autor: Consu
6 – Uzly se dostávají na hřeben
„Tati, já ty šaty nesnáším!“
„Ano, já vím, říkáš to už po milionté. Jen to ještě chvíli vydrž, než dodělám úpravy.“
Takto vypadal typický večer u Kaulitzů doma: otec a dcera – takříkajíc se bavili – při úpravách nové kolekce 0-12 pro nadcházející sezónu. Což bylo hezké, protože pak mohli trávit čas spolu, ale když toho měla Charlie dost, začala skutečná tragédie.
„Tohle je těsné, tohle je ošklivé, z toho se mi dělá špatně, tohle je nudné…“ To byly první známky selhání. To Billa znervózňovalo, protože s blížícím se termínem se tíha práce zvyšovala a on si nemohl dovolit ani minutu přestávky. Cestovat po světě na turné s kapelou je stresující, ale vést módní agenturu také nebyla procházka růžovým sadem. Zvlášť když musel pracovat s Charlie na dětské kolekci. Nejednou pro něj byla velmi užitečná, protože mohla působit jako poradce, jelikož byla potenciální klientkou, ale když do té role zapadla, byla nesnesitelná. Brala to jako hru, protože pro ni to byl každodenní karneval, ale po několika hodinách strávených hraním si na figurínu už jí to přestalo bavit.
„Charlie, nehýbej se.“
„Uuuh!“ Už poněkolikáté zafuněla, načež byl její otec nucen hodit ručník do ringu:
„Okey, fajn, konec. Tohle zvládnu dodělat i bez tebe.“ Opatrně jí šaty svlékl a nechal ji běžet do obýváku – jen ve spodním prádle a tílku – a ona černovláska nechala pracovat v jeho pracovně.
Mezitím zazvonil telefon a zvedla ho Charlie, která byla nejblíž.
„Sídlo Kaluiz, kdo je to?“
„Ještě ses nenaučila vyslovovat své příjmení, skřítku?“ Řekl známý hlas, který se posmíval její výslovnosti. Vtom holčička navzdory výsměchu nadšeně zajásala.
„GUSTAAA!“
Chlapec ignoroval její chybu ve výslovnosti svého jména a přešel k věci. „Jak se máš, čiperko? Je tatínek doma?“
„Ano, je v pracovně, dám ti ho.“ Odběhla k otci a podala mu telefon.
„To je Gusta!“
Billovi se rozzářila tvář. „Gustave! Jak se máš, gumový medvídku?“
„Výborně, ty můj malý Rudolphe Valentino, co ty?“
„Prostě skvěle! Rád tě slyším!“
Když skončily obvyklé zdvořilosti, přešel Gustav k hlavnímu důvodu, proč volal. „Protože mám oficiálně dovolenou, přijedu se za vámi příští týden podívat.“
„To myslíš vážně? Příští týden? To je skvělý!“
„Jo, turné skončilo, takže jsem teď jenom tvůj! A samozřejmě si nemůžu nechat ujít šesté narozeniny prcka.“
Správně, Bill téměř zapomněl, že za pár dní bude mít jeho dcera narozeniny. A nebyl lepší způsob, jak to oslavit, než s jeho nejlepším přítelem!
„Okey, budu se na tebe těšit! Pokoj pro hosty je pro tebe vždy připraven, to víš.“
„Vážně?“ Zažertoval blonďák se smíchem. „A pak… musíš mě informovat o…“ Nechal větu nedokončenou, protože si byl jistý, že jeho přítel pochopí, o čem mluví. „Okey?“
„Jo, fajn.“ Bill se mírně zamračil, ale snažil se to nedat najevo.
„Mmm… okey, teď tě budu muset opustit, musím jít za mámou, která tě mimochodem pozdravuje. Uvidíme se brzy!“
„Dobře, pozdravuj rodiče, ahoj!“
Černovlásek zavěsil a připojil se ke své dceři, která na něj nedočkavě čekala na sedačce.
„Dobrá zpráva: strýček Gustav nás příští týden navštíví!“
Charlie vyskočila z pohovky a s křikem se rozběhla k otci, který ji v mžiku popadl do náruče. „Jsi šťastná?“
„Jo!!!“ Jásala a zářila. Strýčkovy občasné návštěvy jí vždycky zlepšily náladu!
„Proč mu nenakreslíš nějaký krásný obrázek, co? Jako dárek na uvítanou,“ navrhl Bill a nechal dívku sedět na podlaze, aby mohla vyjádřit svou radost kreslením.
Holčička pak přiběhla ke svému kanárkově žlutému plastovému stolku v rohu obývacího pokoje, vzala jeden z papírů a vyzbrojena fixami začala s radostným broukáním kreslit.
„Nakreslím obrázek pro Gustu, nakreslím obrázek pro Gustu!“
Bill se v té dobré náladě usmál a vrátil se do práce mnohem motivovanější než předtím. Když teď měl Gustav přijet, věděl, že nebude moc pracovat, jelikož nechtěl riskovat, že ho nechá napospas Charlie, a tak to chtěl dokončit – nebo alespoň stihnout – do příštího týdne. Pak se bude moct věnovat svému příteli, který mu během těch měsíců tolik chyběl.
Jo, Gustav, chudák, nasadil mu s Tomem brouka do hlavy.
Gustav byl jediný, kdo mu nabídl podporu hned poté, co utekl z domu, a jediný, komu zcela důvěřoval. Řekl mu o každém svém kroku, o každém bláznivém nápadu, který ho napadl, o každém tajemství, o všem. Ukázalo se, že je jeho nejlepším přítelem a téměř jedinou oporou. Samozřejmě tu byla máma a Andreas, ale ty Bill nechával trochu stranou, i když je měl moc rád. S Gustavem to však bylo jiné, byl jeho oporou, oporou v těch nejtěžších chvílích. A co víc, i když mu to často vyčítal, byl vždy ochotný mu s Charlie pomoct. Byl tak starostlivý, že Billa dokonce napadlo požádat ho, aby ji vychovával s ním. Pak si ale řekl, že ho nemůže nutit usadit se v Los Angeles, když je jeho srdce v Německu. Měl tam svou rodinu, svou skupinu, své přátele… Dokonce ho podezříval, že tam má i nějakou známost, i když to blonďák vždycky popíral, ale nikdy by ho nemohl odtáhnout z jeho vlasti.
„Každopádně jsem tu, ať se děje cokoliv.“ To mu Gustav říkal pokaždé, když musel odjet domů, a Bill to věděl.
Často si telefonovali, i když, jakmile začalo turné, už méně, a on před ním nedokázal nic skrývat. A teď, když se Tom znovu objevil, se neodvažoval představit si, jak se bude tvářit, až mu bude vyprávět o novém vývoji. Gustav byl vždy velmi kategorický v tom, co má dělat, a díky němu se Billovi podařilo na Toma „zapomenout“.
Chlapcův pohled padl na krabici na stole. Otevřel ji a vytáhl z ní jednu z vizitek.
„Nečekávám, že to opravdu uděláš, ale… když budeš chtít… zavolej mi.“ To mu řekl Tom, když mu vizitku podal v den, kdy si hrál s Charlie.
Bill se kousl do rtu. Byl v pokušení mu zavolat, ale Gustavův silný, naštvaný hlas mu v hlavě křičel, aby to nedělal.
Jeho myšlenky přerušila Charlie, která vešla do místnosti.
„Koukej!“
Bill vzal obrázek, který holčička držela v rukou, a usmál se, když v malém břichatém mužíčkovi poznal Gustava.
„To je nádhera. Uvidíš, že se mu to bude líbit.“ Když jí obrázek chtěl vrátit, uvědomil si, že jsou tam dva listy papíru, a prohlédl si ten druhý.
„A tenhle…?“
„To je pro Toma!“
Billovi se zastavilo srdce. Charlie nakreslila obrázek i pro Toma, jeho bratra, i když ho znala jen krátce. Obvykle tak lehce lidem nedůvěřovala, ale…
Podíval se na kresbu zblízka a všiml si, že všude kolem mužíčka jsou malá červená srdíčka. Usmál se a podíval se na holčičku.
„Máš Toma ráda, že?“ Trochu nesměle přikývla a to stačilo, aby se Bill ujistil o svých pochybnostech. Víc však neřekl. Vrátil jí výkresy a chtěl se vrátit k práci, zatímco ona odcházela, ale náhle znovu promluvila.
„Tati?“
„Copak?“
„Věděl jsi, že Tom má stejné příjmení jako já?“
Bill se zarazil a otočil se na ni. „Co – cože?“
„Minule jsi mu řekl Tome Kaluizti! Má stejné příjmení jako já!“ A s těmito slovy šťastně odklusala z pracovny a nechala otce v naprosté panice.
Bill se dopustil faux pas, aniž by si to uvědomil. Jaký byl blázen, když bral pozornost své dcery na lehkou váhu. Děti se zdánlivě nezajímají o to, co se kolem nich děje, ale ve skutečnosti jsou velmi vnímavé, nic neunikne jejich očím a uším! A Charlie nepřehlédla ani tento malý detail, který ve skutečnosti skrýval obrovský problém.
Nikdy s ní o Tomovi nemluvil, ani se nezmínil, že má vlastně bratra. Jediný strýc, kterého měla, byl Gustav, i když věděla, že s ní není příbuzný.
Věci byly čím dál těžší a Bill teď musel mít oči na stopkách víc než kdy jindy. Ještě jeden chybný krok a kdo ví, co by se mohlo rozpoutat.
***
Jaké mučení.
Jen jeho mohlo napadnout dát vizitku člověku, o kterém už předem věděl, že mu nezavolá. Strávil několik dní v pekle, každých pět minut kontroloval telefon, jestli o sobě nedává Bill vědět, ale nic. Už se chtěl vzdát naděje, když konečně přišel ten zatracený telefonát. A málem hovor nepřijal, jelikož to bylo neznámé číslo!
„Haló?“ Prvních pár vteřin si myslel, že si z něj někdo dělá legraci, protože na druhé straně nikdo neodpovídal, ale pak Tom prozřel. „Bille? Jsi to ty, Bille?“ Trochu zoufalý přístup, ale on to nedokázal skrýt: BYL zoufalý!
„Jo, to jsem já. Omlouvám se, že ruším.“
„Ne, nerušíš! Povídej, jak se máš?“
„Dobře, díky.“
Tom se nedočkal obvyklého dotazu „a ty“, a tak dál pokračoval v mluvení, snažil se to bratrovi co nejvíce ulehčit.
„Potřebuješ něco?“
„Ne tak docela. Chci říct…“ Po chvíli nerozhodnosti mu to Bill vyjasnil. „Ve středu má Charlie narozeniny a… no… chtěla by, abys tu byl a oslavil to s ní.“
Tom přehlédl to „s ní“, i když ho to trochu štvalo. Vypadalo to, jako by se vymlouval na svou dceru, ale pak Bill přiznal. „Myslím, že je do tebe zamilovaná.“
„Co – cože?“
„Jo, myslím, že se jí líbíš.“
„Je to vůbec možné? Můžou se děti zamilovat?“ Zeptal se šokovaný rasta, který si zjevně nepamatoval, že se do své učitelky Rebeccy z mateřské školy kompletně zamiloval.
„Láska je na malou holčičku moc velké slovo… Faktem je, že tě má ráda, takže… kdybys mohl přijít… Samozřejmě, jestli máš na práci něco jiného, tak to pochopím! Nechci tě nutit. Jen říkám, že by byla ráda.“
Načež si Tom nenechal ujít příležitost k jednomu ze svých obvyklých vtípků. „A ty tam budeš taky?“ Neptal se se zlým úmyslem, právě naopak. Nedočkal se však odpovědi, ale nechal to být, a nakonec souhlasil. „Tak se uvidíme ve středu.“
„Jo… uvidíme se. Ahoj.“
Navzdory černovláskovým malým výmluvám, proč ho pozval, se Tomovo srdce zaradovalo. Bill udělal krok vpřed, zavolal mu a pozval ho na oslavu narozenin malé Charlie. I když zdůraznil, že to bylo přání samotného dítěte, skutečnost, že Bill souhlasil, byla dobrým znamením! Kdyby ho opravdu neměl rád, nepozval by ho, že?
Cítil se mnohem pozitivněji, lehčeji!
Získání dívčiny přízně se ukázalo jako velmi užitečné pro obnovení kontaktu s jeho bratrem. Řekněme, že Charlie působila tak trochu jako lepidlo, i když neúmyslně. Určitě ji nevyužíval záměrně, ale pokud mu mohla nějak pomoci, proč toho nevyužít? Kromě toho byla Charlie skvělé dítě a Tom si s ní dobře rozuměl – i přestože se znali jen chvíli. To, že se do něj zřejmě zamilovala, mu trochu lichotilo. Ve své době byl idolem mnoha mladých dívek, ale skutečnost, že se do něj zakoukala malá holčička, ho dojala mnohem víc.
Začal se psychicky připravovat na středu a přemýšlel, jak naložit s Billem. Postupně dělal pokroky, ale nechtěl to uspěchat a riskovat, že všechno zničí. Také nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na „toho, kdo Charlie zkazil šesté narozeniny“. Také proto, že udělat tuhle křivdu dítěti by jistě znamenalo přerušení všech vazeb s jejím otcem. A to si nemohl dovolit!
***
„Ten kufr si dej do pokoje, už víš, jak to tady chodí, ne? Chovej se jako doma!“ Bill otevřel dveře do pokoje pro hosty. „Hned ti přinesu čisté ručníky.“
Po měsících, kdy se neviděli, konečně Gustav dorazil. Ještě nikdy nebyl tak šťastný, že ho vidí, ale možná to bylo kvůli posledním událostem v jeho životě. Teď, když byl Gustav s ním, se Bill cítil téměř neporazitelný, jako by se mohl postavit čemukoli!
Po úvodním přivítání s holčičkou, kdy jí ukázal dárky, které pro ni v posledních měsících nakoupil, se Gustav plně věnoval Billovi.
„Pojď, půjdeme do pokoje. Ty, Charlie, zůstaň tady a hraj si, a kdyby někdo zavolal, přines mi telefon.“
Děvčátko přikývlo, i když neposlouchalo. Byla příliš ponořená do svého vlastního světa s novými hračkami, než aby otce poslouchala.
„Tak jak to jde? Nějaké novinky?“ Zeptal se Gustav, jakmile byli sami.
„Jo, dobrý. Zatím jde všechno dobře, nemůžu si stěžovat.“
„Už jsi ho viděl?“
„Minulý týden. Přišel si sem hrát s Charlie.“ A než chlapec stačil něco namítnout, Bill spěšně vysvětlil, že to byla ona, kdo ho pozval.
„Mohl jsi říct ne.“ Usmál se blonďák, ale vyhnul se kontroverzi.
„Každopádně jsem zatím stále na vážkách. Nechci se do toho zaplést, zatím ne. Na druhou stranu vidím, že mu na tom záleží.“
„Po třech letech mlčení je snadné hrát si na toho, komu to není jedno. Měl ti to ukázat předtím a ty to víš.“
„Jo, já vím.“ Když Bill poslouchal ta hořká slova, měl špatný pocit. Kousl se nervózně do rtu a pak, když zůstal v bezpečné vzdálenosti, jako by se chtěl chránit, zašeptal. „Ve středu tu bude.“
„Cože?“ Gustavovi se udělalo špatně.
„Tom. Přijede ve středu na Charliiny narozeniny.“
„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ Bill však zavrtěl hlavou. Snažil se co nejvíc ovládat, ale když přišlo na Toma, a hlavně na Billovo chování vůči němu, Gustav se neudržel. „Jsi snad idiot?“
„Gusi, prosím tě, nezlob se,“ prosil ho Bill a vrhl na něj ten nejprosebnější pohled, jaký dokázal.
„Nezlob se? Proboha, Bille, už roky se tě snažím přesvědčit, abys pochopil, že s ním nemusíš mít nic společného, a co uděláš? Nejdřív ho pozveš, aby si hrál s tvojí dcerou, a pak ho pozveš na její narozeniny?“
„To ona mě o to požádala!“
„A ty jsi souhlasil! Necháš se komandovat spratkem?“
„Takhle o Charlie nemluv,“ řekl Bill naštvaně. Mohl si svoji zlost vylít na něm, ale jeho holčička musela zůstat nedotčená.
Gustav si povzdechl a zřejmě se uklidnil. „Bille, zkus to pochopit… Jak si myslíš, že se teď cítím, když vím, že ve středu uvidím jeho úžasný zadek? Po tom, co ti udělal a jak se ke mně zachoval, nechci vidět ani jeho fotku!“
„Jo, ale…“
„Jo, ale co, Bille, co?“
Bill tiše sklonil hlavu. Poslední, co v tu chvíli chtěl, bylo hádat se se svým přítelem. A zvlášť, když právě přijel.
„Je to můj bratr, do prdele.“ Zašeptal černovlásek a snažil se zadržet slzy.
„To je mi u prdele. Tom si za to může sám, to on může za tuhle posranou situaci, to on tě nechával celou tu dobu trpět. Nezaslouží si ani špetku tvé laskavosti nebo dobroty.“ A když viděl první slzy stékající po Billově tváři, blonďák zapochyboval. „O to nejde, že?“ A když se na něj podíval pozorněji, byl si jistý. „Ty jsi do něj stále zamilovaný, že?“
Billovo mlčení to potvrdilo a v tu chvíli se Gustavovi zatemnilo před očima. Vstal z postele, kde seděl, dvěma kroky došel k němu, vzal ho za paži a zatřásl s ním.
„Jsi do něj stále zamilovaný? I po tak dlouhé době?“
„Pusť mě,“ řekl Bill a vzpíral se. Přítel ho pustil, ale zůstal s pohledem upřeným do jeho oříškových očí a zašeptal. „Jen tohle stačilo? Stačilo, aby se vrátil a věci se opět daly do pohybu?“
Bill odvrátil pohled. „Nevím. Nemyslím si to… Nebo v to alespoň doufám.“
Gustav zavrtěl hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit. Sakra, Bille, to není možné! Vrátí se to a ty budeš znovu v prdeli!
„Já za to nemůžu!“ Křičel, otrávený jeho narážkami. „Vždycky pro mě byl důležitý, ty to víš! Je to můj bratr, do prdele! Můj bratr! Chápeš to??“
„Kéž by to bylo jen takhle, Bille! Ty ho, kurva, miluješ!“
„Samozřejmě, že ho miluju! Miluju ho víc než sebe! Je celý můj život, vždycky byl a vždycky bude! Je mou součástí, součástí mé existence!“
Gustav pak se zachmuřeným obličejem ustoupil a chystal se opustit místnost. „Dělej si, co chceš. Ale až budeš znovu trpět, nechoď za mnou s pláčem.“
Jak mu mohl něco takového říct?
Co měl Bill dělat? Zavolat Tomovi a všechno zrušit? Zavolat mu ho stálo hodně a udělal to pro svou malou holčičku. Nemohl své slovo vzít zpět, Charlie by trpěla.
Ale co si vlastně nalhával, zavolal mu z vlastního zájmu. Gustav měl pravdu, od té doby, co se Tom znovu objevil, se úplně zbláznil. Ale bylo to silnější než on, nemohl trucovat příliš dlouho. Ne vůči Tomovi.
I to byl před lety důvod jeho odcizení: Bill věděl, že když bude s bratrem v kontaktu, dříve nebo později se nechá unést a nechá se přemluvit hezkými slovy. To nemohl dopustit, a proto odešel, aby si zachoval zdravý rozum.
Byla to pravda, momentálně mu to moc nemyslelo. To, že Toma znovu viděl, ho zmátlo a už nedokázal dodržet vše, co si celou dobu sliboval. Bohužel to byla pravda, Tom měl tuto schopnost, která mu byla dána prostým faktem, že k němu Bill cítil víc než jen bratrskou lásku.
Miloval ho a nemohl s tím nic dělat. Ačkoli se snažil celé ty roky na něj zapomenout, nešlo to. Jeho pocity jen dřímaly a čekaly, až se vrátí, připravené rozpoutat smršť emocí, která chudáka Billa přiváděla do úzkých.
Nyní se rozhodoval mezi dvěma ohni: zklamat Gustava, ale smířit se sám se sebou a svými pocity, nebo poslechnout přítele, znovu potlačit své pocity a znovu se od Toma vzdálit?
Musel si vybrat. A musel to udělat dřív, než bude pozdě.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
