chvílích; byl to způsob, jak získat sílu.
***
Místnost už poněkolikáté ozářil blesk a o několik vteřin později vzduchem otřásl silný hrom.
Jak předpokládal, dveře jeho pokoje se otevřely a on uslyšel, jak se k jeho posteli blíží Charliiny droboučké nožky.
„Tati… tati, já se bojím,“ zašeptala a zůstala přitisknutá k matraci. Pak se Bill beze slova otočil, odhrnul peřinu a pokynul jí, aby si lehla do jeho velké postele. Okamžitě do ní skočila a pevně si přitiskla panenku k hrudi.
„Ale tohle je naposledy… už jsi velká holka.“
„To není pravda, jsem malá,“ zamumlala, zabořila hlavu do polštáře a přikryla se peřinou.
„Jak to, že když chceš jít pozdě spát, jsi velká, a když se bojíš, jsi malá?“ Děvčátko však neodpovědělo.
Bill se usmál, lehl si na bok a pohladil ji. To holčičku uklidnilo a odkryla se, jen aby vystrčila svou malou blonďatou hlavičku.
Černovlásek se znovu usmál a objal ji dlouhou paží. Chtěl zase znovu spát, ale Charlie narušila ticho.
„Ty se nebojíš?“
„Ne, už ne, jsem dospělý. Už se bouřek nebojím,“ řekl moudře.
„Dřív ses bál?“
„Ano, jako dítě jsem se bouřek bál!“
„A taky jsi chodil spát k rodičům?“ Zeptalo se zvědavě děvčátko a sledovalo ho.
Tato otázka Billa trochu překvapila, a tak neodpověděl hned.
„Ano,“ zalhal nakonec. Nikdy nechodil spát k rodičům. Když byla bouřka nebo se bál duchů, mohl jít jen na jedno místo: do Tomovy postele.
Jako dítě trávil více času v jeho posteli než ve své vlastní. V bratrově náručí se cítil bezpečně, chráněný před vším a všemi. Věděl, že ať se stane cokoli, vždycky bude mít jeho po svém boku a on pro něj udělá cokoliv na světě.
Zklamaně si povzdechl.
„Teď už jdi ale spát, ano?“ Dal jí pusu na čelo a lehl si.
S pohledem ztraceným v prázdnotě si vybavoval nejlepší vzpomínky na dětství s Tomem. Pořád spolu, v dobrém i zlém: doma, ve škole, na pláži, na koncertech, v hotelu, všude. Stále spolu, nerozlučně, jako by byli siamská dvojčata. Kam šel jeden, šel i druhý, a co si myslel jeden, myslel si i druhý. Jejich empatie byla neuvěřitelná, ani spolu nemuseli mluvit, jejich oči komunikovaly za ně.
V pološeru pokoje se Bill snažil znovu vybavit si ten pohled, ale vybavil se mu jen ten, který viděl ráno. Vypadal jako zpráskaný pes, který se bojí kdovíjaké reakce. Viděl v něm zrůdu? Opravdu se ho bál?
Srdce se mu sevřelo v hrudi.
Samozřejmě, že to, že o něm tři roky neslyšel, bylo dost zlé, ale už bylo pozdě to napravovat, řekl si. A stejně nevěděl jak. Uplynulo příliš mnoho času a od chvíle, kdy ho znovu uviděl, se mu všechno v hlavě úplně zhroutilo. Nevěděl, jak se chovat! Projevit zášť po pokusech sblížení by bylo brutální, ale přece ho nemohl hned vítat s otevřenou náručí?!
Situace byla složitá a on si nemohl oddechnout při pomyšlení, že si za ni může sám. Byl nucen se s Tomem rozloučit, i když to byla ta nejtěžší věc. Na bratra, na někoho tak důležitého, na člověka, kterého milujete, nemůžete zapomenout jen tak přes noc.
Vzpomínka ho přenesla do doby před třemi lety, do oné osudné noci.
Po další hádce se Bill rozhodl odstěhovat, opustit dům, který sdílel s Tomem, a žít jinde, sám. Spěšně si sbalil své dva kufry, a pak se co nejtišeji vytratil. Ale ne dřív, než se podíval na svého bratra, který spal schoulený v posteli. Přes všechen vztek, který si na něm v posledních týdnech vybil, mu pohled na spícího kluka vykouzlil úsměv na tváři. Navzdory svému věku byl nesmírně sladký.
Pak už nic. Několik let neměl možnost ho vidět. Až před několika týdny. Bylo to jako blesk z čistého nebe, který v chudákovi Billovi rozpoutal uragán emocí, a on nevěděl, jak se má chovat.
V posledních dnech mu Tom dal hodně důvodů k přemýšlení. Stále nebyl rozhodnutý, co má dělat, protože jeho představy stále nebyly příliš jasné, a tak byl zatím na vážkách.
Když místnost ozářil další blesk, Bill vyhlédl z okna. Temná, ponurá obloha, protkaná blesky a hromy, byla stejná jako ta, kterou mohl sledovat i Tom. Zajímalo ho, jestli i on ji obdivuje. Zajímalo ho, jestli si i on vzpomínal na noci, které spolu strávili v posteli, aby ho ochránil. Přemýšlel, jestli by se i on chtěl vrátit do těch časů, kdy byli šťastní. Ano, byli spolu šťastní. Oddělený život byl však peklem, vždy prázdným, ať už dělali cokoli, aby ho utišili.
Bill si povzdechl a snažil se uklidnit své srdce: ti dva nebyli stvořeni k tomu, aby žili jako úplní cizinci.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
