autor: °GinevrA°
Ahojky, je tu další překlad. Povídka se jmenuje Čajový dýchánek. 😊 Je tak lehce inspirována Alenkou v říši divů. Seznamte se s kloboučníkem Billem a mladým Thomasem. 😊
„Přijdu pozdě… velmi pozdě!“
Tohle si opakoval už nejméně půl hodiny, když seděl na gondole, která ho vezla do obchodu, kde měl vyřídit svou poslední pochůzku, a vlastně ještě dřív, než do ní vůbec nastoupil. Když dorazil na místo určení, byl tak zaujatý kontrolou času na kapesních hodinkách, že málem zastávku minul, a tak z gondoly vyskočil ještě za jízdy.
Popravdě řečeno, den pro něj začínal pozdě, a ať dělal cokoli, vždycky pozdě končil.
Musel si koupit klobouk, ano, klobouk, a musel si ho koupit, ne si ho nechat ušít u krejčího jako všichni ostatní. Musel si ho koupit v kloboučnictví a musel ho koupit od kloboučníka.
Thomas z toho měl trochu obavy, o kloboučnících se říkaly různé věci – od podávání levé ruky až po mluvení pozpátku – a všichni říkali, že jsou to velmi, velmi zvláštní lidé. A jeho zaměstnavatel ho poslal koupit klobouk.
Navíc bylo velmi pozdě…
Přešel přes malý dřevěný most, který vypadal, že se každou chvíli zřítí, tak starý a chatrný byl. Jeho rychlé kroky způsobily, že prkna zavrzala, a když se dostal na druhou stranu, vydal se úzkou uličkou hledat obchod. Neztrácel čas prohlížením se ve výlohách, už znal toho bledého chlapce, který se v nich odrážel, světlé vlasy, které mu padaly měkce a vlnitě po stranách jemného a hubeného obličeje, prázdné oči poznamenané hlubokými tmavými kruhy, které připomínaly barvy Benátek, kde odjakživa žil, věčně zakryté šedou oblohou a zatížené temnými mraky, stejně jako staré a opotřebované budovy, vždy zahalené v mlze. Ulice byla odlehlá, ne že by v tom starém městě byly vždycky velké davy lidí, ale úplná samota na takovém místě ho zneklidňovala, i když na ni byl zvyklý.
Slyšel ozvěnu vlastních kroků a skoro se mu zdálo, že ho někdo pozoruje z druhé strany těch zčernalých a špinavých oken. Upravil si starou koženou tašku přes rameno a pokračoval v chůzi.
Konečně dorazil k jedinému kloboučnictví v celých Benátkách – protože klobouky si nikdo nekupoval, ale masek na prodej tu bylo dost – a když otevřel velmi čisté křišťálové dveře s perleťovým povrchem, přivítalo ho zacinkání zvonků, stejně jako perleťový nápis „Boutique de Chapeaux“. Ale nenašel tam nikoho, kdo by ho přivítal.
Mladík se rozhlédl a viděl jen vysoké police z masivního tmavého dřeva, ale slyšel zvuk hrací skříňky a jemný hlas, který si broukal melodii ve francouzštině, stejnou jako hrála skříňka.
Thomas začal bloudit po obchodě a snažil se najít osobu, která zpívala, ale melodie hrací skříňky začala přeskakovat a hlas začal mumlat něco ve francouzštině.
Mladý blonďák přistoupil k jedné z velkých polic, kde byly úhledně uloženy klobouky všech druhů, tvarů a barev. Obchod nebyl příliš velký, ale regály začínaly od podlahy a stoupaly až k vysokému stropu, takže bylo nutné použít žebřík, aby se člověk dostal nahoru.
A to, co Thomas uviděl, když obcházel velkou polici před sebou, byl skutečně žebřík, ale stále nemohl vidět, kdo na něm stojí.
„Ehm… dobrý d…“ Pokusil se říct, ale než stačil větu dokončit, uslyšel vyděšený hlas a uviděl postavu v černém, jak padá ze žebříku a za ní hromada klobouků.
Tom se s obavami přiblížil k místu, kde ho viděl dopadnout, a u paty žebříku našel jen velkou hromadu barevných klobouků.
„Pane? Pane?“ Zeptal se ustaraně.
Najednou se z hromady vynořil velmi bledý chlapec, od pasu dolů stále zahalený v kloboucích, a Tom si ho nemohl pořádně prohlédnout, dokud se nepostavil a nezakřičel. „Je suis bien! Je suis bien!“ („Jsem v pořádku! Jsem v pořádku!“) Otočil se a popadl svůj černý cylindr.
Chlapec si ho nasadil poté, co ho jemně oprášil velmi hebkou rukou s dlouhými černými nehty, která byla zakryta černou krajkovou rukavicí, ale nasadil si svůj klobouk obráceně, takže všechna bílá a barevná paví pera, která na něm byla připevněna, mu zakryla obličej, což Thomasovi bránilo vidět ho.
Viděl však všechno ostatní, jeho štíhlé, velmi vysoké tělo oblečené do černého saténového ranního obleku s lehce nařasenými netopýřími rukávy, přiléhavé kalhoty ze stejného materiálu a krásné, dlouhé, lesklé černé vlasy s tenkými pavími pery až k úzkému pasu.
Kloboučník si s povzdechem uhladil šaty, upravil si cylindr a ukázal mladíkovi tvář, zpola skrytou pod černou síťkou, která zdobila jeho klobouk.
Thomas si byl jistý, že na pohled do té tváře jen tak nezapomene. Tvář, na kterou se díval, byla jemná a bílá jako sníh, plné rudé rty pod malým špičatým nosem a mírně protáhlé oči směřující vzhůru obklopovala hustá černá svatozář a kolem ní stínovaný červený obrys s velmi dlouhými řasami, které se několikrát zachvěly.
„Quel dommage! Je devrais faire tout a nouveau,“ („Jaká katastrofa, teď musím udělat dvakrát tolik práce…“) zašeptal kloboučník a rozhlédl se po všech kloboucích rozházených po zemi. „Excusez–moi, monsieur, Est–ce que vous avez besoin d’aide?“ („Promiňte, pane, mohu pro vás něco udělat?“) Zeptal se a naklonil hlavu na stranu.
Jeho jemný hlas Thomase vrátil do reality, ale nerozuměl mu ani slovo.
„Promiňte?“ Zeptal se a zamračil se.
„Oh, excusez–moi… ptal jsem se, jestli pro vás mohu něco udělat.“ zopakoval se silným francouzským přízvukem.
„Jistě, ehm… hledal jsem… klobouk, jo.“ Tom zamumlal, jako by to, že je v kloboučnictví, nebylo vhodným vodítkem k tomu, co chce koupit…
Chlapec před ním se zatvářil vážně. „Um… intèressant.“ Přikývl a začal se pohybovat po obchodě, peříčka se mu při každém pohybu vlnila ve vlasech i na klobouku. Thomas, aniž by věděl, co má dělat, ho následoval všude, kam šel.
„A mohu vědět, zdali ten klobouk má mít nějaké určité detaily, monsieur?“ Zeptal se chlapec, zastavil se před policí a prohodil místo dvou klobouků, pak je bezdůvodně vrátil na své místo, ale evidentně s tím byl spokojen.
Thomas se mírně zamračil a přemýšlel, jestli právě tohle bylo to, co měli na mysli, když mluvili o kloboučnících.
„Samozřejmě, že jsou tu detaily, které mě zajímají, pane, například to musí být klobouk…“
„Oh!“ Kloboučník najednou vykřikl. „Ale vždyť už je pět hodin! Je čas na čaj!“ Řekl a ohromeně se zadíval na hodiny v obchodě.
Thomas oněměl úžasem; nemohlo být pět hodin! Jeho hodinky ukazovaly přesně dvě, předtím, než vstoupil do obchodu, tím si byl více než jistý.
„Ne, pane, obávám se, že se mýlíte,“ řekl a vytáhl svoje kapesní hodinky. „Nemůže být…“
„Samozřejmě, že ano! Moje hodinky vždy ukazují správný čas, monsieur!“
Tom si zkontroloval kapesní hodinky. Bylo přesně pět hodin a vteřinové ručičky se nepohnuly ani o milimetr.
To znamenalo, že bylo… velmi pozdě!
Kloboučník přešel k pultu z těžkého opracovaného dřeva, kde byla postavena elegantní porcelánová čajová souprava a nalil trochu nápoje do šálku, a pak přelil čaj z tohoto šálku do druhého.
„Dáte si čaj?“ Zeptal se, přiblížil prázdný šálek k ústům a tázavě se na něj podíval. „Oh, to je divné… myslel jsem, že jsem si nalil čaj.“
Tom se na něj překvapeně podíval. „Ne, pane,“ zasáhl, „nalil jste si čaj do tohoto šálku, ale potom jste ho přelil do toho druhého,“ ukázal na něj.
Kloboučník se na něj pochybovačně podíval a pak zvolal. „Oh! Zapomněl jsem, že jste požádal o čaj.“
Tom se zamračil, o žádný čaj nežádal!
Chlapec však znovu přelil čaj z jednoho šálku do druhého a prázdný podal Tomovi.
„Buďte opatrný, je horký,“ varoval ho a přikývl.
Tom usoudil, že kloboučníci jsou opravdu velmi, velmi podivní. Usoudil, že bude lepší hrát to s ním, a tak předstíral, že upíjí, pod velmi zvědavým pohledem kloboučníka, který se mírně začervenal. Zdálo se, že umírá touhou dozvědět se, co si o jeho čaji myslí.
„Je… dobrý,“ řekl chlapec jednoduše a zdůraznil větu přesvědčivým přikývnutím.
Obchodník naklonil hlavu na stranu, zúžil oči a ten zkoumavý výraz Thomase uvedl v úžas natolik, až si myslel, že obchodník pochopil, že lže. Uklidnilo ho, když se kloboučník spokojeně usmál a zvolal: „To jsem rád!“
Uplynula nějaká doba, aniž by oba cokoli řekli, Thomas mezitím odložil šálek na stůl a ten druhý se na něj dál klidně a téměř zvědavě díval.
„No, asi bychom si měli pospíšit, pane,“ začal mladý blonďák trochu rozpačitě.
Kloboučníkův udivený výraz vystřídal ten klidný, který se mu na tváři objevil těsně, než se zeptal: „Spěcháte? Je teprve pět, Monsieur…“ řekl s naprostou sebejistotou.
Thomas přešlápl na místě, trochu v rozpacích.
„Promiňte, že na tom trvám, ale vaše hodinky musí být rozbité…“ řekl.
„Moje hodinky?“ Zeptal se druhý se stejně pochybovačným výrazem. “Jaký čas ukazují vaše, Monsieur?“
Thomas se znovu podíval na hodinky, které stejně jako před půl hodinou nevysvětlitelně ukazovaly pět hodin.
„Vidíte? Ještě je čas… Všechen čas na světě,“ řekl mladý obchodník, aniž by si vyslechl odpověď druhého muže.
„Každopádně, mám pro dnešek i ještě jiné pochůzky.“ Thomas se snažil uklidnit a zavrtěl hlavou. „Byl bych vděčný, kdybychom to mohli rychle dokončit.“
Kloboučník opět vypadal, že ho ta věta nudí: „Spěch,“ zdálo se, že všichni spěchají, ale on nechápal, co to znamená, že něco spěchá. „Nepřipadá vám to nesnesitelné? Spěchat…?“ Řekl a našpulil rty, když si roztržitě prohlížel nehty.
„Mám práci, pane, a práce vyžaduje povinnosti a povinnosti vyžadují čas,“ vysvětlil mladík, když kloboučník odešel od pultu. „Čas, který tu s vámi nemohu ztrácet.“
„Takže si myslíte, že ztrácíte čas…“ vydedukoval zamyšleně obchodník, ruce sepnuté za zády a pomalu přecházel kolem dveří. „Více než ztrácíte svými pochůzkami?“
„Když ho používám k práci, neztrácím ho.“
„Ale věnujete víc času druhým než sobě… neznamená to tedy, že ho ztrácíte?“
Thomas byl nejen zmatený z těch slov, ale nevěděl, jak odpovědět. Popravdě řečeno, začínal mít té situace a mladého kloboučníka plné zuby a nechtěl nic jiného než odtamtud dostat a dokončit své denní pochůzky. O klobouku bude přemýšlet později.
„No, omlouvám se, pane, ale už opravdu musím jít,“ řekl trochu otráveně a zamířil ke dveřím.
„Už jdete?“ Zeptal se překvapeně kloboučník.
„Ano. Mám na práci lepší věci,“ řekl tvrdě. Obchodník se nepohnul z místa, a tak mu Thomas položil ruku na bok, aby mu naznačil, že má uhnout. „Kdybyste dovolil, prosím.“
„Oh, jak se opovažuješ!“ Kloboučník se nad tím gestem zamračil. „Můžu na tebe vztáhnout ruku, jestli mě budeš provokovat, varuju tě.“ Řekl vážně, zkřížil ruce na prsou a otočil tvář na stranu, jako by se urazil. Spíš než jako hrozba to vypadalo jako směšný pokus dokázat, že je lepší.
„Ruku na mě? Ty?“ Thomase jeho chování skutečně pobavilo. „A jakou silou?“
Obchodník si téměř hystericky odfrkl a ukázal na něj prstem. „V mém obchodě není místo pro hrubé lidi, jako jsi ty!“
„Hrubý??? Já? Potřebuju jen klobouk, ale jedině, co děláš, je….“
„Ach, tohle nechci poslouchat!“ Kloboučník vypadal téměř šokovaně. „Snažím se pracovat, ale ty mi jen odporuješ!“
„Já?“ Teď byl na řadě Thomas, aby se rozčílil. „Ty jsi úplně neschopný!“
„Incompétent? Já? Oh Mon dieu …“ Černovlásek se teď tvářil opravdu rozzuřeně a vystrčil mladíka z obchodu, zatímco za ním křičel něco nesrozumitelného ve svém jazyce.
„Počkej!“ Pokusil se Thomas říct, ale kloboučník ho už dál nechtěl poslouchat, a když za sebou zavřel dveře a otočil se, všiml si, že dveře jsou průhledné, a ocitl se opět tváří v tvář Thomasovi. Leknutím vyskočil a běžel se schovat za dřevěný pult.
Thomas, který překvapeně zíral do obchodu, přemýšlel, do jakého šílenství se to dostal.
***
„Dobré ráno, slečno Maryon,“ zašeptal Thomas a překročil práh malého tmavého hostince.
„Dobré ráno, Thomasi,“ odpověděla žena, která hadříkem otírala stůl. Pak se obrátila k mladíkovi a řekla: „Ten rozrušený výraz jistě není způsoben žádnou příjemnou událostí…“
„Dnešní den nebyl vůbec příjemný.“ Odpověděl Thomas a posadil se k jednomu ze stolů.
„Chápu…“ vydechla soucitně. Poté zmizela za rohem svého malého hostince a vzala si ze své osobní spíže láhev rumu. Když se vrátila k chlapci, postavila na stůl sklenici, naplnila ji alkoholem a poté, co láhev zavřela, postavila ji na stůl.
„Děkuji vám, slečno Maryon.“ Odpověděl uctivě mladík a jedním hltem vypil obsah sklenice.
„Tak co ti zkazilo den?“ Zeptala se žena tiše, posadila se před něj a opřela si bradu o dlaň.
Maryon byla mladá žena kolem třicítky, příjemného vzhledu, velmi hubená a s velmi bledou pletí, jako všichni lidé ve městě, kde sluneční světlo vždy zakrývaly mraky. Hustá černá svatozář obklopovala její velmi jasné oči, jediné světlo, které vyčnívalo z její postavy, jež byla vždy oblečena do šedočerných barev. Nebyla příliš obdařená, ale těsný korzet jejích šatů odhaloval ňadra, která neměla, a pokaždé, když zachytila mladíkův pohled právě tam, něžně se usmála a řekla: „Chlapče můj, ještě máš spoustu času na tyhle věci…“ A tím ho přinutila červenat se rozpaky.
Thomas si nalil další sklenici rumu a poté, co ji vypil na jeden zátah, vložil zklamaně obličej do dlaní. „Jsem obklopen… blázny!“ Vykřikl.
Žena si trochu povzdechla. „Ach, Thomasi, znám tě už od doby, kdy jsi byl takový malý chlapec, který právě utekl ze sirotčince, a co si pamatuji, nikdy v životě jsi neřekl nic jiného.“
Maryon byla snad jediná, kdo Thomase skutečně hluboce znal, když byl ještě tenkrát malým uprchlíkem ze sirotčince. Motal se jí pod nohama, když už uklízela svou malou hospůdku. Byl to malý blonďatý chlapce oblečený v hadrech, s pár věcmi uloženými v malém děravém vaku. Vypadal jako malý andílek.
Žena si ho neváhala nechat u sebe a vychovávat ho jako vlastního syna. Nikdy neměla děti, zato však měla tři muže, kteří zmizeli za záhadných okolností. Když byl jeden z jejích manželů nalezen s nožem v hrudi, zmohla se jen na povzdech a větu: „Co se dá dělat, takový je život…“, a vůbec jí to nebylo líto. To byl také důvod, proč byl Thomas jediný, kdo do její hospůdky chodil. Muži se příliš obávali, že by mohli skončit s čepelí v hrudi a ženy byly příliš zaměstnané tím, že si mezi sebou povídaly o té zlé ženě. Nikdy si však nedělala starosti s tím, co se za jejími zády povídá, a nikdy se nevzdala své malé hospůdky, a pokud byl Thomas jediný, kdo měl dost odvahy na to vstoupit, tím lépe.
„Co se stalo?“ Zeptala se žena trpělivě, posadila se ke stolu a elegantně si podepřela bradu jednou rukou.
„Soudce Ralph…“
„Co udělal soudce Ralph?“ Zeptala se žena a zamračila se. Soudce Ralph byl muž, pro kterého Thomas pracoval jako úředník. Byl to velkorysý a zároveň přísný muž, který chlapce téměř každý den posílal na pochůzky.
„Požádal mě, abych mu šel koupit klobouk na karneval… Klobouk od kloboučníka, víš?“
„Oh, jak divné…“
„Ano, ale to není ta věc, která je divná,“ pokračoval, „to kloboučník je divný… opravdu šílený!“
„Není divu…“ Maryon věděla o kloboučnících jen málo, ale i to málo, co věděla, ji vedlo k tomu, že kloboučníci jsou blázni.
Thomas si odfrkl. „Ani mi nedal klobouk, který jsem hledal.“
„Neměl ho?“
„Nepustil mě ani ke slovu! A teď musím říct soudci Ralphovi…“
Žena se usmála. „Neboj se, já si s ním promluvím a ty si teď běž odpočinout a zítra se o ten klobouk postaráš, dobře?“
„Dobře…“ souhlasil chlapec sklesle, vstal a šel do zadní místnosti hostince, což byl zároveň i Maryonin dům, kde bydlel.
„Ehm, Thomasi…“ zavolala na něj žena, než došel ke dveřím. Mladík se překvapeně otočil. „Kde je ten obchod, kde jsi byl pro ten klobouk pro soudce Ralpha?“
Thomas si vzpomněl na cestu, kterou toho dne absolvoval. „Na příjezdové cestě ke starému dřevěnému mostu,“ řekl potom.
Žena se zamračila, ale nedala to najevo.
„Proč?“
„Oh, ne… nic…“ řekla trochu váhavě. Nechala chlapce odejít a znovu se zmateně posadila.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
