Kaulitz podcast epizoda 13

Translation of the podcast „Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood” – Episode 13: „Ehebrecher” 24. 11. 2021
Translated by @Cammi and @THFC_DE_Natalie

B: Takže… překvapení!
T: Oh, úžasné! Prostě… mňamka!
B: Řekl jsem si, že přinesu něco chutného.
T: Pěkné! Udělal jsi navíc… kafe? Nebo je to horká čokoláda?
B: To je horká čokoláda!
T: Nech toho!
B: Je tak lahodná! Ochutnej ji! Taky jsem zase udělal tvarohový koláč. Tak mě napadlo, že bych dneska přinesl něco nealkoholického, třeba super horkou čokoládu. Musíš ji vypít rychle, protože se musí pít opravdu horká!
T: Jo, hlavně proto, že nesnáším, když je nahoře smetana.
B: Jo!
T: Ne smetanu, myslím, když je povlak z…
B: Jo, kůže!
T: Správně, slupka ze smetany. (prostě českej škraloup)
B: Errgh, jo! Při té představě bych se mohl pozvracet! Prostě ne!
T: Mňam, mňam! Takže, obsahuje to panáka? Protože kdby ne, tak nezůstáváme věrni naší tradici, že?
B: Ne, uděláme něco jiného. To je taky fajn! Je to přece chutné, ne?
T: Je to super chutné!
B: Není to výborné?
T: Taky jsem přinesl pití. Neměli bychom ho dnes pít?
B: Já nevím! Buď si to schováme na později, nebo vypijeme obojí!
T: Možná obojí. Uvidíme, jak to dnes dopadne. Nejdřív si dáme horkou čokoládu.
B: Nejdřív horkou čokoládu.
T: Udělal jsi ji sám, nebo jsi ji jenom nalil z tetrapaku?
B: Je výborná, že? (Tom se směje) Ne, je domácí! Jak to myslíš s tou domácí? Je to z dobré, neslazené čokolády v prášku. Prostě čistá čokoláda, kterou můžeš použít na různé věci: na pečení, do nápojů, ale pak ji musíš smíchat s trochou cukru. Nejdřív z ní musíš udělat krém… Takže do ní naliješ trochu mléka, aby vznikl čokoládový krém. Pak ho po troškách doléváš mlékem, aby byl takový…
T: Chutná to dobře!
B: Chutná!
T: Dnes jsem se díval na… eerrm… jak se tomu říká… Bumerang?… Bumerang? Takové malé, víš, video, ve kterém si někdo udělal kafe. Výborně vypadající kávu. Hned vidíš, že skrz tekla opravdu skvělá káva. Nahoru dal trochu čokolády a káva prokapávala skrz…
B: Přes čokoládu.
T: Kapal na čokoládu a nechal ji rozpustit DO kávy-.
B: Mňam!
T: Vypadalo to tak úžasně!
B: Mňam! Podívej, právě jsem ti přinesl taky moc dobrý, domácí, super lahodný tvarohový koláč.
T: Zase? Dneska jsem opravdu rozmazlený!
B: Udělal jsem ho včera večer, protože jsem si říkal, že bych si v neděli opravdu rád dal tvarohový koláč.
T: Mmch, taky chutná dobře! Jak to jde bez-
B: Tak jak ti chutná?
T: Velmi dobře! Jak funguje bez tvarohu [náš tvaroh se v Americe nedá sehnat]?
B: Je to výborné, že? Obsahuje tvaroh (anglicky Quark).
T: Ale ten tady neexistuje.
B: Je…
T: Tady v Americe.
B: Lahodné, mmh…
T: Ale v Americe žádný tvaroh není.
B: Chutná jako od maminky, že?
T: Ano! (směje se) Ale…
B: Dala mi recept.
T: To ona? Mmmh…
B: Pozor, právě ho čtu. Hodně lidí si o něj řeklo.
T: Řekni nám to! Ale tvaroh v Americe neexistuje.
B: Ne, tady se tomu říká fudge, ne? Nebo řecký jogurt, což taky funguje dobře. Nejlepší je obyčejný řecký jogurt, nízkotučný. Potřebuješ 1 kg/8 hrnků tvarohu se sníženým obsahem tuku; 125 g/osminku másla, 170 g/ ¾ hrnku cukru; citronovou šťávu, kolik chceš, podle chuti; 4 vejce, 1 balení nebo vrchovatou lžíci vanilkového cukru; 3 vrchovaté lžíce krupice (semolina) a pak 1 lžíci prášku do pečiva; 1 balení vanilkového pudinku. Vše pěkně promíchejte a poté dejte péct do trouby o teplotě 175 °C /347 °F přibližně na hodinu, v závislosti na troubě. U mě to bylo 1,5 hodiny. Pečení při 175 °C. Když začne být po stranách hnědý a křupavý, jakože opravdu zlatý, tak je hotový! Vypadá to perfektně, že?
T: Perfektně! Lepší už to nebude.
B: Vlastně jsem taková malá pečící myška.
T: Ano, jsi docela dobrý v pečení.
B: Rád peču. Vzpomínáš si? Jednou jsem dělal Bienenstich pro Heidi. A pak jsem dělal…
T: Flammkuchen [tarte flambée]!
B: Flammkuchen s posypem/drobenkou.
T: ve tvé troubě tady? Já mám vlastně radši ty moderní se skleněným čelem, protože s tou plynovou troubou máš spíš takovou… profesionální věc, plynovou troubu.
B: S tím si rozumím dobře, víš. Je to úplně stará škola, plynová trouba a taky dole na pečení, tam jde opravdový plynový plamen. Prostě to peče tak dobře jako třeba v restauraci.
T: Těžké na tom je, že musíš pořád otvírat dvířka sporáku, abys viděl…
B: Jasně, pořád se musíš dívat dovnitř. Pořád musíš otevírat dvířka. Je to velmi rustikální, ale naprosto úžasné. Všechno z ní chutná tak dobře, víš, dokonce i mražená pizza (smích).
T: Mražená pizza je stejně skvělá. Nicméně na zdraví! Přípitek na náš hezký předvánoční večer.
B: Na zdraví, zlato!

INTRO

T: Nicméně předvánoční večer je vždycky úžasný. Strašně mě štve, že to začíná už v listopadu. Je to ještě příliš brzy. Nemyslíš?
B: Rozhodně ne! Mám na to náladu. (Tom si povzdechne) Už se dívám na Harryho Pottera, vybírám si oblíbené romantické komedie, každý večer se zachumlám, zapínám krb… Tady v LA se stmívá už v pět odpoledne.
T: Jo, je to tak depresivní. Nemyslíš?
B: Je to tak útulné!
T: Vážně?
B: Nechci číst nějaké maily, tak to zabalím. Už mám ten rok za sebou! (směje se)
T: Skončil jsi, jo (směje se).
B: Něco jako: „Tak pojď. Nechtěj mě naštvat.“
T: Ještě musím letos vyřídit jeden důležitý projekt. Takže jsem…
B: Tak to není. Já mám taky ještě nějaké projekty.
T: Tvoje projekty nejsou tak důležité…
B: Konečně máš JEDEN projekt! To je ten rozdíl.
T: To si musím ještě ujasnit. To je skutečný byznys. Spousta věcí se dává dohromady a už jsem o tom krátce mluvil a pořád o tom nemůžu mluvit víc, protože… prostě o tom nemůžu mluvit. Každopádně se dává dohromady tolik věcí a já potřebuji dostupnost lidí. To je ten problém: předvánoční čas a na konci listopadu už jsou všichni venku a rozsvěcují pohádková světýlka a zdobí své domy.
B: To je nádhera! Je to útulné! To se mi líbí. Ještě jsem nezdobil, ale už peču a…
T: Opravdu zdobíš?
B: Yeeahyeah, neee… (Tom se směje) Ne já sám, jen malinko. Dám tam nějaký světýlka, taky nějaký vánoční kytky… Takový ty trapný… Jak se jmenujou? Takový ty červený hvězdy… ty červený vánoční hvězdy?
T: Jo, já nevím, ale my rozhodně zdobíme! Náš sklep je plný věcí!
B: Já vím!
T: Teď to začne…
B: Jsem rád, že tu zase sedíme spolu.
T: Jsem šťastný, že jsme zase v našem zakouřeném studiu.
B: Zakouřeném?
T: Tady to voní po doutnících.
B: Cože? Vážně?
T: Otevřením dveří, jo… úplně…
B: Toho jsem si nevšiml.
T: Smrdí to tu po doutnících a… Záleží na tom, jestli se tu zrovna uklízelo, nebo ne, ale většinou to tu smrdí po doutnících a alkoholu.
(oba se smějí)
B: No… vítejte v Kaulitzhills. (chichotá se)
T: Jo, ale je to tu takový útulný a já to taky rád vezmu na sebe. Je příjemné nebýt na cestách a nedržet při nahrávání mikrofon v ruce. To jsou takové ty maličkosti v životě, víš.
B: Jo, je to tak příjemné.
T: Tady máš slušný držák (mikrofonu), můžeš se při nahrávání volně pohybovat….
B: Já tyhle držáky miluju!
Oba: Jsou tak skvělé! (Tom se směje)
B: Ale taky je příjemnější sedět naproti sobě. To se mi líbí víc. Přišlo mi to takové dlouhé. Připadalo mi, jako bys byl pryč celé měsíce.
T: Mně taky! Byl to tak vyčerpávající výlet! Dneska už jsem úplně hotový.
B: Neřekneš, jak hezky jsem tě vyzvedl z letiště? Jak hezky jsem tě odvezl domů?
T: Jo! To vůbec nebylo špatné. Opravdu mě to překvapilo. Vždyť ti trvalo tři hodiny, než ses zase dostal z parkoviště, protože jsi nemohl uplatnit parkovací lístek.
B: Jako by to byla moje chyba!
T: Zmáčkl jsi tlačítko a přišla k tobě nějaká super nepřátelská Američanka a řekla…
B: To je vždycky tak vtipné. Pak k tobě přijdou a řeknou něco jako: „Co máte za problém?“ A ty na to: „Ten lístek nejde uplatnit!“ A oni odpoví: „Vložte kartu znovu.“ V tu chvíli si vždycky říkám: „Už jsem to udělal třikrát!“
T: No, ale když to zkoušela, tak to fungovalo.
B: Měla prostě štěstí… (Bill se směje)
T: Zase jsi ji špatně vložil, ty idiote!
B: NEVLOŽIL! Zkoušel jsem to všemi možnými způsoby! Prostě měla kouzelný dotek, víš. Prostě jí to šlo až moc dobře. Přišla k nám a prostě to věděla. Já nevím!
T: Ona to prostě umí! Někdy se člověk potýká s penězi. Když se snažíte zaplatit jízdenku v automatu. Většinou v Německu na automatech na lístky na parkovištích.
B: Vždycky vypadnou.
(oba si povzdechnou)
B: Nikdy neberou mince.
T: Jakmile máš bankovku v kapse, je příliš zmuchlaná….
B: Já to tenkrát znal jen z automatů na cigarety. Ty bankovky se tisíckrát zmačkají a ty si řekneš: „Neee…“
T: Uf, jo… a ty máš jenom tuhle jednu bankovku a nutně potřebuješ ty cigarety a ono to nefunguje. Bylo to tak rozčilující.
B: Já si pamatuju, že jsme to nikdy nemohli rozměnit, protože už věděli, že si chceme koupit cigarety, a lidi nám odmítali rozměnit peníze.
T: Ne…
B: Vždycky říkali (posměšným hlasem): „Jste moc malí na to, abyste kouřili.“ A tak jsme si říkali, že to není pravda.
(oba se smějí)
T: No, ale pravda!
B: To je pravda.
T: Bylo to tak roztomilé, když říkali: „Jsi moc malý na to, abys kouřil.“
B: Jo… ale my jsme byli malí!
T: No jasně! Byli jsme opravdu malí krasavci, kteří silně kouřili svoje cigára. (Bill se směje) Jinak jsem strašně šťastný. Počasí v LA… Zase se soustředím, protože jsem hodně pracoval a hodně cestoval. Kromě toho, že tady musím ještě spoustu věcí vyřešit, se chci soustředit na podstatné věci života.
B: Na které?
T: Jízda na motorce, sledování fotbalu, plavání…
B: Jo, protože jsi měl v Řecku tak vyčerpávající čas, ty chudáčku!
T: Ano!
B: Jo…
T: To jsem měl!
B: Kde? Uvnitř bazénu, nebo jak?
T: Zbláznil ses? (Bill se směje) Říkal jsem ti…
B: Válel ses ve svém prezidentském apartmá. To jsem viděl!
T: V jakém prezidentském apartmá?
B: V Aténách! Tak co?
T: Jo, ale…
B: Zase to „Vítejte! Pozdravy z hotelu.“ Celé to přinesli spolu s nějakou kartičkou jako „Ach! Tokio Hotel zpátky v Řecku!“ a tak dále.
T: Jo, ale…
B: Dárkové šampaňské… Jdi do pytle, řekni to lidem!
T: Prostě jsem chtěl, ale nemá to nic společného s tím, že jsem unavený a přepracovaný.
B: Ty chudáčku! (Tom se zasměje) Už ses vrátil z prezidentského apartmá? Řekni nám to!

Senf aus Hollywood

T: No… Na jednu stranu to prezidentské apartmá, o kterém se zmiňuješ, nebylo prezidentské apartmá, na druhou stranu to byl opravdu pěkný hotel v Aténách. Bylo to tak roztomilé. Ten chlapík tam, nevím, jakou měl funkci, ale vyrobil opravdu pěkný dárek na uvítanou. Pamatoval si, že jsme tam byli. V Aténách jsme byli s kapelou jen jednou. Musí to být nejméně deset až dvanáct let.
B: To si pamatuju. Byl to den MTV a…
T: A my jsme měli…
B:… jsme hráli naše nové album.
T: Vzpomínám si, že jsme museli hrát naše nové album Humanoid. Všichni byli strašně nervózní, hlavně Georg, protože samozřejmě zase nemohl nic dělat.
B: Vzpomínám si, že jsem málem omdlel vzrušením. Byli jsme tak vzrušení! Problém těchto věcí je, že máte nové album a, musíme si přiznat, že na hudebním trhu to bylo ještě postaru. Vydání nového alba byla ještě obrovská událost, na kterou se díval celý svět. Takže to byla událost a tehdy se lidi ještě dívali na MTV a tam se to zveřejňovalo. Díky tomuto jednomu koncertu si všichni vašeho alba vážili. Neposlouchali ho nejdřív na CD, my jsme ho prezentovali naživo.
T: Ale bylo to dobré, ne?
B: Bylo to úžasné, ale byl jsem hrozně nervózní, protože v televizi máš jen jeden pokus. To znamená, že když jenom… protože jsi strašně nervózní a máš sucho v krku, třese se ti hlas, všichni tě sledují a teď to musím zazpívat TAKHLE. Víš, doma nebo ve studiu je to snadné, protože jste jen sami se sebou v jedné místnosti, kde to můžete prostě vyplivnout. Ale v tomhle případě se spojuje tolik věcí dohromady. V sále je 10 000 lidí…
T: Během vystoupení je nejdůležitější být v daném okamžiku a přenášet se…
B: A přenášet píseň.
T: Jo, a taky se zbavit nervozity a prostě-
B: Bavit se!
T: … bavit se a prostě dělat hudbu, víš. Někdy jsou vystoupení, kde se vám to nepodaří…
B: To je samozřejmě na nic!
T: … a pořád si to v hlavě přehráváš, takže nikdy nejsi v tom pravém okamžiku, víš.
B: Jo, a už přemýšlíš o tom, co musíš udělat během další písničky, a tak dále.
T: Jasně, potřebuješ přemýšlet o tom, jak udělat skvělou show.
B: To je jako ve tvém životě! Když nejsi v tu chvíli, je to na nic!
T: Jo.
B: Takže když pořád myslíš na to, co bude zítra… To si pak pokazíš víkend.
T: Jo. Už teď myslíš na pondělí.
B: Když už v neděli myslíš na to, co musíš udělat druhý den ráno… Já mám tenhle problém docela často.
T: Takhle se cítím vždycky v neděli.
B: Proto si neděli vždycky udělám opravdu hezkou. Proto si v neděli řeknu: „Nebudu kontrolovat žádný e-mail a nebudu vyřizovat žádné telefonáty.“ A pak si řeknu: „Nebudu se starat o to, co se děje. Protože nechci vědět, co budu muset dělat další den. Už teď vím, že v pondělí ráno v osm musím začít nový den. Ale podívám se do svého programu, co se ten den děje.
T: V poslední době máš hodně nových pravidel. Jsi opravdu…
B: Ne, nesnáším pravidla!
T: Opravdu se věnuješ svému týdnu péče o sebe.
B: Proč? Jaká další pravidla mám?
T: Nedávno jsi měl na ledničce nálepku s nápisem „Nejdřív já, pak dlouho nic a pak…“. (Bill se směje)
B: Proč? Já žádná pravidla nemám. Dneska ráno jsem o tom přemýšlel, když jsem byl ve sprše, protože to je chvíle, kdy mentálně procházím svůj den. Moment ve sprše je vždycky chvíle, kdy přemýšlím o tom, co bude dál? Co si dneska vezmu na sebe? Co musím udělat jako první? Který pohovor si musím připravit jako první, třeba na co se mám zaměřit nebo jaké otázky si mám připravit… prostě se soustředím na to, co musím ten den udělat, a jednou si to v duchu přetočím. Také když se blíží nepříjemné situace. Například minulé pondělí jsme měli takový nepříjemný rozhovor. To je takový moment, kdy musíte dát negativní zpětnou vazbu nebo musíte někoho vyhodit a podobně.
T: Nesnáším to.
B: To je něco, co si s sebou nesete celý víkend a říkáte si: „Uf, v pondělí budu mít tenhle rozhovor nebo udělám tohle jedno důležité rozhodnutí.“ To je něco, co si člověk nese s sebou celý víkend.
T: Třeba tohle…
B: A prostě se ti nechce.
T: Ten chlápek v hotelu, co nám připravoval pokoj, byl moc milý a připravil nám něco moc pěkného, dal nám na stůl nějaké ouzo a napsal celý příběh „Z hotelu Athens do hotelu Tokio“ nebo tak nějak. Dal nám bzučák, který po zmáčknutí hrál Durch Den Monsun.
B: Aha!
T: Heidi si ale ten bzučák vzala s sebou a kdykoli ho zmáčkneš, hraje Durch Den Monsun z roku 2005. Cestou domů to hrálo každých pět minut, v protivných, super trapných chvílích ticha (Bill se směje) to začalo v tašce vybuchovat.
B: To snad ne!
T: Ano!
B: V příručním zavazadle?!
T: V našem příručním zavazadle!
B: A teď!
T: Protože Heidi před odjezdem z hotelu říkala: „Ne, nemůžeme to tady nechat! Vezmeme si ho s sebou!“ A bzučák se pořád ozýval s DDM. Lidi si mysleli, že jsme se úplně zbláznili.
B: Ouh shit… (smích)
T: Všichni si mysleli, že je to Heidino vyzvánění. Kdykoli si zvedla příruční zavazadlo…
B: (směje se) Ale ne!
T: Kdykoli jste se jenom trochu dotkli zavazadla nebo když jste si dali příruční zavazadlo do přihrádky nad ním, začalo to zvonit! A pak to hrálo, nešlo to zastavit, hrálo to celý refrén!
B: Víš, co by bylo vtipné?
T: Celý refrén (posměšným hlasem) „Ich muss durch den Monsuuun….“.
B: Víš, co by bylo vtipné? Kdybys měl na sobě tričko Heidi Klum a ona měla v tašce tuhle věc, a všichni by si říkali: „Panebože, oni jsou tak praštění!“ A pak by se všichni rozplývali, že je to taková blbost.
T: Upřímně řečeno, bylo mi dost trapně. Bylo to… (Bill se směje) Opravdu!
B: Opravdu si dovedu dobře představit, jak se lidi dívali a říkali si: „Bože, páni! Jak trapné!“ (Tom se směje) Je to trapnější než vyvěšovat vlastní ceny: Mít vlastní vyzvánění! (směje se)
T: A taky tu verzi z roku 2005…
B: Znáš to, když máš celý týden, kdy si myslíš, že je jiný den, než ve skutečnosti je?
T: Jo!
B: Přemýšlím, jak tenhle uzel rozvázat… Protože teď jsem ho měl pořád. Myslel jsem, že vždycky…. Tak dneska jsem si celý den myslel, že už je pondělí, a měl jsem náladu, jako by bylo pondělí, i když ta neděle je můj oblíbený den, ale dneska to bylo jako… Ale já si to v sobě nesu celý týden. Vždycky si myslím, že jsem jeden den…
T: Já ani nevím, co je dneska za den. Když člověk cestuje, tak ztratí celý týden.
B: Já si opravdu celou dobu myslím, že jsem o den napřed. Nějak se nemůžu dát dohromady. Přemýšlím, kdy se to zastaví. Asi v pondělí se to zase vynuluje, ale takhle mi spadl celý týden. Přemýšlím, co je příčinou. Možná… měl jsem kocovinu…
T: Mmch!
B: … v tom týdnu v neobvyklou dobu.
T: Počkej, v týdnu péče o sebe? To bylo v tom týdnu předtím, ne?
B: To bylo ten týden předtím.
T: A teď jsi jako zpátky v normálu? (směje se)
B: No, jde o to, že mě kontaktovali kluci z Deichkind [německá techno-hiphopová skupina]…
T: Dobře…
B: My se neznáme, ale kontaktovali mě přes Insta.
T: Přes Tinder.
B: Oni mě tinderovali.
T: A ty jsi říkal: „Jdeme!“.
B: Já na to: „Pojďme!“ A protože je mám fakt rád a jsou super, ale osobně nás neznají, tak jsem si řekl: „Super!“ Byli v LA a kontaktovali mě: „Hele, pojďme na drink!“ A úplně se to vymklo kontrole, jak si asi dokážeš představit.
T: Ožrali jste se jako čert.
B: Ožrali jsme se jako čert…
T: Během týdne.
B: Jasně, a to je ten moment, kdy jsem to všechno zkazil. Druhý den jsem měl fakt hroznou kocovinu a tu má člověk obvykle o víkendech-.
T: Podařilo se ti ji vyléčit, nebo jsi během opravdu špatného pracovního dne trpěl?
B: To ti řeknu hned. Bylo to hrozné, ale nejdřív jsem ti chtěl říct, jak to bylo v noci s klukama. Bylo to úžasné! Měli jsme sushi, ale… nejdřív jsem se styděl, protože… (Tom se směje) Říkali: „Kam půjdeme? Pojďme si vyrazit!“ a já na to…
T: Co navrhuješ?
B: „Co navrhnout?“ Protože já znám jenom tyhle nóbl lokality. Často si říkám (chichotá se): „Sakra, to není dost cool! Znám jenom tyhle fakt nóbl restaurace.“ A myslím, že kluci měli chuť na nějaký dive bar nebo tak něco. A já nevím… já v Los Angeles moc ven nechodím, protože tam, kde jsem…
T: Víš, co by bylo super?
B: Co?
T: Prostě mě to napadlo. Už jsme tam dlouho nebyli. Od našeho kamaráda…
B: Jo, to je pravda! To by bylo super.
T: Jak se to jmenovalo? Estrella (vyslovuje se to opravdu německy) nebo tak nějak?
B: Jo, jasně!
T: To by bylo fakt pěkný. Je to tajná věc a vlastně je to docela fajn bar, ne moc přeplněný, ale taky ne moc nóbl… To by bylo super.
B: Ale musím říct, že poslední rok a půl, dva roky jsem tolik nechodil ven a samozřejmě mám svoje oblíbené restaurace, které mám rád, ale všechny jsou takové nóbl, proto jsem si říkal, že by to mohlo být moc trapné.
T: Ty jsi říkal: „Uděláme si pohodový večer a půjdeme si dát sushi za tisícovku!“ (směje se)
B: Jo, jasně. Tak to bylo! Pozval jsem je do Nobu a říkám: „Co chcete? Sushi? A tak dále…“. Tak jsme šli dovnitř…
T: „Co si dáte k pití?“ A Bill na to: „To nejdražší!“
B: Ne, oba řekli, že „Pivo!“ a já jsem si samozřejmě objednal litchi martini a pak to bylo… bylo to tak vtipné, protože jsme se opravdu spřátelili a užili si skvělý večer a nacpali se sushi a totálně se ožrali. Po sushi chtěli udělat nóbl turistický program. Chtěli jít do baru Rainbow, protože je to legendární…
T: Kde že to je? Na rohu…
B: Na Sunset. Hned vedle Roxy. Tam se kdysi všichni opíjeli. Lenny [myslí LeMMyho Kilmistera, bývalého baskytaristu Mötörhead] a kde se všichni těžce opíjeli a tak… Oni (Deichkind) tam strašně chtěli jít a já tam taky nikdy nebyl.
T: Já taky ne.
B: Tak jsem si řekl: „Proč ne, jedeme!“. Už jsme byli na takové úrovni a šli jsme dovnitř a bylo to k popukání, protože si to musíš představit: Ti lidé, kteří tam pracují, jsou všichni jednoho druhu.
T: Oni tím opravdu žijí.
B: Oni tím barem opravdu ŽIJÍ a MILUJÍ ho. Ta ženská na baru byla taková ze staré školy a ty drinky byly tak levné!
T: Jak si ji představuju já: úplně potetovaná, trochu emo-
B: Byla potetovaná-
T: … červené pramínky ve vlasech…
B: Jasně! Červené pruhy, trochu emo. Nosila tohle… jak se to jmenuje? Vestu? Měla na sobě takovou vestičku, ve které měla sešněrovaná prsa a úplně vytlačená nahoru…
T: Kožené kalhoty…
B: -a pak měla takové kožené kalhoty, taky ta vesta byla na boku sešněrovaná kůží.
T: Přesně takhle jsem si ji představoval.
B: A pak dlouhé černé vlasy s čitelnými pramínky…
T: Jo!
B: A tetování na paži…
T: Tetování na horní části paže.
B: Pak se zeptáš: „Co si dáš k pití?“ a pak dostaneš…
T: Ale oni jsou vždycky… Byla milá?
B: Naprosto! Byla naprosto příjemná.
T: Když jsou navíc milí, tak si myslím, že je to úplně roztomilé.
B: Naprosto, ale to je tak nějak ne- LA. Nebyla tam žádná fronta, ve které bys musel čekat, můžeš hned vstoupit do baru a hned ti můžou koupit pití. Není tam ten povyk a postávání, což je docela osvěžující, protože v restauraci musíte čekat dvacet let, než se dostanete ke stolu, pak na baru musíte zase čekat… A všechno je složité.
T: To je v LA typické, i když je restaurace prázdná. Přijdeš tam a požádáš o stůl…
B: „Ne!“
T: „Ehm… Ne… Errm… uuuh… Je to těžké, pane. Nejdřív se musíme podívat… Errrm… Dejte mi chvilku!“ A pak tam stojíte, jen tak půl hodiny před restaurací, i když je všechno zadarmo.
B: A vy se tváříte jako: „Můžu si vzít jen jeden z těch dvaceti volných stolů?“
T: Jasně! A když něco řekneš, tak žádný nedostaneš. Když řekneš: „Promiňte, ale stoly jsou prázdné.“, tak se ti to nelíbí. Jsou jen dvě možnosti: Buď odejít, nebo držet hubu a čekat (Bill se zasměje).
B: Každopádně byla super milá. Tak jsme šli nahoru, kde to bylo super vyzdobené, všude visely kytary, LP desky. Byl to opravdový dive bar a pití stálo… nic! Koupil jsem pití pro všechny a říkal jsem si: „Dobře, to by mohlo stát 156 dolarů.“ A ono to bylo jen… nevím, možná 26,95 dolaru.
T: Oha! Úžasné.
B: Není to úžasné?
T: Pořádný paušální chlast!
B: Že jo? Paušální chlast! Pak jsme šli nahoru. Všechno s kobercem, fakt starý, všude to smrdělo pivem a zvratkama.
T: Takový jako tady u nás ve studiu.
B: Jasně! Nahoře byl další bar, který byl trochu schovaný a trochu jako Harry Potter. V Berlíně jsou taky takové bary… a daleko vzadu, trochu dole a super schované bylo malé pódium. Nebylo vůbec vysoké. Jako publikum jste stáli na baru, sešli jste po nějakých schodech dolů a úplně v posledním rohu, mezi dvěma trámy, hrála kapela. Je to opravdu zvláštní, protože se díváš dolů a ne-
T: Nahoru.
B:… na jeviště, jak to obvykle děláš. Je tam kapela, pořád něco hraje, a je tam seznam, na který si můžeš napsat svou oblíbenou písničku (začne se chichotat) a pak se můžeš ke kapele přidat jako zpěvák a zpívat s nimi svou písničku.
T: Vážně?!
B: ANO! (směje se)
T: To je skvělé.
B: To bylo tak roztomilé! Lidi to brali tak vážně…
T: To jsi dělal ty?
B: Ne, protože byli ve svém okamžiku.
T: Aha, dobře.
B: Lidi tam chodí…
T: A oni to opravdu dělají?
B: Tome, oni to berou vážně!
T: Takže to bylo nějak jako živé karaoke?
B: Karaoke naživo, jo!
T: S živou kapelou!
B: Ale oni jsou taky všichni zpěváci, víš.
T: Jo, to jo.
B: Oni…
T: Ty mám taky moc rád v karaoke barech. Ti, kteří chtějí na chvíli zazářit…
B: (úplně nadšeně) ANO! ANO! PRAVDA!
T: Kteří celý život cvičili, víš. (směje se)
B: To je tak dobrý, protože jsou to zpěváci a umělci bez kapely. Umělci bez kapely. Jdou tam, zahrají svou písničku správným způsobem jednou-.
T: A pak doufají, že je někdo objeví? Aawwww…
B: Měli s sebou také svůj malý fanklub. Jejich kamarádi seděli v rohu, šli naplno a fandili!
T: Úžasné!
B: Bylo to k popukání! To bylo tak vtipné!
T: Skvělé! Co předvedli?
B: Rock’n’rollové klasiky ze staré školy… Všechno možné. Totálně smíchaný. Bylo to tak sladký. Úplně mě to bavilo a bylo to tak super. Byli jsme tak opilí, že jsme chvíli přemýšleli, že to uděláme taky a zahrajeme naše písničky, ale…
T: Kapela by nic neznala. „Cože? Durch den Monsun? To my neznáme…“
B: „To neznáme.“
T: „To v Americe neznáme!“ Co dál – natáčení videa! Řekni nám to! Měl jsi kocovinu. To byl tvůj den s kocovinou, že?
B: Správně! Druhý den- víš, přijdeš domů a říkáš si: „No, to je v pohodě! Nejsem tak opilý.“
T: Jo. To si myslíš vždycky.
B: Sotva můžeš mluvit a samozřejmě druhý den natáčíš video. Vlastně jsem měl dva dny natáčení videa a vlastně už jsem natočil všechny důležité části a druhý den jen jednu scénu. Tak jsem si říkal: „Dobrý, jednu scénu zvládnu.“ Horší ale bylo: Ta scéna byla na pláži v Malibu, což znamená, že jsem tam jel dvě hodiny. Naštěstí mě někdo odvezl, ale musel jsem dvě a půl hodiny sedět a naprosto soustředěně se dívat přímo před sebe, protože jsem si myslel, že mi bude stoprocentně špatně. Takovou jsem měla kocovinu. Takovou tu, která přichází ve vlnách. Nemohl jsem nic jíst. Celý den mi bylo hrozně, a pak jsem si nějak dělal účes, make-up a bla bla… Sotva jsem udržel oči otevřené (Tom se směje) Pak jsem musel být v chladném Malibu… Byla tam zima jako v prdeli!
T: Vlastně je to skvělý na kocovinu, když ti trochu fouká kolem nosu a je ti spíš zima než-.
B: Ale já měl takovou kocovinu, že jsem měl něco jako zimnici, protože jsem strašně mrznul. Vystoupil jsem z auta a nemohl jsem si uvolnit obličej, protože mi byla taková zima.
T: Horší je mít kocovinu a sedět v teplém autě.
B: To je pravda!
T: Zvlášť když je vepředu voňavý strom.
B: ALE NE! (Oba se smějí) S vonným stromkem bych se pozvracel do auta. Bylo to tak hrozné!
T: Jako by si lidi ještě kupovali vonné stromky.
B: To je tak nechutné!
T: Vonné stromky jsou…
B: Fuj, nebo ty tyčinky, co se dávají na ventilaci. Smrdí jako vysavače Vorwerk [slavná německá značka vysavačů].
T: Jasně, a pak je to takový starý smradlavý auto, ve kterým se snažej…
B: S látkovými sedadly!
T: Jako když si dáš deodorant na zpocené podpaží-.
B: Jasně! To už smrdí po cigaretách a zvratcích!
T: … a snažíš se to vylepšit, ale nefunguje to.
B: Fuj… To je ještě horší. Raději si nechte ten zápach z auta.
T: Tak je lepší to nechat smrdět.
B: Jo!
T: Já si to myslím taky.
B: Pak jsem se musel vrátit a v závěrečné scéně a musel jsem spadnout do studené vody. Tome, myslel jsem si, že jsem jako na Titaniku.
T: Pak už jsi byl fit.
B: Celkem jsem byl. Byl jsem zase úplně v pohodě. Říkal jsem si: „Tak jo, kam dneska půjdeme?“
(oba se smějí)
T: Vždyť jsem ti to říkal! Pomáhá to!
B: Úplně to pomohlo. Nicméně mě kontaktovali kluci z Deichkind, což bylo opravdu milé, protože mě znali z Fest & Flauschig [„Solid & Fluffy“, jeden z největších německých podcastů Jana Böhmermanna a Olivera Schulze]. No, „znají mě“, ale mají pocit, že nás znají, protože tam byli krátce přede mnou. Proto si ten díl poslechli. Byli hosty přede mnou, protože oni nemají hosty tak často, a…
T: A ty jsi byl následujícím hostem?
B: Já jsem byl následující host, že jo. Cítili se tím tak propojení, a tak přemýšleli, že mi napíšou, protože poslouchali epizodu se mnou. A pak řekl: „Jeden z vás byl v našem pořadu. Myslím, že to byl Gustav.“ A tak se cesty znovu a znovu kříží. Takže jsme měli chuť si vyrazit. Někdy se stane, že nějaké jméno padne znovu a znovu. Když už jsme u Jana Böhmermanna… Právě natočil úžasnou reportáž o zkorumpovaných médiích-
T: Ještě jsem ji neviděl, ale nutně ji chci vidět.
B: To opravdu musíš! Je to tak úžasné! Musím uznat, že je tak dobrý-
T: Je úžasný!
B: Je skvělý!
T: Superrychlý!
B: Je tak chytrý. Ten příspěvek je tak chytrý.
T: A hlavně ho podává tak úžasným způsobem. On má skvělé autory a lidi se skvělými nápady, taky lidi, kteří jsou neuvěřitelně rychlí v myšlení, ale na druhou stranu to musíte dodat super skvěle, autenticky a tak, jak to není napsané.
B: Naprosto!
T: On je prostě… S ním jde všechno dohromady. Je to trochu jako Adele.
B: Zeptal se mě, jestli bych rád dal prohlášení o zkorumpovaných médiích, protože o tom víme všechno a on ví o tom, k čemu jsme byli nuceni. Všechny ty podvody, nátlak a všechna ta moc, kterou měli, což už ta média nemají, jak víte. To vidíte u nás. Máte mnohem větší kontrolu a děláte si svoje věci sami. Úplně ztratili svou moc, když se na to podíváte teď.
T: Ano, pokud čtete články. Nedávno jsem se na to podíval blíž. Kdo ještě má takové smlouvy, jsou například Helene Fischer [německá zpěvačka].
B: Helene má obrovský Bild-Deal.
T: Má!
B: Asi proto, že mají něco v rukávu. Možná o ní mají NEJHORŠÍ příběh.
T: Správně.
B: A nakonec to vyjde najevo.
T: Určitě.
B: V určitém okamžiku to vypustí ven.
T: S kým ještě? Thomasem Gottschalkem.
B: Proto musí být Thomas Gottschalk v každém zasraném Bild Live a dávat svá vyjádření k jejich trapným pořadům, které produkují. Je to strašné. Na to se fakt nedá dívat.
T: Já jen říkám. Pořád jsou lidi, kteří s nimi mají dohodu.
B: Jo, protože jsou ze staré školy! Jsou ještě z jiný doby, víš. Helene a Thomas si pořád myslí, že se od nich pořád musí nechat vydírat. Proto to pořád dělají. Každopádně je to skvělá reportáž! Rozhodně doporučuji sledovat na ZDF Neo
T: To jsi mi poslal ty.
B: Poslal! Opravdu se na to chci dívat. Je to na Youtube a je to opravdu úžasné. Jsem rád, že k tomu můžu přispět. Jinak jsem samozřejmě byl na dnu přátel. Udělal jsem si dámskou jízdu, což bylo taky super.
T: Nekecal jsi, že to budeš dělat dneska?
B: Jo, dneska je zase friendsgiving.
T: Kolikrát to ještě budeš dělat?
B: No-
T: Zase jsi na mě byl tak naštvaný, protože jsem chtěl začít o něco později…
B: DOBŘE, POČKEJ! OPRAVDU CHCEŠ, ABYCHOM TO TADY HODNOTILI?!
T: Ano!
B: Právě teď, je sedm hodin večer. Ty jsi chtěl nahrávat v poledne!
T: No dobře. Nevěděl jsem, že je to teď taková věc. Oba máme volný den a já si říkal: „No… laissez faire – objevím se, až budu mít čas-“.
B: Ne, promiň! Domluvili jsme se, že se sejdeme v poledne-
T: Nedohodli jsme se na setkání! V poledne-
B: Řekl jsem ti včera, že- No a co? To mám celý den sedět a čekat na tebe?!
T: Samozřejmě!
B: Co je to za drzost?!
T: Nemusel jsi na mě čekat. Nesedíš a nečekáš, až tě vyzvednu jen proto, abys někam odjel. Stejně jsi tady ve studiu, tak se otoč na-
B: ALE TY ŘÍKÁŠ-
T:… mikrofony a jdeme na to! (směje se)
B: Ale já nejsem doma jen tak. Já mám taky svůj život!
T: Uf!
B: Promiň, naplánoval jsem si tolik věcí a zrušil je jen proto, aby-
T: To jsem nevěděl. Myslel jsem, že jsi… Je neděle… V neděli jsi obvykle doma, pečeš koláče a koukáš na pěkné filmy.
B: Jo, ale chtěl jsem se s někým sejít na pozdní snídani. Byl jsem pozvaný na…
T: To jsem nevěděl. Proč jsi mi to neřekl?
B: Všechno jsem zrušil, protože jsem věděl, že budu dělat podcast, což je taky úplně v pohodě-.
T: Kdybys řekl: „Promiň, mám něco na práci, domluvíme se na čase“…
B: A teď tu sedím a čekám na tebe se svým tvarohovým koláčem. To nesnáším! Víš přesně, jak moc to nesnáším, když se domluvíme na čase…
T: No tak pojď…
B: Tome!
T: Bille, to je další věc mezi námi dvěma.
B: To není!
T: Zvlášť když nikam nejedeme.
B: Já to taky nesnáším, když jdeme někam soukromě na jídlo a ty mě necháš na sebe čekat.
T: To nedělám!
B: Tolikrát! Nebo to na poslední chvíli zrušíš: „Jé, my to nestihneme.“ A já jsem někde úplně sám. (Tom se směje) Tohle oba děláte opravdu rádi. „Ale ne, teď jsme…“
T: No dobře! To je na hovno, já vím, ale-
B: Ale říct v poledne nebo kolem poledne: „Ještě se ti ozvu.“ znamená spíš: „Dobře, možná ve 13 nebo ve 14 hodin, ale ne v 19 hodin!“ A to fakt miluju. Je to o celý den později.
T: Já vím. Byl jsem strašně unavený. Celou noc jsem kvůli jetlagu nespal a prostě jsem nemohl usnout.
B: Říkal jsem ti to. Jestli máš prezidentské apartmá…
T: Ráno…
B… a první třída je pro tebe příliš nepohodlná (Tom se směje), tak tě pošlu na dovolenou, Tome.
T: To opravdu potřebuju! Já to nutně potřebuju.
B: Každopádně jsem byl na dnu přátel se všemi svými holkami, což bylo naprosto skvělé. Teď jsem prošvihl ten druhý, ale ten první byl taky dost divoký. Opil jsem se, a pak jsem si řekl, že něco zkusím, tak jsem si dal Mezcal, což je…
T: Je to ouzu?
B: … něco jako tequila. Ne, je to tequila.
T: Aha!
B: To přece víš.
T: Jo!
B: Piješ ji docela pravidelně.
T: Mmmhhh…
B: Ne?
T: Ne!
B: Jak se to píše?
(oba se smějí)
T: Mezcal Já nevím…
B: No a?
T: Řekl bych, že M-E-Z-
B: Mmch, jasně… Zapomeň na to!
T …C-A-
B: Nicméně-
T:… L? (směje se)
B: Nicméně mě to úplně rozpálilo, protože jsem si říkal: Zkusíme to. Není to nic na míchání a já jsem to prostě… takříkajíc usrkl.
T: Takže jak se pije mezcal?
B: No, vlastně se to dá míchat. Existuje docela dost pěkných koktejlů, ale kdysi jsem ho pil rovnou a nedopadlo to dobře. Pak jsem si…
T: Chutná to jako tequila, nebo to má takovou skořicovou chuť?
B: Nebylo to skořicové.
T: Nebo to bylo spíš jako lékořice?
B: Má zvláštní chuť. Chutná docela dobře. Tak jsem to takhle popíjel a byl jsem nějak hodně opilý a samozřejmě to nedopadlo dobře, protože jsem… zmizel na záchodě… s někým… Jako…
T: Ale to nebyla ta noc s Deichkindem, ne?
B: Ne, to byla jiná noc. Takže jsem zmizel na záchodě a měl jsem takovou… krátkou toaletu. Otázka zní… Měl jsi někdy sex na toaletě? (směje se)
T: Ty jsi ale děvka!
B: Horší je, že ten člověk přišel s někým jiným. Jinými slovy: Ten člověk nebyl sám. ALE HEJ! To není můj problém. Já jsem s sebou nikoho neměl.
T: Takže jsi měl Mezcal… a poté, co jsi byl v týdnu venku s Deichkindem, jsi ten týden šel zase ven?
B: To se stává!
T: A ty jsi zničil manželství poté, co jsi měl Mezcal?
B: Ne, to nebylo manželství. Teď to ještě zhoršuješ.
T: Styď se!
B: Ne, ale bylo to tak vzrušující, protože jsme to museli dělat tajně, aby si toho ten druhý nevšiml. Ale samozřejmě ten člověk stál hned vedle záchodů, když jsme chtěli odejít… (směje se).
T: Ty jsi taková coura cizoložnice!
(Bill se stále směje)
B: Ale hele! To byl ten mezcal! Nemůžu si pomoct.
T: Fíha!

Kaulitz Kolumna

B: Zase jsem byl celý týden ve zprávách: „Bill Kaulitz – brzy se stane tátou“ nebo…
T: To jsem taky četl.
B: „… upustí bombu s dítětem“. Vlastně jsem se na to musel podívat dvakrát, co se to se mnou děje, že shazuju baby bombu? Ani jsem si nemohla vzpomenout, ale byl to ten moment, kdy ses mě zeptal, jestli si to umím představit… Ale lidi, říkal jsem vám, že nejdřív potřebuju partnera. To znamená, že pokud jste někde venku a chcete se mnou mít dítě (smích), pošlete mi DM!
T: Pošli fotku. Nahou fotku.
B: Prostě mi pošli DM. Řekl jsem, že nikoho nemám. Hází bombu s dítětem.
T: V tomhle velkém bulvárním časopise je taky něco jako „Bill Kaulitz – dokáže si představit, že by měl děti, jen kdyby byly ty správné okolnosti“.
B: Jo, dobře, ale většina z nich měla něco jako baby bomby a „bude brzy táta?“, to zní, jako kdybych někoho zbouchnul.
T: Ale je pravda, že bys to chtěl jen s partnerkou, ne? Ne sám?
B: Momentálně… To by byla moje odpověď právě teď. Ale…
T: Jedna paní, která mi dělala účes, mi kdysi řekla: „Příští rok budu těhotná.“ A já na to: „Jak to myslíš, že příští rok otěhotníš, vždyť ani nemáš přítele.“ Ona řekla: „Jo, ale je tu jeden kluk, ten je v pohodě, bydlí v mé čtvrti, je docela v pohodě, tak ho vezmu“. Já si říkal: „ok, tak jenom proto, aby otěhotněla?“ A ona na to: „Jo, je hezkej a chytrej, nejsem zamilovaná, ale pro mě by to byla ideální partie, dítě by bylo roztomilý“. Pak s ním chtěla mít dítě a hotovo.
B: No, já nemám v okruhu svých známých nikoho, o kom bych řekl… smích.
T: No jo, ne, ne.
B: Ne, já je mám všechny rád, ale je někdo, u koho bych řekl, jestli ti dva spolu mají dítě, tak bych ho chtěl? Ne.
T: No, u ní to bylo spíš tak, že chtěla mít dítě. A ona ho chtěla tak moc, že chtěla, aby…
B: Jo, ne, tak strašně dítě nechci. Momentálně ne, to se samozřejmě může změnit.
T: Takže bys řekl: „Já nechci dítě TAK moc“. Zkorumpovaná média, udělal jsem šílenou věc z lásky, viděli jste to?
B: Co jsi udělal?
T: „Tomův šílený důkaz lásky“, co myslíš, že tím mysleli? Co jsi viděl, že to byl ode mě šílený důkaz lásky?
B: Že jsi s ní šel na natáčení, že jsi s ní jel trajektem, protože ona nechtěla nastoupit do letadla.
T: Ne, no, to všechno taky, ale ne.
B: A co to tedy je? Co jsi ještě udělal, ty skvělý manželi, ty?
T: Zapnul jsem jí knoflíky na kalhotách.
B: Mhm. To je pravá láska.
T: Proč jsem to udělal? Samozřejmě kvůli jejím dlouhým nehtům, někdy je těžké zapnout knoflíky, tak jsem jí pomohl.
B: Mhm. Páni, Tome, to je roztomilé.
T: Někdy musíš přemýšlet společně.
B: To je milé.
T: Opravdu sladké.
B: Napadlo mě, protože jsme se věnovali tématu zkorumpovaných médií a tento týden jsme si na to posvítili i v ZDF, kde jsem o tom něco říkal, napadlo mě, že bychom mohli vybrat nějaký starý titulek, který vznikl jen kvůli dohodě.
T: Který?
B: zlý smích Některé jsem napsal i do své knihy, ty mimořádné schůzky pozdě v noci, aby se něco ututlalo. V noci volali šéfredaktoři a říkali: „Máte dvě hodiny, vyjedeme s tímhle titulkem, a jestli chcete, abychom to zastavili, musíte nám dát něco jiného.“ A tak se to stalo. Proto jsme tam v noci seděli a brainstormovali a přemýšleli, co jim vymyslíme. Napadaly nás ty nejdivočejší věci, je jich tolik, že je možná můžeme čas od času rozdávat. Ale zrovna teď mě napadá jeden titulek, který jsme měli v době Viva Comet, ten byl spuštěn těsně předtím. Pamatuješ si na to, Tome?
T: … ano. Vzpomínám si.
B: To nám řekni.
T: Já už ani nevím, byli jsme v Thajsku, myslím? Ne, na Tchaj-wanu.
B: Přesně tak.
T: Byli jsme tam předtím a právě jsme se vrátili, chtěli napsat nějaký skandál, který jsme nechtěli v novinách.
B: Zase nás vydírali a říkali „napíšeme ten článek, pokud nám nedáte něco lepšího“. A jaký lepší příběh naše vedení navrhlo?
T: Řekněme, že jste se předávkovali viagrou.
B: Přesně tak. Protože řekli, že lepší než to, co mají, je jenom sex.
T: Jo.
B: Ale je to bohužel pravda, sex prodává, je to klišé, ale je to pravda. Když je to něco sexuálního, tak tím můžeš zabít ty ostatní příběhy. Vždycky potřebuješ příběh o sexu, podvádění, lhaní, sexuální nehody, zlomený penis…
T: Tím můžeš zabít jakýkoli příběh.
B: Jo, můžeš tím zabít příběh.
T: U nás to fungovalo vždycky. Ale už si ani nepamatuju, který příběh jsme zabili.
B: Každý den jsme museli nějaký zabít.
T: Tak jsem se předávkoval viagrou.
B: Tak to byla ta nehoda s viagrou a musím říct, že když se na to dívám zpětně…
T: Kolik mi bylo, sedmnáct nebo osmnáct?
B: Jo, něco takového.
T: Nehoda s viagrou na Tchaj-wanu, to je něco…
B: Takový hloupý titulek, je to taková blbost, ale v tu chvíli to byl jeden z momentů, kdy jsem si říkal: „Proč to vůbec děláme? Je tenhle článek o tolik lepší než tamten…?“.
T: Byl lepší než ten, který jsme zabili…?
B: Jo, byl lepší než ten, který by vyšel tak jako tak, nevím. Ten byl opravdu trapný.
T: Dobrý je, že to znělo jako vymyšlená historka z bulváru, taková nedůležitá a blbá, a my jsme asi zabili tu, která byla skutečně pravdivá. I když nevím, která to byla. Tento týden jsem se nedíval jen na titulky, ale i na komentáře. Velmi zřídka si na těchto webech můžeš přečíst komentáře. Jak šílené je, že pod ty články skutečně píší komentáře lidé? Ti lidé mají účet v…
B: Účet pro bulvární časopis?
T: Jo, účet, na těch webech je potřeba účet, někdy to něco stojí, protože je to pak bez reklam, takže oni mají účet a píšou pod ty články…
B: Svůj názor.
T: Nejen svůj názor, ale komentují i tu fotku, nejlepší je, když napíšou „koho to zajímá“. Není to šílený komentář?
B: Mhm.
T. Musíš si představit, že se přihlásí. Přečtou si ten článek, přihlásí se.
B: Vezmou si čas…
T: Že si udělají čas, aby něco napsali.
B: Že si udělají čas, aby si to přečetli.
T: Že si udělají čas, aby si to přečetli, dokonce i tohle, a pak to okomentují slovy „koho to zajímá?“.
B: Tak na to klikli…
T: Klikli na to, přečetli si to, jen aby napsali „koho to zajímá?“.
B: To nedává žádný smysl.
T: Tenhle komentář se mi líbí nejvíc, je šílený.
B: Uf, ty lidi, ty bych chtěl vidět. Chtěl bych je navštívit. Můžeš jim odpovědět?
T: Těžký je, že bys možná potřeboval těm lidem říct, že kdyby to nekomentovali, tak by se o nás nepsalo tolik blbostí, protože ty články se hodnotí podle toho, kolik lidí je komentovalo…
B: Kolik lidí to naštvalo.
T: Kolik lidí to naštve, kolik lidí na to klikne. Proto se ty blbosti vůbec píšou. Kdyby těch lidí klikalo o něco míň, hlavně když je to vůbec nezajímá, tak by se to nepsalo.
B: Miluju ty komentáře „koho to zajímá“.
T: Taky jsem chtěl trochu mluvit o ostatních lidech. O Heleně jsem četl, že ji hrozně štvou ti paparazzi, protože odhalili její těhotenství. Ona má s paparazzi opravdu těžký vztah. A pak jsem viděl komentáře od lidí, kteří nás kontaktovali, a to je taková mylná představa, vždycky říkají „vy potřebujete paparazzi“, a to fotografové taky vždycky říkají „vy nás potřebujete stejně jako my vás“. Tady v Americe je to stejné, „vy nás potřebujete“ – NE. K čemu vás potřebuji?
B: Jo, to je taková mylná představa.
T: Oni říkají „kdybychom vás tolik nefotili, nikdo by se o vás nezajímal“, to je to, co říkají. Tak přišla otázka, co máš radši? Protože teď v podstatě můžeš paparazziům vzít práci tím, že zveřejníš fotky na sociálních sítích, na druhou stranu zveřejňuješ spoustu blbostí a prozrazuješ spoustu věcí ze svého soukromí. Bylo to lepší tenkrát, když byli jen paparazzi? Nebo je to lepší dnes?
B: Myslím, že dnes je to lepší, protože je na nás menší tlak. Tehdy jste museli něco utajit nebo se vyfotit v určitou chvíli, a teď se můžete sami rozhodnout, v jakou chvíli jakými slovy a jakou fotkou něco oznámíte.
T: Ale má to určité kouzlo, jak to tenkrát bylo… Scéna se fotila tak, jak byla.
B: Samozřejmě, že jsou tam i dobré momenty, třeba legendární věci…
T: Legendární momenty.
B: Člověk musel sledovat určité věci v televizi, aby je viděl, musel být u toho nebo musel být před hotelem, aby něco viděl, aby viděl vlasy svého idolu, ale otázka byla – fotografové, nemluvíme o tom, jestli byla lepší doba, hudební průmysl.
T: Ne ne, jenom o paparazzi.
B: Jestli jde jenom o fotografy, o paparazzi, tak je to teď lepší.
T: Paparazzi versus Instagram.
B: S Instagramem je to teď uvolněnější a mnohem lepší, protože jim v podstatě sebereš práci. Určitě. Paparazziů je teď mnohem méně.
T: Ale zároveň jsi v podstatě nucen… jsi na pláži, teď musíš zveřejnit fotku z pláže.
B: Mhm. Jak se ti líbí moje nové vlasy? Včera jsem byl čtyři hodiny u kadeřníka.
T: Ani jsem si toho nevšiml.
B: Pěkná barva.
T: Jo… ale vypadá to jako včera, ne?
B: Myslíš?
T: Jo.
B: Vypadá čerstvě.
T: Trochu osmažený.
B: Smažený? Cože?
T: No, kvůli odbarvení tvých vlasů vypadají trochu osmaženě.
B: Blbost.
T: Jak se ti líbí moje nová čepice (cappy)?
B: Je na hovno.
T: Proč to říkáš?
B: Protože vypadá jako chav (asi něco jako stupidní ožrala v baseballce*) v pivním stanu.
T: Právě jsem si ji koupil ve fanshopu Bayernu Mnichov.

Durchgekaulitzt

B: Někdo tam napsal „Miluju tvůj smích“.
T: Máš ošklivý smích. oba se smějí
B: Myslím, že je to krásný kompliment, protože smích, přesně vím, co tím myslí, a miluju, když se můžu smát spolu s lidmi, když je máš rád. Protože pro mě je nejdůležitější, nejvíc sexy, když mě někdo dokáže rozesmát. Když se můžu s někým smát, to je strašně důležité.
T: To je nejdůležitější věc v každém přátelství, v každém vztahu…
B: Když se s někým můžeš opravdu, opravdu svobodně smát.
T: To je ta nejkrásnější věc.
B: To je ta nejkrásnější věc na světě, když nemůžeš dýchat, protože se tak směješ. Když se válíš po zemi a už nemůžeš dýchat. To jsou moji nejbližší přátelé, a když mě takhle rozesmějete, je to ta nejdůležitější věc. Když už se nesměju tvým hloupým vtipům, a to i ve vztahu, tak víš, že je konec.
T: Na chvíli jsem si myslel, že myslíš moje hloupé vtipy.
B: Ne. Ale když jsem s někým ve vztahu a už se nesměju jeho vtipům.
T: Určitě, pak je konec, už se nemáte rádi.
B: Jo, pak už se nemáme rádi. Smích je to nejdůležitější. Musím myslet na někoho, s kým se hodně smějeme, to je náš nejlepší přítel.
T: Náš úplně nejlepší přítel. Smějeme se s ním, ne že se smějeme jemu.
B: Taky se smějeme jemu, někdy.
Oba se smějí
B: Dostali jsme e-mail od Natálie, je to o překladech z angličtiny a ona mluví o svém nejvtipnějším nepovedeném překladu, říká: „Byla jsem v baru a chtěla jsem jednomu mladíkovi vysvětlit, co je to řízek a že to není párek v rohlíku jako v řetězci rychlého občerstvení Wiener Schnitzel“.
T: No vida, to mě vždycky zajímalo, v Americe je ten řetězec rychlého občerstvení, který se jmenuje Wiener Schnitzel, a já jsem si vždycky říkal, jestli mají Wiener Schnitzel… A ne párky v rohlíku.
B: „Chtěla jsem vysvětlit, že to maso musí před vařením zploštit tím, že ho naklepáváš, a já jsem to přeložila s tím, že to maso naklepáváš (beat the meat)“
Oba se smějí
B: „Tenkrát jsem nevěděla, co to znamená v angličtině – masturbating.“ „Aha,“ odpověděl jsem. Přesně tak se směje: „A když se na mě ten pán u baru podíval, jako že neví, o čem mluvím, tak jsem pohnula pěstí nahoru a dolů, abych ukázal, jak se to maso tluče.“ To je tak vtipné, mlátit do masa a ona dokonce pohybovala rukou nahoru a dolů. Tak vtipné, a taky náš nejlepší kamarád říkal, že „Zahnfleisch“ přeložil jako „zubaté maso“. To bylo úžasné. Mohli bychom udělat novou kategorii.
T: Falešné překlady, to je nejlepší věc. Ale já z hlavy nevím, co „Zahnfleisch“ znamená, ty jo?
B: Žvýkačka.
T: Žvýkačka. Jo.
B: To bylo úžasné, to se mi líbí.
T: Takže protože jsme mluvili o Harrym Potterovi a jsou skoro Vánoce – spousta lidí byla ráda, že jsme mluvili o Harrym Potterovi. Harry Potter má velkou oblibu po celém světě. Takže samozřejmě standardní otázka je, tady také od Kathariny, ve kterém domě, nebo, ve kterém domě bychom byli? No, stejně si nemůžete vybrat, vybírá vás klobouk.
B: Ale do kterého domu si myslíte, že byste byli zařazeni?
T: Takže abych to shrnul, je tu Nebelvír, Zmijozel, Mrzimor a Havraspár. Je to tak? Myslím, že jediné relevantní jsou Nebelvír a Zmijozel. Další dva jsou… Georg a Gustav.
B: Jo, přesně tak, Georg a Gustav jsou určitě Mrzimor.
T: Georg a Gustav jsou Havraspár a Mrzimor.
B: Ne, Havraspár…
T: Ale to si taky vybrala, napsala Gustav Mrzimor, Georg Havraspár.
B: To ti můžu říct hned…
T: Ty bys byl Zmijozel.
B: Zmijozel, na milion procent. Mocný, zlý a taky… Co mě štve na klaďasech, a taky na Harrym Potterovi, buďme upřímní, Harry Potter by v prvním filmu umřel, kdyby mu jeho úžasní kamarádi celý den nepomáhali.
T: Tak je to vždycky, to samé s Jonem Snowem.
B: Jo, stejně jako Jon Snow ve Hře o trůny. To mě na těch klaďasech štve.
T: Nejsou dost silní.
B: Nejsou dost silní, nemají takovou sílu, zlí. Jak jsou všichni zlí velcí?
T: Zlí čarodějové tě fascinovali už jako dítě.
B: Miluju zlé čaroděje, princeznu Fantaghiro, černou čarodějnici, vždycky jsem chodil na karneval jako čarodějnice. Tenkrát to byla Brigitte Nielsenová, tu jsem miloval, byla tak mocná a zlá, a všechny ty hodné…
T: Vždycky jsem chtěl být dobrý rytíř.
B: Ale dobří rytíři nic neumějí, Tome.
T: Ano, jsou i takoví, kteří něco umějí, proto je Denzel Washington můj oblíbený herec. Má všechnu moc, má schopnosti.
B: Tak ve kterém domě bys teď byl ty?
T: Já bych byl Nebelvír.
B: Uf.
T: Ano, protože tam jsou samozřejmě všichni dobří, a nakonec jsou tam i takoví, kteří umí dělat věci.
B: Nakonec…
T: Já bych nebyl Harry Potter, ale měl bych schopnosti jako někdo ze Zmijozelu a srdce jako někdo z Nebelvíru.
B: Ale to je taková blbost, já bych byl ve Zmijozelu a tam není každý automaticky zlý.
T: Ale ano, jsou.
B: NE.
T: Ty tam patříš, neber to zpátky.
B: Ale já si taky myslím, že zlí mají nejlepší charakter, jsou nejzajímavější, kdyby všichni byli šťastní a celý den kouzlili, tak by žádný film nebyl.
T: Jo, je dobře, že tam jsou, to určitě.
B: Já si myslím, že ti zlí jsou důležití a taky jsou to prostě ztracené duše, které mají…
T: Se kterými se špatně zacházelo.
B: Které byly špatně vychovány, ano.
T: A proč jsi teď zlý?
B: No, já jsem taky byl…
T: Ne.
B: Ano, byl jsem zklamán.
T: Dostalo se ti jenom lásky.
B: Žádné takové štěstí. Skvělá otázka, ale také se nás na to ptalo hodně lidí, Harry Potter byl… Melanie se na to taky ptala, chtěl jsem ji zmínit, protože napsala opravdu pěkný e-mail se skvělou zpětnou vazbou a to nás opravdu potěšilo. Melanie přijede i na náš koncert v Kolíně nad Rýnem 2022, a pokud chcete také přijet, podívejte se na tokiohotel.com, jestli se chystáme do nějakého města ve vašem okolí!
T: Už se nemůžu dočkat.
B: Nemůžu se dočkat živých vystoupení.
T: Sarah napsala: „Máš pocit, že jsi v období 15 – 20 let o něco přišel kvůli nedostatku soukromí, nebo máš pocit, že jsi prostě žil jinak?“. Jde o to, jestli jsme v mládí o něco přišli.
B: Myslím, že na to je vždycky hrozně těžké odpovědět, protože takhle známe svůj život jen od patnácti let. Takže si můžu jen představovat, jak to mají ostatní, ti, kteří dokončili školu, šli na univerzitu nebo si hledali práci, pracovali jako číšníci, to jsou všechno romantické představy o tom, jak může vypadat život. Nakonec…
T: Každý to má jinak.
B: Pro každého je to jiné a my jsme ten normální život neměli, náš život byl extrémní verze. Něco mi uniklo?
T: Ne.
B: Řekl bych, že jsem měl dvacet životů v jednom životě. Nedělal jsem spoustu věcí, které dělali jiní, ale chybění zní negativně, jako bych přišel o něco, co je super důležité, a…
T: Jde o to, že nic jiného neznáme. A ostatní jsou na tom stejně. Lidé, kteří mají jiný život, si nedokážou představit, jaké to je žít náš život, na druhou stranu my si nedokážeme představit jejich život.
B: Bylo by to, jako kdybyste se někoho zeptal: „Dobře, takže vy jste teď účetní? nebo právník? Nemyslíš si, že jsi o něco přišel?“. Protože on také o něco přišel, nikdy nestál na jevišti.
T: Přesně to mám na mysli, vždycky o něco přijdeš.
B: Přesně tak, vždycky o něco přijdeš. Ale je to jiné, ten pocit, že jsi něco důležitého propásl. A to je myslím její otázka, jestli je něco, co bychom chtěli udělat, ale nemohli.
T: Na svůj věk jsme byli velmi vyspělí. Byli jsme takoví vyspělí už na začátku. Takže jsme dělali pubertální věci, když jsme byli hodně mladí. Bylo nám jedenáct nebo dvanáct, když už jsme žili život, který žijí ostatní, když je jim patnáct až osmnáct.
B: Poprvé jsme se otrávili alkoholem.
T: Otrava alkoholem, kouření, sex.
B: Sex.
T: Poflakování se, zlomené srdce, rebelie…
B: Útěk.
T: Zatčení. To všechno. To všechno jsme dělali, když nám bylo jedenáct nebo dvanáct.
B: Před Tokio Hotel.
T: Jo, před Tokio Hotel. Takže když nám bylo patnáct a vyšla deska Durch den Monsun, měli jsme už spoustu věcí zaškrtnutých.
B: Chci říct, že jsme pořád dělali spoustu blbostí, ale předtím jsme toho hodně prožili.
T: Myslím, že to, co nám opravdu chybělo, a u Billa je to opravdu znát, je chození do školy.
B: Uf, já věděl, že to řekneš, už jsem to slyšel dřív, než jsi to řekl. Taková nuda.
T: Spousta mezer ve znalostech.
B: Sklapni. No, co musím říct, je to o pocitu, její otázka zní, jestli máme pocit, že jsme něco prošvihli, a já… já jsem žil jako… Člověk může pochopit svůj život, až když ho už prožije, a já můžu říct, že – i když tam byly okliky a bolest, můj život pořád šel tak, jak jsem chtěl, a mohl jsem dělat věci, které jsem chtěl. Jsem vděčný, že se to tak stalo. Žil jsem život, který jsem tak chtěl žít. A nemám pocit, že bych se, panebože, mohl vrátit zpátky. Ale já nejsem ten typ člověka, abych se ohlížel zpátky a přemýšlel o tom, jestli to mohlo být jinak… Bylo to takový roztomilý, u nás doma byl někdo, kdo tady pracoval, stál tam a díval se na mě: „Jé, tady je tak krásně, kde bydlíš.“ A díval se dolů na L. A. a říkal: „Je to tak krásný.“ A na můj dům, a ptal se, jestli mám ještě nějaký sny. Myslím, že to bylo tak roztomilé. A já mu odpověděl, že sny ne… Vždycky jsem měl cíle, ne sny. Nebyl jsem ten typ člověka, který by říkal: „Sním o tom, že jednou budu moct udělat to nebo ono.“ A taky jsem si říkal, že to není jen tak. Vždycky jsem to měl v hlavě a pracoval jsem na tom, ale…
T: Abych byl spravedlivý, co si budeme povídat, velmi brzy jsme díky Tokio Hotel měli možnost dělat spoustu věcí. Byla to velmi privilegovaná situace, takže jsme mohli mít cíle a ne jen sny.
B: Ale ještě předtím…
T: Pravda, i předtím jsme si vždycky mysleli, že budeme…
B: Ale ani předtím jsem nesnil o tom, že budu zpěvák, každý den jsem hledal příležitosti, jak se dostat na pódium. Když mi bylo sedm let, začal jsem na tom pracovat.
T: I jako kapela jsme každý den někde hráli.
B: Neříkám, že je to něco pozitivního nebo negativního, nemyslím si, že je špatné mít sny, to vůbec ne, pro některé lidi je velmi důležité mít sny…
T: Ale myslím, že víš, co tím myslím, snění je něco jako odkládání něčeho…
B: Sny by byly něco jako chtěl bych jednou letět do vesmíru. Není to něco, na čem bych pracoval, ale je to sen. Nepracuji na tom, abych se stal astronautem. Je to romantické snění.
T: Ale kdyby mě o to teď někdo požádal, tak je to pro mě málo. Kdyby se mě dneska někdo zeptal, jestli můžeš létat s penisem Jeffa Bezose, s tím obrovským penisem, a doletět až na hranice vesmíru, řekl bych ne, díky. Nebo ne?
B: Jo, to bych taky neudělal. Mám zpětnou vazbu od své kamarádky, říká, že jsme slovní policie. Pokaždé, když řekne „tatsächlich“ nebo něco takového, nebo „safe“ nebo „nice“, tak si říká „ale ne, Bill řekl, že to nesmím říkat, tak to neřeknu“.
T: Ne, není to tak hrozné, ani nevíš, jak často Bill říká „tatsächlich“ a já to musím utnout.
B: Kecy. Ale uvědomil jsem si, že když jsem v minulém díle říkal, že bych měl přestat říkat „většinou vždycky“, tak jsem předtím říkal to samé. Všichni to děláme celý den, je to… Jen jsem chtěl mluvit o něčem, co mě štve.
T: Co jsem vám opravdu chtěl říct, tento týden jsem potkal někoho – někoho, koho jsem už dlouho chtěl potkat v reálném životě. Víš, jsou takové věci, to nevíš, vždycky jsem chtěl potkat někoho, kdo dělá něco určitým způsobem. Například někoho, kdo by si vybral hořkou čokoládu místo mléčné. Řekl by: ne, raději si dám hořkou čokoládu, ne mléčnou.
B: Nebo někdo, kdo řekne: „Raději bych si dal červené gumové medvídky“.
T: Přesně tak. A ten člověk má také rád červené gumové medvídky!
B: Divné. Když jím gumové medvídky, červené vždycky zůstávají v sáčku.
T: Včera jsem o tom zase mluvil s někým jiným a ten mi říkal: „Proč, co ti vadí na červených gumových medvídcích?“ A já na to: „Hm, každý má problém s červenými gumovými medvídky.“ A co s tím? Nikdo je nemá rád, červených gumových medvídků je v sáčku příliš mnoho. Nikdo je nechce.
B: A ty dobré… Nebo ty oranžové, ty taky nejsou skvělé. Všechno, co chutná jako pomeranče, je na hovno. To si radši dáš ananas.
T: Ananas je opravdu vzácný. Bílé skoro žádné nejsou. Ty jsou nejlepší.
B: Já mám taky rád zelené.
T: Ale není to divné, ten člověk má taky rád…
B: Tak divný.
T: Hořkou čokoládu. Ale taky…
B: Je to jednorožec.
T: Jo. To téma se objevilo, protože existuje Bounty, a pak je speciální verze. Je normální Bounty a pak ta s hořkou čokoládou. Válely se někde kolem. A ten člověk si vybral hořkou čokoládu.
B: To bych nikdy neudělal.
T: Jo, a ten člověk má taky rád červené gumové medvídky.
B: Ach, tolik lidí mi psalo. Například You’re Mine je na playlistu dvakrát.
T: Vždyť jsem ti to říkal.
B: Musíme to později smazat, nemůžeme zapomenout. Laura se mě ptá, jestli je pro mě snazší mluvit otevřeně a svobodně poté, co jsem vydal knihu. Myslím, že ano. Myslím, že kniha byla základem, abychom vůbec mohli dělat podcast, abych byl upřímný. Myslím, že jsem nikdy nemohl mluvit tak svobodně, byl to opravdu velký krok ke svobodě. Kašlu na to, budu upřímný, to bylo to, co to bylo.
T: Chtěl jsem se tvé knize věnovat ještě víc zde v podcastu.
B: Stále mám na knihu skvělou zpětnou vazbu, tolik lidí, kteří ji teď čtou… Nechci jí dělat reklamu, ale možná ano.
T: Slyším jen, že jí chybí úroveň.
B: Teď jsou Vánoce, lidi mají víc času na čtení, tak mi o tom říkají.
T: Je to skvělý vánoční dárek. smích.
B: Jo. JE to skvělý dárek, stačí si ho objednat na internetu.
T: Jo, stačí se podívat na Amazon. Ale nedívejte se na komentáře!
B: Ale ptala se, jestli je snazší volně mluvit, a já musím říct, že ano, rozhodně je to snazší. A taky jsem ti, Tome, chtěl říct, protože spousta lidí říká…
T: Víc času na povídání pro Toma. To jsem viděl hodně často.
B: Jo, píšou, že Dream Machine, to album, od té doby poslouchají Tokio Hotel a že to bylo album, které pro ně něco změnilo. A teď poslouchej, to mi říkal i Deichkind. Říkali, že milují naše album Dream Machine, a ten, co produkuje většinu jejich věcí, říkal: „Poslouchal jsem Dream Machine a říkal jsem si, že je to úžasný, tak dobrý album.“ A taky říkal, že je to úžasný.
T: To je!
B: Říkal jsem, že ti to udělá strašnou radost, protože to bylo první album, které jsme si produkovali sami a které jsme si sami napsali, kde jsme všechny vyhodili, vyhodili jsme všechny autory písní, už žádné producenty…
T: Je to…
B: Mistrovské dílo.
T: Jo, občas si ho poslechnu a ptám se sám sebe, jestli bych to ještě dokázal.
B: Mělo to určitou atmosféru.
T: Mělo to svobodnou atmosféru, bylo to velmi důležité album.
B: Ale už jsme ho nemohli zopakovat, byl to takový zvláštní moment, okamžik, kdy jsme se konečně osvobodili od smluv, už jsme nemuseli pracovat s našimi posranými producenty. Už žádná nahrávací společnost, zavřeli jsme dveře a dělali hudbu, kterou jsme chtěli dělat. Někdo také napsal, že What If je pro ně speciální písnička.
T: Takové úžasné album. Jsou na něm i písničky, které jsou delší, nezapadají do světa streamování s délkou 2:40, ale…
B: Ale to bylo naše poslední album a teď ho musí naše nové album překonat. To nebude snadné.

Co nevím, to mě nepálí

T: Jedno ze slov, které často používáme a které je podle mě taky úžasné, je „kvazi“. Není kvazi úžasné slovo? Zní to tak roztomile, jako by to byla postava ze seriálu Hallo Spencer.
B: Jo, „quasi“ je jako „like“ v angličtině.
T: Mmmh jo.
B: Je to jako… je to něco jako říkat „Ist quasi…“.
T: Quasi, jo.
B: Je to skvělé výplňové slovo.
T: Je to skvělé výplňové slovo, jo. Je to dobré úvodní slovo, vždycky ho můžeš použít…
B: Když si potřebuješ rozmyslet, co řekneš…
T: Tady se píše… Právě jsem si to ověřil, můžeš použít „kvazi“ k uvedení přirovnání nebo nadsázky. Používalo se to i v 18. století. Odkud to slovo pochází, co myslíš?
B: Hm, z latiny?
T: Podívej se na sebe. My o latině nic nevíme.
B: Ale většina věcí je latinsky, když je neznáš.
T: Ale „quasi“ zní tak hezky, je to z nějakého důvodu roztomilé slovo.
B: Je to hezké slovo.
T: Myslím, že německy, pro ostatní to nezní moc dobře, zní to jako směs ruštiny a holandštiny.
B: Trochu naštvaně.
T: Zní to naštvaně, ano. A já si myslím, že „kvazi“ je hezké slovo.
B: Pěkné. Co neznáš, ale mělo by tě to rozfázovat, je koncert Adele. Pro všechny, kdo to neviděli, všichni už vědí, že jsem velký fanoušek Adele, a je tam ten pořad s Oprah – i když my nejsme velcí fanoušci Oprah. To je nepopulární názor, ale…
T: Jo, nemám rád Oprah.
B: Hodně lidí teď bude v šoku.
T: No, ne že bych ji neměl rád, ale je to jako…
B: Myslím, že je trochu jako učitelka. Proto ji nemám rád. Není na stejné úrovni s lidmi, se kterými dělá rozhovory. Vždycky je to jako ooooh Oprah, ona je Oprah.
T: Chladná.
B: Jo, je chladná a jako učitelka, poučující. Vždycky musí mít poslední slovo a taky jim vkládá slova do úst.
T: Extrémní novinářka.
B: Chci říct, že tam, kde je dneska ona, se nedostaneš, když nejsi v prdeli. Takže já nejsem velký fanoušek Oprah. Nic proti ní nemám, ale není to tak, že bych si myslel, že je to ta nejvíc cool ženská. Každopádně Oprah a Adele, na to by ses měl dívat. Ten koncert je úžasný, natáčela ho tady v L.A., skvělé místo, skvělý make-up, skvělý zpěv, všechno je skvělé. Nejúžasnější lidi v publiku, všichni tam byli. Myslím, že ona je… vždycky se to říká o Taylor Swift, že má ty nejlepší přátele, ale myslím, že Adele má ještě slavnější přátele, protože každý se chce kamarádit s Adele. A…
T: Ale je to tak skvělé? Je to vůbec tak skvělé, to nové album a všechno? Já nevím.
B: Teď poslouchej, chtěl jsem o tom mluvit, ona má ještě něco úžasného, zbavila se tlačítka náhodného přehrávání alb na Spotify. To samozřejmě může udělat jenom Adele, ona má takovou moc, že řekla, že jsem neudělala album s určitým pořadím písniček jenom proto, aby ho lidi pak poslouchali na shuffle. To znamená, že u alb je to teď na Spotify jinak, už tam není tlačítko shuffle. To je úžasné! To se mi moc líbí. Takže to tlačítko je teď pryč.
T: Nechápu, proč tam to tlačítko vůbec bylo pro alba, proč bys to dělal…?
B: No, někteří lidé asi rádi poslouchají náhodně, protože si album poslechli několikrát a chtějí ho teď poslouchat v jiném pořadí, tak zmáčknou náhodné přehrávání…
T: Takže je tam malé překvapení, jako která písnička je další…
B: Přesně tak. Já jsem to album poslouchal čtyřikrát nebo pětkrát. No, je to hodně experimentální, ale hudebně je to…
T: Poslouchal jsi ho čtyřikrát nebo pětkrát a vyšlo teprve před čtyřmi hodinami.
B: Jo, já jsem takový velký fanoušek…
T: Jsi jako ti lidé, kteří říkají, že se dívali na Titanic osmkrát za jediný den.
B: Ne, už je to venku déle. Je venku déle, omlouvám se, ale musel jsem jet na natáčení čtyři hodiny.
T: Jo, to je fuk.
B: Je to hodně náročné, je tam spousta vlivů, které bys nečekal, je to hodně odlišné od ostatních alb. Myslím, že je to dobře, líbí se mi, že zkusila nové věci. Mám pocit, že jedna z písní má sedm minut, chtěla to udělat, pouští si vzkazy ze svých terapeutických sezení – to je podle mě super zajímavé, a taky rozhovory s jejím synem, které jsou velmi intimní, velmi soukromé, nepůsobí to uměle. Víte, jak ostatní vždycky říkají „tohle je moje nejosobnější album“ a vy si říkáte „jo, mlč, jasně“, ale u ní z toho prostě cítíte její duši. A jak zpívá, není to vždycky dokonalé, je slyšet, že všichni muzikanti byli ve studiu, zpívala to naživo ve chvíli, kdy se to nahrávalo, a někdy je rozladěná, ale zůstalo to tak, neopravovali to a nezpívala to znovu. Někdy jí docházel dech, protože to bylo živé natáčení, takže tam jsou takové úžasné momenty. Easy on me byla jasná volba pro singl, není žádná jiná písnička, která by byla jasným singlem jako Easy on me, ale stejně si myslím, že je to opravdu dobré album, které můžete slyšet víckrát a je experimentální.
T: Musím se na to podívat, protože…
B: A hlavně tobě, myslím, že by se to líbilo.
T: Určitě si ji poslechnu. Ale hlavně kvůli té obrovské kampani, hodně se na ni soustředí, je ve velkých televizních pořadech a tak dále, je to… Měl jsem pocit, že to nemusí být tak autentické, jak se říká. Ale jasně, taky hraje velkou roli, že v každém televizním pořadu mluvíš o své bolesti a o čemkoli.
B: Myslíš ty odpovědi?
T: Jo, ty odpovědi a taky to, že ona říká, že aaa vždycky má takovou věc, že každá písnička musí být tak hluboká a tak bolestná, takže o tom musí vždycky mluvit a je to vždycky stejné. Takže pro mě to nějak zní jako kampaň.
B: Pro mě ne.
T: Dobře.
B: Pro mě ne. Znám ten pocit i u jiných umělců, ale ne v tomto případě. Takže rozhodně doporučuji, dívejte se a poslouchejte. A ještě bych na tebe měl otázku. smích.
T: A co teď?
B: Čůráš ve sprše?
T: Já věděl, že se na to zeptáš.
B: Proč?
T: Protože jsem věděl, že se na to zeptáš.
B: Ale proč?
T: Věděl jsem, že se na to jednou zeptáš. Protože mě dneska předtím napadlo, že bych se tě na to měl zeptat. Předtím jsme se bavili o tom, že si čistíme zuby ve sprše, jako na tom začátku dne, kdy děláš všechno.
B: Jo.
T: A já jsem si myslel, že asi… tvůj první krok ráno je do sprchy a všechno děláš v ní, čůrání, čištění zubů…
B: Kecy. Ne, ale já taky chodím na záchod, ale ve sprše taky čůrám. Čistím si zuby, určitě…
T: Jo, to taky dělám, ale ne vždycky jsem to dělala. Začal jsem s tím, až když mi bylo asi dvacet.
B: Jo, možná když mi bylo 18 nebo 19, tehdy to začalo.
T: Já jsem to nedělal, když jsme žili v Německu, my jsme tak nevyrůstali. My jsme si čistili zuby, pak jsme se sprchovali – ale důvod byl taky ten, že jsme nikdy nesměli plýtvat vodou, protože byla drahá. My jsme…
B: To je přesně ten důvod, my jsme nesměli, nám vždycky říkali, abychom rychle skočili do sprchy.
T: Proto se neučilo čůrat ve sprše, protože se taky musíš sprchovat déle, protože to musí odtéct. Takže nám bylo řečeno, abychom se rychle osprchovali.
B: Měli jsme také velmi malou koupelnu, kterou jsme všichni sdíleli. Neměli jsme samostatnou sprchu, jen vanu se sprchovou hlavicí. Takže jsme v ní museli stát nebo sedět a to jsme nedělali.
T: Bylo to všechno oddělené, měli jsme si venku čistit zuby, rychle se sprchovat.
B: A musím říct, že dneska to tak asi dělám, protože jsme vyrůstali tak, jak jsme vyrůstali, takže já vlastně oslavuju sprchování. Jsem tam tak dlouho…
T: Já taky.
B: Já tam stojím třicet minut.
T: To je moje oblíbená každodenní činnost.
B: Dělám si tam všechno, používám tolik mýdla, kondicionér a olej na vlasy, pak si dělám peeling obličeje, čistím si zuby, čůrám, to miluju.
T: Rád se sprchuju.
B: Ty taky čůráš ve sprše. Prostě to řekni. Řekl bys, že taky čůráš ve sprše.
Oba se smějí
T: Dobře, co ještě máme? Tohle bylo v podstatě všechno. Co máme na playlist? Mám Mobyho…
B: Ale PRVNÍ, stahujeme „You’re mine“, za to se omlouvám.
T: Jo, a já mám Mobyho – Jedno z těchto rán. Oblíbená píseň.
B: No jo, Moby, moc dobrá.
T: Pak jsem přinesl Cascade, to je kolega, jednou jsme byli u něj ve studiu, on má úžasný studio, to si ještě pamatuju, Cascade – On your mind je fakt super písnička.
B: Úžasná. Já mám něco úplně jiného, samozřejmě mám Adele, další…
T: Cože, my teď máme dvě, tři, čtyři písničky od Adele.
B: No, můžeme ubrat jednu starou, ale napadlo mě, že bychom mohli přidat Adele s – mám na albu dvě oblíbené písničky, My little love a Oh my god. A já bych teď rád přidal My little love. A pak přidám starou školní klasiku, těch není nikdy dost, je to úžasný synťák. Je to proto, že se mě zase ptali na Dream Machine a náš zvuk, a Dream Machine byl velmi… Musím říct, že to byla naše nejosobnější deska. A je hodně inspirovaná osmdesátkama, protože osmdesátky jsou vždycky naší součástí, a proto přidávám Eurythmics se Sweet Dreams.
T: Jo, pěkný.
B: Krásná písnička.
T: Dobře, takže se na nás jako vždy obraťte, řekněte nám o tématech, která bychom měli probrat.
B: Milujeme, milujeme, milujeme všechny ohlasy, máme takové úžasné e-maily, vždycky nám můžete napsat! Nestyďte se, tolik z vás vždycky říká „aha, já jsem vám nechtěla psát…“.
T: „Kdo ví, jestli to někdo bude číst“ – ano, čteme to.
B: Ano, čteme to. hey@kaulitzhills.com, můžete nám napsat e-mail, ale můžete nám také poslat DM, přímé zprávy na Instagram nebo odpovídat na naše příběhy na Instagramu nebo komentovat na Instagramu, kaulitzhills.podcast, na to všechno se díváme. Kromě toho, Tome, jsem rád, že jsme zase spolu a příští týden.
T: Jo, příští týden… Měli bychom si promluvit o přidání nové kategorie. Naši Kaulquappens by nám k tomu měli také dát zpětnou vazbu, vím, že spousta z vás doufá v kategorii Mami Kaulitz, ale nevím, jestli má čas, směje se
B: Má čas, ale…
T: Ale ona nechce.
B: Mám pocit, že to byl speciální host a ona je tak speciální, že je zase pryč, víte, co tím myslím? Neměla bys to přehánět.
T: Udělej ze sebe vzácnost.
B: Buď hvězda, udělej ze sebe vzácnost. [německé přísloví]
T: Tak jako vždycky, jenom miluj, nenenáviď, ahoj.
B: Jo, ahoj, Tome, ahoj, ahoj.
T: Sbohem, sbohem.
B: Tschüssi.

*“chavs“ jsou podle urban dictionary toto: Hloupé otravné prdele, které potřebují žít, myslí si, že jsou nadřazení lidské rase, (ženy a muži) souloží se vším, co se hýbe, (muži) mají ruce stále v kalhotách, (ženy) MUSÍ otěhotnět, jakmile začne menstruace, bez ohledu na věk, chodí s rozhozenými rameny, jsou posedlí značkami, v autobusech si velmi hlasitě pouštějí posranou ufňukanou hudbu, na jídlo se poflakují kolem Mcdonalds, mluví jako kreténi, vypadají jako kreténi, používají levný deodorant a kamarádům říkají „to je Prada, přísahám, vole!“.
Jděte do hajzlu, chavs, zabili jste Británii. 😀