autor: °Ginevra°
Paměť
…flashback…
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom udýchaně, když seděl na ručníku v červeném stanu na zahradě. Jeho bratr seděl vedle něj a ramenem se opíral o jeho.
Právě utekli od svého otce, který se trochu opil…
„Jo… jo, Tomi…“ zašeptal Bill a otřel se nosem o jeho rameno. Tváře měl zarudlé a vlasy, které si nedávno obarvil na černo, byly celé rozcuchané.
„Můžeme tady zůstat celý den…“ navrhl Tom, i když už bylo pozdní odpoledne, a roztržitě si rukou přejel po tváři.
Bill přikývl a přitulil se blíž ke svému o deset minut staršímu bratrovi.
„Budeme si hrát?“ Zeptal se Tom a pohrával si s havraními vlasy svého dvojčete, které si lehlo na břicho.
„Ne,“ odpověděl a změnil polohu. Trochu si protřel oči a lehl si na bok. Jednu ruku si dal pod hlavu. „Chci spát.“
„Spát?“ Zeptal se zvědavě Tom, lehl si před něj a rukou si podepřel hlavu. Nové dredy začínaly být těžké, ale stále na ně byl pyšný.
Bill přikývl, oči už měl zavřené. „Když spíš, na nic nemyslíš,“ zašeptal tak tiše, že Tom musel dávat pozor, aby ho slyšel.
„Nechceš o ničem přemýšlet?“
„Ne.“
Tom se trochu zvedl, aby zhasl malé světlo visící ze „stropu“ stanu, a pak si zase schoulil Billa do svého objetí. „Teď už nemusíš na nic myslet…“
„Mmh,“ vzdychl malý černovlásek a lépe se přitulil k tomu štíhlému tělíčku.
Uplynulo několik minut ticha. „Bille, jsi vzhůru?“
„Mmh… ano… trochu…“
„Nechce se mi spát…“ zašeptal malý rasta a vstal, aby znovu rozsvítil malé světlo.
„Co budeme dělat?“ Zeptal se Bill, stále ležel, mhouřil oči, a pak lehce zatahal za bílé tílko, které mělo dvojče na sobě.
„Pamatuješ si na tu věc, kterou jsme viděli?“ Zeptal se Tom.
Bill se trochu zamračil. „Co?“
Rasta se posadil naproti němu, přitáhl si ho k sobě a jemně ho políbil na rty.
Bill se zasmál a otřel se nosem o jeho krk.
„Směješ se?“
„Je to hezké…“
„Vidíš? Říkal jsi, že je to na nic.“
Bill se usmál na jeho kůži. „Teď jsem změnil názor,“ řekl, než se svými rty přitiskl na ty Tomovy…
…konec flashbacku…
Vzpomínky bolí, když přijdou nečekaně a vy víte, že už je nikdy nebudete moci znovu prožít…
Každá minuta, která uplyne, je ztracená a jediné, co vám zůstane, je vzpomínka na ni.
Láska ne, ta zůstává v čase a překonává vše.
Poprvé se políbili v osmi letech pod červenou plachtou stanu na hraní na zahradě domu, kde jako děti žili.
V osmi letech mu ke štěstí stačil nevinný polibek na rty, který dostal s láskou.
V šestnácti letech ne. Polibek už nestačí a vy chcete něco víc, mnohem víc.
Něco, co je někdy těžké dát i člověku, kterého milujete nejvíc na světě.
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
