autor: °Ginevra°
Zatímco se všichni dívají
Černá tužka, tmavá, těžká, aby vykreslila obrysy unavených očí, které kdysi dávno svítily nadějemi a sny, nebo aby zakryla modřiny, nebo prostě jen schovala, zamaskovala…
Oči jsou zrcadlem duše…
Škoda, že tu ztracenou duši skrytou za černou a těžkou svatozáří nikdo nedokázal přečíst.
Každý večer stejný příběh. Vstoupil do nekonečného množství pokojů, jeho hubené tělo se pohybovalo omámeným davem… pomalu a lhostejně.
Stačilo mu zapálit si cigaretu, napít se a udělat několik ladných pohybů do rytmu hudby.
Zatímco se všichni dívali na to dokonalé tělo a zapomínali na ty nápadné modřiny, i když je zakrýval, jak nejlépe uměl, duše, která žila uvnitř, nepřestávala plakat, křičet a mlátit pěstmi do zdí, které ji věznily.
Přechod od nevinnosti k hříchu je snadný. Je to jako vstoupit do temné místnosti a slyšet za sebou bouchnout dveře.
Nikdo je už nikdy neotevře.
Můžeš křičet, plakat a kát se, jak chceš, nikdo tě nikdy neosvobodí.
Ten metr osmdesát pět vysoký muž s hubenýma nohama, úzkými boky a černými vlasy, které mu rámovaly obličej jako padlému andělovi, stačilo, aby se k němu přiblížila jakákoli bytost s odvahou, strčila mu do krku nějakou látku, která by ho poslala do vzdáleného pekla, odlišného od toho, v němž žil každý den, a on se ocitl v jeho posteli, otáčel se a pohyboval, jak mu bylo přikázáno.
Vstával, když „představení“ skončilo, sbíral si šaty a plival na ty, kteří ho už poněkolikáté zneuctili, aniž by vůbec chápali jeho hodnotu, a pak skončil hysterickým smíchem, snad ještě pod vlivem toho jedu, zasloužil si urážky těch, kteří měli tu čest s ním strávit noc – když měl štěstí – protože většinou se stávalo, že se neomezovali na urážky.
Nedokázal říct, která věc mu připadá nejodpornější. Ať už to byly spokojené tváře těch, kteří si užívali jeho tělo, nebo těch, kteří v něm viděli jen hračku na pár hodin, nebo on sám, který jim to bez jakékoli důstojnosti dovolil a cítil, jak každý den umírá část jeho samého.
Pak se cyklus opakoval. Druhý den před zrcadlem přemýšlel, jak to všechno začalo a jestli to někdy skončí.
Znechuceně se díval na ty modřiny a stopy a pokaždé přísahal, že je to naposledy.
Vzpomínky na dětství… jak vzdálený byl svět, který si představoval…
Ten život byl nejen sebedestruktivní, zbytečný… byl ponižující, ostudný a jediné, co mohl dělat, bylo pevně svírat prostěradla, ve kterých skončil, a trpět…
Ne čistá rozkoš nebo zvrácenost, ale prostá slabost.
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
