autor: °GinevrA°
Bill se sesunul vedle Toma a lapal po dechu, jak se snažil svůj dech uklidnit, stejně jako jeho dvojče, stále ještě zadýchaný z toho, co právě udělali. Když se mu vrátila síla k pohybu, převalil se na bok, jeho dech se mírně zklidnil a na rtech se mu objevil úsměv. Přejel Tomovi rukou po tváři a on ji vzal do své a přitáhl si ji před obličej s úmyslem ji políbit, ale jakmile ji měl před očima, všiml si červených skvrn a lehkých škrábanců, které na jeho bledé kůži byly dost výrazné.
„Co sis udělal?“ Zeptal se ustaraně. Bill se zamračil.
„Kde?“ Zeptal se a znělo to opravdu překvapeně.
„Na tvé ruce,“ řekl druhý a otočil si ji před obličejem. „Je plná škrábanců.“
Bill následoval pohled svého dvojčete na vlastní ruku a k údivu druhého ztichl, když si uvědomil, o čem mluví. „To nic není,“ řekl tiše. „Ani jsem si nevšiml, že je mám.“
„Ale jak jsi k nim přišel?“ Zeptal se Tom znovu se stejnou starostí.
„Nedávno, když jsem nesl prázdný džbán. Zakopl jsem a rozbil se mi v rukou,“ vysvětlil tiše.
„Říkal jsi mi, že poslední dny jsi moc nepracoval.“
„Taky že ne.“ Bill se na něj podíval a naznačil malý úsměv. „Rozbitý džbán neznamená, že jsem moc pracoval.“
Tom, uklidněn, dokončil to, co se chystal začít, přiblížil si Billovu bledou, lehce poraněnou ruku k ústům a několikrát ji jemně políbil.
„Dám rozkazy, abys příštích pár dní nepracoval,“ řekl a uvelebil se na boku, aby se na něj podíval.
„To opravdu není potřeba,“ odpověděl sluha, ale rychle si uvědomil svou neposlušnost, přispěchal s omluvou a sklopil zrak. „Ale jestli si to přeješ…“ přinutil se říct. Věděl, že Tom by mu zabránil v plnění povinností i bez jeho souhlasu, jeho smysl pro ochranu byl příliš silný, ale stejně silný byl i jeho vlastní smysl pro povinnost a neexistující sklon být zvýhodňován oproti ostatním.
„Když už jsme u té práce…“ pokračoval Bill. „Neřekl jsi mi nic o svém setkání s konzulem Rahmem. Změnil jsi na něj názor?“ Zeptal se tiše, aniž by věděl, že Tom by toto téma raději nevytahoval.
„Ne, vlastně… obávám se, že se to ještě zhoršilo,“ přiznal.
Bill se nespokojeně zamračil. „Oh. To je mi líto. Bylo vaše setkání opravdu tak špatné?“
Tom zavrtěl hlavou na znamení, že to vůbec nestojí za řeč.
Bill se znovu zamyslel nad tím, jak bylo drzé, že na toto téma naléhal. „Odpusť,“ omluvil se se sklopeným pohledem.
Tom mu znovu spěšně sdělil, že se nemusí omlouvat, a Bill se pak cítil nucen zeptat se na důvod jeho rozčilení kvůli tomu šlechtici, o jehož spojenectví věděl, že jako vysoký úředník Imperia západních zemí bude pro nové království, kterému měl Tom vládnout, nepostradatelná. „Nebylo vyjednávání uspokojivé?“ Snažil se sluha zeptat, aby nezněl příliš dotěrně.
„Ne.“ Tom zavrtěl hlavou a přinutil se promluvit. Nechtěl, ale rád si s Billem povídal, zejména o politice a povinnostech Impéria. Vrozená moudrost dvojčete mu vždy poskytovala vynikající rady. „Jednání bylo docela uspokojivé, vlastně víc, než jsem čekal,“ řekl a Bill se jen s tímhle nechtěl spokojit. Věděl, že dvojče toho má na jazyku mnohem víc. „Problém je v tom, co za to žádal.“
„Bylo to, oč si žádal, moc?“ Po pravdě řečeno věděl, že to nemůže být odpověď, že neexistuje cena, kterou by vládce nemohl zaplatit, ale v tu chvíli si stále nedokázal představit dostatečnou odpověď.
„Nechtěl peníze,“ upřesnil Tom, „… chtěl tebe.“
Bill se zatvářil nejistě, protože nevěděl, jak si ta slova vyložit. „Mě?“
„Jako odměnu za jeho spojenectví s královstvím.“
„No…“ podařilo se Billovi po nekonečných chvílích ticha říct. „Myslím, že bychom měli rozumět podmínkám, aniž bychom zkreslili význam té žádosti. Ve skutečnosti mě nechce, Tome, chce jen, abych mu sloužil, to je… pravděpodobné,“ vysvětlil a zachoval si veškerý klid, který jeho dvojče zřejmě ztrácelo.
„Ne, Bille,“ vložil se do toho. „Není co zkreslovat, naznačený význam byl až příliš jasný, věř mi,“ vysvětlil a podrážděně se podíval na jedno místo v místnosti. „Kromě toho, promiň mi, co se chystám říct, ale… kdo by s tebou neměl jasné cíle?“ Pohladil ho po tváři, ale Billův výraz se nezměnil, naopak, začal znovu mluvit, ještě sebevědoměji.
„Nemyslím si, že kdokoliv, kdo měl možnost mě vidět, má vůči mně taková přání,“ odpověděl a nedokázal si představit, že by po něm mohl podobně toužit někdo jiný než Tom. Uvědomil si však, že se bratra nezeptal, zda souhlasí s dohodou, ačkoli odpověď byla až příliš zřejmá. „Co přesně ti řekl?“ Zeptal se jen.
„Na konci schůzky mě požádal, abych mu jako platbu dal tebe, aby nějaký čas mohl využívat tvých služeb.“
„Nějaký čas?“ Tom se zamračil na Billův překvapený výraz. „To mění spoustu věcí…“
„Co by to mohlo změnit?“
„Možná jsem měl pravdu, že mě vlastně nechce…“ řekl Bill a otočil se k němu.
Tom však věděl, co slyšel, jak se ptal, a hlavně věděl, co viděl. Způsob, jakým Rahm Billa poprvé viděl a dotýkal se ho, hodně napovídal o tom, co po něm bude chtít, a on na tyto podmínky v žádném případě nehodlal přistoupit.
„Ne, Bille… i když bych rád věřil tvým slovům, nemyslím si, že to tak opravdu je.“
Bill se na něj podíval s jistou nelibostí. V poslední době se mu zdálo, že dělá jen chyby, že říká a dělá jen špatné věci, a představa, že je příčinou nedostatečné aliance se západními zeměmi, ho činila ještě zbytečnějším, než se cítil. „Tak co budeš dělat?“ Pokusil se zeptat.
Tom se zatvářil nejistě. „Zkoušel jsem mu nabídnout jiné možnosti, ale nechtěl o tom ani slyšet. Požádám o další schůzku, pokusíme se dohodnout…“
„Tome… nechci být překážkou.“
Tom oněměl úžasem a tázavě se na něj podíval. „Překážka?“
Bill si krátce povzdechl. „Když si to budeš přát, nebudu nic namítat.“
„Nikdy ti nic takového nepřikážu ani tě o to nepožádám,“ zněla Tomova jediná odpověď. Na konci hádky byli oba tak napjatí, že nikdo neřekl ani slovo, dokud Bill neusnul a Tom neodešel z jeho komnaty.
°*°*°
„Tome, myslím, že mi máš co vysvětlovat,“ začal Janis přísně. Už se mu nelíbilo tolerovat poněkud neukázněné chování svého svěřence a bylo jeho povinností vychovávat ho k disciplíně a moudrosti, což se Tom zřejmě naučit nechtěl.
„Poslouchej mě…“
„Ne! Co tě to napadlo vydávat Billa za svého osobního sluhu?“ Zeptal se možná důrazněji, než sám chtěl. „Jsem člověk, který má tebe a Billa chránit, a zdá se, že ty mi to jenom ztěžuješ. Nic jsem o tom nevěděl a dozvěděl jsem se to od konzula, který ho teď chce jako platbu!“
Tom by přísahal, že v životě neviděl regenta tak rozzuřeného.
„Omlouvám se, opravdu…“ bylo jediné, co dokázal říct, s hlavou skloněnou a tichým hlasem. Uvědomoval si, že se zachoval nezodpovědně, ale věděl, že nemůže udělat víc než se omluvit.
„Myslím, že to k vyřešení situace nestačí.“
„Udělal jsem chybu, ale mohu ji napravit…“
„Napravit? Jak?“ Zeptal se starší muž jízlivě, ale když viděl chlapcovu skloněnou hlavu, pocítil soucit. „Tome… to, že budeš mít nad vším moc, neznamená, že všechna tvá rozhodnutí budou správná.“
Tom přikývl. To byla lekce, na kterou nezapomene. „Co myslíš, že bych měl udělat s konzulem?“
„Co ti řekl, když jsem odcházel z pokoje?“
Tom si povzdechl. „Chce Billa,“ řekl. „Zkoušel jsem mu nabízet peníze nebo jiné otroky, ale on nechce nic jiného než Billa.“
Tentokrát si povzdechl i Janis. „Potřebujeme další schůzku. Nemůžeme si dovolit ztratit spojenectví se západními zeměmi, ale nemůžeme ani přijmout jeho žádost.“ Starší se znovu podíval na Toma. „Proč jsi nechtěl, abych zůstal taky, když tě o něj požádal? Dohoda tak mohla být snazší.“
„Bylo by to stejné,“ odpověděl chlapec suše.
„Nechci ztratit důvěru ve tvé rozhodnutí, Tome,“ řekl Janis a upřeně se na něj podíval. Říkat ty věci ho bolelo, otcovská náklonnost, kterou k němu cítil, ho vedla k tomu, aby ho především miloval, ale také chránil.
Tom záměrně nezvedl oči. Nenašel nic, čím by na ta slova odpověděl. „Co mám dělat?“ Zopakoval.
„Uspořádáme další banket. To bude příležitost požádat konzula o další schůzku.“
„Bude tam sloužit i Bill?“ Zeptal se Tom. Tentokrát už mu to neznělo tak dobře, jako když se ptal poprvé. Když se na to díval zpětně, teď už by mu to nenavrhl.
„Samozřejmě, že tam bude,“ potvrdil Janis.
°*°*°
Mladá žena se pokusila křičet, ale i kdyby se jí to povedlo, věděla, že jí nikdo nepřispěchá na pomoc, ani že její pán z ní nepřestane strhávat bílé šaty a tisknout ji ke kuchyňskému stolu, jak to právě dělal.
Muž jí spěšně strhl zlaté stuhy, které jí držely vlasy v sladkých hnědých prstýncích, zabořil do nich obličej a zběsile líbal její nahou kůži.
Mladá žena, nyní bez sil, se nechala unášet nevyhnutelným a modlila se, aby to alespoň rychle skončilo a aby se toto mučení stalo tím posledním.
Posledním. Rozhodla se, že to je jisté.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
