autor: °GinevrA°
Klik… Klok… Klik… Klok…
Kapky jedna po druhé dopadaly do kaluže pod ním a třpytily se v měkkém světle, které pronikalo šedými mraky nad jeho hlavou.
S každým „Klik“ nebo „Klok“ voda vířila v malých soustředných kruzích a zkreslovala odražený obraz do útržků rozbitých a smíšených barev, dokud se opět nezklidnila, nerozprostřela a dokonale neodrazila vše nad sebou, dokud ji několik dalších „Klik“ nebo „Klok“ opět nerozbilo.
Thomas tiše seděl na okraji starého dřevěného mostu a v rukou otáčel velmi lehké pírko, které mu před několika dny zanechal podivný kloboučník. A to bylo vše, co mu z něj zbylo. Pírko, které viděl padat na zem, kde Bill zmizel o karnevalové noci.
Ticho vlastních myšlenek doprovázelo „cvak, cvak“ slz, zmatený, bezbarvý proud, podobný vodě, která se dostala do kontaktu s kapkami, jež mu sklouzly ze skelných očí.
Po Billovi nebylo po karnevalovém večeru ani stopy.
Už žádné náhlé hlasy, žádný obchod, do kterého by vstoupil, a žádné zvonky, které by ho přivítaly. Žádné třepotající se peří, které by ho přivedlo zpátky, žádný smích nebo záhadný úsměv, který by mu to připomněl. Jen neurčitý tok vzpomínek a myšlenek, a tak Thomas stál na okraji starého dřevěného mostu a nečekal ani nevzpomínal.
Nechal jen kapky ze svých očí, aby doprovázely jeho bytí.
Zatímco se to všechno dělo, k jeho uším dolehla vzdálená a známá francouzská melodie, ale Thomas, příliš zaujatý svým prostým bytím, si toho nevšímal a dál otáčel lehkým pírkem v rukou.
Hlas byl stále blíž a blíž, ale Thomas věřil, že vzpomínky zabírají příliš mnoho místa v jeho představivosti a snažil se tu melodii umlčet, dokud mohl.
Teprve když mu jemný hlas dolehl přímo k uchu jako tichý šepot, probral se ze svého prostého bytí, otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář samotnému Billovi, oblečenému tak, jak si ho pamatoval, a s malým černým králíčkem sevřeným v jedné ruce.
„Merci za to, že sis ho nechal, Thomàsi,“ řekl šeptem.
Thomas zapomněl, jak mluvit, jak formulovat slova a jak je vyjádřit, ale když se mu to podařilo, natáhl ruku, aby se dotkl bledé tváře mladého kloboučníka a ujistil se, že je skutečný. „Bille… jsi… to ty? Opravdu ty?“ Zeptal se nedůvěřivě.
Bill se tiše usmál a rozhlédl se kolem sebe. „Kdo jiný bych měl být, když ne já?“
Thomas se srdečně usmál a zamrkal, aby zahnal zbytečné slzy, které bez varování přišly. „Ale už neodejdeš… nenecháš mě zase samotného, že ne?“ Zeptal se s úzkostí při pomyšlení, že ho zase ztratí.
„Nechat tě samotného?“ Podivil se Bill a několikrát zamrkal. „A kdy jsem to udělal?“ Zeptal se, jako by zapomněl. „Jen jsem čekal a pochopil, a teď už jsem si jistý,“ dodal, aniž by to někdo další mohl pochopit. „Vlastně bychom to s mým miláčkem rádi oslavili, víš, dnes máme ne-narozeniny. Máš čas se k nám připojit?“
A když Thomas pomyslel na to, jak ho v tu chvíli uklidňuje to sladké šílenství, vytáhl z kapsy kalhot hodinky, a aniž by o tom příliš přemýšlel, hodil je do kanálu. „Jistěže mám čas,“ odpověděl s úsměvem. „Všechen čas světa.“
KONEC
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
