autor: °GinevrA°
Ahojky, je tu další překlad. Název je nejspíše trochu znepokojivý, ale nic se nebojte. Povídka není žádný drasťák, není tam žádné násilí a světe div se, povídka je happy endová. 😊 Vlastně tak nějak trochu přemýšlím, proč autorka zvolila takový název. 😊 Přeji všem příjemné počtení. S pozdravem Laui
Prolog
Žena běžela a v náručí pevně držela zavinovačku z nejjemnějších, nejměkčích látek, v níž stvoření, které právě přišlo na svět, naplnilo velkou zahradu srdcervoucím, zoufalým pláčem.
„Neboj se, zlato.“ Zašeptala žena a dítě skoro přestalo plakat, jako by v něm ten uklidňující hlas, skrytý pod hustým závojem starostí, přinesl kapku naděje, kterou mladá žena pevně svírala v náručí. „Nikdo ti život neodepře.“ Řekla znovu a proběhla mezi květináči a keři. „Nikdo.“ Opakovala, když konečně mezi rostlinami spatřila známá světla královského paláce, který už možná nikdy neuvidí. „V tomto sídle tě tvůj bratr ochrání, tvá duše je mu navždy zavázána.“ Zašeptala a zanechala polibek na čele dítěte, které, když se vzdálila, začalo znovu zoufale plakat.
Žena odešla a doufala, že její modlitby budou vyslyšeny.
Kapitola 1
Ozvěna mladíkových kroků se rozléhala honosnými chodbami paláce, kde denní světlo pomalu ustupovalo noční tmě. Touha rozhýbala jeho kroky a silná vůně kadidla rozpalovala jeho smysly jako benzín v ohni.
Jeden po druhém překračoval lehké průsvitné lněné závěsy, které oddělovaly místnosti soukromých pokojů, osvětlené slabým světlem svící a slabou září kadidla hořícího ve zlatých kadidelnicích.
Jediná okna, která zdobila chodby, byla příliš silně opracovaná a barevná, než aby umožňovala výhled ven, ale pronikaly jimi jemné paprsky měsíčního světla.
Zrychlil krok, když si byl jistý, že je zcela v bezpečí před pohledy ostatních, a usmál se, když konečně dorazil ke vchodu do komnaty, která střežila tajemství, jež v ní v noci probíhalo.
Místnost byla od okolí oddělena pouze těžkými závěsy z rudého sametu a několika vyšívanými plátny, zatímco všude kolem byly velké květináče s rostlinami a květinami.
Chlapec odhrnul těžký závěs a vstoupil dovnitř.
Pohyboval se potemnělým pokojem a uvědomoval si, že pár tmavých očí bojuje s temnotou ve snaze rozpoznat svého hosta.
„Tome?“ Zeptal se ho slabý hlas, ačkoli s jistotou věděl, že postava, která se potuluje v jeho pokoji, je majitelem toho jména.
„Pšššt…“ zašeptal druhý, zapálil svíčku a s její pomocí zapálil další a ozářil místnost jejich jemnou září.
Uprostřed místnosti ležela na měkkém červeném hedvábném lůžku křehká bytost, skoro jako by to byla vzácná porcelánová panenka, a její tvář zdobil úsměv.
Úsměv, který měl pokaždé, když se jeho oči setkaly s mladíkem s tmavými vlasy spletenými do copánků ozdobených kovovými přívěsky, který stál před ním a který nyní na tento úsměv reagoval a odhalil své dokonalé zuby skryté za plnými rty, z nichž ten druhý znal každý milimetr.
„Ty už jsi spal, Bille?“ Zeptal se postavy s dlouhými havraními vlasy ležící na posteli.
„Tvůj rádce mi povolil, abych si odpočinul před západem slunce,“ vysvětlil, zvedl se a posadil se, což způsobilo lehké zacinkání, jak se dlouhý řetěz, který měl kolem krku, pohnul a nechal to drahé prostěradlo sjet zpátky k pasu, čímž odhalil velmi štíhlé tělo, tak jemné a bledé, jako by to byla pozvánka nebo předzvěst toho, co se mělo krátce poté v tomto pokoji stát a co bylo důvodem nočních návštěv mladého hosta.
Když se Tom také posadil na okraj měkké postele, která byla svědkem jejich tajných nocí, neztrácel čas a jemně pohladil Billovu tvář, orámovanou velmi dlouhými černými vlasy, které podtrhovaly bledost jeho pleti, jež nikdy neměla příležitost ocenit teplo slunečního světla.
„Jedl jsi?“ Zeptal se zamyšleně.
Bill míso odpovědi přikývl, vtiskl se do toho jemného doteku a položil ruku na ruku druhého muže.
„Jsi dost silný na to, abys mě dnes večer v sobě přivítal?“ Zeptal se Tom, který nemohl jinak než se na tuhle otázku ptát každý večer. Neschopen ho nutit k čemukoliv, co by bylo proti jeho vůli.
„Není noc, kdy bych neměl dost síly na to, abych tě přivítal,“ odpověděl druhý a poté, co po něm přejel očima, ho políbil na dlaň, aby rozptýlil Tomovy pochybnosti o jeho upřímnosti, i když věděl, že on není schopen lhát.
Byl to Bill, kdo přiblížil své rty k Tomovým, a ten neváhal přijmout pozvání a rozevřít je, když ho špička černovláskova jazyka požádala o svolení.
Tom zasténal, ale jeho dech se ztrácel mezi rty Billa, experta, ale vždy uctivého.
Jak se na otroka sluší.
Otroka, který ta ústa ochutnal už tisíckrát, ale nikdy by ho neunavilo udělat to klidně i tisíckrát znovu.
„Byl pro tebe dnešní den únavný, Tome?“ Zeptal se ho se rty přitisknutými k jeho.
„Obvyklé, nudné závazky…“ odpověděl nedbale a vzápětí zalitoval, že zapomněl, jak těžké mohou být Billovy dny, a skoro se styděl za to, že se chlubil lehkostí těch svých.
„Pak bych mohl udělat něco, co by ti zpříjemnilo noc…“ navrhl druhý s vrozenou provokací, která však nebyla ničím vulgárním, a položil ruce na boky mladíka s copánky, který si udělal pohodlí, opřel se do mnoha polštářů, jež zdobily postel. Pak se na něj posadil, odhalil jeho dlouhé nohy zakryté jen lehkými bílými kalhotami, téměř průhlednými, aniž by se však odvážil jít dál.
Stačil by jediný náznak Tomova zklamání a vyskočil by z postele a prosil za odpuštění za takovou aroganci.
„Mé noci jsou lepší už jen při pohledu na tebe… a stejně tak i dny, které přijdou…“ Tom se zamračil na řetěz, který mu visel na krku a který byl symbolem jeho postavení služebného, a který by s radostí nechal zmizet, kdyby na tom závisel Billův osud.
„Je mi ctí,“ odpověděl mu Bill přímo do ucha a jeho tón byl pokorný.
Tom ho znovu políbil a nedokázal se ovládnout. Byl to dlouhý den strávený kradmým setkáním s Billovými plachými pohledy, když plnil své povinnosti jako sluha v křídle budovy, které mu bylo přiděleno, a toužil po jeho čisté vůni a přerývaném hlase, který si uchovával v paměti z předchozích nocí.
„Ach…“ zasténal tiše černovlásek a reagoval na pozornost, kterou Tom věnoval jeho tělu, a energicky se věnoval jeho krku a hladké hrudi. Aby mu to usnadnil, položil mu Bill ruce na lem světlé košile. „Smím?“ Zeptal se skromně a Tom souhlasil. Pěstěné ruce sluhy hladily hebkou kůži svého milence, když ho svlékal, čímž bylo čekání na to, co se bude dít dál, o to sladší.
Ladně uvolnil Tomovo nyní chvějící se tělo a kochal se submisivními gesty tvora s tak ladnými pohyby.
Bill věděl, jak se postarat o lidi, byl vycvičen k plnění těchto příkazů, i když jediným příjemcem takového zacházení byl Tom, a to na jeho výslovnou žádost.
Tom však miloval soukromí, nevyžadoval soukromá setkání, ale užíval si těch, která s ním tajně sdílel. Bylo by totiž krajně nevhodné, i když to bylo zcela povoleno, aby se soukromé schůzky s otrokem konaly za denního světla.
Ať už byl dotyčný služebník pouhým otrokem, nebo císařovým synem.
Černovlásek byl příliš uctivý na to, aby převzal kontrolu nad situací, a tak se Tom brzy ocitl na Billovi poněkud překvapený a potěšený zároveň, ale stále se podřizoval přáním svého hostitele.
Následovalo ještě několik pohlazení a polibků, pak se jejich těla spojila, dvojčata vzhledem i krví, ale ještě víc duší.
Jejich přerývané a udýchané hlasy, které sílily více s tím, jak se jejich smysly plně uvolnily, aby mohli upustit páru, a pak jejich laskání, opět jejich rty, které se navzájem našly, to vše skryto těmi tmavými, elegantními závěsy.
V jednu chvíli z chlapcových rtů vyšlo sotva slyšitelné „miluji tě“ a Bill ta slova zachytil a cenil si jich víc než zlata, i když je od něj slyšel už mnohokrát.
Tom počkal, až usne, a vychutnával si pohled na jeho uvolněný, zasněný výraz, pak sfoukl všechny svíčky a opustil místnost, zanechávaje Billa se vzpomínkou a vůní té noci stále otisknutou do hedvábí.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
