autor: °GinevrA°
Banket probíhal dobře a zdálo se, že všichni vznešení hosté si užívají jeho velkoleposti a těší se z ladného umění tanečnic, jejichž těla byla zakryta skrovnými průsvitnými šaty a které se pohybovala v rytmu bubnů a chřestidel, jimiž byly ozdobeny jejich závoje. Jejich záhadné pohledy byly jediným odkrytým detailem v jejich tvářích, ale Toma nezajímaly, ne tolik jako ti, kteří jimi byli uchváceni a okouzleni. Pojídači ohně bavili a udivovali svými dovednostmi a hudebníci potěšili hosty svými melodiemi.
Najednou šum hostů utichl, což bylo znamení, že něco upoutalo jejich pozornost.
Ve skutečnosti se objevilo služebnictvo, které vstoupilo do obrovského sálu a spořádaně se seřadilo podél velkého stolu s velkými tácy plnými jídla různých druhů.
Všichni byli stejně oblečeni a nalíčeni, měli na sobě široké bílé kalhoty, které jim byly těsné u kotníků, a hruď jim zakrývala páska stejné barvy s bohatým zlatým zdobením. Byl mezi nimi i Bill, ale nezdálo se, že by si ho všiml jen Tom.
Jeho vlasy byly dokonale rovné a lesklé a Tom mohl myslet jen na to, jak byly hebké na dotek. Když byl Bill před ním na druhé straně stolu, snažil se potlačit mimovolný úsměv, který se mu snažil vloudit do tváře, a zachoval klidný výraz. Ale Tomovi se podařilo setkat se s jeho pohledem, když se sklonil, aby položil tác na stůl, a zachvěl se.
Jeho oči byly silně lemované tlustou černou linkou, ale lehce konturované očními stíny různých odstínů hnědé, což jim dodávalo magnetický půvab, které vás donutil na ně zírat.
Tom si pomyslel, že pokud by někdy existovalo něco krásnějšího a přitažlivějšího než tyhle oči, nechtěl o jejich existenci ani vědět. Byly to oči, které v pozorovateli vyvolávaly téměř zvláštní strach, oči, které nepatřily otrokovi.
Byly to oči císaře.
Když odešel se všemi ostatními sluhy, Tom po hluboké úkloně slyšel, jak se jeden z hostů, jistý Rahm, konzul impéria západních zemí, kterého znal z doslechu, ptá svého rádce, jak to, že dovolil tak půvabné dívce vykonávat spolu s ostatními dívkami skromné úkoly otroka.
Málem se rozesmál, když slyšel, jak mu jeho rádce vysvětluje pohlaví toho otroka a Rahmovo rozpačité koktání, které následovalo.
°*°*°
Když hostina skončila, Tom se procházel mezi hosty, někteří z nich se dali do řeči s některými tanečníky, možná je žádali, aby je potěšili soukromým vystoupením a usmál se na některé z nich, kteří se k němu otočili, aby ho pozdravili.
Viděl, jak Bill mluví se šlechticem, který si ho předtím spletl s dívkou, ale přistoupil k němu, až když viděl, že Rahmova ruka hladí pramen jeho vlasů a otevřeně se na něj usmívá, zatímco černovlásek upíral pohled dolů a pokorně drží s rukama spojenýma ve výšce pasu.
„Přejete si něco od mého osobního sluhy, konzule Rahme?“
„Osobní?“ Zeptal se šlechtic a stáhl ruku, která ho hladila.
Bill se na něj chvíli udiveně díval a mračil se.
„Dárek k dnešní hostině,“ vysvětloval Tom a věděl, že lže, ale pocit ochrany přehlušila touha dokázat Billovi, že je jeho.
„Oh, odpusťte mi,“ omluvil se Rahm a usmál se. „Dovolte mi, abych vám poblahopřál. Krásy tohoto sídla jsou mnohem více okouzlující, než jsem čekal,“ pokračoval a podtrhl tuto narážku obdivným pohledem na Billa. „A vy máte to štěstí, princi Tome, že se můžete těšit ze společnosti této bytosti.“
Bill stydlivě sklopil pohled a mírně se začervenal.
„Toho jsem si vědom,“ odpověděl vcelku souhlasně a téměř bezděčně přesunul pohled na Billa, který měl o důvod víc, aby svůj pohled odvrátil.
„Chtěl jsem vám také připomenout, princi, že jsem již oznámil, že jsem plně k dispozici pro záležitosti impéria. S vaším rádcem jsem již mluvil a on se mi nabídl k případným jednáním v této věci.“
„Já vím, Janis mi o tom řekl a já jsem vám velmi vděčný za vaše spojenectví. V budoucnu k tomu budu přihlížet.“
Bill sledoval rozhovor obou mužů, a najednou si připadal zbytečný, nepatřičný a také v rozpacích. Už samotný fakt, že se ocitl v místnosti se všemi těmi lidmi – on, který byl zvyklý na samotu, maximálně dva další lidi v podobě rádce Janise a Toma – ohrozil jeho nervový systém těsně předtím, než vstoupil do místnosti se všemi ostatními služebnými.
Skoro se dusil, když vstoupil do místnosti, kde se všichni ostatní sluhové připravovali, jako by vydýchali všechen kyslík, který on potřeboval, a trvalo mu několik vteřin, než se mohl znovu pohnout a jeho dech a tep se vrátil do normálu.
Nezajímal se o slova, která si ti dva vyměňovali, soustředil se na tiché rozjímání nad Tomovou krásou v těch královských šatech, s hrudí zahalenou do černé, jemně vyšívané tuniky, která se rozepínala až ke kolenům, přidržovaná černou šerpou, a s nohama zakrytýma kalhotami, bílými a širokými na stehnech kvůli koženým botám, do nichž byly zastrčené.
Bill ho nikdy neměl příležitost vidět takhle oblečeného, ne když ho mohl vidět jen v soukromí svého pokoje. Dal si záležet, aby mu žádný z těchto detailů neunikl.
Z těchto myšlenek ho vytrhl až Tomův vřelý a lehce znepokojený hlas, který mu slova, jimž nerozuměl, oplatil zmateným a tázavým pohledem.
„Ptal jsem se, jestli je všechno v pořádku?“ Zopakoval Tom a Bill přikývl.
„Zdálo se mi, že jsi trochu nepřítomný,“ vysvětlil Tom a hned nato se ozval Rahm. „Možná si váš sluha potřebuje odpočinout,“ řekl a znovu si ho prohlížel. Bill se cítil ještě zranitelnější, když na sebe nechal upřít tolik pozornosti.
„Jsem v pořádku, není třeba,“ pospíšil si s vysvětlením, a vzápětí se za oběma muži před ním objevil Janis.
„Odpusťte mi,“ obrátil se na Rahma. „Potřebuji princovu přítomnost jinde, hosté čekají, aby si s ním mohli promluvit.“
Tom kývl hlavou a propustil Janise. „Moment,“ řekl Rahmovi, a pak se otočil k Billovi a přiblížil mu rty k uchu. „Nečekej na mě dnes večer,“ zašeptal a možná až příliš dlouho se zastavil, aby ho lehce pohladil po sněhobílém rameni. Bill dokonale pochopil, na co naráží, pokýval hlavou a po krátké úkloně přítomným hostům odešel.
Rahm se na oba díval s podivným výrazem, ale byl to jen okamžik, a pak se tvářil stejně klidně jako předtím.
Tom poděkoval Billovu make-upu, který maskoval jejich jinak až příliš zjevnou podobnost, a na okamžik proklel své nezkrotné city.
*
Bill polekaně vyjekl, když ho paže otočily a ucítil, jak se rty neodbytně a zároveň něžně přitiskly na jeho.
Usmál se, než otevřel oči, když se ty rty oddálily natolik, že stále cítil jejich teplo na svých.
„Co tady ještě děláš?“ Zeptal se, objal Toma kolem krku a užíval si ty jeho na svých zádech.
„Chtěl jsem…“ odpověděl Tom jednoduše.
Bill si teprve tehdy uvědomil, kde jsou, a rozšířil oči, takže jeho pohled přelétl z dvojčete na zbytek místnosti, vyděšený představou, že by je někdo mohl vidět.
„Nikdo tu není a většina hostů již odešla…“ uklidňoval ho Tom, něžně ho políbil na tvář a Bill jako by se uvolnil.
„Neměl bys jít?“ Navrhl Bill a bojoval s nutkáním zůstat s ním takhle napořád.
„Než odejdu, chtěl jsem ti něco ukázat.“
Bill se překvapeně zamračil. „Co?“ Zeptal se pochybovačně.
Tom se od něj lehce odtáhl, aby se mu mohl dívat do očí, když mluvil, a rukama stále pevně svíral jeho boky. „Dnes v noci nejsou žádné mraky a na obloze jsou jasně vidět hvězdy. Je vidět dokonce úplněk. Je to krásné, věř mi.“
Tentokrát Bill ztuhl a cítil se těžce. Věděl, co jsou to hvězdy, ale nikdy v životě žádnou neviděl, stejně jako měsíc. Stříbrná koule. Totéž platilo o mracích, které si mohl jen představovat, protože mu o nich Tom vyprávěl, když se čas od času zmínil o stavu oblohy. Jako bílý nebo šedý kouř, který při západu slunce získal načervenalou barvu.
Na okamžik se mu stáhly zorničky, v okamžiku, kdy popadl Tomovu tuniku a vydechl „ne“ slabým hláskem, který mu ještě zbyl. Odtáhl se od viditelně překvapeného Toma, který snad hledal slova, jimiž by na toto odmítnutí reagoval. Poté, co ho pohladil po tváři, ho rychle políbil na rty. „Jsem unavený, chci jít spát,“ vysvětloval, ale Tom se netvářil přesvědčeně.
„Nebude to trvat dlouho, opravdu ne…“
„Tome, řekl jsem, že jsem unavený. Věř mi…“ prosil ho. „A teď je čas, abys odešel,“ řekl, lehce se usmál a pohladil ho po tváři svou hubenou, bledou rukou.
Než Tom stačil odpovědět, už se vzdaloval, překračoval závěsy, které oddělovaly chodbu od tohoto pokoje, a jak postupoval vpřed, cítil, jak se mu oči stále více plní slzami.
°*°*°
Po několika náznacích od Janise se Tom vydal ke své komnatě, protože věděl, že uvnitř najde několik *odalisek, které se o něj budou muset starat jako dar od některých rodin, jež chtějí svým mladým dcerám zajistit budoucnost plnou břemen a bohatství, a pokud bude chtít, může si z nich vybrat některé pro svůj budoucí harém.
Když totiž vstoupil do svého pokoje, našel tam pět dívek oblečených v různých barvách, ale všechny byly okouzlující a čekaly, až budou dělat to, k čemu byly vycvičeny.
Tom si měl vybrat jednu nebo více, ale byl při té myšlence napjatější, než si připouštěl. Ty dívky mohly mít ty nejlepší schopnosti a nejvzácnější krásu, ale žádná z nich nebyla Bill. A nikdo kromě Billa s ním nikdy nesdílel noc.
Přestože jejich tváře zakrýval tenký závoj pod očima, přes téměř průhledné šaty byla jasně vidět jejich těla, mladá a ještě svobodná, ale jeho pozornost upoutala jen jedna z nich. Byla to mladá žena v červených šatech, s hlubokýma, téměř zářivýma tmavýma očima, jemně nalíčená ve světlých tónech, s dlouhými rovnými černými vlasy, které jí jemně spadaly až ke krásným liniím boků.
Aniž by příliš váhal, vzal dívku za ruku a společně s ní vešel do pokoje, kde měli strávit noc.
*Odaliska byla otrokyní v Sultánově paláci, která se později mohla stát i jeho ženou.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
