autor: °GinevrA°
„To nemůžu udělat.“ Billův tón neumožňoval odpovědi, což překvapilo Janise i Toma, kteří ho nikdy neviděli tak rozhodného. Sundal si prsten, který mu dal regent, a položil ho na stůl.
„Bille, počkej, prosím,“ zastavil ho Janis a držel ho za velmi hubené zápěstí.
„Nemůžeš po mně chtít, abych zabil člověka, to nemůžu,“ odpověděl a odvrátil se.
„Jen ho otrávíš, Bille. Nikdo nebude vědět, že jsi to byl ty, a nikdo nebude mít podezření, že to byla vražda. Bude to vypadat jako nemoc.“ Regent se snažil to vysvětlit, ale zdálo se, že Bill to nehodlá přijmout, a bylo to poprvé, co ho k něčemu nutili.
Od chvíle, kdy mu Janis vysvětlil, že prsten, který mu dal, obsahuje silný jed, se Bill odmítal tomuto plánu podřídit.
Jen jednou pohlédl na Toma, který stál mlčky opodál, opřený o jednu stěnu místnosti a ruce měl zkřížené na prsou. Sklonil hlavu, jako by se z této debaty chtěl vyvléknout.
„Bille, ten muž o tobě ví a neváhal by ani na okamžik ohrozit tvůj život a bezpečnost impéria tím, že by všechno prozradil,“ snažil se mu vysvětlit starší. „Víš, jak by lidé reagovali na zprávu, že druhý syn byl vychováván tajně v královském paláci?“
Bill poslouchal a chápal to, ale představa, že by musel spáchat vraždu, ho sužovala jako kletba.
„Lidé jsou pověrčiví, neváhali by si přát tvoji smrt. Není důvod být k němu milosrdný.“
Bill se uvolnil z regentova sevření a navlékl si prsten zpět na prst, aniž by uvolnil jediný sval ve tváři, na níž se mu zračil tvrdý, chladný výraz, jaký na něm ještě nikdy neviděli.
„Dobře,“ prohlásil. „Udělám to, jelikož jsem sám prokletý a jen díky mně jsme se dostali až sem. Koneckonců, víc zatracený už být nemůžu,“ řekl chladně a chystal se k odchodu, a ani jeden z těch dvou neměl odvahu ho zastavit.
Bill jim neřekl, co slyšel na banketu, ale z toho, co mu Janis vysvětlil, usoudil, že na to přišli sami a dali souhlas k odstranění Rahma, takže už neměl důvod zůstávat. Pravda, neměl důvod toho muže bránit, ale neměl ani důvod ho zabít. Možná to byl jen nedostatek odvahy a pevnost, s jakou přijal gesto diktované impulzivitou, již měl se svým dvojčetem společnou.
Než odešel, naposledy se podíval na Toma, který mu pohled neopětoval.
Janis si jen povzdechl.
°*°*°
Bill se ani neotočil, když uslyšel kroky, které ho upozornily, že někdo vstoupil do jeho pokoje, neptal se, kdo to je, ani se neodvažoval hádat. Ležel na opačné straně, nehybně na hedvábné posteli.
„Bille…“
Ani Tomova teplá, jemná ruka na jeho kůži ho nedokázala přimět k ústupu. Přemýšlel, jestli porušil slib, který dal Janisovi.
Ucítil, jak se matrace zhoupla, a představoval si, jak si Tom sedne vedle něj a pak pomalu položí ústa na jeho krk a jen lehce pohne jeho řetězem. Nebyla to však jen představivost, Tomovy rty se skutečně ocitly na jeho krku.
„Je mi to líto,“ zašeptal Tom.
„Myslím, že tohle nestačí.“
Nebyla to slova, která by Tom chtěl slyšet, ale už jen to, že slyšel jeho hlas, ho uklidnilo.
„Bille, podívej se na mě,“ nařídil mu Tom. „Prosím…“ to, co vypadalo jako příkaz, mělo nakonec podobu prosby. To, že se na něj Bill nedíval, ho téměř děsilo, a představa, že ztratí jeho důvěru, byla to nejbolestivější, co si Tom dokázal představit.
Nakonec se Bill přetočil na záda, ale stále se na něj odmítal podívat. Při bližším pohledu měl Tom dojem, že se vrátil do svého snu. Bill, ležící v červené posteli, s očima daleko od jeho vlastních, a on, který se ho snažil probudit… V tu chvíli se opravdu bál, že ho ztratí.
„Není to tvoje vina, nikdy nebyla,“ snažil se Tom říct, což mu přišlo možná banální, ale když našel odvahu znovu promluvit, byla to jediná slova, která dokázal vyslovit.
„Nelži mi… zrovna ty…“ odpověděl Bill tiše. „Je to kvůli mně, pokud se cítíš neustále ohrožený. Po tom, co všechno jsi pro mě udělal, by tohle nemělo stát ani za řeč.“
Tom zaváhal. Říct mu, že ničeho nelituje, by nemuselo stačit. Než promluvil, povzdechl si. „Byla to moje chyba, protože jsem tě měl poslechnout, když jsi říkal, že moje nápady jsou lehkomyslné. Místo toho jsem tě do toho z vlastní sobeckosti zatáhl, jen tak z rozmaru,“ řekl. „Ani jsem se nepozastavil nad tím, jak těžké to pro tebe může být, protože to tak bylo. Ani jsem se tě nezeptal, jestli to opravdu chceš…“
Bill otevřel ústa, ale chvíli mu trvalo, než ze sebe cokoliv dostal. „Když jsem ti řekl, že všechno, co mám, mi stačí, nelhal jsem. Nikdy jsem ti nelhal, Tome,“ zašeptal roztřeseně. „Protože vše, co mám, jsi ty a nikdy jsem nic jiného nechtěl.“
Tom téměř instinktivně zvedl ruku k jeho obličeji a Bill se nebránil, když ji natočil k sobě.
„Proč se na mě nechceš podívat?“ Zeptal se. „Takhle mi ubližuješ…“
Bill v reakci na to lehce vstal a slezl z postele. Tom se díval, jak přistoupil ke svíčce na stolku a sfoukl ji. Totéž udělal se všemi svíčkami v místnosti a jedna po druhé zhasínaly a ustupovaly naprosté tmě, která je obklopovala jako teplý vzduch.
Slyšel jeho téměř neslyšné kroky, jak se opět blíží k posteli, a jeho váha mu potvrdila, že je opět vedle něj.
„Vidíš mě?“
Tom s překvapením zjistil, že jeho hlas zní ve tmě jakoby jinak.
„Ne… nic nevidím…“ odpověděl se zjevnou upřímností.
Bill ho vzal za ruce a navedl si je po stranách obličeje, aby si ho Tom mohl představit. Nechal své ruce, aby se pohybovaly po jeho tvářích, po obrysech prstů, které byly hubené i mužné zároveň, po jeho rtech, a pak se přesunuly mezi jeho čelist a krk.
„Už mě vidíš?“
Tom se znovu dotkl jeho tváře, nejprve cítil jen její hebkost, ale pak už vnímal jen černotu, která skrývala její tvar, pak ho začal palci laskat po tvářích a lícních kostech a v jeho mysli se v místech, kde se pohybovaly jeho ruce, slabě objevovaly obrysy jeho jemné tváře. Zdálo se, jako by jeho tvář skoro vykreslil.
„Ano,“ zašeptal. „Ano, vidím tě…“ Viděl ho. Teď to opravdu dokázal.
„Dobře… protože takhle jsem vždycky viděl já…“ zašeptal Bill a znovu ho vzal za ruce.
Od té chvíle cítil Tom u srdce tíseň, která v něm živila neurčité nutkání. Něco srovnatelného s výbojem, který jím otřásl, přerazil mu páteř a zastavil dech.
Něco známého a šokujícího zároveň, erotického, nevinného a překvapivého. Viděl Billa poprvé, neviděl jeho tvář ani tělo, barvu jeho očí ani křivku jeho rtů… viděl Billa… a byl tak krásný a intenzivní jako všechno na světě. Nemohl se ani divit, že to, co říkal černovlásek, byla pravda, kdyby jen vždycky všechno viděl takhle, uvědomil by si, že nic jiného nepotřebuje.
„Bille…“ pokusil se říct, ale ani nevěděl, jak větu dokončit. Nevěděl co, ale chtěl něco říct, pak ho Bill zastavil. „Pst…“ zašeptal a pohladil ho po kůži na tváři, která začínala být teplá. „Slova nejsou potřeba, je tu něco jiného, co je důležité slyšet…“
Tom se cítil volný a rozrušený zároveň, ztracený v něčem, co ho příjemně fascinovalo.
Měl pocit, že ten pocit musí změnit, jinak vybuchne.
Sevřel jeho tvář v dlaních, přiblížil své rty k jeho a nechal jejich teplo tvarovat ten neviditelný polibek. Ucítil všechnu jejich hebkost a roztáhl rty, čímž Billa přiměl udělat totéž a lehce ho pohladil jazykem. Reflexivně zavřel oči a uvědomil si, že mu to stejně nebrání v tom vidět ho.
Věděl, že jeden polibek stačit nebude, a to věděli oba, a beze spěchu se k sobě přitiskli, aniž by se od sebe odtrhli. Tempo se zrychlilo, až když se Bill ocitl přitisknutý Tomovým tělem k matraci, hlavu měl zakloněnou a Tom hledal, nacházel a ochutnával kůži na jeho krku a hrudi a cítil, jak jeho rozkoš roste.
V těch chvílích, které se zdály nekonečné, se tratila nyní zbytečná slova tváří v tvář velikosti a intenzitě toho, co se dělo.
Tom si neuvědomil, že usnul v Billově pokoji, dokud se druhý den ráno neprobudil s jeho tělem v náručí a tváří položenou na zátylku, nevdechoval sladkou vůni jeho havraních vlasů a nezjistil, jak krásné je vidět jeho oči otevřené v prvních slabých paprscích světla.
°*°*°
Přišel večer odjezdu, a kdyby nebyli příliš zaneprázdněni myšlenkami na to, jak rychle to přišlo, připadalo by jim to jako každý jiný den.
Bill byl zavolán do pokoje samotným Janisem a on sklopil oči, dokud nenastoupil do kočáru, ve kterém na něj čekal Tom, a sedl si vedle něj.
Celou cestu se drželi za ruce pod Janisovým pohledem, když se snažil nedívat se na ně a předstíral, že nevidí jejich spojené ruce, a Bill ani během přestávek nevystoupil z kočáru a odmítal vidět cokoli jiného než úzký, polotemný prostor.
Teprve když mu Tom zašeptal do ucha: „Tohle jsem nikdy neměl dovolit,“ si Bill uvědomil, čemu bude muset čelit.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
