autor: °GinevrA°
A dny ubíhaly, zatímco nyní byly noci mladého Thomase provázeny sny a myšlenkami, které by se v jeho mysli objevovat neměly. Někdy to byly příjemné myšlenky, a když ho navštívily, přinesly mu potěšení, uvolnění a umožnily mu upadnout do hlubokého a klidného spánku. Jindy ho přiváděly k šílenství, které mu nedalo spát celou noc.
Problém byl prostě v tom, že nechápal, co si o nich má myslet, protože všechny měly jednoho hlavního hrdinu. Podivného kloboučníka z krámku v aleji starého dřevěného mostu.
Čím víc o tom přemýšlel, tím víc musel myslet na slova, která mu Maryon řekla… „Srdeční záležitost“…
Ale opravdu mohla vidět, jak moc mu ten bláznivý kluk převrátil život na ruby? Nebo to byla ženina přílišná bystrost, či spíše fantazie bloudící dle libosti, co ji přimělo k tomu, aby mu tohle řekla?
Pravdou bylo, že kloboučník mu skutečně převrátil život naruby, a to způsobem, který se ani nedal vysvětlit…
Thomas ho nepotřeboval ani vidět, aby ho měl v mysli, nepotřeboval slyšet jeho hlas se zvláštním přízvukem, aby ho slyšel znít znovu a znovu, dokud ho neukolébal ke spánku… měl ho stále před očima a jasně slyšel jeho hlas, dokonce i když tu nebyl.
Někdy ho nemohl vystát s jeho nevysvětlitelně neskutečnými způsoby, ale vždy, když z jeho obchůdku odcházel, nemohl ignorovat, jak moc mu chybí, a když se vrátil do Maryonina domu, jeho jedinou myšlenkou bylo, že se chce vrátit zpátky za ním.
Byl možná i trochu vděčný, že se tenhle úkol stále odkládal, jako by sám nechtěl jejich schůzky přerušovat, ale teď se zdálo, že je ta chvíle blízko… „Za pár dní, Thomási,“ řekl mu.
Měl už jen pár dní na to, aby ho mohl znovu vidět, jen pár dní na to, aby se rozhodl, jaký důvod mají ty jeho neustále myšlenky…
Už jen pár dní…
***
Thomas opět překročil práh obchodu a uviděl postavu v černém oděvu, jak sedí u pultu, stejně jako předešlého dne, ale nezdálo se, že by koboučník dělal cokoliv zvláštního… prostě to vypadalo, jako by… čekal, i když první slova, která při pohledu na mladého blonďáka pronesl, byla: „Říkal jsem pár dní.“
„Řekl jsi, že se můžu vrátit, kdykoliv budu chtít.“ Odpověděl tiše Tom. „A stejně jsem nepřišel kvůli klobouku.“
Zdálo se, že se kloboučník malinko usmál. Hrací skříňka hrála jako obvykle a vytvářela příjemnou, jednoduchou melodii, která vracela do vzdálených vzpomínek na dětství… nebo alespoň do těch, které takové měly být. Thomas koneckonců prožil většinu dětství v sirotčinci, z něhož utekl, a skončil v malé temné a osamělé hospůdce slečny Maryon, jež svou milou a mateřskou stránku s největší pravděpodobností vyhradila pouze jemu, a to i vzhledem k výsledkům jejich krátkých manželství.
„A proč jsi přišel, když ne pro klobouk?“ zeptal se obchodník oprávněně a Thomas zůstal poněkud zaraženě stát a už přemýšlel, jak neuvážené bylo jeho jednání a slova. Když nedokázal vysvětlit ani sám sobě, co vlastně chce, jak by to potom mohl vysvětlit jemu?
„Zatímco se rozhoduješ, mohli bychom dělat něco jiného…“ navrhl černovlásek a Thomas se při těch slovech málem utopil ve vlastních slinách, přestože v chlapcově tónu nebylo nic zlomyslného.
Kloboučník k němu natáhl ruku a čekal, až ji vezme, blonďák však zaváhal, ale když si všiml, jak je na dotek jemná, přijal ji.
„Mohli bychom si zatančit,“ navrhl obchodník a odložil klobouk na pult, čímž odkryl svou krásnou tvář, a blonďák se na chvíli ztratil v jejím pozorování.
„Já… nejsem si jistý, jestli umím tančit…“ snažil se Thomas říct, rozrušenější, než chtěl být, ale představa toho hubeného černovláskova těla tak blízko svého ho nemohla nevyvést z míry.
„Moc se mi to líbí… ale nikdy jsem nenašel tolik příležitostí, abych to mohl dělat…“
„Oh, no… já taky ne…“ odpověděl blonďák, cítil, jak se to štíhlé tělo téměř přitisklo k jeho, a instinktivně přiložil ruku k jeho hubeným zádům. Začali se pohybovat v rytmu melodie, kterou skříňka hrála, a Thomas cítil, jak se mu celým tělem rozlévá teplo. Vědom si toho, že mu v důsledku toho zrudly tváře, soudě dle horka, které cítil v obličeji, odvrátil tvář, ale zesílil sevření chlapcovy ruky i zad.
Zamyslel se nad tím, že to, co mělo být obyčejnou pochůzkou, se za tak krátkou dobu změnilo v sérii záhadných a znepokojivých setkání, diktovaných šílenou, ale jaksi strašně svůdnou logikou kloboučníka, která ho dovedla ke zmatku, rozrušení, neklidu… až do té míry, že ho to začalo přitahovat…
„Jsi dobrý…“ zašeptal kloboučník a rozptýlil mrak v blonďákově hlavě, v níž se všechny ty myšlenky shromáždily. Podíval se na něj skrz husté řasy, několikrát jimi pomalu zamrkal, a pak sklopil zrak.
„Oh… oh ano?“ Koktal Thomas a pocítil záchvěv něhy, když mu chlapec jemně položil hlavu na rameno a nechal se houpat do rytmu, který blonďák udával. Váhavě sebral odvahu a pohladil ho po zádech zakrytých těsným černým oblekem a přemýšlel o tom, jak je ta pozice dokonalá, stejně jako oni; jeho tělo v náručí, skoro jako by pro něj bylo stvořeno.
Už nedokázal odolávat, když ho to úžasné stvoření takhle provokovalo. Bylo to snad proto, že ho bavilo ho stavět do situací, kdy nemohl skrýt zmatek, jenž v sobě měl? Problém byl také v tom, že i když neudělal nic, čím by ho provokoval, jeho obraz stačil k tomu, aby se Thomas rozrušil a začal pochybovat o svých záměrech a citech.
Možná bylo načase dát tomu všemu smysl.
Váhavě ho pohladil po hedvábných vlasech a zátylku, čímž mu dal najevo, že chce jeho pozornost. Přitáhl si ho k sobě a pozorně ho sledoval, jak na okamžik překvapeně rozšířil oči.
„Už sis vzpomněl, co jsi chtěl?“ Pokusil se zeptat a jeho lehce pootevřené rty Thomasovi určitě nepomohly v mluvení.
„Já nechci… chci…“ zakoktal se a nedokázal odtrhnout oči od jeho plných rudých rtů, které nebezpečně odváděly jeho myšlenky.
„Nechceš… nechceš?“ Zeptal se černovlásek váhavě, aniž by o tom přemýšlel.
Blonďák mu přiložil ruku k tváři, jemně a neznatelně mu palcem přejel přes spodní ret.
„No… je mnoho věcí, které… bych chtěl…“ zašeptal blonďák, aniž by přemýšlel o smyslu svých slov.
Černovlásek mu dovolil se ho takto dotýkat, dokonce se znovu přiblížil k jeho rtům natolik, že byl Thomas skutečně v pokušení zmocnit se jich a učinit je svými, ale opět mu unikly, když se kloboučník zachichotal.
„Nic není tak jednoduché. Pamatuj si to, Thomási.“ Řekl kloboučník, než se rozběhl mezi regály malého obchůdku.
Blonďák se ihned vydal za ním, kráčel a pomalu prozkoumával každý kout obchodu a každou polici, ale nikde ho neviděl. Slyšel ho, sem tam viděl, jak za rohem police mizí nějaké pírko nebo se něco pohne, aby mu to ukázalo cestu, ale čím blíž byl k tomu místu, tím vzdálenější se hlas stával. Kloboučník se čas od času zachichotal, zavolal na něj a Thomas následoval ozvěnu jeho hlasu v šeru toho malého krámku.
Pokračovali v té podivné hře, dokud se nedostali do broskvově zbarveného pokoje, kde ho Thomas před několika dny našel spícího mezi dorty a čajovými soupravami. Usmál se při té vzpomínce, vešel do místnosti a nechal dveře otevřené, následoval chlapce, který se teď rozhlížel po místnosti, jako by nechápal, kde je, i přestože tu žije.
Thomas byl fascinován způsobem, jakým se mladý kloboučník na věci díval, jako by je viděl poprvé a zajímaly ho jejich tvary a barvy… způsob, jakým přejížděl očima po světě, byl vždy nový, vždy neotřelý, ale někdy se zdál až příliš moudrý a mazaný, dokázal se v některých situacích tvářit neuvěřitelně nevinně a v jiných až příliš zlomyslně.
„Někdy se tahle místnost zdá být tak studená a prázdná…“ řekl kloboučník s úsměvem, když se posadil na pohovku. Thomasovi to znělo jako jasná provokace, a tak se k němu přiblížil, ale ne příliš blízko, protože se chtěl ujistit o jeho skryté žádosti o společnost, které by s radostí vyhověl.
„Vážně?“ Zeptal se Thomas soucitně a posadil se vedle něj. Kloboučník neodpověděl, počkal, až chlapec odvrátí zrak, pak si se zájmem prohlédl jeho zlatavé vlasy a nesměle ho pohladil po pramenu, což mu způsobilo podivné chvění, které ho přimělo znovu otočit hlavu jeho směrem.
„Máš krásné vlasy… Thomàsi,“ zašeptal a pohladil je. „Zlaté, světlé… moje jsou tak jiné a tmavé…“
„Tvoje vlasy jsou nádherné…“ Přerušil ho Thomas a natáhl ruku, aby se dotkl konečků černého hedvábí, které mu splývalo na hrudi.
Rád by se ho zeptal na důvod té věty, kterou pronesl, když vstoupili do místnosti, jestli do ní někdy vstoupil někdo jiný a jestli někdo jiný překročil práh toho prázdného obchodu. Byl by rád, kdyby věděl, že to do té doby dělal jen on, a přesto kloboučník vůbec nevypadal smutně nebo osaměle. Thomas by byl každopádně velmi rád, kdyby byl jedinou osobou, které by ten chlapec věnoval svůj čas.
Chlapce zaujalo jedno z peříček, které bylo vetkané do jeho černých vlasů, a chtěl se také dotknout i jeho, ale kloboučník okamžitě vstal a přistoupil ke dveřím, kterých si blonďák nevšiml, ani když byl v této místnosti posledně.
„Chceš mě?“ Zeptal se kloboučník a podivně se usmál, téměř posměšně a zlomyslně zároveň.
Thomas vstal a udělal jeden krok vpřed. „… Chci tě,“ potvrdil, oplatil mu úsměv a téměř si vychutnával vítězství tváří v tvář kloboučníkově zjevné ochotě a pomalu se k němu přiblížil, ale obchodník si dal ruku za záda, stiskl kliku, otevřel dveře dokořán a potom natáhl paži a otevřel ji, jako by ho zval do chodby, aby ho následoval. „Tak si mě vezmi,“ vykřikl téměř pobaveně.
Thomas se chystal vyběhnout za ním, když ho vyrušil zvuk zabouchnutých dveří, který ho přiměl otočit se, ale když se znovu otočil ke kloboučníkovi, už tam nebyl.
Blonďák si okamžitě začal prohlížet všechny dveře na té chodbě a okamžitě si uvědomil podivnost místností, které navštívil.
Každá z nich měla troje dveře, jedny vedly do chodby, druhé do předchozí místnosti a třetí do další, přičemž každá z místností se od ostatních naprosto lišila. Jedna z místností měla uprostřed velkou vanu. Ta místnost byla lesklá a světlá, ačkoli tu nebylo žádné okno, které by ji osvětlovalo, a byla strašně sterilní. Jedinou barvou, která narušovala bělost místnosti, byla modrá barva dekorací na stěnách.
Další byla pravým opakem: špinavá a stará, dýchala z ní atmosféra staré kuchyně a ostrý pach masa ho nesnesitelně štípal v nosních dírkách.
Ozvěna kloboučníkova vzdáleného smíchu ho vedla do další místnosti bez podlahy a zřejmě i bez stěn. Byla to krásná zahrada plná rostlin visících nad hlavou a chodníku porostlého trávou, ale stejně jak byla krásná, naháněla mu husí kůži. Šustění listí ho dovedlo ke dveřím, které vedly zpět do chodby, a on si téměř s úlevou povzdechl, že se z toho bludiště dostal.
Thomas uslyšel, jak se otevřely dveře, a než ho mohl spatřit přímo, spatřil na chodbě v zrcadle odraz kloboučníkova obrazu. Snažil se otevřít dveře do místnosti, kde ta podivná hra začala, a blonďák se k němu okamžitě vrhl, předběhl ho a chytil ho za útlý pas.
Thomas ignoroval chlapcovo sténání a chabý pokus vykroutit se z jeho sevření, a silou, která zjevně převyšovala kloboučníkovu, ho téměř arogantně přitlačil zády k protější stěně, čímž zjistil, že ho blokuje vlastním tělem a drží mu ruce po stranách obličeje.
„Mám tě…“ zašeptal vítězně a pomalu propletl své prsty s černovláskovými, jejich tváře se nebezpečně přiblížily a nosy se o sebe otřely.
Toho podivného chlapce však tato slova zřejmě příliš nepřesvědčila, vítězství, kterým se Thomas pyšnil, se ho ani v nejmenším nedotklo a zachoval si posměšný výraz. „Nebuď si tak jistý…“ odpověděl, lehce se zavrtěl zkoušeje tak sevření svých rukou a uvědomil si, že se z něj nemůže vymanit.
Thomas hrdě zasténal, kousl se do spodního rtu a neodpověděl. Přejel pohledem po detailech jeho tváře, stejně bledé jako jeho vlastní, po lesklých rtech, které jako by ho sváděly, a po tmavých očích, které nikdy neviděl tak zblízka. Nikdy předtím si nevšiml barvy jeho očí. Ta perleťově šedá, která se vzácně vyjímala mezi černou a červenou barvou jeho bezchybného make-upu, mu okamžitě připomněla nebe jeho starých Benátek.
Okamžitě zjistil, že ho ty vlhké, průzračné perly okouzlily, teď když je zřetelně viděl, a ztěžka polkl a téměř vystrašeně si olízl rty. Pomalu je viděl mizet za hustým vějířem černých řas a vrátil se pohledem na celý jeho porcelánový obličej.
„To, co se chystáš udělat, bude horké,“ varoval ho kloboučník v narážce na mladíkovy rty, které se bez vyzvání přiblížily moc blízko k jeho vlastním a reagovaly na nedobrovolný příkaz, který Thomas nevydal.
Thomas naklonil hlavu a napůl přivřel oči, jako by chtěl spojit své rty s těmi druhými, ale místo toho přiblížil svou tvář k jeho uchu. „Pak riskuji, že se spálím…“ nakonec mu zašeptal, pak své rty krátce spojil s jeho, a když viděl, že druhá strana nijak neprotestuje, oddal se dlouhému a intenzivnímu polibku, nechal své sevření, aby ztratilo na síle, a jeho ruce opustily ty černovláskovy, skončily na jeho kostnatých bocích, a pak stoupaly vzhůru po celém těle, až obě vystoupaly na jeho dlouhý a elegantní krk, zatímco palce nedbale hladily jeho tváře.
Blonďák ani nepomyslel na to, že by se odpoutal od rtů toho druhého, konečně zapomněl na vězení času a myšlenek, a zdálo se, že černovlásek je stejného názoru, ačkoli se polibku nebránil, nereagoval na něj ani příliš vášnivě. Teprve když jejich pozornost upoutalo ostré pískání, oba se od sebe odtrhli: Thomas byl viditelně zmatený, zatímco druhý od něj s úsměvem odvrátil pohled.
„Oh…“ povzdechl si. „Už je čas na čaj,“ řekl jednoduše a kývl směrem ke konvičce, která upozorňovala, že nápoj je připraven. Snadno vyklouzl ze sevření blonďáka, který nevypadal, že by jej to nějak zvlášť překvapilo.
Kloboučník zvedl svůj odložený cylindr, nejprve ho dvěma lehkými poklepy rukou otřel, pak na něj foukl a poté, co si ho až napodruhé nasadil správně, protože si ho jako obvykle nejprve nasadil obráceně, zvolal: „Vite vite!“ (Rychle, rychle!) A tleskal přitom rukama.
Když Thomas přišel do dílny, uviděl chlapce, který si chtěl nalít čaj, ale déle se v jeho společnosti nezdržoval. Po tom, co se stalo, by toho nebyl schopen.
Váhavě si trochu nervózně upravil vlasy, zvedl tašku a přistoupil ke druhému.
„Ehm… Já, já… měl bych jít,“ vykoktal. Vždycky koktal, když byl napjatý. Občas uvažoval, jestli jednou neskončí jako soudcův koktavý krejčí.
Kloboučník k němu bez mrknutí oka vzhlédl. „Přeji hezký den,“ řekl tiše a Thomas, trochu zklamaný a překvapený jeho jednoduchými slovy, ale stejně tak s úlevou, že se nesetkal s žádným odporem, odpověděl prostým kývnutím hlavou. Jakmile vyšel před obchod, udělal pár kroků, pak se zády opřel o zeď a dotkl se obličeje, vlasů a hrudi, jako by se chtěl ujistit, že jeho tělo je živé a skutečné.
Opravdu se to stalo?
***
„V tomhle pokoji už není taková zima, viď, zlatíčko?“ Řekl kloboučník upřímně a lehce se usmál, zatímco s elegantně zkříženýma nohama seděl na pohovce v broskvově zbarveném pokoji, usrkával z malého šálku a sledoval majitele dvou malých černých očí, který schoulený před ním na podlaze poslušně pohyboval nosíkem a poslušně ho poslouchal. „Souhlasíš se mnou?“ Zeptal se znovu a mlčení toho zvířátka považoval za ano. Věděl, že Thomas ho má také rád. Naklonil hlavu na stranu. „Co, prosím?“ Zeptal se jeho směrem. „Oh ano, taky mě to bude mrzet…“ souhlasil. „Ale třeba… pokud se věci budou vyvíjet tak, jak mají.“ Nechal se unést a pak mrkl na králíka, kterého jeho slova zřejmě potěšila, nastražil uši a zběsile pohyboval čumákem.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
