autor: °GinevrA°
Z okna viděl do kryté zahrady, kde byl Bill ve společnosti dvou sluhů, stejných, s nimiž byl Janis, když si s ním Tom šel promluvit do lázní.
Jeho pokoje byly jediné, které měly výhled na Billův, a jediné okno, z něhož ho mohl pozorovat, bylo to, které skýtalo výhled na zahradu ubikace služebnictva, kryté střechou z popínavých rostlin, která propouštěla slabé sluneční světlo, zlacené mozaikami kolem velké vany a zlatými ornamenty na stěnách, které ho odrážely. Byl zaneprázdněn plněním džbánů čerstvou vodou z kašny, a pak pomáhal dalším dvěma otrokům odnést je ke dveřím jeho příbytku.
Když ho pozoroval, jak sedí na okraji velkého bazénu uprostřed zahrady, masíruje si krk a ochlazuje se vodou, Tom přemýšlel o tom, kdy byl blízko tomu, aby ho ztratil, nebo spíš aby nikdy nepoznal, jaké to je cítit hebkost jeho kůže nebo dokonce radost, kterou vyvolávají jeho úsměvy.
Tom byl jako prvorozený syn okamžitě zvolen jediným dědicem celého království, zatímco Billa čekal ten nejkrutější osud: smrt. Protože dvojčata byla pro království prokletím, nevědomost lidí pohltila spravedlnost a pověrčivost zvítězila nad shovívavostí.
Ale to se tentokrát nestalo.
Císařovna, krásná žena s ušlechtilou duší, tajně přikázala služebné, která je přivedla na svět, aby novorozené dítě, které mělo dostat krutý trest, odvedla s sebou do královského paláce, kde pak regent novorozeného prince věděl, co s ním má dělat.
A tak žena ze soucitu k dítěti a z oddanosti své panovnici utíkala obrovskou rychlostí směrem k paláci s jediným cílem – zachránit mu život i za cenu vlastního.
Tom si dobře pamatoval den, kdy mu bylo toto tajemství odhaleno, když jeho otec ležel na smrtelné posteli, kdy už prožil nespočet nocí plných lásky a vášně s tím mladým sluhou, do kterého se bláznivě zamiloval a který v žilách skrýval vlastní královskou krev.
Ale to nebyl pádný důvod, aby se ho Tom zřekl, naopak, takhle propukla jeho láska k vlastnímu dvojčeti, které žilo jen proto, aby mu dalo zaslouženou svobodu a čest.
Byl tak zaslepený svými pocity, že si nikdy nevšiml jeho neuvěřitelné podobnosti, která by pozornému oku připadala více než zřejmá. Jediným řešením, jak udržet druhého syna naživu, byla potřeba ho ukrýt, což regenta přinutilo vychovávat ho v tajnosti a vychovávat ho jako otroka v soukromém křídle paláce, kam mělo přístup jen několik málo lidí, kteří o chlapcově existenci věděli.
Bill zřejmě vždy věděl o svém původu, za který nyní platil životem v temnotě a anonymitě, jeho jediné výsady, kterých mohl užívat, byly ty, které by otrokům nikdy nebyly uděleny: celé křídlo paláce vyhrazené jen jemu, bohatý pokoj s luxusními soukromými lázněmi a další vzácná materiální privilegia, která se nikdy nemohla rovnat největšímu daru, který mu bohové mohli nabídnout: lásce jeho vlastního dvojčete.
Bill by byl bez váhání ochoten žít jako otrok v těch nejšpinavějších kobkách města, jen kdyby měl po svém boku Toma, který by mu dodával sílu.
Tom na to neustále myslel, aby si připomněl, jaké má štěstí, že ho může vidět z okna, že s ním může mluvit, že se ho může dotýkat… Usoudil, že už ho z téhle vzdálenosti pozoroval příliš dlouho a okamžitě odešel ze svého pokoje.
°*°*°
Tiše pokynul služebnictvu, aby odešlo, a ti se před odchodem uklonili.
Bill si jeho přítomnosti ani nevšiml a stále seděl na okraji bazénu, jednu ruku ponořenou v chladivé vodě, ztracený v úlevě, kterou přinášela jeho kůži. Trhl sebou, když ucítil, jak ho dvojče pevně sevřelo kolem trupu a jeho rty na stále ještě mokrém krku odhrnovaly řetěz, který ho obklopoval.
„Tome…“ zašeptal překvapeně, zvláště proto, že přišel v takovou hodinu, ještě za světla a v době, kdy se věnoval svým každodenním úkolům.
„Sledoval jsem tě,“ odpověděl Tom nenuceně. „Z mého okna.“
Bill se na okamžik podíval na okno, z něhož ho Tom pozoroval.
„Špehuješ mě?“ Zažertoval.
Tom mu položil hlavu na rameno. „Nemůžu tě mít…“ odpověděl něco mezi ironií a vážností.
„Můžeš mě mít, kolikrát chceš,“ odpověděl Bill a otočil se, aby se mu podíval do tváře. Věděl, že tento proslov nakonec vyvolá ožehavé téma, kterým se v tu chvíli nechtěl zabývat.
Bylo příliš mnoho důvodů, proč je pro něj správné žít tak, jak žije, ale Tom se zdál být odhodlaný riskovat víc, než si mohl dovolit, aby věci změnil.
Tom odpověděl stejným tónem: „Kolikrát budu chtít… aniž by si toho někdo všiml, v noční tmě, když budu muset předstírat, že vůbec neexistuješ… Jo, skvělé podmínky.“
Bill si povzdechl a odvrátil pohled. „Nerad bych opakoval, že mi stačí to, co už mám.“
„Nelži mi, jak ti to může stačit?“ Odpověděl pohotově druhý a ani nevěnoval pozornost náhlé smělosti Billových slov.
„Nic jiného nepotřebuji, celý život jsem se bez toho obešel, takže nevidím důvod, proč by to tak nemělo být dál.“
„A co když mi to nestačí?“ Tato odpověď Billa natolik zarazila, že Tom okamžitě zmírnil tón a uvědomil si, jak tvrdě mluvil. „Možná se jen bojíš,“ řekl, a když od sluhy neslyšel žádnou odpověď, pohladil ho po ruce. „Bille?“
„Možná…“
„Oh…“ Tom ztuhl při tichém hlase druhého. „Ne… nelíbilo se ti, co jsi viděl na banketu?“
„Bylo to…“ odmlčel se a Tom nechápal. „Bylo to všechno příliš velké… a jasné…“ povzdechl si, než pokračoval. „Příliš hlučné, příliš otevřené…“
Tomovi se v mysli vybavila vzpomínka na to, jak ho vyvedl z jeho skryté komnaty, na jeho bolestný výraz, když ho do očí udeřilo světlo z chodeb a velkého sálu. Sálu, kde se měla hostina konat, i chodby, kterými měli projít, byly uzavřeny, aby se mohl pohybovat v naprostém soukromí, a okna byla zakryta tmavými závěsy, ale světlo, které tam pronikalo, bylo pro Billovy slabé oči stále příliš silné a trvalo dlouho, než si na nové prostředí plně zvykl.
Tom se začínal obávat, že si Bill nedokáže nikdy zvyknout na nic jiného než na to, v čem odjakživa žil. „Je tolik věcí, které můžeš vidět kromě zdí paláce. To přece nemůže být to jediné, co tě vyděsilo,“ snažil se říct, aby Billa přesvědčil, že přece jenom potřebuje čas.
„Tome, řekni mi, je sluneční světlo tak krásné?“ Zeptal se Bill a díval se přímo před sebe. Tom si všiml, že jeho pohled má přísnost, jakou u něj nikdy neviděl. „Co… co se mi snažíš říct?“ Zeptal se váhavě.
„Je to něco, bez čeho se podle tebe neobejdu?“ Zeptal se sluha znovu podrážděně. Tom nevěděl, co si má o těch slovech myslet. Zvlášť když uvažoval o tom, že by ho zapojil do dalších akcí v paláci. Nechtěl ani pomyslet, že to, co udělal, jeho stav ještě zhoršilo.
„Nechme to tak…“ Bill chtěl vstát, ale Tomův silný stisk ho držel na místě.
„Jistě, vždycky to necháme být.“
„Měl jsem strach,“ vyhrkl Bill nečekaně. „Těsně předtím, než jsem vstoupil do sálu s ostatním služebnictvem,“ vysvětlil a sklopil zrak.
Tom také sklopil pohled, povolil Billovo sevření a lépe se vedle něj usadil. „Omlouvám se…“
„Neomlouvej se… díky tomu jsem si uvědomil spoustu věcí,“ řekl a znovu zvedl pohled ke svému dvojčeti.
Skutečnost, že se na něj Bill znovu podíval, ho povzbudila, ale slova, která právě pronesl, vrhala na tuto řeč zvláštní světlo.
„Nejsem si jistý, jestli chci vědět věci, které jsi pochopil,“ podařilo se mu říct. „Myslel jsem si, že se ti tam líbilo.
„Líbilo se mi to a děkuji ti za to.“ Bill se na něj podíval svým milým výrazem a ten druhý se cítil trochu v bezpečí. „Ale nemyslím si, že je to vhodné pro mě.“ Než Tom stačil odpovědět, druhý pokračoval.
„A pak…“
„A pak?…“ Naléhal Tom, když viděl, že se mu nechce pokračovat.
„A pak jsi tu byl ty,“ řekl jednoduše a odvrátil se, jako by se za svá slova styděl.
„Oh, ano. Byl jsem tam,“ pronesl druhý ironicky a nechápal význam toho, co Bill právě řekl.
„Ano, ale byl jsi… krásný,“ řekl sluha. „S těmi šaty, ve kterých jsem tě ještě nikdy neviděl, s tak formálním postojem…“ Znovu se začervenal a pomyslel si, jak trapné se mu musí zdát to, co právě řekl.
Tom se otočil, aby se mohl setkat s jeho pohledem. „To je všechno?“
„Jde o to, že už tě takhle nikdy neuvidím…“ povzdechl si. „Jen vzpomínka na to mě zabíjí.“
Tom si ho přitáhl do náruče a položil si bradu na jeho hlavu, kterou mu Bill položil na hruď. „Mohli bychom se postarat o to, aby nezůstalo jen u vzpomínek…“
Bill se usmál. Vyhlídka na to, že se znovu nechá oslepit světly v hodovním sále, mu nyní nemohla připadat příjemnější.
°*°*°
„Je to on, tím jsem si téměř jistý. Potřebuje jen poslední potvrzení.“
„Myslíš, že ho sem dostaneš? Dovolí ti to princ?“
„Moje spojenectví nebude moci ignorovat, brzy se sejdeme, už jsem mluvil s jeho regentem.“ Muž se tiše ušklíbl. „Možná to bude snazší, než jsem si myslel.“
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
