autor: °GinevrA°
Když se Tom procházel ulicemi města, zaslechl jemnou a podivně známou melodii vycházející z jednoho z obchodů.
Přilákán tím zvukem vstoupil do obchodu přeplněného mdlými barvami a více či méně vzácnými předměty a pronásledoval hudbu, dokud nedorazil k jejímu zdroji.
Byla to malá hrací skříňka vyrobená z bílé a fialové keramiky.
Hned mu bylo jasné, kde tu melodii už slyšel, a doufal, že těch pár mincí, které si s sebou přinesl, mu bude stačit.
***
Uslyšel za sebou zvonění, otočil se, ale nikoho před sebou nenašel. Zatvářil se zmateně a vrátil se chodbou, ale zvonění ho znovu upozornilo a tentokrát se prudce otočil, aby toho, kdo stál za ním, přistihl při činu. Stále nikoho neviděl, a tak se zvědavě rozhlížel, dokud nesklopil zrak a nespatřil pár malých černých očí, které na něj zíraly, dlouhé uši stejné barvy a malý kníratý obličej, který se rychle pohyboval.
„Oh, zlatíčko, to jsi ty,“ řekl tiše. „Řekni mi, už jsi jedl?“ Zeptal se, jako by mu malý černý králík, se kterým mluvil, mohl odpovědět. „Pojď se mnou, vsadím se, že máš opravdu hlad.“ Řekl a vykročil ke dveřím na chodbě, přičemž ho zvířátko věrně následovalo.
Jediné zrcadlo, které měl umístěné uprostřed dlouhé chodby, odráželo profil elegantní a přísné dámy, jak kráčel pevným krokem a neohlížel se. Havraní vlasy uvolněné z klobouku se mu objemně vlnily za rameny a peří, které do nich bylo vetkáno, přesahovalo jejich délku a lechtalo ho na štíhlých bocích.
Vstoupil do místnosti, která působila dojmem staré kuchyně, a rychle se ujistil, že miska, do které dal králíkovi jídlo, je prázdná. Zděšeně zavrtěl hlavou a položil ji na špinavý stůl plný různých potravin, košíků s ovocem, misek se zeleninou a syrovým masem.
Zvedl jeden z velkých kusů masa a praštil s ním o dřevěné prkénko, vzal velký kuchyňský nůž, který v něm byl zapíchnutý špičkou, a ukrojil tenký plátek masa. Několika rychlými tahy nože ho nakrájel na proužky a pak, s nožem otočeným na druhou stranu, nakrájel proužky na malé, jemné kostičky.
Jakmile je sundal z prkénka na talíř, podíval se na nůž ušpiněný čerstvou krví z masa a olízl ho po celé délce až ke špičce. Zvedl oči a s úšklebkem, jako by hodnotil chuť, zvolal: „Hmm, trochu hořké, ale přijatelné.“
Zastrčil špičku nože zpátky do prkénka a odnesl talíř mazlíčkovi, který na něj hladově čekal. Zastavil se, aby ho pozoroval při jídle, bradu měl položenou na zkřížených rukou a lokty měl položené na stole. „Dáš si taky nějakou zeleninu, miláčku?“ Zeptal se znovu, ale králíček se věnoval jídlu, takže to považoval za ano.
Z jedné z misek vzal kousek plesnivého salátu a řapíkatý celer, který napůl sežral nějaký hmyz, jenž obýval starou kuchyni, a položil je na stejný talíř, na který dal maso.
„Víš, co je dnes za den, miláčku?“ Zeptal se a posadil se na paty, aby si králíčka lépe prohlédl. „Hodný chlapec! Dnes je výjimečný den a je čas ho oslavit,“ řekl šťastně, několikrát zvíře rychle pohladil konečky prstů a vstal, aby se rozhlédl kolem. „Je také pět hodin, správný čas na čaj.“
***
Když otevřel průhledné dveře vykládané perletí, přivítalo ho cinkání zvonečků, ale tentokrát, když vstoupil do obchodu, neslyšel ani hlas majitele ani žádný jiný zvuk.
Thomas se pozorně rozhlédl kolem sebe a v rukou držel malou fialovou sametovou krabičku, kterou ho nepříjemný pocit viny přiměl koupit, jen aby byla jeho omluva za to, co se stalo den předtím, přesvědčivější.
„Dobré ráno,“ pokusil se říct hlasitě, ale nedostal žádnou odpověď. „Bonjour?“ Zkusil to znovu, ale obchod se zdál prázdný.
Mladík si pomyslel, že když je obchod otevřený, musí tam někdo být, a tak začal procházet kolem velkých regálů a pečlivě se rozhlížel do každého rohu, jestli tam nenajde podivného majitele.
Už se chtěl otočit a odejít, ale uviděl pootevřené červenobílé dveře. Přistoupil k nim, nerozhodnutý, zda je otevřít, nebo ne, když jeho pozornost upoutal tichý zvuk chrastítka, který ho přivedl na myšlenku, že kloboučník je nejspíše uvnitř.
Otevřel dveře a opatrně vstoupil do místnosti.
Místnost, v níž se ocitl, byla velká a osvětlená lehkým světlem, které sem pronikalo otevřenými dveřmi, stěny byly broskvové barvy se zlatými dekoracemi v čistém stylu osmnáctého století. Nebyla šedivá a ponurá jako všechny místnosti, kterými procházel při svých pochůzkách, a představoval si, že s trochou slunečního světla se rozzáří zářivými barvami.
Možná byl příliš zaneprázdněn sledováním dekorací nebo četných stolků, na nichž byly umístěny zákusky a čajové soupravy, takže si nevšiml postavy tiše ležící na malé pohovce stejného stylu a barvy jako pokoj, ale když si jí všiml, byl doslova uchvácen…
Na pohovce klidně spal sám mladý kloboučník, hlavu měl položenou na jedné ruce, vlasy mu lehce padaly přes bledou, jemnou tvář a plné, tmavé rty měl lehce pootevřené.
Thomas se přistihl, že mlčky přemítá o kráse těch rysů, a na jedné straně doufal, že se chlapec neprobudí, aby se na ně mohl donekonečna dívat, a na straně druhé, že se probudí, aby viděl, jak taková krása ožívá.
Rachot chrastítka byl stále hlasitější a rychlejší, což mladíka přimělo sklopit zrak.
Byl tam malý černý králíček, který se před vetřelcem snažil vyděšeně schovat v koutě a choulil se v něm.
Kloboučník zasténal a trošku se pohnul, než se úplně probral, nejspíše ho probudil zvuk chrastítka. Trochu se protáhl, stále se zavřenýma očima, a přiložil si ruku k ústům, aby zdvořile zakryl lehké zívnutí. Zdálo se, že si Thomase nevšiml, dokud plně neotevřel oči a nezaostřil na siluetu chlapce stojícího v místnosti.
„Oh …“ povzdechl si. „Bonjour …“
„Dobré ráno,“ odpověděl Tom rozpačitě. „Obchod byl otevřený, ale nikoho jsem nenašel, tak jsem přišel sem…“ uzavřel pod zmateným a stále ospalým pohledem kloboučníka.
Kloboučník se posadil, upravil si vlasy a zvedl klobouk visící na opěradle pohovky. Když se usadil, provinile pohlédl na blonďáka a zašeptal: „Omlouvám se, asi jsem během té ne-narozeninové oslavy usnul…“ Vysvětlil. „Víš, slavit to o samotě není žádná legrace.“
Thomas předstíral soucit a odkašlal si. „Chápu,“ souhlasil.
„Máš dnes ne-narozeniny?“
Blonďák se zdál být otázkou zmatený, protože nevěděl, co jsou to ne-narozeniny. Snažil se vymyslet to nejpravděpodobnější vysvětlení a usoudil, že ten den nemá narozeniny, a proto by to mohly být jeho ne-narozeniny. „Ano,“ pak přesvědčeně přikývl.
„Oh, jaká náhoda…“ zašeptal kloboučník s nezaměnitelným přízvukem. „Taky mám dnes svůj den. Mohli bychom to oslavit společně,“ navrhl sebevědomě. „Není příliš nápomocný. A taky s ním není moc legrace,“ dodal a ukázal na černého králíka, který se stále choulil v rohu.
„Oh.“ To bylo jediné, co na to Thomas dokázal říct. Pak raději změnil téma. „Ehm, já… jsem ti koupil tohle,“ řekl rychle a podal obchodníkovi fialovou krabičku. „Tvoje je rozbitá, tak jsem ti koupil novou. A také jsem se chtěl omluvit za své včerejší chování…“ pokračoval, když skříňku otevřel, „tahle je v pořádku, tak alespoň můžeš zpívat celou píseň…“
Mladý kloboučník se udiveně podíval na hrací skříňku, kterou držel v rukou, a pak se na blonďáka usmál. „Je krásná,“ zašeptal. „Ale je tu malý problém…“
Thomas se zamračil a chlapec sklopil zrak: „Já… neznám zbytek té písničky.“
„Oh…“ řekl druhý překvapeně. „No… můžeš si alespoň zbytek té písničky poslechnout.“
Kloboučník vypadal potěšeně, usmál se a přitiskl si hrací skříňku k hrudi. „Mimochodem, tohle je první dárek, který jsem dostal k ne-narozeninám.“ Řekl, zvedl koutky rtů a zadíval se svýma doširoka otevřenýma očima na chlapce. „Můžeš si sednout sem, Mons…“
„Klidně mi říkej…“
„Thomasi?“ Kloboučník to dořekl za něj, když vstal, aby mu udělal místo na pohovce.
Thomas na něj překvapeně hleděl a snažil se vzpomenout si na okamžik, kdy mu řekl své jméno, ale nemohl ho najít. „Jak to víš?“ Zeptal se s obviňujícím zamračením.
„Vím toho mnohem víc, než si dokážeš představit, Thomàsi.“ Odpověděl kloboučník neurčitě a přinutil ho posadit se na pohovku. Blonďák si bez mrknutí oka sedl na pohovku. „A potřebuji šálek čaje.“ Řekl potom kloboučník, stále svíral v rukou novou hrací skříňku a kráčel ke dveřím, následován černým králíkem.
Když se vrátil do pokoje, Thomas ho poslouchal, jak mluví, aniž by viděl jedinou kapku slíbeného čaje, a zapojil se do jakési konverzace, kterou vedl mladý obchodník, a nepříjemnosti z předchozího dne už byly zapomenuty.
„Kdy by měl být ten klobouk hotový?“ Zeptal se, naplnil Thomasovi ruku malým šálkem a ten mu hned odpověděl: „Na karneval, samozřejmě.“
„Oh, karneval!“ Vykřikl druhý s povzdechem a nalil trochu čaje do Thomasova šálku, který se ani nestačil napít, když mu ho kloboučník vzal z rukou a nahradil ho prázdným.
Blonďák tomu nevěnoval pozornost a nechal obchodníka pokračovat v jeho fantaskních poznámkách o karnevalu, o tom, jak moc se mu líbí barvy a tvary oblečení a masek, které lidé v ten den nosí, a o dalších tématech bez zjevné logiky, kterým se kloboučník oddával s takovou upovídaností, jakou by od něj Thomas nečekal.
Ale zvláštní magnetismus jeho hlasu a očí ho uchvátil a přinutil ho zmlknout a poslouchat, a několikrát byl v pokušení odhrnout rukou síťku, která mu zakrývala polovinu obličeje, aby se mohl pokochat celou jeho tváří. Když se kloboučník probudil, Thomas měl jen pár okamžiků na to, aby si pořádně prohlédl jeho tvář bez klobouku, a teď zatoužil mu ho znovu sundat.
Způsob, jakým černovlásek pohyboval plnými rty a mrkal dlouhými řasami, nevyžadoval nic jiného než pozornost a ticho a Thomas měl neobvyklou ochotu mu veškerou tu pozornost věnovat, dokud si neuvědomil, že se v místnosti a v jeho společnosti zdržel příliš dlouho. Ne že by mu to vadilo, ale ukradlo mu to čas, který měl věnovat své každodenní práci, a než si stačil vzpomenout, proč do obchodu vlastně přišel, odešel, aniž by kloboučník něco namítal, a aniž by měl možnost vrátit se, jakmile si vzpomene.
***
„Smím-li se zeptat, pane soudce Ralphe, proč jste se rozhodl si klobouk koupit a nenechat si ho ušít u krejčího?“ Zeptala se slečna Maryon a nalila si trochu toho nového nápoje, který od doby, kdy byl přivezen z dalekých zemí, odkud pochází, postupně sklízel velký úspěch. Říkali mu káva a tvrdili, že má moc povzbuzovat mysl.
Ve skutečnosti slečně Maryon moc nechutnal a Thomasovi také ne, ale rozhodně si nemohli nechat ujít příležitost vypít tak noblesní nápoj v tomhle noblesním prostředí, jakým dům soudce Ralpha byl.
„P-protože klobouky š-šité krejčími se brzy stanou z-zastaralými… p-příští móda patří k-kloboučníkům, samozřejmě jako e-expertům v oboru,“ koktal soudcův osobní stylista, když porovnával nový odstín látky s oblekem, který měl muž na sobě.
Maryon usrkla trochu kávy. „Když to říkáte…“ zašeptala sarkasticky se skeptickým zamračením přes okraj šálku a Thomas se musel přemáhat, aby se nerozesmál, spíš nad koktavou řečí krejčího než nad její poznámkou.
„Takže, mladý muži, měl byste to s tím kloboučníkem rychle vyřídit,“ zahřměl soudce „Nechcete přece, abych v nejdůležitější den v roce vypadal špatně…“
„Ne, soudce Ralphe, to rozhodně ne,“ ujistil ho chlapec. „Kloboučník na tom… pracuje…“
Thomas se při těch slovech cítil trochu nesvůj. Ten den, kdy šel do kloboučnictví, neměl příležitost se ho na klobouk zeptat. Z nějakého podivného důvodu na to úplně zapomněl. Od chvíle, kdy mu mladý obchodník přinesl šálek čaje, samozřejmě bez čaje, zapomněl, proč do obchodu přišel, a ponořil se do podivné oslavy svých ne-narozenin s dorty – které neměl možnost ochutnat – a čajovými soupravami, o kterých se celou dobu bavili. Většina toho, co kloboučník říkal, byly nesmysly bez zjevné logiky, ale Thomas se přesto oddával abstraktní diskusi, dokud mu majitel obchodu nezačal klást nemožné otázky, například proč si myslí, že „západy slunce jsou loutky, které je třeba odstranit“… Teprve když Thomas vyšel z obchodu, uvědomil si, že zapomněl na svou vlastní pochůzku, a když se otočil, aby se vrátil dovnitř, kloboučník mu zmizel z dohledu a dveře byly zamčené.
„To bych vám radil. Můžete jít, mladý muži,“ připustil muž a Thomas s Maryon se uklonili. „Hezký den, soudce Ralphe.“ Řekli jednohlasně, než odešli.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
