autor: °GinevrA°
„Janisi, mám na tebe otázku,“ řekl Tom a na okamžik přerušil učení, které mu starší regent diktoval.
„O co jde?“ Zeptal se muž, který už předvídal, že bude muset udržet mladíkovu trochu příliš zbrklou zvědavost na uzdě.
„O mé moci nad zákony.“
Stařec ztuhl. „Jistě,“ odpověděl stejně srdečným tónem.
„Až budu mít moc, budu moci změnit jakýkoli zákon dle svých představ?“ Zeptal se.
Muž se zatvářil zmateně, nejspíš přemýšlel, jestli v něm takovou touhu vyvolaly nějaké nejasnosti ohledně nějakého zákona, které mu zanechal jeho otec.
„Budeš mít právní poradce samozřejmě, ale stejně budeš mít svobodnou vůli,“ vysvětlil mu muž a Tom se zájmem přikývl.
„Takže budu moci měnit nejrůznější zákony a vytvářet další.“
Janis se na něj zamračil. „Existuje… nějaký určitý zákon, který tě zajímá, Tome? Chceš něco v současném systému zákonů změnit?“ Regentův tón vyjadřoval obavy, které pociťoval při představě Toma na trůnu.
Často přemýšlel o jeho přípravě a někdy byl dokonce skeptický ohledně jeho schopnosti vládnout celému království. Tom byl příliš impulzivní a tvrdohlavý a jeho novátorský duch ho mohl vést k neuváženým rozhodnutím.
„Jen jsem to chtěl vědět… Od toho jsi tady, ne?“
Starší muž se zmohl jen na pokývání hlavou. Času bylo málo a on měl před sebou ještě dlouhou cestu.
°*°*°
Bill si povzdechl, když Tomovy ruce přejely po jeho holých ramenou a jeho palce našly zacuchané vlasy a donutily úlevou zasténat otroka, který seděl před velkým zrcadlem postaveným na malém stolku, na němž byly hřebeny a předměty k péči o sebe sama, a chtěl si učesat dlouhé černé vlasy.
„Příliš často navštěvuješ moji komnatu ve dne,“ řekl Bill a přimhouřil oči, ale jeho tón nebyl kritický, spíš nevinně podezíravý. Před tím u bazénu a teď brzy ráno opět.
„Jestli ti to tak vadí, znamená to, že s tím přestanu,“ odpověděl jízlivě a Bill se na něj přes zrcadlo zle podíval.
„Tak jsem to nemyslel. Ach!“ Zasténal a cítil, jak se pod jeho obratnými prsty rozčesává další uzel. Bylo to zvláštní, obvykle to byl on, kdo masíroval jeho a slyšel ty zvuky rozkoše, ale lhal by, kdyby nepřiznal, že Tom se zdál být pro tento druh starosti obzvlášť nadaný.
„Máš tu pár ošklivých zacuchaných uzlů… Jsi napjatý,“ řekl Tom a dotkl se jeho krku, jakmile skončil s kartáčováním jeho vlasů.
„Spíše…“ pokračoval, „jsem rád, že ses takhle uvolnil vůči mně.“
Bill znovu otevřel oči, téměř se při těch slovech zarazil a zrudl, když si vzpomněl na svou vlastní aroganci vůči němu. „Odpusť mi. Byl jsem rozzlobený, nechtěl jsem…“ snažil se ospravedlnit, ale než mohl pokračovat, jeho ústa byla překryta těmi mužovými.
„Přesně to jsem chtěl,“ ujistil ho. „Chvíli to trvalo, ale jsem rád.“
Bill se usmál, trochu překvapený, ale velmi uklidněný tímto gestem.
„Jestli to musíš vědět, tak jsem tě navštívil tak brzy proto, že dneska odjíždím,“ vysvětlil Tom a ten druhý se nezdál být překvapený.
„Oh,“ řekl jen. Bylo běžné, že byl Tom zaneprázdněn jinde, ale málokdy si našel čas, aby mu to oznámil v den odjezdu, když měl možnost to udělat večer předtím.
„Bude to otázka dní, několika…“ vysvětlil znovu téměř nejistým tónem.
„Je… tu něco, co tě ohledně toho trápí?“ Pokusil se zeptat služebník trochu váhavě.
Tom si povzdechl. „Ten muž, se kterým se mám setkat, se mi vůbec nelíbí.“ Bill čekal, až bude pokračovat. „Je to Rahm, císařský konzul ze západních zemí. Šlechtic, který tě zdržel během hostiny.“
Výraz a tón, jakým o tom Tom mluvil, vyvolaly úsměv na Billově tváři a ten tiše odpověděl: „Je to jen proto, že se se mnou bavil?“ Tom neodpověděl, a tak si byl jistý, že se trefil. „Myslím, že byl velmi milý.“
Tomovy ruce se přestaly pohybovat po jeho ramenou. „První dojem utváří můj názor na lidi,“ začal. „A můj první dojem z něj nebyl nejlepší.“
Byl to chabý pokus zakrýt vlastní žárlivost a Bill to věděl. Zvedl se ze židle, když viděl, jak Tom ustupuje a jde si sednout na postel za nimi.
„Jsem si jistý, že tvůj druhý dojem z něj bude lepší,“ navrhl, posadil se vedle něj a položil mu ruku na nohu. Tom přikývl a zadržel své dvojče, když se chtělo zvednout. Vzápětí vstal, přitáhl si ho k sobě, položil mu ruce na boky a věnoval mu dlouhý polibek, na který druhý odpověděl trochu překvapeně a pobaveně.
„Počkej,“ řekl Tom a stáhl ho zpátky na postel. „Ještě je čas, než odjedu…“
°*°*°
„V tuto chvíli nám zbývá jen rozhodnout o ceně, kterou se ti odvděčíme za tvou laskavost,“ řekl Janis, nyní na konci schůzky, na níž Rahm vyjmenoval všechny služby a sdělil naprostou podporu budoucímu císaři království. O všem rozhodl téměř výhradně regent a šlechtic, zatímco Tom dal pouze svůj souhlas, bez něhož by se nic neuskutečnilo.
„Nic,“ odpověděl šlechtic, ale než se oba nad tím stačili podivit, muž s úsměvem pokračoval. „Vlastně je tu něco, co bych chtěl místo peněz, a je to dost irelevantní pro to, co ti chci nabídnout,“ vysvětlil s úsečným úsměvem a stále ještě nechápavé tváře obou hostů před ním ho přiměly, aby vyslovil svou vlastní žádost. „Chci tvého osobního sluhu, princi Tome. Jen na nějaký čas, to se zdá být více než přijatelná cena, ne?“
„Sluha… osobní?“ Zeptal se Janis a s nejistým výrazem přesunul pohled ze šlechtice na Toma.
„Ano, ten Bill… měl jsem příležitost obdivovat ho na banketu.“
„Janisi,“ vložil se do toho Tom, poněkud nesvůj. „Můžeš nás nechat o samotě?“ Na muže sedícího vedle něj se ani nepodíval, veškerou pozornost věnoval šlechtici před sebou.
Starší muž, přinejmenším zmatený, opět přesunul pohled ze šlechtice na prince. „Samozřejmě,“ pospíšil si, než se rozloučil a opustil místnost.
„Co chceš?“ Zeptal se Tom pevně, jakmile osaměli.
Muž se zdál být tou otázkou zaskočen, přesto si při každém Tomově ostrém slově zachovával samolibý výraz, jako by jeho hněv zvyšoval jeho uspokojení.
„Myslím, že jsem se ohledně toho vyjádřil dost jasně.“
Tom podrážděně rozšířil nosní dírky, ale ze všech sil se snažil zachovat klidný výraz. „Obávám se, že tvé žádosti nemohu vyhovět.“
Šlechtic povytáhl obočí. „Víš,“ začal, „to, s jakým zápalem hájíš svého osobního sluhu, není nic jiného než… obdivuhodné. Zajímalo by mě, proč jsi jím tak posedlý,“ řekl téměř posměšně a Tom musel ovládnout nutkání použít ruce, aby ho umlčel.
„Hodně mi záleží na tom, co vlastním,“ odpověděl místo toho neutrálně.
„To si umím představit…“ ten tón mu už opravdu lezl na nervy. „Je pro mě těžké pochopit, proč bys riskoval rozbití dohody, která by pro tebe byla více než výhodná,“ řekl. „Koneckonců… cena otroka je nic ve srovnání s mojí aliancí.“
Tom se obával, že se při těch slovech nedokáže ovládnout, a tak si pospíšil s odpovědí. „Dám ti dvojnásobek, dokonce trojnásobek částky, kterou ti dlužím, a pokud si budeš přát víc, nemám problém ti dát tolik, kolik si budeš přát,“ navrhl. „A pokud je tvá záliba v otrocích jiných tak neukojitelná, mám pro tebe mnoho možností, z nichž by sis mohl vybrat.“
Šlechtic zavrtěl hlavou. „Svou žádost jsem již přednesl,“ zopakoval znovu. „Je na tobě, zda přijmeš mé podmínky.“
Tom se zvedl ze židle a cítil, že už se v přítomnosti toho muže a jeho arogance nedokáže ovládnout. „Pak to znamená, že se obejdu bez tvé aliance.“
„Myslím, že to nepůjde,“ byla poslední slova, která od šlechtice slyšel, než opustil místnost, aniž by se zeptal na dovolení.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
