autor: °GinevrA°
„Začínám ztrácet trpělivost, Thomasi. Žádal jsem tě, aby byl klobouk připravený do karnevalu – Au!“ Zasténal, když ho krejčí píchl jehlou, a ten se mu hned omluvil rozrušenou a koktavou řečí. Soudce se zašklebil, pak protočil očima a pokračoval v řeči. „… A do karnevalu zbývá jen pět dní a já ten klobouk ještě ani neviděl!“ Řekl muž netrpělivě a snažil se udržet v klidu, zatímco krejčí mu šil oblek na míru a některé ženy kolem něj připravovaly další látky.
Kdyby to Thomas nevěděl, řekl by, že je to nejméně desátý oblek, který mu ušili.
Karneval byl za rohem a přípravy v Benátkách byly v plném proudu. Do karnevalu zbýval pouze týden a tato událost již byla cítit za dveřmi, v nejbohatších a nejrušnějších ulicích se chystala výzdoba a všichni měli plné ruce práce s tím, aby se na večírek jakkoliv připravili, ať už to byly chudé rodiny žijící ve starých domech zčernalých časem, nebo bohaté rodiny, které si mohly dovolit honosné oblečení a zlaté masky.
„Omlouvám se, pane soudce. Obchod neměl to, co potřebujete, ale jsem si jistý, že kloboučník bude schopen vyhovět vašemu požadavku co nejdříve.“ Vysvětlil Thomas uctivě, když stál uprostřed místnosti mezi houfem žen obtěžkaných látkami.
„To doufám už kvůli tobě, mladíku,“ odpověděl muž a Thomas přikývl a sklopil zrak. Kdyby neplnil řádně své povinnosti, přišel by o peníze a důvěryhodnost. „Teď běž, vyřiď úkoly, které jsem ti dal, a nezapomeň ten klobouk,“ s tím ho propustil.
Thomas se uctivě uklonil a svižně procházel bohatými chodbami domu v naději, že mu žádné nepříjemnosti nezabrání v plnění denních povinností.
Podíval se na hodinky… Bylo už velmi pozdě.
***
Thomas nedokázal říct, zda očekával, že uvidí to, co se před ním objevilo, když vstoupil do obchodu kloboučníka. Nevěděl, jestli se má divit – tedy bez zvláštního důvodu, snad jen kvůli obrazu, který tato vize představovala – nebo jestli se divit nemá, protože jakékoli kloboučníkovo chování mělo daleko ke zjevné logice nebo rozumu.
Stručně řečeno, to, co Thomas uviděl při příchodu do obchodu, byl mladý prodavač, který seděl za pultem, před ním seděl jeho malý černý králík a uprostřed ležela Dáma (desková hra), kolem níž byly čajové šálky různých tvarů a barev.
Samotný obraz se příliš nelišil od toho, co očekával, když poprvé vstoupil do kloboučníkova obchodu a při prvotním seznámení s kloboučníkovými zvyklostmi by mu pohled na tuto scénu připadal zvláštní a znepokojivý, nebo dokonce komický, záleželo na úhlu pohledu. Když zavřel dveře, neudělal ani krok a zdálo se, že si ho ani jeden z nich nevšiml, tak moc do své hry byli zabraní.
Thomas se jen zamračil, a pak si odkašlal, aby upozornil na svou přítomnost, což se mu podařilo. Kloboučník mu věnoval lhostejný pohled.
„Ehm… neruším?“ Zeptal se blonďák váhavě a trochu rozpačitě. Nevěděl, jak se má chovat při stále živé vzpomínce na to, co se stalo před pouhým dnem, a nevěděl, jestli to má považovat za chybu, unáhlený krok, nebo za něco, co se už určitě nebude opakovat. Představa, že by se to mohlo opakovat, ho rozrušila skoro víc než myšlenka na to ostatní.
Černovláskův lehce překvapený výraz s povytaženým obočím vydržel jen krátce, jen tak dlouho, aby mírně naklonil hlavu a řekl: „Ne. Vůbec nerušíš.“ Pak prodavač plynule vstal ze sametového křesla a přešel k mladíkovi. „Nebo spíše,“ dodal, „tak nějak jsem doufal, že se vrátíš. Víš, on není moc dobrým společníkem…“ řekl a ukázal na černého králíka, který nerušeně okusoval pěšce, než ho dlouhovlasý chlapec vyzval, aby udělal místo pro Thomase.
Thomas se na něj pochybovačně podíval, pozvedl obočí, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat. Kloboučníkův úmysl byl zcela jasný, když mu pokynul, aby udělal svůj tah na tenké mramorové šachovnici, kterou nejspíš obrátil vzhůru nohama králíček, který teď hopsal po pultu.
„Dobře…“ povzdechl si blonďák, když posunul žeton, a všiml si, že nemůže dělat nic jiného, než tuhle zábavu kloboučníkovi dopřát.
Obchodník si přiložil ukazováček k ústům a s vtipným pochybovačným výrazem studoval šachovnici, pak udělal zbytečný tah.
Thomas vzal žeton, který mu měl chlapec sežrat svým, kdyby ten správný krok udělal. „Mohl jsi mě sežrat,“ vysvětlil kloboučníkovi, který se tvářil překvapeně. „Ale neudělal jsi to, takže jsem ti sebral ten žeton já.“
„Oh…“ zašeptal černovlásek, jako by tomu opravdu nerozuměl. „A to se může?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Thomas. „Je to… pravidlo.“
Černovlásek se trochu nakrčil, podíval se na šachovnici, jako by přemýšlel o tom, co se stalo, a pak pohnul dalším žetonem, opět bez úspěchu. Nejspíš ani neuměl dámu hrát, ale to Thomase nepřekvapilo.
„Víš, co bych chtěl?“ Zeptal se a zvedl si před obličej tmavý žeton.
Thomas se zamračil. „Ne… co bys chtěl?“ Zeptal se ho.
„Aby ty žetony byly z čokolády.“ Řekl a rovnou se do jednoho zakousl, aby si ověřil, že se opravdu nedá sníst. „Aby je člověk mohl opravdu sníst,“ řekl s úšklebkem.
„No, dalo by se to… Místo těch žetonů bys mohl dát čokoládu,“ navrhl Thomas a povytáhl obočí.
Mladík po těch slovech nahodil překvapený výraz. „To mě nikdy nenapadlo…“ řekl a naklonil hlavu. Pak ji naklonil na druhou stranu a vzhlédl, jako by přemýšlel o něčem, co vyslovil až o chvíli později. „Ale až by hra skončila, nezbyly by žádné žetony,“ řekl téměř se smutkem v hlase.
Thomas se usmál, dojatý jeho naivitou. „Do každé hry si vždy můžeš dát nové žetony…“ navrhl a chlapec sedící naproti němu si s povzdechem opřel hlavu o ruku zakrytou černou krajkovou rukavičkou. „Mám tak moc rád čokoládu…“ vydechl a na chvíli se ztratil ve svém světě sladkostí a šachovnic, dokud se nevrátil k blonďákovi před sebou. „A ty?“ Zeptal se, „Co by sis přál, Thomási?“
Thomas sklopil zrak a snažil se nervózně nesmát, ale nedokázal zadržet úsměv. Potřásl hlavou, aby si zabránil odpovědět, protože odpověď byla zřejmá. Tuto otázku si už položil a odpověď na ni dobře znal.
Thomas chtěl jeho. O tom nebylo pochyb. Teď už ne.
„Jdu to uklidit.“ Kloboučník nečekaně zasáhl a zvedl šachovnici. „Můžeš si tu dělat, co chceš.“ S těmi slovy se vzdálil se šachovnicí v náručí a zmizel za dveřmi, které vedly do broskvově zbarveného pokoje.
Thomasovi to připadalo jako zastřená výzva, aby ho následoval, ačkoli tomu nic v jeho tónu ani pohledu nenasvědčovalo. Možná si jen vykládal neexistující zprávy, ale stala se z toho hra plná pohledů, nevyřčených vět a zastřených výzev, které jen zvyšovaly jeho nedostatek odvahy udělat pokaždé pár kroků vpřed.
Když kloboučník zmizel za dveřmi vedoucími do broskvově zbarveného pokoje, Thomas vstal od stolu, aby ho následoval, ale nikoho neviděl, a tak otevřel dveře a ocitl se na chodbě, která byla také prázdná.
Zamračil se a snažil se přijít na to, kam chlapec mohl jít.
Ani z dálky neslyšel jeho hlas, který by ho volal, a přemýšlel, jestli ho má znovu hledat v bludišti místností před sebou.
Thomas si jen sotva pamatoval dveře pokojů, do kterých před několika dny vstoupil – i když byly všechny stejné – když se hnal za kloboučníkem, ale dole v chodbě ho zaujaly především jedny dveře. Byly to poslední dveře a Thomas si nepamatoval, že by jimi prošel, ale i kdyby ano, vzbuzovaly v něm zvláštní a zdánlivě neopodstatněnou zvědavost, takže mu připadalo nemožné se k nim nepřiblížit, dokud nestál před nimi.
Dotkl se bílého dřeva, až k němu přiložil ucho, jako by chtěl slyšet, jestli uvnitř někdo je. Když neslyšel žádný hluk, rozhodl se je nesměle otevřít a nahlédl dovnitř.
Když vstoupil, za dveřmi se objevila nádherná ložnice celá ve fialové a bílé barvě, noblesní a staromódní, podobná broskvovému pokoji výzdobou i zařízením. Stejně jako v ostatních místnostech, ani tady nebyla okna, a tlumené světlo zajišťoval honosný lustr visící uprostřed stropu.
Thomas, ztracený v pohledu na ten překrásný pokoj, si neuvědomil, že není sám, a kloboučníkův vřelý hlas ho překvapil, až málem nadskočil.
„Líbí se ti?“ Kloboučník se mu zjevil ve stejném oblečení, jaké nosil vždycky, ale tohle bylo celé bílé a s fialovými detaily, které připomínaly téma místnosti. Ten druhý ho v tom světlém obleku málem nepoznal.
„Tady spíš?“ Zeptal se Thomas instinktivně a přiblížil se k němu, jako by ho přitahoval magnet.
„Tady dnes budu spát…“ odpověděl na otázku, která mu připadala jako přelud.
Chlapec se od něj chtěl vzdálit, ale Thomas ho chytil za zápěstí, přitiskl ho k sobě a vášnivě přitiskl své rty na jeho, až se od něj kloboučník odtrhl a opřel se rukama o jeho hruď, aby se mohl odtáhnout.
„Tohle je to, co chceš?“ Zeptal se a jednou rukou ukázal na místnost. „Chceš to?“
A opět ta stejná otázka, na kterou blonďák dokázala odpovědět jen: „Ano.“ Zdálo se, že je teď už do všeho příliš zabraný, že už se nemůže dočkat, chtěl se mu jen dívat do očí, dokud si nebude jistý, že ho to nikdy nemůže omrzet. Chtěl ho líbat, hladit a objímat tak pevně, jak to ještě nikdy s nikým nedělal.
Všechno to pro něj bylo nové. Nikdy po nikom tak horlivě netoužil, ani si nikdy nikoho nepřivlastnil, ale zjistil, že nic jiného nechce a čekání bylo něco, co už dlouho nedokáže vydržet.
„Tady to je.“ Kloboučník se otočil, když se přiblížil k posteli, sebejistě se usmál a napřáhl ruku, aby ukázal vše kolem sebe.
Thomas se k němu znovu přiblížil a vzal ho za ruku, aby si ho přitáhl blíž k sobě. „Můžu…?“ Zeptal se. „Opravdu můžu?“ Zeptal se znovu, objal ho a zašeptal mu tu otázku do ucha, než ho políbil.
„Jistě,“ ujistil ho. „Ale nespěchej, máme k dispozici všechen čas světa,“ řekl tiše a přinutil ho lehnout si na postel, beze spěchu, tak pomalu, že Thomas doufal, že čas nikdy neuplyne. A to se mu stávalo pokaždé, když na to místo vkročil, a nejen kvůli hodinám, které nevysvětlitelně vždy ukazovaly pět, a díky nimž se všechno zdálo nehybné a věčné, ale protože na tom místě bylo něco zvláštního a znepokojivého, něco, co ho nutilo zapomenout na všechny myšlenky, které mu předtím přišly na mysl.
Kloboučníkův úsměv byl uklidňující a hřejivý, vlasy, které mu spadaly přes jeho krásnou tvář mu poskytly příležitost pohladit ho pod záminkou, že je dá na své místo a zbaví ho starostí.
Thomas se nikdy necítil být někým tak zaujatý, nikdy nepřišel čas se někomu oddat, ale tady, s tím podivným chlapcem s peřím ve vlasech, se zdálo, že je ideální čas překročit hranici a konečně se stát mužem. Cítil se až příliš připravený a prodavačovy něžné polibky v něm tu důvěru jen posilovaly.
Vyhledal jeho rty a spojil je se svými, rozdělil je, pomalu mezi ně vplul a hladil jazykem, zažíval pocity, které nikdy předtím necítil. Přitáhl ruku k jeho zátylku, prohrábl mu prsty vlasy a pomalu je pročísl až ke konečkům hebkých peříček, s nimiž si pohrával, když se jejich rty znovu a znovu spojovaly.
Černovlásek působil sebejistě a nespoutaně, ale věnoval se každé jeho potřebě a žádné z jeho gest se nezdálo být pouhou náhodou. Thomasovi však připadal sladký a bez šílenství, které ho do té doby charakterizovalo. Rozhodl se, že je vhodné zaujmout pozici a nebýt jen pasivní k dotekům, které mu chlapec věnoval, a tak situaci otočil, ocitl se na kloboučníkově štíhlém těle a poté, co se zadíval na jeho duhovky, které se zdály být tmavší než obvykle, pomalu ho špičkou nosu pohladil po hubeném krku, a pak ho na něj něžně políbil.
„Já… myslím, že tě miluju…“ zašeptal tichým hlasem, zatímco byl ohromen pocity, které cítil, když se nad ním pohyboval.
Druhý mu rukou prohrábl zlaté vlasy a něžně mu masíroval zátylek. „Láska je krásné slovo, Thomási, ale je také velmi velké… Nestačí „myslet“, aby sis byl jistý, že ji cítíš…“
Thomas ho políbil na rty. „Jsem si tím jistý. Miluji tě, cítím to…“ zašeptal mu do rtů. „Musí to tak být. A i je,“ byl o tom téměř zoufale přesvědčen, zavrtěl hlavou a znovu ho políbil na mléčnou kůži jeho krku.
Černovlásek se usmál a začal mladíkovi rozepínat košili, až odhalil jeho širokou hladkou hruď, která byla vypracovaná, ale stále mladistvá, až oděv úplně zmizel a odhalil jeho silné, štíhlé paže a široká ramena. Kloboučník se začervenal při pohledu na chlapcovy zlaté vlasy, které mu padaly kolem obličeje a hladily jeho silná ramena a nyní již zpocenou hruď.
Thomas zbavil oblečení kloboučníka, nejprve odhalil bledé, hubené rameno, které vypadalo jako stvořené k políbení, a pak jeho hruď, brázděnou odhalenými klíčními kostmi, až po nohy, štíhlé a hladké, které nepřestával hladit.
„Jsi… tak krásný…“ zašeptal blonďák a konečně nabral sebedůvěru, která mu teď právem patřila, bylo zbytečné dál spolu mluvit jako dva cizí lidé, když si teď užívali vzájemné společnosti na posteli a navíc nazí.
„Merci…“ odpověděl nesměle kloboučník, sám nejspíš příliš okouzlený na to, aby mohl mluvit jazykem, kterému by druhý rozuměl, ale Thomas nepotřeboval žádný překlad, měl příliš práce s tím, aby dokázal vůbec dýchat.
„Jak ti mám říkat?“ Zeptal se náhle a uvědomil si, že do té doby neznal jeho jméno.
Chlapec se na polštáři otočil tváří na bok, a pak se mu podíval do očí, když řekl: „Prostě mi říkej… Bille.“
Thomas ho jemně políbil na krk. „Bill…“ zopakoval. „Tak to je jméno, které budu křičet…“ zašeptal mu na rty, než se oddal dalšímu polibku.
Lehce roztáhl dlouhé nohy svého partnera, jemně mezi ně vklouzl a v tu chvíli se všechno neuvěřitelně zintenzivnilo a on ztratil veškeré vědomí, dokonce zapomněl své jméno, ale nezapomněl to Billovo, které bylo jediným zvukem, jenž přerušil napětí, které naplnilo místnost. Všechno bylo najednou rychlejší, silnější, žhavější… prostě víc od všeho, a i když se chvíli poté, co to skončilo, zdálo, že to trvalo jen pouhý okamžik, Thomas byl stále ztracen ve všech těch neuvěřitelných pocitech, o kterých si myslel, že je nedokáže udržet, aby trvaly věčně.
Když si vyčerpaný lehl vedle Billa a schoval tvář do záhybu jeho krku, uvědomil si, jak skutečné to všechno bylo, protože na pár okamžiků tomu skoro nevěřil… Zhluboka vdechl sladkou vůni jeho černých vlasů a snažil se popadnout dech, přitulil se k němu a rukou ho hladil po hubených zádech.
„Bill… nikdy jsem neslyšel hezčí jméno.“
Bill roztáhl koutky rtů a přiložil mu ruku k obličeji, aby pohladil tu bledou, jemnou pokožku.
Thomas ho pohladil po vlasech a přitáhl si jeho tvář, aby mu ukradl další polibek. Překvapilo ho, že jeho rty jsou ještě teplejší, než byly před chvíli, ale bylo mu to jedno, dokud se mu nezdály přehnaně horké, až pálily, a se zasténáním se od nich odtáhl a tázavě se na něj podíval.
Bill se podivně a škádlivě usmál, a pak se sklonil, aby ho políbil na krk, a zanechal na něm rudou stopu, po které blonďák lehce bolestivě zasyčel.
„Co to…?“ Thomas si osahal nyní již studenou stopu. Nezdržoval se příliš dlouho zkoumáním důvodu vařících rtů černovláska, ale snažil se ho zadržet, když se chystal vstát z postele. „Kam jdeš?“ Zeptal se ho a pohladil ho po zádech.
„Teď opravdu potřebuješ šálek čaje.“ Odpověděl kloboučník uklidňujícím tónem.
„Ale já nechci…“
Černovlásek ho pohladil po tváři. „Je pět hodin, Thomasi,“ odpověděl jen a zavázal si pásek velmi jemného fialovo bílého županu, který si oblékl, aby mohl odejít z pokoje.
Když se vrátil, držel v rukou porcelánový šálek s vařícím čajem a tentokrát to bylo doopravdy. Bill si opatrně sedl vedle něj na okraj postele a podal mu ho.
„Můžu… můžu se opravdu napít?“ Zeptal se Thomas hloupě a vzal ho do rukou.
„Samozřejmě. Copak jsi u mě čaj nikdy nepil?“ Odpověděl chlapec s povytaženým obočím a zdálo se, že se mu vrátila jeho zvláštní podivnost.
Thomas s chutí vypil obsah šálku a vše, co mu tento znamenitý nápoj poskytl, byl pocit uvolnění a blaženosti, který nedal prostor k přemýšlení.
„Je t’aime aussi, Thomàs. Dommage qu’il pourrait meme ne pas être comme ça pour toujours …“ („Taky tě miluju, Thomási, škoda, že to takhle nemůže být navždy…“), zašeptal kloboučník a pohladil ho po vlasech, zatímco blonďák v jeho blízkosti klidně usnul.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
