autor: Consu
5 – Krok za krokem
Je úžasné, jak slovo, gesto, jakákoliv maličkost dokáže náhle změnit náladu člověka. Ano, protože po tom polovičním úsměvu a poděkování od Billa se v Tomovi znovu objevila naděje a dobrá nálada, která rozkvetla do pozitivního myšlení.
Na velké plány bylo samozřejmě ještě brzy, ale rasta věděl, že prolomení tvrdé skořápky, kterou si jeho bratr vybudoval, mu usnadní cestu k jeho srdci. Udělal první kroky a ty vedly k dobrému výsledku, i když začátek byl trochu nejistý, ale věděl, že nějaká část je hotová. Nyní už stačilo dělat krok za krokem, aby si získat Billa nadobro zpátky.
Samozřejmě, že sedět v autě pár metrů od jeho domu, s kávou a croissanty, slunečními brýlemi, čepicí na hlavě a špehovat každý jeho pohyb, rozhodně nebyl nejlepší způsob, jak se dostat do bratrovy blízkosti. Ale teď už se do role špióna ponořil naplno!
Když se rozhlédl po okolí a zadíval se na dvě dívky, které šly po protějším chodníku, zesílil hlasitost sterea, které hrálo písničky jeho milovaného Samy Deluxe. Začal si tiše broukat a nevnímal zvědavé oči staré ženy, která ho od jeho příjezdu sledovala přes okno a čekala, co udělá. Ani si nevšiml, že ta dáma není jediná, kdo ho pozoruje.
„Jsi mizerný špión.“
Tom zalapal po dechu a málem si svůj dokonalý krémový interiér polil kávou, když uslyšel ten hlas. Než však stačil odpovědět, byl vyzván, aby ho následoval do domu.
***
Za tři roky se ani trochu nezměnil.
„Idiot jako vždy,“ zašeptal si pro sebe Bill, když poznal Tomovo auto zaparkované nedaleko jeho branky. Nečekal, že ho tam uvidí, zrovna když si půjde pro noviny, ale příliš ho to nepřekvapilo.
„Jsi mizerný špión.“ Samozřejmě, protože špióni o sobě obvykle nedávají vědět, zůstávají inkognito. Nesedí v autech, nepouští si nahlas hudbu a nezpívají německé písničky uprostřed ulice Los Angeles! Měl dospět, ale Tom byl vždycky jako dítě a Bill od něj takové chování očekával. Koneckonců teď, když věděl, kde bydlí, se mu zdálo divné, že se u jeho dveří neukázal o něco dřív.
Tomova vyděšená tvář, překvapená tím, že se zničehonic objevil, přiměla Billa k úsměvu, protože se nedokázal ubránit myšlence, jak strašně vtipný je.
„Pojď dál.“
Bylo to poprvé, co ho pozval do domu, ale necítil se nepříjemně. Vlastně mu to připadalo téměř přirozené. Koneckonců, takhle by se bratři měli chovat. Neprovedl ho po době, ale jednoduše ho zavedl do kuchyně, kde mu nabídl něco k pití.
Dlouho bylo ticho, dokud mu nepodal sklenici vody, o kterou ho požádal. Na to Tom začal obyčejným: „Pěkný dům!“
„Díky.“
V místnosti se rozhostilo druhé trapné ticho, které vzápětí přerušily malé krůčky Charlie na schodech.
„Tati, zapneš mi šatičky?“ Zeptala se holčička, když se skloněnou hlavou vešla do kuchyně a šátrala rukama za zády.
„Nejdřív pozdrav, máme hosta.“ A s tím jí Bill ukázal muže sedícího na levé straně stolu, který ji hned pozdravil. „Ahoj, zlato!“
Jakmile jí černovlásek zapnul zip na šatech, Charlie se nahrbila, sklonila hlavu a zčervenala se. „Ahoj.“
„Charlie, tohle je…“
„Tom,“ přerušila ho, lehce vzhlédla a její otec byl mírně zmatený. Pak ale usoudil, že když ji Tom před několika týdny přivedl domů, nejspíš se jí představil.
„To je ale paměť,“ gratuloval jí Tom s úsměvem.
„Charlie, zlato, sedni si, nachystám ti snídani.“ S těmito slovy se pán domu zvedl od stolu, otevřel skříňku a vytáhl misku. Vzal mléko a cereálie a položil je před svou holčičku, která se okamžitě pustila do přípravy jídla.
Než si však blondýnka strčila první lžíci mléka a cereálií do pusy, podívala se na Toma, který jí pohled oplatil s úsměvem. Mírně naklonila hlavu na stranu, zúžila oči a zkoumala každý centimetr toho člověka před sebou.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem za tvým tátou,“ odpověděl velmi klidně.
„Kde bydlíš?“
„Tady v Los Angeles, proč?“
„Nikdy jsem tě neviděla,“ řekla, strčila si sousto do pusy a pomalu žvýkala.
„No, já hodně pracuju, takže jsem často ve svém studiu.“ Při těch slovech se na něj Bill zmateně podíval. Studio? Hudební studio? Pracoval ještě v hudební branži?
„Žiješ s mámou?“ Pokračovala Charlie, jakmile sousto polkla.
„Ne, moje máma žije v Německu.“
„Moje babička taky!“ Řekla holčička nadšeně a poklepala pěstí na stůl. „Jak se jmenuje?“ Tom však na tuto otázku nemohl odpovědět, protože ho přerušil Bill, který dívku vyzval, aby si pospíšila a dojedla.
Tom pak využil příležitosti a položil tomu malému podnikavci několik otázek. „Kolik ti je let, Charlie?“
Dívka si vložila lžíci do úst a rozevřela ruku.
„Pět, jo? No, tak to už jsi velká holka.“ A ona odpověděla souhlasným přikývnutím. „A když už mluvíme o mamince… Kde je ta tvoje?“
Špatný krok. Bill rychle zasáhl. „Charlie, běž se obout, za chvíli odcházíme.“
„Ale já jsem ještě nedojedla.“
„Dojíš to později, teď se běž obout a vezmi si batůžek.“ Neřekla ani slovo a poslušně vyběhla z kuchyně.
„Samozřejmě, mluvit o takových věcech je skvělý nápad, že?“ Zeptal se ho Bill, který se zvedl ze židle a uklidil věci ze stolu.
„Co? Jen jsme si povídali,“ omluvil se Tom a bezstarostně pokrčil rameny.
„Připadá ti tohle jako vhodná otázka? Víš, že mámu nemá!“ Bill se přiblížil na pár centimetrů od jeho nosu. Jeho bratr na tuto výzvu okamžitě zareagoval a vstal.
„Ne, nevím, protože se stala taková věc, že mi nikdo o její existenci nic neřekl,“ odpověděl a ukázal na místo, kde Charlie seděla.
„Aaah, já věděl, že nebyl dobrý nápad pouštět tě dovnitř,“ vydechl Bill a posadil se zpátky na své místo, což krátce nato udělal i Tom.
„Jsem připravená,“ řekla holčička, když znovu vešla do pokoje, a otec jí vrátil hrnek a vyzval ji, aby dojedla snídani v obývacím pokoji, aby mohli zůstat sami a popovídat si.
„Takže? Řekneš mi, odkud se vzala?“ Požádal Tom, když viděl, že je jeho bratr nerozhodný. Pak se Bill zhluboka nadechl a začal vyprávět:
„Adoptoval jsem ji. Několik měsíců poté, co jsem se nastěhoval do tohoto domu, jsem se rozhodl, že se odhodlám, a šel jsem do dětského domova. Po stovkách vyplněných a podepsaných formulářích se mi podařilo získat ji do péče, a tak se o ni starám už dva a půl roku.“ Tom mlčel a Bill pokračoval ve svém vyprávění. „Její matka žije v ústavu. Sociálka malou odvezla poté, co její matku našli v motelovém pokoji v bezvědomí pod vlivem koktejlu z prášků. Charlie byl teprve rok, chudák dítě.“ A po těchto slovech si povzdechl a krátce nato znovu pokračoval. „Občas jí pošlu e-mail. Jen aby věděla, že je Charlie v pořádku, možná jsem jí poslal pár fotek. Ale nezdá se, že by ji to zajímalo.“
„Ona to ví?“ Zeptal se potom zvědavě Tom.
„Jo, ví všechno. V ústavu je vychovávají tak, že jim vysvětlí jejich situaci, jakmile začnou klást první otázky. Nezdá se však, že by byla nějak traumatizovaná. Je velmi inteligentní, stačí jí věci vysvětlit a ona je pochopí. Takže si myslím, že svůj příběh přijala takový, jaký je. Samozřejmě bylo trochu těžké přimět ji, aby mě brala jako svého tátu, ale krůček po krůčku se mi to podařilo.“ Oba mlčeli, což Billa strašně znervózňovalo, a tak najednou vyhrkl. „No, neřekneš nic? Právě jsem ti řekl, že jsem tu malou adoptoval, a ty neuděláš žádnou scénu? Žádné: Zbláznil ses, nebo nemohl sis raději koupit psa? Vůbec nic?“
„Co bych měl říkat?“ Tom pozvedl obočí. „Je to tvůj život, můžeš si dělat, co chceš. Já bych tak daleko nikdy nezašel, ale jestli jsi spokojený… Dobře pro tebe.“
Odpověď Billa vůbec nepotěšila a vycítil, že je tu ještě něco jiného. „Mě neoblafneš,“ zašeptal a oči měl jako štěrbiny, „mně nemůžeš lhát. Myslíš si, že jsem blázen, že jsem udělal chybu, přiznej to!“
Tom se nechtěl hádat, ale věděl, že tajením věcí před bratrem by nebylo k ničemu. „Jo, to je ono. Jsi naprostý blázen, Bille! Jak tě vůbec může napadnout adoptovat to stvoření, dceru narkomanky?!“
„To, že matka začala brát drogy kvůli poporodní depresi, ještě neznamená, že se jí stane taky! Co to je za řeči?“
„Okey, ale faktem zůstává, že nejsi při smyslech! To ji chceš vychovávat sám?“
„Bože, ty taky? Máma nás vychovávala sama, pamatuješ? Tátu jsme viděli jednou za čas, ale v pohodě jsme vyrostli!“
„Co se týká mentality, tak ty o něco méně! To, že to dokázala naše matka, neznamená, že musíš jít v jejích stopách! Kromě toho, ona neměla na výběr, ale ty ano!“
„Rozhodl jsem se vychovat dceru, věnovat se tomu človíčkovi, věnovat jí všechnu svou lásku!“
„Oh jistě, když už jsem tu nebyl, usoudil jsi, že bude nejlepší, když mě nahradíš!“ Možná to, co řekl, bylo už příliš, protože Tom okamžitě zalitoval, když viděl Billův ublížený výraz.
„Promiň, nechtěl jsem…“
„Zapomeň na to,“ přerušil ho černovlásek a odvrátil pohled.
V rozhovoru nebylo možné pokračovat, protože bylo načase, aby Bill odvedl Charlie do školky a Tom šel do práce.
„Georg na mě čeká,“ řekl, když zamířil ke dveřím v doprovodu těch dvou.
„Pracujete spolu?“ Zeptal se Bill, stále ještě viditelně sklíčený z hádky, která se odehrála předtím.
„Jo. Spojili jsme se jako manažeři a producenti.“
„Super.“
„Jo.“ Udržet vzájemný oční kontakt bylo nemožné a oba se nemohli dočkat, až odejdou, i když nevěděli, jak rozhovor ukončit.
„Tatiii! Pojďme, ať nepřijdeme pozdě!“ Vykřikla Charlie a zatahala Billovi za kalhoty.
„Jo, máš pravdu. No tak… ahoj,“ řekl černovlásek a snažil se vyhnout pohledu svého bratra, který dělal totéž. „Jo, ahoj.“ Pak si Tom dřepl a pozdravil netrpělivou Charlie pohlazením po tváři. „Ahoj, zlato.“ A ona mu odpověděla stydlivě jako vždycky.
Každý se tedy vydal svou cestou, aniž by se ohlédli.
Nebylo to skvělé ráno, ale alespoň se obnažilo pár věcí z minulosti.
Bill i Tom se po tomto rozhovoru cítili o něco lehčí, i když se jejich rozhovor změnil v hádku. Postupovali krok za krokem, a zatímco Tom měl radost, Bill se trochu bál.
Když se znovu setkal s Tomem, mluvil s ním, vyprávěl mu, co se mu stalo a jak se dostal do kontaktu s Charlie, cítil se… křehký.
Když odcházel z domu, když se rozhodl skoncovat s Tomem a celkově se svojí minulostí, slíbil si, že už se nikdy nevrátí. Že nikdy nedovolí, aby mu bratr – nebo kdokoli jiný – ublížil. A právě touhle ranní konverzací Bill Tomovi nabídl způsob, jak to udělat. Dobře, o nic nešlo, ale co když budou tyhle informace někdy v budoucnu použity proti němu? Možná mluvil příliš mnoho. Možná mu neměl říkat o Charlie, neměl ho zvát domů, neměl mu znovu důvěřovat.
Teď už bylo pozdě to napravit, ale Bill si slíbil, že příště si dá větší pozor. Nechtěl v Tomovi vidět nic zlého, ale také nechtěl polevit v ostražitosti, na to bylo ještě příliš brzo.
***
„Proč sem pořád chodíš?“ Zeptal se Georg a zívl; byl unuděný k smrti „Chceš se zase hádat? Chceš, aby tě mlátil pánví po hlavě, jako když jste byli malí?“
„Samozřejmě že ne, ty idiote,“ odpověděl Tom podrážděně a potáhl z cigarety, „já jen… potřebuju ho vidět. Musím s ním mluvit, musím se mu omluvit.“
„Jo, ale když mu budeš pořád za zadkem, vyvoláš opačnou reakci! Když budeš prudit, zabouchne ti dveře před nosem!“
„To je mi jedno. Chci to zkusit.“
Tom, kterého v posledních dnech viděl, byl pro Georga úplně nový Tom. Po období, kdy mu připadal jako reinkarnace dvoumetrové améby, mu nyní v hrudi hořel oheň. Oheň živený nadějí a jeho neskutečnou tvrdohlavostí. Od chvíle, kdy našel Billa, se zdálo, že si je Tom každým dnem jistější, že ho může mít zpátky, a Georg věděl, že se toho jen tak nevzdá. Proto šel s ním, částečně proto, aby ho nenechal samotného, a částečně proto, aby si to představení užil. Koneckonců, hádky dvojčat ho vždycky bavily.
„Támhle je.“ Tom vystoupil z auta a běžel k Billovi, který právě vycházel ze dvora školky a držel Charlie za ruku. „Bille počkej.“ Na vteřinu se zastavil, aby se podíval, kdo to je, ale pak se dal znovu do chůze. „Bille zastav, prosím, potřebuju s tebou mluvit.“
„Co chceš?“ Netrpělivě si přehodil tašku přes rameno, zatímco Charlie se na oba dospělé dívala jako na tenisový zápas.
„Chtěl jsem se omluvit za tamto ráno. Vyjel jsem na tebe, omlouvám se.“
„Tom Kaulitz se omlouvá, jaké další novinky?“
„Bille, prosím.“
„Už jsi skončil?“ Zeptal se Bill a otevřel dveře auta. „Musím jít.“
Tom odevzdaně sklonil hlavu jako zpráskaný pes. Bill uměl být někdy tak tvrdohlavý! Bylo vidět, že jsou dvojčata, měli stejnou povahu! Jenže černovlásek se na rozdíl od něj nedokázal dlouho udržet. Zvlášť po té době, kterou strávili odděleně.
Už se chystal odejít, když uslyšel Charliin hlásek, který volal svého otce. Charliin otec k ní přistoupil, a nechal ji, aby mu to zašeptala do ucha, a pak se otočil a nechal Toma zmateného.
„Co se děje?“ Bill zkřížil ruce, zkřivil rty a odvrátil pohled, jako by ho to naštvalo. Jeho bratr nechápal, zatímco dívka dál poklepávala otci na bok, jako by ho chtěla popostrčit. Nakonec to Bill řekl.
„Charlie se ptá, jestli máš čas si s ní chvíli hrát.“
***
„Takže já jsem princezna a ty jsi princ, který mě přišel zachránit.“
„Co uděláme s Georgem?“
Charlie si zamyšleně přiložila malíček k bradě a pak vykřikla: „Pes!“
„Já – pes?“ Brunet se zakoktal, když ucítil velké ponížení.
„Ano, pes. Pes Gerog.“
„Georg,“ opravil ji.
„Eh, Gerog!“
„Aaaah zapomeň na to.“
Oba chlapci si hráli jako děti, takže Charlie vypadala jako nejinteligentnější z celé party, zatímco Bill je zpovzdálí vsedě na verandě mlčky pozoroval.
Když viděl Toma pobíhat s jeho holčičkou sem a tam, nemohl si pomoct a zklamaně si povzdechl. Vždyť ta scéna byla vším, co si kdy přál: dva lidé, které miloval nejvíc na světě, si spolu šťastně hráli. V minulosti o tom hodně fantazíroval, zatímco v temné noci přemýšlel o tom, jak by chtěl strávit zbytek svých dnů. A teď, když to měl před očima, když se to zdálo být skutečností, nemohl si pomoci, ale cítil se nesmírně hloupě. Věděl, že ten výjev bude trvat jen krátce, že se ten nádherný sen brzy rozplyne s přicházejícím večerem a jeho srdce bude každou vteřinou víc a víc tesknit.
Když viděl Charliin úsměv, jak si hraje s Tomem, a když viděl, že to samé platí i pro něj… a Uchvátilo ho to, a zároveň se cítil smutný.
Celou tu dobu držel rastu v nevědomosti o Charliině existenci, protože se bál. Bál se, že ji nepřijme a že ji nebude chtít poznat, ale především se bál, že nikdy nepřijme plán, který měl celou dobu v hlavě: stát se rodinou.
To bylo to, co Bill chtěl. Přesně tohle. Mít vlastní rodinu a dva lidi, které miloval ze všeho nejvíc. Zdálo se to tak jednoduché, když to viděl u ostatních, zatímco pro něj to bylo tak složité. Zvlášť když pomyslel na to, že člověk, kterého chtěl mít po svém boku, byl jeho milovaný bratr. Bratr, který by takovou situaci nikdy nepřijal, který by takový závazek kategoricky odmítl… Hlavně proto, že neopětuje city Billa, který zašel až příliš daleko.
Věděl to, Bill to moc dobře věděl. Žádat po Tomovi nemožné bylo vůči oběma nespravedlivé. Proto odešel. Hádka kvůli problémům v kapele byla jen záminka, skvělá záminka, která spadla z nebe, a on ji využil. Protože co měl dělat? Vyznat se ze zakázaných citů svému bratrovi – protože on byl hlavně jeho dvojče, ne jen tak někdo? K čemu? Aby ho odmítl? Aby mu řekl, že je nemocný, úplně šílený, protože si plete bratrskou lásku s láskou s velkým L? Ne, to bylo příliš. Bill se už nemohl skrývat za maskou, za falešnými úsměvy a pohledy, které skrývaly nesmírnou bolest.
Proto zmizel. Už to nemohl vydržet.
Musel zapomenout na Toma, na své pocity, na svou fixaci, radikálně změnit svůj režim a život.
Podařilo se mu to, nebo si to alespoň myslel, dokud se znovu neobjevil Tom a nerozpoutal uragán emocí, z něhož ho pokaždé, když si na to vzpomněl, rozbolela hlava. Nevěděl, co si má myslet, co má dělat, jak jednat, jak se má chovat. Snažil se rozumně uvažovat mozkem, ale jeho srdce volalo po něčem víc!
Přemýšlel, kolik by toho v takových podmínkách vydržel, ale když viděl, jak se jeho malá Charlie a jeho bratr spolu baví, myslel jen na to, jak je ta scéna krásná a jak si přeje, aby nikdy neskončila. Jestli to byl sen, tak se už nikdy nechtěl probudit. Nechtěl zničit kouzlo okamžiku, nechtěl být jeho strůjcem. Chtěl si těch pár okamžiků užít, aby si je mohl uchovat ve svém srdci. Bylo samozřejmě pošetilé dělat si iluze, ale snění nic nestálo.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
