autor: Consu
Epilog
„Tati, kam mám dát tuhle krabici?“
„Co v ní je?“
„Moje knížky ze školky a moje kresby.“
„Odnes to dolů do haly, a pak to dáme do sklepa! Je taška připravená?“
„Jo, už jsem ji dala do auta!“
Kdo by to byl řekl? Jdu na vysokou! Já, která vždycky snila o cestování, stejně jako můj otec v dobách své největší slávy, se usadím v budově, abych studovala, studovala a studovala. Dobře, možná jsem trochu tragická, protože jakmile mi bylo 18, mohla jsem klidně odjet a procestovat svět s batohem na zádech.
Mmm… To by nebylo špatné!
Ne, to by mi táta nikdy nedovolil! Pokud v reálném čase neví, kde jsem a co dělám, vyděsí se a já bych nechtěla být příčinou jeho šedin – i když už je má a nechce si to přiznat.
Ale jeho záchvaty vzteku mi budou chybět. Teď budu bydlet v kampusu uměleckého institutu, na který jsem se zapsala, což znamená, že vyletím z hnízda. A přestože jsem na odjezd čekala roky, tak trochu toho teď lituju.
Ale ne, co na to říct, už jsem dospělá, musím si vybudovat vlastní život, studovat, abych se stala dobrou stylistkou jako můj otec, a také pěstovat svou vášeň pro volný design!
Samozřejmě, když se podívám na obrázky z doby, kdy jsem byla malá, připadá mi to jako včera, když jsem seděla u svého jasně žlutého stolu a chtěla dát průchod své fantazii. Dobré časy.
Ke každému z nich jsem připojila zvláštní vzpomínku na své dětství, konkrétní okamžik, který mi navždy zůstane v paměti.
„Co to děláš, Charlie? Tom tu bude každou chvíli.“
„Nic, tati, jen se dívám na své obrázky.“
„Ááá, jaké hezké vzpomínky! Jak moc tě bavilo kreslit… Vidíš, svůj osud jsi měla zpečetěný už od školky!“
„Jo. Podívej se na tohle! Hahahaha, tenhle si pamatuju!! Je to obrázek, který jsem nakreslila ke svým sedmým narozeninám!“
„Panebože, to je pravda!!! Hahahaha, to je úžasné!“
Kdo by na to mohl zapomenout?
Ty narozeniny si pamatuji jako rodinné narozeniny. Vlastně jsem je strávila jen s lidmi, na kterých mi záleželo nejvíc: s tátou, Tomem, Gustavem a tím bláznem Georgem.
Od toho dne uplynulo deset let, ale nic se nezměnilo. Strýc Gustav stále hraje se svou kapelou – i když mu říkám, že už je v důchodovém věku, jen abych ho naštvala. Před pár týdny nás přijel navštívit, aby se rozloučil, než odjedu na vysokou, a už teď mi chybí. Ano, mluvíme spolu přes e-mail nebo telefon, ale chybí mi jeho velké pivní břicho!
Georg je naopak vždy všudypřítomný. Kamkoli Tom přijde, je tam také, jako parazit na zadku svého hostitele! Hahahaha, jaká jsem zlobivá holka, chudák! Koneckonců pracují spolu, takže je jasné, že jsou stále spolu. Ale ten dlouhovlasý chlápek má aspoň tolik slušnosti, že odejde, když chtějí být tatínek a Tom sami – ne jako strýček, který zůstává schválně, aby ty dvě hrdličky znervózňoval – i když se určitě Toma ptá na všechny podrobnosti, jako stará zvědavá bába! Nechápu, jak to Tom může vydržet! Ale je vidět, že ho miluje.
Samozřejmě ne tak moc, jako miluje mě. Přece jen jsem pořád jeho princezna. I když jsem se už před mnoha lety musela smířit s tím, že má tátu radši než mě, ale co už… Co se dá dělat? Koneckonců, moje zamilovanost byla jen hloupá, bezvýznamná. Jakmile jsem pochopila, jak se věci mají, ustoupila jsem stranou – byla jsem velmi zodpovědné dítě.
Ano, tu scénu si pamatuji velmi dobře.
V den mých šestých narozenin se Tom s Gustavem pohádali a řekli si ty nejhorší věci. Byla jsem tak vyděšená, když mi řekli, abych držela hubu! Plakala jsem tak moc, že jsem krátce nato usnula tátovi v náručí. A jaké trauma bylo vidět ho plakat… Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Ještě že nebyla jiná příležitost vidět ho v slzách. Srdce se mi sevře při pouhé vzpomínce.
Faktem je, že jsem se o pár hodin později probudila ve své posteli, protože jsem slyšela, jak táta mluví s Tomem. Vzpomínám si, že jsem byla zvědavá, jestli se ještě hádají, a šla jsem do jeho pokoje, dobře schovaná za dveřmi. A tehdy jsem je viděla. Viděla jsem je, jak se líbají. Málem jsem se rozesmála, prozradila se! Vlastně jsem pak běžela rovnou do postele a předstírala, že spím.
Když jsem viděla, jak táta pláče nad tím, co se stalo, a když jsem viděla štěstí v jeho očích poté, co ho Tom políbil, věděla jsem, že ho udělá šťastným. A to taky udělal!
Samozřejmě bylo těžké přijmout fakt, že Tom miluje tatínka, a ne mě, ale já jsem přece byla chytrá holka, věděla jsem, jak tu ránu přijmout! Jsem Kaulitzová, ne jen tak ledajaká holka!
No, řekněme, že nejtěžší bylo pochopit, jak je možné, že Tom je můj strýc. Ostatně táta se mi o něm nikdy nezmínil, a najednou jednoho dne přišel, celý vážný, v doprovodu Toma, a řekl: „Charlie, musím ti něco říct. On je můj bratr, takže je to tvůj strýc. Tvůj strýček Tom.“
Samozřejmě jsem prvních pár dní nechápala ani hovno! Můj strýc se schází s mým tátou? Jak je to možné? V neposlední řadě proto, že se táta nikdy výslovně nezmínil, že to s Tomem dělají, ten parchant to všechno tajil! Ano, s odstupem času chápu proč, protože v té době se incest trestal vězením. Ale teď, o deset let později, je otec šťastný: vězení bylo zrušeno a oni mohou žít ve svém vztahu, pokud se s ním nebudou chlubit na všechny strany. Což je svým způsobem správné… Koneckonců, jsou to bratři… Ale aspoň teď mají o jedno břemeno méně. A pak je důležité, že jsou šťastní a že se mají rádi, že?
Hahahaha, jak se tvářili, když jsem jim řekla, že všechno vím!
Kolik mi bylo? Osm? Jo, asi tolik.
Sledovali jsme film o lásce, a když se hlavní hrdinové – přesněji muž a žena – začali milovat, velmi naivně jsem se zeptala: „Děláte tohle taky?“
Netřeba dodávat, že se táta zahanbeně svalil na gauč, zatímco Tom gauč zašpinil tím, že na něj vyplivl kávu. A opět se snažili krýt si zadek tím, že říkali něco jako: „Ale ne, na takové věci je potřeba muž a žena.“ A já jsem stále trvala na svém a zeptala se: „Proč se nemůžou milovat dva muži?“
A pak mi začali vykládat o heterosexualitě, homosexualitě, o tom, jak se rodí děti a tak dále…
Od té doby se přede mnou už neskrývali, nebo alespoň ne tak jako předtím. Pamatuji si, že před touto epizodou hledali absurdní záminky, aby si mohli vyměnit jen ubohý polibek. Bylo to něco jako: „Tome, můžeš mi pomoct vyměnit žárovku ve sklepě?“
Opravdu si mysleli, že jsem tak hloupá? Byla jsem svědkem jejich prvního polibku a oni si toho ani nevšimli, nebyla jsem tak hloupá, abych lidem řekla, že jsou spolu! Uměla jsem si hledět svého, stejně jako teď.
Proto nikdy nebylo třeba objasňovat věci trapnými řečmi (viz řeč o tom, jak se rodí děti). Vždycky jsem všechno věděla a vždycky jsem jim o tom taky dala vědět, aby nezůstali na pochybách. Tak se cítili stále bezpečněji, až se asi před pěti nebo šesti lety dostali na veřejnost. Když už vězení představovalo jen vzdálené nebezpečí, sundali masky a začali žít jako skutečný pár: Tom se k nám nastěhoval a oni dva si přestali vymýšlet historky, aby si vyměnili nevinný polibek.
A tak jsme začali žít jako opravdová rodina! A to mě těší, protože vidět tátu každý den se usmívat mě naplňuje radostí. Pokud je s Tomem šťastný, budiž. Na tom, že je to jeho bratr, nezáleží, když je tu láska, nic se neděje.
Jaký to jsem básník!
Každý si může myslet, co chce, ale já jsem zažila incest, zažila jsem homosexuální vztah a hlavně jsem zažila lásku. Je snadné soudit, když nemáte možnost otevřít ústa, nemáte žádné svědectví ani zkušenosti, které by vaše myšlenky podpořily. Kdyby celý svět viděl, jak přirozená a opravdová láska mezi tátou a Tomem je, možná by přestali ukazovat prstem na ty, kteří jsou jiní než oni.
„Ahoj, zlato, jsi připravená?“
„Tome! Ano, jsem připravená. Ještě musím tuhle krabici uklidit do sklepa, a pak můžeme jet.“
„Já to tam hodím, ty jdi do auta.“
Už teď cítím nostalgii. Příště svůj milovaný dům uvidím až o Vánocích, takže se s tím musím smířit.
„Jsme tu všichni? Ať zvedne ruku ten, kdo chybí.“
Klasický Tom. Jsem si jistá, že mi tyto vtipy nebudou vůbec chybět! Mám ho ráda a všechno, ale po letech, kdy mi vyprávěl ty samé trapné vtipy… si připadám trochu jako vrah. Můj otec by mi měl poděkovat už jen za to, že jsem s ním vydržela. Dělám to pro něj, ne pro cokoliv jiného. Miluju svého otce víc než kohokoli jiného na světě a klidně bych snesla, kdyby Tom dvanáct hodin v kuse zpíval Sweet Home Alabama, jen abych viděla, že je šťastný.
„Nezapomeň volat každý večer! Nebo alespoň pošli zprávu!“
„Jo, neboj, tati. Neopustím tě.“
Ticho, které v příštím okamžiku nastalo, mě vyvedlo z míry, zvlášť když se Tom zeptal táty, co mu je.
„N-nic.“
„Co se děje, ty brečíš?“
Samozřejmě, že ano. Bylo mi divné, že se nenechal strhnout k nějakému zbytečnému záchvatu povyku, ale na druhou stranu, táta je pořád táta. Vím, že ty slzy nejsou ze smutku, ale ze štěstí, že jsem dospěla a on je na mě pyšný.
„Mám tě rád, Charlie.“
„Taky tě mám ráda, tati, mám tě moc ráda.“ Navzdory místu, které nás dělilo, jsem se snažila ze všech sil vnést do něj svou náklonnost, aby věděl, že to, co říkám, je pravda.
Kdo ví, kde bych teď byla, kdyby nebylo jeho. Možná bych žila s jinou rodinou… Ale mně je to jedno, miluju svou rodinu a miluju svého tátu. Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem a nikdo mi ho nikdy nemůže vzít. I když začíná nová kapitola mého života, vím, že se na něj a na jeho podporu mohu vždy spolehnout. A to mi stačí ke štěstí a k tomu, abych se cítila jako nejšťastnější holka na světě!
Samozřejmě, že nebudeme klasická rodina, která je prezentována v reklamách na svačiny, ale to je mi jedno. Dokud existuje láska, je všechno možné a všechno je dovoleno! Ostatní… no, ti mi můžou leda tak políbit prdel, protože já žiju ten nejlepší sen na světě, jsem hrdá na svého tátu, jeho partnera a jejich podivné kamarády! A ti, kterým se to nelíbí… ať si políbí prdel!
KONEC
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
