autor: Consu
7 – Mezi dvěma ohni
Konečně přišla ta osudná středa. Charlie se nemohla dočkat, protože měla prožít nádherné narozeniny se svými přáteli; o něco méně nadšení byli Bill a Gustav, kteří byli zvědaví, co se semele během dne, který měl být velmi dlouhý.
Tom měl dorazit až později odpoledne, takže prvních několik hodin večírku vypadal Bill uvolněně, přestože každých 15 minut kontroloval hodinky. Gustav si toho všiml a ve chvíli přemýšlení se snažil přesvědčit sám sebe, aby byl v klidu. To poslední, co chtěl udělat, bylo naštvat Billa nebo malou Charlie, a dělat nějakou scénu před všemi hosty nebyl dobrý nápad. Blonďák tedy s velkou trpělivostí čekal na hodinu X. Tom skutečně dorazil v doprovodu věrného Georga, všechny velmi zdvořile pozdravil, seznámil se s několika matkami kamarádů Charlie, a pak se vydal pozdravit poslední osobu, kterou tady čekal.
„Ahoj, Gustave.“
„Tome.“
Oba si jako praví gentlemani podali ruce, ale nedali na sobě znát žádné emoce, aby se neprozradili. Na jedné straně byl Gustav, který se nemohl dočkat, až rozbije svému bývalému příteli hubu, na druhé straně byl Tom, který vypadal, že panikaří. Věděl, že s Gustavem v cestě nebude mít možnost, aby si s bratrem v klidu promluvil, protože by je pokaždé vyrušil, stejně jako to dělal dřív. Ti dva byli houževnatí jako zloději a společně tvořili protitomovský tým, který ho brzdil.
Proto si oba chlapci po zbytek odpoledne vyměňovali falešné úsměvy a bavili se o nepodstatných věcech. Když se však jeden z nich otočil zády, druhý neztrácel čas a vrhl na něj pohled plný hluboké nenávisti.
A mezi těmito dvěma ohni si Georg a Bill užívali scénu. No, popravdě řečeno, jediný, kdo se tím bavil, byl brunet, protože černovlásek se bál, že by co nevidět mohlo dojít ke střetu. A to mu na klidu nepřidalo.
Přesto den uplynul rychle a bez problémů. Charlie byla šťastná, děti byly šťastné, dospělí se chovali jako opravdoví dospělí… Všechno bylo perfektní!
***
Když z domu odešlo i poslední dítě, byl už skoro čas večeře a Georg dostal hlad. Bylo mu líto, že musí odjet, protože si byl jistý, že to nejlepší ho teprve čeká, ale domov ho volal. Kromě toho si byl jistý, že mu to Tom druhý den všechno poví, takže bude mít brouka v hlavě jen pár hodin.
„No, kluci, rád jsem vás zase viděl, ale už musím jít. Dám si rychlou večeři a půjdu spát, zítra toho mám docela dost. Mimo to, Tome, všechny materiály jsem ti nechal v kanceláři.“
„Okey, perfektní, zatímco budeš pryč, podívám se na to. Uvidíme se zítra.“
Po rozloučení Tom, Bill a Gustav mlčeli, každý se díval na jinou část domu a cítil, že situace není nejlepší. Jediný, kdo byl klidný, byla oslavenkyně, která pobíhala kolem a byla šťastná jako blecha! Navíc nemohla vědět, že mezi lidmi, které milovala, už léta probíhá vnitřní válka, která mohla kdykoliv vypuknout přímo před jejíma očima a že k tomu nechybělo mnoho.
Tom se nechtěl hnout ze židle, protože chtěl mluvit s Billem, Gustav se nechtěl hnout ze židle, proto tam zůstal.
„Dáte si něco k pití?“ Zeptal se Bill, aby přerušil ticho, ale ostatní dva odmítli. Teď už bylo jasné, že do masakru zbývá jen pár minut, a on opravdu doufal, že ti dva nebudou dělat scény; hlavně proto, že byli v jeho domě, a pak taky proto, že tam byla ta malá holčička.
Vzduch byl elektrizující a napětí hmatatelné. A tak Toma napadlo situaci zlehčit.
„To je ale trapné ticho.“
Gustav tu ironii příliš neocenil a s trochou zlomyslnosti využil příležitosti a prohodil: „Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít.“ Věděl, s kým má tu čest, a Tom mu to okamžitě vrátil se stejnou mincí. Téměř okamžitě odpověděl: „To bys chtěl, co?“
Bill v duchu prosil Gustava, aby toho nechal, a prvních pět vteřin se zdálo, že to funguje, ale pak blonďák znovu otevřel ústa a Billa polil studený pot. „Vlastně jo, to bych chtěl.“
Tom našpulil rty a skepticky si odfrkl. Pokud chtěl válku, tak ji bude mít. „Promiň, ale proč neodejdeš ty?“
„Protože tu teď bydlím.“ A toto poslední odhalení Toma zmátlo a okamžitě vyhledal Billův pohled, ale jeho oči zůstaly jinde. A tak to sám Gustav upřesnil. „Přesně tak, hostí mě. Jako pokaždé, když ho navštívím. Víš… jsme velmi blízcí přátelé, chápeš?“ Přejel rukou po koleni nic netušícího Billa, který ztuhl a zrudl. Ještě nikdy se jeho přítel nechoval tak přehnaně a nikdy nedělal tak unáhlená gesta. Co to s ním sakra bylo? To, že byl s Tomem půl odpoledne v kontaktu, mu určitě stouplo do hlavy, ale takhle tu situaci rozhodně nevyřeší!
„Opravdu? Takže jsi změnil stranu?“ Tom se rozesmál nad tím marným pokusem vyvolat v něm žárlivost.
„I kdybych… máš snad zájem?“
„To určitě ne! Je mi jedno, s kým si to rozdáváš. Samozřejmě, že se věci mění, když jde o mého…“ ale než vyslovil slovo bratr v přítomnosti Charlie, která, i když si hrála, určitě poslouchala, přeformuloval myšlenku. „O Billa.“
„Jako by ti na něm záleželo,“ zašeptal Gustav a skepticky se otočil.
Tomovi se však tato věta vůbec nelíbila. Co on mohl vědět o jeho citech k Billovi? O co mu vůbec šlo? Jak se mohl opovážit? Když ho požádal o pomoc, aby se s Billem znovu spojil, otočil se k němu zády a raději ho nechal, aby se ve svém žalu utápěl sám. Jak je možné, že si teď vypěstoval vlastnosti, které mu umožnily jít do boje?
„Na co narážíš, hmm?“
„Oh, nic! Nic, nic.“
Rasta se naklonil dopředu a naklonil hlavu. „To je dobře. Protože o mně nic nevíš.“
„Nepotřebuju to vědět,“ odvětil tiše ten druhý a znovu se k němu otočil, „stačí mi, co jsem viděl.“
„A co jsi viděl, co?“ Tom byl rozčílený a to, že vstal, přimělo Billa, aby také vyskočil na nohy a rychle se postavil mezi ně. „Uklidněte se, ano? Prosím, nedělejte žádné scény.“
A to byli oba dospělí! Možná bylo na čase ukázat jim, že jim skutečně táhne na třicet a nejsou jen děti, jako když si hráli na dvorečku. Sakra, o věcech se dá mluvit v klidu a bez křiku, jak to, že to ještě stále nepochopili? Vypadali jako dva lvi bojující o území! Území, které – jen tak mimochodem – patřilo samotnému Billovi.
„Já nedělám žádné scény, to on se rozohnil!“ Zasmál se Gustav, zkřížil nohy a spojil ruce na prsou. Vypadal, že je na sebe hrdý, že Toma dokázal rozrušit. Jako by z toho něco měl. Automaticky se postavil na opačnou stranu, protože svého protivníka podněcoval, pěkně ho provokoval a čekal na jeho chybný krok. Rozhodně nebyl lepší než Tom.
„Jestli mi máš co říct, tak mi to řekni, ale neschovávej se za něj,“ zasyčel rasta a co nejjemněji Billa odstrčil. „Dělat si pohodlí tady, kde tě nemůžu praštit jen proto, že je to jeho dům, je zbabělé, víš?“
Gustav se naklonil dopředu a znovu se posadil. „Uuuuh, už se bojím! Tom Kaulitz mi vyhrožuje, zachraň se, kdo můžeš!“ A s tím propukl v záchvat smíchu.
„Prosím, sedni si, děláte hrozný dojem.“
Tom se na popud svého bratra otočil, ale než se stačil vrátit na své místo, uslyšel od blonďáka už poněkolikáté nadávku: „Kreténe!“ A když už to prostě nemohl vydržet, vrátil se po svých stopách, přistoupil k němu, popadl ho za triko a řekl mu, aby to zopakoval. Blonďák neustoupil a zopakoval tu nadávku s pohledem zabodnutých do jeho očí.
Jaká nenávist. Za celá ta léta neviděl Tom v Gustavových očích tolik zášti a nikdy si nedokázal představit, že by ho blonďák mohl takhle nenávidět. Vždyť před několika lety byli velcí přátelé. A za pouhé tři roky se všechno úplně změnilo.
Tom mu chtěl dát ránu pěstí, ale Bill ho včas zastavil a začal se obávat nejhoršího. Kdyby došlo na rány, věděl, že by je nedokázal zastavit. Bylo dost těžké udržet Toma na uzdě, ale kdyby se do toho pustil i Gustav, bylo to nemožné. Ti dva si toho měli příliš mnoho co říct a byli na pokraji výbuchu, do něhož by zatáhli všechno a všechny kolem.
„Tak dost, vy dva, nechte toho!“
Charlie se otočila, když uslyšela otcův hlas, zastavila se a začala sledovat scénu.
„Myslíš si, že jsi v pohodě, co, Gustave? Myslíš si, že jsi v pohodě, když mě provokuješ? Dělá se mi z tebe špatně, vždycky ses mi hnusil! Jsi kus hovna, jako přítel nestojíš za nic.“
„Možná pro tebe,“ řekl a vstal, „ale zeptej se Billa, byl jsem pro něj skvělý přítel, možná nejlepší přítel! Zeptej se ho, jak jsem ho podporoval, když jsi byl pryč a on zoufale plakal! Zeptejte se ho, jak jsem při něm stál v těch nejtěžších situacích, jak jsem mu ukázal, jak se chová člověk, který ho opravdu miluje!“
„Myslíš, že ho nemiluju? Jen proto, že jsem ho nepodpořil v těch sračkách, které za ta léta udělal?“
Gustav se pak obrátil na Billa. „Ty ho necháš, aby tě urážel ve tvém vlastním domě? Udělej něco!“ Ale černovlásek byl prostě zkamenělý, neschopný přemýšlet. Nebyl mezi dvěma ohni, ale mezi dvěma sopkami, které vybouchly, které chrlily veškerou zášť, jež se v nich za ta léta nahromadila. Co měl dělat? Tom samozřejmě mluvil nesmysly, ale Gustav nebyl žádný andílek a začínalo to být velmi nesnesitelné!
„Proč se hádáte?“ Zeptala se Charlie, vstala a přistoupila k oběma mužům. Tom pokračoval.
„Udělej dobrou věc, Gustave: seber si věci a běž do prdele.“
„Žádná sprostá slova!“ Vynadala mu Charlie, což bylo ignorováno.
„To bys chtěl, co?! Ale já tady zůstanu, chlape, a postarám se, abys nedostal Billa zpátky!“
„Strýčku! Neříkej sprostá slova!“ Zopakovala malá a zatahala ho za kalhoty.
Teď už je od sebe dělily jen centimetry a s hněvem, který byl v jejich tělech, je jistě čekala smrt.
„Jsi kretén, to jsi. Ty si hleď svýho a já se postarám o Billa. S tebou to nemá nic společnýho, proč se do toho, kurva, pořád pleteš?“
„Tomeee, nehádejte se!“
„Bráním ho před takovým kreténem, jako jsi ty, to je přesně to, co dělám.“
„Strýčku!“
„Copak nelíbí se ti to? Co? Chceš ho mít jen pro sebe, ty zasraný buzerante!“
„Hahahaha, to je dobrý! Ale nechte se léčit!“
„Gustaaa, Tomeee, přestaňte se hádat!“
Uprostřed všeho toho křiku to Bill už nevydržel, chtěl to mít co nejdříve za sebou. Čím víc Gustav provokoval, tím víc se Tom vztekal, a čím víc se hádali, tím víc se malá snažila je umlčet a bylo to jako v blázinci! Bill se opřel zády o zeď a doufal, že ta noční můra co nejdříve skončí, ale nezdálo se, že by měla zmizet, naopak, postupně se zvětšovala a zanechávala ho bezmocného a zcela bezbranného.
Najednou už to oba soci nevydrželi a svorně vykřikli.
„Drž hubu!“ Při těchto slovech a při pohledu na to, jak ošklivě se na ni oba podívali, se malá Charlie rozplakala a Bill začal křičet.
„To stačí! Přestaňte, oba dva! Jste spokojeni? Rozplakali jste ji!“ Rychle zvedl dceru a vrhl na oba chlapce ten nejzklamanější pohled, jaký dokázal. „Myslíte si, že to všechno napravíte křikem? Jste horší než dvě děti!“ Nečekal, že by se z těch dvou stali opět kamarádi, něco takového už bylo nemožné, ale mohli se alespoň vyhnout tomu, aby do celé věci zatahovali jeho a jeho dceru. Oni s tím neměli nic společného a nezasloužili si, aby byli do jejich hádky zapleteni.
Tom sklonil hlavu a uvědomil si, že bude nejlepší couvnout. Už to, že ho Bill po téhle scéně nevyhodil, bylo velké štěstí. Rychle se omluvil a odešel, přičemž ostatní dva na sebe stále nervózně zírali.
Bill promluvil jako první. „Jsi šťastný? Bavilo tě se takhle hádat? A co jsi tím získal, co? Rozplakal jsi Charlie a mě z toho křiku rozbolela hlava!“
„Kdybys ho nepozval,“ řekl Gustav, ale černovlásek ho nenechal domluvit. „No jasně, teď je to moje vina!“
„Samozřejmě, že je to tvoje vina! Od té doby, co se vrátil, ses zbláznil!“ Bylo to podruhé, co mu to řekl, a stejně jako poprvé to pro Billa bylo jako bodnutí.
„Jdi pryč.“
„Nemusíš mě vyhazovat, půjdu sám.“ A s tím Gustav zmizel ve dveřích.
Bill se vyčerpaně posadil na pohovku a držel stále plačící dítě.
„Pšššt. Neboj se, teď už bude všechno v pořádku.“ Kéž by to bylo tak jednoduché. Ti dva se nenáviděli, nemohli se vystát a bylo jasné, že dříve nebo později se něco takového stane. To, že se před hosty drželi zpátky, byl zázrak! Možná byla vážně chyba pozvat Toma, ale rozhodně to celé nebyla jen jeho vina, Gustav taky přiložil ruku k dílu, dokonce obě.
Podíval se do stropu a snažil se zadržet slzy, ale bylo pozdě, už začaly téct. Co udělal? Když se Tom a Gustav ocitli v jedné místnosti, bylo to horší než souboj titánů a poraženým byl on a jeho malá holčička. A přitom to všechno udělal jen pro ni, aby jí udělal radost, aby měla hezké narozeniny. Místo toho to všechno dopadlo špatně a všem zkazil den.
Co s ním bylo v nepořádku, že se mu nepovedlo nic, co udělal? Chtěl opravdu moc, když si přál jen trochu míru ve svém domě?
„Ta-tati,“ vzlykla Charlie a zvedla hlavičku z otcovy hrudi, „zlobila jsem?“
Billovi se sevřelo srdce. Nenáviděl, když viděl svou dceru v slzách a pomyšlení, že ji rozplakali dva lidé, které milovala, ho rozzlobilo. Přesto se držel, aby také nevykřikl, a snažil se vypadat co nejklidněji a ujistit ji, že ona nic špatného neudělala, ale že to oni udělali chybu.
„Proč-proč se hádali?“
„To je složité vysvětlit,“ povzdechl si Bill a otřel slzu, která se dívce objevila na tváři, „ale neboj se, na tebe se nezlobili. Byli naštvaní a reagovali špatně.“
„Oni mě už nemají rádi?“
„Ale to je hloupost. Mají tě rádi, neboj se.“ Děvčátko zmateně, ale trochu povzbudivě natáhlo ruku k černovláskově tváři a otřelo mu slzy. „Proč pláčeš?“
„Protože tě miluju,“ zašeptal Bill a objal ji, „tebe, Gustava, Toma… miluju vás. A nechci, abyste byli kvůli mně smutní nebo naštvaní.“ Nemohl si pomoct, ale tu katastrofu si prostě vyčítal.
Opustil Toma a zanechal ho samotného, aniž by mu o sobě dal vědět. Pak využil Gustava, aby se posunul dál, a tím zpečetil svou minulost. Ale teď, když se Tom vrátil, místo aby pokračoval dál ve své cestě, kterou si sám vytyčil, obrátil se ke Gustavovi zády a zdálo se, že chce dát bratrovi další šanci. Nebylo to příliš přímočaré chování, vlastně vypadal jako pokrytec. Po dvou Tomových přemlouváních změkl a byl připraven se k němu doplazit, byl slaboch. Bylo zřejmé, že se Gustav cítí zrazen i zesměšněn.
Jenže jediné, po čem v tuto chvíli toužil, byl mír. Všechno šlo tak dobře: měl práci, rodinu, přítele, který ho podporoval… A teď?
Podíval se na dítě, které držel, a s něhou si všiml, že usnulo. Byl to pro ni velmi dlouhý den, a tak ji vzal nahoru do jejího pokojíčku. Přikryl ji, pak se posadil na konci postele a pozoroval ji. Od chvíle, kdy si Charlie přivedl domů, od chvíle, kdy se rozhodl, že si ji nechá a bude se o ni starat, se často zastavoval, aby ji pozoroval, jak spí. Uvolnilo ho to. Když viděl, jak je klidná, uklidnilo ho to, protože věděl, že i díky němu má ten šťastný výraz ve tváři.
Toho večera však měla holčička tvář zbrázděnou slzami a závojem smutku, který chlapci rval srdce. Zkazil jí narozeniny, a i když věděl, že budou další, nemohl si pomoct, ale připadalo mu, že jako otec selhal.
Koneckonců toho před ní za tu dobu skryl příliš mnoho. Nikdy jí neřekl o Tomovi, ani o tom, co dělal, než se natrvalo usadil v Los Angeles, nic. Nikdy jí neukázal své dětské fotky, nepředstavil ji babičce Simone a dědečkovi Gordonovi… Jeho život před jejím příchodem jako by neexistoval. A náhle se minulost vrátila najednou jako uragán a odkryla jen rány, které se nikdy pořádně nezahojily.
Bill pohladil svou holčičku po blonďatých vlasech a snažil se zadržet sklíčenost. To poslední, co chtěl, bylo, aby trpěla. S povzdechem vstal a vrátil se do obývacího pokoje, kde uklidil poslední věci, které po večírku zbyly. Dlouhou chvíli stál, zíral na dveře a čekal, až někdo vejde, aby to mohl vysvětlit.
Kdyby to byl Gustav, určitě by se mu omluvil, že ho postavil před někoho, koho nechtěl vidět, ale snažil by se mu vysvětlit, že Toma potřebuje. Ano, byl měkký, ale jen proto, že ho miloval, a Gustav to chápal. Nežádal ho o požehnání ani o nic jiného, prostě Bill chtěl, aby pochopil, že se od Toma nemůže držet dál. Ty roky odloučení ho jen rozptylovaly od skutečného problému, který s ním měl, a tím byla jeho zakázaná láska. Kdyby se tomu postavil dřív, nemusel by se teď tolik trápit ze strachu, že zklame dva velmi důležité lidi. V podstatě Gustava proti bratrovi popudil, což nikomu z nich neprospělo.
Ale co kdyby místo toho přišel Tom? No, pokud by se objevil, pak byl odhodlán vyložit karty na stůl. Už žádné lhaní, žádné skrývání, žádné dvojí jednání. Musel mu všechno vyjasnit, říct mu, co si o něm myslí a co k němu cítí. I kdyby ho odmítl, alespoň by byl upřímný a dal mu najevo, že jejich rozchod způsobil tento velký problém. Ano, to byly věci, které bylo nutné udělat. Bylo třeba to vysvětlit, jinak by se situace jen zhoršila.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
